03. Keynes vs. Sayův zákon
1. Keynesův „největší přínos“Nyní se dostáváme ke Keynesovu slavnému „vyvrácení“ Sayova zákona trhů. Všechno, co bylo nezbytné říci o tomto „vyvrácení“ již bylo řečeno Benjaminem M. Andersonem[1] a Ludwigem von Misesem.[2] Keynes sám se přes toto téma přenesl tak povýšeně, že mu k „vyvrácení“ Sayova zákona k jeho plné spokojenosti stačily necelé čtyři stránky.
Přesto mnozí z jeho obdivovatelů považují tento výkon samotný za dostačující pro jeho uvedení do síně slávy:
„Padesát let ode dneška zaznamenají historikové, že Keynesovým největším přínosem bylo osvobození Anglo-Americké ekonomiky od tyranického dogmatu, a dokonce mohou dojít k závěru, že toto dílo negace je nesrovnatelně důležitější než veškeré pozitivní výdobytky. I kdyby pro nic jiného, tak za toto bude patřit nehynoucí uznání… Keynesiánský útok, ačkoliv je zdánlivě zaměřen na množství různých teorií, by musel celý selhat, pokud bychom předpokládali platnost Sayova zákona.“[3]
Myslím, že je tedy ospravedlnitelné věnovat tomuto tématu jednu zvláštní kapitolu.
Na začátek je důležité si uvědomit, jak poukázal Mises[4], že to, čemu se říká Sayův zákon, nebylo původně zamýšleno jako integrální součást klasické ekonomie, ale jako vyvrácení omylu, který existoval již dlouho před tím, než byla ekonomie uznána jako samostatný vědní obor. Kdykoliv šly obchody špatně, tak měl průměrný středověký obchodník po ruce dvojí vysvětlení: zlo je způsobeno nedostatkem peněz a obecnou nadvýrobou. Adam Smith ve slavné pasáži v Bohatství národů[5] prozkoumal a vyvrátil první z těchto mýtů. Say se věnoval vyvrácení druhého.
Moderní verzi Sayova zákona si vypůjčím od B. M. Andersona:
„Ústředním teoretickým tématem týkajícím se problému poválečného ekonomického přizpůsobení a problému plné zaměstnanosti v poválečném období, je střet mezi doktrínou rovnováhy a doktrínou kupní síly.
Ti, kteří obhajují rozsáhlé vládní výdaje a deficitní financování po válce jako jediné prostředky pro dosažení plné zaměstnanosti, ostře oddělují produkci od kupní síly. Dle jejich názoru kupní síla musí být udržována vyšší než produkce, jestliže má produkce expandovat. Pokud kupní síla klesne, klesne produkce.
Na druhé straně převládajícím názorem mezi ekonomy dlouhou dobu bylo, že kupní síla vyrůstá z produkce. Země, které nejvíce produkují jsou také těmi, které nejvíce spotřebovávají. Svět ve dvacátém století spotřebovává daleko více než v devaténáctém, protože toho daleko více produkuje. Nabídka obilí dává vzniknout poptávce po automobilech, hedvábí, bavlněném zboží a dalších věcech, které chce výrobce obilí. Nabídka bot dává vzniknout poptávce po obilí, hedvábí, automobilech a dalších věcech, které chce výrobce bot. Nabídka a poptávka v agregované podobě tudíž si nejsou pouze rovny, ale jsou identické, protože na každou komoditu se můžeme dívat jako na nabídku svého vlastního druhu nebo jako na poptávku po ostatních věcech. Ale tato doktrína má jednu velkou podmínku: vzájemné poměry musí být správné, musí existovat rovnováha.“[6]
Keynesovo „vyvrácení“ Sayova zákona spočívá zkrátka v ignorování této podmínky.
Za svůj hlavní cíl si zvolil psáž z Johna Stuarta Milla:
„Platebními prostředky za komodity jsou zkrátka komodity. Prostředkem placení každé osoby za produkci jiných lidí je produkce, kterou disponuje ona sama. Všichni prodávající jsou nevyhnutelně a ze samotné podstaty tohoto termínu kupujícími. Pokud bychom náhle zdvojnásobili výrobní možnosti země, zdvojnásobili bychom nabídku komodit na všech trzích a tím by se také automaticky zdvojnásobila kupní síla. Každý by byl schopen koupit si toho dvakrát tolik, protože každý by měl dvojnásobek toho, co by mohl nabídnout při směně.“[7]
Jak poukázal B. M. Anderson,[8] tak sama o sobě tato pasáž z Milla nepředstavuje podstatu Sayova zákona:
„Pokud zdvojnásobíme výrobní možnosti země, tak bychom neměli zdvojnásobovat nabídku komodit na všech trzích, a pokud bychom to provedli, tak by nedošlo k vyčištění všech trhů s dvojnásobnou nabídkou. Pokud bychom zdvojnásobili například nabídku soli, pravděpodobně bychom dostali velký neprodaný přebytek soli. Největší navýšení by se mělo provést u těch věcí, po nichž je pružná poptávka. Velmi radikálně bychom měli změnit vzájemné poměry, v nichž jsou komodity vyráběny“
Ale jak dále Anderson poukazuje, je nefér k Millovi vytrhnout jeho pasáž z kontextu a představit ji, jako by byla srdcem Sayova zákona. Pokud by Keynes citoval jen tři následující věty, tak by se dostal ke koncepci vyváženosti, proporcí a rovnováhy, což je jádrem doktríny – koncepci, kterou Keynes nikde v Obecné teorii neuvádí.
Několik dalších Millových řádků, okamžitě následujících po pasáži citované výše, zní takto:
„Je vskutku pravděpodobné, že pak by zde byl nadbytek některých věcí. Ačkoliv komunita by jistě ráda zdvojnásobila svou spotřebu, může již mít určité komodity tolik, kolik si přeje a preferovala by spotřebovávat více než dvojnásobek jiné komodity, nebo uplatnit svou kupní sílu na docela nové véci. Jestliže je to tak, nabídka se tomu přizpůsobí a hodnota věcí bude dále odpovídat jejich výrobním nákladům.“
Doktrína, že si nabídka vytváří poptávku je tedy založena na předpokladu, že existuje správná rovnováha mezi různými druhy produkce a mezi cenami různých produktů a služeb. A to samozřejmě vyžaduje patřičné vztahy mezi cenami, náklady a mzdami. Předpokládá existenci konkurenčních a volných trhů, skrze které se tyto vzájemné poměry ustanoví.
Žádný ekonom, o kterém bych věděl, se nikdy nedopustil toho absurdního tvrzení (z něhož Keynes obviňuje celou klasickou školu), že díky Sayovu zákonu jsou deprese a nezaměstnanost nemožné, a že cokoliv je vyrobeno automaticky nalezne připravený trh a příznivou cenu. Sayův zákon, oproti tvrzení Keynesiánců, nikdy nebyl základním kamenem, na kterém by byly založeny pozitivní doktríny klasické ekonomie. Sám o sobě byl jen vyvrácením absurdní pověry, která existovala v době před jeho formulováním.
Abychom se ještě vrátili k citaci z Milla:
„V každém případě je zcela absurdní tvrdit, že když všechny věci budou ztrácet na ceně tak budou všichni výrobci následkem toho nedostatečně odměňováni. Pokud hodnoty zůstanou stejné, tak co se stane s cenami je nepodstatné, jelikož odměna výrobce nezávisí na tom kolik peněz, ale kolik spotřebního zboží dostane za svoje výrobky.“
Sayův zákon tedy je pouze popřením možnosti všeobcené nadprodukce veškerého zboží a služeb.
Pokud byste klasického ekonoma postavili před „Keynesiánský případ“ – pokud byste se ho zeptali, co si myslí, že se staně, pokud dojde k pádu cen komodit zatímco peněžní mzdy, následkem odborářského monopolu chráněného a zajištěného zákonem, zůstanou pevné – pak by jeho odpověď bezpochyby zněla, že zboží vyrobené za tak neospravedlnitelných nákladů by nenalezlo odbyt a výsledkem by byla dlouhá a vysoká nezaměstnanost.
2. Ricardovo tvrzení
Zde bychom už mohli skončit. Ale kolem údajného „vyvrácení“ Sayova zákona se zdvihl takový povyk, že se mi zdá žádoucí věnovat se tomuto tématu o něco déle. Jedna spisovatelka [9] udělala seznam „čtyř základních významů Sayova zákona tak, jak byly předloženy Sayem, Jamesem Millem a Ricardem.“ Mohlo by být užitečné použít tyto formulace jako základ debaty. Tyto čtyři významy jsou:
(1) Nabídka si tvoří svou poptávku; tudíž agregátní nadvýroba nebo „všeobecné přesycení trhu“ je nemožné.
(2) Jelikož se mění zboží za zboží, peníze jsou pouhou „clonou“ a nemají žádnou nezávislou úlohu.
(3) V případě částečné nadvýroby, která nezbytně implikuje částečnou podvýrobu na jiném místě, je rovnováha obnovena skrze konkurenci, cenový mechanismus a mobilitu kapitálu.
(4) Protože agregátní nabídka a poptávka se nutně rovnají a díky existenci vyrovnávacího mechanismu, může být produkce zvyšována donekonečna a akumulace kapitálu pokračovat bez omezení.
Já bych potvrdil, že z těchto čtyř verzí je 1, 3 a 4 pravdivá, pokud jsou správně interpretovány; a pouze verze 2 je nepravdivá, v té formě, jak je napsaná, ale i ta by se dala přeformulovat tak, aby byla pravdivá.
Ricardo jasně vyslovil tuto doktrínu ve verzích 1, 3 a 4; a ačkoliv také naznačoval verzi 2, jeho tvrzení by se dalo interpretovat ve smyslu, který by byl právný:
„Pan Say … velmi uspokojivě ukázal, že neexistuje množství kapitálu, pro které by se v zemi nenašla práce, protože poptávka je omezena pouze produkcí. Každý člověk produkuje se záměrem buď spotřebovat nebo prodat a prodává vždy se záměrem koupit nějakou jinou komoditu, která pro něj může být okamžitě užitečná, nebo která může zvýšit jeho budoucí produkci. Produkováním se tedy nezbytně stává buď spotřebitelem svého vlastního zboží nebo nákupčím a spotřebitelem zboží nějaké jiné osoby. Nedá se předpokládat, že zůstane dlouhodobě chybně informován o tom, jaké komodity může nejvýhodněji produkovat, aby dosáhl svých cílů, jmenovitě vlastnictví jiného zboží; a tudíž není pravděpodobné, že bude kontinuálně produkovat komoditu, po které není poptávka.
Tudíž v zemi nemůže dojít k akumulaci takového množství kapitálu, která by se nedala produktivně využít, dokud nevzrostou mzdy následkem růstu cen životních nezbytností tak vysoko a zisky z kapitálu tedy neklesnou tak nízko, že zmizí motivace pro další akumulaci. Dokud jsou zisky z kapitálu vysoké, mají lidé motivaci k jeho akumulování. Dokud budou mít lidé nějaká nesplněná přání, vždy bude existovat poptávka po dalších komoditách; a bude to efektivní poptávka, protože budou mít nové hodnoty, které mohou nabídnout při směně…
Za výrobky se vždy platí jinými výrobky, nebo službami; peníze jsou pouze prostředkem, kterým se uskutečňuje směna. Může být vyprodukováno příliš mnoho jedné určité komodity, které pak zůstane na trhu neprodaný nadbytek, jelikož se nesplatí kapitál na ní vynaložený. Toto se ale nemůže nikdy stát se všemi komoditami současně.“[10]
Kurzívu jsem doplnil já, abych zvýraznil fakt, že Ricardo nikdy nepopíral možnost neprodaných přebytků, ale pouze možnost nekonečného prodlužování tohoto stavu.[11] V Notes on Malthus Ricardo napsal: „Může dojít k chybám a k produkci komodit nevhodných vzhledem k existující poptávce – těchto pak bude neprodaný přebytek; nedojde k jejich prodeji za obvyklou cenu; ale pak je příčinou chyba na straně výrobce a nikoliv nedostatečná poptávka na straně kupujících.“[12]
Celý Ricardův komentář k Malthusovým myšlenkám si zaslouží pozorně prostudovat. „Zabýval jsem se zkoumáním této konkrétní otázky [Sayova zákona],” píše Ricardo, „jelikož se jednalo o daleko nejdůležitější téma v práci pana Malthuse.“[13] – tedy v Malthusových Principles of Political Economy.
Byl to Malthus, který se v roce 1820, více než sto let před Keynesem, pokusil „vyvrátit“ Sayův zákon. Ricardova odpověď (která byla objevena a je k dispozici teprve v nedávné době) byla zničující. Pokud by byla známá dříve a dostupná v plném znění, tak by pohřbila Malthusovo chybné „vyvrácení“ již jednu provždy. A i tak zabránila exhumaci tohoto omylu až do doby Keynese.
Je pravda, že Ricardova odpověď je v určitých bodech slabá či nekompletní. Nezabýval se tím, co se stane při krizi důvěry, kdy po jistou dobu i komodity, kterých je vyrobeno relativně málo, se nemusí prodat při existující cenové úrovni, protože spotřebitelé, ačkoliv mají kupní sílu, nevěří existujícím cenám a očekávají jejich další propad. Ale základní pravdivost Sayova zákona (a Sayův zákon byl zamýšlen jako základní pravda) není popřena, ale pouze zastřena abnormální situací tohoto druhu. Tato situace je možná jen tehdy, když většina spotřebitelů a obchodníků zůstává nepřesvědčená, že bylo dosaženo „dna“ při poklesu cen a mezd, nebo mají pocit, že jejich zaměstnání či solventnost může být stále ohrožena. A toto se pravděpodobně stane přesně tehdy, když jsou mzdové míry uměle drženy nad rovnovážnou úrovní mezní produktivity.
Je pravdou, že Ricardo na jednom místě prohlásil (již bylo citováno), že „peníze jsou pouze prostředkem, kterým se uskutečňuje směna.“ Pokud by toto bylo interpretováno jako to udělala Bernice Shoulová, že peníze „nemají žádnou nezávislou úlohu,“ pak by to samozřejmě nebyla pravda. Pokud by to ale bylo interpretováno tak, že pokud na okamžik abstrahujeme od peněz, tak můžeme uvidět, že v konečném důsledku se zboží vyměňuje za zboží, pak je obojí pravdivé a metodologicky platné.
Poté, co si uvědomíme tuto pravdu, tak samozřejmě musíme při řešení jakéhokoliv dynamického problému vrátit peníze nazpátek do našeho modelu a uvědomit si dále, že v moderním světě je směna zboží prakticky vždy prováděna skrze peněžní médium a vzájemné vztahy zboží a peněžních cen musí být správné, aby Sayův zákon platil. To je ale pouze návrat k oné podmínce správných vztahů mezi cenami a rovnováze, která vždy byla v Sayově zákonu implicitně obsažena.
3. Odpověď Haberlerovi
Před opuštěním tohoto tématu bude ještě přínosné odpovědět na některé zmatky, které do nej nevnesl sám Keynes, ale někteří z „post-Keynesiánců.“ Profesor Gottfried Haberler rozhodně nebyl ke Keynesovi nekritický,[14] ale jeho pojednání o Keynesově „vyvrácení“ Sayova zákona je velice podivné. Uvádí část citace z Ricarda (kterou jsem uvedl výše), ale ve zkrácené podobě a končící větou: „Peníze jsou pouze prostředkem, kterým se uskutečňuje směna.“ Poté prohlašuje: „Smysl této původní formulace tohoto zákona se mi zdá docela jasný: Tvrdí, že obdržený příjem je vždycky utracen za spotřebu nebo investice; jinými slovy, peníze nejsou nikdy hromaděny…“[15]
Smysl Ricardovy formulace Sayova zákona je skutečně jasný, obzvláště když se uvede v plném znění. Nevyžaduje žádnou parafrázi, která docela posouvá jeho smysl. Nejen že Ricardo nikdy explicitně netvrdil to, co mu Haberler připisuje, ale máme všechny důvody se domnívat, že by takovou interpretaci popřel. Na několika místech popisuje to, čemu se dnes říká hromadění peněz a jeho účinky. Na mnoha místech ve svých Notes on Malthus píše, ohledně názorů, které mu Malthus připisuje: „Kde jsem tohle řekl?“[16] Můžeme si být jistí, že by ohledně Haberlerovi interpretace napsal totéž.
„Náš závěr tudíž je [pokračuje Haberler], že v moderní ekonomické teorii není žádná potřeba Sayova zákona, který již byl zcela opuštěn neoklasickými ekonomy v jejich teorietických pracích o penězích a ekonomickém cyklu… Shrnuto, můžeme prohlásit, že nebylo vůbec potřeba, aby pan Keynes vyvracel Sayův zákon v jeho původním přímočarém smyslu, protože v tom byl neoklasickou ekonomií opuštěn již před dlouhou dobou.“[17]
Na toto by se dalo krátce odpovědět tak, že pro Sayův zákon je stále místo a stále potřeba, kdykoliv se najde takový hlupák, který by ho popíral. Zopakoval bych, že sám o sobě je v podstatě spíše negativním než pozitivním tvrzením. Jde o vyvrácení omylu. Tvrdí, že všeobecná nadprodukce veškerých komodit je nemožná. A to je také v zásadě vše, co zamýšlel říci.
Haberler má pravdu v tom, když vyvrací názor Keynese (a takových jeho následovníků jako Sweezy), že Sayův zákon „je základem celé klasické teorie, která by bez něho zkolabovala“ (Obecná teorie, str. 19). Je pravda, že Sayův zákon není explicitně potřeba pro řešení konkrétních ekonomických problémů. Matematici se zřídka zaseknou u tvrzení, že dvě a dvě není pět. Nestaví svoje sofistikovaná řešení komplikovaných problémů na takové negativní pravdě. Ale když příjde někdo s tvrzením, že dvě a dvě je pět, nebo že existující krize je výsledkem všeobecné nadprodukce všeho, tak je nezbytné upozornit ho na jeho omyl.
Existuje ještě další útok na Sayův zákon, který zdá se Haberler mezi jinými přijal, a to je tvrzení, že v tom smyslu, v němž je Sayův zákon pravdivý, se jedná o „pouhou tautologii.“ Pokud je tautologický, tak ve stejném smyslu, v jakém jsou tautologická všechna základní tvrzení matematiky a logiky: „Dvě věci, které se obě rovnají třetí věci, jsou si také navzájem rovny.“ Člověk něco takového nepotřebuje vyslovit pokud na to nezapomene.
Abych to shrnul, Keynesovo „vyvrácení“ Sayova zákona, i kdyby bylo úspěšné, by nebylo originální: nejde ani o palec dále než Malthusův pokus o století dříve. Keynes „vyvrátil“ Sayův zákon jenom v tom významu, v němž ho žádný ekonom nikdy nezastával.
4. Spořit znamená utrácet
Riskujíc obvinění, že kopu do mrtvoly, rád bych ještě pojednal o jednom Keynesově pokusu vyvrátit Sayův zákon, nebo jak to říká „výsledek stejné doktríny“ (str. 19). „Předpokládalo se,“ píše, „že jakýkoliv individuální čin zdržení se současné spotřeby automaticky vede v ekvivalentním rozsahu k tomu, že práce a komodity uvolněné ze zásobování současné spotřeby jsou investovány do produkce kapitálového bohastství“ (str. 19). A pro ilustraci cituje následujícíc pasáž z Marshallovy Pure Theory of Domestic Values (str. 34):
„Celý příjem člověka je vynaložen na nákup služeb a komodit. Obvykle se říká, že člověk část svého příjmu utratí a část ušetří. Ale je známým ekonomickým axiomem, že člověk nakupuje práci a komodity za onu ušetřenou část příjmu stejně jako za tu utracenou. Říká se, že utrácí, když chce obdržet současné požitky ze služeb a komodit, které kupuje. Říká se, že spoří, když působí na práci a komodity tak, aby se věnovaly produkci bohatství, které mu přinese požitky až v budoucnosti.“
Tato doktrína je samozřejmě mnohem starší. Keynes mohl citovat obdobnou pasáž ze svého bête noir, Ricarda. „Pan Malthus,“ píše Ricardo, „si zdá se nikdy neuvědomil, že spořit znamená utrácet a to stejně jistě, jako to, čemu výlučně říká utrácení.“[18] Ricardo zašel ještě mnohem dále a při odpovědi Malthusovi odpověděl dopředu i na Keynesovy hlavní námitky: „Popírám, že potřeby spotřebitelů jsou umenšeny jejich šetrností – jsou pouze přeneseny spolu s kupní silou na jinou skupinu spotřebitelů.“[19]
A při jiné příležitosti napsal Ricardo přímo Malthusovi: „Shodneme se na tom, že efektivní poptávka se skládá ze dvou prvků, moci kupovat a ochoty kupovat; ale já si myslím, že tam, kde existuje moc, bude ochota jen velmi zřídka chybět, protože touha akumulovat [i.e., spořit] je důvodem pro poptávku stejně tak efektivním, jako touha spotřebovávat; pouze se mění předměty, na něž bude poptávka uplatněna.“[20]
Pro teď ovšem bude stačit pouze poukázat na Keynesovu kontroverzi kolem tohoto bodu než provádět jeho celkovou analýzu. Pro to bude mnoho příležitostí později. Jak uvidíme, tak Keynes sám neustále váhal mezi dvěma navzájem neslučitelnými tvrzeními: (1) že úspory a investice jsou si „nutně rovny,“ a „pouze různými aspekty téže věci“ (str. 74), a (2) že spoření a investování jsou „dvěma zcela odlišnými aktivitami,“ mezi nimiž neexistuje žádná „spojitost“ (str. 21), takže úspory nejenže mohou převyšovat investice, ale mají k tomu chronickou tendenci. V této chvíli se rozhodl podporovat toto druhé tvrzení. Zatím bude stačit jen upozornění na tuto hluboce zakořeněnou kontradikci v Keynesově myšlení.
Pozn.:
1) Economic and the Public Welfare, (New York: Van Nostrand, 1949), str. 390-393.
2) Planning for Freedom, (South Holland, Ill.: Libertarian Press, 1952), str. 64-71
3) Paul M. Sweezy v The New Economics, editováno Seymourem E. Harrisem, (New York: Alfred Knopf, 1947), str. 105.
4) Planning for Freedom, str. 64-65
5) Díl I, kniha IV, kapitola I, (vydání Edwina Cannona, 1904), str. 404.
6) Economic and the Public Welfare, str. 390.
7) Principles of Political Economy, kniha III, kapitola XIV, část 2.
8) Economic and the Public Welfare, str. 392.
9) Bernice Shoul, „Karl Marx and Say’s Law,“ The Quarterly Journal of Economics, leden 1957, str. 615.
10) David Ricardo, The Principles of Political Economy and Taxation, (Everymanovo vydání, New York), str. 193-194.
11) Fráze „efektivní poptávka“ zde byla ovšem zvýrazněna proto, aby bylo zdůrazněno, že tento termín nevynalezl Keynes. Ricardo často používá termín „efektivní poptávka“ ve svých Notes on Malthus (Straffovo vydání, Cambridge Univerity Press, str. 234). Termín „efektivní poptávka“ byl ve skutečnosti zaveden Adamem Smithem v Bohatství národů (Kniha I, kapitola 7). John Stuart Mill vysvětluje: „Spisovatelé … definovali poptávku jako přání vlastnit spojené s mocí nakupovat. Aby rozlišili poptávku v technickém smyslu od poptávky, která je synonimem s přáním, nazvali jí efektivní poptávkou.“ Principles of Political Economy, 1848, Kniha III, kapitola II, § 3.
12) Notes on Malthus, str. 305.
13) Notes on Malthus, str. 306-307.
14) Haberlerův komentář ke Keynesově Obecné teorii v 8. kapitole třetího vydání jeho Prosperity and Depresion (Ženeva: Liga národů, 1941) obsahuje mnoho trefných postřehů.
15) The New Economics, editováno Seymourem E. Harrisem, str. 174.
16) Notes on Malthus, str. 449.
17) Notes on Malthus, str. 175-176.
18) Notes on Malthus, str. 449.
19) Notes on Malthus, str. 309.
20) Letters of Ricardo to Malthus, editováno Bonarem (1887). Dopis ze 16. září 1814, str. 43.