04. Předehra
1. Efektivní poptávkaTřetí kapitola Obecné teorie nese působivý název „Princip efektivní poptávky,“ který ovšem vzbuzuje mylný dojem o jejím obsahu. Její úlohou v Keynesově knize lze přirovnat k úloze předehry v opeře, v níž skladatel dává dohromady variace na hlavní motivy, které zazní teprve později.
Kapitola se sestává ze tří částí. První dvě jsou technické a „vědecké,“ ta třetí odlehčená a satirická. Jelikož je celá kapitola jen náznakem toho, co bude následovat ve větším detailu na dalších stranách, nemusíme se zde pouštět do rozsáhlejší analýzy. Ovšem dva úvodní oddíly údajně obsahují „podstatu Obecné teorie zaměstnanosti,“ a tak je vhodné učinit alespoň několik všeobecných poznámek.
Celou Obecnou teorii by šlo popsat jako cvičení v mlžení a toto mlžení začíná již na počátku. L. Albert Hahn přirovnal čtení Keynese ke sledování „nějakého trikového filmu. Vše se děje způsobem naprosto obráceným, než na co jsme zvyklí z reálného života.“[1]
Toto srovnání je přiléhavé. Keynes neustále obrací příčinu a následek a zapřahá vůz před koně. „Podnikatelé,“ říká nám, „se snaží ustanovit objem zaměstnanosti na úrovni, na které očekávají maximalizaci rozdílu mezi příjmy a náklady na jednotlivé faktory.“ (str. 24-25)
Toto tvrzení není zcela nepravdivé, ale je to velmi zavádějící způsob jak popsat, co se v realitě děje. Podnikatelé se nesnaží „ustanovit objem zaměstnanosti“ na jakékoliv dopředu určené „úrovni.“ Každý podnikatel se snaží dosáhnout zisku produkcí a prodejem určitého produktu. Rozhoduje se, jaké faktory k tomu využije, jaké vybavení nechá nainstalovat, jaké suroviny objedná a jaký druh pracovníků zaměstná. Jeho rozhodnutí o celkovém výstupu bude částečně záviset na množství kapitálu, který má k dispozici a na jeho odhadu hrubých příjmů a nákladů. Při rozhodování o relativním množství vybavení, které koupí nebo počtu zaměstnanců, které najme, se bude řídit cenou u prvního a mzdovými sazbami u druhého; vzájemný poměr se může lišit v závislosti na tomto vztahu cen a mezd. Výsledkem tohoto komplexu rozhodnutí bude najmutí určitého množství pracovníků různých druhů. Ale toto je zkrátka jen jeden z následků celého souboru rozhodnutí. Podnikatelé se určitě nesnaží dopředu „ustanovit“ jakoukoliv danou „úroveň“ zaměstnanosti. Objem zaměstnanosti vůbec není jejich cílem; to je pouze vedlejší efekt jejich snažení.
Kdyby předchozí Keynesova věta existovala pouze izolovaně, nestála by za diskusi. Ale Keynes opakovaně a chronicky popisuje věci takovýmto způsobem. Jeho matematické rovnice stojí mimo jiné na implicitním předpokladu, že podnikatelé myslí tímto způsobem a rozhodují o objemu zaměstnanosti, který budou poskytovat. Jeho rovnice také často naznačují, že všichni podnikatelé jsou zorganizovaní do jednoho obřího kartelu. Tento způsob myšlení a popisu se zdá být pro jeho teorii velmi podstatný.
A Keynes se už od počátku své knihy pouští do množství docela zbytečné a matoucí algebry, kterou ještě okořeňuje používáním symbolů, které nemají žádnou jednoduchou a přirozenou spojitost s věcmi, které mají symbolizovat. Je pochybné, jestli je tato algebra patřičná nebo platná, když je aplikovaná na velmi neurčité abstrakce, se kterými Keynes operuje.
První rovnice se objevuje na straně 25:
„Nechť Z je agregátní nabídková cena výstupu při zaměstnání N lidí, vztah mezi Z a N pak můžeme popsat jako Z = ø(N), který můžeme nazvat funkcí agregátní nabídky. Obdobně nechť D jsou výnosy, které podnikatelé očekávají ze zaměstnání N lidí, pak můžeme vztah mezi N a D popsat jako D = f(N), který můžeme nazvat funkcí agregátní poptávky.“
Jelikož „agregátní nabídková cena“ v tomto kontextu znamená pouze agregátní náklady, nebo mezní náklady, tak by tento odstavec mohl být jednoduše přepsán bez jakýchkoliv matematických symbolů takto: „Celkové náklady na vyprodukování daného výstupu se budou lišit podle množství zaměstnaných lidí a příjmy, které podnikatelé mohou očekávat z prodeje tohoto výstupu se také budou lišit podle počtu zaměstnaných lidí.“
Zhruba řečeno, takové tvrzení může být pravdivé. Ale Keynes, který toto tvrzení přepsal jako matematickou rovnici, tím vyjádřil ambici vyjadřovat se přesně. Tvrzení, ve formě matematické rovnice, že nějaká kvantita je funkcí jiné kvantity, znamená, že alespoň v určitém rozsahu hodnot existuje přesný, určitelný a předvídatelný vztah mezi těmito dvěma kvantitami. Jak se píše v nejbližší učebnici algebry na mojí polici: „Pokud je proměnná y v takovém vztahu k proměnné x, že každé přiřazení hodnoty x přesně determinuje jednu nebo více hodnot y, pak je y FUNKCÍ x.“[2] (moje kurzíva)
Jakmile aplikujeme tyto rigorózní standardy, tak se Keynesovy rovnice jednoduše vypaří. Existuje snad nějaký konstantní, přesně určitelný a předvídatelný vztah mezi počtem lidí, které podnikatelé zaměstnají a jejich náklady nebo hrubými příjmy? Očividně nikoliv. Jak náklady tak příjmy nezávisí jenom na počtu zaměstnaných, ale také na jejich kvalitách, zručnosti a schopnostech. Náklady podnikatele dále budou záviset nejen na jednotlivých a celkových mzdových sazbách, které vyplácí, ale také na vybavení, které zavede, surovinách, které kupuje, energiích, které spotřebovává, přepravních nákladech a měnících se cenách toho všeho. Jeho příjmy budou závislé na měnících se cenách jeho výstupů. Cena surovin se může změnit vzhledem k ceně, kterou dostává za svůj koncový produkt atd. Změny relativních nákladů nebo technický pokrok mohou neustále měnit vztah mezi počtem zaměstnaných lidí a celkovým výstupem. Krátce řečeno, jakýkoliv vztah mezi výplatami a celkovými náklady na straně jedné a očekávanými hrubými příjmy na straně druhé bude existovat jen v jednom časovém okamžiku. Není zde žádný důvod předpokládat, že by jakákoliv změna v počtu zaměstnaných lidí – i.e. jakákoliv změna N – vyvolala přesně předvídatelnou změnu v Z nebo D.
Na Keynesových formulacích je chybných i mnoho dalších věcí, mimo té, že jsou pouze neplatné. Žádný podnikatel neuvažuje takovým způsobem: „Měl bych najmout N lidí a to mi přinese celkové náklady N a celkové příjmy D.“ Začíná vždy z druhé strany. Začíná odhadem, kolik peněz si může dovolit vynaložit ve srovnání s tím jaké příjmy mu přinese prodej jeho produktu. Pak se rozhodne, kolik lidí bude potřebovat nebo si může dovolit. Takže kdyby vůbec nějaký funkční vztah měl být postulován, tak by fungoval obráceně a N by bylo řekněme funkcí D nebo funkcí Z.
S touto formulací jsou spojeny ještě další problémy. Z je očividně definováno jako reálný součet a N je určitě reálným součtem, ale D je definováno pouze jako očekávání. „Nechť D jsou výnosy, které podnikatelé očekávají ze zaměstnání N lidí.“ Bezpochyby očekávání ohledně budoucnosti, pokud jsou rozumná, mají přibližný vztah k současné realitě. Můžeme ale postulovat konstantní, určitelný nebo přesný vztah mezi očekáváními a realitou? Můžeme vkládat očekávání lidí do smysluplných matematických rovnic?
Pokud by Keynes použil tu a tam slovo „funkce“ jen jako řečnický obrat, tak bychom to mohli přejít bez kritiky. Ale když slavnostně přepíše tyto údajné vztahy ve formě matematických rovnic, aniž by se je snažil podepřít jakýmkoliv rigorózním deduktivním argumentem nebo alespoň odkazem na statistické potvrzení, což z nich činí pouze holá dogmatická ipse dixit, tak je to něco jiného.
Keynes dále pokračuje: „Hodnotu D v bodě funkce agregátní poptávky, kde je protnuta funkcí agregátní nabídky, nazveme efektivní poptávkou“ (str. 25, kurzíva původní). Když ale D bylo definováno jako „příjmy, které podnikatelé očekávají,“ že obdrží, tak to jistě můžeme nazvat nanejvýše očekávanou efektivní poptávkou. A jestliže je pouze očekávaná, tak jí těžko můžeme říkat „efektivní.“
Celý termín „efektivní poptávka“ je dnes buď nesmyslný nebo zavádějící. Moderní ekonomové nepotřebují adjektivum „efektivní“ před „poptávkou.“ Poptávka je efektivní ze své definice. Pokud není efektivní, tak se nenazývá poptávkou, ale potřebou, touhou nebo nenaplněným přáním. Slovo „poptávka“ implikuje jak přání vlastnit tak i potřebnou kupní sílu k uskutečnění tohoto přání. Pokud měl Keynes na mysli agregátní poptávku, tak měl použít toto adjektivum a pak se ho držet. Jestliže měl na mysli agregátní peněžní poptávku, nebo agregátní peněžní kupní sílu, tak měl použít tyto termíny.
Zmatky v jeho terminologii pouze podtrhují celou zmatenost v jeho myšlenkách. Ihned po této rovnici, kterou jsem tu rozebíral, nám Keynes říká: „Toto je podstatou Obecné teorie zaměstnanosti“ (str. 25). A na takto mělkých základech jsou vztyčené věže čnící až do oblak!
Tato rovnice je rovněž součástí Keynesova „vyvrácení“ Sayova zákona.
„Klasická teorie předpokládá [píše Keynes] že agregátní poptávková cena (nebo příjmy) se vždy přizpůsobí agregátní nabídkové ceně… Tudíž Sayův zákon, že agregátní poptávková cena výstupu je jako celek rovná agregátní nabídkové ceně celého objemu výstupu, je ekvivalentní k tvrzení, že neexistují překážky pro plnou zaměstnanost“ (str. 26).
Tato pasáž překrucuje jak „klasickou teorii“ tak podstatu Sayova zákona. Klasická teorie[3] nepředpokládá, že poptávková cena (agregátní či jiná) se „vždy“ přizpůsobí (agregátní) nabídkové ceně. Neoklasická teorie tvrdí, že za podmínek rovnováhy, dojde k takovým a takovým následkům. Netvrdí ale, že podmínky budou vždycky nutně v rovnováze. Tvrdí, že za podmínek volné konkurence, s flexibilními cenami a mzdami, bude existovat tendence k rovnováze. Sayův zákon neříká, ani explicitně ani implikací, že „neexistuje žádná překážka plné zaměstnanosti.“ Tvrdí, že překážkou plné zaměstnanosti je to, když někde existuje nerovnováha.
2. Sklon ke spotřebě
Druhá část třetí kapitoly je naším prvním úvodem do konceptu „sklonu ke spotřebě.“ Tím je tvrzení že: „Psychologie společenství je taková, že když vzroste agregátní reálný příjem, vzroste i agregátní spotřeba, ale ne o tolik, jako příjem.“ (str. 27)
Pro celkovou analýzu tohoto podivného tvrzení, okolo kterého bylo tolik povyku, bude ještě dost času později. Zde uvedu jen jeden či dva postřehy. Tím, že mluví o „psychologii“ společenství a užitím poněkud opovržlivého termínu „sklon“, vzbuzuje Keynes dojem, že způsob, jakým se lidé rozhodují o využití svého příjmu, je v zásadě neracionální či iracionální.
Také si všimněme, jak je jeho tvrzení vágní a otevřené několika různým interpretacím. Pokud společenství, s tím jak bohatne, utrácí stejný poměr svého příjmu za spotřebu, tak samozřejmě spotřeba nebude růst o stejnou absolutní částku jako příjem; ale rozdíl bude pravděpodobně vyplněn stejným poměrným zvýšením investic. Pokud bohatnoucí komunita utrácí menší procento svého příjmu na spotřebu, tak samozřejmě musí utratit o to větší procento na investice. Ale Keynes nikde nevyjadřuje jasně, co má na mysli. Při zvažování důsledků údajně plynoucích z „psychologického zákona“ prohlašuje: „Tudíž k ospravedlnění jakéhokoliv daného objemu zaměstnanosti musí existovat objem současných investic dostatečný aby absorboval přebytek celkového výstupu nad tím, co se komunita rozhodne spotřebovat, když je zaměstnanost na dané úrovni.“ (str. 27)
Zde máme truismus představený v hávu velkého objevu. Přirozeně, pokud si rozdělíme veškeré výdaje učiněné za stavu plné zaměstnanosti na dva druhy – „spotřební“ a „investiční“ výdaje – tak musí existovat dostatečné „investiční“ výdaje které pokryjí rozdíl mezi „spotřebními“ výdaji a celkovými výdaji, pokud máme mít plnou zaměstnanost. Tento ohromující objev můžeme ovšem aplikovat nejen na „investiční“ výdaje, ale i na jakékoliv jiné výdaje. Pokud rozdělíme celkové výdaje na peníze vynaložené za pivo a peníze vynaložené za všechno ostatní, tak plná zaměstnanost bude záviset na množství peněz utracených za pivo. Můžeme to vyjádřit i stejnou frazeologií jakou použil Keynes: „K ospravedlnění jakéhokoliv daného objemu zaměstnanosti musí existovat objem zkonzumovaného piva dostatečný k tomu, aby absorboval přebytek celkového výstupu nad tím, co se komunita rozhodne utratit za všechno ostatní krom piva, když je zaměstnanost na dané úrovni.“ A mohli bychom k tomu doplnit i stejně působivou soustavu matematických rovnic.
(Již předbíhám budoucí diskusi, ale chtěl bych poukázat na to, že rozdíl mezi „spotřebou“ a „investicemi“ je do určité míry arbitrární klasifikací a není rozhodně tak jasný, jak si Keynes asi myslí. Když někdo koupí dům, je to výdaj za spotřebu nebo investice? Pokud si ho koupíte jako domov, tak je považován za spotřební zboží; pokud část pronajmete někomu jinému, je to investice. Stejné to může být s automobilem nebo sekačkou na trávu. „Spotřební“ a „investiční“ zboží nemusí být odlišné druhy zboží: mohou měnit svoji povahu podle toho, k čemu jsou využívány svými vlastníky.)
Poté, co takto rozdělil „spotřební“ a „investiční“ zboží, Keynes pokračuje v budování svého systému. Shrnuje to v následujícím odstavci (na str. 28) a v sérii osmi tvrzení na další straně. Tyto dvě strany by se daly nazvat srdcem Keynesiánské ekonomie. Jak jsem již říkal, k detailní analýze přistoupíme až později, ale jelikož toto je naše první setkání, tak se sluší učinit několik předběžných poznámek.
„Při daném sklonu ke spotřebě,“ začíná, „a míře nových investic, bude existovat pouze jedna úroveň zaměstnanosti konzistentní s rovnováhou“ (str. 28). Existuje pouze jediná úroveň zaměstnanosti konzistentní s plnou rovnováhou a tou je plná zaměstnanost. To je pravdou z definice. Pokud existuje nezaměstnanost, tak někde muselo dojít k nerovnováze. Když Keynes píše: „Efektivní poptávka ve spojení s plnou zaměstnaností je zvláštním případem, uskutečněným pouze tehdy, když sklon ke spotřebě a podněty k investování jsou navzájem ve specifické konstelaci“ (str. 28), tak se buď uchýlil k neodpustitelné mystifikaci, nebo napsal nesmysl. Pokud jsme v rovnováze tak jsme vždy ve stavu plné zaměstnanosti.
Samozřejmě bychom mohli přepsat předchozí Keynesovy věty takto: „Plná zaměstnanost je speciálním případem uskutečněným jen tehdy, když panuje úplná rovnováha, která je výsledkem toho, že spotřeba a investice jsou společně dostačující k poskytnutí plné zaměstnanosti.“ Toto by bylo pravdivé tvrzení, ale bylo by pravdivé z definice našich termínů. V této formě vyslovujeme tvrzení jenom jako nějaký druh vtipu, protože to je jako kdybychom říkali: „Týden je zvláštním případem, který se uskuteční pouze tehdy, když obsahuje sedm dní, ani více ani méně, a tyto dny po sobě následují popořadě.“
Stručně řečeno rovnováha existuje pouze tehdy, pokud jsou splněny podmínky, jimiž je definována. A jednou z těchto podmínek je plná zaměstnanost. Čili plná zaměstnanost existuje vždy, když existuje rovnováha.
Když tedy Keynes mluví o „rovnováze“ s nezaměstnaností, tak říká nesmysly. Je to stejný protimluv jako organizovaný chaos nebo kruhový čtverec. Keynesova „rovnováha“ s nezaměstnaností není ve skutečnosti žádnou rovnováhou, ale něčím zcela jiným. Keynes ve skutečnosti mluví o zamrzlé situaci, zamrzlé nerovnováze, situaci, v níž je zabráněno cenám, úrokovým mírám nebo mzdovým sazbám ať už smluvně, odporem odborů, vládní intervencí či silou zvyku, v pohybu směrem k rovnovážné úrovni.
Toto flagrantní překrucování termínů je jedním z hlavních problémů Keynesiánského systému. V okamžiku, kdy ho dokážeme rozeznat, celý tento systém se hroutí.[4]
Toto samozřejmě neznamená – jak Keynes občas rád předstírá, že neoklasičtí ekonomové říkali – že by nezaměstnanost nebo nerovnováha byly nemožné nebo dokonce že by plná zaměstnanost nebo úplná rovnováha byly obvyklým stavem věcí. Naopak, neoklasičtí ekonomové vždy říkali, že kompletní plná zaměstnanost nebo dokonalá rovnováha nejsou nikdy faktickým stavem, stejně jako jakýkoliv jiný stav dokonalosti v lidském světě.
Koncept „rovnováhy“ je primárně ekonomickým metodologickým myšlenkovým nástrojem. A nemůže být zavrhnut proto, že rovnováha v praxi nemůže být nikdy dosažena. Inženýr mluví o fiktivním stroji bez tření se 100% účinností při plném vědomí toho, že v realitě žádný takový stroj nemůže postavit. Ale používá tento koncept jako vztažný bod, standard, myšlenkový nástroj. Matematik zachází s bezrozměrnými body a jednorozměrnými přímkami, ačkoliv body a přímky nakreslené v učebnicích mají rozměry a tloušťky, jinak bychom je nemohli vidět. Matematik shledává velice užitečným a dokonce i nevyhnutelným užívat koncept „iracionálních“ čísel a „imaginárních“ čísel – jako je druhá odmocnina z mínus jedné – jejichž vztah k naší pozorované realitě můžeme shledat laicky nesnadno vysvětlitelný .
I ekonom naráží na logické potíže, když se snaží promýšlet koncept dokonalé rovnováhy. Stejné potíže ale nalézá i v dalších konceptech neoklasické ekonomie: „dokonalá konkurence,“ „plná zaměstnanost,“ „stacionární ekonomika,“ „křivky nabídky,“ „křivky poptávky,“ etc. Mým úkolem zde není diskutovat o nedostatcích či zásluhách konkrétních konceptů. Ovšem většina zde vyjmenovaných jsou užitečnými a často nezbytnými myšlenkovými nástroji. Koncept rovnováhy je nevyhnutelný, ať už pro takzvanou „statickou,“ nebo takzvanou „dynamickou“ teorii. Chyba nastává tehdy, když někdo začne považovat tuto „rovnováhu“ za skutečně existující fakt, nebo se tomuto konceptu vysmívá jen z důvodu, že se nejedná o existující fakt. Co je reálné je všudypřítomná tendence směrem k rovnováze. Rovnováze se blížíme tím těsněji a tím rychleji, čím jsou konkurence, ceny a mzdy pružnější a volnější.
Keynesova chyba spočívá v tom, že užívá termín rovnováha ve dvou docela odlišných smyslech, z nichž jeden je zcela chybným. To je záměna „rovnováhy“ se situací, která je z nějakého důvodu pouze zamrzlá, jako je trvající masová nezaměstnanost z důvodu zmrazených cen komodit či zmrazených mzdových sazeb nebo vztahu mezi nimi. Všechna Keynesova tvrzení a dedukce na stranách 28-31 jsou výsledkem nepochopení nebo překroucení neoklasické teorie.
Zde se tudíž nezabývám těmito chybami detailně, ale neodpustím si ještě jeden obecný komentář. Keynes zcela absurdně píše, jako by žádný z klasických ekonomů nikdy neslyšel o finanční panice, depresi či nezaměstnanosti. Samozřejmě, že předpoklady statické rovnováhy, nebo předpoklady „stacionární ekonomiky“, nejsou samy o sobě dostatečné k pojednání o ekonomickém cyklu. Ale jsou nezbytnými metodologickými podmínkami pro pochopení ekonomického cyklu, protože dokud někdo neporozumí „statickým“ hypotézám, nemůže pochopit „dynamické“ hypotézy.
3. Výsměch hospodárnosti
Ve třetí části třetí kapitoly se Keynes na dvou a půl stranách odpoutává od technického psaní a přechází k satirickému (32-34). Striktně řečeno zde nenalezneme žádný argument – pouze posměšky na účet klasických ekonomů a toho, co považovali za ekonomické ctnosti. Budu citovat tyto věty jednu za druhou v jednotlivých odstavcích spolu s mými vlastními protitvrzeními.
„Ricardo ovládl Anglii tak kompletně, jako svatá inkvizice ovládla Španělsko.“ Inkvizice ovládla Španělsko silou a torturou; jediná síla, kterou používal Ricardo, byla síla logiky a argumentu. Pokud vztáhneme Keynesovo přirovnání na dnešní svět, tak bychom stejně mohli prohlásit, že Keynes ovládnul anglo-americké akademické prostředí tak kompletně, jako Marx to Ruské.
„Nejen, že byla Ricardova teorie přijata … státníky a akademiky, ale veškerá kontroverze ustala; jiný úhel pohledu úplně zmizel; přestal být diskutován.“ Běda, tentýž osud dnes postihl, alespoň v akademickém prostředí, nekeynesiánskou ekonomii.
„Velká záhada efektivní poptávky, se kterou se potýkal Malthus, zmizela z ekonomické literatury. Nenajdete jí zmíněnou v pracích Marshalla, Edgewortha a profesora Pigoua, v jejichž rukách klasická teorie dozrála ke svému nejpokročilejšímu stupni.“ Od Keynese je velmi provinční uvádět svoje cambridgeské učitele jako nejvyšší výkvět, kterého před ním ekonomická věda dosáhla. Konec konců mezi jeho předchůdci byli Menger a Böhm-Bawerk v Rakousku, Walras ve Švýcarsku, Wicksell ve Švédsku, John Bates Clark, Frank Fetter a Irving Fisher v Americe a Jevons a Wicksteed v jeho vlastní zemi. A mezi jeho současníky takoví lidé jako Mises, Hayek, Anderson, Knight a Röpke, kteří posunuli ekonomickou vědu daleko za místo, kde jí opustil Marshall.
„Velká záhada efektivní poptávky mohla žít pouze potají, pod povrchem, v podsvětí prací Karla Marxe, Silvio Gesella nebo Majora Douglase.“ „Ekonomické podsvětí“ je velmi příhodným popisem této literatury. Ale Keynes si asi představuje, že z ní toto spojení s ním náhle udělá respektovanou a uznávanou literaturu.
„Naprosté vítězství Ricarda je něco kuriózního a záhadného.“ Daleko méně záhadného, než naprosté keynesiánské vítězství. Ricardiánský systém byl alespoň elegantní, konzistentní, logický v rámci svých předpokladů a nebyl beznadějně zmatený, na rozdíl od keynesiánského systému, který zaměňuje krátkodobé a dlouhodobé účinky nebo „statickou“ a „dynamickou“ teorii.
„Naprosté ricardiánské vítězství musí být přičteno komplexní vhodnosti jeho doktríny pro prostředí, do něhož byla vsazena.“ Stejně jako keynesiánské vítězství musí být přičteno jeho vhodnosti pro politickou atmosféru roku 1936?
„To, že dospěl k závěrům docela odlišným od těch, které by očekával obyčejný laik, přispělo, jak předpokládám, k jeho intelektuální prestiži.“ Keynes určitě dospěl k jiným závěrům, než by normální neškolený člověk očekával – například že spoření je hřích a rozhazování peněz ctnost. A možná tyhle paradoxy přispěly k jeho současné prestiži mezi intelektuály.
„To, že jeho učení, uvedeno do praxe, bylo strohé a politicky často nepříjemné, mu propůjčovalo jistou ctnost.“ „Ctností“ Keynesova učení je to, že chválí nešetrnost, divoké utrácení a deficitní rozpočty a je tudíž naopak pro politiky u moci velmi příjemné.
„To, že bylo adaptováno, aby neslo rozsáhlou a konzistentní logickou nadstavbu mu propůjčovalo na kráse.“ To je pravda. A totéž se bohužel nedá říci o keynesiánské ekonomii, která je nekonzistentně sesmolená bez elegance či úspornosti.
„To, že dokázalo vysvětlit velkou část sociální nespravedlnosti a očividné krutosti jako nevyhnutelné jevy při dosahování celkového pokroku, se autoritám hodilo.“ Tak, jako se Keynesova doktrína vládního utrácení, nízkých úrokových měr a papírových peněz hodí současným politickým autoritám?
„To, že nabídlo ospravedlnění volným aktivitám jednotlivých kapitalistů, k němu přitáhlo podporu dominantní společenské síly.“ To je čistě marxistická demagogie, která připisuje názory třídním motivům spíše, než nezaujaté logice. Odpověď stejného druhu by mohla znít, že popularita Keynesovy teorie v akademických kruzích odpovídá závisti špatně placených akademiků vůči úspěšným obchodníkům.
„Ale ačkoliv ricardiánská doktrína samotná zůstávala až dodnes nezpochybňovaná ortodoxními ekonomy, její selhání při poskytování vědeckých predikcí v průběhu doby velice poškodilo prestiž těch, kteří jí praktikovali.“ Implikované tvrzení, že keynesiánská ekonomie umožňuje „vědecké predikce“ budoucích obchodních fluktuací je naprostým nesmyslem. To žádný systém ekonomie nedokáže. Nejvíce, co jakýkoliv ekonom může dokázat, je říct, že taková a taková opatření povedou za nezměněných podmínek k takovým a takovým výsledkům.[5] Ricardiánský systém, přes všechny svoje nedostatky, toto zvládal daleko lépe než keynesiánský systém. Předpovědi založené na keynesiánské teorii mají velice ubohou úspěšnost.
„Jelikož profesionální ekonomové, po Malthusovi, byli očividně nepohnuti rozporem mezi teorií a pozorovanými fakty.“ Tento „rozpor“ existuje hlavně v Keynesově hlavě. Keynes sám se nikdy neobtěžoval srovnat svoji vlastní teorii s „pozorovanými fakty.“ Jak ještě uvidíme později, často pronášel kategorická tvrzení nejen aniž by se je pokoušel podpořit nějakým statistickým důkazem, ale v případech, kdy takový statistický důkaz již existoval a neodpovídal jeho teorii, zkrátka jej ignoroval.
„Oslavovaný optimismus klasické ekonomické teorie, který vedl k tomu, že na ekonomy se hledělo jako na Candidy, kteří poté, co opustili tento svět kvůli starosti o své zahrady, učí, že žijeme v tom nejlepším z možných světů pokud budou ponecháni při své činnosti, může být také připisován, jak myslím, té skutečnosti, že opomíjeli škody na prosperitě, které mohou nastat díky nedostatečné efektivní poptávce.“
Keynes zde dovolil, aby ho jeho vlastní rétorika zavedla tak daleko od reality, že člověk váhá, s čím by měl začít při rozebírání této pasáže. Zaprvé klasická ekonomická teorie neproslula na veřejnosti svým optimismem, ale naopak pesimismem. Carlyleovo slavné přízvisko „ponurá věda“ shrnuje obecný úsudek devatenáctého století o tehdejší ekonomii. Mělo se za to, že Malthusův „zákon populace“ odsoudil svět k holému přežívání pro masy lidí. Takzvaný Ricardův „železný zákon mezd“ (to není Ricardův vlastní popis) měl údajně způsobit, že zlepšování reálných mezd nebude možné, alespoň ne bez pomalého navyšování „mzdového fondu.“ A nebyl to Candide, který byl nevyléčitelným optimistou Voltairova sarkastického románu, ale Pangloss; a Candide se rozhodl stáhnout se do ústraní vlastní zahrady teprve poté, kdy byly jeho optimistické iluze zcela otřeseny. A nakonec neoklasičtí ekonomové postulovali prosperitu a plnou zaměstnanost pouze při splnění předpokladu rovnováhy. Nepředpokládali, že vždy existuje rovnováha, ale předpokládali, že existuje neustálá tendence směrem k rovnováze, pokud na trhu převládá konkurence a volná tvorba cen.
„Jelikož by očividně existovala přirozená tendence k optimálnímu využití zdrojů ve společnosti, která by fungovala podle klasických postulátů. Může být, že klasická teorie představuje způsob, jakým bychom rádi, aby naše ekonomika fungovala. Ale předpokládat, že tak skutečně funguje, znamená strkat před problémy hlavu do písku.“
Tato pasáž pouze ukazuje, že Keynes neoklasickým postulátům skutečně neporozuměl. Pokud někdo do ekonomiky intervenuje tak, že zabrání přizpůsobení se, které by jinak v ekonomice nastalo, způsobí tím prodlouženou nezaměstnanost lidí a kapitálu. Keynes obviňuje „klasické postuláty“ z té stagnace, která vznikla díky politice založené na Keynesových postulátech.
Keynesovy postuláty a keynesiánské politiky totiž existovaly už léta před tím, než se je Keynes pokusil systematizovat v Obecné teorii. Jsou to, jak uvidíme, zkrátka staré postuláty a politiky inflacionismu, protekcionismu, vládního restrikcionismu, vládní cenové stabilizace a zmrazení cen a mezd. Flexibilitě mezd, cen a trhů postulované neklasickou ekonomií bylo zabráněno a pak byla obviněna z nevyhnutelných důsledků těchto intervencí právě neoklasická ekonomie.
Pozn.:
1) Common Sense Economics, (New York: Abelard-Schuman, 1956), str. ix.
2) Gerald E. Moore, Algebra, (New York: Barnes & Noble, vydání 1956), str. 50.
3) Je často obtížné dešifrovat přesný význam Keynesovi terminologie. Když mluví o „klasické“ teorii, tak má obvykle na mysli neoklasickou teorii nebo ještě specifičtěji Marshallovu či Pigouovu teorii. Zřídkakdy myslí modernější teorii subjektivní hodnoty, jejíž existenci se rozhodl většinou ignorovat. Ještě méně bere v úvahu odlišnosti mezi teoriemi jednotlivých ekonomů. Snad proto, aby byl považován za originálního průkopníka? Bylo by ovšem únavné chytat ho za slovo pokaždé, když nevhodně použije nějaký termín. Budu se snažit šetřit čas čtenáře a po nezbytném upozornění při prvním výskytu akceptuji užití některých jeho termínů.
4) Sir William Beveridge v roce 1931 vyjádřil „klasickou“ pozici, jak jí bylo rozuměno ještě před Keynesiánským zamlžením: „Poptávka a nabídka se v dlouhém období přizpůsobují a produkce je řízena pohybem cen; pokud to, co by mělo být v ekonomickém systému flexibilní, bude učiněno nepružným, nastane nerovnováha a silné pnutí. Není to náhodou přesně situace v dnešní Británii – rigidita peněžních mezd neodpovídajících ekonomickým podmínkám vedoucí k nevyléčitelné nerovnováze?“ Tariffs: The Case Examined (Londýn: Longmans, 1931), str. 240.
5) Důvody, proč ekonomické predikce nemohou být „vědecké“ viz Ludwig von Mises, Human Action, 1949, str. 649, 866-868.