11. Další studie nepřímé směny
V Teorii peněz a úvěru jsem s řadou věcí nebyl spokojen. Považoval jsem za nezbytné tyto nedostatky napravit.
Ani kritika mé knihy, ani další práce kolegů zabývající se problémem nepřímé směny mými základními tvrzeními nijak neotřásly. Jsem vděčný za podněty pocházející z prací B. M. Andersona, T. E. Gregoryho, D. H. Robertsona, Alberta Hahna, Hayeka a Machlupa. Díky nim jsem svoji teorii poněkud přeformuloval a vylepšil její prezentaci. Avšak i tam, kde některým mým argumentům oponovali, tak jádro mého učení spíše potvrdili, než vyvrátili. Z knih těchto mužů jsem nezískal jen poučení, ale dodávaly mi zároveň jistotu, že nezůstávám osamoceným nepochopeným ekonomem, který píše jenom do regálů knihoven.
Zbytek publikací o problému peněz a úvěru, jež se objevily v posledních třiceti letech, byl spíše nevýznamný. Úpadek vědeckého myšlení byl šokující. Člověk může říci, že některé z prací, které se objevily během této doby, měly obecně přijatelnou úroveň, ačkoliv některé věci v nich byly neobhajitelné. Avšak většina knih a článků byla vskutku zcela bezcenná.
Tento příkrý odsudek se vztahuje hlavně na ty práce, které o sobě prohlašují, že poukazují na „chyby“, jež zůstávají nevysvětleny „ortodoxními“ ekonomickými teoriemi nebo jim protiřečí. S jen velmi chabou znalostí historie peněz a bankovnictví tito autoři označují tyto chyby za nové a bezprecedentní. Nepokoušejí se vysvětlit fakta ve světle „ortodoxních“ teorií, protože znalosti těchto teorií i schopnost vědeckého myšlení jim unikají.
Jsem přesvědčen, že je důležité mít přehled o dnešní odborné literatuře a poskytovat solidní kritiku každého nesmyslného tvrzení, které se v ní objeví. Samozřejmě to nezamezí opakování starých chyb, ale může to být důležitou službou veřejnosti zabývající se ekonomickými otázkami. S několika přáteli jsme se pokusili o založení časopisu s tímto cílem, ale nebyli jsme schopni najít vhodného vydavatele.
Navíc jsem toho názoru, že vyvracení současných chyb je vhodným tématem pro doktorské disertace mladších zástupců naší vědy. Minimálním požadavkem na ekonoma je totiž to, aby byl schopen omyl rozpoznat a kriticky se s ním vypořádat. Příležitostně tedy práce tohoto druhu podporuji.
O jedné takové disertaci, jejímuž vydání zabránily obtížné podmínky v Rakousku v roce 1920, bych se tu rád zmínil. Je to práce, která zajistila Helene Lieserové první doktorát v oblasti společenských věd, jenž rakouská universita udělila ženě. Tato disertace pojednává o návrzích na měnovou reformu prosazovaných v Rakousku během období hyperinflace. Ukázala, že většina reformních návrhů diskutovaných v té době nebyla tak nová, jak jejich autoři věřili.
V mém semináři jsem využil každé příležitosti pro vyvracení populárních omylů. Vskutku ale nemám ani čas ani chuť věnovat svoje polemické úsilí boji proti něčemu, co již bylo vyvráceno stokrát. Dnes spíše lituji, že jsem věnoval tolik času a své omezené energie boji proti pseudoekonomii. V hodinách tichého přemítání upevňuji svoje odhodlání řídit se myšlenkou ze Spinozy: Sane sicut lux se ipsam et tenebras manifestat, sic veritas norma sui et falsi est. Ale znovu a znovu se nechávám strhnout svým temperamentem.
V průběhu hyperinflace jsem napsal mnoho článků zaměřených na vysvětlení podstaty znehodnocení měny a vyvrácení chybných teorií, které se ohledně toho objevovaly. Napsal jsem článek Zahlungsbilanz und Devisenkurs pro Mittelungen des Vereins Österreichischer Banken und Bankiers.
Pro Schriften des Vereins für Sozialpolitik jsem napsal článek Geldtheorie Seit des Stabiliserungsproblems. Jeho vydání však vedení Vereinu dlouhou dobu zdržovalo, protože zpochybňoval oficiální tezi, že znehodnocování marky je způsobeno reparacemi a francouzskou okupací. Nakonec vyšel až v létě 1923. V roce 1919 jsem ještě přispěl esejem o problémech připojení Rakouska k německé říši a problému měny.
V druhém vydání Teorie peněz a úvěru a v malé publikaci Geldwertstabilisierung und Konjunkturpolitik jsem formuloval teorii ekonomického cyklu takovým způsobem, aby byl cyklus kompletně vysvětlen. Boom je následkem úvěrové expanze. Ale co způsobuje úvěrovou expanzi? V prvním vydání jsem na tuto otázku nedal odpověď. Nyní zde již odpověď byla. Banky se snaží snížit úrokovou míru prostřednictvím úvěrové expanze. Monetární politika, která dává přednost „levným penězům“ a je založena na předpokladu, že úvěrová expanze je udržitelným prostředkem pro snížení úrokových sazeb, tyto praktiky podporuje a snaží se vytvářet pro ně nezbytné institucionální podmínky.
Při psaní své Nationalökonomie jsem měl příležitost znovu promyslet svoji teorii peněz a úvěru a představit ji v nové formě.
Ve své knize o penězích jsem kritiku zaměřil na široce přijímaný koncept směny se zanedbáním úlohy peněz jenom natolik, nakolik to bylo nezbytné k odmítnutí doktríny neutrality peněz. Problémem peněžní kalkulace jsem se zabýval jen do té míry, jak to bylo nezbytné pro můj výzkum společenských následků znehodnocování peněžní jednotky. Avšak základní myšlenka zde již obsažena byla: jsou zde hodnoty a hodnocení, ale žádná měření hodnoty a žádné hodnotové kalkulace; tržní ekonomika kalkuluje pouze s cenami vyjádřenými v penězích. To nebylo nic převratně nového, toto logicky vyplývá ze subjektivní teorie hodnoty. Gossen se již dotkl tohoto závěru, který může být vyvozen pro socialistickou ekonomiku. Pierson, s jehož dílem jsem se seznámil o mnoho let později díky Hayekovým překladům, Gossenovy myšlenky zopakoval.
Když jsem připravoval svou knihu Socialismus, byl jsem přesvědčený, že musím klást zvláštní důraz na základy katalaxie. Teorie socialismu, která by nebrala v úvahu základní problémy ekonomické kalkulace, by byla jednoduše absurdní. V roce 1919 jsem tudíž napsal a před Nationalökonomisch Gesellschaft prezentoval esej Die Wirtschaftsrechnung im sozialistischen Gemeinwesen. Na radu přátel jsem ji poté v roce 1920 uveřejnil v Archiv für Sozialwissenschaft und Sozialpolitik. Je zahrnuta i v Socialismu v zásadě nepozměněné formě.
Doposud byly všechny pokusy vyvrátit moje závěry odsouzeny k neúspěchu, protože nepronikly k jádru problému teorie hodnoty. Všechny knihy a eseje, které se snažily zachránit socialismus a ukázat, že je možné vytvořit socialistické společenství, v němž by mohla probíhat ekonomická kalkulace, nedokázaly odpovědět na to, jak v ekonomice, která je založena na preferování jednoho a odříkání druhého – tedy na lidech činících nestejná hodnocení – může člověk dojít ke srovnatelným hodnocením a jejich použitím v rovnicích. Tak přišli s absurdním nápadem doporučit rovnice matematické katalaxie, což dává obrázek zcela postrádající lidské jednání jako náhradu za peněžní kalkulaci tržní ekonomiky.
V Socialismu jsem měl konečně příležitost prezentovat plný význam problému ekonomické kalkulace. Mezitím jsem se spokojoval s poukazováním na chyby a protimluvy v tehdy navrhovaných řešeních pro socialistickou ekonomickou kalkulaci.
Bylo to vysvětlení předložené ve třetí části Nationalökonomie, kde moje teorie peněz byla završena. V ní jsem splnil plán, který jsem pojal o třicet pět let dříve: skombinoval jsem teorii přímé a nepřímé směny do jednoho unifikovaného systému lidského jednání.