3. Rakouský problém

Mnohonárodnostní habsburský stát mohl být příkladem pro celý svět, kdyby byl dokázal vytvořit ústavu, která by umožnila lidem odlišných jazyků mírumilovně spolupracovat v jednom společenství. Perthalerova ústava z roku 1867 byla pokusem přesně o tohle, ale bylo jí předurčeno selhat. Sudetští baroni a jejich dominantní strana bojovali s liberalismem všemi prostředky, které měli k dispozici.

V roce 1900 byla rakouská říše entitou, kterou její poddaní nechtěli. Národnostní princip odpíral tomuto státu ospravedlnění pro jeho existenci a všichni s jeho budoucím rozpadem počítali.

Pouze ve Vídni stále existovala malá skupina lidí, kteří se usilovně snažili tento stát zachovat. Destrukce habsburské monarchie a pohled na události, které to spustilo později, mohou vést k názoru, že tito lidé se snažili ochránit Evropu před velikou katastrofou. Jelikož ale postrádali jakoukoliv udržitelnou ideologickou základnu, bylo jejich úsilí předem odsouzeno k nezdaru.

Tento nedostatek byl jasně patrný z toho, že v upřímnost těch, jimž budoucnost Rakouska ležela na srdci, nikdo nevěřil. Člověk mohl být „dobrým“ vlastencem – což znamenalo národoveckým – Němcem, Čechem, Polákem, Maďarem a tak dále. Člověk mohl být například německým knězem nebo českým vlastníkem půdy, být bezbarvý z lingvistického hlediska a starat se pouze o zájmy svého regionu či společenské třídy. Ale ten, kdo vyjádřil starost o osud celého Rakouska, byl považován jednoduše za někoho, kdo se chce vlichotit vládnoucí moci. Ve skutečnosti „koruna“ takové otevřené loajalisty nijak nepreferovala; přednost se dávala „umírněným“ národovcům.

Nikdo ve Vídni během této doby nebyl schopen vyhnout se problému nacionalismu. Otto Bauer a Karl Renner jako první představili svoje ideje programu národnostní autonomie, který se později objevil v knižní formě v kontextu Sozialwissenschaftlichen Bildungsverein. Ludo Hartman také vypracoval zprávu o svých výzkumech problému lingvistické asimilace, ale ta naneštěstí nebyla nikdy zveřejněna. Profesor občanského práva Adolf Bernatzik obrátil moji pozornost k problému „národního půdního registru“, který měl poskytnout základ pro obecný volební standard.

Všechny tyto snahy jsem sledoval s velkým zaujetím, ale o jejich úspěchu jsem měl vážné pochybnosti. Nedalo se totiž popřít, že národy dunajské monarchie chtějí vidět její zánik. A stála vůbec obrana státu řízeného frivolními nevzdělanými hrabaty a ambiciózními bezcharakterními úředníky za tolik úsilí? Události vedoucí k pádu Koerberovy vlády udělaly hluboký dojem na všechny lidi zabývající se zachováním Rakouska. Mezi mnoha předsedy vlád, kteří řídili staré Rakousko během posledních pětadvaceti let jeho existence, byl Ernest von Koerber jediný, jehož politika tento cíl sledovala. V jeho úsilí ho podporoval brilantní a nadaný Rudolf Sieghart, jeho ministrem financí byl Böhm-Bawerk. Koerber instruoval svoje úředníky, aby při cenzuře novin hráli roli mrtvých brouků. Tak se stalo, že se v jedněch vídeňských německých nacionalistických novinách objevil článek útočící na Svátost oltářní, a prošel bez následků. Koerberovi oponenti využili příležitosti potopit jeho vládu; zpovědníci a dvorní dámy arcivévodkyně horlivě pomlouvali „žida“ Koerbera (jedna z jeho babiček či prababiček byla židovka) jako hanobitele církve. A tak byl poslední ministerský předseda, skutečně se starající o pokračování státu, ze svého úřadu vypuzen.

Dnes musím připustit, že jsem tehdy posuzoval rakouské politické aféry příliš přísně a podmínky v zahraničí, které jsem znal pouze z knih či krátkých povrchních návštěv, jsem viděl příliš růžově. To ale nic nemění na základních faktech. Habsburský stát, který postrádal ideologickou základnu národní jednoty, se nemohl vyrovnat se stejným rozsahem politické nekompetence a chyb, které byly běžné v jiných zemích. Chyby, jež by anglický či francouzský stát vydržel, se pro Rakousko ukázaly být fatální.

Fakt, že se státní a národnostní linie v Rakousku nepřekrývaly, umožnil studovat problémy, které nebyly v jiných zemích obvykle tolik patrné. Anglický a francouzský jazyk dodnes postrádají výrazivo, které by umožnilo korektní prezentaci ekonomických a politických problémů, které z takového dualismu vyplývají.

Osobně jsem se tehdy začal zabývat dopady intervencionismu. V národnostně smíšeném státě totiž každé jednotlivé intervencionistické opatření ovlivňuje rovnováhu sil. Rakouští politikové si toho byli vědomi a jednání v parlamentu stejně jako články v tisku obsahovaly spoustu materiálu na toto téma. Celý rozsah těchto problémů jsem poprvé spatřil, když jsem se v roce 1909 stal členem Handelspolitischen Zentralstelle u Viennese Handelskammer.

Měl jsem v plánu prozkoumat tento problém velmi detailně. Svůj první universitní seminář jsem vedl v akademickém roce 1913–1914 a pověřil jsem v něm čtyři mladé studenty výzkumem ohledně postavení Němců, Čechů, Poláků a Maďarů ve vztahu k zahraničnímu obchodu rakousko-uherské celní unie. Maďarská vláda a další oblastní vlády se totiž snažily klást vzájemnému obchodu administrativní překážky a těmito skrytými protekcionistickými opatřeními zvýhodnit svoje vlastní národnosti. Doufal jsem, že ještě získám pátého spolupracovníka, který by prozkoumal italskou pozici. Já sám jsem chtěl vypracovat obsáhlou zprávu, která by vyšla společně s pracemi mých kolegů.

Z těchto čtyř studentů dva padli hned v prvních týdnech války. Třetí byl prohlášen za nezvěstného během bojů v Karpatech v zimě 1914–1915. Čtvrtý se v červenci 1916 u Volyně dostal do ruského zajetí. Už nikdy jsem o něm neslyšel.