9.3 Veřejná „charita“ a její úskalí ve viktoriánské Anglii a Walesu

Chudinské právo

Anglie a Wales patřily k jedněm z mála zemí, které měly veřejný systém chudinského práva (Poor Law) již od doby ranného novověku (od doby vlády Alžběty I.). Tento systém se skládal ze sociálních dávek a obávaných workhousů [1]. V tomto článku prozkoumáme možnost vzniku prostoru pro zneužívání tohoto sociálního systému v případě sociálních dávek (outdoor relief nebo i out-relief) za starého chudinského práva a nového chudinského práva a workhousů (také indoor relief nebo in-relief) za nového chudinského práva. Tento systém byl z dnešního (ale někdy i tehdejšího) pohledu považován za dosti tvrdý. V roce 1834 přijaté rozhodnutí parlamentu vedlo k rozdělení země do tzv. Poor Law Unions, které měly workhouse v každé faře anebo skupině far (administrativní jednotka zavedená novým chudinským právem, dalo by se přeložit výrazem chudinský okres, zde se přidržíme slova unie). Toto tzv. New Poor Law bylo zaměřeno na chudé schopné práce. Takovíto chudí měli nyní místo dostávání podpory vstoupit do workhousu.

Zde dle historičky Ch. Garwood ztratili tito lidé svobodu, byly zde uniformy ve vězeňském stylu, tvrdá práce, ponížení a sociální potupa, hubená strava a striktní segregace (včetně oddělení rodičů a dětí). Cílem workhousů bylo odstrašení a přinucení práce schopných k najití si práce tím, že se poskytovaly životní standart nižší než standart dostupný s nejnižší dostupnou mzdou. Dle autorky pak chudí dělali téměř cokoliv, aby se vyhnuli tomu, že budou muset zaklepat na dveře workhousu. Nicméně do poloviny století byly některé nejhorší excesy odstraněny a do 60. let 19. století se zlepšily podmínky ve workhousech a (jejich) administrativa, když vznikly u některých velkých chudinských unií nemocnice chudinského práva. Ve stejné dekádě však vláda vedla tažení proti sociálním dávkám, ve snaze donutit chudé ke vstupu do workhousů (a dodejme, že šlo i o to přimět chudé pracovat), což vedlo k růstu počtu chovanců ve workhousech a redukci počtu chudých nárokujících dávky [2]. B. Howson uvádí, režim trestů byl ve workhousech těžký a v některých případech i nehumánní [3].

Počty lidí na dávkách a ve workhousech od roku 1840, kdy existovala oficiální statistika, přináší G. Boyer. V letech 1840 až 1911 kolísalo procento podporovaných lidí vzhledem k populaci od 2,4 do 8,3 %. Tato data jsou založena na zprůměrování dat statistik k 1. I. a 1. VII. daného roku. Počty lidí, kteří využili podpory tohoto systému (sociální dávky i workhousy) během roku mělo být zhruba dvojnásobné – od 5,2 do 18,5 %. Dle tohoto pramenu tedy asi 10 % populace využilo každý rok asistence tohoto sociálního systému v letech 1850 až 1870. V obou případech je však patrná u počtů poměrně výrazná klesající tendence jak v absolutním, tak procentním vyjádření [4]. Dle toho co píše Ch. Garwood by se zdálo tedy, že možnost jak zneužívat sociální podporu a touha ji vůbec zneužívat byla díky tvrdým poměrům tedy poměrně omezená. To nyní prozkoumáme detailněji. Tato kapitola však nemá za cíl detailně analyzovat chudinské právo v Anglii (Walesu) 19. století a začátku 20. století, provedeme zde jen dílčí analýzy.

Gilbertův akt a Speenhamlandský systém

Začněme v dřívějších dobách. Gilbertův akt z roku 1782 stanovil, že: „…jen nemohoucím chudým by mělo být pomoženo ve workhousu; tělesně schopným by buď měla být nalezena práce nebo jim měla být udělena podpora.“ [5]. Jak je z tohoto a předchozího patrno, tak je jasné, že celý systém se neskládal jen z neoblíbených workhousů. Dokonce podle statistiky uváděné G. Boyerem byla většina uživatelů chudinské péče právě příjemci sociálních dávek (outdoor relief). Ve sledovaném období 1840 až 1911 to bylo nejméně roku 1911, kdy šlo o 64,9 % uživatelů a nejvíce roku 1851, kdy to bylo 87,9 % [6].

Dalším zajímavým opatřením během periody 1750 až 1834 byl Speenhamlandský systém. Ten byl založen na příplatcích k práci. Tento systém byl adoptován ve velké části jižní Anglie k pomoci chudým v době krizí (vysokých cen potravin). Dále existovaly příplatky pracovníkům, kteří měli velké rodiny a sezónně nezaměstnaným zemědělským pracovníkům. V Berkshire v Speenhamlandu (dnes distrikt města Newbury) existoval nejznámější zástupce těchto příspěvků, a to od roku 1795. Za tohoto systému hlava domácnosti (zaměstnaná nebo nezaměstnaná) měla garantován minimální týdenní příjem. Ten byl určen cenou chleba a velikostí rodiny. Tyto podpory byly dávány jen v letech s vysokou cennou jídla a po jejím poklesu byly odstraněny. Příplatky na děti byly rozšířené na venkovském jihu a východě (Anglie). Typická fara platila malé týdenní sumy pro rodiny se čtyřmi a více dětmi do 10 nebo 12 let věku. Problém sezónní práce narostl ve druhé polovině 18. století, kdy došlo k větší specializaci produkce obilí na farmách (a zároveň úpadku jiných zdrojů příjmu). Nárůst sezónnosti přinutil mnoho sezóně nezaměstnaných zemědělských pracovníků vyhledat podporu sociálních dávek během zimy [7].

Aranžmá Speenhamlandského systému bylo určeno jen k dočasnému překlenutí doby vyšších cen potravin a tedy vedlo k tomu, že pracovníci v tu dobu místo hledání pro ně příznivějšího zaměstnání v oblastech s větší poptávkou po práci, byli motivováni více zůstávat na svém místě. Respektive byla snižována motivace pracovníků se přesunovat do oblastí s větší poptávkou po práci. To ovšem znamenalo, že výrobní faktor práce byl z pohledu spotřebitelů nasazen na méně důležitější činnosti, což se odrazilo v tom, že více žádaných statků bylo méně a méně žádaných statků bylo více. Taktéž byla snížena motivace pracovníků zlepšovat se v práci a omezeny snahy o hledání alternativního zabezpečení. Totéž platilo pro problém sezónní práce. Nicméně výhodou Speenhamlandského systému bylo to, že byl jen dočasný. Vliv na zavedení tohoto systému měly mít války s Francií (omezení možnosti dovozu obilí z Evropy) a neúroda. To však platilo jen z počátku, systém byl využíván v menší míře až do vzniku nového chudinského práva. Nakonci platnosti tohoto opatření měly mít vliv i tzv. Swingovi nepokoje („Swing Riots“). Ovšem v  době tohoto systému také existovalo clo na dovoz obilí, které bránilo dovozu levnějšího obilí ze zahraničí. Clo na obilí vedlo v zemi k vysokým cenám obilí, což zhoršovalo nejvíce právě pozici chudých. Někdo by se mohl otázat, kam měli jít daná pracovníci pracovat? V té době již do průmyslu. 2. polovina 18. století byla totiž v Anglii již dobou průmyslové revoluce. Výhodou takového odchodu by bylo nejen uspokojení poptávky pro práci v průmyslových oblastech, ale i pokles nabídky práce v uvedených zemědělských oblastech, díky čemuž by zde mzdy ceteris paribus stouply.

Příplatky pracovníkům, kteří měli velké rodiny, pak znamenali, že člověk byl odměněn za to, že má více dětí. Vyplatilo se tedy mít více dětí, protože tak člověk dosáhl na sociální dávky. Počty chudých byly tímto opatřením tedy zvyšovány. Toto byl problém i Speenhamlandského systému, který byl založen, jak bylo uvedeno, na tom, že výše sociální dávky závisela i na velikosti rodiny. Navíc systém garantoval minimální týdenní příjem bez ohledu na to, zda byla hlava rodiny zaměstnána anebo nezaměstnána. To vzhledem k tomu, že volný čas je pro lidi vzácným statkem muselo vést ke snížení motivace k práci. Člověk v podstatě pracoval jen za rozdíl mezi mzdou a garantovaným příjmem. Obětování volného času mu tak nepřineslo celou mzdu, ale jen tento rozdíl. Náklady obětované příležitosti volného času, tak byly sníženy.

Dle jednoho pramene platilo konkrétně pro Speenhamland, že pokud stál bochník chleba (3,9 kg) z druhořadé mouky 1 šilink, tak: „…potom každý chudý a pracovitý muž má mít pro svoji vlastní potřebu 3 š(ilinky) týdně, buď získané jeho vlastní prací anebo prací jeho rodiny, nebo příspěvkem z chudinských daní [tj. ze sociálních dávek, pozn. autora], a pro podporu jeho ženy a každého z jeho rodiny, 1 š(ilink) 6 p(encí).“. Když stoupla cena bochníku na 1 šilink a 4 pence, potom každý takový muž měl mít pro sebe 4 šilinky týdně a 1 šilink a 10 pencí pro podporu každého z jeho rodiny atd. [8]. Dle uvedeného zdroje je patrné, že za každé další dítě se platila sociální dávka proporcionálně [9]. Pro srovnání dle J. Downse ve své knize „The Industrial Revolution: Britain, 1770–1810“, že týdenní mzda 7 šilinků a 6 pencí do 10 šilinků byla v jím zkoumané době běžná. Při ceně bochníku chleba 1 šilink si čtyřčlenná rodina měla přijít na celkem 7 šilinků a 6 pencí, zatímco při zmíněné ceně 1 šilink a 4 pence, to již bylo 9 šilinků a 6 pencí. Pokud tedy žena a děti nepracovaly (často však také pracovaly), tak šlo ve srovnání se mzdou o téměř stejnou částku [10]. Nicméně ve skutečnosti byla tato sociální politika decentralizovaná a byla tedy variabilnější. Pod „roundsman system“ a „work schemes“ (částečně i pod „labour rate“) byli (mohli být) žadatelé o podporu posláni na práce na farmách nebo na údržbu silnic, kde tato práce byla placená ze silniční daně [11]. Tyto modifikace snižovaly (záměrně?) výnosy z toho, že byl člověk na sociálních dávkách. Tento systém také nebyl v činnosti trvale (viz výše).

Samotný G. Boyer cituje, že domácnosti v jižní Anglii trpěly významným poklesem reálných příjmů.  Průměrně reálné mzdy pro nádeníky pracující v zemědělství klesly o 19 % od let 1767-70 do roku 1795 v 15 jižních obilí produkujících hrabství, pak zůstaly zhruba konstantní mezi léty 1795 a 1824, a do roku 1832 vzrostly zhruba o 10 % oproti roku 1770. Na severu a ve střední části země mzdy nádeníků pracujících v zemědělství zůstaly zhruba konstantní v letech 1770 až 1810 a potom ostře vzrostly, takže ve 20. letech 19. století byly vyšší o 50 % než v roce 1770 [12]. Směr toku pracovních sil se zdá být tedy jasný (vedle toho zde byl ovšem i Londýn a některé jiné oblasti a města). Sociální dávky tomuto toku ovšem poněkud bránily. Tato situace je i pěknou ukázkou dopadů zvyšování kapitálové vybavenosti práce v jednom odvětví na druhá odvětví. Důležitá je ještě poznámka, že: „Výdaje na hlavu [chudinského práva, pozn. autora] byly v průměru větší v zemědělských hrabstvích než více průmyslových hrabstvích, a byly speciálně vysoké v obilí produkujících jižních hrabství -- Oxford, Berkshire, Essex, Suffolk a Sussex.“ [13].

Zneužívání sociálních dávek zaměstnavateli

O kuriózním zneužívání těchto sociálních dávek nás informuje sám G. Boyer: farmáři najímající pracovníky se zasazovali o Poor Law a snažili se tak šetřit peníze, protože pracovníky během okurkové sezóny propustili a tito pobírali podporu, kterou platili farmáři najímající pracovníky na daních spolu s plátci daní, kteří nikoho nenajímali (rodinní farmáři, kupci a řemeslníci). Toto platilo až do roku 1834 [14]. Ovšem znovu zopakujme důležitý fakt, že volný čas je pro člověka vzácný, jeho užívání je spojeno s náklady obětované příležitosti. V situaci bez sociálních dávek člověk přichází o výdělek a statky, které si za něj může koupit, proto si bude užívat volný čas jen po určitou dobu, po které půjde opět vydělávat peníze. Ovšem sociální podpora znamená, že náklady obětované příležitosti jsou nyní menší a čas, kdy si lidé budou chtít užívat volný čas, tak bude delší. Dojde k poklesu nabídky práce, a tím i růstu její ceny. Za takových okolností museli farmáři nabídnout pracujícím vyšší mzdu, aby byly náklady obětované příležitosti dostatečně vysoké. Pak je otázka, zda se práci najímajícím farmářům toto opatření vůbec vyplatilo. Zda se jim to vyplatilo ve vztahu k výhodám, které jim plynuly z toho, že část roku nemuseli platit plné mzdy (část daní platili), a že chudí neodcházeli za prací do továren a hospodářsky rostoucích oblastí, a u práce v zemědělství tak ve vrcholné sezóně byla tendence k její nižší ceně díky její vyšší nabídce (Jistě by to bylo výhodnější tehdy, pokud by muselo dojít k přerušení vyplácení dávek v době zvýšené potřeby práce, což nemůžeme vyloučit.). Zaměstnavatelé nebyly sami. Zneužívání sociálních dávek chudými naznačuje příklad z Walesu, kdy rodiče měli nevzdělávat své děti a vydávat je za imbecilní, aby získali sociální dávky [15].

Nové chudinské právo v letech 1834 až 1870

Roku 1832 vláda jmenovala mimo jiné kvůli rostoucím výdajům chudinského práva (své sehrály, ale i třeba teorie T. Malthuse o přelidněnosti) královskou komisi pro vyšetření chudinského práva („Royal Commission to Investigate the Poor Laws“). Zpráva této komise volala po rozsáhlých reformách, které mimo jiné dle G. Boyera zahrnovaly zrušení sociálních dávek (outdoor relief) pro práceschopné a jejich rodiny. Brzy po této zprávě parlamentní rozhodnutí („Poor Law Amendment Act“ z roku 1834) implementovalo některá doporučení této komise včetně (pouze) regulování sociálních dávek (outdoor relief) [16]. V pozdější době ve snaze regulovat sociální dávky práce schopným bylo vydáno několik dalších nařízení – např.: „The Outdoor Labour Test Order of 1842“ určený pro chudinské unie, které neměly workhouse anebo kde nebyl vynutitelný test pomocí pobytu ve workhousu, tento předpis umožnil dávat práceschopným mužům sociální dávky jen, když nastoupili do práce dané unií. Dále: „The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“ zakázal dávání sociálních dávek jak práceschopným mužům, tak i ženám s výjimkou kvůli nemoci anebo ‚náhlým a urgentním potřebám‘. „The Outdoor Relief Regulation Order of 1852“ rozšířil pracovní test pro ty, kterým se pomáhalo mimo wokrhousy (obsahoval však i některá změkčení předchozích).“ Dle P. Murraye první z těchto opatření „The Outdoor Labour Test Order of 1842“ byl aplikován jen u čtvrtiny unií (většinou městských). Zajímavostí tohoto opatření bylo to, že pomoc neměla být celá vyplácena v hotovosti, ale i v jídle anebo palivu. Druhé opatření „The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“: „Pravděpodobně třem-čtvrtinám země bylo zakázáno dávat outdoor relief, ale nařízení byla často ignorována a nařízení nebylo aplikováno na většině severu.“. Samotné nařízení bylo možné interpretovat velmi pružně (viz zmíněná výjimka výše), navíc si někteří komisaři stěžovali, že chudí mařili toto opatření lékařskými potvrzeními o svém špatném zdraví. I po třetím opatření „The Outdoor Relief Regulation Order of 1852“ většina chudých zůstala na sociálních dávkách (dle Murraye to bylo roku 1855 86 % uživatelů chudinského práva) a tedy i mimo workhousy [17].

Jak je patrné z Boyerem uvedených statistik, tak došlo po té k poklesu ve výdajích na chudinské právo (ty nejsou vyjádřeny v reálných číslech) a došlo i k poklesu reálných výdajů na hlavu: „Reálné výdaje na dávky na hlavu spadly o 43 procent od 1831 do 1841, a stouply pomalu potom.“ [18]. Ovšem to se stalo v době rostoucího bohatství společnosti, kdy docházelo i k nárůstu reálných mezd, a tím i k růstu nákladů obětované příležitosti volného času. Je také možné, že vliv mohl mít nárůst charitativních aktivit a změny v preferencích lidí. Dalším vlivem je skutečnost, které si všimli někteří historici: „Někteří tvrdí, že nařízení regulující sociální dávky [outdoor relief, pozn. autora] většinou byly obcházeny jak venkovskými, tak městskými uniemi, mnoho z nich pokračovalo v poskytování sociální dávek nezaměstnaným a částečně zaměstnaným mužům.“. Dle P. Murraye zůstalo do roku 1840 mimo systém nového chudinského práva 800 anglických far s 2 miliony obyvatel a v systému bylo 14 000 far s 12 miliony obyvatel. Až teprve koncem 60. let byla naprostá většina far do systému začleněna. Sociální dávky pak dle téhož nebyly odstraněny – respektive do roku 1871 se jen jedna ze šesti unií řídila nařízením z roku 1844 („The Outdoor Relief Prohibitory Order of 1844“) o zákazu sociálních dávek pro práceschopné muže. Obcházení v některých oblastech uvádí i B. Howson [19]. Nezbývá než věřit logice a vzít v úvahu, že dané opatření byla realizována jen zčásti.

Jeden z důvodů proč panoval zejména v průmyslových oblastech odpor proti novému chudinskému právu byl i ten fakt, že workhousy způsobí pokles mezd přinucením pracujících vzít jakoukoliv alternativní formu práce bez ohledu na to, jak je špatně placená [20]. Celý efekt by sice skutečně znamenal pokles mezd některých pracujících, který by byl na druhé straně kompenzován vznikem nových placených míst pro nové pracující a úsporou na daních. Zároveň by, ale vedl i k větší produkci a poklesu cen pro spotřebitele, což by nejvíce prospělo nejchudším spotřebitelům. Díky tomu, že spotřebitelé by ušetřili za statky, které kupují, tak by jim nově zbyli finance i na uspokojení dalších potřeb, které dříve nemohli tito uspokojit, což by vedlo ke vzniku nových podnikatelských a pracovních příležitostí.

Tažení proti sociálním dávkám

V 70. letech 19. století chudinské unie omezily sociální dávky (outdoor relief) chudým, a to na základě podnětů od „Local Government Board“ (centrální autorita chudinského práva) a od soukromé „Charity Organization Society“. Tyto organizace zastávaly názor, že: „… snadná dostupnost sociálních dávek zničila samostatnost chudých.“. Dle G. Boyera toto tažení (crusade) vedlo k ostrému zlomu v počtu lidí, kteří obdrželi sociální dávky (od roku 1871 do roku 1876 počty chudých na dávkách klesly o 33 %) a podíl lidí ve workhousech naopak vzrostl. [21]. Opět však platí, že existovaly i jiné vlivy, které měly vliv na počty lidí na dávkách, a není tedy správné uvedenou kvantitativní změnu považovat jen za důsledek tažení proti sociálním dávkám – viz i hned následující. Pokud vyjdu z oficiálních dat uvedených autorem v tabulce 1 a budu předpokládat, že podíl lidí ve workhousech je dán procentem na položce „Share of Pop. Relieved (Official)“, tak klesl i počet lidí ve workhousech z asi 147 tisíc v roce 1871 na asi 136 tisíc v roce 1876 a v roce 1881 stoupl jen na asi 176 tisíc lidí. Dle P. Murraye pak  proporce lidí na chudinském právu spadla ze 4,7% v 60. letech na 2,5 % v roce 1900 [22].

Šlo však opět o polovičaté opatření, protože: „Městské unie typicky podporovaly mnohem větší podíl svých chudých ve workhouses než venkovské unie, ale byly zde signifikantní diference v praxi napříč městy. V 1893 přes 70 procent chudých v Liverpoolu, Manchesteru, Birminghamu a v mnoha londýnských unijí chudinského práva obdrželo indoor relief; nicméně, v Leedsu, Bradfordu, Newcastlu, Nottinghamu a několika jiných průmyslových a hornických městech většina chudých pokračovala v přijímání outdoor relief.“ [23]. Z hlediska logiky věci vliv zpřísnění sociálních dávek jistě zapůsobil, ale toto zpřísnění bylo jen polovičaté. Navíc proti němu působil i výše zmíněný fakt, že do poloviny století byly nejhorší excesy odstraněny a do 60. let 19. století se zlepšily podmínky ve workhousech a administrativa, když vznikly nemocnice chudinského práva (viz výše). Také, a to je zajímavé, se názor pracujících změnil a do konce století jich většina hleděla na péči o chudé jako na stigma, a byla zde snaha chudých se těmto podporám vyhnout, došlo také k rozvoji svépomocných aktivit [24]. Dále lokální správy také podporovaly nezaměstnané muže i po roce 1870, ale typicky ne skrze chudinské právo. K zmíněnému stigmatu doplňme, že když od roku 1886 „Local Government Board“ pobízel města, aby začala poskytovat v době vysoké nezaměstnanosti („keynesiánské“) nouzové práce, tak se domníval, že toto opatření neznamená stigma chudoby [25]. Z hlediska kvantitativního se vliv zpřísnění pobírání dávek tedy nedá dost dobře vyčíslit, ale o to zde ani nešlo. Důležité je, že zde nadále existoval jistý prostor pro zneužívání sociálních dávek, který zpřísnění pobírání dávek jen omezil. Existoval zde tedy prostor pro to, aby chudoba byla větším problémem než by jinak byla.

Shrnutí

Na základě výše uvedeného nemůžeme příliš tvrdit, že na tehdejší dobu bylo chudinské právo celkově nějak extra tvrdé. Práce ve workhousech zřejmě nebyla o mnoho tvrdší než práce jinde. Těžký byl dle B. Howsona režim trestů ve workhousech a v některých případech byl i nehumánní – viz výše. Dle P. Murraye trvala pracovní doba ve workhousech za nového chudinského práva v létě 10 hodin a doba spánku byla 9 hodin. Pro srovnání pracovní doba byla dle Ch. Aspina v továrnách omezena na 10 hodin pomocí „Ten Hours Act“ v roce 1847, tj. 13 let po vzniku nového chudinského práva. Ovšem dle wikipedie a jiných zdrojů mělo jít jen o časové omezení práce žen a dětí. Dle citovaného pramenu i děti pracovaly dříve 12 nebo 14 hodin denně (velmi pravděpodobně však i s přestávkami). U dílen regulovala pracovní dobu na maximálně 12 hodin denně legislativa od roku 1904. Pracovní doba sloužící byla dle Ch. Garwood roku 1873 kalkulována (spíše zřejmě odhadována?) na 13,5 hodiny denně (bez přestávky) a odhad pracovního týdne byl 80 hodin. Mnohem později na menší, hlavně mléčné farmě nebyla žádná známka volného času v běžném dni, jen trvalé kolo dřiny. Atp. [26] Také tvrdá a neveselá práce ve workhouse uváděná třeba Murrayem (například rozbíjení kamenů nebo kostí) se nijak výrazně nelišila třeba od náročné práce v textilních továrnách, dílnách anebo dolech [27].

Systém nebyl moc tvrdý zejména, pokud šlo o sociální dávky vyplácené mimo workhousy (outdoor relief). Jistý prostor pro zvýšené užívání (zneužívání) dávek ze strany chudých jednoznačně existoval, stejně tak jako existoval v novém chudinském právu prostor pro vydávání se za potřebné – viz poznámka [17]. Musela tedy i tehdy platit následující citace týkající se obecně programu sociální politiky: „Tento program je zcela zřetelně podporováním chudoby. Lidé kvůli své chudobě získávají automaticky nárok na peníze od státu. Mezní náklady volného času (představující užitek z ušlého příjmu) v důsledku volby volného času se snižují, a dochází proto ke vzniku tendence k nárůstu počtu zahálejících lidí a nárůstu chudoby.“. Čili: „…budeme mít v zemi přesně tolik chudých, kolik se jich země rozhodne podporovat.“ [28]. Že tomu tak bylo i dříve naznačuje i to, že v době „jiříkovských“ časů (Georgian period, období vlády Jiřího I. až Jiřího IV.) institucionalizovaní chudí jedli lépe než rodiny, u kterých byl živitel v práci. Pro období nového chudinského práva pak P. Murray praví, že: „Odpůrci [nového, pozn. autora] chudinského práva často naznačovali, že chudí hladověli ve workhousech, ale množství jídla doporučovaného komisaři bylo ve skutečnosti větší než průměr konzumovaný nezávislými pracujícími (ale mnohem menší než, co bylo poskytované vězňům).“ Nicméně dle téhož alespoň pro určité odrazení bylo jídlo mdlé a nudné, jak jen bylo možné anebo ve 30. letech 19. století nebyl někde poskytován příbor. Tentýž historik také uvádí, že: „Mnoho jiných [myšleno mimo případ Andover – viz poznámka, pozn. autora] údajných krutostí vytvořených oponenty nového chudinského práva se ukázalo býti buď velkým přeháněním nebo kompletním výmyslem.“ [29]. To jsou závažná tvrzení a i zde tedy do jisté míry existoval prostor pro zvýšené užívání (zneužívání) této sociální pomoci za nového chudinského práva ze strany chudých a dá se tedy i zde hovořit o určitém podporování chudoby.

Za připomenutí stojí fakt, že zde uvedené se odehrávalo většinou v době, kdy politická reprezentace nemusela korumpovat chudé, aby získala jejich hlasy v konkurenčním politickém boji. Důvodem byl ten fakt, že chudí neměli v té době volební hlas. Rozhodnutí parlamentu z roku 1884 rozšířilo britský volební lektorát z 3,2 milionu oprávněných voličů na 5,7 milionu voličů, což dle P. Murraye představovalo 60 % mužů [30]. Před tím tedy měla hlas asi jen třetina mužů (vyšší a střední vrstvy a kvalifikovaní pracující). Pro politiky bylo do této doby téměř zbytečné korumpovat chudé voliče, aby se mohli dostat k moci. Volební hlasy to nepřinášelo.