16. Dědic

Dědicové a dědičky jsou obvykle líčeni jako nezodpovědní, líní a pohodlní jedinci, kteří si užívají život v nezaslouženém luxusu. U mnohých z nich to může být pravda. Nic to ale nemění na jejich hrdinské úloze.

Dědictví je jednoduše formou daru – daru, který je věnován posmrtně. Stejně jako dary, které jsou věnovány u příležitosti narození, narozenin, svateb, výročí a svátků jej můžeme označit za dobrovolný převod vlastnictví jedné strany druhé straně. Nikdo tedy nemůže být proti dědictví, aniž by současně nebyl proti jiným darům. Přesto mnozí jsou. Jejich anti-dědické předsudky jsou založeny na představě zlodějů, kteří přenechávají svůj neprávem nabytý majetek svým dětem. Vidí členy vládnoucí třídy hromadit jmění - nikoliv poctivým obchodem, ale skrze vládní subvence, cla, licence – a předávat svým dědicům to, co nahromadili. To je bezpochyby špatné a eliminace dědictví se zdá být řešením.

Avšak je nemožné eliminovat dědictví, aniž bychom eliminovali i ostatní druhy darů. Stoprocentní zdanění dědictví, často navrhované jako prostředek k jeho odstranění, není řešením. Pokud by ostatní druhy darů byly povoleny, snadno by se toto zdanění obcházelo. Peníze a majetek by mohly být snadno předávány jako narozeninové dárky, dárky k Vánocům apod. Rodiče by dokonce mohli nechat svůj majetek uschovat a nechat ho po své smrti předat jako dar k prvním narozeninám svých dětí. Řešením nelegitimně získaného bohatství, ať již úřednicky či jinak, neleží v zamezení přesunu tohoto bohatství na další generace, ale v zamezení onoho původního zisku. Pozornost by se měla upínat na získávání nelegitimního majetku a jeho vracení obětem.

Vyvstává námitka, zdali stoprocentní zdanění dědictví není „druhou nejlepší možností“. Pokud nemáme moc zbavit zloděje neprávem nabytého jmění, měli bychom se zaměřit alespoň na to, aby ho nemohl předat svým dětem? Taková námitka je vnitřně rozporná. Pokud zločinci s bílými límečky ovládají soudní systém a brání spravedlnosti v prvním případě, je jasné, že neexistuje možnost skrze tento systém zavést stoprocentní zdanění dědictví.

Ve skutečnosti, i pokud by taková daň byla prosaditelná a vynutitelná, touha po rovnostářství, ze které všechny podobné návrhy vyvěrají, by zůstala nenaplněná. Skutečné rovnostářství neznamená pouze rovnou distribuci peněžních prostředků, ale také prostředků nepeněžních. Jak by rovnostáři odstranili nerovnosti mezi těmi, kdo vidí, a slepými? Mezi hudebně talentovanými a těmi, kteří nejsou? Mezi krásnými a ošklivými? Mezi nadanými a těmi, kteří nejsou? A co nerovnost mezi těmi, kteří se ze všeho radují, a těmi, kteří jsou náchylní k melancholii? Jak by je rovnostář srovnal? Měly by být sebrány peníze těm, kteří jsou „příliš veselí“, a přerozděleny jako kompenzace těm, kteří jsou „málo“? Jak vyčíslit ten rozdíl? Lze vyměnit 10 dolarů ročně za pět jednotek radosti?

Úsměvnost takových představ může vést rovnostáře k přijetí „druhých nejlepších“ opatření, například takových, jaké používá diktátor v povídce „Harrison Bergeron“ z knihy Vítejte v opičárně od Kurta Vonneguta. V tomto příběhu byli silní lidé nuceni nést závaží, aby se dostali na úroveň ostatních, nebo byli hudebně nadaní nuceni nosit sluchátka, která jim přehrávala otřesně hlasité zvuky podle úrovně jejich talentu. Přesně sem touha po rovnostářství logicky vede. Odstranění peněžního dědictví je jen prvním krokem.

Je to právě dědic a systém dědictví, co stojí mezi civilizací, jak ji známe, a světem, ve kterém je jakýkoliv talent nebo radost překážkou rovnosti. Pokud si vážíme rozdílů mezi lidmi a civilizace, dědic musí stanout na piedestalu, který si bohatě zaslouží.

[1] Kurt Vonnegut, Welcome to the Monkey House (New York: Dell, 1970). (Česky vyšlo jako Vítejte v opičárně, Plzeň: Mustang, 1994, pozn. překl.)