13. Očekávání a spekulace
1. Stav důvěryKeynesova 12 kapitola „Stav dlouhodobých očekávání“ je celá naplněna zmatky. Je to jedna z těch kapitol, v nichž se Keynes uchyluje k ryzí satiře a nakonec uvěří vlastním paradoxům. To vše v tradici Bernarda Mandevilla, Bernarda Shawa a Lyttona Stracheye, ovšem nedá se to pokládat za seriózní ekonomii. Ale jelikož jsou pasáže z této kapitoly často s potěšením citovány těmi, kteří chtějí racionalizovat svou antipatii k volnému trhu, bude vhodné trochu času jim věnovat.
Zaprvé musíme zde čtenáře upozornit na to, že termín „mezní efektivita kapitálu“ zde prochází, jak to nazval B. M. Anderson, mnoha „metamorfózami“ a příčiny jsou libovolně zaměňovány s následky:
„Stav důvěry, jak mu říkají, je záležitost, které lidé praxe vždy věnovali největší pozornost. Ale ekonomové ho detailněji neanalyzovali a pravidelně se spokojili pouze s obecným popisem. Konkrétně nebylo objasněno, že jeho relevance pro ekonomické problémy plyne z jeho důležitého vlivu na křivku mezní efektivity kapitálu. Nejsou zde dva oddělené faktory ovlivňující míru investic, jmenovitě křivka mezní efektivity kapitálu a stav jistoty. Stav důvěry je relevantní, protože je to jeden z hlavních faktorů určujících průběh křivky mezní efektivity kapitálu, která je totožná s křivkou investiční poptávky“ (str. 148-149).
Viděli jsme, že v původní definici byla mezní efektivita kapitálu (str. 135-136) výnosem konkrétního kapitálového instrumentu či aktiva a to hlavně očekávaným výnosem nově vytvořeného aktiva. Zde je ovšem rozšířená tak, že znamená jakékoliv obchodní zisky obecně, nebo spíše očekávání ohledně budoucích obchodních zisků.
Těžko říct, proč by „relevance pro ekonomické problémy“ „stavu důvěry“ měla plynout pouze z jeho vlivu na křivku mezní efektivity kapitálu – a obzvláště pokud by tento termín znamenal jen konkrétní výnos nového kapitálového aktiva. „Stav důvěry“ se vztahuje k veškerým budoucím očekáváním – včetně budoucích cen spotřebního a kapitálového zboží, budoucím mzdovým mírám, zahraničnímu obchodu, pravděpodobnosti války či míru, změnám politické administrativy, rozhodnutím Nejvyššího soudu, etc. Proč by „mezní efektivita kapitálu“ měla být vypíchnuta jako jediný faktor, díky kterému je stav důvěry „relevantní pro ekonomické problémy?“ Je samozřejmě pravdou, že pokud má být „křivka mezní efektivity kapitálu“ totožná s „křivkou investiční poptávky,“ stane se velmi důležitým. Ale zaměstnanost se může zvyšovat i bez růstu nových investic nebo neúměrně novým investicím jako následek nárůstu důvěry či (relativnímu) poklesu mzdových sazeb.
2. Pověry o burze
Ale dvanáctá kapitola je hlavně satirickým výkonem. A aby mohl povýšeně shlížet na chování podnikatelů a vysmívat se jednání spekulatů, Keynes shledává nezbytným vysmívat se celé lidské rase:
„Když budeme mluvit otevřeně, musíme si přiznat, že naše znalosti pro odhadování výnosů za deset let ode dneška co se týče železnic, dolů, textilních továren, farmaceutických firem, zaoceánských lodních linek nebo kancelářské budovy v londýnském City jsou malé a někdy žádné.“ (moje kurzíva, str. 149-150.)
Je samozřejmě pravdou, (a to se zdá být v tomto případě hlavní Keynesovou myšlenkou), že ve vztahu k budoucnosti nikdy nemůžeme jednat na základě jistoty. Nemáme jistotu, že náš dům příští týden nezničí zemětřesení. Nemáme ani jistotu, že zítra vyjde slunce. Jsme nuceni jednat na základě pravděpodobnosti. Ale připustit, že naše znalost budoucnosti nezbytně obsahuje prvek nejistoty je velmi odlišné od tvrzení, že náš odhad má pravděpodobnost „malou až žádnou.“
Keynesův trik v této části spočívá v míchání přijatelných tvrzení s nepřijatelnými v naději, že to bude vypadat, jako by ty druhé vyplývaly z těch prvních. „Je pravděpodobné,“ tvrdí, „že skutečné průměrné výnosy investic, dokonce i v období pokroku a prosperity, zklamaly naděje, které vedly k jejich uskutečnění“ (str. 150). To je pravděpodobné. „Kdyby lidská povaha nepociťovala žádné nutkání k tomu, chopit se příležitosti, nepociťovala žádné uspokojení (zanedbáme li zisk) z vybudování továrny, železnice, dolu nebo farmy, tak by zde nebylo příliš investic jako výsledku chladného kalkulu“ (str. 150). To je možné, ale těžko říci, jestli je to pravděpodobné. Není snadné si představit jak by to vypadalo, kdyby lidská povaha byla zcela jiná než jaká je.
Pak ale Keynes začne dovozovat, že všechny hrozné následky údajně plynou ze „separace mezi vlastnictvím a managementem, která dnes převládá“ (str. 150), a popisovat zla, která vyplývají z možnosti, již dávají organizované burzy jednotlivcům při prodeji jejich podílů. Dělá to tak, že si vytváří řadu fikcí. Jednou z těchto fikcí je, že lidé o budoucnosti nevědí nic a chronicky ji odhadují divoce. Další je, že ti, kteří nakupují a prodávají podíly na burze, nevědí vůbec nic o společnostech, s jejichž podíly obchodují a pouze „profesionální podnikatelé“ mají „reálné“ znalosti. Další fikcí je, že profesionální spekulanti se nezajímají o reálné budoucí výnosy investic, ale pouze o možnost přeprodat podíly za vyšší cenu „hejlům“ mezi veřejností nebo i hejlům ve spekulantské komunitě. Očekávání začíná znamenat očekávání ohledně očekávání: „Dosáhli jsme třetího stupně, kdy věnujeme naše intelektuální kapacity odhadům toho, jaké bude průměrné očekévání toho jak bude vypadat průměrné očekávání“ (str. 156).
V této části se Keynes soustřeďuje také na satirizování newyorské burzy v letech 1928 a 1929. Dnes samozřejmě není obtížné v retrospektivě vidět, jak přehnaný byl tehdejší optimismus. Pohled dozadu je vždy jasnější než výhled dopředu a Keynes si vychutnává to, oč lepší je jeho pohled z roku 1936, než byl výhled obchodní komunity v roce 1929. Byl si ale Keynes jistý v kramflecích na počátku roku 1929, aby vydal jasné varování nebo prodal na krátko a vydělal jmění (a poskytl tak i společenský prospěch tím, že by pomohl snížit nadměrný optimismus)? Očividně ne (Keynes sám hrál na burze a při krachu 1929 přišel o většinu svého majetku - pozn. překl.); ale jak vysvětluje, existovaly jisté potíže. Než ale budeme pokračovat dále k rozboru jeho rétoriky, bude zde vhodné zdůraznit jednu věc. Kdykoliv je lidem dána svoboda a možnost volby, budou dělat chyby. Svoboda není zárukou neomylnosti. Ale lidské chyby nejsou platným důvodem pro omezení svobody a uvalení vládní regulace, pokud nelze dokázat, že lidé, kteří budou tyto regulace zavádět a vynucovat, se chyb nedopustí.
Již jsem poukazoval na to, že Keynes nikdy neposkytuje žádné statistické doklady pro svá tvrzení, které by bylo snadné dostupnými statistikami podpořit. Například:
„Každodenní fluktuace v ziskovosti existujících investic, které jsou očividně pomíjivého a nevýznamného charakteru, mívají na trhu nadměrný a až absurdní vliv. Říká se například, že akcie amerických společností vyrábějících led se prodávaly za vyšší cenu v létě, kdy jejich zisky byly sezónně vyšší, než v zimě, kdy nikdo led nepotřebuje. Opakovaný výskyt bankovních prázdnin mohl zvýšit tržní ceny britského železničního systému o několik milionů liber“ (str. 153-154).
Vezměme si tato tvrzení jedno po druhém. V protikladu k tomu prvnímu, novinářští komentátoři a vnější pozorovatelé jsou téměř vždy překvapeni tím, jak malou pozornost trh obvykle věnuje nevýznamným každodenním fluktuacím zisků. Stávka ocelářů může být hlavní zprávou na titulní straně všech novin v zemi, ale s cenami akcií oceláren to nehne. Pak ovšem, když je stávka již zažehnána a celá země si slyšitelně vydechne úlevou, mohou jít akcie oceláren dolů. To se může stát, protože ačkoliv byla činnost podniků obnovena, vyšší mzdové náklady mohou být vnímány jako hrozba snížení zisků v delším období.
Povšiměme si, jak začíná Keynesova druhá věta: „Říká se…“ Považuje Keynes takové drby za důkaz? Evidentně považuje, protože nenabízí nic jiného. Dnes, v době elektrických ledniček, se jeho příklad společností vyrábějících led může zdát zastaralý. Já jsem vypátral záznamy dvou Amerických ledárenských společností a v dodatku B[1] uvádím nejvyšší, nejnižší a průměrnou cenu jejích akcií v zimním období (leden-březen) během pětadvaceti let od roku 1932 do roku 1956 srovnanou s nejvyššími, nejnižšími a průměrnými cenami týchž akcií v letním období (červen-srpen), jak byly zaznamenány na newyorské burze. V posledním sloupci je letní průměr uveden jako procento zimního průměru.
Co tato srovnání ukazují? Ukazují, že akcie American Ice Co. měly vyšší průměr v létě než v zimě ve čtrnácti z těchto pětadvaceti let a nižší průměr v létě než v zimě v devíti letech. Akcie City Product Co. (dříve City Ice & Fuel Co.) měly vyšší průměr v létě než v zimě ve dvanácti letech a obráceně to bylo v devíti letech. Z padesáti případů se tedy akcie prodávaly dráže v létě než v zimě šestadvacetkrát – asi tak často, jako může na penny padnout hlava místo orla při padesáti hodech.
Lze říci, že tyto výsledky jsou neprůkazné, protože společnosti, které v létě dodávaly led, v zimě zase obvykle dodávaly palivo. To je pravda, ale jenom to podtrhuje frivolní a anekdotickou povahu Keynesových nezdokumentovaných příkladů.
Třetí Keynesovo tvrzení o bankovních prázdninách lze statisticky ověřit nejsnáze. V dodatku C[2] je tabulka srovnávající zavírací ceny akcií Southern Railway Company v každém roce od roku 1923 do roku 1947 včetně. Vybral jsem Southern Railway Co., protože byla jednou ze „čtyř hlavních linkových železničních společností“ a neměla dividendy splatné v srpnu. Rokem 1947 končím protože znárodnění železnic vstoupilo v platnost prvního ledna 1948, kdy přešly pod správu Britské dopravní komise a akcionáři dostali kompenzaci ve formě akcií s fixním úrokem (garantovaným Britskou státní pokladnou) a jejich tržní cena tudíž nebyla ovlivněna ziskovostí železnic.
Nejznámější britské bankovní prázdniny připadají na první srpnové pondělí. Tehdy by se tudíž měl nejspíše projevit efekt bankovních prázdnin na kotaci britských železnic. Tabulka v dodatku C tedy porovnává ceny akcií Southern Railway v poslední pracovní den v únoru (ten byl vybrán z toho důvodu, že je nejdále od srpnových bankovních prázdnin a také dost daleko od vánočních – novoročních prázdnin) s prvním pracovním dnem po srpnových bankovních prázdninách.
A co tyto výsledky ukazují? Při porovnání cen v těchto dvou dnech vidíme, že pouze v sedmi z těchto pětadvaceti let byly ceny železničních akcií vyšší den po srpnových bankovních prázdninách než v poslední únorový den, zatímco v osmnácti letech byly den po prázdninách nižší.[3]
Z Keynesova hlediska je to zkrátka smůla. Podle prostého zákona průměrů, za předpokladu, že bankovní prázdniny na cenu železničních akcií neměly žádný vliv, by Southern Railway měla mít vyšší cenu v době bankovních prádnin alespoň stejně často jako nižší. Nepřikládám žádný význam faktu, že výsledky se ukázaly přesně opačné než jak znělo Keynesovo nedoložené tvrzení. Ale skutečné srovnání by mohlo být dobrou lekcí proti sarkastickým poznámkám na účet burzy založených na nepotvrzených, a, jak se může ukázat, i zcela chybných informacích.
Dalším Keynesovým cílem jsou profesionální spekulanti: „Nezajímají se o to,“ píše, „jakou má investice reálnou hodnotu pro člověka, který si jí koupí, aby jí držel dlouhodobě, ale jaká bude její tržní hodnota pod vlivem masové psychologie za tři měsíce či za rok“ (str. 155). A toto chování je „nevyhnutelným důsledkem“ svobody kupovat a prodávat cenné papíry: „Protože nemá smysl kupovat za 25 akcie, u nichž věříte, že perspektivní výnosy ospravedlňují hodnotu 30, pokud zároveň věříte, že trh je za tři měsíce ohodnotí na 20“ (str. 155).
Takové myšlení na straně profesionálního spekulanta je jistě možné, ale je absurdní pokládat ho za obvyklé. To by předpokládalo nějakou takovouhle úvahu: „Já ze svých vlastních zdrojů vím, že tyto akcie, které můžu dnes mít za 25, mají ve skutečnosti cenu 30 na základě toho, co vynesou dividendy; ale mám zprávu o tom, že během příštích měsíců nějaká zdánlivě špatná zpráva tuto cenu srazí a ačkoliv vím, že to neovlivní reálnou hodnotu těchto akcií, většina ostatních lidí bude natolik pošetilá, aby se nechala touto zprávou ovlivnit a stlačila kotaci na 20, ačkoliv více lidí už tou dobou bude vědět, že reálná cena těchto akcií je na základě výnosů 30,“ etc., etc.
Je rčením na Wall Street, že člověk, který se dopustí tolika mentálních přemetů, aby dospěl k závěru, rychle zkrachuje. Na rozdíl od toho, co Keynes předpokládá, bude pravděpodobně úspěšnějším v delším období spekulant, který se snaží zjistit, jaké budou reálné budoucí hodnoty akcií. Mnoho sezóních spekulantů se stáhlo z trhu v roce 1928 z rozumného důvodu, že se akcie prodávaly příliš vysoko ve vztahu k existujícím nebo pravděpodobným výnosům. Pak, když viděli, jak trh jde pořád nahoru, se někteří z nich rozhodli naskočit zase do rozjetého vlaku a přijali předpoklad, že „druzí“ jsou nejen blázniví, ale dá se bezpečně počítat s tím, že budou pořád bláznivější. Byli to právě ti spekulanti, kteří odvrhli vlastní rozumné a realistické kalkulace při cynickém pokusu využít davovou psychologii, co se chytili do pasti.
Ale Keynes je pevně přesvědčen o opaku: „Investování založené na skutečných dlouhodobých předpokladech je dnes tak obtížné, že je praktikováno jen vzácně. Ten, kdo se o to pokouší, musí jistě mít daleko pracnější dny a podstupuje větší rizika než ten, kdo se snaží lépe než dav hádat, jak se bude dav chovat“ (str. 157). Keynes tomuto očividně věří právě proto, že je to tak nepravděpodobné.
„Je to dlouhodobý investor, který nejvíce podporuje veřejný zájem, jenž v praxi sklidí nejvíce kritiky kdykoliv jsou investiční fondy řízeny výbory či bankami… Pokud je úspěšný, tak to pouze potvrdí obecnou víru v jeho ukvapenost; a pokud je v krátkém období neúspěšný, což je velmi pravděpodobné, tak se mu nedostane moc milosti“ (str. 157-158).
Pro někoho, kdo, stejně jako já, strávil mnoho let na newyorské burze, zní předchozí věty podezřele povědomě. Jako by to napsal člověk, který dal nějakou investiční radu, jenž se ukázala být chybná a teď si hledá alibi. Je to systém, který se dopustil chyby, ne on. Akcie, které doporučil, se podle vší logiky měly dostat na 108, ačkoliv se tam nikdy nedostaly… Ale takové podezření je nevhodné a proto se raději vrátíme k podstatě argumentu.
3. Riskování, spekulace, podnikání
Co se nám Keynes snaží dokázat? Snaží se dokázat, že „likvidita“ je hříšná, že svoboda lidí nakupovat a prodávat cenné papíry by neměla být povolena; a že jejich peníze by jim měly být sebrány a „investovány“ byrokraty, kteří jsou vševědoucí a dobročinní již z definice:
„Ze zásad ortodoxního finančnictví není jistě žádná více antisociální než fetiš likvidity, doktrína, že je pozitivní ctností investiční instituce, když koncentruje svoje zdroje na držení „likvidních“ aktiv. Zapomíná se na to, že neexistuje taková věc jako likvidita investic pro komunitu jako celek.“ (str 155)
Je pravdou, že neexistuje likvidita investic pro komunitu jako celek. Ale pouze pokud komunita znamená celosvětovou komunitu. Například Britové si jistě mohou ulevit v krizi prodejem svých Amerických podílů. Jakákoliv jednotlivá země může prodávat nebo kupovat zlato či dolary etc. Takže i když připustíme, že neexistuje likvidita investic pro svět uvažovaný jako jedna velká komunita, tak to neznamená, že by „likvidita“ nemohla být podstatnou výhodou pro jednotlivé země, jednotlivé banky, jednotlivé korporace nebo jednotlivé lidi – a tudíž výhodou pro komunitu jako celek.
Stejnými argumenty by v tomto případě Keynes mohl zdůvodňovat, že požární pojištění je zbytečné, protože někdo ztráty způsobené ohněm stejně ponese a není to tedy způsob, jak se jim (z hlediska komunity jako celku) vyhnout nebo je snížit. To je pravda, ale účelem pojištění je rozdělit a rozptýlit tyto ztráty. A stejnému účelu slouží i „likvidita.“ Je snad snadné pochopit, kolik dobrého přináší, a obtížné pozorovat, co špatného může způsobit, když je jednotlivcům dovoleno prodávat své cenné papíry. Druzí je přece nemusí kupovat. Kupují si je jen za cenu, kterou ze svého hlediska pokládají za výhodnou a může se ukázat, že měli lepší úsudek než prodávající.
Proto nedávají žádný smysl Keynesovy stížnosti, že: „Skutečným cílem nejschopnějších investorů je dnes „beat the gun“ jak říkají Američané, přechytračit dav a předat špatnou nebo padající půlkorunu někomu dalšímu“ (str. 155). Toto je nešťastná metafora pro Keynese, obhájce vládního utrácení, deficitních rozpočtů a inflace. Pokud se půlkoruna znehodnocuje, tak se znehodnocuje proto, že politikové tisknou příliš mnoho peněz a pokud ji snad někdo může někomu předat navzdory neochotě dotyčného jí přijmout, je to proto, že z ní politikové udělali zákonné platidlo. Keynes zapomíná, že to, co popisuje, není pouze cílem spekulace na burze, ale cílem veškerého podnikání. Ti podnikatelé, kteří budou mít nejvyšší zisk, totiž budou tvořit onu menšinu, která dokáže nejlépe a nejdříve předvídat přání spotřebitelů, a tedy, pokud se tak přejeme vyjadřovat, „přechytračí dav“ většiny svých konkurentů.
Keynes se slavně vysmál ekonomům, kteří projevovali starost o výsledky v „dlouhém období.“ „V dlouhém období jsme všichni mrtví,“ prohlásil cynicky. Je zábavné na tomto místě shledat, že tentýž člověk si zde stěžuje na to, jak jsou dlouhodbé úvahy minimalizovány, protože „lidská povaha touží po rychlých výsledcích, takže existuje zvláštní požitek z rychle vydělaných peněz a vzdálenější zisky průměrný člověk diskontuje hodně vysokým procentem“ (str. 157). Pro Keynese je ale každý klacek dost dobrý, aby s ním mohl mlátit kapitalistický systém.
Při útoku na „spekulace“ na Wall Street Keynes zapomíná, že veškeré podnikání a veškeré lidské aktivity nevyhnutelně obsahují spekulaci a to z toho prostého důvodu, že budoucnost nikdy není jistá, nikdy nám není beze zbytku odhalená. Kdo je větším spekulantem než farmář? Ten musí neustále spekulovat s úrodností půdy kterou si pronajímá nebo koupil; s množstvím a frekvencí dešťových srážek v nastávající sezóně; s množstvím škůdců a chorob, které mohou napadnout jeho plodiny; s konečnou velikostí své sklizně; s tím, jaký bude nejvhodnější den pro osev a nejvhodnější den pro sklizeň a se svými možnostmi sjednat si výpomoc v tyto dny. A nakonec musí spekulovat s tím, za jakou cenu se jeho sklizeň prodá až ji dodá na trh (nebo kdy ji má prodat k budoucímu dodání). A i při rozhodování o tom, jaký výměr osije obilím a jaký kukuřicí, musí odhadovat, co vysejí ostatní farmáři a kolik toho sklidí. To je jedna spekulace za druhou. A každý podnikatel v každém odvětví musí jednat ve vztahu k nějakým odhadům toho, co udělají ostatní podnikatelé.
Když si toto všechno budeme pamatovat, shledáme Keynesův útok na „spekulaci“ poněkud bláhovým. Jeho rozlišování mezi „spekulací“ a „podnikáním“ je chybné. Pokud útočí pouze na špatné spekulace, tak ty jsou špatné už z definice. Ale inteligentní spekulace, jak ekonomové upozorňují znovu a znovu, zmenšují fluktuace, rozšiřují trhy a zvyšují produkci přesně toho zboží, které budou spotřebitelé s největší pravděpodobností chtít. Inteligentní spekulace je nevyhnutelnou a inherentní součástí inteligentní produkce.
Ale Keynes pohrdá lidskou svobodou a pohrdá prakticky veškerým finančním pokrokem posledních dvou století:
„Spekulanti nemusí napáchat žádnou škodu, když se objevují jen jako bublinky v plynulém proudu podnikání. Ale situace se stane závažnou, když se podnikání stane bublinou ve víru spekulace. Když se kapitálový rozvoj země stane vedlejším produktem aktivit kasina, tak to pravděpodobně špatně skončí. Měříto úspěchů dosažených Wall Streetem, který je považován za instituci, jejímž patřičným společenským účelem je směřovat nové investice do těch nejziskovějších směrů měřených budoucími výnosy, se nedá pokládat za jeden z velkých triumfů laissez-faire kapitalismu.“
Tato tiráda, která bere spekulaci jako synonymum pro hazard, odráží předsudky typické pro hospodského „ekonoma.“ Rozdíl mezi hazardem a spekulací je jasný: při hazardu je riziko vytvářeno arbitrárně; při spekulaci riziko již existuje a někdo ho musí tak jako tak nést.
Při hazardu jeden člověk vyhrává $1000 a druhý je ztrácí v závislosti na tom, jestli kulička dopadne na sudé nebo liché číslo na ruletě nebo který kůň doběhne první do cíle. Ale ruletou se dá točit a dostihy se dají pořádat bez sázek a tedy bez zisků či ztrát. A svět by byl spíše bohatším než chudším, kdyby kasína neexistovala.
Ale tohle neplatí u velkých organizovaných burz ať už s komoditami nebo s cennými papíry. Kdyby neexistovaly, všichni farmáři, kteří pěstují pšenici, by museli spekulovat na budoucí cenu pšenice. Protože ale existují komoditní burzy, farmář nebo mlynář, který nechce riskovat, se může „zabezpečit“ (hedge), prodat kontrakt na budoucí úrodu, kterou teprve vypěstuje a riskování tak přenechat profesionálnímu spekulantovi. Stejně tak jako člověk, který ví, jak vyrábět klimatizace, ale nepřeje si osobně nést všechna finanční rizika, která plynou z nestálosti a proměnlivosti podmínek na trhu, může nabídnout investorům a profesionálním spekulantům akcie svého podniku a nechat je, ať nesou tato finanční rizika. Tak každou práci dělají specialisté na tuto práci a pravděpodobně jí odvádí lépe, než kdyby se výrobce nebo spekulant snažili dělat obojí.
Trh, který se skládá z lidských bytostí neschopných předvídat budoucnost s jistotou, se bude dopouštět chyb – a některé z nich ze zpětného pohledu budou vypadat jako neuvěřitelné chyby. A přesto Wall Street, navzdory svým akademickým a politickým pomlouvačům, může být prohlášena za jeden z velkých triumfů „laizess-faire“ kapitalismu. Výsledky mluví samy za sebe. Spojené státy dosáhly největšího kapitalistického rozvoje, největšího objemu investic, největšího objemu produkce, největší produktivity práce, nejvyššího životního standardu který lidstvo kdy poznalo. A byly toho schopny dosáhnout z velké části díky pomoci finanční organizace s centrem na Wall Street a nikoliv navzdory ní. Keynese a jeho následovníky by snad mělo napadnout, proč země s největším „hazardérským kasínem“ a největší „likviditou“ je zároveň zemí s největším kapitálovým rozvojem a nejvyšším životním standardem!
Ale Keynes dovádí svoje nepřátelství ke svobodě až do bodu, kdy navrhuje „uvalení podstatné vladní daně na veškeré transakce“ jako „tu nejprospěšnější dostupnou reformu“ (str. 160). Poté prohlašuje: „Divadlo moderních investičních trhů mě někdy posunuje k závěru, že učinit nákup investičního nástroje permanentním a nerozveditelným, stejně jako manželství, s výjimkou smrti nebo nějaké závažné příčiny, by bylo dobrým lékem na naše současné zlo.“ (str. 160).
Na okamžik ustupuje od tohoto totalitního návrhu jen aby se k němu opět přiklonil: „Tak dlouho, dokud bude jednotlivci otevřena možnost hromadit nebo půjčovat peníze, alternativa nákupu skutečného kapitálového aktiva pro něj nebude dostatečně atraktivní“ (str. 160). „Jedinou radikální léčbou krize důvěry… by bylo nedat jednotlivcům možnost volby [moje kurzíva] mezi spotřebováním příjmu a objenáním produkce konkrétního kapitálového aktiva“ (str. 161). Protože lidé stejně nevědí co činí. „Většina našich rozhodnutí udělat něco pozitivního… pravděpodobně může být brána jen jako výsledek našeho zvířecího ducha – spontánního nutkání k akci spíše než k nečinnosti, a nikoliv jako výsledek váženého průměru vyčíslených zisků vynásobeného vyčíslenými pravděpodobnostmi. Podnikání pouze předstírá samo sobě, že je ovládáno hlavně prohlášeními o vlastních podnikatelských záměrech“ (str. 161-162). Soukromé investice závisí na „nervech a hysterii a někdy i trávení“ soukromých investorů (str. 162), na „vrtoších či sentimentu či náhodě“ (str. 163).
A k čemu to všechno vede? Odhalení přichází v posledním odstavci této kapitoly:
„Já sám jsem dnes poněkud skeptický k úspěchu pouhé monetární politiky zaměřené na ovlivňování úrkové míry. Očekávám, že stát, který je v pozici, z níž může kalkulovat mezní efektivitu kapitálového zboží v dlouhém výhledu a na základě obecného zájmu, převezme větší odpovědnost za přímé organizování investic“ (str. 164).
Takže zde to máme. Lidé, kteří si peníze vydělali jsou příliš krátkozrací, příliš hysteričtí, chamtiví a idiotští než aby jim bylo svěřeno investování. Peníze jim musí být odejmuty politiky, kteří je budou investovat s téměř dokonalou předvídavostí a celkovou nezaujatostí (jak můžeme vidět na příkladu sovětských centrálních plánovačů). Protože lidé, kteří riskují svoje vlastní peníze, je samozřejmě budou riskovat bláhově a nezodpovědně, zatímco politici a byrokrati, kteří budou riskovat peníze druhých lidí, tak budou činit s tou největší péčí a po dlouhém a důkladném studiu. Přirozeně obchodníci, kteří si peníze vydělali, tím dokázali, že nemají žádnou předvídavost. Zato politici, kteří si žádné svoje peníze nevydělali, budou vykazovat předvídavost dokonalou. Podnikatel, který se snaží uspokojit přání zákazníků lépe a levněji než konkurence a jehož úspěch závisí na tom, jak se mu to podaří, se samozřejmě nebude starat o „obecný zájem;“ ale politik, který se udržuje u moci uspokojováním nátlakových skupin, bude mít samozřejmě na mysli vždy jen „obecný zájem.“ Nebude rozhazovat peníze na potrhlé plány „pomoci“ ve Východní Africe; nebo na dotace které udrží nad vodou neschopné farmáře; nebo na stavby, které se nikdy nemohou vyplatit ale mohou pohnout voličskými hlasy v obvodech, kde jsou stavěny; nebude půjčovat na projekty, do kterých by nikdo v životě nedal svoje vlastní peníze. Nikdy kolem něho nebude ani náznak korupce či úplatkářství…
Toto je onen slavný výhled, který nám Keynes odhaluje. Toto je jeho „nová ekonomika.“
Pozn.:
1) Viz. str. 445.
2) Viz. str. 447-
3) Ačkoliv tato čísla v dodatku C(str. 447) nejsou, zjistil jsem, že výsledky by byly přesně stejné i kdyby dnem vybraným pro srovnání byl poslední pracovní den před srpnovými bankovními prázdninami.