Tvorba vs. vzácnost

Některé nekonzistence a problémy DV založené na přirozených právech byly popsány výše. V této části se budeme zabývat diskusí dalších problémů těchto argumentů ve světle předcházející debaty o významnosti vzácnosti.

Jak bylo poznamenáno výše, někteří libertariánští obhájci DV, jako například Ayn Rand, tvrdí, že tvorba je zdrojem vlastnických práv.[51] To zamlžuje povahu a důvody pro vlastnická práva, které leží v nepopiratelném faktu vzácnosti dané věci. Za předpokladu vzácnosti a následné možnosti konfliktů při užívání zdrojů je díky alokování vlastnických práv k těmto zdrojům zabráněno konfliktům a je dosažen mír a kooperace. A účel vlastnických práv diktuje povahu těchto pravidel. Protože pokud pravidla alokující vlastnická práva slouží jako objektivní pravidla, na kterých se všichni shodnou, aby zabránila konfliktu, nemohou být zaujatá nebo arbitrární. [52] Z tohoto důvodu se nevlastněné zdroje stanou vlastněné – ať už přivlastněné (homesteaded) nebo přisvojené (appropriated) – prvním vlastníkem. [53]

Obecné pravidlo potom říká, že vlastnictví daného vzácného zdroje může být identifikováno určením toho, kdo jej jako první zabral (occupy). Existují různé způsoby, jak držet nebo zabrat zdroje, a různé způsoby, jak demonstrovat či dokázat takové zabrání v závislosti na povaze zdroje a způsobu, jakým je použit. Mohu v přírodě utrhnout jablko, a tak si ho přivlastnit, nebo si mohu oplotit pozemek a založit si tam farmu. Občas se říká, že jedním způsobem zabrání je „formování“ či „vytváření“ dané věci.[54] Například mohu vytesat sochu z kvádru mramoru nebo ukout meč ze železa nebo dokonce „vytvořit“ farmu na kusu půdy.

Na těchto příkladech můžeme vidět, že tvorba je relevantní k otázce vlastnictví daného „vytvořeného“ vzácného zdroje, jako je socha, meč nebo farma pouze v tom rozsahu, že akt tvorby je akt zabrání, nebo je jiným způsobem důkazem prvotního zabrání. Nicméně, samotná „tvorba“ neospravedlňuje vlastnictví věcí, není nezbytná ani postačující. Člověk nemůže vytvořit nějakou věc, která může být předmětem sváru, aniž by nejprve k její tvorbě nepoužil zdroje. Ale tyto zdroje jsou vzácné a buď je vlastním, nebo je nevlastním. Pokud je nevlastním, potom nevlastním výsledný produkt. Pokud vlastním zdroje, potom z titulu takového vlastnictví vlastním výslednou věc, do které jsem je transformoval.

Uvažme ukování meče. Pokud vlastním surové železo (protože jsem jej vytěžil v zemi, kterou vlastním), potom vlastním to samé železo poté, co jsem mu dal podobu meče. Nemusím se spoléhat na skutečnost tvorby, abych meč vlastnil, ale pouze na vlastnictví faktorů užitých při tvorbě meče.[55] A stejně tak nepotřebuji tvorbu, abych vlastnil dané faktory, protože si je mohu přivlastnit jednoduše tím, že je vytěžím ze země, a tak se stanu jejich prvním držitelem. Na druhou stranu, pokud vyrobím meč za použití vašeho železa, nevlastním výsledný meč. Ve skutečnosti vám mohu dlužit za poškození vzniklá užitím cizí věci.

Tvorba tedy není při ustavení vlastnictví ani nezbytná, ani postačující. Soustředění se na tvorbu nás ruší od zásadní role prvotního zabrání jako vlastnického pravidla pro adresování fundamentálního faktu vzácnosti. Prvotní zabrání, nikoliv tvorba nebo práce, je jak nezbytné, tak postačující při prvotním přivlastňování nevlastněných vzácných zdrojů.

Jedním důvodem přehnaného důrazu kladeného na tvorbu, jako zdroj vlastnických práv, může být soustředění se některých na práci jako na způsob prvotního přivlastnění nevlastněných zdrojů. To se projevuje v argumentu, že člověk si přivlastňuje nevlastněný majetek, se kterým smísí svou práci, protože člověk „vlastní“ svou práci. Nicméně, jak Palmer korektně poukazuje, „zabrání, nikoliv práce, je činností, kterou se externí věci stávají majetkem.“[56] Při soustředění se na první zabrání, místo na práci, jako na klíč k prvotnímu přivlastnění, není třeba hledět na tvorbu jako na studnici vlastnických práv, jak činí objektivisté a další. Místo toho musí být vlastnická práva uznávána u prvně příchozích (nebo jejich smluvních nástupců), abychom zabránili všudypřítomnému problému konfliktu o vzácné zdroje. Tvorba sama není k získání práv u nevlastněných zdrojů ani nezbytná, ani postačující. Dále neexistuje potřeba udržovat podivné stanovisko, že člověk „vlastní“ svoji práci, aby vlastnil věci, které jako první zabral. Práce je typ činnosti a činnost není vlastnitelná; místo toho je to způsob, jak některé hmotné věci (např. těla) na světě jednají.

Problém s obranou DV pohledem přirozených práv potom leží v argumentu, že protože autor-vynálezce „vytvoří“ nějakou „věc“, má „tedy“ oprávnění ji vlastnit. Tento argument se točí v kruhu tak, že v první řadě předpokládá, že myšlenkový předmět je vlastnitelný; jakmile je toto zajištěno, zdá se přirozené, že „tvůrce“ tohoto kusu majetku je jeho přirozeným a řádným vlastníkem. Nicméně myšlenkové předměty nejsou vlastnitelné.

Libertariánským přístupem je, že když je někde vzácný (vlastnitelný) zdroj, identifikujeme jeho vlastníka tím, že určíme jeho prvního uživatele. V případě „vytvořených“ statků (tj. sochy, farmy, atd.) může být někdy předpokládáno, že tvůrce je také první uživatel vzhledem ke sběru surovin a samotného aktu tvorby (uvalení vzorce na hmotu, upravení hmoty do výrobku apod.). Ale není to tvorba per se, co dává vznik vlastnictví, jak bylo ukázáno výše.[57] Z podobných důvodů je Lockeovská myšlenka „smísení práce“ se vzácným zdrojem relevantní, pouze protože indikuje, že uživatel držel daný majetek (jelikož majetek musí být vlastněn, aby mohl být předmětem práce). Není to proto, že práce musí být odměněna, ani protože „vlastníme“ práci „a tedy“ i její ovoce. Jinými slovy tvorba a smísení s prací indikují, že někdo zabral – a tedy si prvotně přivlastnil – nevlastněný vzácný zdroj. [58]

Soustředěním se na tvorbu a práci, místo na prvotní držení vzácného zdroje, jako na zásadní kritérium vlastnických práv, jsou obhájci DV vedeni k přikládání přílišného důrazu na důležitost „odměňování“ práce tvůrce, tak jako chybná teorie hodnoty Adama Smithe vedla k Marxově ještě více chybnému komunistickému pohledu na vykořisťování.[59] Jak bylo poznamenáno výše, pro Rand jsou práva DV v určitém smyslu odměnou za produktivní činnost, tj. práci. Rand a další proponenti DV na základě přirozených práv, zdá se, adoptují odůvodnění, které je směsicí přirozených práv a utilitarianismu, když tvrdí, že osoba, která investuje čas a úsilí musí být odměněna nebo musí mít ze svého úsilí prospěch (např. Rand oponuje věčným patentům a copyrightům na základě toho, že vzdálení potomci nevytvořili dílo svého předka, a tedy si nezaslouží odměnu). [60]

K podivnému mixu přirozených práv a utilitarianistického uvažování navíc přístup přirozených práv k duševnímu vlastnictví implikuje, že něco je majetkem, pokud to může držet hodnotu. Ale jak Hoppe trefně ukázal, člověk nemůže mít vlastnické právo k hodnotě svého majetku, ale pouze k jeho fyzické integritě.[61] Navíc, mnoho arbitrárně definovaných „věcí“ může nabýt ekonomické hodnoty, pokud vláda garantuje monopol na užití dané věci, dokonce i když daná věc není jinak vzácným statkem (např. monopolní moc USPS na doručování doporučených dopisů).

Tedy protože myšlenky nejsou vzácnými zdroji v tom smyslu, že při jejich užití je možný fyzický konflikt, nejsou řádným předmětem vlastnických práv, která jsou vytvořena k vyhýbání se takovým konfliktům.

[51] Viz Rand: “Patents and Copyrights”; Kelley: “Response to Kinsella”; Franck: “Intellectual and Personality property” a Franck: “Intellectual Property Rights: Are Intangibles True Property?”
[52] Viz Hoppe: A Theory of Socialism and Capitalism, kap. 7, konkrétně str. 138.
[53] Hoppe: A Theory of Socialism and Capitalism, str. 142; de Jasay: Against Politics, str.172–79; a Herbener: “The Pareto Rule and Welfare Economics,” str. 105.
[54] Zabrání nebo přivlastnění „může nabývat tří forem: 1) přímým fyzickým uchopením, 2) „zformováním“ a 3) pouze přisvojením si.“ Palmer: “Are Patents and Copyrights Morally Justified?” str. 838.
[55] Také se nemusím spoléhat na „vlastnictví“ své práce; striktně řečeno práce nemůže být vlastněna a není třeba se spoléhat na vlastnictví práce, abych ukázal, že si udržuji vlastnictví svého majetku, zatímco ho transformuji.
[56] Palmer: “Are Patents and Copyrights Morally Justified?” str. 838 (kurzíva Kinsella), cituje G. W. F. Hegela: Hegel’s Philosophy of Right, str. 45–46.
[57] Ani takoví obhájci DV jako je Ayn Rand netvrdí, že tvorba per se je postačující, aby dala za vznik vlastnickým právům, nebo dokonce, že je tvorba nezbytná. Není nezbytná, protože nevlastněný majetek může být přivlastněn jednoduchým zabráním, které nezahrnuje žádnou „tvorbu“. Tvorba také není postačující, protože Rand by určitě netvrdila, že tvorba věci ze suroviny, kterou vlastní někdo jiný, dává tvůrci vlastnictví dané věci. Pohled Ayn Rand dokonce implikuje, že práva, včetně vlastnických práv, se objevují pouze tam, kde je možnost konfliktu. Rand například vidí práva jako sociální koncept objevující se pouze tam, kde je více, než jeden člověk. Viz Rand: „Man’s Rights“ v Capitalism: The Unknown Ideal, str. 321: „„Právo“ je morální princip definující a sankcionující svobodu člověka jednat v sociálním kontextu.“ Skutečně, jak Rand argumentuje „Práva člověka mohou být porušena pouze užitím fyzické síly.“ tj. nějakým konfliktem o vzácný zdroj. Kapitola „The Nature of Government“ v Capitalism: The Unknown Ideal, str. 330. Na straně 334 se Rand (neúspěšně) snaží ospravedlnit vládu, agenta, který vynucuje práva, na základě skutečnosti, že mohou existovat „čestné spory“ – tj. konflikt – dokonce i mezi „zcela racionálními a bezchybně morálními“ lidmi. Takže podle teorie Ayn Rand, není tvorba per se ani nezbytná, ani postačující, stejně tak jako v teorii vlastnictví obhajované v tomto textu.
[58] Jsou to tyto důvody, proč nesouhlasím s přístupem objektivistů Davida Kelleyho a Murrayho Francka, který je založený na tvorbě. Podle Francka v „Intellectual and Personality Property“ str. 7, „ačkoliv vlastnická práva pomáhají přidělovat vzácnost, vzácnost není základem vlastnických práv. Tento pohled, že tomu tak je (…) se zdá, že zaměňuje příčinu a následek, když vidí práva jako funkci potřeb společnosti místo toho, aby je viděl inherentní u lidí, kteří naopak musí žít ve společnosti.“
Nejsem si jistý, co znamená tvrzení, že práva, která jsou mezilidskými koncepty, které platí pouze v sociálním kontextu, jsou v jedincích „inherentní“ nebo že jsou „funkcemi“ něčeho. První poznámka se blíží pozitivismu (tím, že implikuje, že práva mají „zdroj“ jako kdyby mohla být nařízena bohem nebo vládou) a druhá k scientismu (když používá přesné matematické a přírodovědní slovo „funkce“). A argument pro vlastnická práva není založen na potřebě „přidělování“ vzácných předmětů, ale místo toho na potřebě jedinců zapojit prostředky při dosahovaní cílů a na potřebě zabránit interpersonálním konfliktům u takovýchto prostředků. Tedy vzácnost není „základem“ vlastnických práv, ale nezbytnou podmínkou na pozadí, které musí být dosaženo před tím, než se vlastnická práva objeví nebo dávají smysl; konflikt může nastat pouze o vzácné zdroje, nikoliv o hojně se vyskytující zdroje. (Jak bylo poznamenáno v předcházející poznámce pod čarou. Objektivismus také tvrdí, že možnost konfliktu je právě takovou nezbytnou podmínkou pro vlastnická práva.)
Dále argument založený na vzácnosti, objasněný zde, není o nic víc „funkcí potřeb společnosti“, než Franckův objektivistický přístup. Franck věří, že lidé „potřebují“ být schopni vytvářet věci, aby dokázali přežít – ve společenském uspořádání, kde přítomnost ostatních lidí umožňuje vznik sporů. „Tedy“ zákon by měl chránit práva k vytvořeným věcem. Ale argument založený na vzácnosti uznává, že lidé „potřebují“ být schopni používat vzácné zdroje a že toto vyžaduje, aby se bránilo konfliktům; tedy zákon by měl alokovat vlastnická práva ke vzácným zdrojům. Jakékoliv jsou přednosti argumentu založeného na tvorbě nebo vzácnosti, argument založený na vzácnosti není více kolektivistický, než argument založený na tvorbě a argument založený na tvorbě není více individualistický, než argument založený na vzácnosti.
 Kelley v „Response to Kinsella“, str. 13 píše:

“Vlastnická práva jsou vyžadována, protože člověk potřebuje podporovat svůj život užitím svého rozumu. Primárním úkolem v tomto ohledu je vytvářet hodnoty, které uspokojují lidské potřeby, než se spoléhat na to, co nalezneme v přírodě, jako to dělají zvířata (…) Nezbytný základ vlastnických práv leží ve fenoménu tvorby hodnoty (…) Vzácnost se stává relevantní záležitostí, když nahlížíme na užití věcí v přírodě, např. půdy, jako na vstupy do procesu tvorby hodnoty. Jako obecné pravidlo bych řekl, že je třeba splnění dvou podmínek, abychom mohli přisvojovat věci v přírodě a udělat je naším majetkem: (1) člověk je musí použít produktivním způsobem a (2) tento produktivní způsob nad nimi musí vyžadovat exkluzivní kontrolu, tj. právo vyloučit ostatní (…) Podmínka (2) platí pouze, pokud je daný zdroj vzácný. Ale u věcí, které člověk vytvořil, jako například nový produkt, je čin výroby zdrojem práva bez ohledu na vzácnost.“

Můj důvod pro nesouhlas s Kelleym by měl být zřejmý, ale poznamenám, že veškeré lidská činnost, včetně tvorby „hodnot“, se musí spoléhat na užití vzácných prostředků, to jest materiálních věcí na světě. Každý čin tvorby zapojuje věci vytvořené z již existujících atomů; ani tento fakt, ani jeho uznání není zvířecí v žádném pejorativním smyslu. To, že lidé oproti zvířatům chtějí vytvářet hodnoty vyššího řádu s použitím vzácných zdrojů, tuto analýzu nemění. Zadruhé, Kelleyho dvě separátní pravidla pro přivlastňování vzácných zdrojů: zaprvé užitím zdroje a zadruhé vytvořením nového užitečného či uměleckého vzorce z vlastního majetku, které dává tvůrci právo zabránit ostatním ve využívání podobného vzorce, dokonce i s jejich vlastním majetkem. Jak bude ukázáno níže, tato dvě pravidla jsou v konfliktu a pouze to první z nich může být ospravedlněno. Nakonec Kelley tvrdí, že tvůrce nového produktu ho vlastní, protože ho vytvořil bez ohledu na vzácnost. Pokud zde Kelley myslí hmotný produkt, jako je past na myši, pak je takový statek skutečnou vzácnou hmotnou věcí. Tvůrce pravděpodobně vlastnil vzácné suroviny, které transformoval do finálního produktu. Ale nepotřebuje mít právo k myšlenkovému předmětu, k myšlence pasti na myši, nebo k myšlenkovému vzorci, aby vlastnil samotný finální produkt; již vlastnil suroviny a vlastní je stále i poté, co je přetvořil. Pokud Kelley místo toho myslí, že tvorbou vzorce nebo myšlenky člověk získává právo na kontrolu vzácných zdrojů všech ostatních, pak obhajuje nový typ přivlastňovacího pravidla, který kritizuji níže.
[59] Viz např. Murray N. Rothbard: Economic Thought Before Adam Smith: An Austrian Perspective on the History of Economic Though, vol. 1, str. 453: „Byl to skutečně Adam Smith, kdo byl téměř sám zodpovědný za vnesení pracovní teorie hodnoty do ekonomie. A tak to byl Smith, kdo je dost možná zodpovědný za vznik a závažné následky Marxe.“ Dokonce i jinak rozumní myslitelé občas přikládají nepotřebný důraz na význam práce při přivlastňovacím procesu a její možnost být „vlastněnou“. Sám Rothbard například implikoval, že „jedinec vlastní svoji osobu a tak i svoji práci.“ Rothbard: „Justice and Preperty Rights,“ str. 284 (kurzíva Kinsella). Viz také Rothbard: The Ethics of Liberty, str. 49. Je to zavádějící metafora hovořit o „vlastnění své práce“ (nebo života či myšlenek). Právo používat nebo tvořit zisk ze své práce je pouze následkem kontroly vlastního těla, stejně tak jako je právo na „svobodu slova“ pouze následkem či derivátem práva na soukromé vlastnictví, jak Rothbard uznává v The Ethics of Liberty, konkrétně v kapitole 15.
[60] Viz také Reisman: Capitalism, str. 388–89.
[61] Hoppe: A Theory of Socialism and Capitalism, str. 139–41, 237 n. 17.