9.2 Charita ve viktoriánské Británii

Viktoriánská charita

Rozsáhlou viktoriánskou charitu nyní demonstrujeme [1] na několika příkladech. Bude zde ovšem z důvodu omezeného prostoru představen jen malý zlomeček této charity. Podíváme se i na některé další zajímavosti, které se s touto charitou pojily.

Historička J. Newby si všímá charity provozované ženami z vyšší vrstvy: "Venkovské šlechtičny organizovaly distribuci zbytkového jídla a starých šatů pro chalupníky. L. Birchall balila vánoční krabice čaje, kávy, cukru, slaniny, tabáku, kakaa, čokolády, rybízu, sušených rozinek, jablek, pomerančů a krekrů.". E. Portsmouth věnovala celé dny v roce 1871 návštěvám chudých. Tyto ženy také dávaly peníze nebo navštěvovaly nemocné nájemce a platily lékařskou péči. Atp. Newby dále uvádí poněkud sarkasticky, že: "Ne všechny ženy z horní vrstvy dělaly taková gesta, ale velká část dělala nějakou formu charitativní práce. Před 80. léty 19. století se několik podílel na organizování charitativní práce, které dominovala střední vrstva. Městská elita raději pravděpodobně sbírala peníze, než se zúčastňovala výborů...Peníze vynášející bazary, koncerty a zahradní slavnosti byly všechny příjemnou, svědomí ulehčující cestou 'pomoci' chudým bez špinění jemných aristokratických rukou.". Například bazar v "Convalescent Hospital" v Blackrock v Brightonu vynesl roku 1872 přes tisíc liber. Dále: "Ženy horní vrstvy měly silné napojení na vzdělávací charitu. Jejich zapojení variovalo od 'financování škol, vybírání učitelů, a denního managementu, až k vydržování tříd, zaopatření a občasná přítomnost na výročních pohoštěních." [2]. Extrémem byla Angela baronka Burdett Coutts, která věnovala na charitu přes 1 milion liber [3]. Některé z těchto žen se zasvětily charitativním akcím, které měly praktický a trvalý efekt, například: "Lady Jeune založila charitativní domov pro chudé ženy, lady Breadalbane pomáhala sirotčinci a lady Tweedsdale organizovala ‚veselé večery pro chudé děti‘." [4].

Již v době průmyslové revoluce (1770-1810) se středostavovské rodiny věnovaly charitě ve vánoční době. Také v pozdějších dobách se ženy ze střední vrstvy věnovaly charitě [5]. Jiný pramen uvádí, že: "Mnoho žen střední vrstvy bylo zapojeno v aktivitách na získání finančních prostředků: subskripce, charitativní plesy, bazary a dobročinné bazary s prodáváním dekorací a výšivek. Jiné pracovaly více přímo s těmi, kteří chtěli pomoci. The Ladies' Sanitary Association, ustavená v 1857 ‚pomáhala popularizovat hygienické znalosti psaním a distribuováním jednoduchých a zajímavých traktátů na hygienické a domácí téma‘. Jednou populární formou sociální práce bylo navštěvování chudých… Navštěvovací spolky a výbory poskytovaly jídlo, přikrývky a uhlí. Většina 'dámských návštěvníků' navštěvovala týdně a vedla si poznámky o tom, co nalezlo.". Doplňme, že to znamenalo spojení charity a poměrně účinné kontroly jejího případného zneužívání, což činilo charitu efektivnější. Dále se můžeme dočíst, že: "Některé ženy si vybraly návštěvy s charitativními organizacemi, jiné pracovaly ve svých lokálních oblastech nezávisle, a několik i založilo svoje vlastní charity.". Jmenovat lze sociální bydlení O. Hill či klub pracujících dívek H. Swanwick [6]. Charita to tedy byla značně pestrá.

Další druhy charity

Jaké další druhy charity bylo možné v literatuře najít dále? Existovaly například charitativní instituce, které asistovaly mladým služkám. Jedna z nich byla "Metropolitan Association for Befriending Young Servants". Tato nalezla v 80. letech 19. století místo pro více jak 5 tisíc dívek ročně a i po té je kontrolovala. Dále: "Speciální instituce trénovaly a umísťovaly chudé z veřejných chudobinců, bývalé vězenkyně a prostitutky v nápravnách jako služebné." [7]. Charita mohla být také poskytnuta vdovám s dětmi, a to například ve formě uhlí v zimě nebo šatů anebo mohla jít vdova na misie, kde mohla dostat spolu s dětmi jídlo. Vedle toho děti mohly rodině výdělkem pomoci. Na druhou stranu dle téhož zdroje většina těchto vdov měla vyhledat pomoc veřejných autorit chudinského práva (Poor Law Union). Dále existovaly polévkové kuchyně [8].

Během americké občanské války (1861-1865) došlo k nedostatku bavlny v Manchesteru (dle autora z důvodů blokády konfederačních přístavů unionisty a díky souběžné hospodářské krizi). Ta byla během této války reexportována do Ameriky (přes New York – tj. do Unie) a bez práce mělo v Manchesteru skončit 3/5 pracovní síly (331 tisíc lidí). Tím byli postiženi řádní i neprozíravý. Následně: "Polévkové kuchyně byly otevírány, a mnoho charitativní pomoci bylo obdrženo.". Mnoho této pomoci přišlo odjinud než z dané oblasti a než od místních bavlnářských továrníků. I když v roce 1863 zde došlo k určitým nepokojům [9]. Jiným případem charity byly charitativní "House of Refuge for the Destitute Poor". Tato přístřeší byla otevřená v nejtvrdších zimách (zde se nabízí pararela se současností) a poskytovaly jídlo, umývárny a místo ke spaní. Příklad jedno z domů, který byl otevřen v roce 1820, uvádí, že bylo přijímáno 200 osob. Každý přijatý člověk dostal lístek na tři noci. Těhotné ženy a nakažlivě nemocní a lidé s nemocnou kůží byli segregováni a bylo jim poskytnuto alternativní bydlení.  Takováto zařízení však nebyla schopna uspokojit všechny a mnoho lidí muselo být odmítnuto [10].

Dále v druhé polovině 19. století bylo v Londýně založeno přes třicet společností a trustů modelového bydlení (tj. zdravějšího a lepšího), ty se však také snažily o dosažení mírného zisku (tzv. 5 % filantropie) a od let 1866 a 1867 si mohly levně půjčovat od městských obvodů a měly i jiné výhody. Šlo tedy spíše o hybridně financovanou akci [11].  Nezmizela ani úplně stará zbožnost. Mnoho charitativní práce bylo v 19. století v Londýně poskytnuto evangelickými věřícími, k čemuž je vedla jejich víra, motivem byla snaha ulehčit fyzickou nouzi a uchránit duše chudých, doufajíce v zajištění vlastní spásy a demonstraci lásky k bližnímu. Dalším příkladem je práce studentů. Ke konci 19. století skupiny studentů přišli žít mezi chudými a pomáhat jim (tzv. slumming) [12].

Náhodná charita a hrdost chudých

Významná tehdejší charitativní organizace "The Charity Organisation Society" ustavená v 60. letech (dle wikipedie 1869), měla názor na charitu takový, že oponovala poskytování náhodné charity a prosazovala pomoc, která by učinila rodinu samostatnou. Tato organizace také upozorňovala na možnost zneužívání charity [13]. Podobný názor ohledně nezaměřené rozmanité charity měla i výše zmíněná významná sociální pracovnice a jedna ze zakladatelek této organizace O. Hill [14]. Na druhou stranu pokud na tuto nezaměřenou a nahodilou charitu nebyl právní nárok, tak tato charita nemohla mít až tak velké negativní dopady na morálku jejich příjemců. Naopak mohla pomoci zasloužilým chudým překlenout špatné časy, aniž by si tito na charitu zvykli. Případné zneužití takovéto charity nezasloužilými chudými pak mohlo být přijatelnou cenou, protože díky nahodilosti nehrozilo ani u této skupiny trvalé zneužívání.

Parlamentní rozhodnutí z roku 1880 nařizovalo povinné vzdělávání dětí do 10 let věku, které až do roku 1891 museli rodiče přímo platit (později platili nepřímo prostřednictvím daní a jejich dopadů) a navíc museli děti řádně obléci. Jisté řešení existovalo: "Pomoc byla někdy dostupná ve formě volných anebo dotovaných míst, ale pokora akceptování charity byla ještě další zábranou pro chudé rodiny." [15]. Dle jiného názoru ze začátku 20. století ohledně výše uvedených charitativních "návštěvnic", bylo odpornou urážkou chudých, když pomoc byla dělána se slíděním a paternalistickým duchem." [16]. Chudí tedy měli zřejmě tehdy jistou hrdost.

Rozsah charity

Přesný rozsah charity je stěží možné určit, ale něco se dá v literatuře přesto najít. "V roce 1885 celkové charitativní dary poskytnuté v Londýně byly větší než švédský národní rozpočet. Tak jako věnování peněz, mnoho žen střední vrstvy také provozovalo charitativní práci. Do roku 1857, 'Nebylo město v království, které nemělo svoji porodní společnost, ženskou školu, navštěvující společnost, ošetřovací institut a mnoho jiných charitativních organizací.' A tyto byly většinou provozovány ženami." [17]. Ve středních letech vlády královny Viktorie: "Charita a filantropie vzkvétaly a práce mohly zahrnovat starání se o prostitutky, vězně, sirotky, zvířata, staré a nemocné, provozování svépomocných spolků a spořících klubů pojišťujících proti nezaměstnanosti nebo návalu nemoci, kampaně na střídmost nebo spásu duše skrze církev. Středo-viktoriáni založili charity a filantropické podniky pro téměř každý myslitelný sociální problém a případ… Ačkoli mnoho spočívalo na definici 'zasloužilý' a 'nezasloužilý' chudý, je důležité si všimnout, že charitativní výdaje daleko překročily finanční zdroje dostupné skrze nové chudinské právo.". Opět se zde konstatuje, že mnoho z této charity spočívalo na práci žen ze středních vrstev [18].

Přes převažující představu, že chudí byli sami odpovědní za svoje neštěstí, tak lépe postavené vrstvy nebyly indiferentní k jejich utrpení [19]. Takové tvrzení se však nezdá být zcela v souladu s dělením chudých na zasloužilé a nezasloužilé, protože takové dělení by pak nedávalo valného smyslu (viz i dále). Pokračujme však dále: "Během 19. století zde byla záplava slitování a charity pro široké skupiny potřebných a nešťastných lidí v Londýně. Ti v pozici pomoci a inklinace k jejímu provozování byli velkorysí ohledně svého času, peněz a talentu. Jak komentoval jeden žurnalista, 'Obratnost s kterou můžou být vybírány peníze v Londýně pro charitativní účely je velmi ohromující.". Současník Sampson Loow ve své knize "The Charities of London in 1852-3" zaznamenal celkově 530 charitativních institucí a společností v metropoli, většina z nich byla založena před působením investigativních novinářů (jako byl Ch. Dickens nebo H. Mayhew). "Tento seznam obsahoval 17 institucí pro napravení padlých žen, 13 pro podporu pouliční bídy a neštěstí, 126 charit pro přestárlé, 9 pro slepé, neslyšící, duševně nemocné, 13 asylů pro sirotky a 43 domů misijních společností. Charitativní finanční prostředky pocházely z donací, odkazů, sbírek, kostelních sbírek a fundraisingových událostí." [20].

Výzkumy a psaní investigativních novinářů přiměli další občany ze střední třídy k nabídnutí finanční pomoci. Například mnoho čtenářů novináře H. Mayhewa posílalo dary pro lidi, o kterých tento novinář psal. Mayhew byl však z dnešního progresivního pohledu poněkud staromódní: "Mayhew byl proti udělování charitativních darů, protože věřil, že snad vůbec nejvíce nebezpečnou lekcí, kterou se kdokoliv z lidí může naučit, je, že existují jiné cesty k získání peněz než práce k jejich získání.". Mayhew (respektive jeho vydavatel) sám raději tedy z darů poskytoval dostatečně zasloužilým malé granty anebo levné půjčky za výhodných podmínek k nákupu zboží anebo vybavení k zařízení anebo pokračování v povolání [21]. Šlo tedy o věnování pověstného rybářského prutu na místo ryby. Vedle rozlišení mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými, byla tato skutečnost druhým významným bodem, který soukromou charitu odlišuje od většiny dnešní veřejné „charity“ [22]. Mayhewovo a podobná psaní samozřejmě odstraňovalo i asymetrii v informacích o problému sociální otázky, problému o kterém pravděpodobně ne každý věděl.

Další zdroj uvádí, že v ranných 60. letech 19. století dobrovolná filantropická aktivita činila mezi 5,5 a 7 miliony liber ročně a upřesňuje předcházející citace, že ačkoliv ne vše z toho bylo věnováno výhradně ke zmírnění chudoby, tak tyto výdaje překročili celkové výdaje chudinského práva v Anglii a Walesu. "Dary pokračovali na vysoké úrovni: v pozdních 80. letech 19. století, The Times se chlubily, že roční příjem různých londýnských charit byl kolem 5 milionu liber, 'dvakrát více než ve Švýcarské konfederaci'. Dobrovolný přístup následkem toho převyšoval oficiální sociální podporu v hlavním městě." [23]. Tento zdroj ještě uvádí, že při jedné vyjímečné příležitosti se v roce 1886 podařilo vybrat 78 tisíc liber [24].

Efektivnost charity

Peníze byly distribuovány různými způsoby. "Velké sumy byly používány k financování bezplatných dispensářů, bezplatné léčby ambulantních pacientů, škol, polévkových kuchyní, chudinských asylů pro bezdomovce a během poklesů [hospodářství, pozn. autora] k distribuci šatů, obuvy a malých sum peněz nezaměstnaným.". Dle Balla a Sunderlanda tato charita nebyla nijak v součinnosti a nebyla koordinována navzájem a ani s veřejným chudinským právem tak, že mnoho peněz bylo použito neefektivně [25]. Zde se autoři ovšem částečně mýlí, protože příkladem jisté koordinace je případ dobrovolných nemocnic, který jsem uvedl jinde: „Soukromý zdravotní systém byl dost pestrý a decentralizovaný. To však nebránilo spolupráci mezi různými nemocnicemi, jako byly obecné a specializované nemocnice anebo spojování nemocnic za účelem společného levnějšího nákupu léků.“ [26]. Neefektivnost charity je sporná zvláště ve srovnání se současnou sociální politikou, pokud si uvědomíme, že charita byla tehdy často provozována s větší znalostí daných chudých (nebyla provozována tedy někde z kanceláře) a se snahou, aby se tito postavili na vlastní nohy. To příliš rozsáhlou kooperaci nepotřebuje a centralizace je zde naopak spíše na překážku. Konečně centralizace v podobě koordinace a součinnosti se nejen nemusí vyplatit z hlediska nákladů, ale může vést i k přehlížení různorodých - zejména méně zastoupených - potřeb a v případě chybných rozhodnutí zasahuje s větší pravděpodobností větší část centralizovaného systému než u systému decentralizovaného. Centralizovaný systém umožňuje také snadnější univerzální a rozsáhlejší diskriminaci.

Ball a Sunderland také při té příležitosti uvádějí (v podstatě jako nevýhodu), že utracení peněz spočívalo na rozlišování dárců mezi zasloužilými a nezasloužilými chudými [27]. To je zvláštní pokud si uvědomíme, že titíž autoři upozorňují na nutnost odlišit zneužívání podpory těmi, kteří ve skutečnosti nejsou potřební. Jinak je vedle rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé nutné zavést drahý univerzální systém podpor pro všechny [28]. Autoři zde možná naráží (?) na to, že rozdělení na zasloužilé a nezasloužilé chudé je nutně subjektivní. Avšak koneckonců vyjma podpor pro všechny, musí dané rozdělení podpor provést úředníci, politici či (někdy možná) voliči - tj. opět lidé, a tedy jde opět subjektivní rozdělení. I politika podpor pro všechny musí být podložena subjektivním rozhodnutím o tom, kdo bude čistý daňový plátce a kdo čistý daňový příjemce – tj. kdo v realitě nakonec podporu skutečně dostane.

Připomeňme, že pokud politici sledují vlastní zájmy, tak snaha udržet se u moci je vede k tomu, aby si zajistili podporu příjemců sociálních dávek ve volbách, protože to znamená nárůst počtu hlasů, a tím i vyšší pravděpodobnost setrvání u moci (případně dostání se k moci). Taková investice se politikům oplatí a bude tedy prováděna. Pak však není důvod snažit se pomoci těmto příjemcům se postavit na nohy a dosáhnout samostatnosti v obživě. Taková investice politikům nepřináší voličské hlasy, ale může vést ve skutečnosti i k jejich úbytku. Taková investice se tedy politikům neoplatí a nebude o ni příliš velký zájem (snad jen s vyjímkou katastrofální hospodářské situace.) Anthony De Jasay napsal, že až do počátku 20. století: „Dárci obdarovávali „své“ místní chudé, upřednostňujíce ty, již si to zasloužili, a motivujíce tak ty ostatní, nečinné a nezodpovědné, k aktivitě.“ Administrativa byla jednoduchá a pomoc efektivní. Autor připouští, že někteří chudí mohli být přehlédnuti, ač si pomoc zasloužili. „Charita byla, a stále je, morální povinností, jež není vynucována. Snad jen s výjimkou možného společenského odsouzení těch, kteří na charitu nepřispívají. Příjemce nemá žádný nárok na na peníze dárce a musí se spolehnout na jeho doboru vůli.“ [29]. Dle De Jasaye přerozdělování slouží k dosažení a udržení moci: „Jak jsme již viděli, slib přerozdělovat od majetnějších k méně majetným pomáhá získávat hlasy potřebné v našem systému k dosažení a udržení přerozdělovací moci.“ [30]. Přesněji dle mého pomáha mocným bohatým vysávat ostatní bohaté a méně bohaté a chudé pracující za pomoci házení zbytků nezasloužilým chudým.

Nicméně tato kritika ohledně součinnosti, koordinace atp. vedla k založení výše zmíněné "The Charity Organisation Society", která měla za cíl racionalizovat charitu v Anglii. Tj. dobrovolná aktivita přišla s určitým řešením. Tato organizace se zaměřila na charitu založenou k tomu, aby chudí získali znovu samostatnost. Její londýnská pobočka poskytovala chudým granty v penězích nebo naturáliích, nabízela půjčky, pomáhala s emigrací, poskytovala penze a vdovské důchody a obnošené šaty a použité knihy. Ne každá charita však byla ochotna s touto organizací kooperovat [31]. Ne každý tedy měl zájem na centralizaci.

Další zdroj charity má těžko odhadnutelný rozsah, ale je velmi významný: "Chudí se podporovali navzájem v časech těžkostí a krizí, jako byl porod, nemoc, smrt a vězení, stejně jako na každodenní bázi." [32]. To samo o sobě nutilo lidi k těsnější spolupráci a k udržování lepších vztahů.

Zaloužilí a nezasloužilí chudí

Dle M. Balla a D. Sunderlanda dobrovolný sektor v kontrastu k veřejným aktivitám preferoval morální pohled na chudobu [33]. Ten spočíval dle autorů v tom, že zvýrazňoval individuální selhání: "Chudí jsou kvůli individuálnímu morálnímu selhání, jako lenost, opilství, a nedostatek osobní a občanské hrdosti. Šlechetný stát pomáhající takovým lidem jen udělá věc horší, povzbuzením dalších žadatelů; oslabí dále svépomoc a odhodlání vytvořením cyklu závislosti; a podkope ctnost práce a samostatnosti ve zbytku společnosti zdaněné k financování sociálních dávek.". Systém dobrovolného sektoru měl odradit chudé od nemorálností a žádání chudinských dávek a současně se měl pokusit oddělit zrno od plev a nabídnout způsoby jak by si měli chudí sami pomoci zlepšit svoji ekonomickou situaci a svůj morální úděl. Naproti tomuto pohledu soukromého sektoru se konstituoval druhý pohled, který se domníval, že chudoba byla důsledkem řady okolností jako nezaměstnanost, věk a bídné vzdělávání, či jejich kombinace. Špatné chování mělo být tak důsledkem beznaděje chudých. Dle autorů se oba pohledy zase tak moc neliší a oba pracují s rozlišením chudých na zasloužilé a nezasloužilé [34].

Domnívám se, že rozlišení na zasloužilé a nezasloužilé chudé je ve skutečnosti významnější v daném dělení než to zda šlo o morální nebo „ne-morální“ pohled. Ostatně je patrné, tak to byly právě dobrovolné akce soukromého sektoru, které hrály ve zkoumané době jasně prim. Vzhledem k radikální nejistotě světa a z toho plynoucích důsledků mohl ve skutečnosti koncept zasloužilého chudého znamenat i někoho, kdo přišel do neštěstí například svým špatným rozhodnutím a ne tedy morálním selháním. Připomeňme, že starobince byly stavěny také například pro chudé česače vlny, chudé pletaře, sluhy, chudé staré farmáře, kteří přišli - a to je důležité - ztrátou dobytka do chudoby, výrobce plachet a jejich vdovy, vdovy po lodních tesařích, pivovarské pracovníky anebo - a to je také důležité -  obchodníky provozující zámořský obchod [35]. Tato skutečnost zároveň znamená, že soukromý sektor se nemohl zcela opírat alespoň u některých kategorií osob o výše zmíněný morální pohled, protože chudí staří lidé se stěží mohli díky charitě naučit větší pracovitosti a následně vyrazit do práce. Šlo zde skutečně jen o dožití a případně maximálně vylepšení chování. Případ rozsáhlé charity ve prospěch dětí pak úplně vylučuje předpoklad jejich nějakého morálního selhání (i když mohlo dojít k morálnímu selhání rodičů, ale to jistě neplatí pro rodiče sirotků), protože toto morální selhání se nemohlo do určitého věku dítěte ani konat. Pak je však otázkou, zda morální koncept nebyl spíše spojen skutečně jen s jevy jako je lenost, opilství, nevázanost, špatné chování, zneužívání pomoci, nešetrnost atp. A nikoliv s jevy, které byly mimo kontrolu daných lidí. Takový odlišný pohled by podporoval i výše zmíněný případ charity za krize bavlnářství za občanské války Severu proti Jihu v Manchesteru, samotným Ballem a Sunderlandem výše zmíněnou charitu v době recesí anebo případy charit ve prospěch vyhořelých. Je však zřejmé, že morální pohled i druhý zmíněný pohled nejsou v rozporu s cílem, aby se chudí s určitou pomocí postavili na vlastní nohy a stali se nezávislými.

Ovšem pokud zahrneme do našeho uvažování i dopady, které měl tehdy veřejný sektor na ekonomiku například v podobě daní, cel, privilegií, licencí, regulací atp. a následné dopady těchto politik na chudé, tak je jasné, že zde máme ještě jeden faktor, který přispívá k prohlubování chudoby, a který není na první pohled zřejmý a mohl se jevit jako selhání chudých [36]. Zejména pro omezenou možnost nalezení práce (nebo lepší práce) měly v té době význam především licence a regulování práce (viz předchozí poznámka). Lenost pak byla v takovém případě skutečně jen zdánlivá.

Prostituce a charita

Ballův a Sunderlandův pohled značně narušuje charita ve prospěch prostitutek. Historička H. Amy uvádí, že od 18. století zde byly Magdalénidské instituce v Londýně, které zachraňovaly prostitutky, ale nabízely jen dočasnou pomoc. Zájem střední vrstvy a evnagelických křesťanů se odrazil v 19. století ve vzestupu útulků, společností a misií k záchraně padlých žen. Většina získaných žen a dívek byla trénována, aby se stala domácími služebnými. Zajímavé je, že útulek založený mecenáškou A. Burdett Coutts a samotným Ch. Dickensem: „Tento domov byl jen pro ty považované za ‚zasloužilé‘ a jeho tréninky zdůrazňovaly všechny důležité středostavoské hodnoty.“. Bylo by však chybou si myslet, že každá prostituka měla zájem na této charitě. Práce prostitutky totiž poskytovala prostitutkám, které nebyly kontrolované pasáky a majiteli nevěstinců, nezávislost, lepší životní standart a kontrolu vlastního života [37].

Armáda spásy a jiné armády

Dalším případem, který narušuje Ballem a Sunderlandem uvedené tvrzení je případ Armády spásy (Salvation Army), která se věnovala chudým dětem, včetně kriminálníků nebo prostitutek. Dále v roce 1882 vznikla „Church Army“ jejíž trénovaní misionáři a misijní sestry pomáhali metropolitním chudým. Tato armáda stavěla pracovní, záchrané domy a ubytovny pro děti, a co je významné i pro propuštěné vězně a alkoholiky [38]. Zdá se že jisté morální selhání bylo tolerováno, i když zřejmě jen pro jednou. Dle strany 118 stejného pramenu bylo v 80. a 90. letech v Londýně mnoho čistých, seriózních a řádně vedených ubytoven „Armády spásy“, církevních armád a „London Congragational Union“ (zdá se mi, že konkurence v otázkách víry (nevíry) může být velmi pozitivním jevem) pro lidi bez domova. Vedle toho ovšem existovaly i komerční ubytovny (lodging houses) pro chudé zákazníky, které vykazovaly různou úroveň kvality [39].

Charita pro děti

Velké množství charity bylo realizováno ve prospěch dětí. Zde uvedeme několik příkladů. Dle historičky J. Sacks existovaly chudobné děti, které propadly (!) sítí veřejného chudinského práva. Těchto dětí se ujímaly charitativní organizace ustavené individuálními filantropy, jako byla A. Macpherson (také McPherson) anebo Dr. T. J. Barnado nebo církev. Dr. Barnado podobně jako A. Macpherson posílali potřebné děti na farmy do Kanady. Zde se dětem dostalo různého zacházení, dobrého i špatného, ale většina z jednoho statisíce dětí zde zůstala žít a jejich potomci mají tvořit 11 % kanadské populace [40]. Barnadův záběr byl však širší. Jeho „East End Juvenile Mission“ poskytovala výuku náboženství (Bible classes), bohoslužby, večerní školy, pracovní zaškolení a práci čističe bot. „Svépomoc byla povzbuzována, když děti, které navštěvovaly misie musely pracovat na oplátku za jídlo a šaty.“. Dále: „Právě tak jako bydlení a stravování chlapců, které zachránil, Dr. Barnado jim poskytoval základní vzdělání, včetně morálních a duchovních instrukcí. Byli předmětem organizovaného a disciplinovaného režimu, byla jim dána práce sekání a prodávání dřeva, jako členové poslíčkovské brigády, výrobci kartáčů a nástrojů a v ‘úseku‘ oddělní vyrábějícího a prodávajícího lepší literaturu. Všechny zisky byly použity k provozu domu.“ [41]. Ještě větší měřítko měla „London City Mission“ založená roku 1835 skupinou lidí z různých protestantských denominací. Vedle šíření Krista bylo poskytováno široké rozpětí praktické pomoci. „Podobně jako jiní charitativní pracovníci, oni [London City Mission, pozn. autora] povzbuzovali k svépomoci a učili respektované středostavoské hodnoty.“ Do roku 1852 bylo těchto (placených) misonářů v Londýně 275, a tito měli dobrovolné asistentky. Misie poskytovala vedle škol pro „trhany“ (ragged school) i vzdělání pro dospělé, vyšívací mítinky, exkurze a střídmou zábavu.  Za připomenutí stojí i dílo spolku „Field Lane Refuge“ a Anthonyho Ashleyho Coopera 7. hraběte Shaftesburyho, z kterého každoročně benefitovalo okolo 10 tisíc lidí, i zde byl kladen důraz na svépomoc [42]. Nebo působení „The Church of England Society for Providing Homes for Waifs and Strays“ (dnes „The Children's Society“), kterou založili bratři E. a R. de Montjoie Rudolf, a která hledala dětem pěstouny nebo adoptivní rodiče. Tato anglikánská společnost postupně podobně jako jiné organizace svoji síť v zemi rozšiřovala a její dům byl otevřen i pro emigranty v Kanadě. Její příjmy pocházely z darů, z odkazů a z fundrasingu a každý rok stoupaly. V posledních letech vlády královny Viktorie se starala tato organizace o necelých 3 tisíce dětí [43]. P. Horn uvádí případ, kdy práce neschopná matka a její rodina včetně dvou invalidních děti závisely na charitě. Atp.

Do roku 1878 existovalo v samotném Londýně 50 filantropických společností pro stravování dětí, včetně několika, které měly domovy pro mladé sirotky [44].  V roce 1880 zahájil v Londýně činnost "Childern's Free Breakfast and Dinner Fund", který měl do konce 19. století roční příjem 4 tisíce liber a stal se největší a nejznámější londýnskou společností poskytující (chudým) dětem jídlo. Podobná společnost působila od října 1884 v Birminghamu. V "Chaucer School" v londýnském Southwarku (šlo o chudinskou čtvrť) charitativní pomoc dovolila učitelům poskytovat nejen nějakých 400 jídel denně v zimě, ale také poskytovat teplé šaty a silné boty. V této škole přes polovinu dětí dostávalo jídlo skrze filantropickou akci a mnoho jiných dostávalo jídlo mimo školu. Dále "Ragged School Union“ poskytovala k roku 1904 třeba boty a šaty a někde i jídlo. I přestože se ještě k roku 1904 odhadovalo, že asi 120 tisíc dětí bylo v Londýně nedostatečně živeno, tak je patrné, že tento problém byl v řešení [45]. Dle jiného pramene velké „trhanské“ školy také poskytovaly noclehárny, pracovní zaškolení a pracovní příležitosti. Mezi lety 1844 a 1852 vzrostl počet těchto škol v Londýně z 16 na 110. A do roku 1870 jich bylo v Londýně 191 s více jak 32 tisíci žáky [46].

Paradoxně uvedená stravovací charita byla typická téměř jen pro městské prostředí, vesnické děti mohly v lepším případě očekávat teplé nápoje pravděpodobně od řídícího učitele nebo lokálního prominenta [47]. Lze však předpokládat, že ve vesnických oblastech se dalo více spolehnout na příbuzné a sousedy. Jeden případ podobné charity pro vesnici jsem zaznamenal v Absonu (nebo také Abson-cum-Wick), zde bylo ovšem cílem přilákat děti do spolku zabývajícím se střídmostí, který zřídila spisovatelka A. Sewell. Vedle toho charita poskytovala chudším dětem zábavu, dávaly se i vánoční nadílky. Charitě se věnovali také i někteří učitelé [48]. A dalo by se dlouho pokračovat.

Shrnutí

Co říci na závěr této kapitoly? Rozsah charity byl v Británii v době tzv. divokého kapitalismu opravdu velký a charita byla pestrá. Pracovalo se zde s rozlišením

potřebných na ty, co byli zasloužilí a na ty, co  byli nezasloužilí. S těmito termíny pracovali i lidé jako H. Mayhew, Ch. Dickens ad. Cílem tedy nebylo podporovat rozhodně všechny. Cílem soukromé charity bylo to, aby se chudí mohli sami postavit na své nohy a stát se samostatnými (ovšem to se netýkalo úplně každé soukromé charity, což v případě její menší systematičnosti nebylo zase tak závažné, netýkalo se to ani starobinců). Cílem nebylo vytvářet vrstvu závislých občanů nebo odměňovat morálně vadné jedince. Ne každá pomoc měla formu peněžní podpory. Charita byla poskytována jak nábožensky založenými jedinci a institucemi, tak i těmi nenáboženskými. Šlo o systém decentralizovaný, vyskytovaly se však i jisté dobrovolné pokusy o centralizaci.  Charita se často opírala o znalost konkrétní lokální situace a osobní situace potřebných. Nešlo tedy o nějakou univerzální charitu.