06. Role očekávání
Kapitola 5 Obecné teorie, „Očekávání determinují výstup a zaměstnanost,“ je v hlavních bodech smysluplná i realistická.Keynes začne poukazem na to, co by mělo být očividné:
„Konečným cílem veškeré produkce je uspokojení spotřebitele. Ovšem obvykle uplyne jistá doba – a někdy poměrně dlouhá doba – mezi vynaložením nákladů výrobcem (s ohledem na spotřebitele) a nákupem výstupu koncovým spotřebitelem. Mezitím si podnikatel… musí vytvářet očekávání jak nejlépe umí… a nemá jinou možnost než řídit se těmito očekáváními, pokud má vůbec zahájit nějaký výrobní proces který zabere určitou dobu.“ (str. 46).
Keynes pokračuje rozlišením mezi „krátkodobými“ očekáváními týkajícími se současné výroby a „dlouhodobými“ očekáváními týkajícími se rozšiřování kapitálového vybavení. Poté, co toto téma trochu zbytečně roztáhne a zavede si do něj několik vlastních komplikací, dospěje k závěru:
„Nekonečný proces přechodu… do nové dlouhodobé pozice může být v detailech komplikovaný. Ale skutečný sled událostí je ještě komplikovanější, jelikož očekávání jsou náchylná k neustálé změně, nová očekávání nahrazují stará dlouho před tím, než se předchozí změny mají možnost plně projevit. …“ (str. 50)
V této kapitole Keynes neříká nic zásadně objevného nebo kontroverzního, takže bychom jí nemuseli věnovat žádnou pozornost, pokud by ovšem Keynesovi obdivovatelé kolem ní nedělali takový povyk. „Očekávání,“ píše Alvin H. Hansen, „hrají roli ve všech základních Keynesových funkčních vztazích.“[1] Britský ekonom J. R. Hicks vzdává hold této kapitole jako novému a životně důležitému prvku: „Jakmile je chybějící prvek – očekávání – přidán, lze použít rovnovážnou analýzu nejen na vzdálené stacionární podmínky, ke kterým bylo mnoho ekonomů zahnáno, ale i na reálný svět a dokonce i na reálný svět v nerovnováze.“[2]
Z takových prohlášení by se čtenáři mohly údivem protočit panenky. Může být pravdou, že teprve v poslední době se mezi akademickými ekonomy stalo módou klást větší důraz na „očekávání“ – pod tímhle specifickým názvem. Ale většina ekonomů již od dnů Adama Smitha brala očekávání v úvahu, i kdyby jen implikací. Vždyť nikdo by nikdy nemohl napsat nic o fluktuacích na burze nebo v ceně obilí či bavlny, aniž by zároveň implicitně nepsal o očekávání spekulantů, investorů a obchodní komunity. A většina spisovatelů pojednávajících o ekonomickém cyklu rozeznávala roli, jakou změna v očekáváních hraje během boomu, paniky a deprese.
Praxí starších spisovatelů bylo mluvit o tomto prvku jako o „optimismu“ a „pesimismu“, či „důvěře“ a „nedostatku důvěry.“ Z mnohých můžeme citovat například Wesley C. Mitchella, který v roce 1913 napsal:
„Téměř všechny obchodní problémy obsahují prvky, které v současnosti nejsou bezpečně známé, ale musí být i pro současnost přibližně odhadovány a v hrubých obrysech i dále do budoucnosti. Pravděpodobnosti zaujímají místo jistot, jak ohledně dat, ze kterých se vychází, tak ohledně závěrů, ke kterým se dospívá. Tento fakt způsobuje, že nadějné nebo skleslé nálady mají velký podíl na utváření obchodních rozhodnutí.“[3]
I kdyby akademičtí ekonomové zanedbávali roli očekávání v ekonomických změnách, každý spekulant, investor a obchodník si již od nepaměti byl vědom úlohy, kterou očekávání hrají. Každý sofistikovaný spekulant ví, že úroveň cen na burze je odrazem složeného očekávání investorské a obchodní komunity. Jeho vlastní dlouhé nebo krátké pozice jsou svým způsobem sázkou na to, že jeho vlastní očekávání ohledně budoucí ceny cenných papírů jsou lepší, než složená současná očekávání, proti kterým sází. Každý investor a obchodník je nevyhnutelně zčásti spekulantem. Obchodník musí kalkulovat nejen s tím, co bude zákazník ochoten za jeho produkt zaplatit, až se dostane na trh; musí i správně odhadnout, jestli o jeho produkt bude vůbec nějaký zájem.
Naší kritikou Keynesova pojednání o roli očekávání není to, že jim přisuzuje příliš velký význam, ale naopak význam nedostatečný. Pojednává totiž pouze o účinku očekávání na výstup a zaměstnanost. Přitom očekávání jsou vtělená do všech cen na trhu – včetně ceny surovin, které jednotliví podnikatelé musí nakupovat a mzdových sazeb, které musí platit.
Musíme ovšem učinit ještě jednu poznámku o 5. kapitole v Obecné teorii. Keynes v ní vychází z tichého (nikdy explicitně nevysloveného) předpokladu, že téměř vždy existuje podstatná nezaměstnanost. Předpokládá, že když jsou například v průmyslu produkujícím kapitálové statky zapotřebí noví pracovníci, jsou vždy přidáni k celkovému objemu zaměstnanosti. Jsou tedy vzati z nějaké nespecifikované armády nezaměstnaných. Keynes nikdy nemluví o možnosti, že by se pracovníci v jednom odvětví mohli rekrutovat z přetáhnutých pracovníků z jiného odvětví. Nikdy nezvažuje, jaký má toto přetahování o pracovníky efekt na mzdové sazby, krom pouhého zvýšení objemu zaměstnanosti. Mzdové sazby jsou potichu pokládány za konstantní.
Omezení a povaha Keynesových tichých předpokladů dělají z jeho teorie zaměstnanosti přinejlepším speciální teorii, nikoliv obecnou teorii, jak hlásá jeho titul.
Pozn.:
1) A Guide to Keynes, (New York: McGraw-Hill, 1953), str. 53.
2) „Teorie nezaměstnanosti pana Keynese,“ Economic Journal, červen, 1936, str. 240.
3) Business Cycles and Their Causes, (University of California Press, vydání 1941), str. 5.