Pro mnoho lidí je slumlord – neboli majitel ghetta, nájemník vykořisťovatel – důkazem, že člověk dokáže i během svého života nabýt obrazu ďábla. Sklízí nechutné nadávky, stává se jehelníčkem pro jehly svých nájemníků se sklonem k voodoo, je vnímán jako vykořisťovatel utlačovaných. Slumlord je jistě jedna z nejvíce nenáviděných postav dneška. Obžaloba je různého charakteru: účtuje si nehorázně vysoké nájemné, nechává své budovy chátrat, jeho byty jsou vymalovány levným olovnatým nátěrem, který může otrávit děti, dovoluje feťákům, násilníkům a opilcům obtěžovat nájemníky. Padající omítka, přetékající odpadky, děravé potrubí, střešní jeskyně a požáry jsou nedílnou součástí slumlordova majetku. A tím jediným, komu se v jeho prostorách daří, jsou krysy.

Ta obvinění, jakkoliv dobře zní, jsou falešná. Poskytovatel bydlení v ghettu se příliš neliší od jiných dodavatelů levného zboží. Ve skutečnosti se neliší od jakéhokoliv dodavatele libovolného zboží. Všichni si účtují tu nejvyšší možnou sumu.

Nejdříve zvažte dodavatele laciného nebo podřadného zboží či zboží z druhé ruky. Jedna věc je na zboží, které tito dodavatelé nakupují a prodávají, zřejmá: je lacině zpracované, podřadné kvality nebo je z druhé ruky. Rozumný člověk by neočekával vysokou kvalitu, úžasné zpracování nebo vynikající nové zboží za nízkou cenu; necítí se pobouřen a podveden, když je laciné zboží laciné kvality. Neočekáváme od margarínu to samé co od másla. Spokojíme se s horší kvalitou ojetého auta místo auta nového. Nicméně když dojde na bydlení, zejména ve městě, lidé očekávají, dokonce na tom trvají, že musí mít kvalitní bydlení za nízké ceny.

Ale co tvrzení, že si slumlord účtuje za své příšerné bydlení přespříliš? Je chybné. Každý se snaží získat co největší možnou cenu za to, co prodává a zaplatit tu nejnižší možnou za to, co nakupuje. Slumlord to dělá stejně, jako to dělají dělníci, příslušníci menšin, socialisté, chůvy nebo zemědělci. Dokonce i vdovy a důchodci, kteří šetří své peníze na mimořádné události, se snaží získat co nejvyšší úrokovou míru na své úspory. Podle logiky, která shledává slumlorda opovrženíhodným, musíme soudit i všechny tyto lidi. Protože tito lidé „vykořisťují“ stejným způsobem ty, kterým prodávají nebo pronajímají své služby a kapitál, když se snaží dosáhnout na co nejvyšší výnos. Ale, pochopitelně, nejsou zavrženíhodní – alespoň ne proto, že si přejí získat co nejvyšší výnos za své výrobky a služby. A stejně tak slumlord. Pronajímatelé zchátralých domů jsou tak osočování za něco, co je téměř základem lidské povahy – snaží se měnit, obchodovat a smlouvat za co nejlepších podmínek.

Odpůrci slumlordů troskotají na tom, že nerozlišují mezi snahou účtovat vysoké ceny, tak jak to dělá každý, a podmínkami, které k tomu ne každý má. Slumlord se liší, ne tím že chce účtovat vysoké ceny, ale tím že může. Ústřední otázkou tak zůstává – přestože ji odpůrci úplně přehlíží – proč tomu tak je.

To, co obvykle lidi zastaví před účtováním vysokých cen, je konkurence, která se objeví, kdykoliv cena a příslušný zisk z daného výrobku začne růst. Pokud například cena frisbee začne růst, stávající výrobci rozšíří výrobu, noví podnikatelé vstoupí na trh, použitá frisbee se možná začnou prodávat v secondhandech atd. Všechny tyto aktivity pak mají tendenci zvrátit původní růst ceny. Pokud by se najednou zvyšovala cena nájemních bytů z důvodu jejich náhlého nedostatku, mohli bychom pozorovat podobný proces. Původní podnikatelé na trhu s bydlením a nově příchozí firmy by začaly stavět nové byty a domy. Staré bydlení by se začalo rekonstruovat, suterény a podkroví by se začaly obývat. Toto všechno tlačí cenu bydlení dolů a řeší jeho nedostatek.

Pokud by se majitelé bytů snažili zvýšit nájmy bez současného nedostatku na trhu, bylo by pro ně obtížné udržet své byty pronajaté. Stávající i noví nájemníci by byli lákáni jinam, kde by bylo nájemné relativně nižší. Dokonce, i kdyby se všichni nájemníci domluvili, že zvednou nájmy, nedokázali by zvýšené ceny udržet, pokud současně neexistuje nedostatek bydlení. Takový pokus by byl totiž pozorován podnikatelem mimo kartelovou dohodu, a ten by přispěchal nabídnout levnější bydlení. Takoví podnikatelé by pak nakupovali stávající byty a stavěli nové. Nájemníci by pak, přirozeně, utíkali k podnikatelům mimo kartel. Ti, kdo zůstanou v drahých bytech, začnou poptávat méně prostoru, ať už bydlením ve více lidech nebo hledáním menších bytů. Jakmile k tomu dojde, stává se pro majitele v kartelu složité obsadit všechny své byty. Nevyhnutelně se kartel hroutí, protože se majitelé bytů snaží získat a udržet nájemníky tím jediným možným způsobem: snížením cen. Proto tvrzení, že si majitelé bytů mohou účtovat, cokoliv se jim zlíbí, je vratké. Účtují si totiž tolik, co si účtuje trh, stejně jako každý jiný.

Další důvod pro neoprávněnost tvrzení, že slumlordi předražují, je fakt, že v samé podstatě nedává žádný smysl pojem předražování. „Předražování“ může znamenat pouze „více než by si přál kupující“. Ale protože my všichni bychom nejraději neplatili za naše bydlení vůbec nic (případně mínus nekonečno, což odpovídá tomu, když majitel platí nájemníkovi nekonečně peněz za to, že u něj bydlí), můžeme říci o těch, kteří si účtují cokoliv, že předražují. Každý, kdo pak prodává za cenu vyšší než nula, předražuje, protože všichni bychom si přáli neplatit nic (nebo mínus nekonečno) za to, co si kupujeme.

Odhlédněme od nesmyslného tvrzení, že slumlord předražuje – co všechny ty krysy, odpadky, padající omítka atd.? Je slumlord zodpovědný za takové podmínky? Ačkoliv je dnes módní říct „ano“, tak není. Problém špatného bydlení není problémem chudinských čtvrtí nebo bydlení obecně. Je to problém chudoby – problém, za který není slumlord zodpovědný. A pokud by takové bydlení nebylo problémem chudoby, nebylo by společenským problémem.

Chudinské byty, se všemi svými hrůzami, nejsou problémem, pokud je obývají lidé, kteří si mohou dovolit lepší bydlení, ale preferují žít zde a ušetřit peníze. Takové rozhodnutí nemusí být obvyklé, ale rozhodnutí lidí, která ovlivňují pouze je, nemůžeme chápat jako společenský problém. (Pokud by tomu tak mělo být, byli bychom všichni v nebezpečí, že někdo označí naše úmyslná rozhodnutí, naše nejcennější chutě a touhy za „společenský problém“ jen proto, že se jejich vkus liší od našeho.)

Chudinské bydlení je problémem, pokud je nezbytností – lidé ho nechtějí, ale nemohou si dovolit nic lepšího. Jejich situace je jistě stresující, ale vina neleží na pronajímateli jejich bydlení. Naopak, on jim poskytuje nezbytnou službu, vzhledem k jejich chudobě. Jako důkaz si představte zákon, který zakazuje existenci chudinských čtvrtí, a tedy i slumlordů, bez jiného doprovodného zákonu, který by zajišťoval chudým jiné, lepší bydlení nebo dostatečný příjem, aby si mohli nějaké koupit nebo pronajmout. Argument zní tak, že pokud slumlord opravdu škodí svým nájemníkům, jeho odstranění bez doprovodných změn by mělo nájemníkům zlepšit jejich situaci. Ale to by takový zákon nezpůsobil. Takový zákon by nejen poškodil slumlordy, ale také jejich nájemníky. Dokonce se můžeme domnívat, že by poškodil převážně nájemníky, protože slumlordi by přišli o jeden možný příjem, ale jejich nájemníci by přišli doslova o střechu nad hlavou. Byli by nuceni si najít dražší bydlení, což by v důsledku znamenalo snížení prostředků na jídlo, léky a jiné nezbytnosti. Ne. Problémem není slumlord, je jím chudoba. Pouze pokud by slumlord byl příčinou chudoby, mohl by pak být oprávněně viněn za zlo, které jeho bydlení způsobuje.

Proč pak, pokud není slumlord vinen z pokoutných úmyslů více než jakýkoliv jiný obchodník, se stal obětí hanobení? Koneckonců, všichni ti, kteří prodávají použité oblečení vandrákům v Bowery[1] nejsou obviňování, ačkoliv je jejich zboží podřadné, že jsou jejich ceny vysoké a jejich zákazníci jsou chudí a bezmocní. Narozdíl od obviňování obchodníků zde vidíme, kde je problém – v chudobě a bezmocnosti vandráků z Bowery. Stejně tak lidé neobviňují majitele sběrných dvorů za špatný stav jejich zboží a nuzné podmínky jejich zákazníků. Lidé neobviňují obchodníky s den starým pečivem za okoralý chléb. Narozdíl od toho chápou, že nebýt těchto sběrných dvorů a pečiva, chudí lidé by na tom byli ještě hůř.

I když může být odpověď pouhou spekulací, zdá se, že existuje pozitivní korelace mezi objemem vládních zásahů do oblasti ekonomiky a urážkami a obviňováním obchodníků, kteří v této oblasti podnikají. Existuje málo zákonů, které ovlivňují prodej den starého pečiva nebo sběrné dvory, ale mnoho zákonů ovlivňuje trh s bydlením. Spojitost mezi vládními zásahy na tomto trhu a špatným obrazem slumlordů na veřejnosti je tak zřejmá.

To, že existuje silná a rozmanitá angažovanost vlády v otázkách bydlení, nemůže být popřeno. Vládní „scatter-side“ projekty[2] , státní byty a městské asanace, zónování a stavební předpisy, to jsou jen některé příklady. Každý z nich vytvořil více problémů, než jich vyřešil. Více bytů a domů bylo zničeno než vytvořeno, zhoršuje se rasové napětí, rozbíjí se život v sousedství a komunitách. V každém případě se zdá, že tyto vedlejší účinky byrokratického fušovaní se přelévají na slumlordy. Oni nesou vinu za přelidněnost vyvolanou městskými plány. Oni nesou vinu za nesplnění nerealistických podmínek stavebních předpisů, které kdyby splnili, tak by tím zásadně zhoršili situaci svých nájemníků. (Vynucování bydlení „Cadillac“ může ublížit jen nájemníkům bydlení „Volkswagen“. Všechno bydlení se tím dostává mimo finanční dosah chudých.)

Snad nejvíce kritické propojení mezi vládou a hanbou, ve které je slumlord chován, je regulace nájemného. Taková legislativa mění obvyklý ziskový motiv, který nutí podnikateli sloužit svému zákazníkovi, v takový motiv, který dělá z podnikatele přímého nepřítele svého zákaznika.

Běžně vydělává majitel bydlení (nebo jakýkoliv jiný podnikatel) tím, že slouží potřebám svých nájemníků. Když to nedokáže, nájemníci se odstěhují. Prázdné byty znamenají, jak jinak, ztrátu příjmu. Reklamy, realitní agentury, opravy, malování a další podmínky spojené s hledáním nových nájemníků jsou jen dalšími náklady. Kromě toho pronajímatel, který nesplňuje požadavky nájemníků, může být nucen snížit nájem níže, než by musel, kdyby požadavky splňoval. Jako v každém jiném podnikání platí, že „zákazník má vždycky pravdu“ a obchodník může toto dictum ignorovat pouze na vlastní nebezpečí.

Ale s regulací nájemného se motivační systém otáčí. V tomto systému může pronajímatel vydělat nejvíce tím, že neslouží svým nájemníkům, zneužívá je, podvádí, odmítá dělat opravy, uráží je. Když je nájem zákonem držen na nižší než tržní úrovni, pronajímatel získá nejvyšší výnos nikoliv službou nájemníkům, ale tím, že se jich zbaví. Následně je pak může nahradit jinými nájemníky, na které se regulace nevztahuje.

Pokud se systém motivace u regulace nájemného otáčí, mění se i systém, kterým se vybírají pronajímatelé, kteří vstoupí na trh s bydlením. Osobnost člověka, který je přitahován k danému povolání, je ovlivněna tím, co za práci takové povolání obnáší. Pokud povolání obnáší (kvůli ziskům) služby zákazníkům, budou pronajímatelé určitého typu. Pokud povolání obnáší (kvůli ziskům) obtěžování zákazníků, potom budou pronajímatelé jiného typu. Jinak řečeno, v mnoha případech může být označení slumlordů za hrabivé, mazané atd. zasloužené, ale je to v prvé řadě regulace nájemného, co dostává takové lidi do pozice pronajímatelů.

Pokud by bylo slumlordům zakázáno pronajímat v chudinských čtvrtích a pokud by tento zákaz byl úspěšně vynucován, životní podmínky obyvatel těchto čtvrtí by se, jak jsme si ukázali, nezměrně zhoršily. Je to zákaz vysokých nájmů, regulace nájemného a podobné zákony, co způsobuje zhoršování bydlení. Je to zákaz levného bydlení kvůli stavebním předpisům a podobně, co přiměje podnikatele opustit trh s bydlením. Výsledkem je, že nájemníci mají méně možností a ty, které mají, jsou horší kvality. Pokud podnikatelé nemohou vydělat na trhu s bydlením tolik, co jinde, trh s bydlením opustí. Pokusy o snížení nájemného při udržení vysoké kvality prostřednictvím zákazů jen snižují zisky a vyhání z trhu i slumlordy, což nezměrně zhoršuje situaci chudých.

Je potřeba si pamatovat, že hlavní příčinou chudinských čtvrtí není slumlord a že nejhorší „excesy“ slumlordů jsou důsledkem vládních programů, především regulace nájemného. Slumlord má pozitivní přínos pro společnost; bez něj by na tom byla ekonomika hůře. To, že pokračuje ve svém bezděčném úkolu, uprostřed všeho zneužívání a ponižování, může být jen důkazem jeho v podstatě hrdinské povahy.

[1] Část Manhattanu, New York City. Ve 40. letech vzniklo označení Vandráci z Bowery (Bowery Bums) pro tamní bezdomovce a alkoholiky. (pozn. překl.)

[2] V USA znamená veřejně financované levné bydlení „rozptýlené“ (scatter) v oblasti středně drahého bydlení. (pozn. překl.)