31. Pracant

Scéna známá ze stovek filmů z pracovního prostředí; mladý a horlivý muž nastoupí do práce a rozhodne se být produktivní. Ve svém nadšení vesele produkuje více než ostatní unavení, hrbící se a roztřesení dlouholetí zaměstnanci. Je to „pracant“.

Ne nepřirozeně vznikne mezi mladým zaměstnancem a jeho staršími kolegy jistá antipatie. Koneckonců, starší hrají role líných mužů. V kontrastu s mladickou nespoutaností vypadá jejich produktivita nevalně.

Čím více mladý pracovník pokračuje ve zrychlování své práce, tím více se vzdaluje od svých kolegů. Začíná se chovat povýšeně. Starší zaměstnanci se na něj snaží koukat se soucitem. Když ale stále pokračuje, rozhodnou se přestat a nechají ho projít očistcem.

Film pokračuje a přichází vyvrcholení, ve kterém dostane konečně mladý pracant rozum. Různými, ale vždy dramatickými způsoby. Někdy spatří starou a nemocnou ženu, někdy dělníka, který se v továrně zranil. Pokud jde o avantgardní film, může ke změně dojít díky kočce, která se toulá kolem odpadkových košů. Bez ohledu na způsob, mladý muž si uvědomí svou chybu.

V poslední dramatické scéně – která obvykle končí momentem, kdy všichni zaměstnanci, včetně bývalého pracanta, kráčí továrnou ruku v ruce – se do středu pozornosti dostane starý a milý dělník-filozof. Provede mladého dělníka během pěti minut historií práce, od starého Říma do dnešních dob, přičemž poukáže na neměnící se proradnost „šéfů“, čímž prokáže, že je mimo jakoukoliv pochybnost, že jediná naděje pro dělníky spočívá v „solidaritě“.

Vysvětluje, že vždycky existoval třídní boj mezi kapitalisty a dělníky, kteří musí neustále bojovat o slušné mzdy a pracovní podmínky. Zaměstnavatelé jsou líčeni jako ti, kteří dávají zaměstnancům nižší mzdu, než si zaslouží, a snaží se ji snížit tak daleko, jak jen to jde, dokud dělníci nepadnou vyčerpáním. Každý dělník, který spolupracuje se šéfy v jejich neustálém, bezohledném a nemilosrdném úsilí o „zrychlení“ práce, o zvýšení jejich produktivity, je nepřítelem dělnické třídy. Tímto shrnutím dělníka-filozofa film končí.

Takový pohled na ekonomii trhů práce je změtí navzájem komplexně propojených omylů. Nicméně, jeden omyl je zásadní.

Zásadním omylem je předpoklad, že je na světě určité množství práce, která se musí udělat. Ekonomický pohled, jenž se někdy nazývá „omylem pevně daného množství práce“ (lump of labor/jobs fallacy), říká, že lidé na celém světě potřebují vykonat pouze omezené množství práce. Jakmile se tato práce udělá, žádná další již nebude potřeba, a tedy nebude žádné pracovní místo pro dělníky. Pro ty, kteří zastávají tento pohled, je omezení pracantovy produktivity ohromně důležité. Pokud pracuje příliš horlivě, škodí ve výsledku všem. „Shrábnutím“ omezeného množství práce nechává méně pro ostatní. Jako by bylo množství práce stabilně velkým koláčem. Pokud si někdo vezme více než svůj díl, ostatním zůstane méně.

Pokud by tato ekonomická teorie byla správná, potom by pochopitelně šlo najít jisté ospravedlnění pro tvrzení filmového filozofa. Dalo by se obhájit naléhání, aby si mladý dělník nebral více, než svůj díl „koláče“. Nicméně, dodržování této teorie se ukázalo jako neefektivní, neekonomické a s tragickými následky.

Tento chybný pohled je založen na předpokladu, že lidská přání – hmotné statky, volný čas, intelektuální a estetické zážitky – mají ostrou horní hranici, které lze dosáhnout během konečného času. A když je jí dosaženo, produkce ustane.  Nic nemůže být více vzdálené pravdě.

Předpokládat, že můžou být lidské touhy plně uspokojeny, je předpoklad možnosti plné realizace lidského potenciálu – materiálního, intelektuálního i estetického. Ráj? Snad. I kdybychom ho jakkoliv dosáhli, určitě bychom neměli problém s nezaměstnaností, protože kdo by potom chtěl být zaměstnaný?

Existuje tolik práce, kolik je nenaplněných lidských přání. A protože jsou lidská přání prakticky nekonečná, množství práce, které je potřeba ještě udělat, je taktéž nekonečné. Proto, bez ohledu na to, kolik práce dychtivý pracant vykoná, není možné vyčerpat, ani znatelně omezit zbývající práci.

Pokud tedy horlivý pracovník „neubírá práci ostatním“ (protože existuje neomezené množství práce), jaký je potom jeho vliv? Důsledkem vyššího pracovního výkonu a efektivnější práce je vyšší produktivita. Svou pracovní energií a efektivitou zvětšuje velikost koláče, jenž se rozdělí mezi všechny ty, kteří mu pomáhají produkovat.

Pracanta bychom měli posoudit i z jiného pohledu. Vezměte si příklad rodiny, která ztroskotala na pustém ostrově.

Když Švýcarský Robinson (Johann David Wysse, 1812, pozn. př.) a jeho rodina hledali útočiště na ostrově, veškeré zásoby se skládaly pouze z věcí, které zachránili z lodi. Skrovná zásoba kapitálových statků a jejich vlastní pracovní schopnosti určí, zdali přežijí či nikoliv.

Pokud si odmyslíme všechny románové samozřejmosti, potom rodina Švýcarského Robinsona čelila z ekonomického hlediska nekončícímu zástupu přání, zatímco prostředky, kterými mohli tato přání uspokojit, byly velmi omezené.

Jaký vliv by měl pracant na jejich situaci? Představme si, že se jedno z dětí stane pracantem a je nyní schopné za den udělat dvakrát více práce než ostatní členové rodiny. Zruinuje tenhle mladistvý výrostek celou svou rodinu tím, že jim „sebere práci“ a způsobí tím zmatek v této mini-společnosti, kterou založili?

Je očividné, že mladý švýcarský pracant svou rodinu nezruinuje. Naopak, pracant je hrdina a neexistuje žádné riziko, že by svou prací připravil o práci někoho z rodiny. Viděli jsme, že z filozofických i praktických důvodů jsou přání rodiny neomezená. Dokonce ani kdyby bylo více členů rodiny pracanty, žádné potíže nevzniknou.

Pokud pracant dokáže vyrobit navíc o deset jednotek oblečení, může se stát, že budou ostatní členové přesunuti z výroby oděvů. Budou jim přidělena nová pracovní místa. Nastane období, během kterého se rozhodne, kterou práci budou vykonávat. Je však zřejmé, že výsledkem bude větší uspokojení pro rodinu. V moderní, komplexní ekonomice jsou výsledky identické, ačkoliv je složitější proces. Přidělení nových pracovních míst může například trvat déle, avšak pointa zůstává; společnost jako celek díky pracantům směřuje k většímu uspokojení a prosperitě.

Dalším aspektem pracovitosti je vytváření nových věcí. Thomas Edison, Isaac Newton, Wolfgang Mozart, J. S. Bach, Henry Ford, Jonas Salk, Albert Einstein a nespočet dalších byli pracanty své doby, nikoliv co do kvantity, nýbrž co do kvality. Každý z nich posunul produktivitu nad úroveň, která byla v té době považována za „normální“. Tím každý z těchto pracantů nevýslovně přispěl naší civilizaci.

Navíc je možné se k pochopení důležitosti pracantů z hlediska kvality a inovace podívat na to, jak umožňují nový život na Zemi. Množství lidí, které je Země schopna pojmout, je spojené s produktivitou. Pokud je na Zemi málo pracantů, počet lidí, kteří na ní mohou žít, je silně omezen. Pokud se však zvyšuje produktivita v každém z odpovídajících sektorů, množství lidí na zemi se může neustále zvyšovat.

Lze uzavřít, že pracanti nám umožňují uspokojit více přání než jejich pomalejší a méně produktivní kolegové. Navíc jsou zodpovědní za samotné zachování životů těch, kteří by nemohli žít, pokud by nebylo pracantů, jež nám neustále rozšiřují prostor k uspokojování potřeb a přání. Jsou prostředkem podpory celosvětového nárůstu populace.