2. Časové preference, úrok a kapitál

Ve vesmíru je spousta věcí tvořených organickou i anorganickou hmotou. Ekonomie se zabývá jenom jednou z nich a ostatní věci zkoumá jen ve vztahu k ní. Tou „věcí“ je člověk. Ekonomie se navíc nezabývá vším, co se týká člověka. Z lidského chování ekonomii zajímá jen účelové chování, kterému říká jednání. Dýchání, reflexivní chování nebo projevy nemoci či zranění (např. kulhání) jsou chováním ale ne jednáním a ekonomie se jimi nezabývá.

Hodnota, užitek, prostředky a cíle a jak to spolu souvisí

Lidé jednají, což znamená, že člověk má nějaké cíle a pro jejich dosažení používá nějaké prostředky. Jak cíle tak prostředky člověk vnímá subjektivně (subjektivně na základě svých zkušeností a znalostí usuzuje na to, že vybraný prostředek povede k cíli). Pojmem hodnota rozumíme subjektivní ohodnocení toho cíle. Hodnotu nelze měřit, ale lze cíle seřadit do pomyslné stupnice hodnot. Je možné, že Alois je lepší kamarád než Bedřich, ale není možné, aby Alois byl třikrát lepší kamarád. Pojmem užitek rozumíme hodnocení prostředku vedoucího k cíli v souladu s hodnotou toho cíle. I užitek je neměřitelný, ale i užitek lze seřadit od vyššího k nižšímu. Pokud sledování televize má pro člověka vyšší hodnotu než se jet projet na bruslích, potom pro něj (alespoň v tu chvíli) má televize vyšší užitek než brusle.

Prostředkům v lidském jednání se také říká statky. Pokud člověk má cíl, ale nemyslí si, že má prostředek k němu vedoucí, tak nejedná. Proto se ekonomie nezabývá přáním každého chlapa mít doma Ferrari. Prostředky jsou vždy vzácné, neboli omezené, a člověk musí být přesvědčen, že je může nějak využít k dosažení svých cílů. Ta část jeho okolí, kterou neumí využít nebo které je neomezené množství, není předmětem jednání, a proto není prostředkem vedoucím k nějakému cíli. Tomuto Rothbard říká „všeobecné podmínky“ a patří sem například vzduch nebo ropa předtím, než člověk objevil, na co je dobrá. Někdy se objevuje termín „volný statek“, který ale rakušané nepoužívají, protože není důležitá fyzická existence věci, ale její subjektivní význam pro jednajícího člověka – „volný statek“ vzduch není vůbec statkem, protože není vnímán jako prostředek, který člověk může ovládat za účelem nějakého svého cíle.

Statky (neboli prostředky vedoucí k cílům) jsou buď spotřební, nebo výrobní. Spotřebním se rovněž říká statky prvního řádu. Výrobním se rovněž říká výrobní faktory nebo statky vyšších řádů. Spotřební statky přímo uspokojují lidské potřeby, tak jak je člověk subjektivně vnímá. Výrobní statky rovněž uspokokují lidské potřeby, ale nepřímo, jelikož slouží k budoucí přeměně na spotřební statky. Spotřební statky jsou vždy prvního řádu, výrobní statky jsou druhého a vyššího řádu, podle toho, jak daleko jsou od spotřeby. Výrobní statky tedy slouží k výrobě buď spotřebních statků, nebo jiných výrobních statků nižšího řádu.

Vezměme si příklad chleba s máslem. Lidská potřeba je zde zahnat hlad. Samotný chleba s máslem je spotřební statek neboli statek prvního řádu. K jeho výrobě je potřeba kuchyně (prostor), nůž, bochník chleba na kuchyňské lince, zabalené máslo v ledničce, práce a 5 minut času. Všechny tyto věci jsou statky druhého řádu nebo také výrobní statky prvního řádu. K výrobě „bochníku chleba na kuchyňské lince“ je potřeba bochník chleba v samoobsluze, nákupní taška, 20 minut času a prostor (prostor a čas jsou všudypřítomné výrobní statky). Tyto jsou potom výrobní statky druhého řádu (nebo statky třetího řádu). Na výrobu chleba v samoobsluze je potřeba nákladní auto, které ho přiveze od pekaře, a to je potom výrobní statek třetího řádu atd. Vidíme, že výrobu lze takto rozdělit do etap a čím je výrobní statek dále od spotřeby, tím má vyšší číslo řádu.

Je třeba znova zdůraznit, že o tom, zda je určitá fyzická věc spotřebním nebo výrobním statkem, rozhoduje subjektivní pohled člověka. Když si stoupnete na roh ulice a začnete hrát na kytaru pro vlastní potěšení, kytara je spotřebním statkem. Pak vám někdo hodí do klobouku pár drobáků a uvědomíte si, že se tím dá i vydělávat, a v ten moment se kytara stane výrobním statkem.

Spotřební statek odvozuje svou hodnotu z toho, že přímo uspokojuje potřeby člověka. Výrobní statek svou hodnotu odvozuje z toho, že pomáhá vyrábět spotřební statek. Proces hodnocení tedy postupuje opačně než výrobní proces. Zatímco výrobní proces jde od obilí přes mouku, chleba v supermarketu až ke chlebu na talíři, proces hodnocení jde opačně: pro člověka nemá obilí samo o sobě žádnou hodnotu, tu má až chleba na talíři. Jelikož aby se chleba ocitl až na talíři, musí nejdřív být v supermarketu, tak člověk přiřazuje hodnotu i jemu, atd.

Kapitálové statky

Některé z výrobních statků existují volně v přírodě, jiné je potřeba nejdříve vyrobit. Těm vyskytujícím se volně v přírodě říkáme primární výrobní statky a dále je dělíme na dvě třídy: na práci (využití lidské energie) a na půdu (všechno poskytnuté přírodou kromě lidské práce, patří sem nerostné suroviny, volně rostoucí a člověkem neupravené lesy, ale i zvířata). Ty výrobní statky, které je potřeba vyrobit, nazýváme kapitálové statky. Vedle půdy, práce a kapitálových statků ještě do každé výrobní etapy vstupuje zvláštní výrobní statek čas.

Je tedy možné kapitálové statky definovat jako „vyrobené prostředky výroby“ (produced means of production). Jelikož ale jakékoliv lidské jednání bere v potaz jen budoucnost a minulost na něj nemá vliv, je vhodnější představit definici kapitálového statku přesněji: „vyrobitelné prostředky výroby“ (reproducible means of production). Problém osvětlí tento příklad: představme si, že si člověk vyrobí devět kopí tak, že vezme devět větví a nožem je vyřeže do špičky. Potom uhodí blesk do stromu a odpadne z něj už zašpičatěná větev, identická jako ty, které si předtím vyrobil. Pro budoucí lov ji lze využít stejně, a proto je to pro něj ten samý statek, lhostejno jak v minulosti vznikl. Taková větev je tedy rovněž kapitálový statek, i když vznikla v přírodě bez účasti lidské práce.

Ani spotřební ani výrobní statek nemusí mít fyzickou podobu, spotřebním statkem může být divadelní představení (proto obviňovat ekonomii z toho, že se soustředí jen na materiální věci, je chybné), výrobním statkem může být třeba čas nebo práce. Zvláštním druhem výrobního statku je technologická znalost nebo know-how. Důležitost technologie vyplývá již z definice jednání, neboť jsme si řekli, že aby člověk mohl jednat, musí subjektivně cítit, že jím vybraný prostředek k cíli vede – neboli musí mít nějaké know-how. Specifičnost know-how spočívá v tom, že jakmile se jednou získá, již není (většinou) nutné jej získávat znovu. Člověk už nemusí nic dělat, aby jej získal, nemusí jednat a nic obětovávat. V tom okamžiku se z technologické znalosti stává jedna ze všeobecných podmínek (viz výše), podobně jako vzduch.

Pro kapitálové statky platí, že časem svou schopnost vyrábět ztrácejí. Rybářská síť se trhá, kopí se zlomí či otupí, lopata zrezne. Tomuto procesu říkáme opotřebení (depreciation). Je třeba kapitálové statky obnovovat, aby si udržely stejnou schopnost produkce. Snižování schopnosti produkce nemusí jít pozvolna, ale může být skokové. Sekera například „funguje“ pořád v zásadě stejně, resp. jak se tupí, tak její produktivita klesá jen nepatrně, ale jakmile se zlomí topůrko, je naráz celá k ničemu. V primitivní ekonomice dojde k opotřebení kapitálových statků relativně rychle, naproti tomu v moderní ekonomice, kde současnou úroveň výbavy kapitálovými statky trvalo postavit staletí, může proces opotřebování trvat mnoho let, než dojde k významnému poklesu schopnosti produkce.

Všechny kapitálové statky historicky vznikly jakožto produkt ostatních výrobních faktorů: práce, půdy a času. Vznik kapitálových statků je vždy doprovázen spořením. Jinak než spořením (úsporami) kapitálové statky vyrobit nelze. Když člověk něco vyrobí, může to buď ihned spotřebovat, nebo spotřebu odložit – neboli uspořit. V momentě, kdy se rozhodne věc nespotřebovat, stává se ta věc kapitálovým statkem. Kapitálovým statkem se stává i tehdy, pokud fyzicky jde o objekt sloužící k budoucí spotřebě. Problém si ukážeme na klasickém případě Robinsona Crusoe.

Crusoe má možnost sbírat spadané banány. Nasbírá tak řekněme 10 banánů denně. Může produkci dramaticky zvýšit tak, že si vyrobí dlouhý klacek, kterým může banány shazovat i z výšky. Vyrobit takový klacek mu trvá řekněme den. Ten klacek je samozřejmě kapitálový statek. Ale ten den, který mu bude trvat ten klacek vyrobit, musí něco jíst. Pokud Crusoe čtyři dny vydrží jen s osmi banány denně a dva ušetří, našetří si osm banánů na pátý den, který může strávit výrobou klacku. I když těchto osm našetřených banánů slouží k budoucí spotřebě a samy o sobě neslouží k vyšší produkci, jsou nedílnou součástí celého procesu výroby klacku, a proto jsou (subjektivně) kapitálovým statkem.

Rakušané kladou důraz na rozdíl mezi kapitálovými statky a kapitálem. Kapitálové statky jsou ony fyzické statky, které slouží k výrobě buď spotřebních statků, nebo k výrobě dalších kapitálových statků nižšího řádu, tak jak jsme je definovali výše. Kapitál je tržní cena kapitálových statků vyjádřená v penězích. Kapitálovým statkem je tedy například sekera, kapitálem je potom 100 korun. Z účetního hlediska je kapitál peněžní hodnota aktiv firmy po zaplacení všech závazků. Je důležité si uvědomit, že fyzicky produktivní jsou kapitálové statky, ne kapitál. Pokud se tedy kapitál zvýší například v důsledku nižší kupní síly peněz, ale kapitálové statky se nezmění, produktivita se také nezmění.

Časové preference

Jak jsme již viděli, čas je jedním z výrobních faktorů a je součástí nejen všech fází výroby, ale jakéhokoliv lidského jednání. Čím delší je doba k uspokojení nějakého cíle, tím výš je ten cíl na hodnotové stupnici člověka. Neboli platí, že čím déle to trvá, tím to musí být lepší. Pokud by tento princip neplatil, neboli pokud by člověk neměl z delšího procesu vyšší užitek, vůbec by ho nepodnikl a místo něj by podnikl kratší proces. Mezi člověkem a jeho vyšším uspokojením tedy stojí čas.

Koncept časových preferencí nám říká, že současné statky mají pro lidi vyšší hodnotu než ekvivalentní budoucí statky. Současný statek je statek vhodný k použití právě teď, budoucí statek je ten samý statek, který ale bude k dispozici až v budoucnosti. Auto dnes má pro člověka vyšší hodnotu než auto za rok. Pokud dva statky člověk vnímá tak, že uspokojují jeho potřeby stejně, a jediné, v čem se liší, je v čase, kdy mu jsou k dispozici, preferuje vždy ten dřívější. Je to apriori logické tvrzení a vyplývá z axiomu lidského jednání. I kdyby člověk byl nesmrtelný, a měl tedy neomezeně času, preferoval by dřívější spotřebu před pozdější. Protože pokud ne, pokud by například mu bylo jedno zda dnes či zítra, tak i zítra by mu bylo jedno zda zítra či pozítří atd. a nakonec by svou potřebuju neuspokojil nikdy.

Ten samý koncept časových preferencí lze tedy vyjádřit dvěma způsoby, které ale říkají to samé: 1) člověk je ochotný počkat déle na cíle s vyšší hodnotou nebo 2) z dvou cílů se stejnou hodnotou člověk vždy preferuje ten dřívější.

Opět zase jednou je potřeba říci, že koncept časových preferencí je platný pro jinak stejné statky tak, jak je subjektivně vnímá člověk. Proto není platná námitka, že zmrzlina má v zimě pro člověka vyšší hodnotu za půl roku (tj. v létě) než právě teď (v zimě). Jedná se totiž sice o fyzicky stejný objekt (zmrzlinu), ale ne o stejný statek, protože statek uspokojuje subjektivní potřebu a subjektivní potěšení ze zmrzliny je evidentně v zimě jiné než v létě.

Časové preference nemají jednotky a nejdou měřit, ale lze říci, že časové preference jsou nižší či vyšší. Člověk s nižšími časovými preferencemi je „trpělivější“, za čekání je ochoten přijmout nižší kompenzaci, než kdyby měl časové preference vyšší. Časové preference se liší člověk od člověka a mění se i u jednoho člověka v čase.

Úrok a kreativní génius Böhm-Bawerk

Carl Menger „objevil“, že hodnota věcí vychází ze subjektivního vnímání lidí. Eugen von Böhm-Bawerk vyšel z tohoto poznání a aplikoval ho na čas. Takže zatímco Menger vysvětlil, proč hovězí stejk stojí více než hamburger, Böhm-Bawerk vysvětlil, proč hamburger dnes stojí více než hamburger za rok. Nebo abychom uvedli přehlednější příklad: Böhm-Bawerk vysvětlil, proč dům, který je k dispozici hned teď, má vyšší hodnotu, než dům, který vám stavební firma předá až za rok. Nebo proč dluhopis s nominální částkou milion (slib zaplatit milion až za rok) má dnes menší hodnotu než milion v hotovosti dnes.

Tento rozdíl v hodnotě dnes a hodnotě v budoucnosti souvisí s existencí úroku. Je potřeba si uvědomit, že ačkoliv se v běžné řeči používá termín úrok hlavně u finančních instrumentů, úrok existuje u všech statků. V bance si půjčíte sto tisíc a za rok musíte vrátit těch sto tisíc a ještě navíc třeba pět tisíc úroku. Ale například i v klasické výrobní firmě se objevuje rozdíl mezi cenami vstupů a mezi cenami později prodaného zboží. Firma třeba nakoupí materiál za 200 korun, práci za 800 korun, ale výrobky prodá za 1100 korun. Normálně by se mělo stát, že prodejci materiálu a pracovníci toho využijí a svoje ceny vyšponují až tak, že vstupy i výstupy budou oboje za 1100. Nicméně empiricky pozorujeme, že dlouhodobě celkově firmy dosahují účetních zisků, a že tedy ceny vstupů jsou celkově nižší než ceny jejich výstupů prodaných později.

Problém úroku, který teorie musí vysvětlit, podle Böhm-Bawerka zní takto: jak je možné, že kapitalista může dlouhodobě dosahovat kladného rozdílu mezi prodejní a nákupní cenou, když se na produkci sám nijak nepodílí?

Co úrok není

Abychom lépe pochopili co je úrok, podívejme se nejdříve na některá chybná vysvětlení. Prvním z nich je marxistická teorie vykořisťování. Marxista se podívá na předchozí příklad, kde vstupy stály 1000 korun a výrobek byl prodaný o rok později za 1100 korun. Mechanisticky vidí, že zaměstnanci pracují a kapitalista nedělá nic a za rok dostane 100 korun zisku. Marxista z toho usuzuje, že dochází k vykořisťování pracující třídy a že by zaměstnanci správně měli dostat veškerou hodnotu prodané produkce (1100 korun minus 200 korun za materiál, takže 900 korun).

Böhm-Bawerk na to ale namítá, že zaměstnanci skutečně dostávají celou hodnotu produkce, ale jelikož dostávají mzdu dnes a ne až v momentě, kdy se produkce prodá, tak dostávají současnou hodnotu budoucí produkce. Budoucí produkce má dnes nižší hodnotu, proto dostávají 800 korun a ne 900 korun. Zaměstnanci ale mají možnost dnešních 800 korun uložit do banky na úrok a v době dokončení produkce si z banky vybrat zúročených 900 korun. Krátce řečeno, marxista předpokládá, že statek dnes má stejnou hodnotu jako statek za rok, což není pravda a dokládá to mimojiné i zjevná neochota zaměstnanců na výplatu rok počkat.

Dalším vysvětlením existence úroku je tzv. teorie produktivity, které Böhm-Bawerk říká naivní teorie produktivity a která se objevuje dodnes. Podle ní kapitalista vydělává peníze za úrok proto, že koupí například traktor, který je fyzicky produktivní. Ten traktor dokáže vyprodukovat z pole víc obilí, než by bylo možné bez něj. Proto ty extra peníze – úrok.

Böhm-Bawerk toto vysvětlení nicméně odmítá. Že traktor je produktivní je sice pravda, ale to jen vysvětluje, že má vůbec nějakou cenu. Kdyby nebyl produktivní, bude jeho cena nula. Ale pokud by cena traktoru měla odpovídat jeho produktivitě, musel by se prodávat za stejnou cenu, jako extra obilí, které pomůže vypěstovat. Jenže existence úroku spočívá právě v tom, že se prodává za nižší cenu, než to obilí. Pokud traktor pro zjednodušení vydrží fungovat jen jeden rok a za ten rok pomůže vypěstovat navíc obilí, které se za rok prodá za 1000 korun, tak ten traktor bude stát řekněme 900 korun.

Co úrok je

Řešení onoho problému, které nabídl Böhm-Bawerk, je jednoduché a vychází z konceptu časových preferencí: důvodem, proč můžou prodejní ceny být dlouhodobě vyšší než nákupní ceny, je ten, že lidé hodnotí současné statky výše než budoucí statky. Pokud například firma vyrábí lokomotivy, mzdy majitel firmy vyplácí průběžně dlouho předtím, než je lokomotiva hotová a kdy jí může prodat. Rozdíl mezi cenou současného a budoucího statku je úrok.

Úrokovou mírou potom nazveme vztah mezi tržní cenou současných statků a tržní cenou ekvivalentních budoucích statků. Pokud je například na trhu možné získat hotovost (současný statek) ve výši 100 korun výměnou za hotovost ve výši 109 korun (budoucí statek) za rok, je úroková míra 9%. Je zvykem úrokovou míru používat v procentech za rok. Úroková míra jako taková není cena, je to podíl cen.

Člověka, který spoří, a tedy prodává současné statky výměnou za budoucí statky, nazýváme kapitalistou. Příkladem může být klasický spořící účet, kdy člověk do banky uloží peníze, neboli prodá současné statky – hotovost, a v ten samý moment koupí budoucí statek – peníze za rok. Kapitalista je tedy člověk s relativně nižšími časovými preferencemi. Je důležité si uvědomit, že kapitalista je jen jedna z ekonomických rolí a jeden člověk může být jak spotřebitelem tak kapitalistou. Kapitalisty jsou i zaměstnanci do té míry, do jaké ze svých platů spoří a neutrácejí na okamžitou spotřebu.

Výše úrokové míry tedy vyjadřuje rozdíl mezi cenami současných a budoucích statků. Ve společnosti, kde jsou časové preference nižší, bude nižší i úroková míra a naopak. Úroková míra tedy odráží časové preference společnosti, ochotu lidí spořit. Dá se říci, že ukazuje „cenu času“. Což vedlo Roberta Murphyho k prohlášení, že úroková míra nám něco říká ([interest rates] mean something).

Úroková míra, tak jak jsme ji doposud popsali, se nazývá čistou úrokovou mírou. V ekonomice sice existuje, ale nelze ji pozorovat. Pozorovat v ekonomice můžeme tržní úrokovou míru a hrubé účetní zisky. Tržní úroková míra má tyto komponenty: čistá úroková míra plus riziková prémie a plus či mínus očekávaný růst či pokles cen. Hrubý účetní zisk má tyto komponenty: tržní úroková míra plus či mínus čistý podnikatelský zisk (či ztráta). Jelikož dlouhodobě má díky konkurenci čistý podnikatelský zisk či ztráta tendenci mizet, účetní zisk má tendenci se blížit k tržní úrokové míře.

Kapitálová struktura

Časové preference jsou pro ekonoma dané, podobně jako cíle, které lidé mají a hodnoty, které jim přisuzují. Nezávisejí na žádném jevu, který zkoumá ekonomie. Pro psychologa nebo sociologa je možné je od něčeho elementárnějšího odvozovat, ale pro ekonoma představují konečnou, prostě jsou takové jaké jsou.

Pokud jsou časové preference nízké, jednotlivci tvořící společnost spoří hodně, pokud vysoké, spoří málo. Jak jsme si již ukázali, úspory jsou jediným způsobem jak vytvářet kapitálové statky. Práce a půda jsou víceméně pro každého člověka dané a proto jediným způsobem, jak dosáhnout cílů na vyšším stupni hodnotové stupnice, je více spořit.

Vedle tvorby kapitálových statků k vyšší spotřebě vedou i větší technologické znalosti. Empiricky ale víme, že znalost technologie nikdy není tím limitujícím faktorem. Není problém, že by člověk nevědel, jak na to, ale nemá na to dost kapitálových statků. Například pro afrického zemědělce není limitujícím faktorem, že nechápe na co je dobrý traktor nebo že neví, jak se vyrábí. Jeho problémem je to, že nevyrábí dost na to, aby si ho mohl dovolit. Faktorem umožňujícím vyšší budoucí spotřebu je tedy zásoba kapitálových statků, kterých lze dosáhnout jen vyššími úsporami, kterých zase lze dosáhnout jen sníženými časovými preferencemi.

Podívejme se nyní na to, co se stane, pokud dojde ke snížení časových preferencí a tudíž vyšší tvorbě úspor. Dojde ke snížení čisté úrokové míry, což je signál pro výrobce, že je k dispozici více kapitálových statků. Kapitálové statky jsou nyní levnější a ziskové jsou nyní i projekty, které dříve ziskové nebyly.

V dnešní moderní ekonomice není nutné, aby ti, co spoří, byli i těmi, kdo uspořené kapitálové statky nasměrují do výroby. Proces může například fungovat takto: časové preference lidí se sníží a více spoří. Chodí méně do restaurací a nakupují méně oblečení. Některé restaurace a obchody s oblečením zkrachují a propustí zaměstnance. Uspořené peníze leží v bankách za menší úroky, a půjčí si je podnikatelé například na služby messengerů. Nakoupí za ně jízdní kola, helmy a zaplatí za ně mzdy pro samotné messengery. Zaměstnanci ze zkrachovalých  restaurací a obchodů s oblečením se buď přímo stanou messengery, nebo nastoupí na místa například trafikantů a uvolnění trafikanti místo nich se stanou messengery. Výsledkem je, že všichni zase mají práci, ale celkově mají nyní lidé práci dále od spotřeby. A jelikož došlo k čistému zvýšení produkce, tak i lépe placenou. Ne každý z nich, ale celkově ano. Proč se celková produkce zvýšila si povíme níže.

A nyní přichází klíčová věc: tyto nové projekty, které dříve nebyly a nyní jsou ziskové, jsou dále od spotřeby. Můžeme si také představit výrobu jako proces fungující v etapách, přičemž kapitálový statek prvního řádu (viz výše) je poslední etapa výroby, druhého řádu předposlední etapa atd. Nový projekt vzniklý jakožto produkt nových úspor je další etapou výroby a celkový výrobní proces se prodloužil, trvá déle. Böhm-Bawerk pro tento delší proces používá v angličtině termín „more roundabout“.

O tomto delším, „more roundabout“ procesu platí, že je fyzicky produktivnější. Stejně jako Robinson Crusoe bude šetřit svoje banány na výrobu klacku jen za podmínky, že mu ten klacek v budoucnu přinese ještě víc banánů. Jinak by do toho procesu nešel. Člověk může dosáhnout vyššího uspokojení jedním ze dvou způsobů: buď dosáhne za stejný čas cíle, který je výš na jeho stupnici hodnot, nebo dosáhne stejného cíle dříve. Neboli buď získá „víc“ nebo „dřív“. Což je vysvětlením tvrzení, že delší výrobní procesy mají tendenci být fyzicky produktivnější.

Crusoe se nemůže pouštět do výroby klacku, pokud nemá naspořeno alespoň osm banánů, jinak uprostřed práce padne hlady, klacek musí nechat klackem a rychle jít shánět spadané banány starým způsobem. Podobně i v moderní ekonomice je nutné, aby na delší výrobní procesy existovalo dost úspor, jinak tyto procesy časem zkrachují. Což, jak později uvidíme, je přesně to, co se děje při hospodářských cyklech.

Právě úroková míra je tím signálem, který koordinuje podnikatelské aktivity tak, aby byly v souladu s časovými preferencemi spotřebitelů. Úroková míra má tendenci být stejná ve všech etapách výrobního procesu a ve výrobních procesech všech statků, jinak by došlo k přesunu podnikatelských aktivit tam, kde je nižší.

Jelikož, jak jsme si řekli, se kapitálové statky opotřebovávají, je pro udržení stejné produkce nutné spořit minimálně tak, aby mohly být obnovovány. Teprve až čisté investice (investice do nových kapitálových statků mínus investice do obnovy starých) vedou k delším a tedy i fyzicky produktivnějším výrobním procesům.

Na závěr si ukažme graf, který Jesus Huerta de Soto používá k ilustraci toho, jak funguje kapitálová struktura. Nezapomeňme, že jde jen o ilustraci, která doplňuje, ale nenahrazuje, logickou úvahu.

V tomto příkladě vidíme, že se výrobní proces skládá z pěti etap. Ta nejblíže ke spotřebě je ten vodorovný sloupec dole, ta nejdále od spotřeby je nahoře. Sloupec dole představuje výrobní statky prvního řádu, sloupec nahoře pátého řádu. U první etapy (pátý řád, sloupec nahoře) nakoupí podnikatel primární výrobní faktory (práci a půdu) za 18 peněžních jednotek (monetary units, m.u., dále budeme používat koruny). Jelikož jim zaplatil hned na začátku páté etapy a výsledek jejich produkce prodal až za rok, náleží mu úrok ve výši 2 koruny. Produkci tedy prodal za 18 + 2 = 20 korun. Podnikatel ve druhé etapě nakoupil za 20 korun výsledek z první etapy, navíc zaplatil další práci a přírodní zdroje za 16 korun, a opět jelikož zaplatil dříve, než obdržel výsledek výroby, utržil úrok ve výši 4 koruny. Dohromady tedy 20 + 16 + 4 = 40 korun. A tak dále, až hotový výrobek byl prodán ke spotřebě za 100 korun. Z těchto 100 korun šlo 70 korun primárním výrobním faktorům a 30 korun na úroky. Všimněme si, že zisk je ve všech etapách stejný (v první etapě 2 / 18 = 11%, v druhé etapě č 4 / 36 = 11% atd.).

Zatímco dnes jsme se věnovali zejména učení Eugena von Böhm-Bawerka, v příští části se budeme věnovat penězům, jejichž význam nejlépe vysvětlil sám Ludwig von Mises.