30. Stávkokaz

Jedním z nejrozšířenějších názorů je, že stávkokaz je prachšpatná osoba. Je bezohledný a zákeřně hraje se „šéfem“. Šéf a stávkokaz dohromady kují pikle, aby připravili odboráře o jejich práva a pracovní místa, která jim legitimně náleží. Stávkokazové jsou najímáni, aby donutili odboráře akceptovat nižší mzdy. Když vyjde najevo, že jsou stávkokazové používáni také na mlácení odborářů a stávkujících, můžeme to skoro uzavřít – stávkokazové jsou největší nepřítel pracujících.

Toto jsou fakta vyučovaná v mnoha našich vzdělávacích institucích a zpochybňovat je může pouze ten, kdo chce riskovat svoji akademickou reputaci. Avšak tento nesmysl musíme odmítnout.

Jako první musím zmínit, že pracovní místo není něco, co může být vlastněno zaměstnancem – nebo kýmkoliv jiným. Pracovní místo je projevem směny mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem. Zaměstnanec směňuje svoji práci za peníze od zaměstnavatele, a to v nějakém vzájemně výhodném poměru. Takže když říkáme „moje práce“[1], mluvíme pouze obrazně.

Přestože říkáme „moje práce“, „můj zákazník“ a „můj krejčí“, nemyslíme tím, že cokoliv z toho vlastníme. Nejdříve si vezměme případ „mého zákazníka“. Pokud bychom toto slovní spojení vzali doslova, znamenalo by to, že prodejce má vlastnické právo nad tou věrností zákazníků, kteří od něj pravidelně nakupují. Vlastnil by zákazníkovu přízeň, a tudíž by měl právo ohradit se, pokud by „jeho“ zákazník poctil přízní jiného prodejce.

Platí to na obě strany. Podívejme se na „mého krejčího“. Pokud bychom vzali toto slovní spojení doslova, museli bychom říci, že krejčí nemůže zavřít svůj obchod, přestěhovat se nebo vyhlásit bankrot bez souhlasu svých zákazníků. Je to „jejich“ krejčí.

V obou těchto případech je samozřejmě jasné, že to přivlastňovací zájmeno nemá znamenat doslovné vlastnictví. Evidentně nemá kupující ani prodávající právo vyžadovat nepřetržitost obchodního vztahu, tedy pokud nebyl oběma stranami odsouhlasen dlouhodobý kontrakt. Tehdy a jen tehdy by měl obchodník nebo zákazník právo ohradit se, pokud by kterákoliv ze stran ukončila dotyčný vztah bez souhlasu té druhé strany.

Nyní se zamysleme nad „mou prací“. Co naznačuje pracovník, který se ohrazuje proti stávkokazovi, který mu bere „jeho“ práci? Pracovník argumentuje, jako kdyby to pracovní místo vlastnil. Pracovník má jinými slovy za to, že jeho zaměstnání po určité době zavazuje zaměstnavatele přesně tak, jako kdyby si mezi sebou dohodli smlouvu. Ale zaměstnavatel se ve skutečnosti smluvně nikdy neupsal.

Zajímalo by mě, jak by pracovníci reagovali, pokud by tento princip, který je založen na jejich protistávkokazeckém postoji, aplikoval jejich zaměstnavatel. Jak by se cítili, pokud by zaměstnavatelé tvrdili, že mají právo na to, aby dlouhodobým zaměstnancům zakázali odejít z práce? Co kdyby nazval jiného zaměstnavatele, který chce zaměstnat „jeho“ pracovníka stávkokazem! Vždyť ta situace je přesně symetrická.

Evidentně je něco špatně na argumentaci, která tvrdí, že jakmile lidé dobrovolně vstoupí do směny, musí v ní poté i pokračovat. Jakým posunem v logice je dobrovolný vztah přeměněn do striktně nedobrovolného vztahu? Najmutí jedince neimplikuje otrokářská práva nad touto osobou a stejně tak odpracovaná léta nedávají zaměstnanci právo na práci. Mělo by být zcela zřejmé, že zaměstnanec pracovní místo nikdy nevlastní, tedy není to „jeho“ práce. Proto není stávkokaz vinen z žádného nepoctivého jednání, pokud přijme práci, kde byl předtím zaměstnán dotyčný pracovník.

Násilí mezi pracovníky a stávkokazy je odlišná záležitost. Zahájení násilí je zavrženíhodné, a pokud si stávkokazové začnou, zaslouží si odsouzení. Ale zahajování násilí není jejich definiční vlastnost. Pokud to udělají, jednají jako jednotlivci, nikoliv jako stávkokazové za stávkokazy. Mlékařům koneckonců taky občas rupne v bedně a konají násilí na neagresorech. Nikdo by to nebral jako důkaz, že rozvážka mlíka je vnitřně špatné odvětví. Tak jako v jiných záležitostech nečiní nelegitimní násilí ze strany stávkokazů celé jejich odvětví nelegitimním.

V poslední době se pomatené a nekonsistentní názory na stávkokazy staly značně očividnějšími. Levičáci[2], tradičně nejhlučnější při zostuzování stávkokazů, projevili vposled známky zmatení ohledně tohoto tématu. Všimli si, že téměř ve všech případech jsou stávkokazové chudší než pracovníci, které mají nahradit. A levičáci téměř vždy bojovali za chudého pracovníka. Taktéž bylo vyvoláno strašidlo rasismu. V mnoha případech byli postaveni černí stávkokazové proti bílým pracovníkům (v odborech), Mexičani proti mexicko-americkým pracovníkům, Japonci proti lépe placeným americkým pracovníkům.

Konflikt v decentralizačním školním výboru v Ocean Hill-Brownsville v Brooklynu v New Yorku je dramatický případ výše uvedeného. V místním systému školních výborů vyhodil Rhody McCoy, černý administrátor školního výboru, pět učitelů kvůli domnělému rasistickému chování vůči svým mladým černým žákům. V odpovědi začala stávkovat Spojená federace učitelských odborů, ve které dominují bílí, a zasáhla tak celý vzdělávací systém New York City včetně Ocean Hill-Brownsville. Pokud měl černý školní okrsek Ocean Hill-Brownsville pokračovat, musel administrátor McCoy najít náhradu za stávkující bílé učitele. To udělal a byli to samozřejmě stávkokazové. A tak jsme tu měli dilema, kterému čelili levičáci: na jedné straně byli nezaměnitelně proti stávkokazům, ale na druhé straně byli nezaměnitelně proti rasismu Spojené federace učitelů. Jejich postoje samozřejmě reprezentovaly spíš emoce než rozum.

Stávkokazové byli nespravedlivě očerňovaní. Zaměstnání nedává zaměstnanému žádné vlastnické výhody uzavřené pracovníkům, kteří se chtějí ucházet o stejnou práci. Stávkokazectví a volná soutěž jsou dvě strany téže mince.

[1] Přesněji jde o „moje pracovní místo“, v originále „my job“. Avšak nikdo neříká „moje pracovní místo“, proto se překladatel rozhodl pro „moje práce“, přestože v čistě ekonomickém smyslu pracovníci svoji práci samozřejmě vlastní.

[2]  Autor používá slovo „liberals“.