4. Drogový dealer
Obchod s drogami, ten ďábelský byznys zodpovědný za trýznivé smrti, kriminalitu, loupeže, nucenou prostituci a také vraždy. Narkoman je člověk poznamenaný na celý život, a to i když se z „toho“ dostane. Během období závislosti je narkoman bezmocným otrokem své drogy, schopný se ponížit k čemukoliv, aby dostal další dávku.
Jak v takové situaci můžeme vůbec zpochybňovat očividně zlou roli drogového dealera? Jak vůbec můžeme připustit myšlenku, že se na něj lze dívat jako na prospěšného?
Zla, které obvykle připisujeme závislosti na heroinu, nejsou ve skutečnosti chybou samotné závislosti, ale drogové prohibice. Během takového období je právě ilegální drogový dealer tím, kdo se stará více než kdokoliv jiný o zmírnění negativních dopadů prohibice.
Heroinová prohibice měla ničivé následky ve zvýšení cen drogy na takovou úroveň, kterou nelze označit jinak než za astronomickou. Když je jakékoliv zboží postaveno mimo zákon, musí se k běžným nákladům na pěstování, sklizeň, sušení, přepravu, koncový prodej atd. přičíst i náklady související s obcházením zákona a náklady, které mohou vzniknout, pokud takové obcházení selže. V případě ilegální whiskey (během americké alkoholové prohibice ve 20. letech) nebyly tyto dodatečné náklady významné, protože vynucování tohoto zákona bylo ledabylé a prohibice nebyla podporována širokou veřejností. V případě heroinu jsou ale tyto náklady enormní.Legislativa proti heroinu má širokou podporu, veřejnost dokonce požaduje ještě přísnější zákony a sankce.Místní domobrany a gangy mladých lidí z ghett v centrech měst zavedly své vlastní tresty pro drogové dealery a závislé. Tyto skupiny získaly kvazi-podporu jednotek „práva a pořádku“ a možnost uplatit policisty se stala o mnoho obtížnější, jelikož policisté se bojí reakce společnosti, pokud by byli odhaleni.
Kromě nutnosti platit úplatky policii musí obchodníci s drogami rovněž dávat vysoké platy svým zaměstnancům, kteří se vystavují rizikům při pašování a organizování výroby pro pouliční prodej. Musí také vykonávat jistý paternalismus, aby minimalizovali tresty svých zaměstnanců, kteří jsou chyceni.
To jsou faktory, kvůli kterým je cena heroinu tak vysoko. Bez všech těchto dodatečných nákladů, které existují kvůli prohibici, by se cena heroinu příliš nelišila od ceny jiných plodin (pšenice, tabáku, sójových bobů atd.). Pokud by byl heroin legalizován, narkoman by si mohl podle nejlepších odhadů obstarat denní dávku zhruba za cenu bochníku chleba.
Během prohibice stojí denní dávka pokročilého uživatele heroinu přibližně 100 dolarů. V závislosti na tržních informacích a alternativních zdrojích nabídky může narkoman utratit kolem 35 tisíc dolarů ročně jen kvůli droze. Je zřejmé, že takto vysoká cena je zodpovědná za nevýslovné lidské utrpení obvykle přisuzované přímo závislosti na heroinu. Typický narkoman je mladý, nevzdělaný a neschopný získat dostatečné množství peněz na ukojení závislosti čestnou cestou. Pokud nevyhledá lékařskou či psychiatrickou pomoc, jediná možná cesta, která mu zbývá, aby si zajistil svou „dávku“, je vstoupit na dráhu zločinu a nechat se lovit policií a pouličními gangy. Kromě toho závislý zločinec je v mnohem horší pozici než zločinec, který není závislý. „Čistý“ zločinec si může vybrat nejvýhodnější čas a místo pro svou loupež, zatímco závislý musí loupit, kdykoliv potřebuje „dávku“. A to se obvykle přihodí ve chvíli, kdy má smysly otupělé - během „absťáku“.
Pokud se opřeme o ekonomii „rozprodávání“ kradeného zboží, snadno zjistíme, že závislý musí spáchat neskutečné množství zločinů, aby ukojil svůj návyk. Aby získal ročně 35 tisíc dolarů, tedy částku potřebnou k pokrytí závislosti, musí ukrást věci zhruba za pětinásobnou cenu (téměř 200 tisíc dolarů za rok), jelikož kupující kradeného zboží platí obvykle kolem 20% jeho obvyklé maloobchodní ceny. Pokud vynásobíme těchto 200 tisíc 10ti tisíci závislými v New York City, zjistíme, že se kvůli drogově závislým jen v tomto městě ročně ztratí 20 miliard dolarů.
Musí být dostatečně silně zdůrazněno, že tyto zločiny existují kvůli prohibici, nikoliv kvůli závislosti samotné. Je to prohibice, co drasticky zvedá ceny vzhůru a nutí závislé k zločinu a zvěrstvům, které mohou skončit jejich smrtí nebo smrtí jejich obětí.
Abychom prokázali pravdivost tohoto tvrzení, uvažujme malou, ale významnou skupinu doktorů, kteří, jelikož mají přístup k heroinu, propadnou závislosti. Cena jejich heroinu není příliš vysoká, protože k ní mají legální přístup. Jejich životy jsou „normální“, užitečné a naplňující – pouze s tímto jedním rozdílem. Ekonomicky řečeno, jejich životy by se příliš nelišily, kdyby byli místo závislosti na heroinu diabetiky, tedy závislými na insulinu. S oběma těmito závislostmi by mohli lékaři stále vykonávat svá povolání. Kdyby ale někdo omezil jejich zásobu legálního heroinu (případně byl insulin náhle prohlášen za ilegální), byli by tito lékaři vydáni na milost pouličním dealerům bez možnosti ověřit si kvalitu drog a byli by za ně nuceni platit přemrštěné ceny. Za takových podmínek by byla pozice těchto závislých lékařů jistě složitá, ale nebyla by katastrofální, jelikož 35 tisíc dolarů jsou schopni během roku na svou závislost našetřit. Co ale nevzdělaný a chudý narkoman, který takové vyhlídky nemá?
Funkcí dealera heroinu, ačkoliv je to v rozporu s jeho motivací pro vstup na toto pole, je udržování ceny heroinu nízko. Kdykoliv několik dalších dealerů vstoupí do odvětví, cena klesne ještě níž. Naopak pokaždé, když se počet dealerů heroinu sníží (kvůli odrazení nebo stíhání), cena roste. Protože už víme, že za nepříjemnou dráhu zločinu závislých není zodpovědný prodej nebo samotné užívání heroinu ale jeho vysoká cena způsobená prohibicí, můžeme odvodit, že každá akce ústící ve snížení ceny drog zmírňuje problém. Pokud je problém způsoben vysokou cenou drogy, potom snížení ceny musíme považovat za řešení.
A je to právě drogový dealer, který má zásadní význam pro snižování cen drog, a jsou to síly „práva a pořádku“, které jsou svými zásahy do činnosti dealera zodpovědné za jejich zvyšování. Proto je to právě často hanobený drogový dealer, kdo by měl být považován za hrdinu, nikoliv široce milovaný člen protidrogového oddělení.
Legalizace heroinu byla zamítnuta s odůvodněním, že by se zastavil pokrok a civilizace by upadla. Jsou citovány britské a čínské zkušenosti s drogami a máme si představit, jak se hromady lidí zfetovaných mimo realitu válí po ulicích. Argument je takový, že cokoliv může překazit pokrok, musí být zakázáno. Ale jsou tu i jiné věci, které rozhodně kazí pokrok a které by zároveň nikdo zakázat nechtěl – například volný čas. Pokud by si zaměstnanci vzali dovolenou po dobu 90% roku, „pokrok“ by rozhodně slábnul. Měli bychom zakázat dlouhé dovolené? Těžko. Navíc, současná prohibice heroinu neodstraňuje přístup k droze. Dříve byl heroin dostupný pouze v ghettech uvnitř města, dnes si ho můžete koupit na rušných předměstských ulicích a školních hřištích.
Z čínské zkušenosti s drogami víme, že byli obchodníci nuceni násilím tzv. „politikou dělových člunů“ přijímat opium. Legalizace drog v žádném případě nenutí násilím nikoho je užívat. Ve skutečnosti je právě násilí, respektive eliminace násilí, hlavním důvodem pro odmítnutí prohibice heroinu.
V případě Velké Británie (drogy byly dostupné na lékařský předpis za nízkou cenu a legálně) zní argument, že společně s nízkou cenou prudce vzrostl počet drogově závislých. To je ovšem jen výplod statistiky. Předtím se málokdo byl ochotný přihlásit jako drogově závislý, právě protože to bylo nelegální. Když byla závislost legalizována a drogy začaly být dostupné za nízkou cenu, statistiky samozřejmě narostly. Správa britského zdravotnictví totiž dovolila předepisovat drogy pouze certifikovaným uživatelům. Za těchto okolností by bylo vskutku překvapivé, pokud by nebyl zaznamenán žádný nárůst v počtu závislých.
Další zdroj nárůstu statisticky zaznamenaných uživatelů drog byla migrace do Spojeného království ze zemí Commonwealth. Tato náhlá imigrace může způsobit dočasné problémy s přizpůsobením, ale stěží to stačí na zavrhnutí britského modelu. Naopak, tento příklad poskytuje bohaté svědectví o dalekozrakosti a pokrokovosti takového opatření. Obviňovat tento program z nárůstu závislých lze srovnat s obviněním Dr. Christiaana Barnarda (prvního doktora, který provedl transplantaci srdce) z nárůstu Jihoafričanů, kteří chtějí transplantovat srdce.
Závěrem je třeba konstatovat, že závislost na heroinu může být skutečným zlem bez jakékoliv společensky vyvažující funkce. Je-li tomu tak, potom lze úsilí o osvětu o účincích závislosti pouze tleskat. Avšak současná drogová prohibice neslouží žádnému smysluplnému účelu. Způsobila nepřeberné množství utrpení a velký společenský otřes. Kvůli snaze vynucovat tento špatný zákon zvyšují protidrogové jednotky ceny, a tím celou tragédii ještě zhoršují. Je to pouze drogový dealer, kdo svým jednáním ve značném osobním nebezpečí snižuje ceny, a tím zachraňuje životy a celou tu tragédii alespoň trochu zmírňuje.