Smlouva vs. Vyhrazená práva

Třetí strany, které nejsou stranami smlouvy a nejsou v „zasvěcenosti“ se smluvním zavazovatelem nebo zavázaným, nejsou spoutány smluvním vztahem. Z tohoto důvodu, ačkoliv může vynálezce použít smlouvu, aby zabránil určitým jedincům ve volném používání jeho myšlenek, je obtížné používat standardní smluvní právo k zabránění používání myšlenek třetím stranám, které je shromáždily od ostatních. Možná, tušíce tento problém, někteří obhájci kvazi-DV přecházejí od čistě smluvního přístupu k přístupu „vyhrazení práv“, kde jsou vlastnická práva k hmotným zdrojům viděna jako dělitelný svazek práv.

Například pod standardním pohledem svazku práv může majitel pozemku prodat nerostné bohatství ropné firmě, zatímco si ponechá všechna práva na povrch pozemku, kromě věcného břemena, které garantuje průchod k sousedovi, a doživotního majetkového práva k nemovitosti (life estate), které garantuje užívání povrchu majitelově matce. Vycházeje z tvrzení o svazku práv, říká přistup „vyhrazených práv“, že typ „soukromého“ duševního vlastnictví může být soukromě vytvořen kreativním „vyhrazením práv“ reprodukovat hmotné předměty prodávané zákazníkům.

Rothbard například argumentuje, že jedinec může garantovat podmíněné „vlastnictví“ (nebo „znalosti“) někomu jinému, zatímco „si ponechává vlastnickou moc rozšiřovat znalosti vynálezu.“ Nebo si pan Brown, vynálezce vylepšené pasti na myši, může každou past orazítkovat „copyrightem“ a pak prodat právo na každou myší past, kromě práva ji reprodukovat. Tak jako skutečná práva doprovázející zákonem dané DV, takové „vyhrazení“ domněle zavazuje každého, nikoliv pouze ty, kteří s původním prodejcem uzavřeli smlouvu. A tedy třetí stany, které se dozví o koupi, či jinak získají omezený předmět, jej také nesmějí reprodukovat – nikoliv protože uzavřeli smlouvu s panem Brownem, ale protože „nikdo nemůže získat větší vlastnický titul v něčem, co bylo již darováno nebo prodáno.“ Jinými slovy, třetí strana získá hmotnou věc – knihu nebo past na myši – ale nějakým způsobem ji „chybí“ „právo kopírovat“ ze svazku práv, které „normálně“ tvoří všechna práva dané věci. Nebo třetí strana získá „vlastnictví“ informace od osoby, která tuto informaci nevlastnila a tak ji nebyla oprávněna předávat ostatním.[68] 

Ale zde zřejmě něco chybí. Předpokládejme, že osoba A napíše novelu a prodá první kopii, KNIHU1, bez omezení (tj. bez vyhrazení práv) osobě B1 a druhou kopii, KNIHU2, osobě B2, ale tentokrát si „vyhradí“ inherentní „právo knihy na kopii.“ Tyto dvě knihy – KNIHA1 a KNIHA2 se třetím stranám jeví jinak identické. Přesto nejsou: jedna není kompletní, ta druhá uvnitř své obálky nějakým způsobem obsahuje mystičtější „esenci práv“. Předpokládejme, že B1 a B2 zapomenou knihu na lavičce v parku, kde ji najde třetí strana T. Dle Rothbarda KNIZE2 „chybí“ „právo na kopii“, podobně jako elektronická hračka, která je prodávána „bez baterií“. Je to jako kdyby tam existoval mýtický pramínek „reprodukčního vlastnictví“ táhnoucí se od KNIHY2 zpět k pravému vlastníkovi A, ať je kdekoliv. A tedy dokonce, i když T najde a prvotně přivlastní opuštěnou KNIHU2, tato kniha jednoduše sama „uvnitř“ neobsahuje právo povolující majiteli ji kopírovat. To je kontinuálně odsáváno právními černými děrami, které spojují daný předmět s majitelem A. Tedy pokud si T prvotně přivlastní knihu, nepřivlastňuje si více, než co získává. T si přivlastňuje pouze knihu bez práva kopírovat ji, které do ní není „vestavěno“, a tedy nemá právo kopírovat KNIHU2. Totéž platí pro následující třetí strany, které se stanou vlastníky knihy.

Je takovýto pohled skutečně udržitelný? Můžeme si představit vlastnická práva, která by fungovala tímto způsobem? A pokud můžeme, dosáhla by skutečně požadovaného výsledku – zabránila by třetím stranám používat chráněné myšlenky? Je obtížné zastávat názor, že práva mohou být vyhrazena tímto způsobem. Jednou funkcí vlastnických práv je koneckonců zabránit konfliktům a obeznámit třetí strany o hranicích majetku. Hranice majetku musí nezbytně být objektivní a intersubjektivně zjistitelné; musejí být viditelné. Pouze pokud jsou hranice viditelné, tak mohou být respektovány a vlastnická práva pak plní svojí funkci zabraňovat konfliktům. Pouze pokud jsou tato pravidla jak viditelná, tak objektivně spravedlivá (ospravedlnitelná v diskusi), dá se očekávat, že budou akceptována a lidé se jimi budou řídit. Ale uvažme ony dvě knihy – KNIHU1 a KNIHU2. Jak mezi nimi můžete rozpoznat rozdíl? Jak může člověk pozorovat pramínky práv spojené s tou druhou, ale nikoliv s tou první? Jak se dá od třetích stran očekávat, že budou respektovat amorfní, neviditelné, mystické, přízračné a možná neznámé a nepoznatelné hranice?

Implikace tohoto pohledu jsou problémové. Palmer píše:

„Separace a ponechání práva kopírovat ze svazku práv, která nazýváme vlastnictví, je problematické. Může si člověk vyhradit právo například něco si zapamatovat? Předpokládejme, že napíši knihu a nabídnu vám ji ke čtení, ale ponechám si jedno právo: právo si ji zapamatovat. Vyhrál bych soud, pokud bych dokázal, že jste si zapamatovali jméno a hlavní postavu knihy?“[69]

Ale třetí strany pro tuto teorii stále představují problém. I pokud by si prodejce předmětu nějak mohl „vyhradit“ jistá práva na užití s ohledem na prodávaný předmět, jak to zabrání třetím stranám v užívání informací zřejmých z/ nebo vyjádřených v předmětu? Zastánci vyhrazených práv říkají více, než že přímý kupující B1 je zavázán nereprodukovat předmět; jelikož tento výsledek by mohl být dosažen jednoduchou smlouvou mezi prodejcem A a kupujícím B1. Uvažujme třetí stranu T1, která najde a přečte si opuštěnou knihu a tak se naučí informaci uvnitř knihy. Alternativně uvažujme třetí stranu T2, která danou knihu nikdy nevlastnila a dokonce ani neviděla, informace z knihy se dozví pouze z drbů, nápisů, nevyžádaných emailů a podobně. Ani T1 ani T2 nemá smlouvu s A, ale oba nyní vlastní určité znalosti. I kdyby kniha nějakým způsobem neobsahovala „právo reprodukce“, jak to může zabránit T1 a T2 v použití jejich znalostí? A i kdybychom řekli, že T1 je nějakým způsobem „zavázán“ smluvní copyrightovou poznámkou vytištěnou na knize (což je neudržitelný pohled na smlouvu), jak je T2 vázán jakoukoliv smlouvu či vyhrazenými právy?

Rothbard se snaží adresovat tento argument následovně:

„Běžná námitka je následující: dobře, bylo by kriminální, aby Green (kupující) produkoval a prodával Brownovu past na myši; ale předpokládejme, že někdo jiný, pan Black, kdo s panem Brownem neuzavřel smlouvu, náhodou uvidí past na myši pana Greena, a pak jde, vyprodukuje a prodá repliku? Proč by měl on být stíhán? Odpovědí je, že (…) nikdo nemůže získat větší vlastnické tituly k něčemu, co již bylo darováno či prodáno. Green nevlastnil totální vlastnické právo k pasti na myši, dle své smlouvy s Brownem – ale pouze všechna práva kromě práva prodávat (…) repliky. A tedy Blackův titul k pasti na myši, vlastnictví myšlenky v Blackově hlavě, nemůže být větší, než Greenův, a tedy i on by byl porušovatel vlastnictví Browna, ačkoliv on sám s ním žádnou smlouvu neuzavřel.“  [70]

S tímto uvažováním existuje několik problémů. Zaprvé, Black pouze vidí Greenovu past na myši. Nevidí nebo nemá přístup k myšlenkám v Greenově hlavě. Stejně tak nepotřebuje mít takový přístup, aby mohl duplikovat evidentní vlastnosti pasti na myši.

Dále myšlenky v hlavě jedince nejsou „vlastněny“ o nic více, než je vlastněna práce. Pouze vzácné zdroje jsou vlastněny. Ztrátou příznaku vzácnosti jako nezbytného aspektu přivlastnitelné věci a ztrátou pravidla prvotního přivlastnění jako způsobu jak vlastnit věc jsou Rothbard a ostatní svedeni k chybnému poznatku, že myšlenky a práce mohou být vlastněny. Pokud uznáme, že myšlenky nemohou být vlastněny (nejsou vzácnými zdroji), že tvorba není ani nezbytná, ani postačující pro vlastnictví (prvotní držba je), a že práce nemusí být „vlastněna“, aby byla přivlastňovatelem, potom problémy způsobené těmito zmatenými poznámkami mizí.

Pokud Black nějak získá myšlenku implicitní v předmětu, který Brown vynalezl (v Rothbardově případě ji „náhodou uvidí“) je irelevantní, že past na myši nemusela mít vestavené „právo kopírovat“. A to proto, že Black nepotřebuje povolení, aby používal svůj vlastní majetek, jak uzná za vhodné. Jak dělá „náhodné zhlédnutí“ pasti na myši z Blacka porušovatele Brownových práv?

Veškerá činnost, včetně činnosti, která zaměstnává vlastněné vzácné prostředky (majetek), zahrnuje použití technické znalosti.[71] Část této znalosti může být získána z věcí, které vidíme, včetně majetku ostatních lidí. Nemusíme mít „právo kopírovat“ jako součást svazku práv, abychom měli právo zavést známé vzorce nebo formu do předmětu, který vlastníme. Místo toho máme právo dělat cokoliv s naším majetkem a na našem majetku, pouze za jediné podmínky – že nenapadneme hranice majetku ostatních. Nesmíme se odchýlit z tohoto zásadního libertariánského bodu. Pokud vlastním sto akrů velký pozemek, mohu na něm poskakovat nahý, nikoliv proto, že pozemek je naplněn nějakým „právem skákat nahý“, ale protože já vlastním danou půdu a tato činnost (nezbytně) neporušuje vlastnická práva ostatních, zatímco používám svůj majetek, jak se mi líbí.
Podobně jsem oprávněn dělat si se svým majetkem, co chci – se svým autem, papírem, textovým editorem – včetně vylepšování karburátoru mého auta, nebo používání mého inkoustu k tisku slov na můj papír. To platí, dokud jsem se smluvně nezavázal někomu jinému omezit svoji činnost vzhledem k dané znalosti. Nemusím nejdříve najít ve svém majetku právo na použití předmětu určitým způsobem, jelikož všechny způsoby jeho používání kromě těch, které způsobují invazi za hranice majetku ostatních, jsou již zahrnuty v obecném právu na užití mého majetku. V libertarianismu žijeme dle práv, nikoliv povolení. Nepotřebujeme hledat povolení vykonávat činnost na našem majetku. Oproti praktikám v totálních společnostech, jsou všechny věci, které nejsou zakázané, povolené. Pohled vyhrazených práv by toto obracel tím, že předpokládá, že každé užití majetku je platné, pouze pokud je toto konkrétní právo použití nějak v daném předmětu nalezeno či zjištěno.

Uvažujme následující analogii. Farmář Jed objeví pod svým pozemkem ropu. Nikdo na míle daleko a široko o černém zlatě neví. Jed naplánuje, že koupí půdu svých sousedů za hubičku; a oni ji také levně prodají, protože o ropě neví. Uprostřed noci se Jedův zvídavý soused Cooter, podezřívavý nad Jedovou nedávnou dobrou náladou, vplíží na Jedův pozemek a zjistí pravdu. Dalšího rána u holiče Floyda vyzradí Cooter tajemství Clemovi a kamarádům. Jeden z nich rychle běží k telefonu, dá tip reportérovi z Wall Street Journal (který je náhodou jeho synovec). Brzy je přítomnost ropy v okolí běžnou vědomostí. Sousedi nyní za pozemky požadují horentní sumy, a tak zničí Jedův plán.

Připusťme, že Cooter může být stíhán za vstup na pozemek a škody z toho plynoucí. Otázkou je, může být Jedovým sousedům zabráněno chovat se na základě jejich znalostí? To znamená, mohou být donuceni nějak předstírat, že neví o ropě a prodat svou půdu Jedovi, za kolik „by ji bývali“ prodali, pokud by o ropě nevěděli? Samozřejmě, že nemohou být nuceni. Vlastní svoji půdu a jsou oprávněni ji užívat, jak uznají za vhodné. Na rozdíl od hmotného majetku, informace nemohou být vlastněny; nejsou vlastnictvím. Držitel ukradených hodinek je musí vrátit, ale pokud nabyvatel znalosti, nezískal tuto znalost nedovoleně nebo v rozporu se smlouvu, může volně jednat v souladu s nabytou znalostí.

Povšimněte si nicméně, že podle pohledu vyhrazených práv by sousedům nebylo dovoleno jednat na základě jejich vědomosti, protože ji nakonec získali od Cootera, vniknuvšího na cizí pozemek, který neměl žádný „titul“ k této vědomosti. A tedy sousedé nemohli získat „větší titul“ než měl sám Cooter. Povšimněte si též, že ostatní, jako například geologičtí znalci mapující depozita ropy, nemohou zahrnout tuto informaci do svých map. Musí předstírat ignoranci, dokud nedostanou povolení od Jeda. Tato uvalená ignorance koreluje s nepřirozenou vzácností uvalenou duševním vlastnictvím. Neexistuje zřejmě žádné oprávnění pro tvrzení, že vyhrazená práva mohou nějak zakazovat třetím stranám použití znalostí, které získaly.

Jednoduše není legitimní omezovat užití, které může vlastník majetku vykonávat, pokud se vlastník smluvně nezavázal nebo jinak nezískal informaci porušením práv vlastníka informace. Mluvit o vyhrazování práv na kopírování je jen způsobem, jak se vyhnout smluvní představě, že pouze smluvní strany jsou smlouvou vázané.[72] 

A tedy obecně kupující mohou být s prodávajícími vázáni smlouvami nekopírovat či dokonce znovu neprodávat danou věc. Nicméně jakmile se třetí strany dozví o myšlenkách skrytých ve vynálezech či literárních dílech, jejich použití těchto znalostí obecně neporušuje rozeznatelná vlastnická práva prodávajícího.

Obeznámeni pohledem vzácnosti, vlastnictví a smlouvy se podívejme na legitimitu běžných forem duševního vlastnictví.

[68] Rothbard: The Ethics of Libery, str. 123
[69] Palmer: “Are Patents and Copyrights Morally Justified?” str. 853. Palmer také cituje následující poučné pasáže.
Hegel argumentoval:

Substance autorova nebo vynálezcova práva nemůže v první řadě být nalezena v předpokladu, že když autor či vynálezce disponuje jednotlivou kopií svého díla, arbitrárně stanovuje podmínku, že moc produkovat přesné kopie, moc, která v důsledku zasahuje do majetku někoho jiného, by se neměla stát majetkem ostatních, ale měla by zůstat jeho. První otázka je, zda je taková separace mezi vlastnictvím věci a mocí produkovat její kopie, která je s danou věcí dána, kompatibilní s konceptem vlastnictví či zda nenarušuje kompletní a svobodné vlastnictví, na kterém původně závisí možnost producenta intelektuální práce vyhradit si majitele k reprodukci, rozdělit tuto moc jako hodnotnou věc nebo ji nepřiřazovat žádnou hodnotu a vydat ji spolu s jednotlivým exemplářem jeho práce. (Hegel’s Philosophy of Right, str. 55)

A jak poznamenal Kant:

Ti, kteří považují publikaci knihy za uplatnění práv vlastnictví vzhledem k jednotlivé kopii – která přijde k držiteli jako manuskript autora nebo jako práce vytištěná vydavatelem – a přesto by vyhrazením určitých práv (…) omezovali vykonávání vlastnických práv, a tím udržovali ilegalitu reprodukce – nikdy nedosáhnou svého cíle. Jelikož práva autora ohledně svých vlastních myšlenek zůstávají jeho navzdory přetisku; a jelikož nelze předat kupujícímu knihy zřetelné povolení pro její použití jako majetku, či omezení tohoto použití, o kolik méně je čistá domněnka postačující pro takovou váhu závazku? (Immanuel Kant, “Was ist ein Buch?” v Die Metaphysic die Sitten, ed. W. Weischedel, str. 581)

[70] Rothbard: The Ethics of Liberty, str. 123
[71] Kinsella: “Knowledge, Calculation, Conflict, and Law” a Jörg Guido Hülsmann: “Knowledge, Judgment, and the use of Property,” v Review of Austrian Economics 10, no. 1, str. 44.
[72] Samozřejmě je obtížné předpovídat, jaké rozsáhlé smluvní režimy, sítě a instituce se objeví v anarchokapitalismu. Různé enklávy či komunity mohou požadovat po svých zákaznících, sponzorech nebo „občanech“ chovat se dle určitých pravidel podobných DV. O anarchokapitalismu viz např. Hans-Hermann Hoppe: “The Private Productionof Defense,” v Journal of Libertarian Studies 14, no. 1, str. 27–52.