02. Postuláty Keynesiánské ekonomie
1. Co je klasická teorie zaměstnanosti?Druhá kapitola Obecné teorie je nazvaná „Postuláty klasické ekonomie.“
„Většina pojednání o teorii hodnoty a produkci [začíná Keynes] se primárně věnovala distribuci daného objemu využitých zdrojů mezi rozličná využití za podmínek které … určovaly jejich relativní odměny. … Ale čistá teorie toho, co určuje současnou zaměstnanost dostupných zdrojů, byla jen zřídka zkoumána detailně.“ (str. 4)
Pochybuji o tom, jestli by se toto faktické tvrzení dalo věrohodně doložit. V mnohých pojednáních uveřejněných již dávno před rokem 1936 bylo velmi detailně zkoumáno to, proč práce i další zdroje mohou zůstat nevyužité a proč již vyprodukované zboží může dlouho zůstat neprodané, díky rigiditě či „nepružnosti“ některých mezd nebo cen, i.e. díky odmítání odborů nebo jiných prodávajících přistoupit na nižší tržní „rovnovážné“ mzdy nebo ceny za služby či zboží, které nabízejí.
„Klasická teorie zaměstnanosti – údajně prostá a jasná – byla založena [myslí si Keynes] na dvou fundamentálních postulátech, které byly přijímány prakticky bez debaty. I. Mzdy se rovnají mezní produktivitě práce.“ (Kurzíva Keynesova, str. 5)
Tento postulát je napsán správně a jasně. Samozřejmě nebyl částí klasické teorie zaměstnanosti. Toto adjektivum by mělo být v souladu se zvyklostí a v zájmu přesnosti vyhrazeno pro ekonomickou teorii předcházející „marginalistické“ revoluci Jevonse a Mengera. Ale tento postulát se stal součástí „ortodoxní“ teorie od doby, kdy ho formulovala „rakouská“ škola a zvláště pak John Bates Clark v USA.
Po napsání tohoto prostého postulátu připojil Keynes osm řádek „vysvětlení“, které je ovšem překvapivě mlhavé a spíše smysl postulátu zastírá než aby ho objasňovalo.
Pak pokračuje k druhému údajnému „fundamentálnímu postulátu klasické teorie zaměstnanosti,“ podle něhož: „II. Užitek mzdy za daného objemu zaměstnané práce je roven mezní nepříjemnosti tohoto objemu zaměstnanosti.“ (kurzíva Keynesova, str. 5.) Jako část vysvětlení dodává: „Nepříjemnosti musí zde být rozuměno tak, že se jedná o všechny možné důvody, které mohou člověka nebo skupinu lidí vést k tomu, aby neprodali svou práci a neakceptovali mzdu, která pro ně má užitek pod určitým minimem“ (str. 6).
„Nepříjemnost“ je zde definována tak široce, že je téměř bez významu. Ve skutečnosti lze vážně pochybovat, jestli celý tento „druhý fundamentální postulát“, jak ho Keynes představil a vysvětlil, vůbec je nebo někdy byl nezbytnou částí „klasické“ či tradiční teorie zaměstnanosti. Keynes jmenuje a později i cituje A. C. Pigoua jako jednoho z těch, jehož teorie na tomto postulátu spočívaly. Přesto můžeme vážně pochybovat, zda je tento „druhý postulát“ reprezentativní pro jakoukoliv myšlenkovou školu, obzvláště v té komplikované formě, ve které ho Keynes uvedl.
„Ortodoxní“ marginalistická teorie mezd a zaměstnanosti je vskutku prostá. Míra mezd je dána mezní produktivitou pracujících; takže při „plné“ zaměstnanosti se mzdové míry rovnají mezní produktivitě všech těch, kteří hledají práci a jsou schopni pracovat; ale nezaměstnanost vznikne pokaždé, když mzdové míry překročí tuto mezní produktivitu. Mzdové míry mohou překročit mezní produktivitu buď díky zvýšeným požadavkům odborů nebo díky poklesu mezní produktivity. (Ten druhý případ může být způsoben buď menší efektivitou práce nebo poklesem poptávky a tedy ceny produktů, na jejichž výrobě se pracující podílejí.)
Tolik tedy k teorii v její nejrozšířenější podobě. „Druhý postulát“ ve formě představené Keynesem je zbytečný a nic nevysvětlující.
„Za určitých podmínek,“ pokračuje Keynes, „je objem zaměstnaných zdrojů určen, podle klasické teorie, těmito dvěma postuláty. První nám dává poptávkovou křivku po zaměstnancích; druhý dává nabídkovou křivku; a celkový objem zaměstnanosti je zafixován v bodě, kde užitek mezního produktu vyváží nepříjemnost mezní zaměstnanosti“ (str. 6).
Je toto skutečně „klasická“ teorie zaměstnanosti? První postulát – že „mzdy se rovnají mezní produktivitě práce“ – nám nedává „poptávkovou křivku“ po práci; ale říká nám, kde bude ležet bod průniku jak „poptávkové křivky“ tak „nabídkové křivky.“ Poptávková křivka po pracovnících je dána mzdovou mírou, kterou jsou zaměstnavatelé pracovníkům ochotni nabídnout. „Nabídková křivka“ je dána mzdovou mírou, kterou jsou pracovníci ochotni přijmout. Pro jednotlivého pracujícího to není určeno „nepříjemností“ zaměstnání – alespoň ne pokud je termín „nepříjemnost“ používán ve svém obvyklém významu. Mnoho nezaměstnaných jednotlivců by bylo zcela ochotno přijmout práci za mzdu nižší než je odbory dojednaná, pokud by je odboráři nechali nebo předáci odborů souhlasili s celkovým snížením mezd.
Ale k tomuto tématu se vrátíme později. Konec konců Keynes zde nepředstavuje svoji vlastí teorii; pouze zamlženou verzi ortodoxní teorie.
Dále, podle Keynese, „klasická“ teorie připouští pouze dvě možnosti – „frikční“ nezaměstnanost a „dobrovolnou“ nezaměstnanost. „Klasické postuláty nepřipouštějí možnost třetí kategorie, kterou níže definuji jako „nedobrovolnou“ nezaměstnanost“ (str. 6).
Zde je klasifikace, která musí představovat problém pro jakéhokoliv logika. Nezaměstnanost může být buď dobrovolná nebo nedobrovolná. Tyto dvě kategorie jistě pokrývají všechny možnosti. Neexistuje žádný prostor pro třetí kategorii. „Frikční“ nezaměstnanost musí být buď dobrovolná nebo nedobrovolná. V praxi pravděpodobně představuje mix obou. „Frikční“ nezaměstnanost může být nedobrovolná důsledkem nemoci, neschopnosti, krachu firmy, nebo neočekávanému zastavení sezónních prací při špatném počasí. „Frikční“ nezaměstnanost může být také dobrovolná, pokud se rodina stěhuje na nové místo, pokud člověk opustí starou práci s nadějí, že najde lepší, že když počká dostane lepší plat než je mu nabízen, nebo protože si chce udělat delší dovolenou mezi dvěma zaměstnáními. Taková nezaměstnanost je výsledkem rozhodnutí, dobrého nebo špatného, ze strany toho, kdo je nezaměstnaný. „Frikční nezaměstnanost“, ačkoliv je to tradiční termín, není pravděpodobně ta nejšťastnější metafora k popsání tohoto druhu nezaměstnanosti.
Jedním z důvodů, proč je Keynese tak obtížné sledovat[1], je ten, že v Obecné teorii neustále zavádí nové technické termíny, které nejsou pouze zbytečné, ale i neodpovídající a zavádějící. Většina těchto termínů je jeho vlastní výroby, ale pokud narazí na cizí termín, který je dostatečně špatný, tak se ho s radostí chopí. Tudíž v tomto okamžiku zavádí termín „mzdové zboží,“ který popisuje jako „zavedený termín profesora Pigoua pro zboží, na jehož ceně závisí užitek z peněžních mezd.“ (str.7) Pak staví do protikladu „mzdové zboží“ s „nemzdovým zbožím.“
To zavádí terminologii, která se zdá stejně zbytečná jako matoucí. Znamená „mzdové zboží“ něco podstatně jiného než spotřební zboží? Znamená „nemzdové zboží“ něco podstatně jiného než kapitálové zboží? Jistě, „mzdové zboží“ by asi nezahrnovalo norkové kožichy a vily na Riviéře, ale určitě by se dalo věřit zdravému rozumu čtenáře, že takové předměty nezahrne do imaginárního indexu cen spotřebního zboží, na němž závisí užitek z dělnických mezd. Zdá se mi zbytečné vynalézat speciální termíny z tohoto důvodu. Toto užívání matoucích termínů bohužel pokračuje v celé Obecné teorii. Čtenář je nucen překládat si je pokaždé zpátky jako obvyklé „spotřební zboží“ a připomínat si, že se nejedná o „zboží, jehož výroba vyžaduje vyplacení mezd.“
2. Úroveň mezd a nezaměstnanost
Druhý oddíl druhé kapitoly je významný tím, že je to první Keynesův pokus v Obecné teorii vyvrátit fundamentální tvrzení tradiční ekonomie – že nejčastější příčinou dlouhodobé nezaměstnanosti jsou nadměrné mzdové sazby. Toto je samozřejmě v „kasické“ ekonomii pouze paralela k tvrzení, že nejčastější příčinou neprodaných přebytků nějaké komodity je neochota prodávajících snížit cenu na úroveň, která by vyčistila trh. Pokud toto tvrzení není pravdivé ve vztahu k trhu práce, není pravdivé ani ve vztahu k ostatním komoditám. Obě tvrzení spočívají na stejné základní logice.
Je poučné si povšimnout, že Keynes se k tomuto tvrzení nikdy nestaví čelem nebo nějakým koherentním a přímým argumentem mířícím k jeho jádru. Útočí raději sérií obligátních bonmotů a „vtipných“ poznámek a argumenty, které jsou v nich obsaženy, jsou obvykle obskurní a často jasně mylné.
Začíná tvrzením, že „pracovní sílu“ obvykle více zajímá její „peněžní mzda“ než „reálná mzda“:
„Běžná zkušenost nám říká nade vší pochybnost, že situace, kdy pracovní síla vyjednává (v mezích) o peněžní mzdě spíše než o reálné mzdě, není pouhou možností, ale normálním případem. Zatímco pracovníci budou obvykle odporovat snížení peněžních mezd, nebývá jejich obvyklou praktikou stávkovat kdykoliv dojde k navýšení cen mzdového zboží.“ (str. 9)
Co se týče Spojených států (a myslím, že i většiny průmyslově rozvinutých zemí), tak toto tvrzení je již dnes zastaralé. Velké odborové svazy mají své „ekonomy“ a „výzkumné pracovníky,“ kteří si dávají velký pozor na měsíční změny oficiálního indexu spotřebních cen. Například v lednu 1958 si více než 4 miliony pracovníků, hlavně z těžkého průmyslu, vymohlo pracovní smlouvy zaručující automatické navyšování mezd s tím, jak rostou životní náklady.[2] Takže i když je pravdou, že odbory obvykle odporují poklesu peněžních mezd, i kdyby tento pokles byl menší, než pokles cen spotřebního zboží, tak není pravdou, že se odbory spokojí se stagnující mzdovou mírou, když ceny spotřebního zboží rostou.
A i kdyby toto Keynesovo tvrzení bylo fakticky pravdivé, tak by to stejně bylo irelevantní vzhledem ke „klasickému“ tvrzení. Klasické tvrzení zní, že pokud jsou mzdové míry (ať už nominální nebo reálné) vyšší než je úroveň mezní produktivity práce, bude nevyhnutelně existovat nezaměstnanost.
Proč se Keynes soustřeďuje na tento vztah „pracovní síly“ k peněžním mzdám a reálným mzdám? Kolektivistické pojetí „pracovní síly“ implikuje, že zde nemáme myslet na to, co by si přál nebo co dělá jednotlivý pracovník, ale jenom na to, co si přejí a co dělají odborové monopolní svazy. A soustřeďuje se na to proto, že bude později chtít ukázat, že ačkoliv je „nemožné“ přesvědčit odbory, aby akceptovaly snížení peněžních mezd, je snadné podvést je snížením reálných mezd skrze proces peněžní inflace – poklesem kupní síly peněžní jednotky. Povšimněme si ale, že i tento argument potichu akceptuje „klasické“ tvrzení, že hlavní příčinou nezaměstnanosti je existence mzdových sazeb vyšších než je mezní produktivita práce.
„Navíc, [pokračuje Keynes] tvrzení, že nezaměstnanost, která charakterizuje depresi, je vyvolaná odmítnutím pracovní síly přijmout snížení peněžních mezd není podpořeno fakty. Nezní příliš věrohodně, že by nezaměstnanost ve Spojených státech v roce 1932 byla způsobena pracovní silou tvrdohlavě bránící snížení peněžních mezd nebo tvrdohlavě požadující reálnou mzdu vyšší, než co byla produktivita ekonomického stroje schopna poskytnout.“ (str. 9)
Čtenář by si měl povšimnout, že zde není žádný argument - pouze tvrzení. To, že něco „nezní věrohodně“ panu Keynesovi, nedokazuje nic. Někteří z nás vyžadují víc než jen tvrzení ex cathedra.
Triku, který tu a tam Keynes používá při pokusech zdiskreditovat „klasickou“ doktrínu, se obvykle říká „hastroš“. Příčiny krize 1929 a deprese ve 30. letech byly komplexní. Nebudu zde o všech pojednávat. Ale neznám žádného ekonoma, který by tvrdil, že počáteční příčinou krize 1929 byly nadměrné mzdové sazby. Co zodpovědní ekonomové tvrdili tehdy i dnes je to, že jakmile krize vznikne a poptávka a ceny poklesnou, tak je důležité, aby se mzdové sazby přizpůsobily těmto sníženým úrovním poptávky a cen, jinak se masové nezaměstnanosti nelze vyhnout. A byla to právě neschopnost tohoto přizpůsobení, co vedlo k tomu, že masová nezaměstnanost existovala celé desetiletí.
Je pravdou, že trvání odborů na nadměrných[3] mzdových sazbách nemusí být vždy celkovým vysvětlením nezaměstnanosti. Ale vždy tvoří část tohoto vysvětlení. Tudíž nemůže být nikdy jen tak smeteno ze stolu, jako to udělal Keynes. Rigidita smluvních úrokových sazeb a nájmů, neobvyklá nejistota a strach mezi kupujícími, mohou být také příčinou. Ale pravděpodobně pouze dočasnou příčinou. Čím déle stav masové nezaměstnanosti trvá, tím větší oprávnění máme označovat nadměrné mzdové sazby za dominantní příčinu tohoto stavu.
Dokonce i Keynes měl pocit, že musí nabídnout nějaké důvody, proč shledává přičítání nezaměstnanosti nadměrným mzdovým sazbám „nepříliš věrohodným.“ Ale důvody, které nabídl, jsou buď chybné nebo v rozporu s fakty. Při vysvětlování pasáže, kterou jsem citoval, říká:
„Viděli jsme velké změny v objemu zaměstnanosti aniž by došlo k nějaké očividné změně v minimálních reálných požadavcích pracovní síly nebo v její produktivitě. Pracovní síla není tvrdohlavější v období deprese než v období boomu – právě naopak. Ani její fyzická produktivita není nižší. Tato fakta ze zkušenosti jsou prima facie základem pro pochybnosti o adekvátnosti klasické analýzy.“ (str. 9)
Opravdu? Keynes se zde dopustil školácké chyby. To, že nedošlo ke změně fyzické produktivity je zcela irelevantní vzhledem k peněžním mzdovým sazbám. V ekonomii je důležitá hodnota produkce – a hodnota produkce v tomto případě vyjádřená v penězích. Pokud pracovník vyrábí nějaký produkt, který se dříve prodával za $10 a cena tohoto produktu spadla na $5, tak se mezní produktivita tohoto pracovníka snížila na polovinu, ačkoliv stále fyzicky vyrábí totéž co před tím a ve stejném množství. Pokud předpokládáme, že tento pád cen byl všeobecný a přibližně stejně velký, pak pracovník, který trvá na zachování své dřívější peněžní mzdy ve skutečnosti trvá na 100% zvýšení svojí reálné mzdy.
Jestli je pracovník „tvrdohlavější“ nebo ne nehraje roli. Pokud ceny klesnou o 50% a odbory jsou ochotny akceptovat snížení mezd pouze o 25%, tak odbory ve skutečnosti požadují zvýšení reálných mzdových sazeb o 50%. Existuje jediný způsob, jak by toho mohly dosáhnout při zachování plné zaměstnanosti. Musely by zvýšit svou fyzickou produktivitu o 50% a tak vyrovnat pokles ceny jednotky komodity, na jejíž výrobě se podílejí.
Pasáž, kterou jsem citoval, je sama o sobě prima facie základem pro pochybnosti o adekvátnosti celé Keynesiánské analýzy.
„Bylo by zajímavé mít výsledky statistického průzkumu,“ píše Keynes, „skutečného vztahu mezi změnami v peněžních mzdách a změnami reálných mezd“ (str. 9-10). A aniž by na tyto výsledky čekal, tak dopředu oznamuje čtenářům, jaké budou: „Když peněžní mzdy rostou… tak se zjistí, že reálné mzdy klesají; a když peněžní mzdy klesají, tak reálné mzdy rostou“ (str. 10). Druhá polovina tohoto tvrzení je historicky pravdivá. První polovina, alespoň v moderním světě, je prokazatelně nepravdivá. Statistické průzkumy, o které Keynes projevil takový zájem, již v té době existovaly, ale on se neobtěžoval je vyhledat. Tak se na některé podívejme my.
V období mezi lety 1939 a 1957 se týdenní dělnická mzda ve Spojených státech, podle čísel ministerstva práce, zvýšila z $23.86 v roce 1939 na $82.39 v roce 1957, růst o 245%. Pokud to srovnáme s růstem oficiálního indexu spotřebitelských cen z téhož období, který vzrostl o 102%, tak nám vychází, že se reálná týdenní mzda zvýšila o 71%. Srovnání nedopadne jinak, pokud si za základ vezmeme hodinové mzdové sazby místo týdenních. Ty vzrostly z 63 centů na hodinu v roce 1939 na $2.07 v roce 1957, růst o 229%. Jinými slovy, když během tohoto období rostly peněžní mzdy, rostly zároveň i reálné mzdy. Jakékoliv mohou být historické kořeny pro tradiční víru, že v inflačním období rostou nejprve ceny a růst mezd za nimi zaostává, toto tvrzení nebylo pravdivé pro Spojené státy a řadu dalších zemí během posledních dvaceti let.
Druhá půle Keynesova tvrzení, že „když peněžní mzdy klesají, reálné mzdy rostou“ je ovšem obecně pravdivá. Není snadné najít v Americké historii statisticky zdokumentované období, kdy by peněžní mzdy klesaly. Dvě taková období v nedávné minulosti jsou roky 1920 až 1922 a 1929 až 1933. Připojuji srovnání pro vybrané série let získané z tabulek publikovaných vládou[4] a porovnávající průměrné hodinové výdělky pracovníků ve zpracovatelském průmyslu v „současných cenách“, i.e. v současných peněžních mzdových sazbách a cenách roku 1954, tedy v reálných mzdách, či mzdách vyjádřených v dolarech o předpokládané konstantní kupní síle:
Rok Současné ceny Ceny 1954
1920 $0.555 $0.743
1921 $0.515 $0.773
1922 $0.487 $0.780
1923 $0.522 $0.822
1924 $0.547 $0.859
1929 $0.566 $0.886
1930 $0.522 $0.887
1931 $0.515 $0.910
1932 $0.446 $0.876
1933 $0.442 $0.917
1934 $0.532 $1.068
Podívejme se nejprve na období mezi lety 1920 až 1924. Mezi lety 1920 a 1922 došlo k podstatnému poklesu peněžních mzdových sazeb; přesto ale neklesly tolik, jako spotřebitelské ceny a tudíž se reálné mzdové míry ve skutečnosti zvyšovaly. Od počátku roku 1923 se opět zvyšovaly i peněžní mzdové míry, ale reálné mzdové míry rostly také a tak opět vyvrátily Keynesovo tvrzení, že „když peněžní mzdy rostou… tak se zjistí, že reálné mzdy klesají.“
Vezměme si nyní období mezi lety 1929 až 1934. Od roku 1929 do roku 1933 peněžní mzdové míry klesaly; ale reálné mzdy rostly. Jedinou výjimkou byl rok 1932. Ovšem mezi lety 1933 a 1934 nastal dramatický skok jak v peněžních mzdách tak v reálných mzdách, který opět protiřečí Keynesovu „zákonu.“
Je poctivé poukázat na to, že tento skok jak v reálných tak v peněžních mzdách v roce 1934 byl přímým následkem vládní intervence – National Recovery Administration a jejímu úřednímu stanovování mezd zavedenému v prvním roce New Dealu. Tento skok ovšem zcela odpovídá klasickému vysvětlení toho, proč masová nezaměstnanost existovala v celých třicátých letech. Tyto statistiky jsou v přímém rozporu s Keynesovou ústřední tezí, že nezaměstnanost je spíše výsledkem příliš nízkých mezd než příliš vysokých. Od roku 1931 až do roku 1939 reálné i peněžní mzdy rostly. Peněžní mzdy vzrostly z 51 centů na hodinu v roce 1931 na 63 centů v roce 1939. V konstantních (1954) cenách reálné mzdy vzrostly z 91 centů na 122 centů. Co bylo výsledkem? V tomto desetiletí byla průměrná roční nezaměstnanost 10 milionů lidí.
Než postoupíme dál bude užitečné na okamžik se zastavit a shrnout si druh argumentů a hlavně předpokladů, se kterými se zde setkáváme. Podle mého mínění by se k nim daly učinit tři poznámky.
1. Když Keynes píše o „klasické teorii“ nebo „tradiční teorii“ , má téměř vždy na mysli nějakou karikaturu nebo specifickou variantu „Cambridgeské školy“ (Marshalla, Edgewortha nebo Pigoua), na které vyrůstal.
2. Tato škola se nikdy docela neoprostila od nákladové teorie cen a stejně tak Keynes.
3. Keynes nedosahuje ani úrovně cambridgeských ekonomů, které kritizuje, při svém agregátním či kolektivistickém pojetí ekonomie.
Jakmile v Keynesově myšlení rozeznáme existenci těchto předpokladů, můžeme svoji kritiku podstatně zestručnit. Můžeme například ignorovat pasáže, ve kterých kritizuje teorie Marshalla a Pigoua, protože tyto teorie byly vývojem ekonomického myšlení překonány dlouho před vydáním Obecné teorie. A Keynesova kritika je sama založena na hrubě zjednodušeném agregátním myšlení. Na straně 11 například píše: „Tradiční teorie stručně řečeno tvrdí, že vyjednávání o mzdách mezi pracovníky a podnikateli určuje úroveň reálných mezd.“ (kurzíva původní) Ovšem ve skutečnosti neexistuje žádná „úroveň reálných mezd“ stejně jako neexistuje „obecná úroveň peněžních mezd“ (str. 10, 12, 13, etc.). „Úroveň mezd“, ať už reálná nebo peněžní, je výtvor představivosti špatných ekonomů. Je to násilné a přílišné zjednodušení které zanedbává rozdíly mezi tisíci individuálních mezd a platů z nichž se skládá realita.
„Obecná úroveň mezd“ stejně jako „obecná úroveň cen“ (což jsou ústřední koncepty v Keynesově myšlení) v reálném světě neexistují. Jsou jen čistě statistickým konstruktem, matematickým průměrem s omezeným využitím při zjednodušeném vysvětlování některých problémů. Ale tímto zjednodušením se vytrácí ze zřetele některé zásadní dynamické problémy existující v ekonomice. Tatáž úroveň průměrných cen a průměrných mezd ve dvou odlišných obdobích může zakrývat obří změny ve vztahu mezi konkrétními cenami a konkrétními mzdami. A tyto rozdíly mohou být klíčové pro rovnováhu nebo její nedostatek, pro zdravý chod některých průmyslových odvětví, pro zaměstnanost nebo nezaměstnanost.
Slovo „úroveň“ může dát vzniknout dalšímu mylnému předpokladu – že ceny a mzdy se zvyšují nebo klesají rovnoměrně či uniformě. Ovšem přesně proto, že tak ceny nečiní, vzniká většina problémů inflace nebo deflace. A proto, že některé konkrétní ceny neklesnou nebo nestoupnou stejně jako průměr, dochází k neustálým strukturálním změnám v produkci a v požadavcích na pracovní sílu nezbytnou k chodu ekonomiky.
Keynes píše na straně 13:
„Nemusí existovat žádná metoda dostupná pracujícím jakožto celku, kterou by mohli přivést mzdové zboží ekvivalentní k obecné úrovni peněžních cen do souladu s mezní nepříjemností současného objemu zaměstnanosti. Nemusí existovat žádný prostředek, kterým by mohli pracující jako celek snížit své reálné mzdy na dané číslo revidováním peněžních dohod s podnikateli. Toto je naše tvrzení.“
Nebudu zde důkladně analyzovat toto vysoce nepravděpodobné tvrzení. Postačí poukázat na to, že „pracující“ nejednají „jako celek“ o nic více než „podnikatelé“. Určitě si tak nestanovují svoje mzdové sazby. Existují stovky a tisíce různých mzdových sazeb, které jsou dojednávány každý den, někdy pro určité průmyslové odvětví, častěji pro jednu konkrétní společnost, jednu profesi zaměstnávanou konkrétní společností a nejčastěji jednotlivec od jednotlivce. A ani odborový svaz ovládající celé jedno průmyslové odvětví nestanovuje jednotnou uniformní sazbu, ale komplikovanou stupnici sazeb podle určité „klasifikace.“
Celé dilema, které zde Keynes prezentuje, neexistuje nikde v realitě ale jen v rámci jeho vlastní zmatené metody myšlení.
3. Neexistuje „obecná úroveň“ mezd
Třetí oddíl Keynesovi druhé kapitoly je dlouhý pouze stranu a půl a přesto je tak napěchován omyly a nesprávně uvedenými fakty a tyto omyly jsou tak klíčové pro celou Keynesovu teorii, že si vyžádají delší analýzu.
Keynesův argument v tomto oddíle spočívá na třech hlavních záměnách:
1. Slovo „mzdy“ je někdy užíváno ve smyslu mzdové míry a někdy ve smyslu mzdový příjem nebo celkové výplaty. Čtenář není nijak varován, kdy se smysl posunuje a sám Keynes si toho očividně není vědom. Tento zmatek se poté táhne celou Obecnou teorií a dává vzniknout řadě dalších záměn a omylů.
2. „Pracující“ jsou pojímáni marxistickým způsobem jako celkový souhrn se společným zájmem protikladným ke stejně shrnutému zájmu podnikatelů. Takový pohled opomíjí častý střet zájmů mezi jednotlivými skupinami zaměstnanců a častou identitu zájmů mezi zaměstnanci a zaměstnavateli v témže odvětví či firmě.
3. Keynes neustále zaměňuje skutečný zájem pracovníků s jejich iluzemi ohledně jejich zájmu.
Vezměme si tuto podivnou větu ze strany 14: „Každý jednotlivec, nebo skupina jednotlivců, který souhlasí s redukcí svých peněžních mezd relativně k druhým, utrpí relativní snížení své reálné mzdy, což je pro něj dostatečné ospravedlnění jeho vzdoru.“ (Kurzíva původní)
Abychom si plně uvědomili, jak špatný je tento argument, zkusme ho aplikovat na komodity. Mohli bychom například říct, že pokud se sníží cena pšenice relativně ke kukuřici, tak budou farmáři pěstující pšenici „ospravedlněni“ domluvit se vzájemně a odmítnou akceptovat nižší cenu. Pokud to udělají, tak samozřejmě zůstane část jejich pšenice neprodaná. Výsledkem pak bude, že budou poškozeni jak farmáři tak spotřebitelé.
Ve volné, vyvíjející se ekonomice nastávají relativní změny cen každý den. V tomto procesu je tolik „vítězů“ jako „poražených.“ Pokud se „poražení“ odmítnou smířit se situací a budou udržovat svoje ceny zmražené (nebo je zvedat o tolik, o kolik se zvedla „obecná úroveň“), tak výsledkem bude jen zmražení ekonomické aktivity, omezení spotřeby a snížení produkce a to konkrétně toho zboží, jehož cena by se jinak relativně snížila. A toto přesně je situace na trhu práce, když členové některého odborového svazu odmítají přijmout „relativní“ redukci reálných mzdových sazeb. Tímto odmítáním ve skutečnosti svou pozici nikterak nezlepší. Pouze způsobí nezaměstnanost, a to i ve svých řadách, a poškodí svoje zájmy stejně jako zájmy podnikatele, který je zaměstnává.
Keynes zůstává slepý i k těm nejznámějším faktům ze skutečného světa – že se ceny a mzdy nikdy (s možnou výjimkou totalitního státu, který je všechny určuje úředně) nemění uniformně nebo jako jednotky, ale vždy „relativně.“ Jsou to individuální ceny a individuální mzdy, které stoupají a klesají a navzájem se přizpůsobují podle změn v nabídce a poptávce.
Po konci daného kalendářního roku nebo měsíce přijdou statistikové a spočítají nové průměry. Pokud jsou to špatní statistikové, tak nám oznámí, že došlo k takovým a takovým změnám v průměrné „úrovni“ cen nebo mezd. Pak na tom špatní ekonomové vystavějí svoje chybné teorie. Oznámí, že jestli se mzdy v ekonomice nesnižují zcela uniformním či skokovým způsobem, tak to znamená pobuřující nespravedlnost a to je „dostatečným ospravedlněním“ pro jakoukoliv skupinu zaměstnanců bránit relativnímu snížení peněžních mzdových sazeb, i kdyby tím vytvořili nezaměstnanost ve svých vlastních řadách. Toto přidává pseudoetiku k pseudoekonomii. Je to jako useknout všem nosy aby se jim srovnaly tváře.
„Bylo by nepraktické,“ pokračuje Keynes, „pro jakoukoliv skupinu pracovníků, odporovat každému snížení reálných mezd provedenému skrze pokles kupní síly peněz, který se dotkne všech stejně; a skutečně, snižování reálných mezd tímto způsobem obvykle není odporováno pokud nepokračuje až do extrémního stupně“ (str. 14). Druhá část tohoto tvrzení, jak jsme viděli, v moderním světě již není platná. Odbory nyní trvají na kontraktech podle nichž se mzdy zvyšují i při malých změnách indexu spotřebního zboží.
A není pravdou ani to, že se „pokles kupní síly peněz… dotkne všech stejně.“ Peněžní inflace, která probíhá formou vytváření nových peněz, dopadne na lidi nerovnoměrně podle toho, kdo se k novým penězům dostane dříve a kdo později. Keynesovou chybou zde opět je to, jak hrubě zjednodušeně předpokládá, že při inflaci „cenová úroveň“ půjde jako celek nahoru zatímco „mzdová úroveň“ jako celek zůstane tam, kde je. Statistické průměry mohou občas vytvářet zdání, že se to děje, ale to je přesně proto, že pouhé průměry vždy zakrývají skutečnou různost a rozprostřenost ekonomických procesů.
Keynes neustále upadá do tohoto omylu průměrů a agregátů. Jeho „agregáty“ a „makroekonomie“ nejsou krokem vpřed. Jsou v ekonomickém myšlení krokem nazpět a zakrývají skutečné vztahy a skutečné kauzální souvislosti v ekonomickém systému a vedou k vytváření nesrozumitelné struktury fiktivních vztahů a fiktivních kauzalit.
„Účinkem sdružení ze strany dělníků [pokračuje Keynes] je ochrana jejich relativní reálné mzdy. Obecná úroveň reálných mezd závisí na jiných silách v ekonomickém systému.
Tudíž je štěstím, že dělníci, ačkoliv nevědomky, jsou instinktivně rozumnějšími ekonomy než klasická škola, nakolik odporují snížení peněžních mezd, které zřídka kdy nebo nikdy nemá všeobecný charakter… zatímco neodporují snížení reálných mezd…“ (kurzíva původní)
Povšimněme si nejprve sémantiky slova „ochrana.“ Cílem odborů je samozřejmě zvýšení relativních mezd svých členů oproti ostatním pracovníkům. „Obecná úroveň“ reálných mezd je pouze složený průměr jednotlivých mezd. Nezávisí na „jiných silách v ekonomickém systému.“ Závisí na výpočtu statistiků. Samozřejmě jakýkoliv pokles hodnoty měnové jednotky skrze inflaci způsobí nárůst průměru cen a mezd. Ale ve skutečnosti se to odehraje skrze různý (ačkoliv občas jen mírně různý) procentní nárůst cen jednotlivých komodit a mezd. Směnný poměr mezi obilím a kukuřicí je dán jak hodnotou bušlu obilí tak hodnotou bušlu kukuřice a nikoliv jenom jedním z nich. Peněžní cena nebo mzda je dána jak hodnotou peněžní jednotky tak hodnotou jednotky komodity nebo služby a nikoliv pouze samotnou hodnotou peněžní jednotky.
Nakonec ironická poznámka o dělnících, kteří jsou „rozumnějšími ekonomy než klasická škola“ je založena na nepochopení toho, jak dochází ke změně mezd a jak „klasičtí ekonomové“ myslí. Žádné snížení mzdy mimo toho, které by mohlo být zavedeno autoritářskou vládou, nikdy není „všeobecného charakteru.“ Pokud je ekonomika svobodná, tak se jednotlivé mzdy liší stejně jako jednotlivé ceny a existuje široký rozptyl jak když jdou nahoru tak když jdou dolů. (Viz. grafy na str. 284 a 285.)
4. „Ne-Eukleidovská“ ekonomie
Oddíly IV a V v Keynesově druhé kapitole jsou mimořádné i v rámci Obecné teorie svou stylovou obskurností a Keynesovým pozoruhodným sklonem převracet všechno naruby. Začíná tvrzením, že „klasická teorie“ nepřipouštěla ani možnost „nedobrovolné nezaměstnanosti“ v striktním smyslu slova. Jestli to je nebo není pravdou závisí ovšem na definici „nedobrovolnosti“ – jestli toto slovo budeme interpretovat ve vztahu ke snažení jednotlivého pracujícího nebo ve vztahu k celé „pracující třídě“ jejíž součástí jsou odbory trvající na daných mzdových sazbách a svými známými metodami dohlížející na to, aby nejen nikdo z jejich členů, ale ani nikdo jiný nemohl pracovat za mzdu nižší.
Zde je Keynesova vlastní definice „nedobrovolné nezaměstnanosti“:
„Lidé jsou nedobrovolně nezaměstnaní pokud při malém vzestupu cen mzdového zboží relativně k peněžním mzdám jak agregátní nabídka pracujících ochotných pracovat při současných mzdových sazbách tak agregátní poptávka po nich při těchto mzdách budou vyšší, než je existující objem zaměstnanosti.“(str. 15, kurzíva původní)
Stěží by šla vytvořit definice ještě nejasnější. Četl jsem si jí nespočetněkrát a nakolik jsem jí byl schopen pochopit, tak znamená zkrátka toto: Lidé jsou nedobrovolně nezaměstnaní pokud by zvýšení cen relativně vzhledem k mzdovým sazbám vedlo k větší zaměstnanosti.
Jakmile si přeložíme Keynesovo tvrzení do normální řeči, tak jeho chybnost začne být zřejmá. Keynes přehlíží fakt, že takové zvýšení zaměstnanosti by bylo stejně dobře možné dosáhnout snížením peněžních mezd, kdyby ceny komodit zůstaly stejné. Uznáním tohoto faktu by ovšem uznal, že nezaměstnanost ve skutečnosti nebyla nedobrovolná. Keynes se snaží odmítnout tuto možnost předstíráním, na docela nepřesvědčivém základu, že by muselo dojít k uniformnímu a simultánnímu snížení mezd napříč celým ekonomickým systémem, aby byl takový výsledek možný. Jak už jsem ale poukázal, mzdy se nikdy nezvyšují nebo nesnižují uniformně a simultánně. (Viz. opět grafy na str. 284 a 285.)
Nebudeme trávit v oddílech IV a V mnoho času, ačkoliv jsou plné dalších zaujatých a nepravděpodobných tvrzení. Sám Keynes nám radí: „Teorie mezd ve vztahu k zaměstnanosti, ke které zde směřujeme, bude plně vysvětlena až v kapitole 19 a jejích dodatcích“ (str. 18) Budeme tedy také čekat až do kapitoly 19, než pokročíme v analýze Keynesovy teorie v tomto ohledu.
Než ale tyto oddíly opustíme, učiníme ještě poznámku k jednomu extravagantnímu tvrzení, které po Keynesovi opakují někteří z jeho zapálených žáků.
„Klasičtí teoretikové připomínají eukleidovské geometry v neeukleidovském světě, kteří, když zjistili, že se rovnoběžné přímky ve skutečnosti často protínají, vytknou těmto přímkám, že nezůstávají rovné… Přesto ve skutečnosti není jiné řešení než zbavit se axiomu rovnoběžek a vytvořit neeukleidovskou geometrii. Něco podobného je dnes potřeba v ekonomii.“ (str. 16).
Pokud bych se měl držet těchto domýšlivých a zavádějících přirovnání, tak bych řekl, že skutečný ekonomický svět, v němž žijeme, je konec konců docela „eukleidovský,“ a uděláme lépe, přidržíme-li se rozumné „eukleidovské“ ekonomie při jeho popisu. Jak zjistíme, je to naopak Keynes, který začal vytýkat skutečnému ekonomickému světu to, že nefunguje podle jeho teorií – jako když například tvrdí, že ve svobodné ekonomice „by měly“ mzdové míry stoupat, klesat nebo se přizpůsobovat „cenové hladině“ buď uniformně a simultánně nebo vůbec.
Pozn.:
1) V Obecné teorii je jenom několik oáz jasnosti a výřečnosti na rozlehlé Sahaře obskurností. Toto špatné psaní bylo okomentováno jak obdivovateli jako Paul A. Samuelson (již byl citován) tak méně sympatizujícími kritiky jako Jacob Viner a Frank H. Knight. Knight několikrát poznamenal, jak „těžkou prací“ je čtení této knihy. „Zdá se, jako by se autor obvyklým termínům a způsobům vyjadřování záměrně vyhýbal. … Moje potíže (a také nemalá otrava) plynuly z výběru mezi více možnostmi interpretace, z nichž jedna byla očividně nesmyslná a další více či méně banální.“ The Canadian Journal of Economic and Political Science, únor 1937, str. 123, 108 a 122.
2) Monthly Labor Review, U. S. Department of Labor, prosinec 1957.
3) Kdekoliv mluvím o „nadměrných“ mzdových sazbách, tak samozřejmě mám na mysli pouze to, že tyto sazby převyšují mezní produktivitu práce. Termín „nadměrný“ nemá implikovat žádný morální nesouhlas s těmito sazbami. Ovšem implikuje to, že pokud takové mzdové sazby budou existovat, tak bude existovat nezaměstnanost a pracovníci jako celek nezískají maximální mzdový příjem, který by byl jinak možný.
4) 1955 Historical and Descriptive Supplement to Economic Indicators. Připravená pro spojený výbor ekonomických poradců štábem výboru, úřadem statistických standardů a rozpočtovým úřadem, str. 29.