Utilitarianistická obrana duševního vlastnictví
Obhájci duševního vlastnictví jej často obhajují na utilitarianistických základech. Utilitarianisté tvrdí, že „cíl“ podpory více inovací a tvorby ospravedlňuje zdánlivě nemorální „prostředky“ – omezení svobody jedince v používání svého fyzického majetku, způsobem, jaký (obhájci) uznají za vhodné. Ale ospravedlňování jakéhokoliv zákona striktně na utilitarianistických základech přináší tři fundamentální problémy.
Zaprvé předpokládejme, že bohatství nebo užitek skutečně může být maximalizován adaptováním jistých právních pravidel; „velikost koláče“ vzrostla. Ani to nedokazuje, že tato pravidla jsou ospravedlněna. Tak například někdo by mohl argumentovat, že při redistribuci poloviny bohatství procenta nejbohatších obyvatel společnosti k deseti procentům nejchudších dochází k nárůstu čistého užitku. Ale i kdyby krádež majetku osoby A a jeho darování osobě B zvýšilo blaho osoby B „více“ než o kolik poklesne blaho osoby A (pokud by takové porovnání vůbec mohlo být nějak uděláno), tak to neznamená, že krádež majetku osoby A je ospravedlněna. Maximalizace bohatství není cílem práva – jeho cílem je spravedlnost, která dává každému, co mu náleží.[21] I pokud se v důsledku zákonů o duševním vlastnictví zvýší celkové bohatství, tak to neznamená, že tento údajně žádaný výsledek ospravedlňuje neetické porušování práv některých jedinců používat svůj majetek, jak sami uznají za vhodné.
Vedle etických problémů existuje i další problém – utilitarianismus není koherentní. Nezbytně zahrnuje nelegitimní interpersonální srovnání užitku, kde „náklady“ zákonů o DV jsou odečteny od „výnosů“ za účelem rozhodnutí o tom, zda dané zákony přináší čistý výnos.[22] Ale ne každá hodnota má tržní cenu; ve skutečnosti ji nemá žádná. Mises ukázal, že dokonce i pro statky, které mají tržní cenu, neslouží cena jako měřitel hodnoty statku. [23]
Konečně pokud bychom nechali stranou problém interpersonálního srovnávání užitku a ospravedlnění redistribuce, které jsme shrnuli výše, při zapojení standardních utilitarianistických měřících technik není vůbec jasné, zda duševní vlastnictví vede k nějaké změně – ať nárůstu nebo poklesu – celkového bohatství.[24] Je diskutabilní, zda jsou patenty a copyrighty skutečně nezbytné k podpoře tvorby a výzkumu, popř. zda přírůstek inovací převáží ohromné náklady systému duševního vlastnictví. Ekonometrické studie neukazují přesvědčivě čistý nárůst bohatství. Možná, že by bylo ještě více inovací, pokud by neexistovaly patentové zákony, možná by pro výzkum a vývoj bylo k dispozici více prostředků, kdyby tyto nebyly utráceny za patenty a soudní spory. Je možné, že společnosti by měly mnohem větší motivaci inovovat, pokud by se nemohly spoléhat na svůj téměř dvacetiletý monopol.[25]
V patentovém systému nepochybně existují náklady. Jak bylo poznamenáno, patenty mohou být získány pouze pro „praktickou“ aplikaci myšlenek, ale nikoliv pro abstraktnější nebo teoretičtější myšlenky. To odklání zdroje od teoretického výzkumu a vývoje.[26] Není jisté, zda je na tom společnost lépe s relativně více praktickými vynálezy a relativně méně teoretickým výzkumem a vývojem. Navíc, mnoho vynálezů je patentováno z obranných důvodů, což vede k nákladům na patentové právníky a na poplatky pro patentové úřady. Tyto vysoké režijní náklady by byly nepotřebné, pokud by patenty neexistovaly. V nepřítomnosti patentových zákonů by společnosti například neutrácely peníze za získávání nebo obranu tak směšných patentů jako jsou ty, které jsou uvedené v apendixu. Jednoduše nebylo prokázáno, že DV vede k čistému zisku bohatství. A neměli by ti, kteří obhajují použití síly proti majetku ostatních, nést důkazní břemeno?
Musíme mít na paměti, že když obhajujeme určitá práva a zákony, a vyšetřujeme jejich legitimitu, ve skutečnosti vyšetřujeme legitimitu a etiku použití síly (násilí). Ptát se, zda by měl být přijat či zda by měl existovat daný zákon, znamená ptát se: je správné použít násilí proti jistým lidem v jistých situacích? Není překvapivé, že na tuto otázku analýzy maximalizace bohatství neodpovídají. Utilitarianistická analýza je skrz na skrz zmatená a zkrachovalá: mluvení o nárůstu velikosti koláče je metodicky poskvrněné; neexistuje žádný jednoznačný důkaz, že se zákony o DV velikost koláče roste. A dále nárůst velikosti koláče neospravedlňuje použití násilí proti jinak legitimnímu vlastnictví ostatních. Z těchto důvodu je utilitarianistická obhajoba duševního vlastnictví nepřesvědčivá.
[21] Dle Justiniana je „spravedlnost konstantní a neustálé přání poskytnout každému co jeho jest … zásady práva jsou tyto: žít čestně, nikomu neublížit, dát každému, co si zaslouží.“ The Institutes of Justinian: Text, Translation and Commentary, překlad J. A. C. Thomas.
[22] Ohledně defektu utilitarianismu a interpersonálním porovnávání užitku viz Murray N. Rothbard: “Praxeology, Value Judgments, and Public Policy,” v The Logic of Action One, str. 90–99; Rothbard: “Toward a Reconstruction of Utility and Welfare Economics,” v The Logic of Action One; Anthony de Jasay: Against Politics: On Government, Anarchy, and Order, str. 81–82, 92, 98, 144, 149–51. O scientismu a empiricismu viz Rothbard: “The Mantle of Science,” v The Logic of Action One; Hans-Hermann Hoppe: “In Defense of Extreme Rationalism: Thoughts on Donald McCloskey’s The Rhetoric of Economics,” v Review of Austrian Economics 3, str. 179.
O epistemologickém dualismu viz Ludwig von Mises: The Ultimate Foundation of Economic Science: An Essay on Method, 2.ed.; Ludwig von Mises: Epistemological Problems of Economics; Hans-Hermann Hoppe: Economic Science and the Austrian Method; a Hoppe: “In Defense of Extreme Rationalism.”
[23] Mises tvrdí: „Ačkoliv je obvyklé mluvit o penězích jako o měřiteli hodnoty a ceny, je toto tvrzení naprosto mylné. Pokud je přijímána teorie subjektivní hodnoty, pak nemůže tato otázka měřitelnosti vyvstat. “On the Measurement of Value,” v The Theory of Money and Credit, str. 51. Dále: „Peníze nejsou metrem hodnoty ani cen. Peníze neměří hodnotu. Stejně tak nejsou ceny měřeny v penězích: ceny jsou množstvím peněz.“ Ludwig von Mises: Socialism: An Economic and Sociological Analysis, 3rd rev. ed., str. 99; viz také Mises: Human Action, str. 96,122, 204, 210, 217 a 289.
[24] Pro vynikající průzkum a kritiku ospravedlnění patentů a copyrightů na základě porovnání nákladů a výnosů viz Cole: “Patents and Copyrights: Do the Benefits Exceed the Costs?” Pro užitečnou diskusi důkazů v tomto směru viz Palmer: “Intellectual Property: A Non-Posnerian Law and Economics Approach,” str. 300–2; Palmer: “Are Patents and Copyrights Morally Justified?” str. 820–21, 850–51; Bouckaert: “What is Property?” str. 812–13; Leonard Prusak: “Does the Patent System Have Measurable Economic Value?” v AIPLA Quarterly Journal 10, str. 50–59; a Leonard Prusak, “The Economic Theory Concerning Patents and Inventions,” v Economica 1, str. 30–51.
[25] Viz Cole, “Patents and Copyrights: Do the Benefits Exceed the Costs?” pro další ukázky nákladů patentových a copyrightových zákonů.
[26] Plant: “The Economic Theory Concerning Patents for Inventions,” str. 43. Viz také Rothbard: Man, Economy, and State, str. 658–59:
„Není žádným způsobem zřejmé, že patenty podporují vyšší absolutní výši výdajů na výzkum. Nicméně patenty jistě pokřivují typy výzkumu, který bude prováděn (…) Výdaje na výzkum jsou tak pře-stimulované v rané fázi, kdy nikdo nemá patenty a nadmíru omezené v období po udělení patentu. Kromě toho některé vynálezy jsou považovány za patentovatelné, zatímco jiné nikoliv. Patentový systém má tedy další efekt v umělém stimulování výdajů na výzkum v odvětvích, která jsou patentovatelná, zatímco utlumuje výzkum v těch nepatentovatelných.“