5. Zdravý hospodářský růst

V tomto článku si ukážeme, jak funguje výrobní proces v hospodářství a jak probíhá zdravý ekonomický růst, aniž by byl následován kolapsem. Neboli dříve než budeme zkoumat, jak se ekonomika může pokazit, tak se nejdřív podíváme, jak vůbec může fungovat. Celé si to ukážeme ve třech fázích. V první fázi se podíváme na ekonomiku a výrobní procesy v situaci rovnoměrně plynoucí ekonomiky, neboli v rovnováze. Ve druhé fázi přidáme čisté úspory a investice a budeme zkoumat proces přizpůsobení se ekonomiky na vyšší úroveň produkce a ve třetí fázi se podíváme na tuto novou úroveň opět v rovnováze.

Rovnovážná ekonomika a nízké úspory aneb bod A

K ilustraci nám pomůže následující graf, který jsem si vypůjčil od Murrayho Rothbarda [1]. Výrobní proces zde tvoří 6 etap, přičemž etapa č. 1 je nejblíže ke spotřebě, etapa č. 2 je druhá nejblíže ke spotřebě atd. Neboli výstupem první etapy je již samotný spotřební statek, výstupem druhé etapy je kapitálový statek prvního řádu použitý v první etapě atd. Číslování etap je tedy v tomto příkladě opačné od pořadí, v jakém probíhá výrobní proces. Výrobní proces probíhá odshora dolů, zatímco číslování etap je odzdola nahoru. Je samozřejme jedno, jak si etapy očíslujeme, ale jelikož celkový počet etap se může měnit, je vhodné mít jako číslo jedna tu nejbližší ke spotřebě a poté podle potřeby přidávat.

Je jedno, jak je každá etapa dlouhá, a každá může být samozřejmě dlouhá jinak, ale pro jednoduchost předpokládejme, že každá trvá jeden rok. Dohromady tedy celý proces trvá 6 let. V každý okamžik ale probíhá všech 6 etap najednou, takže každý rok první etapa produkuje spotřební statky, šestá etapa každý rok produkuje kapitálové statky pátého řádu, které se další rok budou používat v páté etapě, atd. Pro jednoduchost předpokládejme, že žádné jiné spotřební statky se nevyrábí.

Pod etapou nejblíže ke spotřebě si můžeme představit maloobchod, třeba supermarket. Supermarket sice z technického hlediska nic nevyrábí, snad kromě pekáren přímo umístěných v jejich prodejnách, ale z ekonomického hlediska je prodej již vyrobených produktů zrovnatak výrobním procesem jako jejich fyzická výroba. Kladenský chleba fyzicky na skladě v pekárně v Kladně pro mě není spotřebním statkem, když já jsem v Praze. Druhou etapou může být rozvoz chleba z Kladna do okolí. Třetí etapou může být balení vyrobených pecnů do palet vhodných k rozvozu. Čtvrtou etapou samotné pečení, pátou etapou sklizeň pšenice a žita a šestou etapou setí pšenice a žita.

A nyní již k číslům na našem grafu. Čísla uvnitř vodorovných sloupců jsou v pěněžních jednotkách, řekněme v korunách. Postupujeme odspoda nahoru. Spotřebitelé utratí 100 korun za spotřební statky. Těchto 100 korun připadne kapitalistům  z první etapy. Ti si 5 korun nechají jako úrok, v dalším období (období se zde střídají pořád dokola, jsme v rovnoměrně plynoucí ekonomice, kde neexistují žádné změny) 15 korun utratí za mzdy zaměstnanců a za využítí půdy a za 80 korun nakoupí kapitálový statek prvního řádu.

Kapitalisté z druhé etapy obdrží 80 korun, z nichž si 4 koruny nechají jako úrok, za 16 korun nakoupí půdu a kapitál a za 60 korun nakoupí kapitálový statek druhého řádu od kapitalistů ze třetí etapy. Ti dostanou 60 korun, na úroku si nechají 3 koruny, za 12 nakoupí práci a půdu a za 45 koupí kapitálový statek třetího řádu, a tak dále. Až v poslední, šesté, etapě kapitalisté obdrží 20 korun, korunu si nechají jako úrok a za 19 korun nakoupí práci a půdu (do půdy patří ve všech etapách i přírodní zdroje a suroviny). Je důležité zopakovat, že pojmem kapitalisté rozumíme ty lidi, kteří spoří. Nemusí to tedy nutně být ti samí lidé, kteří řídí provoz pekárny. Ve většině případů tomu tak ani nebývá, neboť podnikatel v pekařství si na svůj provoz pravděpodobně půjčí od jiných lidí, kteří uspořili. Těmito lidmi můžou být i sami zaměstnanci a do takové míry by plnili roli jak zaměstnanců, tak kapitalistů.

Celkově tedy máme výdaje na spotřebu ve výši 100 korun, které jdou na platby pracovníkům a majitelům půdy ve výši 83 korun a kapitalistům ve formě úroku ve výši 17 korun. Všimněme si, že tento úrok není platbou za fyzickou produktivitu kapitálových statků, jak se někdy nesprávně tvrdí, ale je platbou za to, že kapitalisté zaplatí za práci, půdu a kapitálový statek vyššího řádu o rok dříve, než sami dostanou zaplaceno. Úrok je výrazem existence časových preferencí, vyplývá z toho, že současný statek má vyšší hodnotu než budoucí statek. Tak například kapitalisté z první etapy zaplatí 80 korun za kapitálový statek prvního řádu a 15 korun za práci a půdu rok předtím, než sami dostanou zaplaceno 100 korun za prodaný spotřební statek. Když dostanou zaplaceno, tak opět okamžitě nakupují kapitálový statek prvního řádu a práci a půdu. V každý okamžik tedy mají investováno 95 korun, které nemohou spotřebovat. Jejich odměnou je úrok ve výši 5 korun a jejich výnosovou mírou (anglicky rate of return on investment) je 5 / 95 = 5,3 %.

Všimněme si, že výnosová míra je ve všech etapách stejná. V druhé etapě je úrok 4 a investice 76, neboli výnosová míra je opět 5.3%, a tak dále (čtvrtá a pátá etapa nesedí jen kvůli zaokrouhlování). Tak tomu být v rovnovážné ekonomice musí, neboť kdyby byla v jedné etapě výnosová míra vyšší, podnikatelé by tam nasměrovali svou činnost, vyšponovali ceny vstupů výše a výnosovou míru tak snížili.

Výnosová míra je tedy rovna úrokové míře a rovněž je rovna rozdílu ve výstupních cenách mezi etapami. Úrok tedy v žádném případě není fenomén existující pouze na finančních trzích, ale existuje naprosto na všech trzích a ve všech výrobních etapách.

Celkové hrubé investice jsou 318 korun, což je souhrn investic ve všech etapách výroby do kapitálových statků a na platby za práci a půdu. Všimněme si, že úspěch celého výrobního procesu je zcela klíčově závislý právě na udržování výše těchto hrubých investic. Toto udržování ale není automatické a pokud by kterýkoliv z kapitalistů se rozhodl dál nepokračovat, svých 95 korun (v první etapě) dál neinvestovat, ale užít si jejich spotřebu, celý výrobní proces se rozpadne. Také si všimněme kvantitativního vztahu: na spotřebu ve výši 100 korun je potřeba hrubých investic ve výši 318 korun, tedy více než trojnásobku. Takový podíl je běžný v rozvinutých ekonomikách. Pro udržení současné úrovně produkce a tedy spotřeby tedy je rozhodující, jak bude utracen hrubý příjem, a ne čistý.

Rovněž si všimněme, že úplně na začátku výrobního procesu, v šesté etapě, nejsou žádné kapitálové statky. To opět není náhoda, neboť veškeré platby za kapitálové statky lze rozložit až na platby za původní, originální výrobní faktory, tedy práci, půdu a čas. Mzdy a renty sice jsou platbou za práci a půdu, ale úrok v žádném případě není platbou za kapitál.

Celkové čisté investice jsou nula, neboť čisté investice představuje změna hrubých investic a v rovnovážné ekonomice žádná změna není [2]. Celkové čisté příjmy jsou tedy rovny celkovým čistým výdajům na spotřebu, tedy 100. Jak jsme si již řekli, spotřebu si užívají kapitalisté ve výši 17 korun ve formě úroku a majitelé půdy a práce ve výši 83. Když sečteme výdaje na spotřebu a výdaje na investice, dostaneme celkové hrubé výdaje ve výši 418. Celkové hrubé příjmy jsou rovněž ve výši 418 a získáme je, když sečteme příjmy prvních kapitalistů (100), příjmy majitelů půdy a práce (83) a příjmy ostatních kapitalistů (235). Když vydělíme celkové úrokové příjmy (17 korun) celkovými hrubými investicemi (318), opět dostaneme úrokovou míru 5,3%.

Efekt vyšších úspor aneb z bodu A do bodu B

Nyní předpokládejme, že se sníží časové preference a v důsledku toho lidé ze 100 korun svého čistého příjmu utratí za spotřebu jen 80 korun a o 20 korun navýší své hrubé úspory. Čisté úspory tedy jsou 20 korun. Hrubé úspory a investice jsou 318 + 20 = 338 korun. Současně víme, že klesne úroková míra. Nevíme o kolik, ale řekněme, že klesne z původních 5,3% na 3%.

Z makro-pohledu snížené časové preference znamenají, že je k dispozici více současných statků a lidé jsou obecně ochotnější si počkat, samozřejmě s tím, že v budoucnosti obdrží více statků. Na nějakou dobu tedy spotřeba klesne s tím, že v budoucnosti vzroste na ještě vyšší úroveň, než byla před těmito novými investicemi (jinak by nemělo smysl extra spořit). Fyzicky je budoucí vyšší spotřeba možná proto, že se začne vyrábět více kladiv a méně iPodů. Z kapitálové teorie víme, že čím je výrobní proces delší, neboli slovy Böhm-Bawerka „more roundabout“, je fyzicky produktivnější. A právě tyto extra investice umožní financovat procesy, které jsou „more roundabout“. Místo šesti etap jich nyní bude, řekněme, sedm. V našem příkladě může sedmou etapou být například výroba traktoru na lepší osetí pole pšenicí, což umožní vyšší výnos (měřeno například v tunách sklizené pšenice na hektar).

Při zvýšení úspor tedy „trpí“ odvětví blízká ke konečnému zákazníkovi jako například nákupní střediska, kinosály, pizzerie a cestovní kanceláře. Naopak se typicky daří odvětvím průmyslu, stavebnictví a těžbě surovin.

V etapách blíže ke spotřebě dochází ke snížení cen výrobních faktorů a v etapách dále od spotřeby naopak k jejich růstu, takže rozdíl mezi cenami statků v různých etapách se snižuje – což odpovídá nižší úrokové míře. Opět si půjčíme graf od Rothbarda [3]. Původní struktura je vyznačená bíle a nová struktura je značená šedivě: je užší a o jednu etapu delší.

Jednají ale individuální lidé, a proto je pro ně makropohled irelevantní. V praxi totiž fungují mechanismy, které podnikatele vyhledávající zisk vedou ke stejnému efektu, i když o uvedeném agregovaném obrázku nemá ponětí. Z pohledu podnikatelů se to projeví tak, že klesnou zisky v etapách blízko ke spotřebě a zvýší se zisky v etapách vzdálenějších, přičemž se objeví nová zisková výrobní etapa, sedmá. Její existenci umožní majitelé ušetřených 20 korun, kteří hledají nějaký business, který jim vydělá úrok.

Když „vypadne“ 20 korun ze spotřeby, nejvíc postižené budou etapy nejblíž ke spotřebě. Kapitalisté z první etapy dostanou jen 80 korun místo původních 100. Samozřejmě si nebudou moci dovolit platit 95 korun na ceny vstupů, takže i kapitalistům z druhé etapy se sníží celkové příjmy. Celkově se ale investiční výdaje zvýšily z 318 korun na 338. Jelikož se tedy podnikatelům z etap blízko ke spotřebě sníží příjmy, celkově větší výdaje jdou částečně do etap vzdálených od spotřeby a částečně do zcela nové, v našem příkladě sedmé, etapy. Musí to tak být, neboť v každé etapě, jak víme, musí nakonec být stejná úroková míra.

Čím jsou projekty vzdálenější od spotřeby, tím jsou citlivější na úrokovou míru, a proto tím jsou ziskovější, když úroková míra klesne. Stavba mrakodrapu trvá roky, a proto snížení úrokové míry ji ovlivní daleko více než například stánek s hamburgery. Když se na to podíváme optikou účetního, tak jelikož se snížil úrok, zvýšila se čistá současná hodnota (anglicky net present value) projektů, jelikož NPV roste, když úroková míra klesá a naopak. Některé projekty, které dříve byly ztrátové, jsou nyní ziskové.

Výrobní faktory specifické pro určitý účel jako třeba pec na výrobu pizzy budou tímto přesunem postiženy. Naopak obecně využitelné faktory, mezi které se počítá i práce, se prostě přesunou do etap vzdálenějších od spotřeby. Sedmá etapa najme lidi a první etapa některé lidi propustí. Nemusí jít samozřejmě o ty samé lidi, zaměstnanci z první etapy mohou najít novou práci ve druhé, lidé z druhé etapy ve třetí atd.

Rovnovážná ekonomika a vysoké úspory aneb bod B

Nyní se podívejme na opět rovnovážnou situaci, která nyní nastane po zvýšení celkových investic. Situace je podobná jako v prvním příkladě, čisté investice jsou opět nula a takováto výrobní struktura je opět trvale udržitelná. Celkové hrubé příjmy a výdaje jsou stále 418 korun.

Celkové hrubé úspory a investice jsou ale vyšší (338 korun) a výdaje na spotřebu jsou naopak nižší (80). Toto může na první pohled vypadat jako paradox, neboť cílem vyšších úspor měla být spotřeba vyšší, ne nižší. Řešení je ale snadné: spotřební výdaje jsou sice nižší, ale reálná, fyzická produkce samotných statků je vyšší. Vyšší fyzická produktivita není na grafu znázorněna, ale odvodili jsme ji v předchozí kapitole o kapitálových statcích. Za 80 korun si nyní spotřebitelé koupí více reálných spotřebních statků než předtím za 100 korun. Z čehož samozřejmě vyplývá, že se ceny spotřebitelských statků snížily. Graficky můžeme tuto novou rovnovážnou ekonomiku znázornit takto [4]:

Závěr

Závěrem můžeme zopakovat klíčová poznání. Pro popis výrobní struktury je klíčová existence etap, neboť výroba probíhá v čase. Úrok je fenomén existující na všech trzích a u všech statků. Vyšší úspory vedou ke snížení úrokové míry, prodloužení výrobní struktury, růstu cen statků dále od spotřeby a poklesu cen statků blíže ke spotřebě. Při vyšších úsporách se tyto výdaje nikam neztratí, jejich výsledkem je vyšší fyzická produkce spotřebních statků a pokles celkových výdajů na ně (pokud se nezmění peněžní zásoba), neboli pokles jejich cen.

[1] Murray Rothbard, Man Economy and State with Power and Market, second edition, Ludwig von Mises Institute, 2004, strana 369
[2] Opotřebení kapitálových statků, jako například údržba nákladních aut rozvážejících chleba, v našem jednoduchém příkladě není zobrazeno.
[3] Murray Rothbard, Man Economy and State with Power and Market, second edition, Ludwig von Mises Institute, 2004, strana 519
[4] Tento graf pochází od Roberta Murphyho z jeho přednášky na Mises Academy, Understanding the Business Cycles, 2010.