8.b Některé konkureční teorie hospodářských cyklů - monetaristé
Jak to šlo po sobě
Nejdříve byli klasičtí ekonomové jako Adam Smith, Ricardo, Hume a John Stuart Mill. Ti v mnohých ohledech přišli s významnými myšlenkami, ale v oblasti výrobního procesu byla jejich analýza značně jednoduchá: produkce podle nich vzniká kombinací homogenních výrobních faktorů a ve svých teoriích nezohledňovali čas a tudíž časovou strukturu produkce. Již v té době existovala kvantitativní teorie peněz, která v zásadě říkala, že s růstem množství peněz klesá jejich kupní síla. John Stuart Mill sestavil rovnici směny, o které bude řeč níže. Po klasických ekonomech přišla marginalistická revoluce a s ní i vznik rakouské školy. Ve stejné době vzniká i neoklasická ekonomie, která ovšem většinu rakouských poznatků ignorovala (mimo jiné i proto, že centrem světové ekonomie byla Anglie, kde málokdo uměl německy). Jejími představiteli jsou John Bates Clark, Irving Fisher, Alfred Marshall nebo Frank Knight, což byl zakladatel chicagské školy. Podle nich existuje jeden homogenní kapitálový fond, který má schopnost automatické reprodukce. Výrobu nezkoumali jako proces, který probíhá v čase, a kolik času na něj je souvisí s časovými preferencemi, neboli kolik času lidé jsou ochotni počkat na „výsledky“ výroby. Podle nich všechny výrobní procesy i spotřeba probíhají najednou, čas nehraje roli, protože se vše odehrává v kruhovém diagramu, tak jak ho známe ze základních kurzů ekonomie od Paula Samuelsona: firmy zaměstnávají zaměstnance, ti dostávají mzdy, za ně nakupují výrobky, které vyrábějí firmy. Vše se děje v jeden okamžik, respektive stále dokola, za okamžik se stane to samé, pak to samé atd. Na popis tohoto koloběhu se používají rovnice popisující rovnovážný stav (neoklasická ekonomie obohatila klasickou právě o matematické rovnice) - i z těchto rovnic vyplývá, že v jejich analýze chybí element času, vyjádření důležitosti toho, že než je možné spotřebovat, musejí lidé nějakou dobu počkat na výsledky výroby a mezitím odložit spotřebu a spořit a investovat – nic takového v rovnicích popisujících ekvilibrium najít z jejich podstaty nelze. Rovnice nedokáží zobrazit, že veličiny v nich použité jsou v realitě jedna po druhé, následují po sobě. Napsat pouze, že se jedna veličina rovná násobku druhé, znamená ignorovat klíčové poznatky pro pochopení reality.
Do 30. let 20. století byla neoklasická ekonomie hlavně mikroekonomií. Část makro také existovala, ale ta vycházela z mikra a představovala ji zejména právě kvantitativní teorie peněz. Matematický aparát, což byl hlavní rozdíl mezi klasickou a neoklasickou ekonomií, v makroekonomii přinesl Irving Fisher ve své rovnici směny (viz níže). Ve 30. letech ji ale vytlačil Keynes a jeho nástupci. Toto začlenění Keynesovy makroekonomie, která již nestojí na mikroekonomických základech, není pouhým součtem individuálních jevů, ale existuje sama o sobě nezávisle na jednotlivcích, Paul Samuelson nazývá neoklasická syntéza. Milton Friedman rozpracoval argumenty původní staré kvantitativní teorie peněz a nabídl verzi makroekonomie, která byla konkurenční ke Keyneseově. Friedmanova makroekonomie se nazývá monetarismus. Monetarismus je relativně nový termín (60. léta 20. století), ale jeho myšlenky do značné míry vycházejí z klasické ekonomie a z kvantitativní teorie peněz.
Rovnice směny
Když je někdo monetarista, tak používá rovnici směny, která má za cíl matematicky formalizovat kvantitativní teorii peněz. Ta má několik forem, nejznámější jsou M * V = P * T, nebo M * V = P * Q, nebo M = k * P * Q. Poprvé s ní přišel angličan John Stuart Mill a matematicky ji formuloval američan Irving Fisher. Podle něj lze pomocí rovnice pochopit faktory určující kupní sílu peněz (neboli objektivní směnnou hodnotu peněz). M je množství peněz v oběhu, P je cenová hladina. V první variantě je T index reálné hodnoty všech transakcí, tzn. i nehotových výrobků. Ve druhé variantě je Q reálný produkt (například reálné HDP), tzn. jen hotové výrobky a služby. T je tedy mnohem větší číslo než Q. V je rychlost oběhu peněz, například kolikrát průměrně za rok jeden dolar vymění majitele. Třetí variantu vytvočili keynesiánci a místo V je tam 1/k (Cambridská konstanta) a pak ještě pár dalších změn (např. předpoklad, že nabídka peněz se rovná poptávce po pěnězích), ale tomu se nebudeme věnovat. Všechny tři varianty stojí na stejné logice a my si vyberemu tu Fisherovu, tzn. tu první, transakční.
Podle Fishera je levá strana rovnice (M * V) stranou peněžní a pravá strana rovnice (P * T) stranou výrobků a služeb, přičemž cenová hladina P je určena zbývajícími třemi veličinami. Rovnice je agregací individuálních nákupů. Takže pokud například si Alois od Bedřicha koupí za 20 korun 10 rohlíků, tak levá strana (strana peněz) jsou peněžní výdaje a pravá strana (strana zboží) jsou reálných deset rohlíků krát cena 2 koruny za jeden. Alois dal dvacet korun a Bedřich vzal dvacet korun. Rohlíky šly opačně. Z toho Fisher odvozuje, že dvacet korun má ekvivalentní hodnotu jako deset rohlíků, a proto lze říci, že 20 = 10 rohlíků krát 2 koruny za kus.
Tyto individuální transakce Fisher potom „sečte“ a získá uvedenou agregovanou rovnici. V té je V relativně konstantní (předpoklad). V době „zdravé“ ekonomiky, kdy reálný produkt (i transakce na meziprodukty) mírně roste, potom výrazný růst množství peněz (M) vede pouze k růstu cenové hladiny. Co se týče vysvětlení krize, tak krizi podle monetaristů způsobuje pokles M a jelikož cenám není umožněno klesat (sticky prices), tak někde to povolit musí – a tím je Q, neboli drasticky poklesne reálný produkt, vylétne od něj odvislá nezaměstnanost atd. Podle Friedmana tedy za krizi z roku 1929 může pád bank a deprese trvala tak dlouho, protože Fed nenahradil pokles množství peněz, zkrátka tiskl málo.
Rakouská kritika
Jaká je reakce rakušanů? Tak nejdříve věc, kde rakušané souhlasí. Tím je skutečnost, že tisk peněz (zvyšování M) vede k vyšším cenám. Minimálně k vyšším, než by byly bez tisku. Tzn. i když klesají, tak klesají o méně, než by klesly. To platí jak v dobách „zdravého“ růstu (např v 19. století klesaly ceny, ale bez tisku by klesaly více), tak i v době krize. Tzn. ve 30. letech ceny klesaly, ale klesaly by bez tisku více. Někdy je tisk tak mohutný, že i v době krize ceny rostou, např. 70. léta nebo dnešní krize.
Ovšem rakušané s tímto souhlasí úplně z jiného důvodu, než je rovnice směny. Ta je totiž nesmyslná. Jak na agregované úrovni, tak na úrovni individuálních transakcí. Nejdříve se podívejme na individuální úroveň, kdy rovnici můžeme napsat jako M * V = p1 * q1 + p2 * q2 + ... Veličiny p1 a q1 jsou cena a množství první transakce atd. U příkladu s rohlíky je q1 10 a p1 jsou 2. Problém je, že se zde jedná přinejlepším o nicneříkající truismus, v horším případě o čistý nesmysl. U Fishera se přitom jednalo o ten horší případ.
Ta rovnice nám říká, že dvacet korun, které vydal Alois, se rovnají dvaceti korunám, které přijal Bedřich. Nic víc. Absolutně nic dalšího z toho nevyplývá. To jistě není nic, co by nám pomohlo zjistit faktory, které určují cenovou hladinu, jak znělo Fisherovo zadání. Fisher ale jde dále a tvrdí, že to můžeme číst tak, že 20 korun má stejnou hodnotu jako 10 rohlíků. Ale to v žádném případě není pravda – pro Aloise mají rohlíky větší hodnotu než 20 korun a pro Bedřicha naopak. Fisher by to měl vědět, neboť toto tvrdil dlouho po objevení subjektivní hodnoty Mengerem a spol., konceptu, ke kterému se jinak Fisher hlásil. Takže není pravda, že jedna strana je strana peněz a druhá je strana zboží. Obě strany jsou strany peněz.
Dále, i kdyby hodnota byla stejná, tak z rovnice nevyplývá, co je příčinou a co je důsledkem. Nevyplývá z ní, že cena je určena zbývajícími veličinami, které jsou nezávislé. Všechny veličiny jsou totiž závislé – na subjektivním hodnocení jednajících lidí. Cena nemůže být určena neživými věcmi, jako je množství rohlíků a množství peněz. Cenu určují lidé, pro které ovšem v této rovnici není místo. Absurditu rovnice můžeme ukázat na této nové rovnici směny: 20 korun = 10 rohlíků krát počet právníků krát 2 koruny děleno počtem právníků. Najednou je jedním z „určujících faktorů“ ceny počet právníků.
Situace je ještě horší, pokud se díváme na agregovanou verzi rovnice, tj. M * V = P * T. Jedinou smysluplnou z těchto čtyř veličin je M : počet korun v oběhu. Co je T? Jak lze (doslova) sčítat jablka a hrušky? Jak lze sčítat rohlíky a divadelní představení? Co to je P? Pokud má být cenová hladina P průměrnou cenou, tak každý průměr musí mít společného jmenovatele. Když cena rohlíku je 2 koruny za rohlík a cena auta je 300 000 korun za auto, jaká je cenová hladina? 150 001? Asi těžko. Vážený průměr? Ale jak posoudíme váhu? Problém s rychlostí oběhu V je ten, že to není vůbec definovatelný pojem, taková věc nereprezentuje nic v reálném světě, a proto nelze o něm mít žádné předpoklady. Jediná smysluplná definice, i když pomineme nesmylnost P a T, je ta, že V se rovná P * T / M. Je to prostě číslo, které vyjde z této rovnice, anglicky balancing figure. Rovnice využívající veličinu, která existuje jen v ní samotné, nemůže popisovat reálný svět.
Další problémy
I když všechny tyto připomínky dáme stranou, problémů se nezbavíme. Rovnice je nezbytně statická a ignoruje čas. I kdyby popisovala reálný svět, tak jen za nějakou průměrnou dobu, a popisuje jen současnou situaci, ale ne jak se do ní dospělo, ne proces změny. Dále je zde předpoklad, že růst množství peněz je neutrální na reálnou produkci, že všechny ceny rostou spolu stejně, což, jak víme, není pravda. Peníze vstupují na konkrétním místě (např. u bank) a ovlivňují sektory nestejně; někdo se k nim dostane dřív a jiný později. A ceny ovlivňují reálnou produkci. Tzn. že růst M ovlivňuje T. T je zde bráno jako homogenní veličina, monetaristé nemají kapitálovou strukturu a jejich pojetí kapitálu je na rakouské poměry příliš zjednodušené, protože nedokáže vysvětlit časovou strukturu kapitálu a tedy proces investic do projektů, které se neuživí – což je klíčový aspekt obchodních cyklů. Jedno P ignoruje vliv měnících se relativních cen, sleduje jen celkový posun nahoru či dolu. Pokud jedna cena vzroste o 50% a druhá klesne, na P se to nemusí projevit vůbec nijak, a přesto to může být zásadní.
Monetaristický pohled na boom a bust nedokáže vysvětlit, proč ceny kapitálových statků rostou a poté klesají výrazně více než ceny spotřebních. Nedokáží vysvětlit cykličnost - proč se krize opakují se železnou pravidelností. Nedokáže vysvětlit, proč dochází k tomu, že se najednou prakticky všichni podnikatelé i veřejnost mýlí. Nedokáže to vysvětlit ani moderní teorie racionálních očekávání, která z monetarismu vychází. A hlavně: jelikož nemají sofistikovanou kapitálovou teorii, tak monetaristé považují hospodářskou krizi za čistě peněžní fenomén. Monetaristé říkají: „Vytiskněte peníze a problém zmizí“. Nevidí, že problém existuje v reálné ekonomice: pracovní síla i fyzický materiál jsou tam, kde být nemají. Peníze sice krizi způsobily, ale ta krize spočívá v nevhodném používání reálných, nepeněžních statků. Proto ji peníze nevyléčí.
Rakušané považují pokles cen během krize za symptom. Monetaristé za příčinu krize, a proto ho chtějí léčit. Je to stejně marná snaha, jako kdyby chtěli léčit chřipku tím, že strčí teploměr do lednice.