08. Příjmy, úspory a investice
1. Matoucí definiceKapitola 6, „Definice příjmů, úspor a investic,“ a kapitola 7, „Dále zvažovaný význam úspor a investic“ patří mezi ty nejzmatenější, které Keynes kdy napsal. A na tomto zmatku spočívají některé z hlavních omylů Obecné teorie.
Začněme s větou na straně 55: „Mimoto efektivní poptávka [Keynesova kurzíva] je jednoduše agregátním příjmem (nebo výnosem) který podnikatelé předpokládají, že obdrží…“ Toto je nepřesné psaní, nepřesné myšlení nebo obojí. „Efektivní poptávka“ jistě nemůže být tím, co podnikatelé očekávají, že obdrží, ale tím, co skutečně obdrží. Co očekávají že obdrží muže být pouze to, jakou očekávají „efektivní poptávku“ v budoucnosti.
Toto zmatení mezi očekáváním a realitou se táhne celou Obecnou teorií. Přesto mnoho Keynesiánců chválí toto pojednání o očekávání jako Keynesův „velký příspěvek“, nebo dokonce „revoluci“ v ekonomii. „Tento proces vynesení očekávání z prostoru mezi řádky,“ píše Albert G. Hart,[1] „není nikde dramatičtější než v pracích Keynese.“ Keynes sám přiznává, že ve svém Pojednání o penězích „nerozlišoval jasně mezi očekávanými a uskutečněnými výsledky.“ (Obecná teorie, str. 77.) V Obecné teorii ovšem tuto chybu evidentně opakuje.
„Funkce agregátní poptávky spojuje různé hypotetické kvantity zaměstnanosti do výsledku, který jejich očekávané výnosy poskytují; a efektivní poptávka je bodem na funkci agregátní poptávky, který se stane efektivním proto, že, vzat společně s podmínkami nabídky, odpovídá úrovni zaměstnanosti, která maximalizuje očekávané zisky u zaměstnavatelů.“ (str. 55)
Jelikož se autor výše uvedených řádků do tohoto okamžiku neobtěžoval vysvětlit některé z hlavních termínů, které používá, je to dobrá ukázka zašmodrchanosti a technického žargonu. Obecná teorie je bohatá na podobné perly a mnoho z nich budeme mít ještě dobrou příležitost prozkoumat. (Ušetřím čtenáře 2. poznámky na str. 55, která zaplétá matematické rovnice do již tak velmi bohaté verbální krajky. Zvědavý čtenář se může podívat sám.)
Postupme tedy konečně ke Keynesovým definicím, konkrétně tedy k definicím příjmu, úspor a investic a jeho důvodu, proč shledává úspory a investice vždy navzájem rovny.
Ještě dříve bych ovšem chtěl upozornit na Keynesovu omluvu za „podstatné zmatení“ (str. 61) které způsobil ve svém Pojednání o penězích svým použitím termínů a jeho přiznání (str. 78) že „výklad v mém Pojednání o penězích je samozřejmě velmi matoucí a nekompletní.“ Na nás je nyní prozkoumat, co je zmatenější víc – Keynesův výklad a použití termínů v Pojednání o penězích nebo jeho výklad a použití termínů v Obecné teorii.
Pokud Keynes vyslovil nějakou jednoduchou definici národního příjmu v kapitole 6 nebo 7, já jsem jí neobjevil. Jak ještě uvidíme, zdá se, že smysl tohoto konceptu se v průběhu knihy posunuje aniž by na to byl čtenář upozorněn. Jsem ochoten přijmout slovo profesora Hansena, že: „Příjem v současném období je Keynesem definován jako roven současným investicím plus současným výdajům na spotřebu. Úspory v současném období jsou pak definovány jako rovny současnému příjmu mínus současné spotřebě.“[2]
Povšimněme si, že každé z těchto klíčových slov je definováno pouze na základě těch druhých. Takové definice se pohybují v kruhu a samy o sobě nevnášejí do záležitosti moc světla. Pokud je nám řečeno, že X se rovná Y plus Z, tak samozřejmě víme, že Z se rovná X mínus Y. Navíc pokud víme, že X se rovná Y plus Z a že X se zároveň rovná Y plus W, víme současně, že W se rovná Z. Ale žádná z těchto transpozic a dedukcí nás neposunuje nikam dál, pokud nemáme další informace o W, X, Y nebo Z.
Existují dvě hlavní otázky ohledně použití termínů a jejich definic: (1) Jsou použité termíny a jejich definice jasné a konzistentní? (2) Je používaný výběr termínů a jejich definic užitečnější a vnáší do záležitosti více světla než tradičněji používané termíny nebo možné alternativy? Položme si nyní tyto dvě otázky ve vztahu ke Keynesovi.
„Uprostřed změti různého používání termínů,“ píše Keynes (str. 61), „je vhodné objevit nějaký pevný bod. Nakolik je mi známo, všichni se shodnou na tom, že úspory znamenají přebytek příjmů nad současnou spotřebou.“
Tato definice, ačkoliv může na první pohled vypadat jasně a jednoduše, zanedbává jednu velmi významnou vágnost v termínech „úspory“ a „příjem.“ Na oba tyto termíny se lze dívat buď z hlediska komodit, nebo čistě z hlediska peněz, nebo z hlediska komodit a peněz zároveň. Pokud například prodejce automobilů v daném roce koupí od výrobce 100 aut a prodá jich jenom 75, zbylých 25 automobilů, které mu zůstaly na skladě, lze označit jako část jeho „příjmu“ v daném roce, či část jeho „úspor“ v daném roce. On sám bude nejspíše měřit své příjmy a úspory čistě jen v držené hotovosti a 25 neprodaných automobilů bude brát jako smůlu. V jeho účtech budou pravděpodobně zaneseny za cenu nákladů nebo v nějakém arbitrárním ohodnocení; ale prodejce bude měřit svůj „příjem“ a „úspory“ v souladu s tržní cenou těchto automobilů teprve až je konečně prodá. K tomuto bodu se ještě vrátíme později.
2. Proč se „úspory“ rovnají „investicím“
„Naše definice příjmu [pokračuje Keynes] nás také vede k definici současných investic. Jelikož tím musíme myslet současný přídavek k hodnotě kapitálového vybavení, který je výsledkem produktivní aktivity v tomto období. To je zcela jasně rovno tomu, co jsme právě definovali jako úspory. Protože to je ta část příjmu v tomto období, která nebyla spotřebována“ (str. 62).
Povšimněme si, že Keynes zde definoval „investice“ nejen tak, že jsou nezbytně rovny „úsporám,“ ale přímo tak, že „úspory“ a „investice“ musí být identické. Jasně to připouští o dvanáct stran později na začátku 7 kapitoly: „V předchozí kapitole byly úspory a investice definovány takovým způsobem, že jsou nezbytně stejné velikosti a pro komunitu jako celek představují jen dva aspekty téže věci“ (str. 74). Než se ale dostal k tomuto přiznání identity tak vyslovil a rozšířil svoje tvrzení o rovnosti:
„Zatímco je tudíž objem úspor výsledkem kolektivního chování jednotlivých spotřebitelů a objem investic výsledkem kolektivního chování jednotlivých podnikatelů, tato dvě množství jsou si nezbytně rovna, jelikož jsou obě rovna přebytku příjmu nad spotřebou… Za předpokladu, že příjem je roven hodnotě současného výstupu, že současné investice jsou rovny hodnotě nespotřebované části výstupu, a že úspory jsou rovné přebytku příjmu oproti spotřebě… plyne z toho nezbytnost rovnosti úspor a investic. Krátce řečeno-
Příjem = hodnota výstupu = spotřeba + investice
Úspory = příjem – spotřeba
Tudíž úspory = investice“ (str. 63).
Pokud tedy přijmeme symboly používané Keynesiánci, nazveme příjem Y, spotřebu C, investice I a úspory S, tak můžeme napsat slavné rovnice:
Y = I + C
S = Y – C
Tudíž:
I = S
To vše je nepopiratelné – za předpokladu, že si definujeme tyto termíny a symboly tak, jak je v této kapitole definuje Keynes. Nemůžeme prohlásit, že toto použití termínů a tyto definice jsou špatné. Kdyby Keynes explicitně definoval jak „úspory“ tak „investice“ jednoduše jako nespotřebovaný výstup (což neudělal), tak by nejen rovnost, ale přímo identita „úspor“ a „investic“ byla zřejmá.
Ačkoliv, jak jsem již psal, nelze žádné použití nebo definici slov arbitrárně odmítnout jako „špatnou“, můžeme si ohledně ní položit několik otázek. Je v souladu s tím, jak se tato slova běžně používají? Nebo se od běžného použití liší natolik, že může způsobit zmatek – v mysli čtenáře nebo v mysli samotného uživatele? Napomáhá nebo brzdí při studiu dotyčných problémů? Je přesná nebo vágní? A nakonec - aplikuje jí její uživatel ve svém díle konzistentně?
Ve skutečnosti zjišťujeme, že tyto Keynesovy definice „úspor“ a „investic“ jako nezbytně sobě navzájem rovných (a vskutku „pouze odlišnými aspekty téže věci,“ str. 74) u keynesiánců vzbudily velký poprask a představují velké zmatky a rozpory u jejich mistra. Tento poprask nepochází jen z toho, že Keynes ve svých předchozích knihách definoval „úspory“ a „investice“ jako vzájemně nerovné (nebo navzájem rovné jen občas a šťastnou náhodou), ale i z faktu, že v samotné Obecné teorii působí tyto definice podstatné problémy při vysvětlování následujících Keynesových doktrín. Keynes totiž tyto definice bez upozornění opouští a v dalších kapitolách Obecné teorie se potichu vrací ke svému staršímu konceptu.
Již jsem mluvil o dvou řádkách omluvy, kterou Keynes učinil (str. 74 a 78) v Obecné teorii za „velmi zmatené a nekompletní“ definice a výklad v Pojednání o penězích. Zapomněl ovšem výslovně poukázat na to, že celý jeho koncept je tím pádem naprosto opačný a jeho teorie radikálně změněná. Nejsou to pouhé rozdíly v „definicích“ nebo jiný způsob vysvětlování. Je to zavržení jedné z hlavních teorií, která byla prezentovaná v Pojednání o penězích. V tomto pojednání totiž Keynes vysvětluje celý úvěrový cyklus na základě rozdílů mezi „úsporami“ a „investicemi.“
„Úsporami máme na mysli,“ píše, „součet rozdílů mezi peněžními příjmy jednotlivců a jejich peněžními výdaji na současnou spotřebu.“[3]
Povšimněme si, že zde definuje „úspory“ výlučně jako peníze. V Obecné teorii ovšem peníze nejsou explicitně zmíněny ani při definici úspor ani při definici investic. Keynes při definici investic v Obecné teorii prohlašuje: „Takto definované investice zahrnují zvýšení kapitálového vybavení, ať už se skládá z fixního kapitálu, pracovního kapitálu nebo likvidního kapitálu“ (str. 75). Pak dodává: „Významný rozdíl v definicích… vyplývá z vyloučení jedné nebo více těchto kategorií“ (str. 75).
Keynesova definice investic v Obecné teorii tudíž zahrnuje „likvidní kapitál“ čímž má pravděpodobně na mysli jak cenné papíry, tak peníze. Ovšem nazývat hotovost například částí „kapitálových investic“ musí jistě vést ke zvýšení zmatku. A to i u Keynese samotného jak pokračuje ve svém výkladu.
Vraťme se teď k jeho používání termínů úspory a investice a teorii kolem toho postavené v jeho Pojednání o penězích. Zde Keynes vysvětluje úvěrový cyklus jako „úspory předstihující investice nebo vice versa“ (I, 178). „V mé teorii,“ píše, „je to velký objem úspor, které nevedou k odpovídajícímu navýšení investic, co je kořenem všech problémů.“[4]
O sto stran později je ještě explicitnější: „Není překvapením, že úspory a investice často nedrží krok. V první řadě – jak jsme již zmínili – rozhodnutí určující spoření a investování dělají dvě různé skupiny lidí ovlivněné různými motivy a navzájem na sebe příliš nedbají.“[5] A v tomtéž odstavci dodává: „Vskutku neexistuje žádná možnost inteligentní předvídavosti která by vyrovnávala úspory a investice, pokud není vykonávána bankovním systémem.“ A na konci kapitoly poučuje čtenáře o tom, že tyto rozdíly v popsaných účincích jsou „genezí a dějinami úvěrového cyklu.“[6]
Rozlišování mezi „úsporami“ a „investicemi“ je ještě ostřejší ve 12 kapitole Pojednání o penězích:
„Tyto „úspory“ se vztahují k peněžním jednotkám a jsou součtem rozdílů v peněžních příjmech jednotlivců a jejich peněžních výdajích na současnou spotřebu, zatímco „investice“ se vztahují k jednotkám zboží. Účelem této kapitoly bylo znázornit význam rozlišování mezi těmito dvěma věcmi.
Úspora je akt jednotlivého spotřebitele a sestává se z negativního činu zdržení se utracení celého příjmu za současnou spotřebu.
Investice na druhé straně je akt podnikatele, jehož funkcí je učinit rozhodnutí které determinuje množství nedostupného výstupu a spočívá v pozitivním činu započetí nebo udržování nějakého výrobního procesu nebo v zadržení likvidního zboží. Je měřen čistým přírůstkem k bohatství ať už ve formě fixního kapitálu, pracujícího kapitálu nebo likvidního kapitálu“ (I, 172).
Je příznačné, že ačkoliv Keynes zde definuje „úspory“ explicitně jako „peněžní jednotky“ a „investice“ explicitně jako „jednotky zboží“, tak kradmo (nebo nevědomky) přidává k „investicím“ peněžní prvek pod názvem „likvidní kapitál“.
Není žádný zázrak, že on sám později shledává celou záležitost „velmi zmatenou!“ Můžeme ještě poukázat na to, že v Obecné teorii Keynes neustále používá slov jako „příjem“ aniž by specifikoval jestli mluví o reálném příjmu nebo peněžním příjmu. To samozřejmě musí vést k neustálému zvyšování zmatku. A jak uvidíme, když budeme vytrvale a jasně rozlišovat mezi peněžním a reálným příjmem, tak se veškerá věrohodnost Keynesových teorií začne vytrácet. Jeho „systém“ potřebuje mnohoznačnost a zmatenost.
3. Úspory jako viník
Také bychom si měli všimnout, že ve svých definicích v Pojednání o penězích se Keynes snažil hanět úspory a zároveň vychvalovat investice. Pravdou je, že v keynesiánském melodramatu byly úspory vždycky viníkem. Už v Ekonomických důsledcích míru (1920), knize, která Keynesovi přinesla celosvětovou proslulost, můžeme nalézt pasáže jako je tato:
„Světové železnice které [devatenácté století] postavilo jako monument pro potomstvo, byly, stejně jako egyptské pyramidy, stavěny pracujícími, kteří neměli svobodu užít si okamžité potěšení z plného ekvivalentu svojí práce.
Tudíž tento pozoruhodný systém závisel kvůli svému růstu na dvojitém klamu či podvodu. Na jedné straně pracující třídy akceptovaly díky nevědomosti či bezmoci, nebo byly přinuceny, přesvědčeny či přiměny zvykem, konvencí, autoritou a zavedeným společenským řádem, situaci, v níž mohly nazývat svým jen velmi málo z koláče, na jehož výrobě spolupracovaly s přírodou a kapitalisty. Na druhé straně kapitalistické třídy vlastnily nejlepší část koláče a měly teoretickou svobodu ho spotřebovat za nevyslovené podmínky, že v praxi ho spotřebují jen velmi málo. Povinnost „spořit“ se stala ctností devatenáctého století a růst koláče byl předmětem skutečného náboženství. Toto náboženství nespotřeby v sobě zahrnovalo všechny ty instinkty puritanismu, které v jiných dobách velely odtrhnout se od světských radostí a zanedbávaly stejně tak umění produkovat jako umění užívat si. A tak se koláč zvětšoval; ale za jakým účelem, to nikdy nebylo jasně řečeno. Jednotlivci byli povzbuzování ne ke zřeknutí se spotřeby,ale k jejímu odložení a ke kultivaci potěšení ze zabezpečení a očekávání. Úspory měly být pro stáří nebo pro děti; tak tomu ale bylo jen v teorii – podstatou ctnosti bylo, že koláč neměl být nikdy spotřebován, ani vámi ani vašimi dětmi.“ (str. 19-20)
Toto je typickým příkladem satiry ve stylu Bloomsburské školy (které byl Keynes členem společně s Lyttonem Stracheym), ale nelze to brát jako seriózní ekonomii. Jejím hlavním cílem je pour épater le bourgeois; ilustruje to frivolnost a nezodpovědnost, které jsou v Keynesových pracích dost časté. Je například zcela absurdní tvrdit, že pracující „neměli svobodu užít si okamžité potěšení z plného ekvivalentu svojí práce.“ Pracující, tehdy jako dnes, dostávali celou hodnotu svého mezního příspěvku k produktu. Nebyl zde žádný klam nebo podvod. Je pravdou, že velikost koláče díky úsporám prakticky každý rok rostla. Ale větší část koláče také byla prakticky každý rok spotřebována.
Snažil jsem se podat příklad toho co se dělo ve své Ekonomii v jedné lekci.[7] Výsledkem každoročních úspor a investic se každý rok produkce zvyšovala. Pokud zanedbáme nepravidelnosti a krátkodobé fluktuace a budeme pro jednoduchost uvažovat roční nárůst produkce o 2 a ½ procentního bodu, tak celkový obrázek jedenáctiletého období bude vypadat nějak takto:
Rok Celková produkce Spotřební zboží Kapitálové zboží
První 100 80 20*
Druhý 102,5 82 20,5
Třetí 105 84 21
Čtvrtý 107,5 86 21,5
Pátý 110 88 22
Šestý 112,5 90 22,5
Sedmý 115 92 23
Osmý 117,5 94 23,5
Devátý 120 96 24
Desátý 122,5 98 24,5
Jedenáctý 125 100 25
* Toto samozřejmě předpokládá, že proces úspor a investic již probíhá a ve stejné míře.
Touto tabulkou jsem se snažil ilustrovat, že celková produkce se každý rok zvyšuje díky úsporám a nezvyšovala by se bez nich. Úspory byly nezbytné pro zvýšení množství nebo kvality existujících strojů a ostatního kapitálového vybavení a tedy zvýšení výstupu zboží. Každý rok existoval větší a větší „koláč“. A každý rok nebyl celý spotřebován, ale nebylo v tom žádné kumulativní nebo iracionální omezení. Každý rok byla spotřeba větší až do jedenáctého roku našeho příkladu, kdy se spotřební „koláč“ rovná součtu spotřebního a kapitálového koláče z prvního roku. Navíc kapitálové zboží, tedy schopnost produkovat, je samo o sobě o 25 procent větší než bylo první rok. (Moje ilustrace samozřejmě předpokládá, že v dlouhém období se úspory rovnají a jsou identické s investicemi.)
Je notoricky známým faktem, že v devatenáctém století, které zde Keynes hanobí, nebylo pouze neustálé spoření a obrovský nárůst kapitálového vybavení, ale také velký nárůst populace a neustálé zvyšování životních standardů této populace. Ve skutečnosti Keynes sám v následujícím odstavci Ekonomických následků vezme svoje obvinění zase zpět. Zkrátka si jen provedl svůj malý vtípek. Problémem ale je, a to i v jeho Pojednání o penězích a Obecné teorii, rozpoznat, kdy jenom vtipkuje a co myslí smrtelně vážně. Já mám podezření, že on sám je v tomto ohledu někdy mírně zmaten.
Benjamin M. Anderson se domnívá, že jedno z možných vysvětlení Keynesova zmatku ohledně konceptu úspor a investic v Obecné teorii je jeho
„snaha nezbedně si vystřelit z keynesiánců. Ve své dřívější knize je vzrušil tvrzením o rozdílu mezi úsporami a investicemi. Pak v Obecné teorii představil doktrínu, že úspory se vždy investicím rovnají. Tak měli oddaní následovníci poněkud ztíženo porozumění jeho teologii a navíc potřebovali zázrak, kterým by mohli odčarovat rušivý faktor bankovních úvěrů.“[8]
Keynes jistě poskytl svým následovníkům mnoho důvodů k rozpakům. Alvin H. Hansen se snaží ve své Guide to Keynes statečně ochránit Keynese před ním samotným:
„Jedním ze zdrojů zmatků je, že jeho kritikové nepochopili, že ačkoliv se investice a úspory vždy navzájem rovnají, tak nejsou vždycky v rovnováze. Tomu by se dalo vyhnout pokud by Keynes hned na začátku vyjasnil, že rovnost úspor a investic neznamená, že jsou nezbytně v rovnováze“ (str. 59).
Mohou se tedy rovnat, ale zároveň nebýt v rovnováze. Hansen dále naznačuje, že existuje nějaké „zdržení,“ či „zdržení při přizpůsobení úrovně investic úsporám.“ Já se přiznám, že nejsem schopen pochopit tento argument. Zdá se mi, že si protiřečí, protože mi připadá, že předpokládá, že díky „zdržení“ při „přizpůsobení“ se zkrátka nebudou úspory a investice vždycky navzájem rovnat.
Paul A. Samuelson se pokouší Keynese zachránit prohlášením, že „pokus šetřit může snížit příjmy a tím pádem i skutečně zrealizované úspory.“ Na druhou stranu „čisté autonomní zvýšení investic, zahraniční dluhopisy, vládní výdaje, spotřeba, vyústí ve zýšení příjmu větší než jsou úspory,“ etc., etc.[9]
Nevím, nakolik je to zamýšlený a nakolik nezamýšlený humor když Samuelson říká, že obskurnosti a rozpory v Obecné teorii jsou překážkou spíše pro anti-Keynesiánce než pro Keynesiánce. Jak jsem ho již citoval: „Opakuji, že Obecná teorie je obskurní knihou, takže anti-Keynesiánci musí zaujímat své pozice z větší části na základě její pověsti pokud nejsou ochotni věnovat jejímu studiu spoustu práce a riskovat tak svedení v průběhu procesu.“
4. Keynesiánské paradoxy
Samuelsonem navrhovaný únik z Keynesiánského dilematu úspory-investice odpovídá úniku, o který se pokusil sám Keynes. Keynese ale přivedl jen k dalším zmatkům a rozporům. Těch je tu skutečně tolik, že by bylo únavné a zbytečné poukazovat na více, než jen několik vybraných.
Jak jsme viděli, tak Keynes prohlašuje, že úspory a investice si nejsou jen navzájem rovny, ale že to jsou pouze „odlišné aspekty téže věci.“ Přesto se drží svého starého zvyku zavrhovat úspory a zároveň vyzdvihovat investice. Takže pak argumentuje, že úspory snižují příjem zatímco investice zvyšují příjem, ačkoliv si je definoval jako zcela identickou věc! (str. 74)
Od tohoto bodu shledávám nemožným sledovat jeho oscilace, návraty a protiřečení si. V jedné dlouhé sekci (str. 81-85) je nám řečeno: „Převládající domněnka, že úspory a investice, vzato v jejich úzkém smyslu, se mohou navzájem lišit, je, jak myslím, vysvětlitelná optickým klamem…“(str. 81). Následuje dlouhé vysvětlování „dvoustranné“ povahy vztahu mezi vkladatelem a bankou. Pak je „módní názor, že mohou existovat investice bez úspor, nebo úspory bez „skutečných“ investic“ (str. 83) popsán jako chybný. „Chyba spočívá ve skoku k věrohodně znějícímu závěru, že když jednotlivec spoří, zvýší o ekvivalentní množství agregátní investice. Je pravdou, že když jednotlivec spoří, zvyšuje tím svoje vlastní bohatství. Ale závěr, že zvyšuje také agregátní bohatství, nebere v úvahu možnost, že akt individuálního spoření může být reakcí na spoření někoho jiného a tudíž na bohatství někoho jiného“ (str. 83-84). Z tohoto nějakým záhadným způsobem plyne, že je „nemožné pro všechny jednotlivce simultánně uspořit jakoukoliv danou sumu. Každý takový pokus více uspořit snížením spotřeby by ovlivnil příjmy takovým způsobem, že by takový pokus nevyhnutelně zmařil sám sebe“ (str. 84).
Pokud bych to shrnul, tak bychom podle Keynese nějak měli porozumět tomu, že ačkoliv jsou si úspory a investice „nezbytně rovny“ a „pouze odlišnými aspekty téže věci,“ tak přesto úspory snižují zaměstnanost a příjem kdežto investice zvyšují zaměstnanost a příjem!
Existuje ještě další Keynesiánský paradox úspor:
„Ačkoliv jednotlivec, jehož transakce jsou ve srovnání s celou ekonomikou malé, může bezpečně zanedbávat fakt, že poptávka není jednostrannou transakcí, je nesmyslem ho zanedbávat když dojdeme k agregátní poptávce. To je ten hlavní rozdíl mezi teorií ekonomického chování agregátní a teorií ekonomického chování individuální jednotky, v níž předpokládáme, že změna jednotlivcovy vlastní poptávky nemá dopad na jeho příjem“ (str. 85).
Jediným způsobem, jak tato zmatená pasáž může dávat nějaký smysl, je předpokládat, že když zde Keynes užívá slova „úspory“, má na mysli pouze negativní čin nenakupování spotřebního zboží, ale když mluví o „investicích“, má na mysli pozitivní čin nakupování kapitálového zboží. Čímž opustil svoje předchozí tvrzení, že „úspory“ a „investice“ jsou si navzájem rovny a „pouze odlišnými aspekty téže věci.“ Ve skutečnosti bere v potaz v každém případě pouze jednu stranu transakce: „Úspory“ jsou pro něj pouze negativním činem nenakoupení spotřebního zboží; „investice“ jsou pouze pozitivním činem nakoupení kapitálového zboží. Přesto ale oba tyto činy ve skutečnosti jsou částí jednoho jediného činu! První polovina je nezbytná pro tu druhou. Analogií může být například to, co se děje v oblasti čistě spotřebního zboží. Nějaký člověk změní své chutě, přestane jíst kuřecí maso a začne jíst jehněčí. Nenadávali bychom mu pak přece za to, že poškodil chovatele kuřat a zároveň ho chválili, že podpořil chovatele ovcí. Vidíme, že se rozhodl využít svoji kupní sílu raději jedním směrem než druhým, a že kdyby si nepřestal kupovat kuřata, tak by neměl peníze na nákup jehněčího. A kdyby se člověk nezdržel utracení všech svých peněz za spotřební zboží (i.e. nezačal šetřit), tak by nezbyly žádné fondy na nákup investičního zboží.
Pokud mi dovolíte na tomto místě anticipovat svůj pozdější argument a závěr, tak dané množství reálných čistých investic nemůže v komunitě existovat bez stejného množství reálných čistých úspor. Pokud se bavíme o „reálných“ věcech, tak (čisté) úspory jsou nejen rovny (čistým) investicím, ale úspory jsou investicemi. Ovšem když začneme mluvit o penězích, je záležitost o něco komplikovanější. V peněžním vyjádření nemusí být nezbytně dnešní úspory zítřejšími investicemi nebo dnešní investice zítřejšími úsporami; to je ale z toho důvodu, že peněžní zásoba v mezičase může expandovat nebo kontrahovat.
Abychom se vrátili ke Keynesovu uvažování. Keynes sám uvízl ve své naivní a jednostranné interpretaci termínů úspory a investice, ke které má tak často sklon hospodský mudrlant, když mluví o ekonomických problémech. Jistým potvrzením tohoto našeho názoru může být tato pasáž:
„Z agregátního hlediska přebytek příjmu nad spotřebou, kterému říkáme úspora, se nemůže lišit od přídavku ke kapitálovému vybavení, kterému říkáme investice… Úspory jsou ve skutečnosti pouze reziduální. Rozhodnutí spotřebovat a rozhodnutí investovat jsou určujícími pro příjem.“ (Moje kurzíva, str. 64.)
Proč by úspory měly být „pouze reziduální“ (ať už to znamená cokoliv), to nedokážu říci. Ale věta, kterou jsem označil kurzívou, odhaluje základní Keynesovo myšlení. Není to produkce, co je určující pro příjem; není to práce, co je určující pro příjem; je to „rozhodnutí spotřebovat a rozhodnutí investovat!“
Může být těžké představit si Robinsona Crusoa jako Keynesiánce, ale kdyby jím byl a po návratu do Anglie dával rozhovor nějakému novináři, tak by výsledek mohl vypadat asi takto:
„Čím si vysvětlujete vaší vysokou životní úroveň, když jste byl na ostrově?“ táže se reportér.
„Docela jednoduše,“ odpovídá Crusoe, „rozhodl jsem se zvýšit svoji spotřebu a ten malý zbytek, co jsem nespotřeboval, jsem investoval; výsledkem samozřejmě bylo to, že můj příjem rostl a rostl.“
„Nebylo to dáno tím, co jste si dovedl vyrobit a jak tvrdě jste na tom pracoval?“ mohl by se zeptat zmatený novinář.
„Vyrobil? Pracoval? Jaký nesmysl! Na tom přece nic nezávisí!“
To, co v této větě máme („Rozhodnutí spotřebovat a rozhodnutí investovat určují příjem“) je ve skutečnosti typickým příkladem Keynesova zvyku popisovat kauzalitu naprosto obráceně. Je pravdou, že v životě mohou být příčina a následek periodicky se opakujících dějů tvořících nekonečný řetězec filosoficky popsány z arbitrárně zvoleného úhlu pohledu. To vyjádřil například Samuel Butler ve své definici: „Slepice je pouze prostředkem pro vejce které chce vytvořit další vejce.“ Takové tvrzení není z filosofického hlediska nepravdivé, ale je matoucí pro běžné myšlení. Pro všechny praktické účely (například pro chovatele slepic) je vhodnější dívat se na to z pohledu slepice. Takže ačkoliv Keynesova metoda považovat spotřebu za „příčinu“ ze které vznikají produkce a příjem, nemůže být odmítnuta jako zcela chybná, je jistě zavádějící a ve skutečnosti katastrofální, když se stane hlavní premisou pro hospodářskou politiku. Ortodoxní a možná i poněkud fádní pohled, že práce a výroba jsou primárními příčinami příjmu a umožňují spotřebu, je daleko užitečnější, protože méně pravděpodobně povede k nebezpečným závěrům, že prosperita a plná zaměstnanost vzniknou díky utrácení a tiskařskému lisu.
5. Mohou být úspory natištěny?
Než toto téma opustíme, mohlo by být vhodné prozkoumat poněkud hlouběji možné zdroje Keynesova zmatení. Říká nám, že „úspory“ a „investice“ jsou si nezbytně rovny svou velikostí pro komunitu jako celek a pouze různými aspekty téže věci“ (str. 74). O jedenáct stran později nám říká, že určitá tvrzení „plynou z toho prostého faktu, že nemůže existovat kupující bez prodávajícího a prodávající bez kupujícího“ (str. 85).
Toto je truismus, ale Keynes dělá velmi dobře, že ho vyslovuje explicitně. Je totiž až udivující jak často na něj zapomínají ekonomové, novináři a „praktičtí“ lidé. V den, když burza zažívá neobvykle silný vzestup, člověk vídá takové titulky jako: „koupeno 2 000 000 podílů.“ Když zažívá neobvyklý pokles, tak titulky pravidelně hlásají: „prodáno 3 000 000 podílů.“ Přesto v prvním případě muselo být rovněž 2 000 000 podílů prodáno a v druhém 3 000 000 koupeno. V prvním případě byla pozornost veřejnosti upřena vzestupem na nakupování, zatímco v druhém poklesem na prodej. Rozdíl není v tom, jak žurnalisté občas hloupě tvrdí, že v prvním případě bylo „více nakupování než prodávání“ a v druhém „více prodávání než nakupování.“ V obou případech si bylo nakupování a prodávání rovno. Existoval pouze rozdíl mezi relativní naléhavostí nakupování nebo prodávání. Obecně by se dalo říct, že nastala u kupujících a prodávajících změna v hodnocení těchto podílů. Jinými slovy rostoucí trh je známkou nejen toho, že kupující jsou ochotni nabídnout více než den před tím, ale také toho, že prodávající trvají na tom, aby dostali více. A obráceně to platí na klesajícím trhu.
Pokud předpokládáme, že se v Obecné teorii Keynes snaží aplikovat analogii s prodáváním a nakupováním na spoření a investování („spořitelem“ může být někdo, kdo si dává stranou peněžní hotovost a „investorem“ ten, kdo si ji půjčuje a používá ji k nákupu surovin a kapitálového vybavení) , narážíme na určité problémy. V první řadě „spořitel“ a „investor“ za těchto definic může být v mnoha případech jedna a táž osoba. Toto neplatí pro „kupujícího“ a „prodávajícího“ (s výjimkou některých technických účetních postupů). Může být často obtížné i jen pro individuálního podnikatele, když použije část svého čistého příjmu na nákup dodatečných surovin nebo kapitálového vybavení, rozlišit mezi „úsporami“ a „investicemi“. Ty jsou součástí jednoho a téhož jednání. Nemůže kupovat suroviny a vybavení pokud nemá peníze na jejich nákup; a tyto peníze nemá, pokud se nezřekne jejich použití k nákupu zboží pro svou současnou spotřebu.
Ale ani v Pojednání o penězích se od Keynese nedozvídáme, kde přesně leží dělicí čára mezi „úsporami“ a „investicemi.“ Pokud se čtenář vrátí k citaci z 12. kapitoly Pojednání o penězích, tak zjistí, že tyto definice jsou nejasné a zaujaté. Spoření je „čin jednotlivého spotřebitele,“ zatímco investice „je činem podnikatele.“
Při definici nějakého jednání by člověk čekal, že bude popsáno jen toto jednání samotné bez irelevantního ohledu na to, kdo ho provádí. Když spoří „jednotlivý spotřebitel“ tak si máme asi myslet, že se jen „negativně“ zdrží utrácení. Přestože by mělo být očividné, že on také nezbytně investuje – ať už do držení peněžní hotovosti nebo bankovních depozit. Když podnikatel „investuje“, podle Keynese dělá něco „pozitivního“, i kdyby pouze „zvyšoval svůj likvidní kapitál“- i.e. dělal přesně totéž, co dělá spotřebitel, který neutratí celý svůj peněžní příjem!
Je nemožné nalézt smysl v Keynesových definicích. Přidržme se ale, navzdory Keynesově zmatkářství, očividně zamýšlené analogie úspor a investic ke kupování a prodávání. Pokud jsou kupování a prodávání pouze dvěma stranami téhož činu, je očividně bláznivé označovat kupování za ctnostné a prodávání za hříšné. A stejně bláznivé je takto označovat spoření a investování, nebo tvrdit, jako tvrdí Keynes, že „spoření“ snižuje příjem a zaměstnanost zatímco „investice“ je zvyšují.
Pokud se všichni snaží něco prodat a nikdo to nekupuje, nedojde zkrátka k žádným prodejům. Pokud by náhle vyvstala vyšší nutnost prodávat než kupovat, tak by praktickým výsledkem byl buď nesnížený objem prodejů při nižších cenách nebo snížený objem prodejů při stejných cenách nebo o něco snížený objem prodejů při o něco nižších cenách – v závislosti na relativní ochotě prodávajících snižovat ceny a dalších faktorech.
Obdobně to je s úsporami a investicemi. Pokud existuje vyšší relativní naléhavost „spořit“ než „investovat“, může být objem investic nižší, než byl předtím. A v každém případě úrokové míry poklesnou. Z toho ale nevyplývá, že by pokles naléhavosti investovat (do něčeho jiného než je finanční hotovost nebo krátkodobé cenné papíry) byl hříchem nebo byl sám o sobě příčinou nezaměstnanosti a deprese. Daleko přínosnější je klást si otázku, co způsobilo snížení naléhavosti investovat.
To se ale již vzdalujeme od našeho současného tématu, které se týká hlavně koncepce a definice „úspor“ a „investic.“ Jaké jsou tedy nejužitečnější definice úspor a investic?
Odpověď závisí z velké části na tom, jaký konkrétní problém chceme objasnit nebo vyřešit. V určitém kontextu nevyvstává potřeba je rozlišovat. Můžeme je brát jako zaměnitelné termíny, které znamenají totéž. (Tak to Keynes skutečně v části Obecné teorie dělá. „Úspory“ a „investice“ jsou si pak rovny, ale nikoliv díky nějakému zázraku nebo dosažení rovnováhy na trhu, ale protože jsou definovány tak, že za všech okolností znamenají tu samou věc!) V jiném kontextu může být vhodné definovat si úspory čistě jen jako peněžní hotovost a investice jako zboží. A ještě v dalším může být důležitější než rozlišení mezi „úsporami“ a „investicemi“ rozlišení mezi reálnými úsporami a peněžními úsporami, peněžními investicemi a reálnými investicemi.[10]
Keynes, jak ještě uvidíme, jen zřídka a nahodile toto rozlišuje. Naopak často se velice tvrdě snaží takové rozlišení oddisputovat. „Úspory“ které jsou výsledkem pouhého zvýšení bankovních úvěrů (nebo natištění více papíru) označuje za „stejně reálné, jako jakékoliv jiné úspory“ (str. 83).
Samozřejmě, pokud by tomu tak bylo, problém společnosti najít dostatek prostředků na libovolný projekt by nikdy neexistoval. Vždycky by si je mohla jednoduše natisknout!
Není těžké porozumět proč Keynes nesouhlasí s „módním názorem, že mohou existovat investice bez „skutečných“ úspor“ (str. 83). Pokud tento „módní“ názor správně interpretujeme, odhalí nám totiž celou sadu keynesiánských karetních triků s „plnou zaměstnaností.“
Řekl jsem, že můžeme legitimně užívat termínů „úspory“ a „investice“ v různém smyslu v různých kontextech. Musíme si ovšem dát pozor, aby toto použití bylo vždy jednotné a naše definice explicitní. A ze všeho nejvíce nesmíme posunovat význam těchto termínů bez výslovného upozornění v průběhu pojednání o určitém problému.
Pozn.:
1) V The New Economic, editováno Seymourem E. Harrisem, (New York: Alfred Knopf), str. 415.
2) Alvin H. Hansen, A Guide to Keynes, str. 58.
3) A Treatise on Money, (New York: Harcourt-Brace, 1931), I, 126.
4) Ibid., I, 179.
5) Ibid., I, 279.
6) Ibid., I, 291.
7) (New York: Harper, 1946), str. 198.
8) Economics and the Public Welfare, (New York: Van Nostrand, 1949), str. 398-399. Frank H. Knight vyjádřil ještě zásadnější pochybnost o Keynesově upřímnosti v Obecné teorii: „Já zkrátka nedokáži brát vážně tuto novou revoluční teorii rovnováhy a pochybuji, jestli jí bere vážně sám pan Keynes.“ The Canadian Journal of Economic and Political Science, únor 1937, str. 121.
9) Seymour E. Harris (ed.), The New Economics, str. 159.
10) Z nich nejdůležitější, protože odhaluje únikovou cestu z Keynesiánských zmatků a rozporů, je rozlišení mezi předchozími úsporami a následnými investicemi. Diskuse o tomto bodu bude rozvinuta v kapitole XVI.