25. Šmelinář

Je jasné, že zisky a vše s nimi spojené čelí již dlouhou dobu tvrdým útokům. Co není tak jasné, je důvod těchto útoků.

Můžeme rozlišit mnoho rozdílných vzorů. Nejčastější námitkou je, že zisky, narozdíl od jiných zdrojů příjmu jako třeba mzdy, nájemné, nebo dokonce úrok (platba za riziko spojené s čekáním), jsou nevydělané. Zisk není spojen s žádnou poctivou prací či námahou, které by tento výdělek ospravedlnily. Většina lidí nerozumí procesu, jakým jsou zisky tvořeny. Domnívají se, že se děje něco nekalého. … „Není spravedlivé dosáhnout zisku, aniž by si jej člověk odpracoval.“

Další často vznesenou námitkou proti ziskům, a obzvláště proti šmelině (nepřiměřené zisky), je, že ochuzují zbytek společnosti. Představa je taková, že existuje pouze omezené množství bohatství, a jestliže někdo dosáhne vysokého zisku, na ostatní zbude méně. Zisky jsou tudíž nejenom „nezasloužené“, protože jsou „nevydělané“, ale zároveň škodí tím, že vysávají prostředky od zbytku společnosti.

Mnoha lidem také připadá, že zisků je dosahováno zneužíváním bezradnosti ostatních. To představuje třetí typ protestu a nejlépe je znázorněn pohrdavým populárním vyjádřením, že podnikatelé získávají svůj příjem „z mizérie ostatních“. Kritici obzvlášť hlasitě zatracují zisky, pokud je „bezradnost“ způsobena nedostatečnou znalostí. Obzvláště vytáčející je například situace, kdy někdo vydělá jenom kvůli tomu, že si zákazník není vědom toho, že lze stejný výrobek pořídit v blízkém okolí za daleko nižší cenu. Pokud je navíc zákazník chudý, podnikatel je ještě více odsuzován.

Obvyklá obrana zisků ponechává velký prostor k přání. Zastánci zisků se omezují pouze na konstatování, že 1) zisky jsou patriotické a útočit na ně je neamerické nebo dokonce komunistické; 2) stejně nejsou příliš vysoké; a 3) v mnoha případech jsou použity na charitativní účely. Netřeba říkat, že tato obrana není příliš dobře zformována. Je nezbytné věnovat pozornost tomu, jakou úlohu plní zisky v moderní ekonomice, a snažit se poskytnout duchaplnější obhajobu prastarého a váženého povolání šmelináře.

Zaprvé, zisku dosáhne podnikatel, jenž se chopí příležitosti, které si ostatní lidé nevšimnou. Podstata takové příležitosti se případ od případu liší, ve všech případech však podnikatel nabídne lidem obchod, který se jim zdá výhodný a který by jim nikdo jiný nenabídl. Nejčastější situací je, že podnikatel vypozoruje nepoměr mezi dvěma různými cenami – jahody prodávané za 25 centů za kilogram v New Jersey a za 45 centů v New Yorku. Dokud jsou náklady spojené s přepravou jahod (doprava, pojištění, uskladnění, ztráty, zkažení apod.) nižší než cenový rozdíl 20 centů za každý kilogram, všímavý podnikatel nabídne dva různé obchody. Nakoupí jahody v New Jersey za cenu mírně vyšší než převládajících 25 centů a následně nabídne jahody k prodeji v New Yorku za cenu nižší než 45 centů za kilogram, která na místním trhu převládá. V obou případech, pokud najde nějaké zájemce, prospěje tomu, s kým obchoduje, a to buď zaplacením vyšší ceny, než je dotyčný zvyklý za své zboží dostávat, nebo nabídnutím nižší ceny, než za kterou je zvyklý nakupovat.

Kromě tohoto intratemporálního případu nepoměru cen existuje také intertemporální případ, ve kterém lze postřehnout cenovou nerovnováhu mezi současnými statky a statky budoucími. Jako příklad nám poslouží frisbee. Zvažte veškeré výrobní faktory – práci, půdu, kapitál –, které jsou ztělesněny ve finálním výrobku frisbee, který je nabízen k prodeji. Výrobní faktory jsou samy o sobě statky, a proto mají přiděleny ceny. Po pečlivém zohlednění doby, jakou potrvá přeměnit tyto faktory v budoucí statek, mohou nastat tři možnosti: 1) neexistuje cenový rozdíl mezi cenami výrobních faktorů a cenou budoucího statku; 2) ceny výrobních faktorů jsou relativně vyšší než cena budoucího statku; a 3) ceny výrobních faktorů jsou relativně nižší.

Pokud neexistuje cenový rozdíl, úspěšný podnikatel nebude jednat. Pokud budou ceny výrobních faktorů relativně vyšší, podnikatel ustoupí od produkce. Bylo by plýtváním věnovat relativně cenné zdroje produkci statku, jehož cena bude relativně nižší. Mohl by prodat své podíly ve firmách, které jsou do takové produkce zapojeny. Pokud nedrží žádné podíly, může se zavázat, že je prodá v budoucnu za jejich současnou vysokou cenu (která zatím neodráží chybu ve výrobě frisbee, jež jsou vyráběny ze zdrojů, které jsou hodnotnější, než budou samotná frisbee). Tento prodej může pokrýt nákupem stejného množství akcií v budoucnu, kdy očekává, že jejich hodnota bude nižší z důvodu výrobní chyby. Mnoho lidí je tímto postupem, často nazývaným „krátká pozice“, zmateno. Diví se, jak je možné prodat něco, co vám nepatří, v budoucnosti, ale za dnešní ceny. Přesněji řečeno, nikdo nemůže prodat něco, co mu nepatří. Je však bezesporu možné slíbit v budoucnu prodat něco, co vám ještě nepatří, za předpokladu, že to můžete kdykoli v budoucnu koupit, a poté předat, v rámci plnění kupní smlouvy. Abychom toto tvrzení otestovali, můžeme se zeptat, kdo by dobrovolně koupil akcie v budoucnu za dnešní cenu? Lidé, kteří očekávají ještě vyšší nárůst ceny, ale nechtějí své peníze investovat nyní.

Na druhou stranu, pokud si podnikatel myslí, že cena finálního statku bude pravděpodobně vyšší než kombinované náklady všech faktorů, bude se chovat opačným způsobem. Bude produkovat frisbee a/nebo investovat do společností, které se takové produkci věnují.

Třetí typ skryté příležitosti, které se může podnikatel chopit, se netýká žádné cenové neshody, tedy ani inter- ani intratemporální. Tento typ příležitosti zahrnuje statky, které ještě nebyly vyprodukovány, a tudíž nemají žádné ceny. Vezměme v úvahu frisbee před tím, než bylo vyrobeno či vynalezeno. V té době neexistovala záruka, že ho veřejnost přijme. V takovýchto případech podnikatel cítí, myslí si nebo věští, že zde je něco, čehož nepřítomnost dokonce nemusí nikdo ani postřehnout, čeho by si zákazníci vysoce cenili, kdyby byli upozorněni na jeho existenci a přesvědčeni o jeho užitečných vlastnostech. V tomto případě hraje podnikatel roli chůvy myšlenky, a to prostřednictvím vynalezení, financování, propagování a všech ostatních kroků nezbytných k tomu, aby veřejnost myšlenku přijala.

Poté, co jsme zvážili některé druhy činností, do kterých se ziskoví podnikatelé zapojí, můžeme zhodnotit důsledky usilování o zisk.

Jeden z důsledků je patrný okamžitě – shromažďování a šíření znalostí. Znalost o doposud nevyráběných produktech je očividným a dramatickým příkladem, ale jak jsme viděli, znalost objevená ziskuchtivým chováním není v žádném případě omezena na takovéto exotické události. Dobyvatel zisku přináší na trh dennodenně vědomosti ohledně cenových diferenciálů, jak inter- tak intratemporálních.

Tato znalost má velký užitek pro všechny zúčastněné. Bez ní by lidé v New Jersey jedli jahody, které by raději prodali, kdyby mohli najít někoho, kdo je ochotný zaplatit za kilogram více než 25 centů. Obyvatelé New Jersey totiž jedí jahody pouze kvůli tomu, že neví o lidech, kteří si jahod cení více než oni. Navíc, bez této znalosti by v New Yorku byli lidé, kteří by nejedli jahody, protože se domnívají, že jediným způsobem, jak je získat, je zaplatit 45 centů za kilo, ačkoli by je mohli pořídit za nižší cenu.

Dobyvatel zisku samozřejmě tuto znalost neuplatňuje tak jako učitel. Není tím, kdo prochází krajinou a explicitně sděluje informaci. Ve skutečnosti, až dokončí svou práci, nikdo z New Jersey ani New Yorku dokonce ani nemusí znát relativní ceny jahod na těchto trzích. Co dobyvatel zisku provede, je, že zajistí, aby účinky znalosti o cenách na odlišných místech byly pociťovány. Dobyvatel zisku nešíří znalost přímo; pouze šíří jahody, které by při absenci znalosti o jejich cenách nebyly takto alokovány.

Je tedy naprostou pravdou, že ten, kdo dosahuje zisku, využívá neznalost ostatních lidí. Pokud by relevantní informace byly dostupné, podnikatel by těžko mohl vydělat přepravou jahod z New Jersey do New Yorku. Přestože pravdivé, není to trestuhodné. Kdokoli, jehož funkcí je prodávat zboží, musí prodávat tomu, kdo ho postrádá. Skutečnost, že je absence zboží způsobena neznalostí, nedělá absenci – nebo potřebu – o nic míň reálnou. Dobyvatel zisku „využívá“ nedostatku znalostí svých zákazníků stejným způsobem, jako farmář „využívá“ hladu svých zákazníků – zaopatřením toho, co jeho zákazník postrádá.

Zisky podnikatelů proto nejsou vydělávány na úkor někoho jiného. Není pravda, že někde jinde v ekonomice musí být ztráty, které jsou rovny ziskům podnikatele, jelikož není pravda, že podnikatel nic nevytváří. Podnikatel vytváří. Vytváří možnost spolupráce mezi různorodými a v mnoha případech široce oddělenými skupinami. Je broker nebo prostředník v příležitostech, jak se říká. Je jeho funkcí dohlédnout na to, aby oboustranně výhodné příležitosti byly překlenuty. Proč by měl být tento druh úsilí vyčleněn a pošpiněn jako „nečestná práce“, je za hranicí zdravého rozumu.

Kromě toho, že slouží jako ohnisko k zužitkování znalosti, podnikatel usilující o zisk prospívá lidem tím, že jim nabízí volby, které by pro ně jinak nebyly otevřené. Případ, kdy podnikatel obdařuje veřejnost zbrusu novým výrobkem je znovu zřetelným příkladem. Tento princip má však upotřebení i ve více světském případu intertemporálního cenového nesouladu. Společnost má prospěch, když cenné zdroje nejsou věnovány finálnímu produktu, který má menší hodnotu než zdroje samotné. Takové zdroje mohou být použity k produkci mnohem hodnotnějšího finálního produktu neboli produkci finálního produktu, jehož si zákazníci cení více.

Je třeba mít na paměti, že veškeré podnikatelské transakce jsou naprosto dobrovolné. Lidé, se kterými podnikatel jedná, mají stejnou svobodu jak odmítnout tak přijmout jeho nabídky. Jestliže k obchodu přistoupí, může to být jedině z důvodu, že se domnívají, že jim obchod přinese prospěch. Svého rozhodnutí mohou litovat a přát si, aby bývali nakoupili za nižší cenu nebo prodali své zboží za vyšší cenu. To však nic nemění na tvrzení, že podnikatel usilující o zisk nabízí obchod, který v okamžik, kdy je nabídnut, považují všechny strany za výhodný. To je důležité tvrzení a hovoří ve prospěch podnikatele. Jedná se o tvrzení, které nelze například vyslovit na adresu vládních transakcí, protože o nich nelze říci, že jsou zcela dobrovolné.

Dalším důsledkem procesu tvoření zisku je, že jakmile k němu na daném trhu dojde, sníží se rozsah pro jeho pokračování. Jeho úspěch sází sémě pro svůj zánik. Jakmile podnikatel poukázal na příležitost a využil ji, jeho poslání je naplněno. Stejně jako „osamělý ranger“[1] dávných dob, i „osamělý podnikatel“ se musí přesunout jinam, aby učinil jiné pastviny zelenějšími. Jestliže se však cenová nerovnováha krátce nato znovu objeví, dobyvatel zisku se vrátí.

Motivací ukrytou za podnikatelovou snahou držet různorodé části ekonomiky pohromadě je samozřejmě zisk, kterého doufá, že tím dosáhne. To je vynikajícím příkladem blahodárných účinků systému zisků a ztrát. Neboť úspěšný podnikatel – ten, který dosahuje zisku – drží ekonomiku pohromadě snižováním cenových nesrovnalostí. Ale podnikatel, který kupuje, kdy by měl prodávat, nebo prodává, kdy by měl kupovat (který namísto toho, aby snižoval cenové nesrovnalosti a držel ekonomiku pohromadě, tyto nesrovnalosti zvyšuje a ekonomiku rozvrací), přichází o peníze. Čím více chyb nadělá, o to méně je schopen v nich pokračovat. Nemůžeme věřit v to, že se nám podaří chyby v ekonomice úplně vymýtit. Ale mechanismu, který má tendenci automaticky zlepšovat výkon podnikatelské třídy v jakýkoliv okamžik se nemůžeme tak lehkovážně vzdát.

Přestože jsme poukázali na blahodárné účinky zisku, nezmínili jsme šmelinu. Je důležité tak učinit, neboť existuje mnoho lidí, kteří v duchu Aristotelovy zlaté střední cesty tvrdí, že střídmé zisky jsou přijatelné, možná i prospěšné, kdežto extrémní zisky mohou pouze škodit.

Slovo šmelina je vždy užíváno v hanlivém kontextu. „Zisk“ plus „nenávidím toho parchanta“ rovná se „šmelina“, stejně jako „neústupnost“ plus „myslím, že se mýlí“ rovná se „tvrdohlavost“. (Bertrand Russell, pro ilustraci, řekl: „Já jsem neústupný, ty tvrdohlavý a on je paličatý parchant.“) Nemáme obdobně hanlivý termín pro toho, kdo pobírá mzdu a usiluje o „přemrštěnou“ nebo „nepřiměřenou“ mzdu. Možná proto, že „veřejné mínění“ (lidé z masmédií) podporuje vysoké mzdy ale ne vysoké zisky.

Necháme-li sémantiku stranou, zdálo by se, že pokud jsou zisky prospěšné pro společnost, pak šmelina přináší ještě větší užitek. Příležitost k zisku, jak jsme ukázali, je znamením toho, že v ekonomice je něco špatně. Znamením, že lidé netěží plně z oboustranně výhodných obchodů. Realizace zisků naznačuje, že je s těmito nevyužitými příležitostmi nějak naloženo (podnikatelé zařizují, aby „se jahody vhodným způsobem šířily“). Jestliže však příležitost k zisku signalizuje, že je něco špatně, pak příležitost ke šmelině značí ještě větší mezery v ekonomické struktuře. A jestliže drobné zisky informují o tom, že léčba ekonomiky byla zahájena, pak šmelina je znamením toho, že něco ohromného významu se pokouší situaci napravit. Namísto tvrzení, že střídmé zisky jsou přijatelné a šmelina má charakter vykořisťování, můžeme vidět, že čím vyšší zisky jsou a čím větší šmelina, o to lépe na tom ekonomika je. Analogie z medicíny přichází na mysl: Jestliže jsou leukoplasti „dobré“, protože jimi lze ošetřit člověka, pak je operace (šmelina) ještě lepší, neboť ukazuje, že mnohem těžší zranění je ošetřováno.

Nejdůležitější obhajoba zisků je založena na politické svobodě:

V zásadě existují pouze dva způsoby, jak řídit ekonomiku. Zaprvé, na dobrovolné bázi, s decentralizací, kdy se spoléháme na to, že ceny a mechanismus zisků a ztrát zajistí informace a motivaci. Zadruhé, za použití donucení, s centrálním plánováním, ekonomickými příkazy a nařízeními, kdy se spoléháme na iniciativu ekonomických diktátorů a poslušnost ostatních lidí. Tyto systémy představují dva krajní extrémy. Ostatní ekonomické systémy jsou permutacemi a kombinacemi těchto dvou „čistých“ typů.

Donucovací neboli příkazová ekonomika vypadá na první pohled jednoduše. Ekonomičtí lídři jednoduše vydají rozhodnutí o tom, co se bude vyrábět a jak, a kdo z této produkce sklidí ovoce.

Naproti tomu dobrovolná neboli tržní ekonomika je poměrně komplexní. Jednotlivec se musí rozhodnout, co bude produkovat a jakým způsobem. Motivací je pro něho užitek z produktu a to, co za něj může získat při směně s ostatními lidmi. Namísto toho, aby byla koordinována ekonomickými nařízeními, tržní ekonomika, jak jsme viděli, je řízena mechanismem zisků a ztrát.

Nyní zvažte tento paradox: Ti, kdož bývají nejjedovatějšími kritiky šmeliny, a tím pádem celého tržního systému, jsou často rovněž nejhlasitějšími zastánci decentralismu a práv jednotlivců v osobních záležitostech. Pokud však útočí na „zisky“ a „šmelinu“, neútočí pouze na právo jednotlivce svobodně jednat v ekonomické sféře, nýbrž na úplný základ svobody ve všech ostatních oblastech lidského života.

Svými útoky na zisky a šmelinu – vlastně na všechno, co přináší zisk – sami sebe řadí do kategorie despotů a diktátorů.

Kdyby byly jejich výzvy vyslyšeny a zisky byly výrazně omezeny, nebo dokonce postaveny mimo zákon, ve stejné míře by tím byl posílen kolektivismus založený na donucení. Osobní svobody by byly spláchnuty vlnou příkazů shora. Nikdo nemůže být svobodný, jestliže je jeho ekonomická existence závislá na nařízení diktátora, proti jehož diktátu není odvolání. Na volném trhu, jestliže opustíte zaměstnání, váš zaměstnanec podá výpověď, zákazník u vás odmítne nakupovat nebo vám dodavatel odmítne dodávat, existuje mnoho jiných skutečných či potenciálních šéfů, zaměstnanců, zákazníků a dodavatelů. V centrálně řízené ekonomice však žádnou alternativu nemáte. Odchylky, výstřednosti či neortodoxní sklony nejsou tolerovány.

Zastánci občanských svobod mají jedinečný, vynikající názor a opravdový humánní postoj, který horlivě aplikují v oblasti sexuální etiky – „Vše, co probíhá mezi dospělými osobami za jejich souhlasu, je dovoleno, a (implicitně) mezi dospělými osobami nesmí dojít k ničemu jinému, než na čem se mezi sebou dohodnou.“ Tvrdohlavě však odmítají toto pravidlo aplikovat na jakoukoli jinou oblast než etiku sexu! Konkrétně ho odmítají aplikovat v ekonomické sféře. Tento humánní postoj by však měl platit pro veškeré oblasti lidského života, do něhož patří šmelinář stejně jako perverzní člověk nebo sexuální deviant; podnikatel stejně jako fetišista; spekulant stejně jako sadomasochista.

Argumentovat, že zvrhlíci, devianti, a ostatní tohoto druhu jsou nespravedlivě očerňováni, je jednou z hlavních náplní této knihy. Nemůžeme být proto osočováni z toho, že s nimi hrajeme nečestnou hru. Je však stejně nefér považovat šmelináře za vyvrhel.

Poslední kritikou šmeliny a volného trhu zůstává tvrzení, že v dávné minulosti, kdy naši předci žili v agrární ekonomice a „život byl jednodušší“, bylo možná svobodné podnikání životaschopné. Co bylo dříve vhodné pro farmáře a drobné obchodníky, dnes jednoduše nemůže fungovat. V tak komplexní industriální společnosti si nemůžeme dovolit ponechat volný průběh anachronickým rozmarům jednotlivců. Potřebujeme silný centrální dohled hospodářské plánovací komise a musíme z našich transakcí vymýtit zisky a šmelinu.

Tento názor je rozšířený. V některých kruzích je tato věc považována za „zcela evidentní“. Avšak analýza zisků, které jsou úzce svázané s nedostatkem znalostí, musí vést k opačnému názoru. Institut zisků je neocenitelnou pomůckou při shromažďování a šíření vědomostí a jejich účinků. Jestliže se moderní, komplexní, neagrární ekonomika něčím vyznačuje, tak právě oním nedostatkem ekonomických informací a jejich zužitkováním. Z toho vyplývá, že jakmile je ekonomika mnohem komplexnější, systém zisků se stává daleko cennějším! V takové ekonomice jsou informace poskytované automatickým systémem cen, zisků a ztrát fundamentální. Hospodářská diktatura, pokud je vůbec životaschopná, jakože není, tak pouze v primitivní ekonomice, a to takové, kterou lze snadno řídit skupinkou byrokratů.

Závěrem musíme vyznačit přesnou a pevnou hranici mezi zisky, kterých lze dosáhnout na trhu, a zisky, kterých lze dosáhnout prostřednictvím státních dotací a protekce neboli v systému, kde jsou velké společnosti napojeny na stát. V tržním prostředí musí být veškeré peněžní transakce dobrovolné. Veškeré zisky musí být proto založeny na dobrovolných rozhodnutích ekonomických aktérů a musí tedy svědčit o, a přinést řešení pro, potřeby ekonomiky. Proto se tvrzení, že ziskové příležitosti ukazují škálu neopětovaných obchodů a samotná realizace zisků naznačuje, že jsou tyto mezery vyplňovány, vztahuje pouze na tržní ekonomiku.

Tato tvrzení nemohou být vznesena v absenci svobodného trhu. Zisky ve „smíšené“ ekonomice (ekonomika s prvky volného trhu i s prvky donucení) mohou být uskutečněny třeba jen kvůli omezení konkurence. Clo uvalené na dovoz například zvedne poptávku po domácích produktech a zisky tuzemských firem vzrostou. Těžko lze z takové situace vyvodit, že byla objevena nějaká nová informace nebo že bylo uspokojení zákazníků nějakým způsobem zvýšeno. Spíše lze očekávat pravý opak. Pouto mezi zisky a blahobytem je zavedením cla odděleno, a proto nemůžeme jedno od druhého odvozovat. 

[1] „The Lone Ranger“ je fiktivní postava, která se poprvé objevila v radiové show v roce 1933. Spolu se svým indiánským druhem Tonto bojoval proti nespravedlnosti na divokém západě.