19. Paličák

Zkuste si představit, jakým problémům musí čelit developer, jehož plánem je zbourat ulici plnou rozpadlých domů a na jejich místě vybudovat moderní obytný komplex, plný zahrad, bazénů, balkonů a mnoha dalších doplňků pohodlného bydlení. Narazí na mnoho překážek. Některé z nich mu do cesty kladou úředníci (územní plánování, licenční požadavky, úplatky nutné pro přijetí architektonických plánů). Takové věci jsou dnes rozšířené a dovedou podusit. V některých případech však vyvstane mnohem závažnější problém, jenž obvykle představuje člověk, který bydlí v tom nejvíce zchátralém domu. Svého příbytku si cení nade vše a odmítá prodat za jakoukoli cenu. Stavitel nabízí pohádkové jmění, paličák však nezlomně odmítá.

Paličák, kterým může být drobná postarší paní či zahořklý stařík, již dlouhou dobu brání svůj domov před nájezdy stavitelů dálnic, železničních magnátů, těžebních společností i projektů výstavby přehrady či zavlažovacích systémů. Vskutku, zápletky mnoha westernových filmů jsou na takovém odporu založeny. Paličák a jeho spřízněné duše posloužili jako inspirace pro zavedení zákonů o vyvlastnění. Je vykreslován jako neústupná živá překážka pokroku, s nohama stojícíma pevně na křižovatce, a jeho mottem je pronikavé, vzdorné „ne“.

Případů jako tento najdeme přehršel a údajně demonstrují paličákův zásah do pokroku a blahobytu lidského pokolení. Tento populární názor je však mylný. Paličák, který je popisován jako překážka pokroku, ve skutečnosti představuje jednu z největších nadějí pro pokrok, kterou jsme kdy měli  – hovořím o institutu vlastnických práv. Urážky, kterými je zahrnován, jsou totiž převlečeným útokem na samotný koncept soukromého majetku.

Jestliže soukromý majetek něco znamená, tak to, že vlastník má právo libovolně nakládat s vlastním majetkem, pokud tímto jednáním nezasahuje do práv ostatních vlastníků užívat svůj majetek dle vlastního uvážení. V případě vyvlastnění, kdy stát nutí vlastníka vzdát se svých práv k majetku za podmínek, na jaké by dobrovolně nepřistoupil, jsou práva k soukromému majetku narušena.

Dva stěžejní argumenty ve prospěch soukromého majetku mají etický a praktický charakter. Z morálního hlediska je každý člověk v první řadě úplným vlastníkem sebe sama a plodů své práce. Toto vlastnictví je založeno na principu „prvotního přivlastnění“ (homesteading) nebo přirozeného vládnutí. Každý člověk je přirozeným vlastníkem svého těla, neboť z přirozenosti věcí jeho vůle ovládá jeho jednání. Podle principu prvotního přivlastnění vlastní každý člověk své tělo, a proto vlastní i věci, které vytvoří – doposud nevlastněné části přírody, které jsou smícháním s jeho prací přeměněny v užitečné předměty. Jedinými morálně ospravedlnitelnými možnostmi, jak mohou tyto předměty změnit majitele, jsou dobrovolná směna a dobrovolné darování. Oba způsoby jsou v souladu s přirozenými právy původního vlastníka daného předmětu, neboť se tato osoba vzdává vlastnického práva dobrovolně, na základě vlastní vůle.

Předpokládejme, že majetek vlastněný paličákem byl nabyt tímto procesem prvotního přivlastnění. Pokud je tomu tak, existoval zde původní osvojitel, poté proběhly dobrovolné prodeje půdy, případně byla tato půda dobrovolně darována. Pozemek tedy přešel pod kontrolu paličáka nepřerušeným řetězem dobrovolných událostí, které proběhly v souladu s principem prvotního přivlastnění; jinými slovy, jeho vlastnický titul je legitimní.

Jakýkoli pokus připravit ho o tento majetek bez jeho souhlasu tudíž narušuje princip homesteadingu, tím pádem je nemorální. Je to akt agrese proti nevinné osobě. (Otázka vyvstane ohledně toho, jaká půda byla ukradena. Ve skutečnosti totiž většina zemského povrchu splňuje tato kritéria. V takových případech, pokud (1) existují důkazy, že půda byla ukradena a (2) je nalezena jiná osoba, která je právoplatným vlastníkem nebo jeho dědicem, musí být vlastnická práva tohoto člověka respektována. Ve všech ostatních případech musí být za právoplatného vlastníka považován současný držitel. K právoplatnému vlastnickému titulu de facto postačuje, aby majitel byl původním osvojitelem, nebo aby nebyla nalezena žádná osoba s legitimním nárokem.)

Lidé tyto principy uznávají, pokud paličák odmítá požadavky soukromých podnikatelů na jeho majetek. Je zřejmé, že jeden soukromý zájem nemá právo zasahovat do jiného soukromého zájmu. Pokud se však na scéně objeví stát reprezentován zákony o vyvlastnění, situace se najednou změní. Stát totiž, jak je míněno, zastupuje veškerý lid a paličák údajně brání pokroku. V mnoha případech – ne-li ve všech – jsou však vyvlastňovací zákony užívány k prosazení soukromých zájmů. Mnoho městských relokačních programů například vzniká na popud soukromých univerzit a nemocnic. Soukromý majetek je ve většině případů zabaven kvůli zvláštním zájmům lobbistů a jiných nátlakových skupin. Názorným příkladem je zabavení půdy, na které dnes stojí Lincolnovo centrum hereckých umění v New Yorku. Tento pozemek byl vyvlastněn, aby uvolnil místo pro „vysokou kulturu“. Lidé byli donuceni prodat své pozemky za cenu, kterou byla vláda ochotna zaplatit. Koho toto centrum kulturně obohacuje, je zřejmé ze seznamu předplatitelů Lincolnova centra. Je to Kdo je kdo vládnoucí třídy.

Při zkoumání druhé skupiny argumentů ve prospěch majetkových práv, praktických argumentů, narazíme na jeden, který je založen na konceptu správcovství. V soukromém správcovství, jak zní teze, se majetku dostává „nejlepší“ možné péče. Kdo majetek ovládá, není důležité. Důležité je, že veškerý majetek je v soukromém vlastnictví, že jsou přesně vyznačeny hranice mezi jednotlivými majetky a že nejsou dovoleny násilné či nedobrovolné převody vlastnických titulů. Jsou-li tyto podmínky splněny a prostředí laissez faire je udržováno, ti, kteří svůj majetek zanedbávají, přicházejí o zisky, kterých mohli lepším hospodařením dosáhnout, a ti, kteří svůj majetek kultivují, mohou prostředky nastřádat. Tím pádem ti, kteří jsou schopni lépe obhospodařovat svůj majetek, jsou následně zodpovědní za více a více, neboť si mohou dovolit za své zisky nakoupit další majetek, zatímco špatní správci o svůj majetek postupně přicházejí. Obecná úroveň správcovství proto poroste a o majetek bude celkově postaráno lépe. Systém správcovství odměňováním dobrých správců a trestáním těch špatných zvyšuje průměrnou úroveň správcovství. To provádí automaticky, bez politických hlasů, bez politických čistek a bez zbytečného povyku.

Co se stane, když vláda vstoupí do hry a podpoří půjčkami a dotacemi krachující podniky vedené nekompetentními osobami? Efektivita systému správcovství je narušena, ne-li úplně zničena. Ztrátové podniky jsou státními dotacemi chráněny před následky svého špatného hospodaření. Takové vládní zásahy nabývají mnoha forem – udělování povolení, licencí a jiných druhů monopolních výsad vybranému jednotlivci či skupině; uvalování cel a dovozních kvót k ochraně neefektivních domácích „pečovatelů“ před efektivnějšími zahraničními správci; a udělování veřejných zakázek, které pokřivují původní spotřebitelská přání veřejnosti. Všechny tyto praktiky plní stejnou funkci. Umožňují vládě vstoupit mezi špatného správce a veřejnost, která se rozhodla nevyužívat jeho služeb.

Co kdyby vláda vstoupila do hry opačným způsobem? Co kdyby se snažila urychlit proces, kterým dobří správci nabývají čím dál více majetku? Jelikož znakem dobrého správcovství je na volném trhu úspěch, proč by nemohla vláda prostě analyzovat současnou distribuci majetku a bohatství, zjistit, kdo je úspěšný a kdo ne, a poté dokončit přesun majetku od chudých k bohatým? Odpověď je, že tržní systém pracuje automaticky a provádí každodenní úpravy jako okamžitou reakci na kompetentnost jednotlivých správců. Vládní pokusy urychlit tento proces přeléváním peněz a majetku z rukou chudých do rukou bohatých mohou být uskutečněny pouze při zohlednění minulého chování správců. Nemáme však záruku, že se budoucnost bude podobat minulosti, neboli že podnikatelé, kteří byli úspěšní v minulosti, budou úspěšní i nadále! Podobně neexistuje způsob, jak zjistit, kteří ze současné chudiny mají vrozenou schopnost na volném trhu uspět. Vládní programy, které nemohou být založeny na ničem jiném než na minulých výsledcích, budou arbitrární a umělé.

Paličák je v našem případě modelem „zaostalého“, chudého člověka, který je podle všeho špatným manažerem. Je tudíž hlavním kandidátem na vládní programy s cílem urychlit tržní proces, jehož působením získají dobří správci více majetku a špatní svůj majetek ztratí. Jak jsme však viděli, takový plán je odsouzen k nezdaru.

Druhou praktickou obhajobu soukromého majetku lze nazvat praxeologický argument. Tento pohled se soustředí na otázku, kdo dané transakce vyhodnocuje. Podle tohoto pohledu jediným vědeckým hodnocením, které může být učiněno ohledně dobrovolné směny, je, že všechny zúčastněné strany ve smyslu ex ante získají. To znamená, že v okamžiku uzavření obchodu si obě strany cení toho, co získají, více než toho, čeho se musí vzdát. Nikdo by dobrovolně nepřistoupil k obchodu, pokud by si v daném momentu necenil více toho, co získá, než toho, čeho se vzdává. Tudíž ve smyslu ex ante nikdo neudělá chybu. Chyby se však lze dopustit ve smyslu ex post – po dokončení obchodu může jedna ze stran změnit své hodnocení. Nicméně ve většině případů odráží směna přání obou stran.

Jakou to má souvislost se situací paličáka, který čelí nařčení z brzdění pokroku a maření přirozeného přesunu majetku od méně schopných k těm schopnějším? Praxeolog na otázku „Neměl by být donucen prodat svůj majetek tomu, kdo je schopen s ním hospodařit efektivněji?“ odpoví jednoznačně „ne“. Jediné hodnocení, které lze z vědeckého hlediska provést, se týká dobrovolné směny. Dobrovolná směna je, ve smyslu ex ante, dobrá. Pokud paličák odmítne přistoupit k obchodu, nelze vydat žádné negativní hodnocení. Jediné, co lze říci, je to, že si paličák cení svého majetku více, než je stavitel ochoten zaplatit. Jelikož žádné meziosobní porovnání užitku nebo blahobytu nemá vědecké opodstatnění (neexistuje žádná jednotka, kterou lze takové věci měřit, natož porovnávat dvě odlišné osoby), neexistuje žádný legitimní podklad, na jehož základě lze říci, že paličákovo odmítnutí prodat svůj majetek škodí či způsobuje problémy. Pravda, paličákovo rozhodnutí je v rozporu s cílem developera. Stejně tak jsou však cíle developera v rozporu s cíli starého paličáka. Paličák nemá očividně žádnou povinnost vzdát se svých tužeb, aby mohly být uspokojeny tužby někoho jiného. Přesto bývá paličák terčem neoprávněných výtek a kritiky, když pokračuje v jednání s mravní integritou a odvahou tváří v tvář ohromnému společenskému nátlaku. To musí přestat.