6. Teorie peněz a úvěru

Po dokončení dvou esejů o bankovní politice zahraniční směny jsem chtěl s prací týkající se mé teorie peněz a úvěru pohnout. Sotva jsem napsal pár stránek, tak jsem byl na začátku ledna 1909 povolán do vojenské služby. Takzvaná anexační krize pobídla vládu, aby přijala mimořádná opatření, mezi nimiž bylo urychlení modernizace dělostřelectva. Do Vídně jsem se vrátil v únoru a 1. dubna jsem začal pracovat pro vídeňskou Handelskammer. Během pěti měsíců jsem si na svoji vědeckou práci nenašel žádný čas. Teprve na podzim jsem byl schopen znovu začít. Dokončený rukopis se dostal k vydavateli na počátku roku 1912.

Největší potíž spočívala v tom, že jsem se zabýval pouze částí ze širšího souboru ekonomických problémů. Ekonomie však musí nezbytně tvořit uzavřený a unifikovaný systém. Člověk si z ní nemůže vytrhnout kus a ten studovat zcela nezávisle. V ekonomii je specializace ošidnou věcí. Každý, kdo se zabývá nějakou částí, musí tak nezbytně dělat na základě obecnější teorie zahrnující všechny ekonomické problémy. Sluší se projevit uznání starším mistrům, ale já jsem zjišťoval, že nemohu použít žádnou z existujících teorií. Postupoval jsem do oblasti, která ještě nebyla prozkoumána. Systém Mengera a Böhm-Bawerka mě již neuspokojoval. Ve skutečnosti jsem byl rozčarovaný z jejich pojednání o problému, kterým musí každá peněžní teorie začít.

V té době převládalo mínění, že teorie peněz může být od širší struktury ekonomických problémů čistě oddělena – že vlastně do oboru ekonomie ani nepatří a v určitém rozsahu tvoří disciplínu samu o sobě. V souladu s tímto názorem měly university v anglosaském světě oddělené katedry ekonomie a peněz a bankovnictví. Tento názor byl však mylný a mým záměrem bylo ukázat jeho neudržitelnost a navrátit teorii peněz do studia ekonomie.

Již jsem začal sepisovat svoji teorii přímé směny, kterou jsem chtěl zařadit do prvního dílu společně se svou teorií nepřímé směny, k tomu bych však potřeboval dostatek času a možnost pracovat v klidu. Avšak při vědomí, že jsme na pokraji velké války a můj čas je omezený, jsem s dokončením své první knihy spěchal, abych byl hotov dříve, než válka vypukne. Proto jsem se rozhodl jít mimo čistě peněžní teorii jen v několika bodech a důkladnější práci odložit na pozdější dobu. Věřím, že to v tehdejší situaci bylo ospravedlnitelné.

Chci zdůraznit, že moje problémy s pracemi Mengera a Böhm-Bawerka se daleko více týkaly toho, co nenapsali, než toho, co napsali. Litoval jsem, že nenahradili neadekvátní vymezení ekonomického oboru pocházející od Johna Stuarta Milla něčím uspokojivějším. Nesouhlasil jsem s jejich nedostatkem kritiky týkajícím se nevhodného použití matematiky v ekonomii. A také některé jejich názory se daly vyjádřit jasněji. Hlavně jsem zjistil, že Böhm-Bawerk ve své diskusi s Wieserem opomněl zmínit se o některých důležitých tématech.

Otázka předpokládané měřitelnosti hodnot a s ní související otázka celkové hodnoty byly v rámci monetární teorie těmi problémy, které jsem nemohl mlčky ignorovat, ačkoliv patřily do obecné teorie hodnoty. Že by existovala taková věc jako „hodnotová kalkulace“ nebo dokonce „měření hodnoty“ – že by „hodnota“ celkové zásoby mohla být vypočítána ze známé „hodnoty“ části, či obráceně, že by „hodnotu“ části bylo možno odvodit z „hodnoty“ celku – to byla tvrzení, která musela být vyvrácena, pokud měla být rozvinuta teorie peněz na základě subjektivní teorie hodnoty. Bylo třeba skutečně dokázat, že sice existuje hodnoticí aktivita a jednání založené na hodnocení, ale že termín „hodnota“ je přípustný pouze pro označení individuálně ohodnoceného objektu či pro označení výsledku procesu hodnocení.

S těmito problémy jsem se vypořádal v první části své knihy a přitom jsem narazil i na chyby Schumpetera a Irvinga Fischera. Cuhelova kniha Zur Lehre von den Bedürfnisse se pro mě ukázala být velmi užitečnou. Autor je dnes zapomenut a jeho kniha je zastaralá, ale nepochybuji o tom, že jednou bude mít v historii naší vědy čestné místo.

Moje teorie určení kupní síly peněz a jejích změn si za svůj výchozí bod vzala Mengerovu teorii držby hotovosti. Další teorie jsem musel nově vytvořit. Nemám v úmyslu na těchto stránkách představovat úryvek ze své knihy. Pouze chci něco poznamenat ke své metodě a její relevanci.

V knize používám metodu „krok za krokem“, které se dnes říká procesní analýza. Podle mého názoru je to jediná přijatelná metoda. Díky ní jsou veškeré argumenty rozlišující mezi krátkým a dlouhým obdobím nadbytečné a obejde se i bez rozlišení mezi statickým a dynamickým stavem. Žádné podmínky nejsou pokládány za „normální“ – pokud si je člověk vědom toho, že idea „statické rovnováhy“ nemá nic společného s životem a jednáním, které studujeme, a jde pouze o myšlenkový obraz, který je používán ke konceptualizaci lidského jednání skrze stav nejednání – pak člověk musí rozpoznat, že je to vždy pohyb, co studujeme, ale nikdy stav rovnováhy. Celá matematická ekonomie se svými krásnými křivkami a rovnicemi je pak plané flirtování. Sestavení rovnice nebo nakreslení křivky musí vždy předcházet nematematická úvaha a sestavení rovnice poté v ničem nerozšíří naše porozumění danému problému. V mechanice mohou sloužit rovnice k řešení praktických problémů skrze zavedení empiricky získaných konstant a dat, ale matematické rovnice nikdy nemohou být stejným způsobem užitečné při řešení praktických problémů v oblasti lidského jednání, kde žádné konstantní vztahy neexistují.

Ve své knize o penězích jsem neuvedl žádnou polemiku namířenou přímo proti matematické škole. Představil jsem svoji doktrínu a útoků na metody matematiků jsem se zdržel. Dokonce jsem odolal nutkání zabývat se prázdnotou termínu „rychlost“ oběhu peněz. „Umíráček“ pro matematickou ekonomii zazněl, když jsem dokázal, že množství peněz a kupní síla peněžní jednotky nejsou nepřímo úměrné. Jediným konstantním vztahem, o kterém se věřilo, že mezi „ekonomickými kvantitami“ existuje, je ve skutečnosti proměnná závislá na okolnostech každého jednotlivého případu. Tím pádem je také rovnice směny Irvinga Fishera a Gustava Cassela zastaralá.

Procesní analýza musí vzít v úvahu plynutí času. Časová prodleva mezi příčinou a následkem se stává množstvím časových rozdílů mezi jednotlivými po sobě jdoucími důsledky. Zkoumáním těchto časových zpoždění je člověk veden k přesnější teorii společenských důsledků změn v kupní síle peněz.

Abych trochu osvětlil námitky, které jsem vznesl proti učení Mengera a Böhm-Bawerka a názorně tak ilustroval rozdíl mezi starší a mladší rakouskou školou, musím popsat Böhm-Bawerkovu reakci na moji teorii. Jak Menger, tak Böhm-Bawerk potichu předpokládali neutralitu peněz. Rozvíjeli teorii přímé směny a byli toho mínění, že veškeré problémy ekonomické teorie lze vyřešit v rámci imaginárního zjednodušení bezpeněžních tržních směn. Toto bylo dále neudržitelné kvůli mé teorii o nevyhnutelné neneutralitě peněz vůči výrobě. Böhm to však odmítl přiznat. Nevznesl žádné námitky proti správnosti mojí analýzy, ani nepopíral její závěry – zejména ten, že změny v množství peněz nezpůsobí simultání a rovnoměrnou změnu cen všech komodit a služeb, takže je nesprávné zaměřovat pozornost na celkovou cenovou „hladinu“. Tvrdil však, že to všechno je jenom přechodný fenomén způsobený „třením“ v systému, že stará doktrína je „v principu“ správná a zachovává si svůj význam pro analýzu „ryze ekonomického jednání“. V realitě se vyskytují odpory a tření, které mohou způsobit, že se výsledek bude lišit od teoreticky předvídaného. Marně jsem se snažil Böhma přesvědčit, že není vhodné užívat tyto metafory vypůjčené z mechaniky. Na jeho dvojím pojetí úlohy teorie cen je možno vidět, že Böhm byl velice ovlivněn myšlenkami Johna Stuarta Milla. Dokázal bych ho přesvědčit jedině tehdy, kdybych už měl jasno v základních otázkách. Sám jsem ale byl ještě pod vlivem Milla. Teprve o několik let později jsem byl schopen Böhm-Bawerkovu doktrínu vyvrátit. Když jsem napsal esej věnovaný kritice Mengerových a a  Böhmových teorií, věřím, že jsem tím postavil trvalý pomník těmto svým učitelům.

V kapitole pojednávající o struktuře směnných poměrů mezi jednotlivými měnami jsem se snažil nově zformulovat Ricardovu doktrínu, která byla zatlačena do pozadí teorií „platební bilance“. Brzy poté Gustav Cassel prezentoval Ricardovu doktrínu v poněkud nevhodné formě a označil ji za „teorii parity kupní síly“. Ve dvacátých letech se o ní mluvilo jako o Casselově teorii (pokud s ní člověk souhlasil) nebo o Misesově teorii (pokud s ní člověk nesouhlasil). Ale znovu opakuji, byla to původní Ricardova teorie.

Druhý velký problém, o kterém moje kniha pojednávala, se týkal fiduciárních platebních prostředků. Musel jsem vytvořit nové termíny, abych překonal převládající zmatky ohledně používání termínu „úvěr“. Pokud se nerozlišuje mezi „věcným úvěrem“ [Sachkredit] a „oběžným úvěrem“ [Zirkulationskredit] (Machlup nabídl výstižný překlad do angličtiny transfer credit a created credit), pak se použitelných výsledků nikdy nedobereme. Teprve potom, když si tento rozdíl uvědomíme, můžeme doktrínu „elasticity“ bankovních platebních prostředků korektně kritizovat. Tím je uvolněna i cesta k monetární teorii ekonomického cyklu. Dostalo se jí té cti, že byla nazvána rakouskou teorií ekonomického cyklu.

V poslední části své knihy se zabývám věcmi, které v té době byly ve středu zájmu, hlavně měnou a problémy bankovnictví. V závěru poukazuji na to, že převládající pojetí bankovnictví bude mít své katastrofické následky.

Jak se dalo čekat, byla moje kniha německými odbornými časopisy ostře odmítnuta. Z toho jsem si nic nedělal. Věděl jsem, že moje názory prověří až čas. Nové knihy, které kritici „ztrhají“, mívají svou trvalou hodnotu. Kdo říká pouze to, co si ostatní přejí slyšet, by udělal lépe, kdyby mlčel. Knapp, Benedix, Liefmann, Diehl, Adolf Wagner a Bortkiewitz, v té době  v Německu oslavovaní „měnoví teoretici“, jsou všichni již dávno zapomenuti.

Prvním ekonomem, který moji knihu pochválil, byl Benjamin Anderson, a to ve své práci The Value of Money, která vyšla v roce 1917. Protože Rakousko bylo v té době se Spojenými státy ve válce, dostala se mi do rukou až o dva roky později.

John Maynard Keynes recenzoval moji knihu v prvním čísle Economic Journal,[1] které vyšlo po vypuknutí války. Pan Keynes na začátku recenze napsal několik slov chvály: „…knize se nedají upřít jisté kvality… kniha je vědeckou v tom nejvyšším možném stupni.“ Avšak jejím celkovým vyzněním byl pan Keynes velmi zklamán.

Moje kniha se mu zdála „nekonstruktivní“ a „neoriginální“. A dodává: „Člověk tudíž zavírá knihu s pocitem zklamání, že mu autor tak inteligentní, tak objektivní a tak sečtělý nakonec k jasnému porozumění podstatě jeho tématu pomohl tak málo.“ O šestnáct let později Keynes poznamenal, že jeho znalost německého jazyka je chabá. „V němčině dokážu porozumět jenom tomu, co už znám – takže nové myšlenky mi kvůli obtížnosti jazyka zůstávají utajeny.“[2] Domnívám se, že nebyla tak docela moje chyba, že pan Keynes shledal mou knihu neoriginální a nekonstruktivní a že mu nepřinesla jasné pochopení problému.

[1] Economic Journal XXIV(1914): 417–419.
[2] Keynes, A Treatise on Money, Londýn 1930: str. 199.