15. Boj za přežití Rakouska
Když jsem odešel do Ženevy, nedělal jsem si o vyhlídkách rakouského boje za autonomii žádné iluze.
Politici u moci nebyli schopni vést tento boj zvenčí, cizí země byly pro ně naprosto neznámé. Neznali ani jejich jazyky, ani nerozuměli jejich mentalitě a politice. Dokonce ani neposkytovali informace zahraničním diplomatům a novinářům ve Vídni. Pobyt ve Vídni pro zahraniční diplomaty znamenal užívat si potěšení z Heurigen a zimních sportů. Pracovní záležitosti přenechávali tiskovým konzultantům na svých misích. Nejaktivnějším z nich byl Ital Eugenio Morreale.
Vláda se vůbec nezabývala zahraničním tiskem. Poskytování informací zahraničním korespondentům bylo zcela přenecháno sociálním demokratům.
Naprostá ztráta soudnosti sociálnědemokratických vůdců pak měla katastrofální následky. Už v roce 1918 přišel Otto Bauer s návrhem na sjednocení s Německem. Tento návrh založil na tvrzení, že autorita proletariátu tak bude pro všechny časy zajištěna ve vysoce industrializovaném Německu, zatímco v Rakousku, kde většinu populace tvořili zemědělci a řemeslníci, se obával porážky proletariátu od jiných tříd. Bauer odmítal změnit tento politický kurz dokonce i poté, co se k moci dostali nacisté. Ve své umíněnosti nebyl schopen vidět, že program sjednocení je vodou na nacistický mlýn.
Sociální demokraté jednoduše nechtěli uznat, že jsou to pouze Italové, kteří jsou připraveni podpořit Rakousko proti pohlcení nacionálním socialismem. Zapáleně bojovali proti „fašistickému“ kurzu v zahraniční politice. V lednu 1934 byl Dollfus připraven před nacisty kapitulovat. Vyjednávání již bylo v pokročilém stadiu, když na poslední chvíli uplatnili Italové své veto. „Il Duce“ vyslal svého sekretáře Suviche do Vídně, aby ujistil rakouskou vládu o své podpoře. Právě tehdy nasadili sociální demokraté své zaslepenosti korunu. Jejich noviny Die Arbeite Presse obvinily Suviche z dezerce z rakouské armády během první světové války. Sociální demokraté zorganizovali bouřlivé pouliční demonstrace proti „fašistickému vyslanci Il Duceho“, Pouze masivní oddíly policie a Heimwehru ochránily Suviche před lynčováním. Aby vláda mohla dohodu se Suvichem uzavřít, vydávání Arbeite Presse na jeden měsíc pozastavila. Sociální demokraté odpověděli zintenzivněním demonstrací, což nakonec skončilo pozatýkáním sociálnědemokratických vůdců policií, jejich útěkem ze země a znamenalo to konec vlády sociálnědemokratické strany ve Vídni.
Vůdcové sociálních demokratů, kteří odjeli do Londýna, Paříže a Prahy, nyní jakýkoliv rakouský odpor proti Hitlerovi otevřeně sabotovali. Hlásali, že mezi rakouským „fašismem“ a hitlerovským nacismem není žádný rozdíl a demokratické vlády se nemají plést do zápasu mezi dvěma fašistickými skupinami.
A západní mocnosti stejně neměly v úmyslu jít s Hitlerem do konfrontace. Od března 1933 byl osud Rakouska plně v rukou Italů. Pokud by v roce 1934 Itálie nehrozila intervencí, pak by se Hitler zmocnil Rakouska už tehdy. Když v důsledku anglické politiky ohledně otázky Etiopie uzavřela Itálie s Hitlerem spojenectví, byl osud Rakouska zpečetěn.
Neexistují dost silná slova, která by popsala absurditu britské meziválečné politiky. Angličané byli nepoučitelní. Věřili tomu, že rozumí všemu ze všech nejlépe. Chovali se s nedůvěrou ke všem, ale byli ochotni spolknout cokoliv, co jim řekli nacionální socialisté.
Chování Československa bylo stejně bláznivé. Ještě v roce 1938 viděl Beneš větší nebezpečí v restauraci habsburské monarchie než v Anschlussu. Francie zaujala k Hitlerovi postoj div ne sympatizující. Téměř všichni Francouzi z vyšších vrstev četli Grinoire, které Hitlera otevřeně hájily. Quos Deus vult perdere, dementat.
Tuto zaslepenost na všech stranách a úrovních bylo zcela nemožné porazit. Když jsem odešel do Ženevy, doufal jsem, že budu moci přispět k prozření některých osob na důležitých místech. Brzy jsem ale poznal marnost tohoto počínání. Jak mi řekl jeden přední člen anglické Labour Party: „My Angličané už nikdy válku nepovedeme.“ Zeptal jsem se: „A co když Hitler na Anglii zaútočí?“ Jeho odpověď byla šokující: „Pak nás místo anglických kapitalistů budou vykořisťovat kapitalisté němečtí. Pro lid v tom nebude rozdíl.“
Od roku 1931 zastupoval Ligu národů ve Vídni Holanďan Rost van Tonningen. Otevřeně se zde podílel na nacistické propagandě. Když později odešel z Ligy národů a vrátil se domů, byl okamžitě jmenován zástupcem führera nacionálně socialistické strany v Nizozemsku. Moji vídenští přátelé nemohli uvěřit, že pro mne bylo nemožné dosáhnout Rostova odvolání.
Po pěti letech odporu se tedy malé Rakousko, všemi opuštěné, Hitlerovi vzdalo. Svět si vydechl úlevou. Teď bude Hitler konečně spokojený, teď už bude jednat s ostatními národy mírumilovně. O dvacet sedm měsíců později byl Hitler pánem celého evropského kontinentu.