4. Bankovnictví

Ve druhém článku (kapitál) jsme čerpali zejména z Eugena Böhm-Bawerka, ve třetím článku (peníze) z Ludwiga von Misese a ve čtvrtém článku se budeme zabývat hlavně myšlenkami Murrayho Rothbarda.

Z ekonomického hlediska existují dva základní typy bankovních služeb: depozitní a úvěrové (deposit banking a loan banking). Vedle nich samozřejmě jsou i další služby jako správa majetku, zprostředkování peněžního styku, úschova fyzických předmětů (v sejfech) apod., ale ty nejsou pro naše účely zajímavé. V následujícím popisu depozitního a úvěrového bankovnictví používám pro ilustraci i příklady z historie, analýza ale platí v daných podmínkách obecně.

Bankovnictví na zlatém standardu

Depozitní bankovnictví

Depozitum znamená vklad a depozitní služby bankovnictví spočívají právě v tom, že si u banky uložíte peníze a dostanete na svůj vklad potvrzení. To je celé. Historicky tato služba vznikla proto, že penězi bylo zlato, které je samozřejmě obtížné a rizikové skladovat a přenášet. Někdo ho může ukrást, rovněž přenášet ho za účelem placení nemusí být vždy jednoduché. Prvními depozitními bankéři proto byli zlatníci, jejichž podnikání bylo logicky nejvhodnější pro tyto služby. Již byli vybaveni vhodnými prostorami a jejich ochranou atp. Zlato u nich prostě leželo na skladě a čekalo, až si jej zákazník zase vybere. Služby depozitního bankéře byly velmi podobné dnešním službám uložení obilí, nábytku nebo šperků v silu, skladu nebo sejfu.

Když jste u takového zlatníka a později bankéře uložili zlato, bankéř vám vystavil potvrzení. Takové potvrzení držitele opravňovalo si uložené zlato kdykoliv na požádání zase vybrat. Tak vznikly bankovky – potvrzení uložení určité hmotnosti zlata v bance. Když někdo chtěl zaplatit, přišel do banky se svým potvrzením, vybral si zlato a to potom předal prodávajícímu.

Rozdíl mezi zlatem na jedné straně a nábytkem či obilím na druhé straně je ten, že tento konkrétní nábytek a toto konkrétní obilí si budete chtít zase poměrně brzy vybrat. V Americe je běžná praxe, že se studenti musejí na letní prázdniny vystěhovat z kolejí a na začátku dalšího školního roku se zase nastěhují zpátky. Všechno je tam daleko a studenti často studují stovky kilometrů od domova, proto stěhovat se tam a zase zpátky by bylo drahé. A tak vznikly skladovací služby, kdy si svoje křeslo, oblečení, pracovní stůl a televizi uloží u místní firmy za poplatek. Je jasné, že po dvou třech měsících si ze skladu vyzvednou zase fyzicky to samé oblečení, nábytek a televizi. U obilí je situace malinko jiná, neboť tam si pravděpodobně majitel nevyzvedne fyzicky ta samá zrna, ale vyzvedne si jakékoliv obilí stejného typu v tom množství, jaké uložil (možná provede nějakou kontrolu kvality, pointa je ale ta, že pravděpodobně nebude trvat na důsledném oddělení svého obilí od obilí jiných zákazníků sila).

Zlato se ale v tomto ohledu liší. Zlato je zlato, každá zlatá cihla, slitek i mince je stejná jako jakákoliv jiná, právě to je nakonec jeden z důvodů, proč se zlato stalo penězi a může být všeobecným prostředkem směny (i když jsou samozřejmě určité rozdíly jako zlatý obsah, stav mince atd.). Pak je tu ještě jeden rozdíl od obilí a nábytku: zlato (jako peníze) nikdy nebude spotřebováno. Nábytek bude student po skončení prázdnin zase potřebovat a obilí shnije, ale zlato neshnije a ani ho majitel nebude nikdy potřebovat, pokud místo něj pro stejné účely může používat bankovky – potvrzení o uložení zlata v bance.

Po nějaké době si bankéř, pokud poctivě vždy vydal zlato na požádání po předložení bankovek, vydobyl svoji reputaci. Jelikož vybírat zlato a pak jím platit bylo složité, lidé začali místo zlata samotného používat bankovky – peněžní substituty nebo také peníze v širším smyslu. Pokud lidé měli v bankéře důvěru, že jim bankovky kdykoliv na požádání vymění za zlato, tak s bankovkami nakládali tak, jako by šlo o zlato, a zlato samotné vlastně nikdy nevybírali.

Pokud bankéři skutečně všechno zlato drželi u sebe ve svých sejfech a vydali jen tolik bankovek, kolik si u nich jejich zákazníci uložili zlata, jednalo se o službu čistého depozitního bankovnictví a o takovém bankéři potom říkáme, že udržuje 100% rezervy. Proti každé bankovce může opět vyplatit zlato. Bankovka na sobě nemá nominální hodnotu v dolarech nebo korunách, ale v uncích zlata. Pokud součet hmotností zlata na všech bankovkách určité banky v oběhu se rovná hmotnosti zlata, které má banka v sejfu, banka drží 100% zlaté rezervy oproti svým bankovkám. Takové bankovky jsou skutečně kryté zlatem.

I v podmínkách 100% rezerv a zlatého standardu můžou vzniknout moderní peněžní substituty tak, jak je známe dnes. Oproti zlatu může existovat běžný účet a ten může mít elektronické bankovnictví, bankomaty můžou existovat úplně stejně a vydávat buď bankovky nebo třeba i sypat samotné zlaté mince, zlatem může být kryt zůstatek na klasické platební (debetní) kartě (jak v praxi ukazuje Peter Schiff, který tento produkt nabízí). Problémem není ani existence různých bankovek od různých bank, protože všechny jsou jen poukázkami na určité množství toho samého zlata. Není tedy žádný důvod, aby existovaly směnné kurzy mezi jednotlivými bankovkami. Pokud obě banky mají reputaci, že své bankovky proplácejí, bankovka jedné banky na jednu unci zlata je ekonomicky stejný statek jako bankovka na jednu unci od jiné banky.

Depozitní bankovnictví je služba pro zákazníky, kteří již nemusejí složitě skladovat a stěhovat zlato. Za tuto službu se samozřejmě platí, stejně jako se platí za službu skladování obilí. Jakým způsobem konkrétně, to ekonom vědět nemůže, o tom rozhodují lidé na trhu. Jestli to bude fixní částka za měsíc, nebo částka za každý výběr, za platbu kartou, výběr z bankomatu – to není podstatné. Podstatné je, že se za takovou službu platí. Není zadarmo, a už vůbec banka neplatí úrok za uložené zlato, protože ho má jen v úschově a dále jej nepůjčuje. V dnešní době vedle bankovek hrají důležitou elektronické bankovní účty. Takové účty mohou existovat i na zlatém standardu a v podmínkách 100% rezerv a účtům vykonávajícím služby depozitního bankovnictví se říká vkladové účty, šekovatelné účty nebo běžné účty, v angličtině checking accounts nebo current accounts. Peníze (zlato) jsou na nich vždy připravené k okamžitému výběru či převodu na účet do jiné banky.

Jelikož, jak jsme si řekli výše, bankovky můžou kolovat prakticky donekonečna, aniž by to původní zlato bylo kdy vybráno ze sejfu. Navíc když už si ho někdo přijde vybrat, nepozná, zda si vybírá to stejné zlato, nebo zlato někoho jiného. V jakýkoliv okamžik, až na výjimky, si chce zlato vybrat jen malé procento zákazníků a většina zlata tedy leží v sejfu „ladem“. To představuje pro bankéře veliké lákadlo, neboť toto zlato může někomu půjčit, vydělat úrok a než si ho majitel bude chtít vybrat, bude ho mít zpátky a úrok je jeho zisk. Bankéř tedy má velikou motivaci mít na skladě méně zlata, než kolik vydal bankovek. Takový bankéř má oproti jím vydaným bankovkám jen částečné zlaté rezervy a bankovnímu systému, kde je tato praxe běžná, říkáme systém částečných rezerv (anglicky fractional reserve banking, FRB). Z minulého článku už víme, že vydaným bankovkám nad rámec uloženého zlata říkáme fiduciary media.

Někteří rakušané, jako například Walter Block nebo sám Murray Rothbard, takovou praxi považují přímo za podvod – bankéř vydává dvě potvrzení na jedno a to samé zlato. I když všichni zákazníci budou chtít vyplatit své zlato, tak při 100% rezervách to sice bance bude líto, protože přijde o svůj business, ale svoje závazky dokáže splnit. Při částečných rezervách to ale banka nedokáže, a je tedy v každém okamžiku prakticky zkrachovalá. Aby nezkrachovala doopravdy, tak musí doufat, že vyplatit zlato nebude chtít více lidí, než kolik ho má na skladě. Rothbard proto navrhuje, aby částečné rezervy byly nelegální (ovšem nelegálnost nutně nemusí uzákonit ani vymáhat stát). Jiní rakušané s ním nesouhlasí ohledně nelegality (zejména Larry White a George Selgin). Pro ekonomickou analýzu to nicméně není podstatné.

Na volném trhu existují tři hlavní mechanismy, které zajistí, že poměr zlatých rezerv k vydaným bankovkám bude relativně vysoký a stabilní (i když ne 100%). První z nich je důvěra banky. Aby bankovky nějaké nové konkrétní banky lidé skutečně přijímali, trvá poměrně dlouhý čas si vybudovat mezi nimi důvěru. Dlouhou dobu musí banka přesvědčovat, že její bankovky jsou „stejně dobré jako zlato“. O tak pracně vydobytou důvěru samozřejmě nebude chtít přijít. S tím souvisí druhý mechanismus: run na banku. Pokud se ukáže, že banka má problémy proplatit bankovky, věc se rychle rozkřikne a každý držitel bankovek si půjde stoupnout do fronty, jak pěkně zobrazila tato scéna z filmu It is a wonderful life. O důvěru, kterou budovala desetiletí, přijde banka během dne. Run na banku je ale až konečným ultimativním řešením a bance její politika částečných rezerv může procházet relativně dlouho, než se jí stane, že někoho nemůže vyplatit, a tedy než si toho někdo všimne. Hlavním mechanismem je něco jiného: zúčtování obchodů mezi bankami. Mezi lidmi sice kolují bankovky, a to i bankovky různých bank, ale banky samotné si navzájem stále platí zlatem. Na konci dne sečtou všechny bankovky cizích bank a řeknou: já mám tvoje bankovky za dvě tuny zlata, ty máš moje bankovky za jeden a půl tuny, pošli mi tedy prosím půl tuny zlata. Čím je bank na trhu více, tím má jedna banka méně zákazníků (u svých vlastních zákazníků banka žádné zlato převádět samozřejmě nemusí) a tím je tedy ten mechanismus silnější.

Banky mohou vytvořit kartel a domluvit se spolu, že budou vydávat nekrytá fiduciary media společně. Na volném trhu ale existuje obrovská motivace každého člena kartelu tu dohodu jednostranně porušit, zlato po ostatních žádat a nechat je tak zkrachovat. I kdyby ale se nikdo takový nenašel uvnitř kartelu, vždy může přijít někdo zvenčí a udělat to samé. Kartel tedy na volném trhu může vzniknout, nemá ale velkou šanci dlouhodobě vydržet.

Pokud ale existuje centrální banka, situace je úplně jiná. Centrální banka vydává bankovní licence a vstup do odvětví tak reguluje, respektive mu brání. Například vyžaduje po nových bankách, aby měly značný vlastní kapitál, i když banka ke svému úspěšnému podnikání nepotřebuje prakticky žádný (kromě kapitálu na pořízení sejfů, kanceláří a podobně). V ČR je to půl miliardy. Okruh zájemců o konkurenci bankám se tak drasticky zmenšuje. Centrální banka rovněž zabraňuje hrozbě runů na banky díky tomu, že působí jako věřitel poslední instance. To, co má oficiálně chránit zákazníky před krachy, naopak ulehčuje bankám vydávat nekryté bankovky. Další státní opatření jako například pojištění vkladů do určité výše dále snižuje motivaci jednotlivých bank držet svoje rezervy vysoko. Pojištění má smysl u jevů, které nelze ovlivnit, jako například povodeň. Ale zda má banka dost rezerv na vyplacení běžných účtů, o tom rozhoduje jen a jen sama, a proto pojištění zde není pojištěním, ale způsobem, jak zisky si nechat a ztráty převést na stát - a tedy na ostatní lidi, z nichž část tvoří právě její vlastní klienti. A v extrémních případech stát může vyhlásit „bankovní prázdniny“, kdy banky dočasně přestanou vyplácet zlato (proto se v angličtině říká státním svatkům „bank holidays“). Teprve tedy centrální banka a další státní opatření utváří na trh skutečný bankovní kartel, který může trvat dlouhodobě. Není proto divu, že zájem být „regulováni“ centrální bankou mají sami bankéři, jak dokládá samotná historie vzniku amerického Fedu, za jejímž založením stály mohutné tlaky bankovních magnátů v čele s JP Morganem, Johnem Rockefellerem a bankou Kuhn, Loeb and Co. Kvůli založení Fedu se jejich zástupci tajně a jen pod křestními jmény sešli k několikadennímu jednání na ostrově Jekyll Island. Že nejde o konspirativní teorii ale o historii „hlavního proudu“ dokládá samotné heslo History of the Fed na Wikipedii.

Úvěrové bankovnictví

Úplně odlišnou bankovní službou od depozitního bankovnictví je poskytování úvěrů. Tomu, kdo půjčuje své vlastní uspořené peníze, říkáme kapitalista, jak jsme si řekli ve druhém článku. Bankéř půjčuje cizí peníze. Je to expert na úvěry, dává dohromady mnoho střadatelů a z těchto peněz poskytuje úvěry firmám i lidem. Banka vydělává peníze z rozdílu mezi úrokovou sazbou, kterou platí střadatelům, a úrokovou sazbou, kterou si nechává platit od těch, co si úvěry berou.

Je zásadní rozdíl mezi úvěrem poskytnutým z něčích úspor a úvěrem poskytnutým díky vydání fiduciary media. V prvním případě někdo poskytnul uspořené peníze a po dobu trvání úvěru s nimi nemůže disponovat. V ekonomice je stále stejné množství peněz. Tento způsob poskytování úvěru je v souladu se zlatým standardem a se 100% rezervami. Takový úvěr vzniká tak, že si klient banky disponující úsporami otevře spořící účet (anglicky savings account), na který uloží své peníze, a po určitou dobu s nimi nemůže disponovat (narozdíl od běžného účtu, kdy mu jsou peníze kdykoliv k dispozici, ať už ve formě skutečného zlata, nebo ve formě peněžních substitutů, jako jsou bankovky či elektronické bankovnictví). Banka je vezme a půjčí je někomu jinému za úrok. Po uplynutí nějaké doby, řekněme po roce, původnímu střadateli vyplatí úrok, který financuje z úroku obdrženého od osoby, které na onen rok půjčila.

V druhém případě nikdo neuspořil a ten úvěr vytvořila banka z nových peněz. Tyto nové peníze předtím neexistovaly. Vznikly z ničeho, banka je prostě vytvořila „out of thin air“. Nikdo neodložil svoji současnou spotřebu na později. V ekonomice je nyní více peněz. Takovému procesu vytváření peněz nekrytých zlatem (obecně penězi v užším smyslu) říkáme inflace. Abychom odlišili od většinově chápaného významu slova inflace, říkáme tomuto procesu někdy peněžní nebo měnová nebo monetární inflace, zatímco všeobecnému růstu cen říkáme cenová inflace. Inflace je tedy možná jen v systému částečných rezerv, ale může existovat i na zlatém standardu. Je limitovaná v tom rozsahu, nakolik je limitován výdej fiduciary media a nakolik jsou silné mechanismy pro udržení vysokých rezerv, tak jak jsme je představili výše. Inflaci také hovorově říkáme „tisk peněz“. Takový úvěr nevzniká z prostředků spořícího účtu, ale obvykle jako „vedlejší produkt“ prostředků na běžném účtu, a proto tento typ úvěru úzce souvisí s depozitním bankovnictvím, jak jsme jej popsali výše. Když někdo uloží peníze na svůj běžný účet, banka podrží jen část z nich a zbývající část připíše na účet někomu jinému, který jej po určité době splatí i s úrokem. Tento úrok je potom stoprocentním ziskem banky, neboť původnímu majiteli peněz nemusí platit nic, jelikož ten měl celou dobu peníze k dispozici a neuložil je na spořící účet. Během doby trvání úvěru disponují poukázkami na to samé zlato dva různí lidé.

Peněžní inflace tedy znamená růst peněžní zásoby, který není kryt růstem objemu peněz v užším smyslu. Pokud tedy roste peněžní zásoba více, než kolik se vytěží nového zlata minus zlato použíté pro nepeněžní účely, dochází k inflaci.

Inflace způsobuje růst cen, v tom se rakušané shodnou s monetaristy. Peněžní inflace je za „normálních“ okolností jediným důvodem pro všeobecný růst cen. Například vyšší daně ani růst cen ropy nebo jídla samy o sobě nemohou způsobit všeobecný růst cen, protože pokud je peněz stejné množství a více jich jde na jídlo, ropu a zdaňované položky, méně peněz musí jít na ostatní věci a růst cen nemůže být všeobecný. Pokud tedy cenové indexy ukazují všeobecný růst cen za podmínek neměnné celkové peněžní zásoby, víme, že to nemůže být pravda a cenový index není ve skutečnosti „všeobecný“.

Inflace ale nezpůsobuje růst cen rovnoměrně. Vezměme si příklad člověka, který zfalšuje peníze. Má dokonalou tiskárnu a nechá si z ní vyjet milion, za který si koupí auto. On sám nic nevyrobil, ale má nové auto, takže je jasné, že došlo k pouhému přesunu bohatství od jedněch lidí k našemu padělateli. Z jeho počínání má největší užitek on sám, protože neudělal prakticky nic a má nové auto. Druhý největší užitek z jeho falešných peněz má místní autoprodejce, protože má o zákazníka víc. Autoprodejce peníze utratí ve své místní pekárně, užitek tedy má i jeho pekař. Je zřejmé, že ceny porostou nejdříve na trhu aut. Potom u pekaře atd. a peníze takto procházejí ekonomikou a postupně zvedají ceny. Těm lidem, kteří byli nejblíž původnímu padělateli, se zvednou příjmy dříve než ostatní ceny (náklady), a tak na tom celkově vydělají, lidem dále od padělatele se zvýší ceny, ale příjmy ne. A tak to jsou právě tito lidé, kteří v celkovém efektu původnímu padělateli koupili jeho nové auto.

Inflace v systému fiat money

Pokud země není na zlatém standardu a penězi v užším smyslu jsou papírové státní bankovky, jako je to dnes prakticky všude na světe, situace je podobná až na to, že inflaci (tisk peněz) můžou provádět nejen komerční banky vydáváním fiduciary media (peněžních substitutů nekrytých penězi v užším smyslu), ale navíc i centrální banka státu může zvyšovat objem samotných peněz v užším smyslu. Objem zlata samozřejmě libovolně zvyšovat nelze, ale pokud jsou samotnými penězi papíry tištěné státní centrální bankou, je zde veliký prostor. Pokud například centrální banka zvýší objem fiat money o miliardu a rezervy v ekonomice se pohybují na úrovni 10%, celkové zvýšení množství peněz bude deset miliard.

V ekonomicky stejné situaci jako padělatel z našeho příkladu se nachází stát a jeho centrální banka. Stát vydá dluhopisy, které nakoupí centrální banka za nové, čerstvě vytištěné peníze. Stát je tedy prvním, kdo nové peníze utrácí, ještě než stačily způsobit vyšší ceny, a má tak z tisku největší užitek. Druhým v řadě jsou komerční banky, ke kterým se nové peníze dostanou jako ke druhým. Komerční banky navíc díky systému částečných rezerv je ještě rozmnoží vydáním fiduciary media, za které inkasují úrok. Posledním v řadě, tím, kdo to celé platí, jsou lidé s relativně fixními platy, typicky tedy zaměstnanci, důchodci a všichni lidé na sociálních dávkách (mnozí z lidí na dávkách jsou ale do určité míry i příjemci nových peněz, takže konkrétní dopad záleží na okolnostech). Že přirovnání centrální banky k padělateli není přehnané, demonstroval Robert Murphy v tomto článku (abychom vypíchli to podstatné, například americký Fed nejen že tiskne peníze na „nákup“ federálních dluhopisů, ale i úroky z těchto dluhopisů pocházející vrací zpátky do státní pokladny, takže v konečném důsledku stát opravdu nedělá nic jiného než náš padělatel).

Právě inflace, vydávání fiduciary media a skutečnost, že nové peníze nezvyšují ceny rovnoměrně, a tedy že nejsou ekonomicky neutrální, je klíčem k pochopení, jak vznikají hospodářské cykly. Z dosavadního výkladu vyplývá, že inflaci vytvářejí jak centrální tak komerční banky, a pro vznik hospodářských cyklů tedy není existence centrální banky nezbytná. Jak jsme ale viděli, proces tisku peněz její existence výrazně „ulehčuje“.

Než se pustíme do samotné teorie hospodářských cyklů, tak se v příštím článku podíváme, jak probíhá skutečný, zdravý ekonomický růst, který nepodléhá cyklickým výkyvům. Abych použili moderní terminologii, můžeme jej nazvat „trvale udržitelný“ růst. Neboli slovy Friedricha Hayeka, dříve než budeme analyzovat, jak se to může pokazit, tak se nejdříve zamyslíme nad tím, jak to vůbec může fungovat.