12. Mezní efektivita kapitálu
1. Nejasné termínyMěli jsem již dost příležitostí poznat nejasnosti, nekonzistence a rozpory v Obecné teorii, ale v jedenácté kapitole „Mezní efektivita kapitálu“ dosahují ještě vyšší úrovně než v kapitolách předešlých.
Uvidíme, že Keynes v průběhu svého psaní používá frázi „mezní efektivita kapitálu“ v tolika různých významech, že je nemožné si v nich udržet přehled. Začněme od jeho formální definice:
„Vztah mezi očekávaným výnosem kapitálového aktiva a jeho nabídkovou cenou či náklady na nahrazení, i. e. vzah mezi očekávaným výnosem jedné další jednotky tohoto typu kapitálu a náklady na vyprodukování této jednotky nám dávají mezní efektivitu kapitálu tohoto typu. Ještě přesněji, já definuji mezní efektivitu kapitálu jako rovnu té úrokové míře, při které je současná hodnota série ročních plateb daných výnosy očekávanými od kapitálového aktiva během jeho životnosti rovna jeho nabídkové ceně. [Moje kurzíva v této větě.] To nám dává mezní efektivitu konkrétních druhů kapitálových aktiv. Nejvyšší z těchto mezních efektivit lze pokládat za mezní efektivitu kapitálu obecně.
Čtenář by si měl povšimnout, že mezní efektivita kapitálu je zde definována jako očekáváný výnos a současná nabídková cena kapitálového aktiva. Závisí na očekávané míře návratnosti peněz pokud by byly investovány do nově vytvořeného aktiva…“ (str. 135-136).
Keynes pak pokračuje a říká nám, že můžeme vytvořit „křivku“ mezní efektivity kapitálu kterou můžeme alternativně nazvat i křivkou investiční poptávky, a že „míra investic bude tlačena do bodu na křivce investiční poptávky, kde bude obecná mezní efektivita kapitálu rovná tržní úrokové míře“ (str. 136-137).
Keynes si poté klade otázku, jak je jeho vlastní definice v souladu s běžně užívanými slovy. „Mezní produktivita či výnos či efektivita či užitek z kapitálu jsou obvyklé termíny které všichni běžně užíváme“ (str. 137). (Proč si tedy z nich vybral ten nejvágnější?)
„Při procházení ekonomické literatury není snadné [píše Keynes] nalézt jasnou definici toho co těmito termíny ekonomové obvykle mají na mysli. Existují minimálně tři nejasnosti.
Zaprvé je zde nejasnost toho, jestli se zabýváme zvýšením fyzické produktivity za jednotku času díky využití více fyzických jednotek kapitálu, nebo zvýšením hodnoty díky využití více hodnotových jednotek kapitálu. To první přináší problémy týkající se definice fyzické jednotky kapitálu, které, jak myslím, jsou neřešitelné a zbytečné. Je samozřejmě možné říci, že deset pracovníků vypěstuje na daném území více pšenice pokud k tomu mohou využít jisté dodatečné stroje. Neznám ale žádný způsob jak toto redudokvat na jasný aritmetický poměr který by v sobě neobsahoval hodnoty“ (str. 138).
Toto je beze sporu pravdou. Je ale podivné, že tato kritika pochází od tvůrce „mzdové jednotky.“ Podle vlastních Keynesových definic, jak jsme viděli, jsou mzdové jednotky měřeny úměrně odměně. Nejsou to tedy „reálné“ jednotky či jednotky „zaměstnanosti,“ ale jednotky peněžní hodnoty. Pokud by si při popisu příkladu z předcházejícího odstavce vzpoměl na to, že je také možné, aby řekněme pět schopných pracovníku vypěstovalo v dané oblasti stejně pšenice jako deset neschopných, tak by také viděl, že neexistuje žádný jasný způsob měření „mzdové jednotky“ který by neobsahoval peněžní hodnoty. Proč je Keynes o tolik bystřejší v odhalování nejasností u druhých než v odhalování těch vlastních?
2. V úrokových mírách je zabudováno očekávání
Dostáváme se nyní k tomu, co Keynes pravděpodobně pokládá za svůj obzvlášť významný příspěvek:
„Nakonec zde máme rozlišení, jehož zanedbávání bylo hlavní příčinou mnoha zmatků a nedorozumění, mezi zvýšením hodnoty dosažitelném použitím dodatečného kapitálu v existující situaci a sérií zvýšení, které očekáváme že dostaneme během celé životnosti dodatečného kapitálového aktiva… To v sobě zahrnuje otázku pozice očekávání v ekonomické teorii (str. 138).
[A opět:] Ten nejvýznamější z omylů ohledně smyslu a významu mezní efektivity kapitálu spočívá na nepochopení, že závisí na očekávaném výnosu kapitálu a nikoliv pouze na jeho současném výnosu“ (str. 141).
Jedna ze základních Keynesových chyb v jeho pojednání o vztahu mezní efektivity kapitálu[1] k úrokovým mírám je jeho neschopnost či neochota připustit, že současné úrokové míry jsou determinovány také z velké části očekáváními ohledně budoucnosti. Srovnání je analogické s tím, podle čeho se hodnotí akciový podíl nebo dluhopis. Když je dlouhodobá úroková míra 4 procenta, dluhopis s vysokým ratingem vynášející $4 ročně se bude prodávat za $100. V tentýž okamžik se akcie vyplácející roční dividendu $5 mohou také prodávat za $100. Neprodávají se za víc protože výplata dividend v příštích letech je méně jistá než výplata úroku z dluhopisu a je náchylnější k fluktuacím. Ale akcie z nichž se vyplácí dividendy $3 v tomto roce se také mohou prodávat za $100, protože názory lidí na trhu jsou takové, že věří, že tyto akcie budou pravděpodobně brzy vyplácet dividendy větší. Současné ceny jak dividendy vyplácejících (či nevyplácejících) akcií tak úrok nesoucích dluhopisů jsou dány očekáváními ohledně budoucnosti. Když jsou úrokové sazby 4 procenta, tak se některé dluhopisy vynášející $4 ročně budou prodávat pod $100 a budou tak vynášet řekněme 5 nebo 51/2 procenta ze své kapitálové hodnoty, protože jsou rizikovější než dluhopisy s nejvyšším ratingem.
(V předcházejícím odstavci jsem použil frázi „úroková míra.“ To je v souladu s praxí Keynese a mnoha dalších ekonomů, kteří někdy píší o úrokové míře a někdy o „komplexu úrokových měr.“ „Úroková míra“ je obvykle jednodušším a vhodnějším termínem a konceptem za předpokladu, že mu není špatně porozuměno – tedy že není zapomenuta jeho zjednodušená povaha. Když používám tento termín, tak by se mělo mít za to, že myslím něco jako „současný průměrný roční výnos dluhopisů s ratingem AAA a splatností dvacet a více let.“ I tak je většinou bezpečnější explicitně říci, jestli člověk mluví o „krátkodobé“ nebo „dlouhodobé“ úrokové míře – ačkoliv i zde každý z těchto termínů pokrývá celý komplex úrokových měr a hranice oddělující „krátkodobé“ a „dlouhodobé“ je arbitrární – „krátkodobé“ může někdy znamenat pět a méně let do data splatnosti a někdy rok nebo méně.)
Protože Keynes (obvykle) neuznává, že úroková míra se stejně jako „mezní efektivita kapitálu“ řídí očekáváním, pouští se do neospravedlnitelné kritiky jiných spisovatelů a staví svou vlastní chybnou teorii. „Očekávání poklesu hodnoty peněz stimuluje investice,“ prohlašuje, „a tudíž i zaměstnanost obecně, protože způsobuje nárůst křivky mezní efektivity kapitálu, i. e. poptávkové křivky po investicích; a očekávání nárůstu hodnoty peněz působí depresi, protože snižuje křivku mezní efektivity kapitálu“ (str. 141-142). Takže inflace a hlavně hrozba budoucí inflace je dobrá, protože stimuluje investice a zaměstnanost.
A protože to koliduje s touto teorií, Keynes kritizuje Irvinga Fishera za jeho „rozlišení mezi peněžní úrokovou mírou a reálnou úrokovou mírou kdy se druhá rovná první po opravě změn v hodnotě peněz“ (str. 142).
„Je obtížné vyznat se ve smyslu této teorie jak byla vyslovena [tvrdí Keynes], protože není jasné, jestli změna hodnoty peněz je nebo není pokládána za předvídanou. Není úniku před dilematem, že pokud není předvídaná, tak nebude mít žádný vliv na současné události; zatímco pokud je předvídaná, tak se ceny existujícího zboží dopředu přizpůsobí tak, že výhody držení peněz a výhody držení zboží se opět vyrovnají a pro držitele peněz bude příliš pozdě získat nebo tratit na změně úrokových měr, což vyruší očekávané změny během období půjčky v hodnotě půjčených peněz“ (str. 142).
Na prvním místě je neomluvitelné, že Keynes píše o Fisherově formulaci jeho teorie, že „není jasné, jestli změna hodnoty peněz je nebo není pokládána za předvídanou.“ Tohle Irving Fisher rozlišuje zcela jasně, například v The Theory of Interest (1930, str. 37): „Vliv takových změn v kupní síle peněz na peněžní úrokové sazby se bude lišit podle toho, jestli tyto změny jsou nebo nejsou předvídané.“ Kurzíva je zde Fisherova původní. A tuto větu následují odstavce zcela jednoznačně vysvětlující, v čem se tyto případy budou lišit.
Navíc není příliš obtížné uniknout z Keynesova „dilematu.“ Nejnázornější je poukázat na nepopiratelný a opakovaný fakt, že v pozdějších fázích hyperinflace, kdy je její další pokračování obecně očekáváno, úrokové míry začnou prudce růst. To se stalo například při velké inflaci v Německu v roce 1923:
„V první fázi inflace měly úrokové míry v Německu tendenci růst, jako je tomu vždy v dobách znehodnocování měny. Ale po dlouhou dobu byl nárůst úrokových měr nižší než byla rychlost poklesu měny. Teprve po nějaké době se staly úrokové míry citlivějšími na vliv inflace. Jak se inflace stále zrychlovala, prémium za věřitelovo riziko muselo narůstat také, až v posledních stádiích inflace dosáhlo extrémních výšek. Na začátku listopadu 1923 byl úrok za „peníze ihned“ až 30 procent za den!“[2]
Tato situace se opakuje prakticky vždy v pokročilých fázích inflace. Například dnes, kdy píšu tyto řádky, probíhá závažná inflace v Chile a komerční úrokové sazby [podle Mezinárodních finančních statistik (červen, 1957), vydávané Mezinárodním měnovým fondem] vzrostly ze 7,84 procent v roce 1937 na 13,95 procent v roce 1956.[3]
S tímtéž fenoménem se můžeme setkat i v samotné Anglii a to ironicky z větší části díky politice levných peněz, jejímž byl Keynes takovým zastáncem. V červnu 1957 byly 2½ procentní státní dluhopisy vydané v roce 1946 k dostání za polovinu původní nákupní ceny. A zatímco se dluhopisy v Británii propadaly a prodávaly se jen s velkým diskontem, ceny akcií byly vyhnány na úroveň, kde, navzdory obsaženému riziku, byl jejich výnos pro investory v mnoha případech podstatně menší než to, co se dalo získat na prvotřídních dluhopisech. Jak jeden z předních Londýnských investičních domů vysvětlil:
„Hlavní příčinou potíží je postupující plíživá inflace… Pokud se libra v minulém desetiletí znehodnocovala průměrným tempem 4¾ procenta za rok, jakýkoliv dluhopis či jiná investice slibující v daném období menší zhodnocení má ve skutečnosti negativní výnos a měla by být zrušena. Zvýšený zájem o akcie vyplývá z toho, že dividendy se počítají z každoročních zisků a pravděpodobně tedy udrží v budoucnosti snáze krok s inflací než pevně úročené dluhopisy.“[4]
Obdobný vývoj nastal ve Spojených státech v červenci 1957 a opět v létě a na podzim roku 1958.
3. Efekt očekávané inflace
Nyní se podívejme na teoretické vysvětlení. Je pravdou, že v období inflace a když je pokračování inflace široce očekáváno, ceny zboží rostou díky tomuto očekávání. Ale ceny různého zboží rostou různým způsobem, který je dán podstatou tohoto zboží a podstatou jeho trhu. Například rychle se kazící potraviny nebudou mít ve své ceně zahrnutou očekávanou peněžní inflaci příštích let, protože musí být zkonzumovány už v tomto roce. Stejná logika platí pro současné služby všech druhů. Zboží s dvouletou životností může ve své ceně reflektovat inflaci méně než trvanlivé zboží s pětiletou životností a to zase méně, než zboží s ještě delší životností. To samozřejmě neznamená, že budoucí očekávaná inflace se do současných cen promítne přímo úměrně k životnosti konkrétních druhů zboží; ale ta je jedním z důležitých faktorů. Zde nám postačí poukázat na to, že očekávaná budoucí inflace bude promítnuta různě do současných cen různého zboží.
Když tedy budou ostatní podmínky takové, že by přinesly reálnou úrokovou míru řekněme 4 procenta, ale věřitelé budou obecně očekávat, že v příštím roce bude průměrná cenová hladina (obsahující jak trvanlivé zboží tak zboží podléhající zkáze v těch poměrech, ve kterých je chtějí spotřebovávat) o 3 procenta vyšší než je v současnosti (pro stejný „mix“ zboží), tak si řeknou o 7 procent, aby dosáhli reálný zisk 4 procenta. A dlužníci zaplatí těchto 7 procent pokud očekávají, že využijí vypůjčené fondy k získání trvanlivého zboží či uskutečnění investic, které se zhodnotí ještě o více procent za rok. (Či porostou o více než je tato míra v řadě let odpovídající době trvání půjčky.)
Keynes neustále chybuje, protože chronicky přemýšlí v rámci průměrů a agregátů, které zakrývají přesně ty kauzální vztahy, které se snaží studovat. Toto agregátní myšlení je pravým opakem ekonomické analýzy. To, že je z velké části díky Keynesovu vlivu v současnosti tak rozšířené, je závažným úpadkem ekonomického myšlení.
Keynes dokonce tvrdí, že úroková míra nemůže vzrůst za podmínek, které předpokládá, protože kdyby vzrostla, tak by tím zkazila jeho teorii o „stimulujícím“ účinku očekáváné budoucí inflace:
„Stimulující účinek očekávání vyšších cen je oprávněný nikoliv díky vzestupu úrokových měr (to by byl paradoxní způsob stimulace – nakolik úrokové míry vzrostou, natolik je stimulující účinek v tomto rozsahu potlačen), ale díky nárůstu mezní efektivity dané akcie nebo kapitálu. Kdyby úrokové míry vzrostly pari passu s mezní efektivitou kapitálu, nedošlo by k žádnému stimulujícímu účinku od očekávaného vzestupu cen. Stimulace výstupu závisí na tom, aby mezní efektivita dané akcie nebo kapitálu vzrostla relativně k úrokové míře.“ (kurzíva původní, str. 143.)
Keynesovo přiznání je zde docela správné. „Kdyby úrokové míry vzrostly pari passu s mezní efektivitou kapitálu, nedošlo by k žádnému stimulujícímu účinku od očekávaného vzestupu cen.“ Jaký má ale Keynes důvod předpokládat, že přesně k tomu nedojde? Tento důvod spočívá v jeho předchozím předpokladu, že do „mezní efektivity kapitálu“ je zabudováno očekávání, ale do úrokové míry nikoliv. Mezní efektivita kapitálu na Keynesův rozkaz vstoupila do říše „dynamické“ ekonomiky, kdežto úroková míra zůstala ve sféře statické ekonomiky.
Pro takový předpoklad není žádný důvod. Nekoresponduje ani se zkušeností ekonomického života. Pokud je v mezní efektivitě kapitálu zabudováno očekávání, tak v úrokové míře také. Předpokládat opak znamená předpokládat, že podnikatelé jsou ovlivněni očekáváním, ale věřitelé nejsou. Nebo že podnikatelé jako celek umí předvídat vzestup cen, kdežto jejich věřitelé jako celek to neumí. Nebo že věřitelé jsou zkrátka hloupější a neví to, co ví jejich dlužníci. Pokud si dlužníci půjčují více, protože očekávají vyšší nárůst cen komodit, tak jinými slovy očekávají, že věřitelům splatí ve znehodnocených dolarech. A podle Keynese věřitelé si to úplně klidně nechají líbit a nebudou požadovat vyšší úrokové prémium jako pojistku před znehodnocením měny, ve které jim jejich půjčky budou splaceny. Dokonce ani nebudou chtít vyšší úrokové sazby, když se poptávka po vypůjčitelných fondech zvýší. Krátce řečeno, keynesiánský předpoklad, že mezní efektivita kapitálu je ovlivněna očekáváním, ale úroková míra nikoliv, spočívá na nekonzistentních premisách.
Smutnou pravdou je, že Keynes nemá žádný konzistentní předpoklad ohledně jakéhokoliv ze svých hlavních tvrzení. Předpoklad obsažený v jedné větě bývá pravidelně popřen ve větě následující. Tudíž na téže straně, z níž pochází předchozí citace, nám Keynes říká, že „očekávání, která máme ohledně komplexu úrokových měr v budoucnosti budou částečně promítnuta do komplexu úrokových měr, který existuje dnes.“ (moje kurzíva, str. 143) To by se dalo brát jako připuštění, že očekávání růstu budoucích úrokových sazeb bude promítnuto do současných úrokových sazeb, ale pouze „částečně.“ A tak nám Keynes slibuje, že ve 22 kapitole „ukážeme, jak mohou být boom a propad popsány a analyzovány jako fluktuace v mezní produktivitě kapitálu relativně k úrokové míře.“ (str. 144) Počkáme si tedy také s naší vlastní analýzou tohoto vztahu.
4. Zdvojuje půjčování riziko?
Ve IV. oddíle 11 kapitoly Keynes shledává „důležitým rozlišovat“ mezi „dvěma druhy rizika“ ovlivňujícího objem investic „které obvykle rozlišovány nebývají… Prvním je riziko podnikatele či dlužníka, které se projevuje pochybnostmi v jeho mysli, týkající se jeho schopnosti skutečně vytvořit výnosy, ve které doufá“ (str. 144). (Zde bych mimochodem poukázal na to, že nakolik je toto riziko reálné, je jeho základem objektivní situace a nikoliv jen pochybnosti v mysli podnikatele. Tyto pochybnosti mohou přeceňovat nebo podceňovat skutečné riziko, ale nedeterminují ho.)
„Ovšem tam, kde existuje systém půjček [pokračuje Keynes], čímž mám na mysli poskytování půjček jištěných reálnou nebo osobní zárukou, je relevantní druhý typ rizika, který můžeme nazvat věřitelovým rizikem. Ten může nastat buď díky morálnímu hazardu, i.e. dobrovolnému nesplacení… nebo nedobrovolnému nesplacení kvůli zklamaným očekáváním (str. 144).
Třetím zdrojem rizika může být možná nenadálá změna v hodnotě peněžního standardu, díky které je půjčka v penězích méně bezpečná než reálné aktivum; ačkoliv většina z tohoto rizika již bude promítnuta v ceně trvanlivých reálných aktiv a tím absorbována.“ (moje kurzíva, str. 144.)
Tato věta je příznačná, protože připouští, že nikoliv veškeré riziko možného růstu cen pro věřitele již bude reflektováno v cenách „trvanlivých aktiv.“ Toto přiznání ale protiřečí neřešitelnému „dilematu“, které Keynes prezentoval jen o dvě stránky dříve, aby dokázal, že současné úrokové míry nebudou věřiteli zvyšovány, aby se chránili proti očekávané budoucí inflaci. Pokračujme ovšem v rozboru Keynesových „dvou druhů rizika“:
„První druh rizika je v tomto smyslu skutečným společenským nákladem… Druhý druh je ovšem čistým přídavkem k nákladům na investice, který by neexistoval, kdyby věřitel a dlužník byla jedna a táž osoba.[moje kurzíva] Navíc je v něm obsažena částečná duplikace velikosti podnikatelského rizika, která se přičítá dvakrát k čisté úrokové míře, aby vyšel minimální uvažovaný výnos, který bude podnětem pro investování“ (str. 144-145).
Toto je naprostý nesmysl. Riziko není „zdvojnásobeno“; není „přidáno dvakrát“; je jednoduše rozděleno. V rozsahu, v jakém riziko přejímá podnikatel, je ho věřitel zproštěn. Věřitel přejímá riziko jenom v rozsahu, ve kterém podnikatel selže v jeho převzetí. Předpokládejme, že podnikatel P si půjčí 10 000 $ od věřitele V na založení malé firmy. Předpokládejme, že o celých 10 000 přijde. Pak je ztraceno celkem 10 000 $ a nikoliv 20 000 $. Pokud podnikatel zaplatí celou ztrátu ze své vlastní kapsy, nic z ní nepřipadne věřiteli. Pokud zbankrotuje a uteče z města, aniž by splatil věřiteli jediný cent, celá ztráta padne na věřitele. Ale dlužník P nepřišel o nic svého. Jen zkrátka zahodil 10 000 $ patřících V. Pokud je dlužník schopný splatit 6 000 $ ze ztráty z vlastních zdrojů, ale nikoliv ten zbytek, 4 000 $ ze ztráty připadnou na věřitele – nikoliv více. Tvrdil by snad Keynes, že by se postavilo více domů bez systému hypoték než se staví s ním, protože hypotéka je „zdvojnásobením rizika“ či představuje „čistý přídavek k investičním nákladům?“
Pokud ale nelze hovořit o zvýšení objektivního „společenského rizika“ tam, „kde existuje systém půjček,“ možná by někdo mohl říci, že Keynes ve skutečnosti tvrdí, že je to subjektivně pociťované riziko, které je zdvojnásobeno. To je ale také neuvěřitelný a rozporuplný předpoklad. Věřitel, který se spokojuje s fixní úrokovou sazbou a eventuálním návratem jistiny své investice, zanechává riziko ztráty stejně jako eventuelní výhled na zisky dlužníkovi. Korporace přišly na to, že maximální množství kapitálu získají emisí dobře vyvážené směsi běžných akcií, preferenčních akcií, nezajištěných dluhopisů, hypotekárních dluhopisů, etc., jejíž konkrétní složení závisí částečně na tržních a daňových podmínkách v době emise, ale také na rozličném temperamentu a cílech investorů, na které se korporace obrací. Ti, kteří jsou ochotni vzít na sebe podnikatelské riziko s výhledem na podnikatelské zisky, se stanou běžnými akcionáři. Ti, kteří si přejí minimalizovat riziko a spokojí se s malým, ale pravděpodobně pravidelným úrokem, si koupí to, co budou pokládat za „prvotřídní“ dluhopisy. Technicky se tak stanou věřiteli akcionářů této korporace.
Tvrdit, že takové uspořádání zvyšuje či „duplikuje“ ať už objektivní riziko nebo subjektivní pocit rizika je stejně absurdní, jako by bylo tvrzení, že instituce pojištění proti požáru zvyšuje riziko, či pocit rizika, požáru. Je to přesně díky tomu, že instituce pojištění znamená sdílené a rozložené riziko, že je riziko podstupováno snáze; více domů je postaveno a více investic učiněno. A tak je tomu i tam „kde existuje systém půjček“, který zvyšuje objem investic ve srovnání se stavem, kdy by takový systém neexistoval.
Lituji že mi zabralo tolik místa poukazování na tyto elementární chyby. Udělal jsem to jenom proto, že je na nich opět názorně vidět převrácení logiky tak typické pro Obecnou teorii.
5. Zmatek kolem „statického“ a „dynamického“
Oddíl V. 11. kapitoly je méně než stranu dlouhý, ale stejně se v něm odhaluje mimořádná svévolnost Keynesova uvažování:
„Křivka mezní efektivity kapitálu má zásadní důležitost, protože je to hlavně skrze tento faktor (daleko více než skrze úrokovou míru), jak očekávání ohledně budoucnosti ovlivňují současnost. Omyl uvažovat o mezní efektivitě kapitálu pouze jako o současném výnosu kapitálového vybavení, což by platilo jen za předpokladu statického stavu, v němž není měnící se budoucnost, která by ovlivnila přítomnost, měl za následek přerušení teoretické linky mezi dneškem a zítřkem. I úroková míra je ve skutečnosti současným fenoménem; a pokud redukujeme mezní efektivitu kapitálu na stejný status, tak se odřezáváme od toho, abychom v naší analýze mohli vzít v úvahu vliv budoucnosti na existující rovnováhu.
Fakt, že předpoklad statického stavu je často implicitně obsažen v současné ekonomické teorii, je zodpovědný za velký prvek nereálna“ (str. 145-146).
Boom a propad, jak nám bylo řečeno na straně 144, by měly být „popsány a analyzovány jako fluktuace v mezní produktivitě kapitálu relativně k úrokové míře.“ Nyní ale máme porozumět tomu, že zatímco mezní efektivita kapitálu je podána jako „dynamický“ koncept, úroková míra je konceptem ryze „statickým“. Úroková míra je „současným“ fenoménem, ale mezní efektivita kapitálu očividně nikoliv. Mezní efektivita kapitálu odráží očekávání ohledně budoucnosti ale úroková míra „téměř“ ne. A pak je dokonce tento kontrast částečně zavrhnut, protože k právě citované pasáži Keynes připojuje poznámku: „Nikoliv kompletně; jelikož její [úrokové míry] hodnota částečně odráží nejistotu budoucnosti. Navíc vztah mezi úrokovými mírami s odlišnými podmínkami závisí na očekáváních“ (str. 145).
Ovšem tato poznámka ruší pointu celé pasáže, ke které se vztahuje. Pravdou je, že v ekonomice jsou zapotřebí jak „statické“ tak „dynamické“ analýzy; že „statické“ analýzy jsou nezbytným předstupněm k „dynamickým“ analýzám; ale je neodpustitelným hříchem zaměňovat je v jedné analýze.
Keynes se opět nedrží žádného fixního významu svých termínů. Obzvláště svévolně nakládá, jak jsme již viděli, s termínem „mezní efektivita kapitálu.“ Nejednoznačnosti a chybné úvahy, do kterých upadá, by se daly vyloučit, kdyby tento vágní termín zcela opustil a nahradil ho jedním z půl tuctu různých termínů, v závislosti na tom, který by byl v daném kontextu skutečně vhodný. Jednodušším a méně vágním termínem než „efektivita“ je ve spojení s kapitálem „výnos.“ (Sám Keynes ho občas užívá jako synonymum i v pasáži, která byla citovaná). Pro větší jasnost pak máme několik termínu využitelných v závislosti na tom, co si v daném kontextu přejeme sdělit:
1. Současný výnos konkrétního kapitálového instrumentu.
2. Očekávaný budoucí výnos konkrétního kapitálového instrumentu.
3. Současný mezní výnos určitého typu kapitálového vybavení (jako např. soustruhu).
4. Očekávaný budoucí mezní výnos (řekněme za dobu životnosti) určitého typu kapitálového vybavení.
5. Současný mezní výnos kapitálu (obecně).
6. Očekávaný budoucí mezní výnos kapitálu (obecně).
Pokud by Keynes konzistentně rozlišoval při svém výkladu i jen mezi koncepty 5 a 6, tak by se mohl vyhnout mnoha chybám. Jeho slovník by to změnilo jen minimálně. Ovšem on místo toho oba koncepty spojil pod jedno společné pojmenování „mezní efektivita kapitálu“ aniž by rozlišil současnou mezní efektivitu a očekávanou mezní efektivitu.
Kdyby ale Keynes dával pozor na toto rozlišení, vůbec by nemusel napsat Obecnou teorii; jeho teorie by se nemohla zrodit bez zmatků, na kterých stojí.
Pozn.:
1) Je obtížné analyzovat Keynesovy teorie aniž bychom začali od jeho vlastní terminologie a konceptů. Někteří ekonomové tvrdí, že neexistuje taková věc jako „mezní efektivita (či produktivita) kapitálu“. Připouští, že kapitálové zboží má svoji mezní hodnotu, ale argumentují, že tato hodnota kapitálu je odvozena od hodnoty příjmu z kapitálu a nikoliv naopak. Touto otázkou se budeme ještě zabývat později.
2) Constantino Bresciani-Turroni, The Economics of Inflation (Londýn: Allen & Unwin, 1937), str. 360. (Italské vydání r. 1931)
3) Naneštěstí, jak jsem zjistil, statistiky skutečných úrokových sazeb na které půjčují komerční banky, nejsou snadno dostupné a často vyžadují průzkum na místě v dotyčné zemi. Oficiálně zveřejňované úrokové míry se staly fikcí produkovanou spíše za účelem zastřít než ozřejmit skutečný stav věcí. Možná tato nedostupnost měla svůj podíl na Keynesově jinak zcela nepochopitelné ignoranci v tomto bodě.
4) Citováno v měsíčníku First National City Bank of New York, srpen 1957.