13. Nečestný pojicajt

Hrdina ze Serpica, nejprodávanější knihy a stejnojmenného filmu, je odpadlík, zarostlý, hipízácký policajt, který odmítne poslouchat nepsaná pravidla policie, „Neobracejte se proti svým nadřízeným.“ Jak říká Serpico, „Jediným slibem, kterou jsem kdy dal, je prosazovat zákon – nikdo neřekl, že proti všem s výjimkou ostatních policajtů.“

Příběh sleduje Serpicův vývoj, počínaje jeho dětským snem být dobrým policistou. Odhaluje jeho počáteční naivitu o korupci u policie, jeho osamělé a neúspěšné pokusy zainteresovat v situaci vyšší šarže, opovržení a nenávist, které zažil přímo od svých kolegů, a nakonec jeho zklamání. Po celou dobu příběhu je evidentní, kdo jsou ti „dobří“ a kdo ti „špatní“. Ti dobří jsou Frank Serpico a jeden nebo dva policisté, kteří mu částečně pomáhají v jeho snaze o „spravedlnost“ a trestání šupáků. Ti zlí byli ti úplatní policisté, a ti, kteří je chrání před trestním stíháním. Právě tento pohled se pokusím zpochybnit.

Serpico a hazard

Obálka s 300 dolary hraje v Serpicovu příběhu důležitou roli. Tu mu dodal kurýr od někoho, kdo byl znám jen jako „židovský Max“, významný hazardní hráč. Serpico nebyl schopen ani po mnoha pokusech přimět žádného ze svých nadřízených zabývat se pokusem o úplatek.

Proč by se "židovský Max" snažil věnovat peníze a dary neúplatnému Serpicovi? „Židovský Max,“ poskytovatel dobrovolných služeb (hazard) pro dospělé, byl jedním cílů Serpica a dalších „čestných“ poldů z hazardní jednotky! Jejich cílem bylo nedat pokoj, pronásledovat, chytit a uvěznit všechny zúčastněné. Veřejnosti je říkáno, že agresivní násilnické chování ze strany policistů je nezbytné, protože hazard je protizákonný a jejich povinností je prosazovat zákon. Takový argument by však mohli použít i ti nejhorší nacističtí zločinci v koncentračních táborech.

V případě jiného incidentu si matka z ghetta Serpicovi stěžovala, že byl její syn zatažen do nelegální herny. Serpico byl požádán, aby provoz zarazil. V tom však může být rozpor – má smysl chránit dítě před činností, která pro něj samotného může být nebezpečná. Avšak přerušit aktivitu, která je pro dospělé legitimní jenom proto, že podlehlo dítě, je jednoznačně nežádoucí. Řešení případů, jako je tento, spočívá v zabránění dítěti začít, nikoliv v uzavření heren. Sex, pití a řízení by nemělo být zakázáno jenom kvůli tomu, že je to škodlivé či nebezpečné pro děti.

Serpico a protidrogové

Serpico se nakonec zraní při pokusu vniknout do bytu dealera drog, i když přísahal povinnost chránit práva občanů. Vysvětlení je samozřejmě to, že prodej drog není zákonem povolen, a přestože přísahal, že bude chránit práva jednotlivců, také přísahal, že bude prosazovat zákon. V tomto případě, stejně jako v jiných, kdy jsou dvě možnosti v rozporu, vybere si tu druhou. Jeho účast v protidrogovém oddílu ukazuje, že Serpico je převážně věrný zákonu.

Zákaz prodeje narkotik však trvale zvyšuje kupní ceny, proto je pro závislé obtížné si drogy pořídit. V důsledku toho musí páchat závažnější a závažnější zločiny, aby si obstarali potřebné peníze. Zákazem prodeje narkotik se stávají občané ohroženými. Vynucení zákazu, jako to dělá Serpico, je možné jen tehdy, když tento zákon stojí nad občanskými právy.

Serpico a spaní ve službě

Vzhledem k tomu, že mnoho z toho, co je policista povinen udělat, je škodlivé pro širokou veřejnost, vyplývá, že čím je policista méně aktivní, tím je méně škodlivý pro širokou veřejnost. Většina policistů to možná vnímá, a proto, aby zachránili veřejnost před nebezpečím, vyhýbají se svým povinnostem.

Namísto toho, aby zasahovali do práv lidí, mnozí policisté volí důstojné řešení – spí ve službě. Spát ve službě (na nějakém ukrytém místě) – to byla situace, která Serpica rozzuřila. S dokonalou pověstí šťourala, který si vyhrazuje právo řídit cizí životy, Serpico trval na stálé přítomnosti v ulicích, tu zastavovat prostitutky, tam chytat gamblery, jinde nedat pokoj drogovým dealerům.

Nedá se samozřejmě Serpicovi upřít, že byl silou dobra. Koneckonců to byl on, kdo chytal všechny ty násilníky, zloděje, lupiče, vrahy, a ničitele míru. Navíc svou funkci vykonával mimořádně nápaditým způsobem! Převlečen za Chasidistického žida, hipíka, řezníka, podnikatele, drogově závislého, slídil městskými ulicemi a objevoval jejich tajemství, která žádný z jeho kolegů v obleku, kravatě, plášti, černých botách a bílých ponožkách, neobjevil. Ale jediný způsob, jakým těchto úspěchů mohl Serpico dosáhnout, byl, do jaké míry byl ochotný ustoupit od obhajoby zákona a pořádku.

Podívejme se na případ mladého násilníka. Serpico zastavil znásilnění ještě v průběhu, a to i přes odpor svého kolegy, který odmítal slídit po divných zvucích, protože vycházeli z míst mimo prostor, do kterého byli se Serpicem posláni na hlídku. Nedbajíce těchto argumentů, naléhal Serpico na to zvuky prošetřit. Byl schopen chytit jen jednoho ze tří násilníků. Když ho Serpico přivedl na stanici, byl vyděšen brutálním (a neúčinným) zacházením, kterému byl násilník vystaven. Když měl být vězeň přepraven, přinesl mu Serpico šálek kávy a několik minut s ním vlídně promluvil. Pomocí mírného přesvědčování byl schopný odhalit jména dalších dvou kompliců.

Pak Serpico narazil na celou strukturu byrokracie policejního oddělení. Komplice sice odhalil, ale když to zavolal veliteli svého okrsku, bylo mu řečeno, že detektiv, který má tento případ na starosti, je na dovolené. Velitel trval na tom, aby je Serpico nezatýkal, třebaže je měl na dohled z telefonní budky. Serpico opět neuposlechl rozkaz svého velitele a oba muže zatknul. (Když je přivedl na policejní stanici, rozzuřený velitel mu řekl, že by neměl být za zatčení oceněn – což by byl vhodný konec příběhu.)

Případy jako je tento, učiní ze Serpica hrdinu všech dob, a které jsou také příčinou masivní popularity knihy i filmu. Ale také ilustrují odhalení zásadního rozporu v Serpicovo charakteru. Jeho razie na prostitutky, gamblery, drogové dealery, kteří se všichni jen zapojili do dobrovolných interakcí mezi dospělými lidmi, odhalují jeho absolutní oddanost zákonu. Jeho dětský sen stát se policistou, který je připomínán, spočíval v prosazování práva. Avšak v případě násilníka udělal Serpico dobrý skutek jen proto, že byl ochoten zákon porušit. A to platí pro každý případ jeho hrdinského chování.

Při zvažování Serpicova boje proti ostatním, „normálním“ policistům (těm, které považuje za zkorumpované), si povšimneme dvou druhů policistů. Existují tací, kteří odmítají pronásledovat dospělé lidi za to, že dělají dobrovolně něco, co je nezákonné; pak jsou tu také ti, kteří požadují peníze od jednotlivců, kteří se těmto protizákonným činnostem věnují, aby jim umožnili se těmto aktivitám věnovat.

V prvním případě, za předpokladu, že jsou ony činnosti legitimní, ačkoliv jsou zákonem zakázány, by se mohlo zdát správné úplatky přijímat. Přijetí peněz, se logicky nedá odlišit od přijetí daru a samotné přijetí daru není nelegitimní.

Existují však tací, kteří naopak zastávají názor, že výjimky nelze činit ani v případě špatně koncipovaných zákonů, že by vybraní jedinci rozhodně neměli mít možnost si vybrat, ale musí se podřídit zákonům. Umožnit porušování zákonu je nutně špatné, a to i samo o sobě, protože v případě, že by to bylo bráno jako precedens, vedlo by to k chaosu.

Je však obtížné připustit, že každé porušení zákona je nutně špatné. Například Norimberský proces nás naučil něco, co je diametrálním opakem tohoto pohledu. Poučení z procesů je, že některé zákony jsou samy o sobě špatné, a řídit se jimi, je také špatné. Stejně tak je těžké pochopit názor, že selektivní porušení zákona vytváří precedens, který nakonec vede k chaosu. Jediný precedens takové žaloby ustálí pravidlo, že nelegitimní zákony mohou být nerespektovány. To ještě ale neznamená, že povede k chaosu a svévolným vraždám. To je přece otázkou morálky. Kdyby takový precedent byl pevně zavedený v době, kdy se nacisté dostali k moci, mohli by stráže koncentračního tábora odmítnout uposlechnout rozkaz k legální vraždě nešťastné oběti.

Nakonec, představa, že by nejen samotní jednotlivci měli mít možnost si vybrat, kterými právními předpisy se budou řídit, je nesmysl. Samotní jednotlivci jsou vše, co máme.

Závěrem se dá v té souvislosti říct, že je legitimní, když policista v dané situaci porušování zákonů dovolí. Serpicovy útoky na takové důstojníky byli tedy zcela neopodstatněné.

Nyní se zamysleme nad druhou skupinou policejních důstojníků, jež Serpico odsuzoval – těmi, kteří prostě nepřipouštěli nezákonné aktivity, ani nepřijímali úplatky, ale požadovali platbu od občanů. Slovník to nazývá vydíráním, „čerpat za použití násilí či nátlaku, vyrvat nebo vyždímat za použití fyzické síly, násilí, vyhrožování, zneužívání pozice, nebo jiných nedovolených prostředků, vymáhat peníze, jako dobyvatelé získávali příspěvky od poražených.“ Vydírání je obvykle považováno za zavrženíhodné, a toto hodnocení je pro naše potřeby přijatelné. Nicméně, musíme proto schvalovat Serpicovy útoky na policisty, kteří se do vydírání zapojují? Ne, Serpicova role byla ještě horší, než samotné vydírání! Zamysleme se nad čtyřmi různými způsoby, jakými může policista reagovat na chování, které je sice protiprávní, ale zcela morální. Může jej možná (1) ignorovat, (2) nechat se uplácet za ignoraci, (3) požadovat úplatek za ignoraci (vydírání), nebo (4) to může zastavit.

Ze čtyř možných reakcí je ta čtvrtá nejméně vhodná, protože sama absolutně zakazuje morální jednání jen proto, že se stane nezákonné.

Kdyby byl Serpico strážce v nacistickém koncentračním táboře, byl by považoval za svou povinnost dodržovat své rozkazy k mučení vězňů, jako všichni ostatní, kteří považují „zákon a pořádek“ za základní hodnotu. Pokud by si důsledně stál na svých postojích, cítil by se také nucen vykořenit korupci v táboře mezi jeho kolegy, kteří (1) odmítli plnit rozkazy, (2) odmítli plnit rozkazy a berou úplatky od vězňů, nebo (3) odmítli plnit rozkazy a požadují úplatek (vydírání). Je pravda, že je nemorální vymáhat peníze od vězňů za to, že nebudou mučeni, ale určitě je horší nevzít od nich peníze, a místo toho poslouchat rozkazy a mučit.