09. Sklon ke spotřebě
1. Zavádějící matematická ekonomieKdyž se v Obecné teorii dostaneme ke dvěma kapitolám o „Sklonu ke spotřebě,“ nalezneme zde všechny předchozí problémy ve zvýšené míře: (1) specializovaný a samoúčelný technický slovník na pokrytí komplexních konceptů (který ovšem není konzistentně dodržován); (2) nejasná, neověřená, neověřitelná nebo nesmyslná tvrzení; (3) neustálé zaměňování příčiny s následkem a (4) averze a pohrdání čímkoliv, co připomíná šetrnost, spořivost nebo předvídavost, která byla patrná už o šestnáct let dříve v Ekonomických následcích míru.
Stručně řečeno, Keynes nepřišel na to, že tradiční ekonomické ctnosti jsou neřestmi až v Obecné teorii. To si myslel prakticky celou dobu. Vše, co bylo třeba, byla nějaká racionalizace jeho starých předsudků.
„Konečným cílem naší analýzy [začíná] je objevit, co určuje objem zaměstnanosti. Dosud jsme došli k předběžnému závěru, že objem zaměstnanosti je dán místem průniku funkce agregátní nabídky s funkcí agregátní poptávky“ (str. 89).
Zde narážíme na dva Keynesovy technické termíny, takže se podívejme zpátky, abychom si připomněli, co znamenají. Na straně 25 nalézáme toto:
„Nechť Z je agregátní nabídková cena výstupu ze zaměstnání N lidí, vztah mezi Z a N pak můžeme popsat jako Z = ø(N), který můžeme nazvat funkcí agregátní nabídky. Obdobně nechť D jsou výnosy, které podnikatelé očekávají ze zaměstnání N lidí, pak můžeme vztah mezi N a D popsat jako D = f(N), který můžeme nazvat funkcí agregátní poptávky.“
Nemáme zde tedy přímo definice, ale matematické rovnice, které vyjadřují dva komplexní vztahy. Pokud je objem zaměstnanosti dán místem průniku funkcí agregátní nabídky a agregátní poptávky, tak tedy závisí na vztahu mezi dvěma komplexními vztahy. Už jen to samo o sobě by mohlo být obtížné si představit, ale tím naše problémy teprve začínají. Když se vrátíme na stranu 25 zjišťujeme, že zatímco funkce agregátní nabídky závisí na vztahu mezi dvěma skutečnostmi (nabídkovou cenou a počtem zaměstnaných lidí), funkce agregátní poptávky závisí na vztahu mezi očekáváním (výnosů) a skutečností (počtem zaměstnaných lidí). Většina matematiků nebo logiků by asi váhala, jestli lze očekávání smísit se skutečností v jednom matematickém guláši, aby výsledná rovnice dávala nějaký přesný smysl.
A pokud je matematická rovnice nepřesná, tak je horší než bezcenná. Je podvodem. Dává výsledkům pouhé zdání přesnosti. Dává nám iluzi vědomostí tam, kde by upřímné přiznání neznalosti bylo počátkem moudrosti.
Na tomto místě je vhodná malá úvaha nejen o konkrétním Keynesově použití matematiky v ekonomii, ale o matematické ekonomii obecně. Na obranu matematické ekonomie se říká (a řekl to například Keynesův otec John Nevill Keynes v The Scope and Method of Political Economy), že „přesné numerické premisy… nejsou pro uplatnění matematické metody vždy zapotřebí“ (str. 257). Jinými slovy matematická metoda je využitelná i tam, kde se nejedná o známé nebo dokonce zjistitelné kvantity, ale jako prostředek pro ozřejmění hypotetických vztahů.
Francis Edgeworth ve své Mathematical Psychic (1881) napsal:
„Je nezbytné si uvědomit, že matematické myšlení není, jak se obecně předpokládá, omezeno jen na témata, kde jsou zjistitelná numerická data. Pokud máme data, která, přesto že nejsou numerická, jsou kvantitativní – například když jedna kvantita je větší nebo menší než jiná, zvětšuje se nebo zmenšuje, je pozitivní nebo negativní, má maximum nebo minimum – tam je matematické myšlení možné a může být nepostradatelné. Abychom si to ukázali na triviálním příkladu: a je větší než b a b je větší než c, tudíž a je větší než c. Zde je matematické myšlení aplikováno na kvantity, kterým ani nemusíme být schopni přiřadit numerické hodnoty.“[1]
To vše je bezpochyby pravda. Ale matematičtí ekonomové, kteří tímto argumentují, zapomínají občas na to, že z čistě hypotetických rovnic nebo soustav rovnic mohou získat pouze čistě hypotetické výsledky. Jak řekl Whitehead: „Závěr žádného argumentu nemůže být jistější než jsou předpoklady, ze kterých vychází.“[2] Pokud matematikové nedokáží žádným způsobem určit numerické hodnoty svých x a y, jejich rovnice jsou bezcenné pro aplikovanou ekonomii. A Keynes v Obecné teorii tvrdí, že jeho teorie je aplikovatelná na reálné situace; ve skutečnosti neustále předstírá, že jí aplikuje na reálné situace.
Ale ve své kritice můžeme zajít ještě dále. Dokonce i čistě hypotetické rovnice mohou být horší než bezcenné, pokud jsou předkládány bez jakéhokoliv úvodního důkazu, že vztahy, které zachycují, jsou pravdivé, nebo pokud dokonce neexistuje ani žádný způsob jak určit, jestli jsou pravdivé. Matematické tvrzení, aby bylo vědecky použitelné, musí být, stejně jako verbální tvrzení, alespoň ověřitelné, i když není ještě ověřené. Pokud například prohlásím (a toto není myšleno jako vtip), že Janova láska k Alici se mění v přímé úměře vzhledem k Mariině lásce k Janovi, měl bych být schopen dokázat, že to tak je. A důkazem tohoto tvrzení není – a ani ho tím neučiním nijak „vědečtějším“ – pokud slavnostně napíši: nechť X je Mariina láska k Janovi a Y je Janova láska k Alici, potom platí:
Y = f(X)
- čímž to triumfálně budu považovat za uzavřené.
Ale právě tohoto se neustále dopouštějí matematičtí ekonomové a obzvláště Keynes. Tento neblahý zvyk zavedl už Augustin Cournot ve své Récherches sur les principles mathématiques de la théorie des richesses, vydané v roce 1838. „Připusťme tudíž, že prodeje nebo roční poptávka D je, pro každou komoditu, konkrétní funkcí F(p) ceny p této komodity.“ A pak pokračuje přímo k vysvětlení, jak „mohou být nakresleny křivky reprezentující tuto dotyčnou funkci.“ Z tohoto se později vyvinuly slavné Marshallovské nůžky nabídky a poptávky a celý rozsáhlý obor matematické ekonomie.
A přesto neexistuje jakýkoliv důkaz, že by jediná z těch nejzákladnějších funkčních ekonomických rovnic představovala nějaký fakt ze skutečného života. Neexistuje žádný důkaz, že by poptávka byla „konkrétní funkcí“ ceny konkrétní komodity. Můžeme samozřejmě takový vztah předpokládat. Můžeme si kreslit hypotetické „poptávkové křivky“ a odvozovat z nich hypotetický „funkční vztah“ mezi poptávkou a cenou. Můžeme pak ukazovat, že podle našich hypotetických křivek a hypotetických tabulek, když bude cena naší komodity x, tak poptávané množství bude y; když bude cena x1 tak poptávané množství bude y1 etc. Krátce řečeno, můžeme tvrdit, že obecný hypotetický vztah implikuje specifický hypotetický vztah.
Ale k jakému praktickému užitku tyto dedukce budou? Existuje nějaký způsob, jak je aplikovat na reálný svět?
Když si položíme tuto otázku, zjistíme, že naše matematické rovnice jsou k velmi malému užitku. Jestli bude naše hypotetická poptávková křivka odpovídat nějaké reálné poptávkové křivce totiž nemůžeme nikdy vědět. Naše rovnice jsou použitelné pouze za nereálného předpokladu, že známe skutečný vztah mezi poptávaným množstvím a cenou v každém bodě křivky. A i tak by naše rovnice byly platné pouze pro jediný „stav poptávky“ o kterém nemůžeme předpokládat, že by existoval déle než jeden určitý okamžik v čase. Nikdy nebudeme s jistotou vědět, jestli je nějaká reálná změna ceny (řekněme mezi dnešní a zítřejší zavírací cenou pšenice na burze) výsledkem změny v poptávce nebo v nabídce.
Stručně řečeno, můžeme si kreslit všechny ty krásné nabídkové a poptávkové křivky a protínat je v bodech, které se nám líbí nejvíce. Můžeme tak vyjasnit některé ideje čerstvě přijatým studentům na univerzitě nebo i sobě samým. Ale neustále musíme čelit nebezpečí, že podlehneme svým vlastním diagramům; že získáme iluzi vědomostí tam, kde ve skutečnosti nevíme. Všechny tyto nabídkové a poptávkové křivky jsou pouhými analogiemi, metaforami, vizuálními pomůckami pro znázornění našich myšlenek, které by nikdy neměly být zaměňovány s realitou.
Ve skutečnosti nikdy nevíme, jak vypadá současná „poptávková křivka“ po čemkoliv; můžeme pouze hádat. Historické výzkumy a minulé statistiky (a všechny statistiky znázorňují události v minulosti) mohou napomoci podnikatelům s těmito odhady a omezit rozsah chyby. Ale tyto statistiky nám nikdy neumožní vědět jaký bude skutečný vztah mezi cenou a poptávkou či to s jistotou predikovat. Funkční rovnice by předpokládala znalost nekonečného rozsahu simultánních vztahů. Jak by řekli fyzikové, toto není operační koncept. Vše, co můžeme vědět je, že dejme tomu v roce 1956 byla průměrná cena pšenice P a nabídka byla S zatímco v roce 1957 byla cena P – p1 a nabídka S + s1. Byly ale nabídkové a poptávkové křivky přesně stejné v roce 1956 a 1957? Byl rozdíl způsobený jen tím, že nabídková křivka protnula poptávkovou v jiném bodě? To nikdy nebudeme vědět a žádná dostupná data nám to nikdy neřeknou.
A situaci si z teoretického nebo matematického úhlu pohledu nijak nezlepšíme, když místo ročních průměrů použijeme měsíční průměry nebo týdenní průměry nebo i ceny které existovaly v každém okamžiku. Na organizovaném spekulativním trhu nevídáme jen to, že když cena komodit nebo akcií jde nahoru, prodané množství vždy klesne, nebo když cena jde dolů, tak stoupne. Často stoupá společně jak cena tak prodané množství nebo obojí společně klesá. Typické vysvětlení poptávkovou a nabídkovou křivkou potichu předpokládá, že poptávková křivka zůstává stejná a nabídková křivka se pohybuje nahoru a dolů což způsobuje změnu v cenách. Pravdou ale je, že úroveň a tvar obou křivek se neustále mění. Pokud by skutečně mohly být objeveny a zachyceny na film, tak bychom mohli vidět jak se kroutí, vibrují a poskakují způsobem, který by odradil i toho nejodhodlanějšího matematického ekonoma.
Stacionární křivky nabídky a poptávky z učebnic jsou velmi hrubým statickým zjednodušením a neměly by nikdy být pokládány za něco víc. Pokus vložit cenu s poptávkou do funkčního vztahu a ten zapsat jako rovnici – a ještě hůře, věřit, že ve skutečném životě by se daly zjistit skutečné numerické hodnoty, kterým by tato rovnice odpovídala - je chimérický. Trocha matematické ekonomie tu a tam nebo příležitostný diagram mohou být užitečné k objasnění některých idejí, zobecnění nějakých ekonomických konceptů, ochraně proti některým chybám, které by jinak mohly zůstat nerozpoznány. Ale velká většina dnešní matematické ekonomie spočívá na manipulacích s hypotetickými abstrakcemi, které nemají žádné využití v reálném světě.[3]
Keynes nepokročil oproti Cournotovi ani o trochu při ustanovování svých vlastních „funkcí“ a rovnic. Ve skutečnosti se spíše pohybuje nazpět. Jeho rovnice jsou nejen neověřené či neověřitelné; jsou neplatné a nepřijatelné ještě z jiných důvodů.
Začněme například s funkcí agregátní poptávky. „Nechť D,“ píše Keynes, „jsou výnosy, které podnikatelé očekávají ze zaměstnání N lidí, pak můžeme vztah mezi N a D popsat jako D = f(N), který můžeme nazvat funkcí agregátní poptávky“ (str. 25).
První věcí, která mě na tom trápí je to, že podnikatelé prakticky nikdy neuvažují ani nejednají způsobem, který Keynes implikuje. Podnikatel obvykle začíná od odhadu, jaký bude jeho čistý příjem z produkce určitého množství určitého produktu při jeho prodeji za určitou cenu. Teprve na základě tohoto odhadu se pak rozhoduje, kolik lidí bude potřeba na výrobu tohoto produktu. Kolik lidí si pak najme nebo ponechá, bude samozřejmě velmi ovlivněno tím, jaké mzdové sazby jim bude muset platit. Místo aby uvažoval o tom, jaké hrubé výnosy mu přinese zaměstnání tolika a tolika lidí, rozhoduje se, kolik lidí bude muset najmout (nebo kolik si jich může při daných mzdových sazbách dovolit najmout) aby získal určitý čistý příjem. (Jeho rozhodnutí bude samozřejmě také ovlivněno tím, kolik kapitálu má nebo si může půjčit).
Keynesiánec se ale na tuto záležitost nikdy nedívá z hlediska podnikatele. Pod hrozbou exkomunikace nesmí ani naznačovat, že by zaměstnanost měla něco společného se mzdovými sazbami. Že by nezaměstnanost mohla být primárně zapříčiněna nadměrnými mzdovými sazbami ve vztahu k existujícím cenám nebo existující poptávce po produktech. To je totiž přesně tou doktrínou, kterou se Keynes rozhodl vyvrátit.
Tudíž není žádný důvod si myslet (a jsou velmi vážné důvody pochybovat), že kauzální vztah je takový, jak ho předpokládá Keynes ve své rovnici D = f(N). Dokonce nemáme ani žádný důvod k předpokladu, že by tato rovnice mohla vyjadřovat nějakou pravdu. Existuje ohromné množství jiných faktorů, které ovlivňují rozhodování spotřebitelů a podnikatelů, které do této rovnice nejsou zahrnuty. A i kdybychom předpokládali, že všechny tyto ostatní faktory zůstávají v určitých mezích nezměněny či konstantní, tak jaký máme důvod věřit, že funkční vztah vyjádřený touto rovnicí skutečně existuje?
Jak by mohl být tento funkční vztah dokázán? Již jsme viděli, že to nebylo možné ani u jednodušších a „ortodoxnějších“ funkčních vztahů postulovaných Cournotem. Keynesiánský funkční vztah ve skutečnosti nelze dokázat; lze ho jen arbitrárně a dogmaticky tvrdit. Což je typické prakticky pro všechny Keynesiánské rovnice.
2. „Fundamentální psychologický zákon“
Předchozí úvaha o matematické ekonomii nám zabrala tolik místa a stihli jsme v ní analyzovat jen tak málo Keynesových odstavců, že by asi čtenáři došla trpělivost kdybychom pokračovali v podobném stylu. Naštěstí jsme již učinili daleko větší pokrok, než by se mohlo zdát. Jakmile totiž rozeznáme kluzkost, vágnost a proměnlivost Keynesových základních termínů a konceptů a jeho zvyk uvádět na scénu nepodložené a nedokazatelné matematické rovnice a tvrzení, můžeme si podstatně zestručnit další analýzu.
Na první stránce kapitoly „Sklon ke spotřebě“ dále nalézáme tvrzení, že „faktory, které řídí obojí množství – sumu, která bude utracena za spotřebu, když je zaměstnanost na dané úrovni a sumu, která bude věnována na investice – jsou velice rozdílné.“ Tudíž, jak je nám řečeno, tyto dvě kvantity budou studovány nejen v oddělených kapitolách, ale přímo v různých dílech Obecné teorie (str. 89-90).
Pokud se ale vrátíme ke Keynesovým vlastním rovnicím, že příjem = spotřeba + investice, nebo pokud se spolehneme jen na zdravý rozum, tak je jasné, že každý dolar z příjmu utracený za spotřební zboží znamená o dolar méně utracený na investice a dolar utracený na investice znamená, že je k dispozici o dolar méně na současnou spotřebu. Jak by mohly být faktory řídící tyto kvantity „velice rozdílné“, je záhadou.
Pak se konečně dostáváme ke slavnému Keynesovu „sklonu ke spotřebě“: „Definujeme si tudíž to, čemu budeme říkat sklon ke spotřebě jako funkční vztah mezi Yw, danou úrovní příjmů vyjádřenou v mzdových jednotkách, a Cw výdaji na spotřebu z této úrovně příjmů“ (str. 90).
Keynes si jako obvykle vytvořil několik problémů. Snaží se definovat vztah mezi příjmy a spotřebou v reálných a nikoliv peněžních jednotkách a proto mluví o „mzdových jednotkách.“ Ale jak jsme si ukázali (str. 64), Keynes definoval svou mzdovou jednotku takovým způsobem, že se ve skutečnosti jedná o peněžní vyjádření, protože „mzdové jednotky“ jsou sčítány dohromady přesně v úměře k peněžnímu ohodnocení („hodina školené práce odměněná dvojnásobkem běžné sazby se počítá jako dvě jednotky“ str. 41). To, co si Keynes myslí že srovnává, tudíž není identické s tím, co ve skutečnosti srovnává.
Další potíž spočívá v zavádějících implikacích samotného zvoleného termínu – „sklon ke spotřebě.“ Keynesova definice ukazuje, že se skutečně nejedená o „sklon“ ve slovníkovém smyslu – „přirozenou nebo navyklou tendenci či inklinaci“; pojednává o zlomku nebo procentu příjmu, který komunita skutečně za spotřební zboží utratí při různých úrovních příjmu bez ohledu na to, jaké mohly být její sklony nebo inklinace. Pokud komunita utratí 90 procent svého příjmu za „spotřebu,“ tak je její „sklon ke spotřebě“ devět desetin, čili 9/10.
„Sklon“ tudíž ve skutečnosti není „sklonem“, ale „funkcí“ nebo zlomkem. A je to tedy ta část z příjmu, která je utracená za spotřební zboží. Pokud si člověk koupí kapitálové zboží, tak se to nepočítá do jeho „sklonu ke spotřebě“, protože tento nákup se nazývá „investicí.“ Ovšem pokud si doktor koupí dům, v němž si zároveň zařídí ordinaci, tak jak tento nákup bude v Keynesiánských účtech zanesen – jako část jeho „sklonu ke spotřebě“ nebo jako „investice“? Pokud si koupíte sekačku na trávu abyste si pokosili svůj trávník, bude tento výdaj částí vašeho „sklonu ke spotřebě.“ Pokud jí začnete za úplatu půjčovat sousedům, bude částečně „investicí“?
Tyto otázky ukazují, že dělící linie mezi „spotřebním“ a „kapitálovým“ zbožím není vůbec tak ostrá, jak Keynesovo teoretické rozdělení naznačuje. Ale také ukazují, že z hlediska celkové zaměstnanosti je zcela irelevantní, jaký díl peněz bude utracen za „spotřební“ zboží a jaký za „kapitálové zboží“, čili jaký se bude počítat pod „sklon ke spotřebě“ a jaký pod „investice.“
Ve skutečnosti je zcela příhodné se zde ptát, jestli z hlediska účinku na celkovou zaměstnanost a nezaměstnanost je vůbec nějaký rozdíl mezi dolarem, který jde do „spotřeby“ a dolarem, který jde na „investice“ – a tudíž jestli existuje nějaký důvod proč mít pro každou kategorii oddělenou soustavu rovnic; nebo, když už na to dojde, jestli je vůbec nějaký dobrý důvod pro existenci celé struktury Keynesiánské teorie.
Samozřejmě pro celkové směřování ekonomiky či zaměstnanosti je důležité, jestli je více peněz utraceno za spotřebu nebo kapitálové zboží; ale stejný rozdíl ve směřování vzniká při alokaci zaměstnanosti i v segmentu spotřebního zboží, když lidé utratí více peněz za jeden druh zboží než za jiný – například začnou raději kupovat domy než automobily nebo ušetří na biftecích a začnou kupovat televizní přístroje.
V tomto bodě Keynes odbočuje k otázce úrokových měr. Pro náš výklad bude ale lepší, pokud ho nebudeme následovat na této odbočce a se svou kritikou počkáme do 13 kapitoly, která je celá věnována otázkám úroku.
Naším dalším bodem je Keynesův „fundamentální zákon“ na kterém je založena jeho jistota platnosti „funkce“ sklonu ke spotřebě:
„Fundamentální psychologický zákon, na který se můžeme s velkou jistotou spoléhat, je znám jak a priori z našeho povědomí o lidské povaze, tak z detailních faktů naší zkušenosti: zní, že lidé mají pravidelně a v průměru sklon ke zvyšování své spotřeby, když roste jejich příjem, ale ne o tolik, o kolik roste jejich příjem. To znamená, že pokud Cw je objem spotřeby a Yw je příjem (obojí měřeno v mzdových jednotkách) ΔCw má totéž znamínko jako ΔYw ale je menší, i.e. δCw/δYw je kladné a menší než jedna“ (str. 96).
Než začneme s analýzou, je zapotřebí zdůraznit ústřední úlohu, kterou má tato údajná „spotřební funkce“ v keynesiánské ekonomii a velkou důležitost, kterou jí přikládají jeho obdivovatelé a žáci. „Keynesovým nejvýznamějším příspěvkem,“ píše Alvin H. Hansen, „je jeho spotřební funkce… vzorec chování komunity je takový, že existuje mezera (kterážto mezera v absolutním vyjádření roste spolu s tím, jak se reálný příjem komunity zvyšuje) mezi množstvím, které si společnost přeje spotřebovat a výstupem, který má možnost vyprodukovat.“[4]
Dovolme ale samotnému Keynesovi, ať nám vysvětlí, co přesně má na mysli. Tento „fundamentální psychologický zákon“ je jak zákonem pro dlouhé období tak zákonem cyklickým a očividně je považován za významnější při vysvětlování ekonomických cyklů než jako dlouhodobý zákon. Keynesova výše uvedená citace pokračuje takto:
„Toto platí zvláště v případě, kdy zkoumáme kratší období, jako je případ tazvaných cyklických fluktuací zaměstnanosti… Tudíž růst příjmů bude často doprovázen růstem úspor a pokles příjmů poklesem úspor…“
„Ale mimo těchto změn v úrovni příjmu v kratších obdobích je také očividné, že vyšší absolutní úroveň příjmu bude zpravidla provázena větší mezerou mezi příjmy a spotřebou… Tyto důvody zpravidla povedou k tomu, že větší část příjmu bude uspořena, jak se reálný příjem bude zvyšovat. Ale ať už bude či nebude uspořena větší část příjmu, fundamentálním psychologickým pravidlem v jakékoliv moderní komunitě je to, že když se zvyšuje její reálný příjem, nezvyšuje se její spotřeba o stejné absolutní množství, takže větší absolutní množství musí být ušetřeno…“ (str. 97).
Na čem se Keynes snaží vystavět tento velký objev „fundamentálního psychologického zákona“ ?
Na pouhém svém tvrzení.
Kdyby ho předložil jen jako docela prostou selskou moudrost a nesnažil se na něm založit matematické rovnice a neodvozoval z toho svoje revoluční závěry, mohli bychom jej přijmout téměř jako truismus. Samozřejmě, že „spotřební funkce“ je běžně „méně než jedna“ (str. 96). To je pouze složitěji vyjádřený fakt, že komunita jako celek nemůže spotřebovat více, než vyprodukuje, a že jakákoliv komunita, která pokročila ze stavu nejprimitivnějšího přežívání, si bude šetřit něco ze svých přebytků pro případy náhlé nouze a část své energie „investuje“ do vylepšování nástrojů a půdy pro zvýšení své budoucí produkce. Je také pravdou, že bohatší lidé si obvykle ušetří větší část svého příjmu než chudí a to z toho prostého důvodu, že toho mívají více, než kolik vyžadují na uspokojení své současné spotřeby. A vytvářet nějaké úspory nám zkrátka diktuje i zdravý rozum a běžná předvídavost.
Tyto pravdy byly ovšem známy už od nepaměti. Byly vtěleny do běžných lidových přísloví dlouho před narozením Adama Smitha a nikdo je dosud nenazýval velkým ekonomickým objevem. Poslechněme si však opět Hansena:
„I povrchní pohled na vývoj ekonomických dějin nám stačí k odhalení faktu, že spotřeba roste, široce pojímáno, více či méně úměrně ohromnému nárůstu produktivity, kterého jsme byli posledních 150 let svědky. [A čekal by snad někdo něco jiného?] K této obecné znalosti Keynes vskutku přidal něco velice důležitého. Konkrétně přesnou formulaci vztahu mezi příjmy a spotřebou spolu s konceptem mezního sklonu ke spotřebě. A ještě významější je, že rozvinul teorii, v níž jsou integrovány tato a další funkce relevantní pro stanovení agregátní poptávky.“[5]
Krátce řečeno, Keynes vzal truismus, který všichni znali a proměnil ho v dvojchybu: zaprvé mu připsal přesnost, kterou zkrátka nemá; a za druhé na něm vystavěl svou chybnou teorii.
Již jsem řekl, že Keynes založil svůj „fundamentální psychologický zákon“ na pouhém tvrzení, na svém ipse dixit. Existují dvě hlavní cesty, po kterých lze dospět k vědeckým zákonům – deduktivní a induktivní. V deduktivní metodě je pravda odvozena jako prokazatelná logická implikace jiné již známé či postulované pravdy. Právě tohle je vtěleno do známých zákonů nabídky a poptávky. Pokud nabídka nějakého zboží zůstává nezměněná, vede zvýšení poptávky ke zvýšení ceny. Pokud se při nezvýšené poptávce zvýší cena zboží, bude ho méně koupeno, etc. Závěry zde nevyhnutelně plynou z premis a ze samotného významu takových termínů jako je nabídka, poptávka a cena (pokud bychom si přáli být přesnější a techničtější, tak takových termínů jako je křivka poptávané ceny a množství, křivka nabízené ceny a množství, etc.).
Indukce v ekonomii funguje buď na základě nějakého obecného pozorování, nebo statistik. (V ekonomii, stejně jako v jiných oborech, se zřídka pracuje s ryzí indukcí nebo dedukcí, ale obvykle jde o kombinaci obou metod. Z hypotetických premis plynou pouze hypotetické závěry. Pravdivost premis musí být známá z obecného pozorování či jinak.) Při potvrzování nějakého závěru jsou statistiky přinejlepším důkazem podpůrným, protože nikdy nemůžeme získat statistiky kompletní. Ovšem ačkoliv statistiky nemohou teorii nikdy plně verifikovat, mohou jí vyvrátit, pokud ukáží alespoň jeden případ či případy, které jsou se závěry teorie v rozporu.[6]
Keynes sice prohlašuje, že jeho „fundamentální psychologický zákon“ o vztahu spotřeby a příjmu je odvozen nejen „a priori“, ale i „z detailní faktické zkušenosti,“ ale nenabízí nám vůbec žádné statistické ověření. Můžeme jen předpokládat, že je to proto, že žádné nemá. Když se totiž do dostupných statistik podíváme, nalezneme v nich prima facie vyvrácení jeho „fundamentálního psychologického zákona.“
Zde je tabulka z oficiálních statistik disponibilního osobního příjmu ve Spojených státech v letech 1944 až 1955; objem osobních úspor v těchto letech a úspory jako procento z příjmu:
Rok Příjem (miliardy) Úspory (miliardy) Úspory jako % z příjmu
1944 146,8 36,9 25,2
1945 150,4 28,7 19,1
1946 159,2 12,6 7,9
1947 169,0 4,0 2,4
1948 187,6 10,0 5,3
1949 188,2 7,6 4,0
1950 206,1 12,1 5,9
1951 226,1 17,7 7,8
1952 236,7 18,4 7,8
1953 250,4 19,8 7,9
1954 254,8 18,3 7,2
1955 269,4 17,1 6,3
Podívejme se na Keynesův údajný „psychologický zákon“ ve světle těchto čísel. Rok 1955 je s ním sám o sobě v ostrém rozporu. Disponibilní osobní příjem se zvýšil o $14,6 miliardy, ale úspory poklesly o $1,2 miliardy. Celkový podíl úspor na disponibilním příjmu poklesl z 7,2 na 6,3. K obdobnému vývoji došlo mezi lety 1953 a 1954.
Kolikrát byl v tomto dvanáctiletém období Keynesův „zákon“ falsifikován, závisí na tom, jak ho budeme interpretovat. Celkový příjem se každým rokem ve srovnání s rokem předchozím zvyšoval. Když si vezmeme jako základní číslo úspory v roce 1944, tak „zákon“ byl falsifikován v každém následujícím roce, jelikož příjem byl vyšší ale úspory nižší. Pokud budeme „spotřební funkci“ interpretovat tak, že úspory musí vzrůst s růstem příjmu v absolutních číslech a nikoliv v procentech, tak byla Keynesova „spotřební funkce“ falsifikována v šesti letech a fungovala pouze v pěti. Pokud budeme „spotřební funkci“ interpretovat tak, že by měl nastat procentní nárůst úspor s každým zvýšením příjmu, tak byl Keynesův zákon falsifikován v sedmi letech.
Mohl bych být obviněn z neférovosti za to, že jsem zahrnul enormní úspory roku 1944 a jejich pokles v poválečných letech 1945, 1946 a 1947. Bude pravděpodobně řečeno, že mimořádně velké úspory z let 1944 a 1945 byly důsledkem toho, že to byly válečné roky a nebylo k dispozici žádné spotřební zboží, za které by se příjmy daly utratit. To vskutku může být částí odpovědi. Ale toto jen podtrhuje fakt, že Keynesův „zákon“ není žádný zákon a vztah mezi utrácením a úsporami nezávisí výlučně na změnách v celkovém příjmu, ale i na bezpočtu dalších faktorů. Úspory mohou záviset méně na tom, co lidé vydělávají dnes a více na tom, co očekávají, že budou vydělávat zítra. Jejich utrácení v tomto roce může z velké části záviset na tom, jestli očekávají v příštím roce nižší nebo vyšší ceny věcí, které si chtějí koupit. Lidé mohou nakupovat impulsivně. Mohou se zdržet kupování díky ztrátě důvěry, ať už v celkovou ekonomickou budoucnost, nebo v budoucnost svojí. Tyto důvody pro utrácení nebo neutrácení budou rozebírány ještě později. Zde jsem chtěl pouze řici, že statistiky a zkušenost nepodporují „spotřební funkci,“ která má být podle Hansena Keynesovým nejdůležitějším příspěvkem.[7]
Předpokládám, že se objeví několik způsobů odmítnutí statistického vyvrácení toho druhu, který jsem zde prezentoval. Člověk by mohl říci, že Keynes nemluví o vztahu peněžního příjmu k peněžním úsporám, ale reálného příjmu k reálným úsporám. Přepočítání předchozích čísel v konstatntních dolarech (tj. cenách roku 1956) ovšem příliš s výsledky nezahýbe: pouze ve dvou letech, 1946 a 1947, vzestup peněžních příjmů je provázen poklesem „reálných“ příjmů.
Člověk by mohl také argumentovat, jak to dělá Hansen (ačkoliv poněkud obskurně),[8] že když „spotřební funkce“ statisticky nefunguje, tak je to proto, že se posunula. Stále existuje a je „významným mezníkem v dějinách ekonomických doktrín.“ Ale pokud se spotřební funkce neustále posunuje nebo může být „zcela narušena“ ekonomickými „otřesy“, pak její existenci nelze žádným způsobem ani dokázat ani vyvrátit a je bezcenná pro cyklické nebo i dlouhodobé predikce.
3. Nejednoznačnost „spotřební funkce“
Než opustíme „spotřební funkci,“ mohlo by být užitečné poukázat na zbytečnost tohoto konceptu ještě z jiných úhlů pohledu. Celý tento koncept je totiž velmi nejednoznačný v tom, co nám říká o vztahu spotřeby a příjmu.
Na straně 116 uvádím graf, který zachycuje pět hlavních „funkčních“ vztahů, které plynou z různých interpretací „spotřební funkce“. Keynes mohl velmi jednoduše objasnit co má na mysli, kdyby použil nějaký podobný graf. Ale ačkoliv hojně koření Obecnou teorii funkčními a diferenciálními rovnicemi, zdá se, že pohrdá jakoukoliv jednoduchou a názornou pomůckou, která by nám pomohla proniknout do jeho úvah. V celé jeho knize se vyskytuje pouze jeden jediný graf.
Z důvodů, které osvětlím později, se mi zdá daleko přínosnějším bavit se o vztahu úspor k celkovému příjmu než o vztahu spotřeby k celkovému příjmu. Tudíž jsem pojmenoval přímky v diagramu S1, S2, etc. (S – savings) Tyto přímky ovšem představují pouze dělící bod mezi úsporami a spotřebou. Oblast pod přímkami představuje spotřebu a oblast nad přímkami představuje úspory. Přímka YY’ představuje celkový příjem. Vertikální přímka 0Y představuje celkový příjem v počátečním roce. Vertikální přímka XY’ celkový příjem v koncovém roce diagramu. Horizontální přímka 0X je časová osa v letech během kterých příjem roste. Různé přímky S jsou dělícími liniemi mezi úsporami a spotřebou. Všechny začínají ve dvou třetinách na lince 0Y. To značí předpoklad, že v počátečním roce jsou úspory rovny jedné polovině spotřeby. To je samozřejmě poměrně nerealistický předpoklad, protože úspory obvykle bývají kolem jedné desetiny z celkových příjmů. Ale my jsme si zvolili tento bod v počátečním roce zkrátka proto, aby byl průběh jednotlivých S přímek pro čtenáře přehlednější a nebyly všechny nakupeny v malém prostoru. Ze stejného důvodu je nerealisticky národní příjem v konečném roce na diagramu trojnásobný oproti počátečnímu roku.
Přímka SS1 představuje to, co se zdá, že Keynes chce vyjádřit ve svém „psychologickém zákonu“ – tedy to, že jak celkový příjem roste, tak se zvyšuje poměr mezi úsporami a utrácením. V dlouhém období a při absenci jiných „rušivých“ faktorů je toto vskutku tím, k čemu směřuje tendence. (A je to také to, co si jednotlivci vytvářející úspory přejí, aby se stalo a co je pro komunitu prospěšnější.) Pokud by chtěl Keynes říct pouze tohle, tak by to byla pravda, ale nebylo by to nic nového, protože toto se vědělo už před narozením Davida Huma a Adama Smitha. Ti, kteří mají větší příjem než musí utratit pro uspokojení svých současných nezbytných potřeb, si mohou dovolit něco ze zbytku ušetřit. A čím více příjmu je nad to, co je potřeba k uspokojení okamžitých potřeb, tím větší může být poměr úspor k příjmům.
Takový široce pojatý vztah úspor k příjmům platí jak pro jednotlivce, tak pro celé komunity. Ale platí to jako hrubě přibližná generalizace a v rozsahu, v jakém to platí, to vždy zůstane hrubou generalizací. V okamžiku, kdy se to začneme snažit vyjádřit matematickou rovnicí jako Keynes, stane se to chybou. Matematická přesnost je zde falešnou přesností. Je nepoužitelná pro praktické aplikace a krátkodobé analýzy, protože vzestup příjmů je pouze jedním z mnoha faktorů, z nichž je řada nezachytitelná v nějakém přesném vyjádření, které determinují krátkodobé změny v objemu úspor. A v každém případě je podivné brát tendenci k úměrnému zvyšování úspor jako neblahý vývoj hrozící dlouhodobou nezaměstnaností a chudobou.
Přímka SS2 představuje to, co by Keynesův „psychologický zákon“ mohl znamenat. Představuje přibližně to, k čemu v realitě dochází v průběhu let, kdy nenastává podstatné zvýšení příjmů. Lidé si spoří přibližně stejné procento ze svého příjmu v jednotlivých letech. Tuto situaci znázorňuje diagram na straně 119, který pokrývá roky (rozdělené na čtvrtletí) mezi lety 1951 až 1957 ve Spojených státech. Tento diagram je přesnou reprodukcí oficiálního diagramu publikovaného sborem ekonomických poradců v dubnu 1958 (ekonomické indikátory).[9] Graf ukazuje, že úspory přes mírnou fluktuaci nevykazovaly žádnou trvalou tendenci ke zvyšování nebo poklesu, ale zůstávaly v přibližně stejném poměru k celkovému příjmu – okolo 7 procent.
To je v souladu s tím, co vykázaly předchozí pokusy změřit statisticky úspory, ačkoliv výsledky závisí na konkrétním způsobu, jak si úspory a příjmy zadefinujeme a jak je potom měříme. Tudíž Kuznetsova studie z roku 1940 ukázala, slovy Alvina H. Hansena, že „procento uspořeného příjmu bylo v delším období více či méně konstantní, řekněme okolo 12 procent.“[10]
To vypadá na první pohled jako stabilní a zdravá situace. Takto úspory a investice neustále zvyšují celkové množství vyprodukovaného spotřebního a kapitálového zboží. Výrobci spotřebního i kapitálového zboží mohou počítat v takové sitaci s rozumným stabilním trhem pro svoje produkty. Ovšem Hansen trvá zaprvé na tom, že i když se nezvyšuje procento úspor, tak výsledek přesto potvrzuje Keynesův „psychologický zákon“; a za druhé že i tato situace je nebezpečná: „Procento uspořeného příjmu zůstávalo v podstatě konstantní. Ale na vyšší absolutní úrovni příjmu bylo ušetřeno větší absolutní množství.“[11]
To je jistě matematicky nepochybné. Hansen zachází dál a vyvozuje z toho hrozivé závěry: „Pokud se mezera, v absolutním vyjádření, mezi spotřebou a příjmy bude s rostoucím příjmem zvyšovat, pak agregátní poptávka nebude adekvátní k pokrytí agregátní nabídky, pokud tato mezera nebude zaplněna zvýšením investic.“[12]
Později se pokusíme zjisti, jestli byli nebo nebyli Keynes s Hansenem nadměrně vyděšeni představou, že by úspory mohly růst úměrně s příjmem. Ze stejných důvodů by měl mít Hansen obavy i kdyby byly úspory představovány vztahem SS3. Ačkoliv zde s růstem příjmu je uspořeno menší procento z příjmů, stále je to ještě větší absolutní množství než v době, kdy byl příjem nižší. Pouze pokud tento vztah bude reprezentován přímkou SS4, mohou být keynesiánské duše v klidu; pouze tehdy lze dovolit soukromému podnikání, aby se staralo samo o sebe bez vynuceného utrácení keynesiánských byrokratů, snažících se „zaplnit mezeru.“
Ve skutečnosti by keynesiánci mohli být ještě klidnější, pokud by vztah byl prezentován přímkou SS5 podle které jsou úspory menší a menší i v absolutním vyjádření, jak se příjem zvyšuje.
4. Význam „úspor“
Nyní se zprvu drobné pochybnosti jeví být stále větší a větší. Pokud akceptujeme Keynesův koncept „úspor“ (který celkem nesouvisí s jeho formální definicí úspor v Obecné teorii), může keynesiánská duše zůstat v klidu dokud budou existovat jakékoliv úspory? Či abychom to vyjádřili přesněji, dokud budou existovat jakékoliv „úspory“ o libovolné velikosti, které zároveň nebudou vykompenzovány stejným množstvím „investic“ (vládního utrácení)? Ačkoliv nám Keynes ve svých dřívějších kapitolách tvrdí, že odmítá „módní názor, že mohou existovat úspory bez investic nebo investice bez skutečných úspor“ (str. 83) a ačkoliv on sám trvá na „identitě mezi úsporami a investicemi“ (moje kurzíva, str. 84), celá keynesiánská teorie nezaměstnanosti spočívá na opuštění těchto definic a konceptů a návratu k (nyní nevysloveným) definicím a konceptům z Pojednání o penězích, které jsou v Obecné teorii formálně opuštěny s „velikou lítostí nad zmatky, které způsobily“ (str. 61).
Skutečným (nikde nevysloveným) konceptem, který Keynes ve své teorii nezaměstnanosti používá, je to, že „úspory“ jsou čistě negativní čin odmítnutí utratit peníze jak za spotřební tak za kapitálové zboží a to přímo i nepřímo. V rozsahu, v jakém komunita jako celek může mít nějaké takové jednostranné úspory, neboli ryzí hromadění, či v rozsahu, v jakém se o ně pokouší, právě tím podle Keynese (za jinak stejných okolností) způsobuje nezaměstnanost. Čili Keynes vůbec nepotřebuje svůj pochybný „fundamentální psychologický zákon“ nebo „sklon ke spotřebě“ nebo rovnice „spotřebních funkcí“, aby dokazoval, že „úspory“ v tomto jednostranném smyslu, ve kterém o nich uvažuje, mohou způsobit nezaměstnanost.
To nás přivádí k další hádance. Pokud měl Keynes ve svém podvědomí tento čistě negativní koncept úspor společně s pozitivním konceptem investic, proč vůbec mluví o čistě „spotřební funkci“? Nezaměstnanost, i podle jeho teorie, přece není způsobena zaostáváním pouhé spotřeby za příjmem, ale zaostáváním spotřeby a investic dohromady za příjmem. Předpokládejme, že bychom zvolili definice, podle kterých by se úspory a investice v dlouhém období a ve stavu rovnováhy navzájem rovnaly, ale v kratších přechodných obdobích by bylo možné, že nové investice zaostávají za úsporami nebo naopak investice překračují reálné úspory. Kdyby Keynes zastával tento koncept (což je ve větší části Obecné teorie ve skutečnosti silně implikováno navzdory Keynesovu explicitnímu popírání), pak ho mělo napadnout, že relevantní otázkou, kterou by si měl klást, není to, proč samotná spotřeba zaostává za příjmem, ale proč spotřeba a investice dohromady zaostávají za příjmem. Neobával by se pak rozdílu mezi příjmy a spotřebou, ale daleko užšího rozdílu mezi spotřebou plus investicemi a příjmy. Byly by to pouze neinvestované úspory, co by ho znepokojovalo a nikoliv úspory jako takové. Pokud by budoval své funkční rovnice na takovém konceptu, celý jeho výklad mohl být o mnoho řádů jasnější a jasněji by v něm vynikly samozřejmě i jeho chyby.
Keynesův „fundamentální psychologický zákon“, jak jsme viděli, je v rozporu se zkušeností a dostupnými statistikami. Ale i kdyby tento „zákon“ fungoval, pro celkovou zaměstnanost či nezaměstnanost by to znamenalo jen velmi málo. Zkrátka by zde jen existovala tendence (a z hlediska rozmnožování materiálního bohatství docela žádoucí tendence), aby čím dál tím menší procento pracovní síly bylo zaměstnáno při produkci spotřebního zboží a čím dál tím vyšší procento při produkci zboží vyšších řádů (kapitálového zboží).
Ve skutečnosti takzvaná „obecná teorie“ spočívá na arbitrárním rozdělení a verbálním triku. „Zaměstnanost se může zvyšovat pouze pari passu,“ říká Keynes (na str. 98) „se zvyšováním investic; pokud ovšem nedojde ke změně ve sklonu ke spotřebě.“ To je ale totéž jako říct, že spojené zásoby šunky a vajec se mohou zvyšovat jen tehdy, když se bude zvyšovat množství šunky; pokud zde ovšem nebude i zvyšující se počet vajec. Pokud bychom místo rozdělení na „spotřební“ a „investiční“ zboží rozdělili komodity podle počátečního písmena v názvu, dospěli bychom k následujícím Keynesiánským závěrům: Zaměstnanost se může zvyšovat pouze pari passu se zvyšováním nákupu komodit jejichž název začíná na A až M; pokud ovšem nedojde také ke zvýšení nákupu komodit N až Z. Brilantní revoluční objev! Nová ekonomie!
5. Strašák amortizačního fondu
Další věcí, o kterou Keynes projevuje obavy, jsou amortizační fondy. (Keynes ve skutečnosti projevuje obavy prakticky o všechno, co se děje nebo může dít ve svobodné ekonomice. Jeho dojemná důvěra v úsudek a nezaujatost vládních regulátorů je pouze druhou stranou jeho nedůvěry v soukromého podnikatele.)
„Vezměme si dům, který je obyvatelný, dokud není zbořen nebo opuštěn. Pokud se odepisuje určitá suma jeho hodnoty z ročních nájmů placených obyvateli, kterou majitel neutratí ani za údržbu, ani jí nebere jako čistý příjem dostupný pro spotřebu, toto opatření… představuje brzdu pro zaměstnanst po celou dobu životnosti domu, která je odstraněna až najednou, když je třeba dům znovu vystavět“ (str. 99).
„Tudíž amortizační fondy etc. jsou schopny odejmout kupní sílu spotřebitelům dlouho před tím, než vyvstane potřeba výdaje či znovuvybudování (za kterýmžto účelem se toto opatření podniká); i.e. zmenšují současnou efektivní poptávku a zvýší jí pak až v roce, kdy k nahrazení skutečně dojde. Pokud je tento účinek zesílen „finanční opatrností,“ i.e. pokud se má za to, že je dobře „odepisovat“ původní náklady rychleji než se vybavení skutečně opotřebovává, kumulativní následek může být vskutku závažný“(str. 100).
V této pasáži je naakumulováno tolik chyb, že člověk ani neví s čím by měl začít. Keynes zde motá dohromady odpisy na jedné straně a skutečné amortizační fondy na straně druhé. Odpisy jsou pouhou účetní technikou, obyčejnou účetní fikcí. Jejich účelem je poskytnout podnikateli jasnější informaci o tom, jestli dosahuje čistého zisku či nikoliv. Odepisované částky nemusejí nezbytně mít nějakou skutečnou podstatu. Amortizační fond je fiskální technikou která má podstatu, ale ta skoro nikdy nemá formu nevyužité peněžní hotovosti. Obvykle bývá investována v dlouhodobých korporátních cenných papírech nebo alespoň v krátkodobých vládních dluhopisech. Největší procento z nich tedy existuje ve formě investic.
Když se korporace rozhoduje, jestli má opustit starou továrnu, prodat její vybavení do šrotu a vystavět zcela novou továrnu, její rozhodování bude pravděpodobně založeno hlavně na zvážení ziskovosti. Pokud by setrvání ve staré továrně mělo přinášet ve výhledu menší zisky než přestěhování do nové, bude to provedeno (pokud k tomu existují fondy nebo jsou získatelné) bez ohledu na stav odpisů v účetních knihách.
Keynesův příklad majitele domu, který odepisuje „určitou částku“ z příjmů z ročních nájmů, kterou pak ani neutratí za údržbu a ani jí nebere jako čistý příjem dostupný pro spotřebu, ale pak náhle jí celou naráz vynaloží na znovupostavení domu, je tak naprosto nerealistický, že si stěží zaslouží seriózní diskusi. Žádný majitel se špetkou rozumu si nenechává své odpisy v hotovosti po celou dobu životnosti domu. Tyhle odpisy zaprvé ani nemusí existovat jako hmatatelná suma. Odpisy nezačnou existovat jako hmatatelné peníze jen z toho důvodu, že jsou zaneseny do účetnictví. Po odečtu amortizace může majitel domu vykázat ztrátu. Pokud je ztráta tak velká, jako odpisová rezerva, pak mu nezbyla žádná hmatatelná rezerva kterou by mohl hromadit nebo investovat. Pokud je větší…
Pokud ale i připustíme, že odpisy budou existovat jako skutečný fond, majitel jej může buď utratit za svou vlastní spotřebu (nemá žádnou zákonnou povinnost udržovat neměnnou hodnotu svojí investice) nebo ho investuje do něčeho jiného mimo dům – třeba do vládních nebo korporátních cenných papírů. Nenechá si hotovost co mu neponese úrok.
Když dáme stranou všechny předcházející námitky, stejně bude to, co udělá jednotlivý majitel domu nebo jedna korporace pro ekonomickou aktivitu v celé společnosti nevýznamné. V tomhle měřítku je důležité to, jak si počínají majitelé domů a korporace kolektivně. Domy a továrny jsou různého stáří a proto je celková stavební činnost kontinuální a nedochází k tomu, že by se dvacet let nestavěly žádné domy či továrny a pak náhle bylo nutné postavit je znovu všechny naráz.
K čemu dochází, je to, že každý rok je vybudováno nebo nahrazeno jisté množství domů, kancelářských budov, továren, strojů, mostů a silnic. Jsou postaveny či nainstalovány bez ohledu na stav „odpisů“ hlavně kvůli výhledu na budoucí zisky. Ale i kdyby striktně závisel rok, v němž bude daná struktura nahrazena, na roku, ve kterém byla postavena, stejně by se u různých budouv tyto roky lišily a období odpisů by se tak navzájem překrývala. V tomto roce by korporace A půjčila rezervy ze svého amortizačníhgo fondu korporaci B na stavbu nové továrny. Příští rok by půjčila korporace B korporaci C a v třetím roce korporace C korporac A. Čímž by se kruh uzavřel.
Ale Keynes svou podivnou teorii bere natolik vážně, že jí doslova připisuje odpovědnost za depresi 1929:
„Například ve Spojených státech roku 1929 vedla rapidní kapitálová expanze minulých let ke kumulativnímu nárůstu amortizačních fondů a odpisů vzhledem k továrnám, které nepotřebovaly nahrazení, a to v tak velkém měřítku a rozsahu, že bylo zapotřebí uskutečnit nové investice, jen aby absorbovaly tyto finanční proistředky; a stávalo se skoro beznadějným najít další investiční příležitosti, které by v dostatečném měřítku absorbovaly úspory, které tak bohatá komunita při plné zaměstnanosti byla schopna dávat stranou. Tento faktor sám o sobě dostačoval ke způsobení úpadku.“ (moje kurzíva, str. 100.)
Ačkoliv jsem měl možnost číst některá hodně bláznivá „vysvětlení“ kolapsu 1929, zůstane Keynesovým prvenstvím, že ho připsal způsobu, jakým korporace vedly svoje účetnictví! Nové investice nebo jejich nedostatek, skutečný objem fyzicky nahrazovaného vybavení v daném roce nemají nic společného s těmito účetními technikáliemi. Jsou určeny skutečnou fyzickou potřebou – či ještě spíše výhledem na budoucí zisky. Odpisy se v praxi mohou ukázat příliš velkými nebo příliš malými. Ale podnikatelé nejsou ve svých současných rozhodnutích vedeni svými očekáváními z minulosti, ale svým současným očekáváním. Pokles nových investic byl z větší části následkem propadu 1929, nikoliv jeho příčinou.[13]
Ale tato podivná teorie o amortizačním fondu umožnila Keynsovi opět se ponořit do svého oblíbeného sportu zesměšňování „finanční obezřetnosti“ a „zdravých financí.“ Zde se podle něj ukazuje, jakými jsou nepřáteli zaměstnanosti:
„Finanční obezřetnost bude zodpovědná za snižování agregátní poptávky a tudíž za snižování životní úrovně… Navíc, čím větší je spotřeba, na kterou jsme si našetřili dopředu, tím obtížnější je najít něco dalšího, na co bychom si šetřili dopředu a tím větší bude naše závislost na současné spotřebě jako zdroji poptávky. A čím vyšší je náš příjem, tím je bohužel větší mezera mezi našimi příjmy a spotřebou. Takže když nenajdeme nějakou novou výpomoc, tak, jak jsme viděli, neexistuje na tuto záhadu žádná odpověď. Pak zde musí být dostatečná nezaměstnanost aby nás udržela tak chudé, že naše spotřeba nebude zaostávat za našim příjmem o více než je ekvivalent fyzických zásob pro budoucí spotřebu, které se vyplatí vyprodukovat dnes“ (str. 105).
6. V kostce
Tady máme Obecnou teorii v kostce s jejím přehodnocením všech hodnot. Velkou ctností je spotřeba, extravagance a marnotratnost. Velkým hříchem je spoření, šetrnost, „finanční opatrnost.“ Keynesovy „záhady“ jsou ovšem záhadami v jeho vlastní fantazii a nikoliv záhady tržního ekonomického systému. Můžeme zde anticipovat jeden z hlavních bodů naší kritiky poukazem na Keynesovy hrubě naivní koncepty „spotřeby“ a „investic“ čistě jen v kvantitativním vyjádření, zatímco civilizované lidské bytosti se při své skutečné spotřebě a využití kapitálového vybavení starají i o kvalitu. Zajisté na zemi existují konečné hranice v množství spotřebovávaného jídla, oblečení, bydlení a kapitálového vybavení. Ale neexistují žádné hranice v možnostech kvalitativního vylepšování kapitálového vybavení, produktů a služeb, které jsou s jeho pomocí produkovány.
Pozn.:
1) Viz. str. 1 až 9 a 83 – 93.
2) A. N. Whitehead, An Introduction to Mathematics, (New York: Henry Holt, 1911), str. 27.
3) Alfred Marshall, který byl při popularizaci matematické ekonomie asi vlivnější než jakýkoliv jiný spisovatel, svou vlastní matematiku a diagramy moudře omezil pouze na poznámky pod čarou a dodatky a preferoval prezentovat svoje závěry ve verbální formě.
Při recenzi Edgeworthovy Mathematical Psychics v roce 1881 napsal tuto větu: „Bylo by zajímavé vidět, nakolik úspěšně se ubrání tomu, aby ho jeho matematika unesla natolik, že již nebude vnímat fakta skutečného ekonomického života.“
V předmluvě k prvnímu vydání Principles of Economics (1890) Marshall napsal: „Hlavním využitím matematiky v ekonomických otázkách je podle mého názoru to, že umožňuje člověku zapsat si rychle, stručně a přesně některé myšlenky pro svoje vlastní použití… Jakmile se ale začne používat příliš mnoho symbolů, je udržení si přehledu velmi pracné… Zdá se mi pochybné, že by kdokoliv trávil svůj čas užitečně při čtení dlouhých překladů ekonomických doktrín do matematiky, pokud si je nevyrobil on sám.“
Samotný Keynes ve svých životopisných esejích o Marshallovi a Edgeworthovi (Essays in Biography, 1933) vyjádřil hluboké pochybnosti o užitečnosti matematiky pro ekonomii. Zdá se ovšem, jako by tyto pochybnosti kompletně ztratil při sebevědomém troušení rovnic skrze Obecnou teorii.
Nejnekompromisnější „klasický“ úrok na použití matematiky v ekonomii je v The Character and Logical Method of Political Economy od J. E. Cairnese. V současnosti lze kritiku matematické metody v ekonomii nalézt v Human Action (str. 347-354 a na různých místech) od Ludwiga von Misese. Debata o omezení „Matematické metody v ekonomii“ od George Stiglera je ve Five Lectures on Economic Problems, 1949.
4) A Guide to Keynes, str. 27.
5) A Guide to Keynes, str. 78.
6) Alespoň v té formě, jak byly původně vysloveny. Statistické výsledky mohou samozřejmě vést k zavádění podmínek do teorie, které pak teorii dostupným statistikám přizpůsobí. Ovšem ekonomické statistiky se vždy nezbytně týkají komplexních fenoménů minulosti a nelze jimi ani verifikovat ani falsifikovat jakékoliv tvrzení ve stejném smyslu, v jakém je takový důkaz či falsifikace připisována například experimentům ve fyzice nebo v medicíně.
7) Srov. Hansenův příspěvek do The New Economic (ed. Seymour E. Harris, Alfred Knopf, 1952): „Mým přesvědčením už mnoho let je, že největším příspěvkem Keynesovy Obecné teorie bylo jasné a specifické formulování spotřební funkce. Toto je epochální příspěvek k nástrojům ekonomické analýzy“ (str. 135).
Na podporu mých argumentů viz. Milton Friedman, A Theory of the Consumption Function, (New York: Národní úřad ekonomického výzkumu, str. 1957). Zde je ukázka z výtahu Národního úřadu ekonomického výzkumu z Friedmanova textu: „Friedmanovo vysvětlení změn ve spotřebě se primárně odvíjí od očekávání spotřebitelů ohledně jejich příjmu… Tato očekávání jsou přirozeně ovlivněna minulou zkušeností. Obecně řečeno současná spotřeba koreluje s očekávaným příjmem v současných letech… Ale Friedmanova analýza nás vede k tomu, abychom se dívali do budoucnosti a nikoliv nazpět… Dále jeho analýza zdůrazňuje ideu, že spotřebitelé berou do úvahy nejen své očekávané budoucí příjmy, ale také očekávané ceny a dostupnost spotřebního zboží, když se rozhodují, jakou část z příjmu utratí… Je evidentní, že Friedman opouští koncept spotřebitele jako mechanického převodníku mezi současným příjmem a spotřebou, jak byl představen Keynesem v roce 1936… Friedman se vrací ke starší teorii spotřebitelského chování, v níž jsou přítomny spotřebitelovy plány a rozhodování
8) Viz. Alvin H. Hansen, A Guide to Keynes, str. 67-85.
9) U. S. Government Printing Office.
10) A Guide to Keynes, str. 75.
11) Ibid., str. 75.
12) A Guide to Keynes, str. 85.
13) Analýza příčin propadu roku 1929 by vydala na řadu samostatných knih. Čtenář, který se o toto téma zajímá, může nahlédnout do: B. M. Anderson, Economic and the Public Welfare, (New York: Van Nostrand, 1946); Lionel Robbins, The Great Depression, (New York: Macmillan, 1934); Charles Rist, Défense de l’Or (Paříž: Recueil Sirey, 1953), Philip Cortney, The Economic Munich, „The 1929 Lesson,“ (New York: Philosophical Library, 1949).