7. Pomlouvač
Je snadné být obhájcem svobody slova, když se toto právo má vztahovat na někoho, s kým souhlasíme. Ale zásadním testem, nakolik upřímně to myslíme, jsou kontroverzní prohlášení – řeči, které můžeme považovat za jedovaté a hnusné, a řeči, které ve skutečnosti mohou být jedovaté a hnusné.
Možná neexistuje nic odpornějšího a jedovatějšího než pomluva. Musíme tedy věnovat zvýšenou pozornost obraně pomlouvačů a jejich práv na svobodu slova, jelikož pokud mohou být chráněni i oni; práva ostatních – kteří nejsou ve svých projevech tak agresivní – budou jistě lépe zabezpečena. Naopak pokud právo na svobodu projevu pomlouvačů a klevetníků (a klevetnic :) – pozn. překladatele) není chráněno, je toto právo u ostatních méně chráněno.
Důvod proč se civilní libertariáni[1] neúčastnili obrany práv pomlouvačů a klevetníků je zřejmý – pomluvy ničí reputaci. Ošklivých příběhů o ztracených zaměstnáních, kamarádech a tak podobně je přehršel. Civilní libertariáni, místo aby se zabývali právy pomlouvačů na svobodu projevu, zabývali se obranou těch, jejichž reputace byla zničena, jako by tento fakt sám o sobě byl neodpustitelný. Samozřejmě ale obrana reputace nemá absolutní důležitost. Kdyby to tak bylo – tj. kdyby reputace byla posvátná – pak bychom museli zakázat téměř veškeré očerňování, dokonce i to pravdivé. Nepříznivá literární kritika, satira ve filmu, recenze her, hudby i knih by nemohly být povoleny. Vše, co by snižovalo reputaci nějakého jedince nebo společnosti, by muselo být zakázáno.
Civilní libertariáni by samozřejmě odmítali, že jejich námitky proti pomluvám a klevetám je přikovávají k pohledu popsanému výše. Připustili by, že reputace určité osoby nemůže být chráněna vždy, tedy že občas musí být obětována. Ale tohle, řekli by, neospravedlňuje pomlouvače. Protože reputace dané osoby by se neměla brát na lehkou váhu. Neměla by být poničena bez dobrého důvodu.
Ale co je to “reputace”? Co je tou věcí, která by se neměla brát „na lehkou váhu”? Zřejmě to není majetek, který by jedinci patřil tak, jako mu patří například oblečení. Ve skutečnosti reputace dané osobě vůbec „nepatří”. Reputace je to, co si o dané osobě myslí ostatní; skládá se z myšlenek ostatních lidí.
Člověk nevlastní svoji reputaci o nic více, než myšlenky ostatních lidí – jelikož reputace se právě z nich skládá. Pověst nemůže být člověku ukradena o nic víc, než by mu mohly být ukradeny myšlenky jiných lidí. Ať mu byla dobrá pověst „sebrána” férovým způsobem anebo neférovým, pravdou nebo lží, vůbec mu na začátku nepatřila, a tak by se neměl odvolávat k právu kvůli jejímu poškození.
Co tedy děláme, když máme námitky proti pomluvám nebo je rovnou zakazujeme? Zakazujeme někomu, aby ovlivňoval nebo se snažil ovlivňovat myšlenky dalších lidí. Ale co potom znamená právo na svobodu slova, pokud ne možnost ovlivňovat myšlenky těch okolo nás? Musíme tedy dojít k závěru, že pomluvy a klevety jsou konzistentní s právem na svobodné vyjadřování.
Nakonec, a může to znít paradoxně, reputace by byla lépe chráněna bez zákonů, které zakazují pomluvy! Se současnými zákony, které zakazují lživé pomluvy, existuje přirozená tendence věřit jakémukoliv publikovanému hanobení nějaké osoby. „Kdyby to nebyla pravda, tak by to neotiskli,” přemýšlí lehkověrná veřejnost. Kdyby byly povoleny pomluvy a klevety, veřejnost by se nenechala tak snadno oklamat.
Útoky by byly tak silné a rychlé, že by musely být podložené, aby měly nějaký dopad. Mohly by vzniknout agentury podobné Spotřebitelské unii nebo Výboru za lepší business, aby uspokojily poptávku veřejnosti po pravdivých pomluvách.
Veřejnost by se brzo naučila zpracovat a ohodnotit tvrzení pomlouvačů a klevetníků a tito by již déle neměli automatickou moc zničit něčí dobrou pověst.