11. Multiplikátor
1. Jeho zázračnostNyní se dostáváme k podivnému konceptu „multiplikátoru,“ okolo kterého někteří Keynesiánci natropili více povyku než okolo čehokoliv jiného v Keynesiánském systému. Kolem tohoto konceptu se také rozvinula celá rozsáhlá literatura.
Pohleďme nejprve na to, co tímto termínem myslel Keynes.
„Za daných okolností lze zjistit určitý poměr mezi příjmy a investicemi, kterému budeme říkat Multiplikátor. Ten při určitém zjednodušení funguje i mezi celkovou zaměstnaností a zaměstnaností získanou přímo při investicích… Tento další krok je integrální součástí naší teorie zaměstnanosti, jelikož nám udává přesný vztah, při daném sklonu ke spotřebě, mezi agregátní zaměstnaností a příjmem a mírou investic“ (str. 113).
Keynes přičítá zásluhu za uvedení multiplikátoru do ekonomické teorie v roce 1931 R. F. Kahnovi. Ovšem Kahn přišel s „multiplikátorem zaměstnanosti“ kdežto Keynes s „investičním multiplikátorem“ (str. 115).
Čtenář si vzpomene, že průměrný sklon ke spotřebě je „funkční vztah … mezi … danou úrovní příjmů vyjádřenou v mzdových jednotkách a … výdaji za spotřebu z této úrovně příjmů“ (str. 90). Takže „když Cw je množství spotřeby a Yw je příjem (obojí vyjádřeno v mzdových jednotkách) ΔCw má tentýž význam jako ΔYw ale menší velikost i.e. ΔCw/ΔYw je kladné a menší než jedna“ (str. 96).
Toto znamená zkrátka jen tolik, že když budou ze tří jednotek příjmu dvě využity na spotřebu, tak bude „sklon ke spotřebě“ 2/3.
V 10. kapitole a na straně 115 Keynes postupuje ke konceptu „mezního sklonu ke spotřebě.“ Ovšem definuje ho úplně stejným matematickým výrazem jako před tím to, čemu nyní říká „průměrný sklon ke spotřebě,“ tedy ΔCw/ΔYw (str. 115). Mezní sklon ke spotřebě je vztah mezi zvýšením spotřeby a zvýšením „reálného příjmu,“ když příjem komunity roste.
Čtenář by si asi na první pohled nepředstavoval, že průměrný sklon ke spotřebě nebo mezní sklon ke spotřebě může mít tak důležitou roli při vysvětlování ekonomického cyklu nebo rozsahu nezaměstnanosti. Keynes zatím zkrátka jen říká, že z daného příjmu bude určitá část vynaložena na spotřebu a určitá část bude uspořena.
Ekonomové vždy poukazovali na to, že čím větší část národního příjmu je ušetřena a investována, tím rychlejší, za jinak stejných okolností, bude růst produktivity a tím rychleji bude růst i úroveň příjmů v celé společnosti. Ovšem jaký významný objev týkající se fluktuace v obchodních aktivitách a zaměstnanosti by se dal vydedukovat z truismu, že lidé ze svého příjmu něco ušetří a něco utratí, to je obtížné si představit.
Přesto si Keynes myslí, že v tomto truismu nalezl jeden magický výsledek. Mezní sklon ke spotřebě „má podstatný význam, protože nám říká, jak by další zvýšení výstupu mělo být [sic! moje kurzíva] rozděleno mezi spotřebu a investice“ (str. 115). A z tohoto Keynes odvozuje svůj kouzelný „investiční multiplikátor,“ k. „Říká nám, že když dojde ke zvýšení agregátních investic, příjem vzroste k krát nárůst investic“ (str. 115).
Pokusme se to, co má Keynes na mysli, přeložit do normální mluvy. Na další straně vysvětluje: „Z toho tudíž plyne, že pokud je spotřební psychologie nějaké komunity taková, že se rozhodne spotřebovat např. devět desetin ze zvýšení příjmu, pak je multiplikátor k 10; a celková zaměstnanost zapříčiněná např. zvětšenými veřejnými pracemi bude desetinásobná oproti primární zaměstnanosti kterou poskytnou veřejné práce samy o sobě“ (str. 116-117).
Keynes tedy mimo jiné říká to, že čím více komunita ze svého příjmu utratí a čím méně uspoří, tím rychleji její reálný příjem poroste! Pokud tedy komunita neutratí nic ze svého zvýšeného příjmu, ale všechen si uspoří, tak veřejné práce poskytnou jen tolik dodatečných pracovních míst, kolik vytvoří samy o sobě a to bude vše. Pokud by ale komunita utratila všechen dodatečný příjem z veřejných prací, pak by byl multiplikátor nekonečno.[1] To by znamenalo, že jen malý výdaj na veřejné práce by nás mohl přesunout do rajské zahrady neomezeného bohatství pro všechny za předpokladu, že by komunita nebyla zkažena přítomností šetřílků.
Keynes nikterak neváhá s přijetím takových dedukcí, ale dělá to se zvláštní výhradou. „Pokud by se na druhé straně [komunita] snažila spotřebovat všechen zvýšený příjem, tak by neexistoval žádný stabilní bod a ceny by neomezeně narostly“ (str. 117, moje kurzíva). Jak by se to ale s cenami mohlo stát? „Sklon ke spotřebě“ a „multiplikátor,“ jak jsme byli až dosud ujišťováni, fungují se „mzdovými jednotkami,“ o kterých Keynes tvrdí, že znamenají „reálné“ a nikoliv peněžní vyjádření. Jak to, že jsme se nedoslechli něco o účinku multiplikátoru na ceny, dokud jsme nedošli k nekonečné multiplikaci? To nás vede k další zvláštnosti Keynesiánské ekonomiky (se kterou budeme ještě mít tu čest později), což je předpoklad, že zvýšení ekonomické aktivity a zaměstnanosti nemá žádný dopad na ceny dokud není dosaženo „plné zaměstnanosti“ – a teprve pak se všechno stane naráz. Teprve poté dochází k „opravdové inflaci.“
Je ovšem pravdou, že implikace vlastní logiky vyděsila Keynese a keynesiánce alespoň trošičku. Jejich multiplikátor je zkrátka příliš dobrý na to, aby byl pravdou. Navíc, když jsou jejich recepty vyzkoušeny a multiplikátor nějakou záhadou neprovádí svoji multiplikaci, tak se jim velmi hodí nějaké alibi. To jim poskytuje doktrína „úniků.“
„Mezi nejvýznamější z těchto úniků patří tyto: (1) část navýšeného příjmu je použita na zaplacení dluhů; (2) část je ušetřena ve formě nečinných bankovních depozit; (3) část je investována do cenných papírů zakoupených od lidí, kteří pak peníze patřičně neutratí; (4) část je utracená za zboží z dovozu a tudíž nepomůže domácí zaměstnanosti; (5) část nákupů je uspokojena z nadměrných zásob spotřebního zboží, které nemusí být nahrazováno. Z důvodů těchto a obdobných úniků se proces obnovy zaměstnanosti po nějaké době vyčerpá.“[2]
2. Není fixní či předvídatelný
Již jsme si řekli, že kolem „multiplikátoru“ se rozvinula celá rozsáhlá literatura.[3] Dnes existuje už několik odlišných konceptů: „logická“ teorie multiplikátoru, která nepředpokládá žádné časové prodlevy; „procesně-analytický“ koncept, který předpokládá časové prodlevy; „komparativně-statistická“ analýza a tak dále. Velké množství intelektuální kapacity bylo využito na matematický rozvoj těchto teorií. Ale čtenář, který si přeje ušetřit čas, než se bude probírat obrovským množstvím monografií a článků, si napřed položí několik základních otázek: Jaký je vlastně důvod předpokládat, že taková věc jako „multiplikátor“ vůbec existuje? Nebo že je determinován „sklonem ke spotřebě“? Nebo že celá tahle věc není jen bezcennou hračkou, která až podezřele připomíná obdobné záležitosti vynalézané dříve monetárními mašíbly?
Ve skutečnosti je na „multiplikátoru“ tolik chyb, že člověk ani neví, odkud by měl začít.
Zkusme se nejprve podívat na pravděpodobný původ tohoto konceptu. Pokud je příjem komunity z definice roven tomu co spotřebuje plus tomu co investuje a pokud komunita investuje jednu desetinu, tak její celkový příjem musí být desetkrát vyšší než její investice. Pokud utratí devatenáct dvacetin na spotřebu a jednu dvacetinu na investice, tak její příjem musí být dvacetkrát vyšší než investice. Pokud utratí devětadevadesát setin na spotřebu, tak její příjem musí být stonásobek jejích investic. A tak dále ad infinitum. Toto je pravda zkrátka proto, že jde jen o jiný způsob jak říci stejnou věc. Tomu by rozuměl i obyčejný člověk z ulice. Předpokládejme ale, že máme před sebou důvtipného muže vyškoleného v matematice. Ten uvidí, že při daném podílu příjmu jdoucího na investice příjem sám o sobě může být matematicky popsán jako „funkce“ tohoto podílu. Pokud budou investice desetinou příjmu, bude příjem desetinásobkem investic etc. Pak v nějakém podivném skoku bude tento „funkční“ a čistě formální či terminologický vztah zaměněn s kauzálním vztahem. Kauzální vztah pak bude postaven na hlavu a vynoří se úžasný závěr, že čím větší část příjmu je utracena, tím více se menší díl z příjmu jdoucí na investice „multiplikuje“ aby vytvořil celkový příjem!
Připouštím, že něco takového zní dost fantasticky, ale nedokáži si nijak jinak vysvětlit, jak mohl Keynes dospět k závěru, že by takový úžasný kauzální matematický vztah mohl existovat. Podívejme se však ještě na jiná pozorování a poznámky, které mohly zavdat příčinu ke vzniku hypotézy, že existuje taková věc jako multiplikátor.
Když doznívá deprese a začíná ekonomické oživení, tak zvýšené výdaje v jakémkoliv směru, ať už na investice nebo na spotřebu, jsou zdánlivým spouštěčem dalších výdajů které umocňují prvotní impuls. Wesley C. Mitchell popsal tento proces v knize vydané v roce 1913 takto:
„Viditelným činitelem, který pozvedl obchod ze stavu letargie, byla často nějaká příznivá událost… Ale… tyto příznivé události nemají větší význam než že urychlí již započatý proces obchodního znovuoživení… Mezi zásadní události v období těžkých časů patří: snížení primárních i dodatečných nákladů na výrobu, likvidace obchodních dluhů, nízké úrokové sazby, bankovní pozice, která přeje zvýšení půjček a zvyšující se poptávka mezi investory do korporátních cenných papírů…
Jakmile započne, tak se obnovená aktivita rychle šíří skrz naskrz celou ekonomikou. I když první impuls k expanzi může být ostře ohraničen na jedniné průmyslové odvětví nebo lokalitu, její účinek na omezeném poli stimuluje aktivitu i jinde.
Toto rozšiřování aktivity postupuje po dotykových liniích mezi jednotlivými podniky… Jedna linie vede k podnikům poskytujícím suroviny a dodatečné služby. Další vedou k řetězci podniků, které zacházejí se zvýšeným výstupem komodit…
Rozčiřování aktivity není omezeno pouze striktně na tyto linie. Postupuje také šířením optimistické nálady v kalkulacích osob zabývajících se aktivním řízením podniků nebo poskytováním půjček…
Většině lidí se pozvedá nálada když se ocitnou uprostřed optimistické společnosti. Tudíž radostný výhled na budoucí obchodní výsledky se může šířit a přeměnit se ve skutečnou epidemii optimismu…
Jak se postupně šíří, tato epidemie sama o sobě napomáhá ke vzniku podmínek, které jí ospravedlňují i zintenzivňují…“ [4]
Ti, kteří se dlouho pohybují ve světě obchodu a financí v tomhle pravděpodobně poznají celkem dobrý a realistický popis toho, co se děje v období ekonomického znovuoživení. Je ovšem zřejmé, že se nejedná o čistě mechanický proces, předurčený nějakým „fundamentálním psychologickým zákonem“ nebo fixním „multiplikátorem.“
Je pravdou, že někteří spotřebitelé začnou utrácet více, protože dostávají více od někoho dalšího (například ve mzdách při znovuzaměstnání po období nečinnosti). Toto utrácení nově nabytých peněz mívá pro obnovu obchodní aktivity akcelerační účinky. Ovšem jen v případě, že obnova již byla iniciována před „kompenzačním“ vládním utrácením a to lidmi, kteří konečně přestali být pesimističtí ohledně obchodních výhledů a nabyli přesvědčení, že ceny již nemohou klesnout hlouběji, a že nastal čas k nakupování.
Někteří z těchto iniciátorů jsou podnikatelé, kteří se rozhodnou znovuzásobit se surovinami a znovu přijmout některé pracovníky. K tomuto účelu si buď vypůjčí od bank, nebo jednoduše reaktivují své zůstatky, kterým poměrně dlouho dovolili zůstat v relativní nečinnosti. Někteří z lidí iniciujících oživení jsou spotřebiteli – a nemusí to být jen ti, kteří se dostali k novým či zvýšeným příjmům, ale i ti, kteří došli k názoru, že jejich pracovní místo je konec konců v bezpečí nebo že nedostanou auto nebo dům nijak levněji, pokud budou čekat déle, ba dokonce by mohli zaplatit více. Optimismus pak plodí nové příjmy které po utracení plodí zase další příjmy a tak dále.
Optimismus, příjmy, spotřeba a investice se navzájem ovlivňují a navyšují. Ale mezi těmito prvky neexistuje žádný předvídatelný čistě mechanický nebo matematicky vyjádřitelný vtah!
„Příjem,“ „spotřeba“ a „investice“ mohou být měřitelné kvantity (v peněžním, nikoliv v „reálném“ vyjádření); ale stav obchodního sentimentu, individuální a složená očekávání pánů A, B, C, … N, nejsou měřitelné kvantity a nedají se vložit do žádných smysluplných matematických rovnic. Pokud optimismus již existuje, tak nějaký „malý“ výdaj může odstartovat (nebo to alespoň tak může vypadat) vlnu nových výdajů a nabírání nových zaměstnanců. Pokud je ale sentiment v komunitě stále v zásadě pesimistický, pokud jsou některé ceny nebo mzdy nebo úrokové míry stále obecně považovány za příliš vysoké a lidé čekají s utrácením, až se zlevní, tak „nový“ výdaj může skončit jako kompletní plýtvání aniž by měl jakýkoliv očekávaný stimulační efekt. Proto celý koncept fixního či předvídatelného „multiplikátoru“ není k žádnému užitku.[5]
3. Opět „úspory“ a „investice“
Keynes nedodává žádné přesvědčivé deduktivní důvody pro jakékoliv ze svých hlavních tvrzení či „zákonů“. Ani to nekompenzuje nabídkou statistických důkazů, nebo nějakých prima facie statistických předpokladů v jejich prospěch. Místo toho nám neustále dává něco jako je toto: „Nemělo by být obtížné sestavit tabulku mezních sklonů ke spotřebě v každé fázi ekonomického cyklu ze statistik (pokud by byly dostupné) agregátních příjmů a agregátních investic. V současnosti ovšem naše statistiky nejsou dostatečně přesné.“ (moje kurzíva, str. 127.)
Člověk by očekával, že si Keynes počká, dokud nebudou statistiky shromážděny, než nám poví, co v nich nalezneme. Zdá se ovšem, že nějaká statistická čísla už byla zkompilována Simonem Kuznetsem; a ačkoliv jsou „velmi nejistá,“ Keynes je překvapen tím, co ukazují. „Pokud bereme jednotlivé roky izolovaně, výsledky vypadají velmi divoce. Pokud je ale seskupíme do párů, tak se zdá, že multiplikátor byl méně než 3 a pravděpodobně celkem stabilně okolo 2,5“ (str. 128).
Člověk by opět čekal, že mu Keynes ukáže, jak se k těmto číslům dostal, z jakých roků vycházel, etc., ale ničeho takového se nedočká. Dozví se pouze, že mezní sklon ke spotřebě vykázaný těmito čísly – 60 až 70 procent – ačkoliv „docela možný v období boomu“ je „překvapivý a dle mého úsudku nepravděpodobný v době krize.“ Jinými slovy pokud statistika neodpovídá Keynesovým předpokladům, tak je to statistika a ne tyto předpoklady, co musí být jako podezřelé odmrštěno. Když fakta nepodporují teorii, tím hůře pro fakta. Znovu a znovu Keynes prosazuje svůj názor ryzími tvrzeními ex cathedra. Evidentní úspěch této jeho strategie lze vysvětlit pouze povolností a manipulovatelností akademického mínění.
Celý koncept multiplikátoru spočívá na předpokladu již existující nezaměstnanosti. To je samozřejmě obvyklý tichý předpoklad všech Keynesových teorií, protože jeho přesvědčením je, že vysoká nezaměstnanost je „obvyklý“ stav, zatímco „plná zaměstnanost“ (i když je definovaná tak, že připouští „frikční“ nezaměstnanost) je „zvláštní“ situací. Toto tvrzení se ovšem neobtěžuje nijak dokazovat.[6] Dále totiž vychází z předpokladu, že může existovat a i vskutku běžně existuje „rovnováha s nezaměstnaností.“ Toto, jak jsme viděli, je contradictio in adiecto. Ačkoliv Keynesův „multiplikátor“ a další koncepty předpokládají existující nezaměstnanost, Keynes nikdy korektně neřekne, jaké jsou důvody této nezaměstnanosti. Tyto důvody vždy zahrnují nějakou nerovnováhu, nějakou chybu ve vztahu cen k mzdám, úrokovým mírám, nebo jiným nákladům.
Nemůžeme se bavit o žádném „multiplikátoru“ mimo diskusi o vztahu těchto chyb a nepřizpůsobení. Pokud jsou některé mzdy nadměrně vysoké ve vztahu k některým cenám a nedojde k žádnému specifickému dobrovolnému přizpůsobení, pak malé množství vládních výdajů může být zcela bezvýznamné pro obnovu zaměstnanosti v dotyčných průmyslových odvětvích. Vládní utrácení může být natolik velké (a financované tak inflačním způsobem), že zvýší „celkovou cenovou úroveň“ natolik, aby to zvýšilo zaměstnanost. Ale i tak by se zaměstnanosti dalo snadněji dosáhnout přizpůsobením cen a mezd než dalším vládním utrácením.
Ve skutečnosti, pokud je nezaměstnanost způsobena příliš vysokými mzdovými sazbami, vládní inflační utrácení může jen podpořit odbory v dalších mzdových požadavcích a tak vládní utrácení nemusí mít na nezaměstnanost očekáváný efekt, ale účinek přesně opačný.
Další problém s Keynesovým „multiplikátorem“ spočívá v tom, že jasně a konzistentně nerozlišuje mezi „reálným“ příjmem (či příjmem měřeným na nějakém konstantním spotřebním koši – dolarech s konstantní kupní silou) a peněžním příjmem. Pravda, je zde tvrzeno, že multiplikátor většinou pracuje se „mzdovými jednotkami.“ Ale jak jsme již viděli (str. 64), Keynes definoval svojí „mzdovou jednotku“ tak, že ve skutečnosti není velikostí zaměstnanosti, ale množstvím peněz, které dostávají zaměstnaní pracovníci. Jeho „mzdová jednotka“ tedy není „reálnou“ jednotkou, ale peněžní jednotkou.
A Keynesův „multiplikátor“ bez upozornění přeskakuje mezi „reálným“ vyjádřením a peněžním vyjádřením. Tyto skoky jsou flagrantní na stranách 116 a 117. Zde je nám řečeno, že když je sklon ke spotřebě 9/10:
„pak je multiplikátor k 10; a celková zaměstnanost zapříčiněná např. zvětšenými veřejnými pracemi bude desetinásobná oproti primární zaměstnanosti kterou poskytnou veřejné práce samy o sobě… Pouze pokud komunita udrží svou spotřebu nezměněnou navzdory růstu zaměstnanosti a tudíž i reálného příjmu, omezí se zvýšení zaměstnanosti na primární zaměstnanost poskytnutou veřejnými pracemi.“[moje kurzíva]
Tuto pasáž ovšem okamžitě následuje věta: „Pokud by se na druhé straně snažila spotřebovat všechen zvýšený příjem, tak by neexistoval žádný stabilní bod a ceny by neomezeně narostly.“
Zopakoval bych ještě jednou svou otázku: Jak jsme se od zvýšení reálného příjmu dostali k cenám? To nás přivádí ke zvláštnosti Keynesiánského systému, o které již byla řeč (každá chyba v něm vyplývá z předchozí chyby). Tím je teorie, že když existuje nezaměstnanost a z nějakého důvodu se zvýší poptávka, efektem bude pouze zvýšení zaměstnanosti a objemu prodaného zboží a nikdy zvýšení cen a mezd dokud nebude dosaženo plné zaměstnanosti! Teprve pak (jakoby za předpokladu, že zaměstnanost již nelze dále zvyšovat) „ceny neomezeně narostou.“ Ani ekonomická teorie, dějinná zkušenost nebo jakékoliv dostupné statistiky nepodporují toto keynesiánské tvrzení. Jeho analýzu ale posuneme na později.
Jednou z chyb v „multiplikátoru“ která by také samotná měla stačit k jeho naprosté diskreditaci je předpoklad, že ta část příjmu komunity, která není „spotřebována“ je naprosto celá hromaděna; že žádná část tohoto nespotřebovaného příjmu není investována.
Stručně řečeno, „sklon ke spotřebě“ je určující pro „multiplikátor“ jen za předpokladu, že co není utraceno za spotřebu není utraceno vůbec za nic jiného! Pokud je sklon ke spotřebě 7/10 nebo 8/10 nebo 9/10, nebo cokoliv menšího než 10/10, ekonomický stroj se bude sám od sebe zpomalovat a zasekávat. Musí být neustále doplňována „mezera“ zbylá po „úsporách“ a zaplnění této mezery „investicemi“ je schopný poskytnout jen deus ex machina – stát se svými „vypůjčenými výdaji.“ Tyto předpoklady nejsou jen chybné, jsou i v příkrém rozporu s předchozími Keynesovými definicemi „úspor“ a „investic“ v Obecné teorii.
Vždyť Keynes sám nás v kapitole 6 ujišťuje: „Úspory a investice byly definovány tak, že jsou si nezbytně rovny a pro komunitu jako celek pouze různými aspekty téže věci“ (str.74). Také nám řekl, že „Převládající domněnka, že úspory a investice, vzato v jejich úzkém smyslu, se mohou navzájem lišit, je, jak myslím, vysvětlitelná optickým klamem“ (str. 81). Dále se vysmíval „módnímu názoru, že mohou existovat úspory bez investic nebo investice bez skutečných úspor“ (str.83).
Přesto „multiplikátor“ daný „sklonem ke spotřebě“ závisí přesně na této „optické iluzi“ a „módním názoru.“ Závisí na předpokladu, že mohou existovat „úspory“ bez „investic“ a „investice“ bez „úspor.“
S čím se zde potýkáme je částečně otázka faktická a částečně otázka definic. Pokud si „úspory“ definujeme tak, aby zahrnovaly jak zboží, tak peníze a stejně tak i investice (zboží je v obou případech měřeno v současných peněžních cenách), pak úspory a investice jsou si vždycky rovny a ve skutečnosti to jsou jen dvě různá jména pro tu samou věc. Za těchto definic mohou být termíny „úspory“ a „investice“ volně zaměňovány v jakémkoliv kontextu bez změny smyslu. Nebo je lze oba nahradit společným termínem „nespotřebovaný výstup.“
Když si ovšem definujeme „úspory“ výlučně jako peníze, a pokud zároveň definujeme „investice“ výlučně jako kapitálové zboží (ať už vyjádřené „reálně“ nebo v peněžních cenách), tak se samozřejmě budou často objevovat diskrepance mezi „úsporami“ a investicemi“.
Zde má onen „módní názor“ svůj význam. Jelikož když jsou investice (podle těchto definic) vyšší než „skutečné“ úspory, musí docházet k inflaci; a když jsou „skutečné“ úspory vyšší než „investice“ (podle těchto definic) tak musí docházet k deflaci. Ve skutečnosti pouze za předpokladu, že „investice bez úspor“ znamenají vytvoření nových peněz a úvěrů a „úspory bez investic“ znamenají, že část z dříve existujících peněz a úvěrů byla stažena nebo zničena, tak je diskrepance mezi úsporami a investicemi možná. S konstantní peněžní zásobou by si úspory a investice byly i podle těchto druhých definic rovny. (A to samozřejmě v každém okamžiku a za všech okolností, protože schování peněz do matrace je zde bráno jako „investice do držení peněžní hotovosti.“)
Ale Keynesův „sklon ke spotřebě“ a „multiplikátor“ by byly nesmyslné pokud by používal termíny „úspory“ a „investice“ tak, jak si je definoval v Obecné teorii. Ve skutečnosti implicitně vychází ze zavržených definic ve svém Pojednání o penězích a předpokládá, že mohou existovat úspory bez investic a investice bez úspor.
A tento předpoklad zastává v extrémním stupni kterému neodpovídá nic, co známe z reálného světa. Jelikož jeho „sklon k úsporám“ závisí, kvůli svému údajnému deflačnímu účinku, na tichém předpokladu, že žádná část těchto úspor nebude investována, jeho kouzelný „multiplikátor“ k tomu, aby fungoval, potřebuje, aby jeho nové investice byly uskutečněny bez úspor. Ve skutečnosti matematika multiplikátoru je zmatena, pokud příjemci tohoto nového příjmu, který tato investice má údajně vytvořit, udělají něco jiného, než že tento příjem celý utratí za spotřebu. Pokud z něho část „ušetří“, tak se multiplikátor sníží. Pokud sami část „investují“, tak se multiplikátor zvýší. Přesto se tento multiplikátor tváří jako exaktní matematická rovnice a je jako takový používán jako základ politických rozhodnutí a vědeckých predikcí!
4. „Investice“ znamenají vládní utrácení
Podrobné zkoumání odhalí ještě další zvláštnost termínu „multiplikátor.“ „Investice“ prý „multiplikují“ zaměstnanost a příjem. Ale objem investic jako takový se jeví být naprosto irelevantní pro matematiku multiplikátoru nebo logiku, na které spočívá.
Ve spojení s multiplikátorem (a i jinde) to, čemu Keynes říká „investice“, neznamená nic jiného než dodatečné vládní utrácení za jakýmkoliv účelem. Keynes nevykazuje ani ten nejmenší zájem o to, co má být účelem jakékoliv skutečné investice, tedy zvýšení produktivity, jak kvantitativní tak kvalitativní, či snížení nákladů na budoucí produkci. Jediné, co ho zajímá, je dodatečné utrácení, které má vytvořit jeho multiplikační efekt. „Investice“ jsou tedy vládním utrácením a je absolutně jedno za co, pokud je toto utrácení provozováno na dluh a znamená vytvoření dodatečných peněz.
Tato idea není nikde explicitně vyslovena, ale je neustále implikována. „Vypůjčené výdaje,“ prohlašuje (str. 128), dokonce i když jsou „vyplýtvány, stejně ve výsledku komunitu obohatí. A pak vysvětluje v poznámce: „Je často příhodné používat termín „vypůjčené výdaje“ (loan-expenditures) jak k popisu veřejných investic financovaných půjčkami od jednotlivců, tak dalších současných veřejných výdajů, které jsou takto financovány… Tudíž „vypůjčené výdaje“ jsou vhodným výrazem pro čisté půjčky veřejných autorit podniknuté z jakéhokoliv důvodu, ať už kvůli kapitálovému účtu nebo kvůli rozpočtovému deficitu.“(moje kurzíva)
Co je tedy nezbytné pro nastartování „multiplikačního“ efektu, pokud nazveme věci pravým jménem, nejsou „investice“, ale inflace.
Skutečné „investice“ jsou pro multiplikátor irelevantní. Uveďme si příklad. Rozdělme si zboží, za které komunita utrácí svůj příjem, na zboží, jehož názvy začínají písmeny A až W a na zbytek začínající písmeny X, Y, Z. Výzkumem zjistíme, že komunita utratí za první skupinu zboží pouze 11/12 z příjmu. Aby se dalo všechno do pořádku, tak musíme utratit zbývající dvanáctinu příjmu za zboží X, Y, Z. Pro efekt multiplikátoru nehraje žádnou roli, jestli se zboží A-W a X, Y, Z skládá z kapitálového nebo spotřebního zboží nebo z kombinace obou. Slovo „investice“ se zde užívá pouze v pickwikiánském či keynesovském smyslu. A výhodou „vypůjčených výdajů“ pak není to, že se jedná o investice uskutečněné z minulých úspor, ale že zahrnují natištění více peněz.
V této knize již máme dost práce s popisem omylů, které učinil Keynes sám, abychom zacházeli do dalších odvozených omylů, které učinili jeho následovníci. Z tohoto důvodu zde nebudu analyzovat „multiplikátor zahraničního obchodu,“ který ke všem chybám tradičního „multiplikátoru“ přidává ještě hrubý merkantilistický pohled na účinky dovozu a vývozu na národní prosperitu.
Zbývající dvě kritické poznámky k „multiplikátoru“ jsou ovšem dost zásadní. Za prvé i když přijmeme všechny Keynesovy zvláštní předpoklady, není nikde vysvětleno, proč by měl být multiplikátor vlastně převrácenou hodnotou sklonu k úsporám. Když je mezní sklon ke spotřebě 9/10, tak je nám řečeno, že multiplikátor je 10. Proč? Jak?
Již jsme se snažili uhodnout (str. 139) jak mohl Keynes dospět ke svým omračujícím tvrzením. Vezměme si imaginární příklad. Ruritánie je keynesiánskou zemí, jejíž národní příjem je 10 miliard a spotřeba pouze 9 miliard. Tudíž její sklon ke spotřebě je 9/10. Jelikož ovšem nějakým způsobem zvládne „ušetřit“ 10 procent z příjmu aniž by cokoliv z těchto 10 procent do čehokoliv „investovala,“ je v ní nezaměstnanost 10 procent. Pak keynesiánská vláda na záchranu situace nemusí utratit celou 1 miliardu, ale postačí pouze 100 milionů. Jelikož „multiplikátor“ je 10 (protože to tak Keynes napsal do své matematické rovnice), těchto 100 milionů vydaných za přímé zaměstnání se nějak samo namultiplikuje na 1 miliardu nového zaměstnání na „zaplnění mezery“ a hle! plné zaměstnanosti je dosaženo.
(Kdybychom to vyjádřili jako zaměstnanost, tak bychom to mohli říci takto. Ruritánie má 10 milionů práceschopného obyvatelstva. Když je její sklon ke spotřebě 9/10, práci má jen 9 milionů lidí. Pak je nezbytné dodatečně utratit dost na to, aby se přímo zaměstnalo 100 000 lidí a jejich útraty pak zajistí dodatečné zaměstnání celému 1 milionu.)
Otázka, kterou tady kladu, jednoduše zní, proč by takový vztah mezi mezním sklonem ke spotřebě a multiplikátorem měl vůbec existovat? Vyplývá snad nevyhnutelně z nějaké matematické dedukce? Jestli ano, tak mě její kauzální nevyhnutelnost nějak uniká. Má to být empirické zobecnění z historické a současné skutečnosti? Proč potom ale Keynes nenabízí ani náznak jakéhokoliv statistického průzkumu, ze kterého by něco takového plynulo nebo který by jeho tvrzení verifikoval?
Již jsme viděli, že investice, striktně řečeno, jsou pro „multiplikátor“ irelevantní – že jakákoliv dodatečná útrata za cokoliv přinese podle jeho logiky stejné výsledky. Ukázali jsme si to na příkladu s komoditami rozdělenými podle počátečního písmena v názvu. Ale je možné i další reductio ad absurdum. Existuje ještě mocnější multiplikátor a na půdě keynesiánské logiky proti němu nelze mít námitek. Nechť je Y příjmem celé komunity. Nechť je R vaším (čtenářovým) osobním příjmem. Nechť V je součtem příjmů všech ostatních. Pak můžeme zjistit, že V je zcela stabilní funkcí Y; zatímco váš osobní příjem je tou volatilní a nejistou částí v celkovém příjmu komunity. Můžeme to vyjádřit těmito rovnicemi:
Y = V + R
V = 0,9999999 Y
Pak Y = 0,9999999 Y + R
0,0000001 Y = R
Y = 10 000 000 R
Tudíž, jak můžeme vidět, váš osobní multiplikátor je daleko mocnější než investiční multiplikátor. K vyléčení deprese a nezaměstnanosti je tudíž třeba pouze toho, aby vláda natiskla jisté množství dolarů a předala je vám. Každý vámi utracený nový dolar se zmultiplikuje desetmilionkrát a o tuto sumu vzroste i národní příjem.[7]
Poslední kritická poznámka k multiplikátoru je tak základní, že téměř činí celé předešlé pojednání zbytečným. Ta zní, že celý multiplikátor a všechna nezaměstnanost, kterou má léčit, spočívá na tichém předpokladu, že ceny a mzdy jsou konstantní. Jakmile připustíme, že ceny a mzdy se mohou měnit a že se budou měnit v odpověď na tržní síly, celý Keynesiánský systém se zhroutí jako domeček z karet. Jelikož i kdybychom přijali všechny předchozí Keynesovy nerealistické předpoklady (například ten, že lidé, kteří ušetří čtvrtinu ze svého peněžního příjmu, si jednoduše zastrkají peníze do matrace a do ničeho je neinvestují), pružné ceny a mzdy by zkrátka znamenaly, že by se ceny snížily a dřívější objem prodejů by byl obnoven při těchto nižších cenách a „plná zaměstnanost“ by pokračovala při nižších mzdách. A kdyby se peníze z pod matrací vynořily, bylo by to jednoduše ekvivalentem zvýšení peněžní zásoby a peněžní ceny a mzdy by opět vzrostly.
Netvrdím zde, že ceny a mzdy ve skutečnosti jsou dokonale pružné. Ale evidentně nejsou ani zcela nepružné a konstantní. A v rozsahu, v jakém jsou nepružné, je to především z důvodů provádění těch politik, které trvají na zaměstnávání pouze za podmínek vyšších než tržních mezd a tedy přesně z důvodů oné ekonomické ignorance a zmatků v obchodních a politických kruzích, za které jsou Keynesovy teorie do značné míry odpovědné.
Ale tomuto tématu se budeme ještě věnovat důkladně později.
5. Paradoxy a pyramidy
V části VI desáté kapitoly se Keynes pouští do jedné ze svých nezodpovědných satir, které se táhnou celou Obecnou teorií stejně jako celým jeho dílem. Jelikož tyto satiry spočívají na očividně mylných předpokladech a Keynes je píše ve více či méně odlehčeném tónu, můžeme vypadat, že postrádáme smysl pro humor, pokud se je budeme „seriózně“ snažit vyvracet. Je to přibližně totéž, jako snažit se „vyvracet“ paradoxy G. K. Chestertona nebo epigramy Oscara Wilda. Ale tyto malé satiry jsou tou nejčtivější, velmi pravděpodobně nejčtenější a také nejsnáze pochopitelnou částí Keynesova díla. Jsou citovány mnoha laiky se souhlasným úsměvem a pomrkáváním. Takže bude lépe, když jim věnujeme jistou míru seriózní pozornosti.
Keynes zde opět vychází z předpokladu existence „nedobrovolné nezaměstnanosti“ aniž by vysvětlil, jak k ní došlo. Zároveň předpokládá, že jediným způsobem jejího vyléčení jsou „vypůjčené výdaje“ – bez ohledu na co jsou vynaloženy. „Stavění pyramid, zemětřesení a dokonce i války mohou sloužit ke zvětšení bohatství, pokud vzdělání našich státníků v principech klasické ekonomie stojí v cestě něčemu lepšímu“ (str. 129). (Pokud by naši státníci byli skutečně vzděláni v principech klasické ekonomie, tak by ovšem rozuměli tomu, že nezaměstnanost je obvykle výsledkem trvání odborářů na nadměrných mzdových mírách nebo nějaké obdobné nerovnováhy mezi náklady a cenami.)
Jeden z nejpozoruhodnějších odstavců v této části se nachází v poznámce na straně 128, kterou jsem již citoval (str. 148) a kterou budu citovat znovu s odlišným zdůrazněním kurzívou: „Je často příhodné používat termín „vypůjčené výdaje“ (loan-expenditures) jak k popisu veřejných investic financovaných půjčkami od jednotlivců tak dalších současných veřejných výdajů, které jsou takto financovány… Tudíž „vypůjčené výdaje“ jsou vhodným výrazem pro čisté půjčky veřejných autorit podniknuté z jakéhokoliv důvodu, ať už kvůli kapitálovému účtu nebo kvůli rozpočtovému deficitu.“ Toto vysvětluje, co má ve skutečnosti Keynes na mysli, když mluví o „investicích“ multiplikovaných v jeho rovnicích. Nejde o investice v tradičním nebo slovníkovém smyslu. Jde o jakékoliv vládní utrácení, za předpokladu, že je podnikané s vypůjčenými penězi či je financováno inflací.
Keynes pak pokračuje tím, co evidentně považuje za zničující satiru na zlato a těžbu zlata. „Těžba zlata,“ říká nám, „která nejenže nezvyšuje reálné bohatství světa, ale je i nepříjemnou prací, je pro ortodoxní ekonomy tou nejpřijatelnější metodou vytváření zaměstnanosti. Kdyby ministerstvo financí naplnilo staré láhve bankovkami, zakopalo je ve vhodné hloubce ve vytěženém uhelném dole, který by po okraj naplnilo městským odpadem a nechalo na soukromém podnikání podle prověřeného principu laissez-faire jejich vykopání… nemusela by již existovat žádná nezaměstnanost“ (str. 129).
Tato věta nám říká daleko více o předsudcích a zmatcích v Keynesově mysli než o zlatě, těžbě zlata, principech soukromého podnikání nebo účelu zaměstnanosti. Samozřejmě by nebylo vůbec potřeba, aby soukromí podnikatelé vykopávali bankovky. Ministerstvo financí by jednoduše mohlo vytisknout další s náklady pouze na inkoust a papír. Ovšem existuje jeden maličký rozdíl mezi vykopáváním zlata a vykopáváním papírových peněz, který Keynes zapomněl zmínit. Zlato si udržuje svoji vysokou hodnotu už celá staletí a nejen, když bylo mezinárodním měnovým standardem, ale i poté, co bylo „sesazeno z trůnu,“ zatímco papírové peníze, jakoby téměř podle univerzálního zákona, svoji hodnotu ztrácejí až k bezcennosti.
(Práce Franze Picka z roku 1957 o znehodnocení padesáti šesti různých papírových měn ukázala, že během devíti let od ledna 1948 do prosince 1956 americký dolar, ke kterému je zdánlivě připoutáno tolik jiných měn, ztratil 15% kupní síly, britská libra šterlingů ztratila 34%, francouzský frank 52% a papírové peníze v Chile, Paraguayi, Bolivii a Koreji mezi 93 až 99%.)
Důvodem tohoto rozdílu je fakt, že množství zlata, které se dá se ziskem těžit a zpracovávat závisí z větší míry na přírodních podmínkách mimo lidskou kontrolu, zatímco množství tištěných bankovek, které by byly podle Keynesova plánu zakopávány a vykopávány, závisí jen na zvůli politiků a „monetárních autorit“ u moci.
Keynes zachází ve svém výsměchu těžení zlata ještě dále. Říká nám, že „má tu největší hodnotu a důležitost pro civilizaci,“ protože „těžba zlata je jedinou záminkou pro kopání děr do země, která má podporu bankéřů a rozumných finančníků“ (str. 130). Skutečně jedinou? Člověka napadají také ropné vrty, vodní studny, kanály, metro, železniční tunely, základy pro budovy, lomy, uhelné doly, doly na zinek, měď, olovo, stříbro… Ale byla by škoda kazit rétoriku našeho vznešeného lorda.
Keynesovo fixní přesvědčení se podobá přesvědčení kněží a filosofů ve středověku. Zlato je pro něj absolutně bezcenné a „sterilní.“ „Starověký Egypt měl dvojí štěstí, kterému bezpochyby vděčil za svoje pohádkové bohatství,“ píše, „v tom, že se věnoval dvěma aktivitám. Stavbě pyramid a hledání drahých kovů. Ovoce těchto aktivit nemohlo sloužit lidským potřebám tím, že by bylo spotřebováno a nesnižovalo tak hojnost“ (str. 131).
Keynes si nemyslí, že by zlato mělo hodnotu, protože on nedokáže porozumět zdroji této hodnoty. Fakt, že téměř všichni lidé si v průběhu věků zlata vysoce cenili v jeho očích znamená pouze to, že téměř všichni lidé byli nevyléčitelně hloupí. Možná ovšem hloupostí trpí spíše kritici zlata. Je samozřejmě pravdou, jak tito kritici tak často zmiňují, že se zlata nenajíte ani se jím nezahřejete. Ekvivalentní tvrzení je, že se nenajíte cihel a nepostavíte si dům z koláčů. Každá komodita je zkrátka vhodná pro určité specifické využití, žádná nemůže univerzálně uspokojit všechny lidské potřeby a zlato evidentně slouží jako prostředek směny daleko uspokojivěji než chleba nebo uhlí. A v roli uchovatele hodnoty je, jak vidíme, daleko lepší než papírové peníze vydávané podle politických tlaků a byrokratické zvůle.
Pozn.:
1)Viz. Alvin H. Hansen, A Guide to Keynes, str. 95.
2)Alvin H. Hansen, A Guide to Keynes, str. 89-90.
3)Analýzu a množství odkazů lze nalézt v Gottfried Haberler, Prosperity and Depression, (Ženeva: Liga národů, 1941), str. 455-479.
4) Ačkoliv toto se původně objevilo v knize Business Cycles, vydané roku 1913, Část III byla vydána samostatně v roce 1941 pod titulem Business Cycles and Their Causes (Los Angeles: University of California Press). Výňatek je ze str. 1-5.
5) Srov. Benjamin M. Anderson, Economics and the Public Welfare, str. 397: „Bonusy vyplácené vojákům a vojenským veteránům administrativou pana Hoovera neměly na celkovou obchodní atmosféru žádný dopad. Na druhé straně bonusy vyplacené vojákům za pana Roosevelta v roce 1936, v době, kdy byla křivka obchodní aktivity rostoucí, na první pohled zintenzivnily tento pohyb.“
6)„Nakolik jsem seznámen s historickými fakty, nezaměstnanost v rozsahu závažného sociálního problému nebyla nikdy obvyklým stavem věcí a v každém známém případě, kdy taková situace nastala, před ní existovalo dlouhé období relativně plné zaměstnanosti, která byla opět obnovena, jakmile období krize skončilo. Ale otázka, jak vlastně k nezaměstnanosti dochází, je z této knihy [Obecné teorie] vyloučena v odhodlání ukázat, že nezaměstnanost je „normálním“ jevem charakteristickým pro tržní ekonomiku ve stavu rovnováhy.“ Frank H. Knight, Canadian Journal of Economic and Political Science, únor 1937, str. 106.
7) Za tento příklad vděčím připravované knize Murraye N. Rothbarda.