8. U Handelskammer

Než přikročím k popisu své vědecké práce, pojednám nejprve o svých praktických aktivitách. Od roku 1909 do roku 1938 jsem pracoval pro Niederösterreichischen Handels und Gewerbe Kammer (v roce 1920 se název této instituce změnil na Wiener Kammer für Handel, Gewerbe und Industrie).

V Rakousku byly Handelskammern parlamentními tělesy složenými z volených obchodníků. Byly financovány z přirážek na zaměstnaneckou daň. Vznikly během revoluce roku 1848 jako poradní orgán vlády a parlamentu v ekonomických záležitostech a také převzaly některé administrativní povinnosti. Až do sedmdesátých let 19. století byly celkem nevýznamné. V osmdesátých a devadesátých letech pak vedly marnou kampaň proti sektářským reformám prosazovaným křesťanskosociální stranou. V té době hlavní aktivita Handelskammer spočívala na generálním shromáždění a na jednotlivých výborech. Úřad Handelskammer obstarával pouze papírování.

Rozrůstání intervencionismu s sebou přineslo radikální změnu. Co se týče ekonomie, byli ministři, úředníci na ministerstvech a poslanci naprostí ignoranti. Z velké části si vůbec neuvědomovali, jaké důsledky jejich opatření budou mít, a byli stěží schopni sepsat zákony, dekrety a nařízení takovým způsobem, aby z nich úředníci porozuměli, co se od nich vlastně chce. Bylo nezbytné vyhledat patřičné rady a spolupráci osob, které byly obeznámeny s podmínkami v praxi či byly v pozicích, odkud mohly radit. Parlament, tisk a císař si předvolávali ministry, aby je učinili odpovědnými za chyby, ke kterým denně docházelo. Ministři odpovědnost svalovali na ministerské úředníky a ministerští úředníci, aby se této odpovědnosti zbavili, začali hledat, na koho by ji přenesli.

Rudolf Maresch a Richard Riedl, sekretáři vídeňské Handelskammer, včas rozpoznali příznivé podmínky pro rozšíření vlivu svého úřadu. Předsedou Handelskammer byl v té době prozíravý baron Mauthner. Ten hrál prominentní roli v dolní sněmovně jako vůdce tzv. Mauthnerovy skupiny, která jím byla jmenována (Handelskammer měla svoje vlastní poslance v dolní sněmovně až do roku 1907 a v parlamentu až do roku 1918). Mauthner souhlasil s rozšířením úřadu sekretáře o několik mladých ekonomů. Nejváženějším z nich byl můj přítel Viktor Graetz, muž s neobvyklým darem a pevným charakterem, který kvůli svému rozhledu trpěl stejným pesimismem, jaký byl osudem všech jasnozřivých mužů té doby. Úspěch této nové politiky Handelskammer byl značný. V krátké době se kancelář Handelskammer stala důležitým článkem při rozhodování o ekonomické politice. Její význam ještě vzrostl po založení Handelspolitische Zentralstelle, které sdružovalo všechny rakouské Handelskammern. Jistě, mnoho provinciálních Handelskammern bylo irelevantních, jelikož jejich sekretáři neměli žádný vliv. Avšak sekretáři z Prahy, Brna, Liberce, Krakova a Terstu byli muži, jejichž účast byla velmi přínosná.

V roce 1909 vyvstala otázka vedení vídeňské Handelskammer. Maresch odešel do penze, Riedel byl jmenován vedoucím oddělení na ministerstvu obchodu a můj přítel Graetz odešel, aby se ujal řízení velkého podniku. Mne doporučil jako svého nástupce.

Handelskammer mi nabízela jediné jeviště, na kterém jsem se mohl v Rakousku uplatnit. Řádná universitní profesura mi byla nedostupná. Na místo ve vládních službách jsem neaspiroval. Po válce jsem byl uznáván jako odborník na peníze a bankovnictví a od několika bank mi přišly nabídky na místo v jejich dozorčích radách. Odmítal jsem je, jelikož mi nikdo nebyl ochoten dát záruku, že by se mých rad dbalo. Později už bylo jasné, že banky jsou insolventní a nenapravitelně ztracené, tak jsem nechtěl, aby mé jméno bylo s některou z nich spojováno.

Svou pozici jsem si vybudoval sám. Oficiálně jsem nebyl ničím víc než pouhým zaměstnancem v úřadu sekretáře Handelskammer. Nominálně jsem byl vždy pod nadřízeným a měl úřednické kolegy. Nikdy jsem neměl touhu řídit úřednickou agendu a věnovat svoje síly byrokratické rutině. Moje pozice byla nesrovnatelná a důležitější než pozice kteréhokoliv z ostatních úředníků Handelskammer. Stal jsem se ekonomem země.

Tím nechci říci, že by moje doporučení byla vždy prováděna nebo že by to, proti čemu jsem se postavil, zůstalo nevykonáno. Podporován jen několika přáteli vedl jsem řadu beznadějných bitev. Vše, čeho jsem dosáhl, bylo pouze odsunutí katastrofy na pozdější dobu. To, že události v zimě 1918/1919 nevedly k bolševickému režimu a že kolaps bank a průmyslu nastal až v roce 1931 místo v roce 1921, bylo z velké části díky mému úsilí. Více pravděpodobně nebylo v lidských silách, alespoň ne v těch mých.

Abyste měli správnou představu, tak ne všechno, co se dělo v Handelskammer, se dělo s mým souhlasem. Nevěnoval jsem pozornost její každodenní administrativní činnosti. Veškerou svoji energii jsem soustředil na klíčové ekonomické a politické otázky.

Někdy jsem obviňován z toho, že jsem svoje názory prosazoval příliš ostře a nekompromisně. Tvrdí se také, že bych byl dosáhl více, kdybych projevoval větší ochotu ke kompromisu. Gustav Weiss von Wellenstein, starý přítel a sekretář Sdružení rakouského průmyslu, mi často vytýkal totéž. Myslím, že tato kritika je nezasloužená. Efektivně jsem mohl působit pouze tehdy, když jsem o věcech mluvil na rovinu. Když se dnes ohlížím zpátky, tak lituji spíše své přílišné ochoty ke kompromisu než své neústupnosti. Byl jsem vždy připraven ustoupit v mnoha vedlejších otázkách, pokud to znamenalo, že ty hlavní budou zachráněny. Příležitostně jsem dělal i intelektuální ústupky, když jsem podepisoval zprávy, které neodrážely moje názory. Občas to byla jediná možnost jak zajistit, aby si zpráva získala přijetí na obecném shromáždění Handelskammer.

Kdo jednou zapátrá v archivech Handelskammer, najde dost důkazů o pravdivosti tohoto tvrzení. Na spoustě zpráv a žádostí se vyskytuje moje jméno, ale vyjadřují spíše názor instituce, které jsem sloužil jako konzultant, než můj vlastní. Vždy jsem ostře odděloval svou vědeckou práci od svých politických aktivit. Ve vědě znamená kompromis zradu na pravdě. V politice je ovšem kompromis nevyhnutelný, jelikož nějakých výsledků lze dosáhnout pouze smířením protikladných názorů. Ve vědě odpovídá za výsledky jednotlivec, politika je z definice spoluprací mnoha lidí, což často znamená kompromis.

Byl jsem ekonomickým svědomím poválečného Rakouska. Pomáhala mi jen hrstka přátel a byl jsem v nemilosti u všech politických stran. A přesto všichni ministři a straničtí vůdci vyhledávali moji radu a chtěli slyšet můj názor. Nikdy jsem se nepokoušel jim svoje názory vnucovat, ani jsem nikdy záměrně nevyhledával přítomnost politiků. Nikdy jsem se na chodbě parlamentu nebo ministerstva neobjevil bez formálního pozvání. Ministři a straničtí vůdci se objevovali u mne v kanceláři častěji, než jsem se já objevoval v těch jejich.

Práci se svými kolegy v Handelskammer jsem měl rád. Mnozí z nich byli velmi vzdělaní a schopní lidé, kteří mi byli v mých aktivitách velkou oporou.

Moje práce u Handelskammer velmi rozšířila mé obzory. To, že mám nyní připraven materiál o společenské a ekonomické historii pádu rakouské civilizace, je z velké části díky studiím, které byly součástí mé práce u Handelskammer. Služební cesty, které jsem podnikal v letech 1912–1914, mě zavedly do všech koutů starého Rakousko-Uherska a mnohé jsem se na nich dozvěděl. Při návštěvách průmyslových oblastí jsem se zabýval jejich situací ve vztahu k obnoveným celním a obchodním vztahům s Maďarskem a přijetí nových tarifů a obchodních dohod.

Hlavní náplň mé práce u Handelskammer se netýkala obchodních otázek, nýbrž finanční, měnové, úvěrové a daňové politiky. Navíc jsem průběžně dostával některé speciální úkoly. Od uzavření příměří do podepsání mírové smlouvy v Saint Germain jsem byl konzultantem pro finanční otázky ministerstva zahraničí. Později, když mírová smlouva vstoupila v platnost, jsem vedl úřad zabývající se předválečným dluhem. V této funkci jsem podstoupil řadu jednání se zástupci našich dřívějších nepřátel. Byl jsem rakouským delegátem při mezinárodní obchodní komoře a členem řady mezinárodních komisí a výborů, jejichž náročným úkolem bylo obnovení obchodních vztahů ve světě rozervaném národnostní nenávistí a prolitou krví.

V roce 1926 jsem založil Rakouský institut pro výzkum ekonomického cyklu. Společně s Dollfusem a Edmundem Pallou, sekretářem pracovní komory, jsme tvořili tříčlenný výbor Komise pro ekonomiku, který ve spolupráci s profesorem Richardem Schüllerem publikoval zprávy o rakouských ekonomických problémech.

Pro účely této knihy není důležité podrobněji rozebírat množství práce, která zaplňovala můj čas u Handelskammer. Práce to bylo mnoho a spousta trivialit byla často docela zatěžující. To však není zajímavé, a tak raději pojednám o svých politických činnostech.

Moje politické aktivity od roku 1918 do roku 1934 lze rozdělit na čtyři období.

Ten nejdůležitější úkol jsem splnil během prvního období, které trvalo od pádu monarchie do podzimu 1919, a spočíval v zabránění bolševickému převratu. Fakt, že události ve Vídni nevedly k takovému režimu, byl mým největším úspěchem. O svém vlivu na Otto Bauera v této záležitosti jsem již mluvil. To já jsem přesvědčil Bauera, aby opustil myšlenku na spojení s Moskvou. Bauerovu autoritu sice neuznávali mladí radikálové, kteří chtěli postupovat sami a proti vůli stranického vedení, ale ti byli naštěstí tak nezkušení, neschopní a roztříštění rivalitou mezi jednotlivými skupinkami, že nebyli schopni dát dohromady akceschopnou komunistickou organizaci. Rozhodnutí bylo na vůdcích sociálnědemokratické strany, mezi nimiž měl Bauer poslední slovo.

Když bylo nebezpečí bolševického převratu zažehnáno, zaměřil jsem veškeré své úsilí na zastavení inflace. V tomto boji jsem našel vynikajícího spojence ve Wilhelmu Rosenbergerovi, jednom ze studentů Carla Mengera. Byl bystrým myslitelem, výborným ekonomem a brilantním právníkem, jehož rada byla žádána při všech obtížných otázkách obchodního práva. Těšil se pověsti finančního odborníka a byl připraven jí využít v boji proti inflaci.

Museli jsme bojovat tři dlouhé roky, než jsme dosáhli našeho cíle: obnovení vyrovnaného státního rozpočtu a zastavení dalšího tištění bankovek. Díky našemu úsilí se rakouská koruna stabilizovala už na poměru 14.400 papírových korun k jedné zlaté koruně, a nikoliv na milionech a miliardách jako marka v sousedním Německu. To však nebyl zrovna výsledek, který by nám přinesl uspokojení.

Je asi pravda, že kdyby nebylo naší odhodlané agitace proti deficitním a inflačním politikám a koruna by se propadla na miliontiny a miliardtiny své původní hodnoty, (zlaté parity z roku 1892), tak není pravděpodobné, že by jakákoliv vláda udržela veřejný pořádek. Zemi by musely obsadit zahraniční jednotky a zahraniční mocnosti by vytvořily nový stát. Tomu jsme se tedy vyhnuli. Rakouská administrativa eliminovala rozpočtový deficit a stabilizovala korunu. Nicméně země stejně musela nést následky destruktivní inflace prováděné po mnoho let. Její bankovní, úvěrový a pojišťovací systém utrpěl rány, které již nešly zacelit, a ani nešlo zarazit spotřebu kapitálu. Museli jsme překonávat příliš silný odpor. Naše vítězství tak přišlo příliš pozdě. Dokázali jsme odsunout kolaps o mnoho let, ale nedokázali jsme Rakousko zachránit.

Já ani Rosenberg jsme si v této záležitosti nedělali žádné iluze. Znali jsme pravdu, která byla ukrytá za poválečnou obnovou. Můj přítel se poddal pesimismu a propadl se do beznaděje, osudu mnoha osvícených Rakušanů. Žal nad předčasnou ztrátou jediného syna, stejně jako vědomí marnosti jeho snahy ve Vídni ho nakonec dohnaly až k smrti.

Náš úspěch v boji za vyrovnaný státní rozpočet byl oddalován hlavně tím, jak dlouho trvalo přesvědčit křesťansko-sociální stranu o nezbytnosti zrušení státních subvencí zamýšlených na zlevnění nedostatkového jídla. Díky podpoře Weiss-Wellensteina jsme úspěšně přesvědčili velkoprůmyslníky, aby poskytli jisté ústupky odborům, jejichž subvence měly ustat. Fakt, že jsme se s odbory dohodli za zády sociálních demokratů, byl pro jejich stranické vůdce těžkou ranou. Otto Bauer se uchýlil k bezohledným prostředkům, aby vyjednávání s odbory přerušil. Dne 1. prosince 1921 vtrhli sociálnědemokratičtí ordneři do centra Vídně, kde vyplenili a zdemolovali veškeré obchody. Policie, která zachovávala politickou neutralitu, proti nim nijak nezasáhla. Ovšem po této akci se veřejné mínění obrátilo proti sociálním demokratům, ti byli nuceni se stáhnout a vyjednávání s odbory bylo obnoveno.

Člověk by neměl podceňovat zásluhy vůdce křesťanských socialistů profesora Seipela. Jeho přístup k ekonomice byl tak podivný, jak je to možné snad jenom u kněze. V inflaci viděl velké zlo, ale ve finanční politice byl jinak zcela nezkušený. Rosenberg a já jsme cítili povinnost vysvětlovat mu, že stabilizace měny odkryje za čas následky inflace ve formě „postabilizační krize“. Vyložili jsme mu, že veřejné mínění bude vinit z deprese, která přijde po ukončení inflačního boomu, bojovníky s inflací, a nikoliv ty, kteří ji způsobili. Křesťanští socialisté tak sklidí spíše nevděk než potlesk.

Seipel si cenil naší upřímnosti. Měl pocit, že je nezbytné něco podniknout, i kdyby to mělo stranu poškodit. Státník se liší od demagoga přesně v tom, že dá přednost tomu, co je správné, před tím, co mu vynese popularitu. V Rakousku nebylo mnoho politiků, kteří by tohle dokázali. Ačkoliv jeho světonázor mi zůstal cizí, cítil jsem k tomuto čestnému a charakternímu knězi velký respekt. Byl pozoruhodnou osobností.

Jeho naivita ve světských záležitostech ovšem bohužel měla škodlivý vliv na jeho politiku. Nevnímal zkorumpovanost svých stranických kolegů a ani nezaznamenal, že jeho straničtí přátelé myslí pouze na vlastní prospěch.

K těm jsme museli proniknout přes poslance Viktora Keinboecka, právníka, který se později stal ministrem financí a guvernérem centrální banky. Ten nás představil Gottfriedu Kunwaldovi, synovi prominentního vídeňského právníka. Kunwald byl od dětství ochrnutý, vyžadoval neustálou péči a vždy ho doprovázeli dva silní muži, kteří ho zvedali z auta nebo ho vynášeli do schodů. Statečně překonal svoje omezení, vystudoval práva a pracoval v právní kanceláři, kterou založil jeho otec a vedl jeho švagr. Jako vynikající právník měl širokou klientelu.

Kunwald byl sečtělý, ale nedokázal myslet jako ekonom. Na ekonomické problémy se díval očima právníka, který připravuje smlouvy. Ale byl proti inflaci a tudíž připraven podpořit mne a Rosenberga v našem boji.

Kunwald se těšil velké důvěře u řady křesťansko-sociálních politiků a několika bankéřů, kterým pomáhal ve složitých právních záležitostech. Počínání těchto Kunwaldových přátel nebylo vždy úplně čisté. Tito politici celkem bezohledně těžili ze svojí pozice, sbírali placená členství ve všech možných komisích, měli prsty v řadě veřejných zakázek a velký vliv na mnoha úřadech. V době inflace se jim obzvláště dařilo a báli se, že stabilizace měny by jim udělala čáru přes rozpočet. Kunwald jim musel vysvětlit, že inflace skončí tak jako tak a poté má pro ně připravenu řadu jiných možností, jak by si mohli přilepšit.

Když jsme tedy s Rosenbergem přesvědčili Seipela i jeho stranu o nutnosti měnové stabilizace, zvolili si Kunwalda za svého styčného důstojníka a pověřili ho provedením nezbytných opatření. Nejprve byl věrný svému úkolu a naše společná práce šla dobře. Shromáždil kolem sebe kruh bankéřů, nejvyšších vládních úředníků a křesťansko-sociálních politiků a instruoval je o tom, co mají dělat. Později se ovšem jeho vliv zvrhl špatným směrem. Když byla inflace zastavena, zaměřil se na zlomení ostnu mojí kritiky převládající intervencionistické politiky. Rozšiřoval názor, že věci nejsou tak špatné, jak to líčím já; Rakousko dělá ekonomické pokroky a o intervencionistických politikách vedoucích ke spotřebě kapitálu by se nemělo mluvit.

Dobře vím, že s těmito optimistickými předpověďmi Kunwald nejednal v dobré víře. Ve skutečnosti situaci bank a velkých podniků posuzoval realisticky a jeho příležitostné komentáře byly stejně pesimistické jako ty moje. Věřil však, že jeho vliv na ministerstvech a stranických sekretariátech, jímž zajišťoval různé službičky pro svoje klienty, by utrpěl, kdyby o pravém stavu věcí mluvil otevřeně. Na tomto vlivu závisela celá živnost, kterou provozoval.

Bylo mimořádně obtížné bojovat s tímto Kunwaldovým nepříznivým vlivem. Člověk v mém postavení nemohl o těchto záležitostech mluvit otevřeně na veřejnosti, pokud měla být pověst rakouské ekonomiky chráněna. Kdybych prezentoval fakta takovým způsobem, abych přesvědčil lidi o nezbytnosti opuštění politiky kapitálové spotřeby, tak bych vyplašil zahraniční banky a zahraniční investory a bankrot by nastal okamžitě. Byl jsem tedy při svém úsilí o změnu ekonomické politiky nucen k mimořádné zdrženlivosti, abych nepoplašil veřejnost a nenarušil důvěru v banky a průmysl. Tato omezení se týkala mého třetího období, počínaje rokem 1922, kdy byla stabilizována měna, a konče bankrotem Kreditanstalt na jaře 1931. Čím horší situace byla, tím větší bylo riziko úvěrové krize a tím důležitější bylo neplašit zahraniční investory. Po kolapsu Bodenkreditanstalt v roce 1929 jsem se sám nabídnul, že spolu s Hayekem provedu grafickou prezentaci rakouského ekonomického pokroku od roku 1922 na Londýnské výstavě.[1] Mně, stejně jako Hayekovi, který připravoval grafy a tabulky, bylo jasné, že tento pokrok je pochybný. Nicméně jsme tam prezentovali pouze jasná statistická data, a tak jsem neviděl žádný problém, budeme-li se chlubit tím, co se bude merkantilistům jevit jako ekonomický pokrok.

Nikdy jsem nenabízel lakování situace na růžovo a ani bych netoleroval zamlčování či padělání statistických dat. Institut připravil průzkum kapitálové spotřeby pro Komisi pro ekonomiku, o níž jsem se zmiňoval. Centrální banka měla námitky, když výbor plánoval zveřejnit výsledky tohoto průzkumu ve své zprávě. V té době jsem již měl jistotu o přicházející bankovní krizi, a tak jsem se snažil vyvarovat se všeho, co by mohlo urychlit její propuknutí. Souhlasil jsem tedy, aby se výsledek průzkumu neobjevil pod hlavičkou Komise pro ekonomiku, ale pod jménem vedoucího institutu Oskara Morgensterna.

Moje práce během tohoto třetího období mé politické aktivity byla více skličující než ve dvou dřívějších obdobích. Tato sklíčenost vyplývala z denní konfrontace s ignorancí, neschopností, zlovůlí a korupcí. Nebyl jsem v tomto boji osamocen. Několik dobrých přátel mi pomáhalo, obzvláště Siegfried Strakosch von Feldringen, Gustav Weiss von Wellenstein a Victor Graetz. Obzvláště cennou podporu mi poskytovala moje asistentka v Handelskammer, Theresa Wolf-Thiebergerová. Její mimořádná inteligence, pracovitost a osobní odvaha mi pomáhaly překonávat zlé časy.

Užívání fráze Lebensunfähigkeit ve spojitosti s Rakouskem mělo velmi škodlivý vliv. Všichni v Rakousku i v zahraničí byli přesvědčeni, že Rakousko není „životaschopné“. Věřilo se tomu, že „malá“ země si nemůže uchovat svoji nezávislost, zvláště pokud musí dovážet základní suroviny. Z tohoto důvodu převládl názor, že Rakousko by mělo hledat spojení s větší ekonomickou entitou, tedy s německou Říší.

Mimo Rakousko zastávali tento názor i lidé z těch kruhů, které vložily do smlouvy ze Saint Germain klauzuli zakazující anexi. Doporučovali pro nás zvláštní ekonomická privilegia, aby byla zachována rakouská nezávislost. V tomto duchu nám v roce 1922 Liga národů poskytla půjčku, aby pomohla Seipelovi se stabilizací koruny. Rakousko v té době nepotřebovalo zahraniční půjčku. To, co potřebovalo, byl zahraniční finanční komisař, na kterého by vláda mohla před veřejností svést nepopulární škrty v rozpočtu a vetování dalších státních výdajů. Liga národů jmenovala finančním komisařem Alfréda Zimmermana, ignorantského, netaktního a arogantního Holanďana. Hans Patzauer, úředník na ministerstvu financí, dělal Zimmermanovu práci. Patzauer byl nadaný člověk pevného charakteru a věrný úkolu, který mu byl svěřen. To, jak byl tento finanční dozor pro Rakousko nezbytný, se ukázalo ve chvíli, když jen několik hodin po jeho zrušení se vláda zaručila za závazky insolventní Zentralbank deutscher Sparkassen.

Mimo tuto půjčku od Ligy národů a další v roce 1932 neudělaly západní mocnosti nic, aby Rakousku pomohly. Když nacisté zavedli celní překážky dovozu rakouského zboží do Německa, byla francouzská vláda marně žádána, aby pro naše zboží snížila svoje tarify.

Němečtí nacionalisté, kteří si říkali „Velkoněmci“, viděli v mýtu rakouského Lebensunfähigkeit příhodný argument pro anexi. Křesťanským socialistům, kteří předstírali podporu anexi, ačkoliv dělali všechno, co mohli, aby jí zabránili, tento mýtus sloužil jako přesvědčivý prostředek pro sabotování veškerých pokusů nasměrovat ekonomickou politiku rozumným směrem. „Koneckonců,“ říkali, „stejně jsme neživotaschopným státem, a proto je zbytečné hledat životodárné ekonomické politiky.“ Vypadalo by skoro nevlastenecky navrhovat reformy, které by mohly zlepšit ekonomickou situaci. Teorie Lebensunfähigkeit Rakouska byla považována za důležité aktivum zahraniční politiky; s její pomocí jsme měli dosáhnout od západních mocností mnohých výhod. Každý, kdo se stavěl proti tomuto druhu myšlení, jako Friedrich Otto Hertz, byl považován za zrádce.

Není nutné rozebírat, jak neudržitelná je teorie Lebensunfähigkeit malých států. Chtěl bych ale ukázat, jak podivně zněly apely na tuto doktrínu z úst protekcionistů, kteří se dostali k moci. Pokud by tito lidé byli konzistentní, tak by měli hlásat, že poválečný rakouský průmysl získal rozpadem monarchie velkou vzpruhu. Od roku 1918 jsme byli „osvobozeni“ od tlaku konkurenčního průmyslu ze Sudet a rakouský průmysl by tak měl být schopný zvýšit svou produkci. Rakouské zemědělství bylo ve velmi nevýhodné pozici proti zemědělství maďarskému. Nyní ale díky prohibitivním tarifům mělo být Rakousko schopno svou zemědělskou produkci významně rozšířit.

Fakt, že jsme museli dovážet uhlí, nepředstavoval žádnou nevýhodu vzhledem k  pro nás příznivým podmínkám na trhu s uhlím. Během Velké deprese, která začala roku 1929, klesly ceny surovin hlouběji a daleko rychleji než ceny průmyslové produkce; průmyslové země nebyly zasaženy tak tvrdě jako zemědělské země a země produkující suroviny. Rakousko si nemělo proč stěžovat na pád cen dovážených surovin.

Finančně utrpělo Rakousko rozpadem starého státu méně než některé jiné části císařství. Ve starém mocnářství vláda používala daně z rozvinutějších částí na financování budování infrastruktury a pokrytí administrativních nákladů v méně rozvinutých částech. Staré Rakousko nežilo z daní z ostatních částí mocnářství, ale naopak podílelo se na subvencování rozvoje Galicie, Dalmácie atd.

Říká se, že Rakousko podědilo disproporční podíl administrativního aparátu starého mocnářství. To také není tak úplně pravda. Nové Rakousko podědilo jen malé množství úředníků, kteří dříve pracovali v jiných částech mocnářství. (Většinou se to týkalo jen zaměstnanců státních drah.) Přesné číslo nikdy nepůjde zjistit, jelikož úředníci efektivně zamezili všem pokusům to učinit. Není však pochyb o tom, že se to týkalo méně než tisíce lidí. V téže době se úřednictvo rozrůstalo o tisíce a desetitisíce zcela nově přijatých lidí. Nadbytek úředníků v novém Rakousku neměl nic společného s dědictvím po starém mocnářství.

Paralyzující účinek fráze Lebensunfähigkeit na politiku byl ohromný. Kdykoliv se objevil nějaký reformní návrh, byl okamžitě na základě této fráze odmítnut. Notoricky známý termín Schlamperei a nešťastné „da lasst sich nicht machen“ našly své široce přijaté ospravedlnění.

Tato situace způsobila, že i já sám jsem nad svým postojem k programu anexe někdy váhal. Nebyl jsem slepý k nebezpečí, které by rakouské kultuře hrozilo ve spolku s německou Říší. Ale byly momenty, kdy jsem si říkal, jestli není anexe menším zlem než pokračování politiky vedoucí neodvratně ke katastrofě.

Od měnové reformy v roce 1922 vládla Rakousku nominálně koalice křesťanských socialistů a velkoněmců. Sociální demokraté byli v opozici a obviňovali „buržoazní“ strany ze všech nedostatků v existujícím systému. Ve skutečnosti ovšem situace vypadala trochu jinak. Hlavní administrativní pravomoci byly v rukou vlád jednotlivých spolkových zemí. Centrální moc, tedy spolková vláda a spolkový parlament, byla celkem omezená. Ve Vídni se sociální demokraté těšili absolutní dominanci a své pozice bezohledně využívali k válce za zničení kapitalistického řádu. V druhé nejdůležitější spolkové zemi, Dolním Rakousku, vládla koalice křesťanských socialistů a sociálních demokratů a velkoněmci byli v opozici. Ve Štýrsku to bylo stejné. Pouze v malých spolkových zemích s menší populací i ekonomickou váhou byli sociální demokraté v opozici.

Skutečná převaha sociálních demokratů ovšem neměla s velikostí jejich parlamentního zastoupení nic společného. Opírala se o jejich zastrašovací aparát. Strana ovládala odbory, a to zvláště odbory na železnici, v poštovní službě a zaměstnance u telegrafů a telefonů. Mohla tak kdykoliv paralyzovat veškerý život v zemi a vyhrožovala stávkou v klíčových odvětvích pokaždé, kdy vláda dělala něco, co nebylo straně po vůli, a nutila tak vládu se podvolit. Ještě větší váhu ale mělo to, že sociálnědemokratická strana měla k dispozici svoji vlastní armádu vybavenou puškami, kulomety, lehkým dělostřelectvem, množstvím munice a přibližně třikrát početnější, než byla spolková armáda s policií dohromady. Spolková armáda neměla ani tanky, ani těžké dělostřelectvo, ani letectvo, jelikož všechno bylo zakázáno mírovou smlouvou. Články o odzbrojení se v Rakousku přísně dodržovaly pod dohledem západních vojenských atašé, kteří se sociálními demokraty sympatizovali. Během několika měsíců po vyhlášení příměří a ratifikaci mírových dohod bylo sociálním demokratům umožněno, aby si ze skladů staré císařské armády odnesli tolik zbraní a munice, kolik jen pobrali. Později jim bylo povoleno nakupovat zbraně a munici z Československa. Sociálnědemokratická armáda, takzvaní ordneři, pořádala přehlídky a polní cvičení, kterým vláda nebyla schopná čelit. Sociální demokraté si přisvojili „právo na ulice“.

Toto právo vykonávali sociální demokraté již ve starém mocnářství. Při nepokojích, které předcházely zavedení všeobecného volebního práva v roce 1907, si sociálnědemokratická strana hrozbami terorem a vydíráním vyzkoušela svou sílu k zastrašování vlády a parlamentu. Rakouská ústava výslovně zakazovala demonstrace v době a v místě, kde zasedá parlament, aby bylo zajištěno, že nebudou přijímána rozhodnutí pod tlakem ulice. Nicméně sociální demokraté na zákaz nedbali a císařská vláda jim ustoupila. Práce ve Vídni se zcela zastavila, když 28. listopadu 1905 vyrazilo do ulic 250 000 dělníků a sešikovaní do vojenských tvarů a pod velením stranických funkcionářů pochodovali po Ringstrasse a kolem parlamentu. Téhož večera jsem se setkal s Otto Bauerem v kavárně, kde socialisté slavili úspěch demonstrace. S potěšením mi oznámil, že sociální demokracie nyní vyhrála své „právo na ulice“ a hodlá si ho do budoucna udržet. Já jsem byl jiného mínění. Zeptal jsem se ho: „Co se stane, když nějaká jiná strana v budoucnu převezme ulice organizovanou silou? Nepovede to k občanské válce?“ Bauerova odpověď byla docela charakteristická: „Takovou otázku si může klást jenom buržuj, který si neuvědomuje, že budoucnost patří pouze nám. Kde by se taková jiná strana vzala? Kde by se vzala strana, která by si troufla na konfrontaci s organizovaným proletariátem? Jakmile převezmeme moc, nebude již žádný další odpor.“

Marxismus udělal ze sociálních demokratů zaslepené hlupáky. Sklidil jsem nesouhlas od všech přítomných, když jsem zredukoval svou odpověď na vídeňské přísloví: „Es sollen auch schon vierstöckige Hausherren gestorben sein.“

Během prvních let rakouské republiky jsem nejednou slyšel sociálnědemokratického starostu Vídně Seitze poznamenat: „Vláda sociální demokracie ve Vídni je již navždy zajištěna. Už dítě ve školce je poučeno o proletářském uvědomění. Na školách ho učí jen sociální demokraté a odbory pak dokončí jeho vzdělání. Vídeňan se rodí do sociální demokracie, žije v ní a umírá tak, jak žil.“

Už v zimě 1918/1919 přinutil teror vyvolaný sociálními demokraty další Rakušany, aby se postarali o svou obranu. Po rozličných pokusech byl založen Heimwehr a dosáhl jistých organizačních úspěchů. Ale v roce 1934 byl počet jeho příslušníků relativně malý a rivalita mezi jeho vůdci ochromila jeho akceschopnost.

Tento nevyhnutelný vývoj jsem sledoval s hrůzou. Bylo jasné, že Rakousko se nachází na pokraji občanské války. I moji nejlepší přátelé byli toho názoru, že hrozbě představované sociálnědemokratickou stranou lze čelit pouze násilím.

Příchod Heimwehru uvedl na politickou scénu nové typy: dobrodruhy bez vzdělání a desperáty s omezenou perspektivou, kteří uměli hlasitě zařvat. Vojenský manuál byl jejich biblí a „autorita“ jejich sloganem. Demokracii ztotožňovali se sociální demokracií a viděli v ní „to nejhorší ze všech zel“. Později se chytili fráze „Ständestaat“ čili „korporativistický stát“. Jejich společenským ideálem se stal vojenský stát, kde by oni vydávali rozkazy.

S kolapsem Kreditanstalt v květnu 1931 nastal konec třetí fáze mojí aktivity u Handelskammer. Zůstal mi už jen omezený rozsah možností. Zmobilizoval jsem veškerou svou sílu k boji proti inflacionistické politice, která byla přijata vládou. Šilink se z poměru 139 ku 100 švýcarských franků znehodnotil na 175, kde se stabilizoval. Byl to určitý omezený úspěch.

Avšak boj o Rakousko byl přesto ztracený. Ani kdybych měl úspěch ve všem, oč jsem se snažil, nedokázal bych Rakousko zachránit. Nepřítel, který ho měl zničit, přišel zvenčí. Rakousko by nemohlo ustát nápor nacionálních socialistů, kteří brzy měli zaplavit celou Evropu.

Rakouský problém již nebyl domácím problémem. Osud Rakouska byl v rukou západních mocností. Kdokoliv chtěl Rakousku pomoci, musel to udělat ze zahraničí. Ke čtvrté fázi svých politických aktivit se ještě vrátím v dalších kapitolách.

Bitvu v Handelskammer jsem vedl šestnáct let, během nichž jsem nedosáhl ničeho jiného než oddálení katastrofy. Bylo to za cenu velikých osobních obětí, které jsem přinesl, ačkoliv jsem od začátku předvídal, že úspěchu nedosáhnu. Avšak nelituji, že jsem se pokusil o nemožné. Nemohl bych jednat jinak. Bojoval jsem, protože mi nic jiného nezbývalo.

[1] Misese ovšem vedl k cestě do Londýna ještě jeden zcela osobní důvod. Pobývala tam tehdy jeho snoubenka. Margit ve svých pamětech tuto epizodu z jejich vzájemného soužití popisuje tím způsobem, že po vzájemném zasnoubení se Ludwig nemohl dlouho rozhodnout, jestli si jí skutečně vezme. Její cesta do Londýna byla fakticky útěkem od něj, ale Ludwig využil této „prezentace“ k cestě za ní, aby si jí opět získal.