8.a Některé konkureční teorie hospodářských cyklů - keynesiánci
V tomto článku pojednáme o některých konkurenčních teoriích hospodářských cyklů a začneme keynesiánci. V článku budeme vycházet ze standardního pojetí keynesiánské ekonomie. Hlavními představiteli dnes jsou zejména Paul Krugman a Brad DeLong.
Keynes v roce 1936 vydal svou Obecnou teorii zaměstnanosti, úroku a peněz. Nazval ji „obecnou“, protože podle něj předchozí klasická ekonomie funguje jen v podmínkách plné zaměstnanosti a představuje tak jen „speciální“ případ. Jeho obecná teorie tedy měla ambice ekonomii doplnit o vysvětlení fungování ekonomiky v krizi. Podobně jako Einsteinova teorie doplnila Newtonovu fyziku, která sice platí, ale jen v nízkých rychlostech. Keynes sám matematické rovnice nepoužíval, s těmi přišli až jeho následovníci.
Keynes tvrdil, ze Sayův zákon (podle Jeana-Baptista Saye) trhů v krizi neplatí. Sayův zákon říká, že za svou poptávku v konečném důsledku každý platí svou nabídkou. Např. pekař v konečném důsledku za boty platí houskami. Důvodem, proč je dnes celková poptávka společnosti tak vysoká, je ten, že celková nabízená produkce je tak vysoká. Když je deprese, tak problémem není, že vyrábíme příliš mnoho, ale že vyrábíme nesprávné věci.
Keynes tento zákon interpretoval jako „nabídka vytváří svou poptávku“ a tento výrok zavrhl. Podle Keynese může být nabídka příliš vysoká, a tudíž poptávka příliš nízká. Poptávku je tedy třeba stimulovat. Rakušané se zaměřují nejdříve na produkci a poté, když je produkce vyrobena, tak to umožňuje, aby ji někdo poptával. Keynesiánci se na proces dívají obráceně: podle nich je nejdříve poptávka, která umožňuje výrobcům něco vyrobit. Keynesiánci dále předpokládají, že výdaje na spotřebu jsou relativně fixní procento příjmů. Jelikož právě výdaje na spotřebu jsou podle nich ekonomickým motorem a tyto výdaje jsou závislé na příjmu, řešením krize je zvýšit agregátní poptávku pomocí zvýšení příjmu. Je celkem jedno, na co extra výdaje půjdou, protože zatímco v situaci plné zaměstnanosti nová výroba musí přetáhnout zdroje z konkurenčních procesů, v krizi jsou nevyužité zdroje - nezaměstnanost.
Keynesiánci (alespoň v klasickém pojetí) nevycházejí z jednání jednotlivců, ale ekonomiku popisují pomocí agregátů. Celkové příjmy v ekonomice (Y) jsou rovny celkovým výdajům a ty jsou součtem výdajů na spotřebu (C), soukromé investiční výdaje (I), vládní výdaje (G) a čistý export (NX). Celkové výdaje potom představují produkci ekonomiky, např. HDP. To je samozřejmě účetní tautologie, která platí vždy. Problémem je, že keynesiánci si do ní vkládají předpoklady o tom, co způsobuje co. Takže pokud se zvýší G a všechno ostatní se nezmění, vzroste HDP. Problémem je, že předpoklad neměnnosti ostatních veličin nelze nijak obhájit, naopak velmi pravděpodobně klesne jak C, tak i I.
Past likvidity
Podle keynesiánců je dalším problémem paradox úspor a s tím související past likvidity. Tvrdí, že normálně lze ekonomiku stimulovat nižšími úrokovými sazbami, které povzbudí investiční výdaje. Nízké úrokové sazby by rovněž měly stimulovat spotřební výdaje, neboť je menší motivace spořit. A nezapomeňme, že právě výdaje jsou podle keynesiánců potřeba. Podle nich ale během krize nikdo investovat nebude, protože už teď nemůže ani prodat to, co má na skladě. V situaci nízkých úrokových sazeb navíc není prostor je dále snížit – pod nulou nominálně úrokové sazby mít nelze – nikdo si nemůže půjčit tisícovku s tím, že vrátí po roce devět set. Proto veškeré nové peníze skončí v držbě, banky je prostě drží jako dobrovolné rezervy a nepustí je do ekonomiky. V takové situaci – v pasti likvidity – tedy monetární politika Fedu nefunguje a je potřeba celkové výdaje podpořit státním utrácením.
Keynesův versus Rothbardův multiplikátor
Příznivý efekt státního utrácení je navíc dle keynesiánců znásoben multiplikátorem. Vysvětlují ho několika způsoby, my si ukážeme dva z nich. První vysvětlení se odvolává na dlouhodobé kapitálové či spotřební statky. Když například automatická pračka vydrží prát deset let a po deseti letech je potřeba koupit novou, tak když má prádelna deset praček, tak každý rok potřebuje jednu novou. Pokud nyní kvůli nějaké státní pobídce lidé začnou utrácet více a řekněme, že obchody se naší prádelně zvýší o deset procent, tak ta si nyní musí koupit o jednu pračku více. Tím pádem ale letos nakoupí ne jednu pračku (kvůli normální obnově), ale dvě pračky, což je dvojnásobek. Keynesiánec tedy vidí, že 10% stimulace vedla ke 100% nárůstu na trhu praček. Problém s tímto uvážováním je ten, že to celé stojí a padá s tím, že používáme jeden rok jako jednotku, za kterou počítáme nárůst. Kdybychom použili týden, tak dojdeme k ještě většímu multiplikátoru: pokud průměrně prádelna za týden koupí 1/52 pračky a nyní kvůli stimulu si koupila 1 + 1/52 pračky, jedná se o nárůst o 5200%! Jediná doba, která není zvolena arbitrárně, ale dává smysl, je doba životnosti praček – 10 let. A pokud se zaměřujeme na tuto dobu, tak zjistíme, že 10% nárůst poptávky po praní vede právě k 10% nárůstu poptávky po pračkách a žádný multiplikační zázrak se neděje.
Druhé vysvětlení multiplikátoru vyplývá ze známých keynesiánských rovnic a z jejich předpokladů o spotřebě. Podle Keynese je spotřeba (C) stabilní funkcí příjmu (Y); řekněme, že 80% příjmu tvoří spotřeba. Celý příjem se rovná výdajům na spotřebu plus na investice (I). Dosadíme do rovnice a získáme:
Y = C + I,
C = 80% * Y,
Neboli Y = 80% * Y + I a rovněž tím pádem Y = 5 * I.
Z toho vyplývá, že každý přírůstek investic vede k pětinásobnému zvýšení celkových příjmů neboli HDP. Že je to absurdní, skvěle ukázal Rothbard na konci 11. kapitoly svého Man, Economy and State, kdy postupoval přesně podle logiky Keynese, ale dovedl stejný příklad do extrému. Celkové příjmy (Y) se rovnají příjmům Rothbarda (R) plus příjmům všech ostatních lidí ve společnosti (V). Dá se říci, že příjem všech ostatních lidí je velmi stabilní funkcí celkových příjmů, neboť jediný rozdíl mezi nimi je příjem jednoho jediného člověka – Rothbarda. Stabilita tohoto vztahu je mnohem, mnohem větší než stabilita Keynesova vztahu mezi spotřebními výdaji a celkovými. Řekněme tedy, že V = 99,9999% * Y. Rothbardův příjem je volatilní, nestálý, a proto nejistý element. Y = V + R, Y = 99.9999% * Y + R a Y = 100,000 * R. Ekonomiku lze tedy nastartovat naprosto jednoduše: dejte Rothbardovi milion dolarů a HDP rázem vyletí o sto miliard!
Sticky prices
Jedním z hlavních důvodů trvalé nezaměstnanosti je podle keynesiánců to, že nominální mzdy neklesají. To je způsobeno například neochotou odborů mzdy snižovat. Dalším důvodem je často se objevující mýtus, že vysoké mzdy jsou jediným způsobem, jak si lidé můžou dovolit nakupovat produkci od firem, které tyto mzdy platí. Tento problém potom keynesiánci navrhují řešit inflací. Nominální mzdy sice neklesnou, ale jelikož všechny ostatní ceny vzrostou, reálně tedy mzdy klesnou, což umožní podnikům nabrat zaměstnance. Tento vztah mezi inflací a zaměstnaností popisuje známá Phillipsova křivka.
To je do určité míry pravda, ale přinejlepším se jedná o „second-best“ řešení. Za prvé, pokud je problémem rigidita na trhu práce, řešením je rigiditu odstranit, což je plně v moci státu. Za druhé, uvedený vztah předpokládá, že lidé jsou pitomci, kteří všude kolem sebe vidí rostoucí ceny, ale nepožadují nárůst svých platů. V praxi samozřejmě budou chtít vyšší mzdy, což bude vyžadovat vyšší a vyšší míru inflace. Za třetí, tisk peněz, který je pro cenovou inflaci nutný, způsobuje všechny ty negativní efekty (umělý boom, špatné investice atd.), o kterých jsme pojednali v minulých článcích.
Závěr
Největší problém keynesiánského vidění světa je ten, že podle nich větší poptávka vede k větší produkci. Pravý opak je pravda. Stimulací poptávky nezačnou do regálů skákat iPhony, stejně jako mistrovství světa nelze vyhrát trénováním oslav a pití z poháru. To přijde jako odměna a nikdo je stimulovat nemusí.