13. Epistemologické Studie

V průběhu devatenáctého století začaly na troskách starých náboženství vznikat různé sekty, které se snažily nabízet svým následovníkům „náhradu“ za ztracenou víru. Nejtrvalejší z těchto skupin je pozitivismus, „nepřiměřené trvání špatné vědy a vykuchaného papežství“, jak to nazval Huxley (Collected Essays, díl V). V reakci na církevní praktiky nalezl pozitivismus mnoho zapálených příznivců v katolických zemích. Vídeň byla městem Clemense Maria Hofbauera, pozitivisty, který věřil, že je zcela prost předsudků, a jeho zázraku s „Griesknödel“.[1]

Pozitivismu je obvykle přičítána zásluha na rozvoji sociologie. Je pravdou, že s termínem „sociologie“ přišel August Comte. Avšak to, co bylo dosud prováděno pod označením sociologie, nakolik se nejedná jen o plané řeči, nemá nic společného s pozitivistickým programem vědy o lidském jednání postavené podle vzoru newtonovské fyziky. Sociologie je směsicí etnografie, kulturní historie a psychologie, za použití starých historických metod. Comte nechtěl mít nic společného s vědou o lidském jednání, jejíž dějiny začaly s klasickou ekonomií. V tomto jeho následovníci zůstali svému mistru věrní.

Po nějakou dobu německé university odmítaly pozitivismus a jejich dveře byly sociologii zavřené. Toto nepřátelství mělo jen málo společného s vědeckou úvahou, bylo v jádru politické. Když pozitivisté zažívali první úspěchy, tak německé university již zaujaly k západním myšlenkám nepřátelskou pozici. Pozitivismus byl odmítán, protože přicházel z Francie. Ale vztah k centrálním bodům pozitivismu byl nejednoznačný. Je pozoruhodné, že historicismus Schmollerovy školy se držel víry, že může ekonomické zákony odvodit ze zkušenosti v zaznamenané ekonomické historii.

Lze rovněž říci, že poslední velké úsilí německé epistemologie nastalo při řešení problémů, které nebyly nastoleny pozitivismem, ale které jej učinily kontroverzním. Základní kameny vědeckého porozumění v humanitních vědách položili učenci, jejichž práce předcházely Comteho nebo kteří ho vůbec neznali. Jejich rozvoj byl reakcí proti pozitivismu a neméně proti historickému materialismu marxistů.

Když jsem přišel na universitu, tak jsem žádný prostor pro existenci ekonomické vědy neviděl. Byl jsem přesvědčen, že ekonomický historik musí používat prostředky a metody historických oborů a nikdy nemůže přijít s žádnými univerzálně platnými ekonomickými zákony. Věřil jsem, že mimo ekonomickou historii neexistuje v ekonomickém životě společnosti nic, co by mohlo být předmětem vědecké analýzy. Nikdy pravděpodobně neexistoval konzistentnější následovník historicismu, než jsem býval já.

Koherence mojí epistemologie utrpěla nenapravitelné trhliny poté, co jsem se s ekonomií skutečně seznámil. Byl jsem bezmocný. Debaty Methodenstreit – dokonce ani Mengerovo vynikající dílo – mě nedokázaly plně uspokojit. Ještě více jsem byl zklamán z Johna Stuarta Milla. Teprve o mnoho let později jsem se seznámil s díly Cairnese a Seniora.

Snažil jsem se přijmout jako fakt, že záleží na pokroku vědy a problémy metodologie mají menší důležitost. Brzy jsem poznal mylnost tohoto postoje. S každým dalším problémem je ekonom vždy konfrontován se základními otázkami: odkud se tyto principy vzaly, jaký je jejich význam a jaký mají vztah ke každodenní zkušenosti a „realitě“? To nejsou problémy metody nebo dokonce výzkumné techniky, to jsou fundamentální otázky. Může člověk vytvořit systém dedukcí, aniž by si položil otázky, na nichž bude systém budovat?

Marně jsem hledal osvícení v knihách lausannské a anglosaské školy. I zde jsem narážel na tutéž nejistotu a váhání mezi nesmiřitelnými úhly pohledu. To, že tyto podmínky postupně vedly až k degeneraci ekonomického myšlení, nebylo překvapením. Institucionalismus na jedné a prázdný dogmatismus matematické školy na druhé straně jsou pak výsledkem.

Dlouho jsem váhal se zveřejněním tohoto svého výzkumu základních otázek, byl jsem si vědom toho, že zasahují daleko mimo ekonomický obor. Ve skutečnosti tato látka otevírala nové pole epistemologie a logiky.

Do té doby byly logika a epistemologie uvažovány pouze v souvislosti se zkušeností, přírodními vědami a deduktivním systémem matematiky. Oproti tomu historie zkrátka „nebyla vědou“. Ekonomie nebyla zprvu vůbec považována za vědu. Když ji nakonec bylo nezbytné zařadit, tak se člověk měl spokojit s tvrzením, že tato disciplína pojednává o ekonomickém aspektu lidského jednání. Mimo fakt, že tento homo oecinomicus je neslučitelný se subjektivní teorií hodnoty, nijak to neřeší otázku původu znalostí čistě ekonomického chování.

Identifikování idiosynkrezí v historické metodě bylo velkým pokrokem, stejně jako rozvoj teorií Verstehen a ideálních typů. Fakt, že někteří metafyzikové hledali útočiště pod střechou těchto nových teorií, hodnotu jejich objevu nesnižuje. Žádný architekt nezodpovídá za chování těch, kteří obývají stavby, jež navrhl. Kritičtější bylo, že muž formátu Maxe Webera se také snažil formulovat ekonomické principy podle svého modelu ideálních typů.

Svou teorii jsem rozvíjel v sérii kritických esejů, z nichž první se objevil v roce 1928. Tyto eseje vyšly společně v roce 1933 pod názvem Grundprobleme der Nationalökonomie. Úvodní esej byl zcela nový. Tento materiál jsem znovu shrnul v Nationalökonomie.

V eseji vydaném v roce 1928 jsem se snažil odstranit rozdíl mezi ekonomickým a neekonomickým jednáním. Subjektivní teorie hodnoty se již osvobodila od tohoto „přízraku“, ale Menger a Böhm-Bawerk ještě ze své základní pozice neodvodili všechny nezbytné závěry.

Další esej vyšel pod názvem Sociologie a historie a byl zaměřen na výzkum teoretické vědy o lidském jednání a historie. Zde jsem se dopustil mylného použití termínu „sociologie“ pro označení teorie lidského jednání. Měl jsem použít termínu „praxeologie“. To, co se dnes obecně označuje za sociologii, nejsou teoretické, ale historické znalosti. Max Weber měl celkem pravdu v popisu toho, jak vnímal sociologii v rámci humanitních věd. Viděl, že toto je sociologie, která pracuje s vytvořenými ideálními typy. Jeho chybou bylo, že jim připisoval příliš mnoho praxeologických prvků a v pohledu na ekonomii jako na obor využívající intelektuální metody Verstehen. Můj esej byl zaměřen primárně proti Weberově epistemologii, k níž jsem měl dvě výhrady: jeho nepochopení epistemologické charakteristiky ekonomie a jeho rozlišování mezi racionálním jednáním a jednáním orientovaným jinak.

Ve třetím eseji jsem dal do protikladu Verstehen v historických vědách a porozumění v ekonomii a praxeologii. Nakonec v eseji, který později posloužil jako úvod do Grundprobleme der Nationalökonomie, jsem demonstroval apriorní podstatu praxeologických znalostí. Tudíž jsem udělal epistemologický závěr z výsledků vědeckého vývoje, který započal objevením pravidelností v tržním fenoménu v osmnáctém století.

Byl jsem si dobře vědom toho, že se tato teorie setká nejprve s odmítnutím. Pozitivistické předsudky svých současníků jsem znal až příliš dobře. Vládnoucí panfyzikalismus byl slepý k základním problémům epistemologie při svém pohledu i na biologické problémy jako na pouhé „poruchy“ v existujícím světě. Pro tyto lidi bylo cokoliv jiného nesmyslným metafyzickým flirtováním s pseudoproblémy. Člověk by neměl omlouvat tyto excesy neopozitivismu odvoláváním se na neméně politováníhodné fabrikace idealistické filosofie nebo je dokonce považovat za „přínosnou“ reakci. Je vskutku úkolem historiků dogmat porozumět chybám, aby je mohli vysvětlit. Porozumění ovšem nemůže poskytnout argumenty k uspokojivějšímu řešení v odpovědi na chyby. Věřím, že pozitivismu rozumím, ale to nemá nic společného s tím, jestli jsou nebo nejsou jeho odpovědi užitečné.

Bylo mi jasné, že se mi nepovede otřást popularitou pozitivistické metafyziky vysvětlením epistemologické charakteristiky vědy o lidském jednání. Pozitivismus učinil klasickou fyziku stravitelnou pro masy a neopozitivismus učinil totéž pro současný stav fyzikálního výzkumu. Obojí zředěně, zjednodušeně a ve stejném stylu, v jakém byl shrnut Darwinismus pro každodenní použití do klišé „člověk pochází z opice“. Uplyne hodně času, než se lidé rozloučí s takovým hrubým zjednodušením. Do té doby buržoazie zůstane zaměstnána populární filosofií.

Jestli malá skupina myslitelů bude či nebude spokojena se systémem empiricismu, je jiná otázka. Tento systém zkrátka odmítá uznat vědu o lidském jednání a tudíž v rozporu s vlastním zdůrazňovaným principem odmítá to, co nezapadá do vlastního systému. Může ale člověk v delším období vystačit s pozitivistickými tvrzeními o logických principech?

Principy logiky jsou prý arbitrárně zvolené konvence, které prokázaly svou praktickou použitelnost. Viděno z tohoto úhlu pohledu je to pouze odsouvání problému, aniž by se přiblížilo řešení. Člověk může prohlašovat, že vyzkoušel různá arbitrárně zvolená pravidla, a nakonec se drží těch, která se ukázala být efektivní. Avšak v rámci jakého účelu se tato pravidla ukázala být efektivní? Když padne tato otázka, pak člověk znovu dojde k problému intelektuálního ovládnutí světských záležitostí a problému interpretace a pravdy. Z tohoto důvodu je také marné pokoušet se vyřešit problémy pravdy odvoláním se na užitečnost.

Jestliže byly principy logiky zvoleny arbitrárně, mohl by si člověk stejně snadno zvolit jiné principy, pokud by jejich efektivita byla vzhledem k účelu stejná? Jistěže ne. Základní vztahy používané logikou pro spojení tvrzení jsou nezbytné a od lidského myšlení neoddělitelné; vztahy neslučitelné s lidským myšlením jsou nepředstavitelné. Kategorie negace není zvolená arbitrárně, je pro myšlení nezbytná. Žádné myšlení se bez ní nemůže obejít. I kdybychom chtěli předpokládat, že rozlišení mezi ano a ne je produktem získaným zkušeností či že kdysi arbitrárně zvolené osvědčilo se skrze zkušenost, člověk by stejně nevyvrátil tvrzení, že logicky musí schopnost rozlišovat ano a ne předcházet veškerému myšlení.

Základní tvrzení logiky byla nazvána pravidly hry. Musíme však dodat, že tato hra je náš život: rodíme se do ní a musíme ji hrát tak dlouho, dokud žijeme; pro člověka neexistuje žádná jiná hra s jinými pravidly.

Zvláštním posláním praxeologie je odhalit chyby konvencionalismu, jelikož se nehlásí ke kultu slova „účel“. Účelem jednání je dosažení úspěchu ve světě, který je naším prostředím. Přizpůsobení se podmínkám tohoto světa a jeho řádu je tudíž účelné v každém případě. Pokud lidská mysl mohla zrodit pravidla hry použitelná k tomuto přizpůsobení, zbývají jen dvě možnosti: buď je něco v naší mysli, co patří k prostředí a umožňuje nám mu porozumět – a priori, nebo prostředí naplňuje naši mysl pravidly, jež nám umožňují si s ním poradit. V obou případech zde nezbývá místo pro svévolnost a konvenci. Logika je buď aktivní uvnitř nás způsobená uvnitř nás, ovlivňuje svět skrze nás, nebo svět ovlivňuje nás skrze ni. Logika je materií světa, reality a života.

Na první pohled není zřejmé, čeho lze dosáhnout zarputilým prosazováním a priori. I kdybychom předpokládali, že nás zkušenost přivedla k pochopení kategorie prostředků a cílů, jedna otázka zůstane otevřená: co nám umožňuje vůbec mít nějakou zkušenost a vskutku takovou zkušenost, kdy by nám jiný výsledek připadal naprosto absurdní? Jaký smysl má prohlašovat, že jsme získali tyto znalosti skrze zkušenost, pokud si neumíme představit jiný výsledek, ke kterému by nás zkušenost mohla zavést? Když řeknu, že nám zkušenost ukázala, že A je červené, tak má smysl mluvit o tom, že by naše mysl mohla rozeznat i jiný výsledek. Pokud ale říkám, že nám zkušenost ukázala kategorii negace nebo účelu a prostředků? Čemu jinému by nás tak zkušenost mohla naučit?

Totéž platí i o konvencionalismu. Jaká jiná pravidla hry by mohla zaujmout místo logických principů praxeologického konceptu jednání? Člověk může hrát šachy, které se svými pravidly liší od standardní šachové hry, přidáním nějakého arbitrárně vybraného prvku. Může ale člověk „hrát“ s myšlením, které by nerozlišovalo mezi ano a ne? Pokud je odpověď na tuto otázku negativní, pak je jasně vidět podstatu tohoto rozdílu oproti odchýlení se od pravidel hry. Zde se opět setkáváme s neuniknutelným a priori.

Nekreslím plán pro novou ekonomii, pokud tvrdím, že jde o deduktivní systém odvozený od apriorních počátečních bodů. Spíše tím vyjasňuji, čím dnešní ekonomie je.

Přirozeně mi nemohlo uniknout, že existují pokusy zacházet s ekonomií jako s experimentální vědou. Je zde ekonomické sdružení, které přijalo za své moto: věda je měření. Jak by se vyjádřil Menger, rád bych viděl toto sdružení bohatě obdařené finanční podporou, jak dovádí svou myšlenku až do těch nejzazších důsledků. Není snad nutné znovu omílat tvrzení, že v oblasti lidského jednání nelze provádět stejná měření jako ve fyzice. Ekonomická statistika je metodou výzkumu ekonomických dějin, nikoliv metodou, kterou by se dal získat teoretický vhled do problému.

I v ekonomické historii musí člověk porozumět , kde je již statistika nedostatečnou. Po získání všech dat, která ovlivnila či mohla ovlivnit danou událost, je to pouze Verstehen, odkud může člověk začít přistupovat k odpovědi na otázku, jestli a v jaké míře ovlivnily jednotlivé faktory konečný výsledek. Přesně v tomto „porozumění“ lidskému jednání, kde nejsou žádné konstantní vztahy mezi kvantitami, spočívá odlišnost od oblastí fyziky, kde kvantitativní měření umožňuje exaktnost či téměř exaktnost.

Matematika a fyzika prodělávají bouřlivý vývoj, z něhož se vynoří v nové formě. Málo zbývá z radostné důvěry v neoddiskutovatelnou jistotu, jasnost a exaktnost jejich doktrín, což dříve vedlo k tomu, že s útrpností shlížely dolů na humanitní vědy a zcela ignorovaly ekonomii. Matematikové a fyzikové nyní začínají pomalu poznávat logické a epistemologické problémy. Logika a epistemologie vědy o lidském jednání se nemůže naučit ničemu od fyziky a matematiky. Propast mezi přírodními vědami a vědami o lidském jednání tudíž nebude přemostěna. Unifikované vědy lze dosáhnout teprve tehdy, když se podaří identifikovat fyzické a chemické procesy v mozku, které generují myšlenku „dvakrát dvě jsou čtyři“ a odlišit je od těch, které vedou k myšlence „dvakrát dvě je pět“.

Moje epistemologické studie posloužily rozvoji logiky a epistemologie a odkryly chyby pozitivismu, iracionalismu a historicismu.

Stejně jsem si poradil s polylogismem.

Pozn.:
1) Hofbauer byl znám svou prací v klášterním pekařství, kde se dřel dnem i nocí, aby nakrmil chudé.