16. Zmatky ohledně kapitálu
1. Jít spát bez večeřeJak se prokousáváme Obecnou teorií, kupí se na sebe její omyly stále těsněji a v 16. kapitole „Několikero úvah o podstatě kapitálu“ jsou natěsnány již velmi hustě.
„Čin individuálního spoření znamená – tak říkajíc,“ začíná Keynes, „- rozhodnutí nedat si dnes večeři.“ Takto bychom to mohli formulovat spíše v nějakých chudších společnostech. V západním světě pro naprostou většinu lidí spoření znamená rozhodnutí nedat si dnes dvojitou večeři. Což je rozumné, protože to znamená odložit si stranou dost na to, aby si člověk zajistil, že bude mít večeři i zítra.
Pokračujme ale v citaci:
„Čin individuálního spoření znamená – tak říkajíc – rozhodnutí nedat si dnes večeři. Ovšem z toho nezbytně neplyne rozhodnutí dát si večeři nebo si koupit pár bot za týden nebo za rok nebo spotřebovat jakoukoliv konkrétní věc k jakémukoliv konkrétnímu datu. Tudíž je to ztráta pro obchodníka dodávajícího současnou večeři aniž by to zároveň stimulovalo jiného obchodníka k přípravě na nějaký budoucí čin spotřeby. Není to substituce budoucí spotřební poptávky za současnou spotřební poptávku – je to čistý pokles takové poptávky“ (str.210).
Na základě Keynesových formálních definic úspor a investic v Obecné teorii, podle kterých jsou si „nezbytně rovny a pro komunitu jako celek jsou pouze dvěma aspekty téže věci“ (str. 74), je celá tato pasáž nesmyslná a rozporná. Smysl může dávat teprve tehdy, pokud redefinujeme úspory jen jako neutrácení peněz. A i poté by tato pasáž byla (podmínečně) pravdivá pouze ve velmi omezeném smyslu. Čin úspor by nevedl k budoucímu činu spotřeby pouze pokud by ho následoval ekvivalentní čin deflace (tj. faktické zničení či zmizení ušetřených peněz) a zároveň byly ceny a mzdy rigidní.
V dnešním ekonomickém světě, čin úspor, pokud ho nenásleduje do několika týdnů ekvivalentní útrata, téměř nevyhnutelně vede k činu investice. Dnes lidé zkrátka nehromadí peníze v ponožkách nebo v matracích. I když pouze uloží hotovost na běžný účet do banky, velká část z ní je bankou někomu opět zapůjčena. A pokud jí uloží na spořící účet, tak je celá investována.
„Navíc [pokračuje Keynes] očekávání ohledně budoucí spotřeby jsou z velké části založena na zkušenosti se současnou spotřebou, takže snížení první pravděpodobně sníží i druhou, s tím následkem, že čin úspory nejenže sníží cenu spotřebního zboží, ale ve skutečnosti může snížit i mezní efektivitu existujícího kapitálu. Tím se může snížit současná investiční poptávka stejně jako současná spotřebitelská poptávka“ (str. 210).
Člověk by čekal, že i Keynes se na tomto místě zastaví aby přezkoumal buď svoje premisy nebo své paradoxní závěry. Jelikož zde říká, že ačkoliv jsou si úspory a investice „nezbytně rovny,“ zvýšené úspory mohou znamenat snížené investice!
Než přezkoumáme tento omyl, tak se budeme věnovat omylu sekundárnímu. V právě citované pasáži Keynes potichu předpokládá nejen to, že vznikly nějaké úspory, ale že je zde náhle více úspor, než bylo v minulosti. Pokud totiž lidé v minulosti stabilně utráceli např. 90 procent svých příjmu za spotřební zboží a dávali si stranou 10 procent na úspory-investice, výrobci spotřebního i výrobci kapitálového zboží to budou očekávat a budou tomu přizpůsobeni. Spoření ve stejné míře jako v minulosti nijak nenaruší existující rovnováhu. Pouze kdyby se spoření náhle a nepředvídaně řekněme zdvojnásobilo, tak by to narušilo spotřební průmysl.
Předpoklad náhlého a nečekaného zvýšení úspor je ve skutečnosti jediný, kdy dávají Keynesovy závěry nějaký smysl. Tento tichý předpoklad je možný odvodit z poznámky na následující straně: „Individuální rozhodnutí spořit ve skutečnosti neobsahuje zadání jakékoliv konkrétní objednávky na budoucí spotřební zboží, ale jen zrušení současné objednávky.“ (moje kurzíva, str. 211). Jak poukázal John Stuart Mill, když před více než stoletím pojednával přesně o tomto omylu: „Toto je zaměněním účinku plynoucího z náhlosti změny s účinkem změny samotné.“[1]
Ale ani tento předpoklad čistého poklesu v míře spotřeby nestačí k tomu, aby Keynesovi závěry dávaly smysl. Musíme také předpokládat, že co bylo uspořeno nebylo investováno, jako by tomu bylo za normálních okolností. Kdyby totiž za nové situace bylo pouze 80 procent příjmů utraceno za spotřebu a 20 procent místo 10 šlo na investice, tak by průmysl produkující kapitálové statky byl dostatečně stimulován k tomu, aby absorboval nezaměstnané z průmyslu produkujícím spotřební zboží. A budoucí příjem by pak byl ještě vyšší než v předchozí situaci. Keynesovy závěry mohou dávat nějaký smysl jedině tehdy, pokud slovo „úspory“ má znamenat pouze zvýšené hromadění peněz (doprovázené rigidními cenami a mzdovými sazbami). A toto se stane pouze v období, kdy jsou očekávání spotřebitelů medvědí ve vztahu k budoucí ceně trvanlivého spotřebního zboží či ve vztahu k jistotě vlastního zaměstnání nebo obojímu.
„Absurdní ačkoliv všeobecně rozšířená idea říká, že čin individuálního spoření je stejně tak dobrý pro efektivní poptávku jako čin individuální spotřeby, dala vzniknout omylu ještě daleko klamějšímu, že zvýšená touha držet bohatství, která je skoro totéž jako zvýšená touha držet investice, musí, díky zvýšené poptávce po investicích, poskytnout stimul k jejich produkci; takže současné investice jsou podpořeny individuálním spořením ve stejném rozsahu, v jakém je snížena současná poptávka“ (str. 211).
Tato „absurdní idea“ je ve skutečnosti pravdivým popisem toho, k čemu normálně dochází, protože za běžných okolností je čin úspory činem investičním. I kdyby člověk neudělal nic jiného než uložil svou hotovost na bankovní účet a vybral pouze část nutnou k zaplacení účtů a současných výdajů, tak banka za běžných okolností rozpůjčuje krátkodobě okolo čtyř-pětin z této hotovosti. Pokud stejný člověk dá část své výplaty na spořící účet, tak banka na delší období rozpůjčuje téměř celý jeho vklad. Úspory a investice (bráno v nesofistikovaném smyslu jak jsou tyto termíny užívány v běžné mluvě) za normálních okolností jdou ruku v ruce a jsou částí jedné kompletní transakce.
Při pokusu dokázat, že tomu tak není, se Keynes uchyluje k argumentům tak pokrouceným, že je téměř nemožné je sledovat. „Tento omyl,“ oznamuje nám, „vyplývá z víry, že vlastník bohatství si přeje držet kapitálové aktivum jako takové, zatímco on si ve skutečnosti přeje mít jeho budoucí výnos“ (str. 212). Toto rozlišování, v kontextu této konkrétní linie argumentace, je spíše puntičkářstvím než nutností. Je ekvivalentní bystrému postřehu, že publikum si na koncert nepřichází poslechnout klavír, ale zvuk který vydává. A lze to úplně stejně aplikovat na spotřební zboží jako na kapitálové. Kupujeme či pronajímáme si dům, automobil či klavír kvůli službám, které nám mohou poskytnout. A „výnosy“ kapitálového zboží stejně jako „výnosy“ spotřebního zboží nemusí být nutně něco fyzického, ale mohou být „službou“ či hodnotou. Výnosy z železnice či nákladního automobilu, stejně jako výnosy ze sportovního automobilu, spočívají v hodnotě přidané dopravou. Výnosy kancelářské budovy, stejně jako výnosy rezidenční budovy, spočívají v přístřeší, teple, atraktivitě lokace, působivém vzhledu a dalších hmotných i nehmotných službách. Kapitálové zboží přináší peněžní příjem; spotřební zboží přináší přímo příjem z požívání.
Jedním z Keynesových hlavních omylů je jeho předpoklad, že „výnos“ musí znamenat fyzický výnos spíše než hodnotový výnos. To proto přijímá středověké tvrzení o tom, že peníze jsou „neplodné“. To proto nedokáže rozpoznat, že lidé si přejí držet hotovost nikoliv kvůli nějaké iracionální a protispolečenské „preferenci likvidity,“ ale kvůli výnosu který očekávají z držení hotovosti. Tento výnos může spočívat nejen v možnosti činit okamžité nákupy, ale i využít náhle se objevivší obchodní příležitost.
Hotovost může být držena spekulativně při očekávání růstu kupní síly peněz (či – jinak řečeno – očekávání poklesu cen trvanlivého zboží). Ale toto spekulativní držení peněz není, navzdory Keynesovým neustálým implikacím, ani hříšné ani protispolečenské. Je to zkrátka odmítnutí nakupovat spotřební zboží za nadměrné ceny nebo jít do ztrátových investic. Pokud mají spekulanti zadržující peněžní hotovost pravdu ve svém očekávání, tak vykonávají pro společnost užitečnou funkci tím, že brání plýtvání zdroji a působí na rychlejší návrat k realističtější cenové úrovni. Jsou to ti, kteří trvají na udržování cen a mezd na nadměrné a nefunkční úrovni, kteří jednají protispolečensky.
Poté, co nám sdělil, že vlastník bohatství si nepřeje mít kapitálové aktivum „jako takové“, ale pouze jeho „budoucí výnos,“ Keynes pokračuje: „Budoucí výnos je zcela závislý na očekávané budoucí efektivní poptávce ve vztahu k budoucím podmínkám nabídky. Pokud tudíž čin úspor neudělá nic pro vylepšení tohoto potencionálního budoucího výnosu, tak neudělá nic pro stimulaci investic“ (str. 212).
Toto je podivně převrácený argument. Čin úspor není vykonáván proto, aby „vylepšil“ potencionální budoucí výnos, ale aby využil tohoto potencionálního výnosu. Úspory (ať už učiněné kdekoliv) jsou nevyhnutelné pro podniknutí ekvivalentní investice. Úspory představují nabídku fondů nutných k uspokojení investiční poptávky. Každý výrobce nebo prodejce ví, že když svou vlastní výrobou zvyšuje nabídku komodity, tak tím určitě nezpůsobí zvýšení ceny této komodity ani nezvýší poptávku. Nabízející zkrátka využívá existující ceny a existující poptávky; pomáhá uspokojit existující poptávku. Výsledkem jeho činnosti je tendence ke snížení ceny a redukci neuspokojené poptávky. Jak jsme viděli, tak na dřívějším místě v Obecné teorii Keynes srovnává úspory a investice s nákupem a prodejem a připomíná nám elementární truismus, že „nemůže být kupující bez prodávajícího nebo prodávající bez kupujícího“ (str. 85). V předcházející argumentaci na straně 212 ovšem ve skutečnosti předpokládá, že může existovat prodávání bez kupování a úspory bez investic.
Keynesova argumentace v tomto bodě přeskakuje sem a tam, a obrací svůj směr tak často, že hlavním problémem není ani tak odpovědět na ni, ale vůbec přijít na to, co má znamenat. Ihned poté, co o úsporách psal jako o jednostranné operaci, jako je prodávání bez kupujícího, trvá Keynes na tom, (a zdůrazňuje to kurzívou) že je to operace „dvoustranná.“ Ovšem „dvoustranná“ v docela podivném smyslu.
„Navíc, aby individuální spořitel mohl dosáhnout cíle zvětšení svého bohatství, tak není nezbytné, aby bylo vytvořeno nové kapitálové aktivum k jeho uspokojení. Pouhý čin úspory jednoho jednotlivce, který je dvoustranný, jak jsme ukázali výše, přinutí nějakého jiného jednotlivce aby mu převedl nějaký předmět ze svého majetku. Každý čin úspory zahrnuje „vynucený“ a nevyhnutelný přesun majetku k tomu, kde spoří, ačkoliv on sám zase může trpět kvůli spoření dalších lidí. Tyto přesuny bohatství nevyžadují vytváření nového bohatství – vskutku, jak jsme viděli, mohou být vůči tvorbě bohatství aktivně škodlivé.“ (kurzíva původní, str. 212.)
Tento argument postrádá jakoukoliv hlavu nebo patu. Každá jeho věta se zdá být chybná. Čin čistých úspor kteréhokoliv jednotlivce musí vést k vytvoření nového kapitálového aktiva. Pokud nevede, tak se jedná ve skutečnosti pouze o nákup existujícího kapitálového aktiva (například akcie či dluhopisu) a důvod proč nevede k vytvoření nového kapitálového aktiva je v tom, že byl vyvážen přesně ekvivalentním činem čerpání z úspor ze strany nějakého jiného jedince – ať už osoby, která prodala existující kapitálové aktivum nebo někoho jiného. Pokud ale neexistuje nějaký vyvažující čin čerpání z úspor, tak čistý přídavek k úsporám u kohokoliv musí znamenat vytvoření nového kapitálového aktiva.
Navíc je nemožné přijít na to, jak spořící člověk „donutí“ jakéhokoliv jiného jednotlivce, aby mu převedl jakýkoliv předmět ze svého majetku. Člověk, který si vydělal 100 $ a 10 $ z nich uspořil nedonutil svého zaměstnavatele aby mu těchto 10 $ převedl. Vydělal si je za své služby; vyprodukoval ekvivalentní protihodnotu. A pokud si „nevynutil“ těchto 10 $ na zaměstnavateli, tak je nemožné říci, na kom si je vynutil. Jestliže je neukradl, tak dal proti nim nějaký ekvivalent. Nakupující si „nevynucuje“ transfer zboží od prodávajícího; prodávající „nevynucuje“ transfer zboží od kupujícího. V tvrzeních pronesených v takové formě není možné najít žádný smysl.
Ale i když je nemožné s jistotou říci, co Keynes měl v tomto svém odstavci na mysli, můžeme alespoň hádat. Jeho omyly pramení s užívání slov „úspory“ a „investice“ v mnoha různých smyslech, z nichž některé jsou navzájem neslučitelné. Na základě formálních definic v 6 kapitole jsou tyto pojmy identické a Keynesova následná diskuse o rozdílech mezi nimi je neplatná. Pokud ovšem úspory mají znamenat pouze nahromaděnou peněžní hotovost a investicí je pouze kapitálové zboží (s výjimkou peněz), pak samozřejmě existuje rozdíl. To ale neznamená, že by byla Keynesova argumentace i za přijetí takto pozměněných definic (které nikdy nevyslovil explicitně) platná. Protože Keynes (1) neustále píše, jako by člověk, co drží peníze, nedržel nic s „reálnou“ hodnotou; (2) nikdy neřekne čtenáři, jestli v některém konkrétním případě předpokládá peněžní zásobu konstantní nebo proměnlivou; a (3) nikdy neřekne čtenáři, jestli předpokládá flexibilní nebo rigidní mzdy a ceny.
2. Úspory, investice a peněžní zásoba
Kdyby Keynes předpokládal konstantní peněžní zásobu, tak by „čin spoření“ jakéhokoliv jednotlivce či skupiny (když „spoření“ znamená výlučně spoření peněz) musel být nezbytně vyrušen „čerpáním z úspor“ některým jiným jednotlivcem či skupinou. Jelikož když je peněžní zásoba konstantní, tak průměrnou držbu peněz nelze zvýšit. Pokud se za takových podmínek většina lidí náhle pokusí uspořit více peněz, tak prvním důsledkem bude, že všichni výrobci (a téměř všechny rodiny jsou výrobci stejně jako jsou spotřebiteli) navzájem nakoupí méně zboží. Je to pouze za těchto náhle změněných konkrétních podmínek a pouze v tomto předpokládaném počátečním období, kdy by mohly nastat predikované Keynesiánské následky jako nezaměstnanost atd. a to nikoliv jako výsledek „spoření,“ ale pokusu o spoření.
A i v této situaci by tyto následky nastaly pouze za dalšího předpokladu, že ceny a mzdové míry jsou strnulé či nepružné směrem dolů. Kdyby totiž ceny a mzdové míry byly pružné v obou směrech, tak odpovědí na pokles touhy kupovat zboží nebo najímat pracovníky by bylo snížení cen a mezd na takovou úroveň, na které by se lidé již přestali pokoušet uspořit více než dříve a začali by nakupovat jako obvykle. A v každém případě i snížené množství peněz nabízené na trhu výměnou za zboží by bylo při nižších cenách dostatečné ke koupi veškerého předchozího objemu zboží a k zaměstnaní všech pracovníků.
Tato analýza nám ale připomíná, že když nastane „Keynesův efekt nezaměstnanosti“, tak Keynes z něj obviňuje nesprávného viníka. Skutečným viníkem zde není „zadržování peněz“, ale ceny a mzdy které jsou neflexibilní směrem dolů. „Úspory“ o kterých Keynes mluví totiž nejsou úsporami nebo i pokusem spořit v obvyklém smyslu toho slova; je to pokus držet peněžní hotovost raději než zboží v očekávání, že cena zboží půjde dolů.
Ale ani tak není takový pokus o hromadění peněz příčinou poklesu; je to právě očekávání poklesu co přiměje lidi k pokusu o hromadění. A očekávání poklesu je způsobeno přesvědčením, že současné ceny jsou nadměrné a je nepravděpodobné, že by se udržely. Keynesovo sarkastické ostří ovšem není nikdy zaměřeno proti nadměrným nebo neflexibilním cenám, ale pouze proti pokusu o „spoření“, který vyprovokují.
Docházíme k závěru, že za předpokladu konstantní peněžní zásoby, úspory a investice jsou si za všech okolností rovny a rostou pari passu. Střadatelé investují přímo i nepřímo. Buď použijí svoje úspory na nákup akcií, dluhopisů, nemovitostí a jiného trvanlivého zboží; nebo uloží svoji hotovost na běžné a spořící účty a investují ji pro ně banky. Někteří střadatelé samozřejmě mohou „investovat“ do toho, že si ponechají větší hotovost v peněžence, ale o to menší hotovost budou mít druzí. Za předpokladu konstantní peněžní zásoby nemůže dojít k čistému zvýšení průměrných držených zůstatků hotovosti.
A přesto mnoho moderních ekonomů rozlišuje mezi úsporami a investicemi a mluví o nerovnostech mezi úsporami a investicemi. Pokud je toto rozlišení patřičně definováno a je mu správně porozuměno, pak může být platné a může představovat důležitý nástroj ekonomické analýzy. Nejlepším způsobem, jak si to můžeme ukázat, je podívat se na Keynesovy argumenty.
Jak jsme si již říkali, Keynes je v tomto bodě ohromně nekonzistentní, když v Knihách III, IV, V a VI předpokládá přesně ten rozdíl, který si dal takovou práci vyvrátit v Knize II. V Knize II explicitně odmítá „módní názor, že by mohly existovat úspory bez investic nebo investice bez „skutečných“ úspor“ (str. 83). Jeho argumentace je zdlouhavá a komplexní, ale několik citací postačí k osvětlení její podstaty:
„Rozšířenost myšlenky, že úspory a investice se, bráno v úzkém smyslu těchto slov, mohou navzájem lišit, lze, jak myslím, vysvětlit optickou iluzí při pohledu na vztah vkladatele a banky jako na jednostrannou transakci, místo uvědomění si toho, že jde ve skutečnosti o transakci dvoustrannou. Předpokládá se, že vkladateli a jeho bance se může podařit operace, při níž úspory zmizí v bankovním systému natolik, že jsou ztraceny pro investice či naopak, že bankovní systém umožní investice kterým neodpovídají žádné úspory.“ (str. 81)
Bavíme-li se čistě o penězích, tak toto jsou ovšem věci, které se mohou při bankovních operacích podařit a běžně se dějí. Způsob, kterým „bankovní systém umožní investice kterým neodpovídají žádné úspory“ je poměrně snadné popsat, takže s tím začneme. Továrník přijde do své banky s návrhem na vybudování další továrny. Banka, která má důvěru v jeho úsudek či sdílí jeho optimismus mu poskytne půjčku 1000 000 $. To udělá tak, že vytvoří vklad na účtu 1000 000 $ ze kterého má možnost čerpat. Tudíž 1000 000 $ peněžní kupní síly byl takto nově vytvořen. Předpokládejme, že představuje čistý přídavek k stávající zásobě peněz a úvěrů. Tato suma je investována do továrny. „Investice“ se tak zvýší o 1000 000 $ a tento nárůst peněžních investic je skutečný. Ovšem objevilo se nám náhle i 1000 000 nových „peněz.“ Jsou tyto peníze skutečnými úsporami? Keynes trvá na tom, že jsou:
„Tvrzení, že vytváření úvěrů bankovním systémem umožní investice, kterým neodpovídají žádné skutečné úspory, může být pouze následkem izolace jednoho z výsledků růstu bankovních úvěrů se zanedbáním všech ostatních… Výsledné úspory… jsou stejně tak skutečné jako jakékoliv jiné úspory. Nikdo není nucen vlastnit dodatečné peníze odpovídající novým bankovním úvěrům, pokud záměrně nepreferuje držbu více peněz oproti držbě nějaké jiné formy bohatství.“ (str. 82-83)
Toto je ovšem velmi Pickwikiánská definice „skutečných“ úspor. Banky vytvářejí peněžní bilance zanesením úvěru do svých účtů – a hle! Toto se stane novými úsporami a stejně skutečnými, jako jakékoliv jiné úspory, protože někdo bude tyto nové peníze vlastnit! Podle této logiky nové úspory prostou úvěrovou expanzí a mohli bychom si vytvořit jakékoliv množství úspor prakticky přes noc prostým vytištěním papírových peněz, protože někdo se nezbytně stane vlastníkem těchto nových peněz.
Pouze po odmítnutí tohoto překroucení významů slov můžeme být schopni najít v Obecné teorii nějaký smysl. Keynesův strach z „úspor“ a chvála „investic“ pramení z jeho nevyřčeného předpokladu, že tyto dvě slova nejenže znamenají rozdílné věci, ale rovněž mají tendenci se nerovnat. A když si zanalyzujeme, jak k této nerovnosti může dojít, tak můžeme odkrýt schované předpoklady, které mohly dát Keynesiánskému systému tu trošku hodnověrnosti, kterou někdy mohl mít.
Za předpokladu konstantní peněžní zásoby jsou si úspory a investice v každém okamžiku navzájem rovny a pohybují se společně. Když ale mohou vznikat nové peníze prostřednictvím bankovních úvěrů, tak se mohou zvyšovat investice bez jakéhokoliv odpovídajícího navyšování běžných úspor. To lze vyjádřit i jiným způsobem. Pokud investice předstihují úspory, tak je to kvůli vytváření nových peněz a bankovních úvěrů. Stručně řečeno, když investice předstihují úspory, tak jsme v období inflace. Stejným způsobem v období likvidace, kdy jsou bankovní úvěry spláceny a nové nejsou poskytovány, tak se peněžní zásoba snižuje a běžné úspory jsou vyšší než následné investice.[2] Krátce řečeno když úspory překračují investice, tak jsme v období deflace.
Z výše uvedeného plyne, že přebytek předchozích úspor oproti následným investicím (když mluvíme o penězích a nepoužíváme oba termíny v technickém významu „nespotřebovaného výstupu”) je jen jiný způsob jak popsat deflaci a přebytek investic oproti úsporám je pouze jiný způsob jak popsat inflaci. Dokud existuje rovnost mezi úsporami a investicemi (v peněžním smyslu) tak nemáme ani inflaci ani deflaci.
Samozřejmě vždy a za všech podmínek existuje simultánní rovnost mezi „úsporami“ a „investicemi,“ i.e. rovnost v každém časovém okamžiku. Ovšem často nastává nerovnost mezi předchozími úsporami a následnými investicemi. A tato nerovnost mezi úsporami v jednom okamžiku a investicemi v druhém okamžiku je obvykle následkem, spíše než příčinou, peněžní inflace či deflace, kterou musí nezbytně doprovázet.
Takže škodlivost „úspor“ o které Keynes tak často mluví a požehnání a nezbytnost „investic“, o které mluví se stejnou výřečností, neplynou z absolutního rozsahu ať už úspor nebo investic samotných, ale z nevysloveného předpokladu, že existuje přebytek jednoho vůči druhému. Pokud má přebytek úspor oproti investicím znamenat deflaci, pak zde není žádný trik (a vskutku ani žádná revoluční „nová“ ekonomie) při „důkazu“, že tento přebytek způsobuje deflaci. A pokud přebytek investic oproti úsporám znamená inflaci, pak je nadbytečné dokazovat, že způsobuje inflaci.
Celá Keynesiánská politika je politikou odvracení, za jakoukoliv cenu, deflace jakéhokoliv rozsahu, a podstupování téměř jakéhokoliv rizika inflace jen aby se neustále udržela „plná zaměstnanost.“ A celý Keynesiánský teoretický systém spočívá mimo jiných chyb a omylů i na ignorování faktu, že při konstantní peněžní zásobě veškeré úspory implikují ekvivalentní množství investic, a na předpokladu, že existuje neustálá tendence úspor přerůstat investice pokud nezasáhne vládní byrokracie a nepřikáže učinit dostatek „investic“ aby se „zaplnila mezera.“
3. Oklikovost produkce
Oddíl II 16. kapitoly obsahuje množství kuriózních non sequitur, ale bylo by zbytečné je všechny rozebírat. Tato část stojí za pozornost hlavně proto, že v ní Keynes opakuje Marshallovu kritiku Böhm-Bawerka.[3] Tuto kritiku jsem již anticipoval v předchozí kapitole (str. 212); ale prozkoumáme jí ještě ve formě, ve které jí uvedl Keynes.
„Je pravdou, „ píše, „že některé delší nebo oklikovější výrobní procesy jsou fyzicky efektivnější. Ale to jsou i některé krátké procesy. Delší procesy nejsou fyzicky efektivnější jen z důvodu, že jsou delší“ (str. 214).
Pravda. Ale v ekonomice se nepočítá fyzická produktivita, ale hodnotová produktivita. Böhm-Bawerk občas popisoval kauzální vztah mezi oklikovostí výrobního procesu a produkcí zavádějícím způsobem, ale z toho neplyne, že „délka“ nebo „oklikovost“ výrobního procesu jsou irelevantní, nebo že by Böhm-Bawerkova analýza byla „zbytečná,“ jak předpokládají Keynes (str. 176) a Marshall. Je to očekávaná vyšší (hodnotová) produktivita určitých delších a oklikovějších výrobních procesů, co způsobuje, že jsou výrobci ochotni je podstoupit. Kauzalita je tedy obrácená než jak je to v Böhm-Bawerkových spisech občas zdánlivě implikováno.
Pokud by ale délka či oklikovost různých výrobních postupů měla být odhozena jako irelevantní pro diskusi o úsporách a investicích, tak bychom museli rovněž odhodit veškeré úvahy o relativních nákladech při diskusi o cenách spotřebního či kapitálového zboží. Böhm-Bawerkova analýza délky či oklikovosti výrobních období je totiž jen zvláštním případem analýzy relativních výrobních nákladů, která klade speciální důraz na faktor časových nákladů. A jak Marshall tak Keynes nikterak ve svých diskusích o cenách výrobní náklady neignorují. A zvláště Keynes se neustále dopouští přesně té chyby převrácení příčiny a následku, ze které obviňuje Böhm-Bawerka ve spojitosti s oklikovostí výroby a produktivitou.
4. Neomezená hojnost
Oddíly III a IV 16. kapitoly jsou tak fantastické ve svých předpokladech a logice, že je obtížné přinutit se brát něco z nich vážně.
Keynes začíná ironickým tvrzením: „Viděli jsme, že kapitál musí být udržován dostatečně vzácný, aby se jeho mezní efektivita v delším období alespoň rovnala úrokové míře“ etc. (moje kurzíva, str. 217) To je jako kdyby napsal: „Viděli jsme, že komodity musí být udržovány dostatečně vzácné, aby se prodaly za svoji cenu.“ Toto tvrzení implikuje, že úroková míra je zcela umělou a zbytečnou věcí, a že kapitalisté se museli domluvit na nějaké konspiraci, aby „udrželi“ tuto vzácnost a mohli tak dosáhnout zisků.
Keynes poté pokračuje spekulací, co by se stalo ve „společnosti natolik dobře vybavené kapitálem, že by jeho mezní efektivita spadla na nulu a byla by negativní s každou další investicí“ (str. 217). A toto není jen nějaký čistě hypotetický předpoklad pro vyvozování hyotetických závěrů a dokonce ani něco, co by se mělo uskutečnit až v nekonečně vzdálené budoucnosti. Pokud
„Stát začne jednat tak… aby zajistil, že nárůst kapitálového vybavení dosáhne bodu saturace při míře, která disproporčně nezatíží životní standard současné generace… Hádal bych, že patřičně řízená společnost vybavená moderními technologickými zdroji v níž nedochází k rapidnímu nárůstu populace by byla schopná přivést mezní efektivitu kapitálu k nule během jediné generace (str. 220)… Pokud se nemýlím v předpokladu, že by bylo relativně snadné učinit kapitálové zboží natolik hojným, že mezní efektivita kapitálu bude nula, tak to by byla ta nejrozumnější cesta jak se postupně zbavit mnoha problematických vlastností kapitalismu“ (str. 221).
Nesmysl by stěží mohl být větší. Ústřední problém, se kterým se lidstvo potýká už od počátku své existence, problém vzácnosti, je zde odmrštěn několika lehkovážnými slovy. Je „relativně snadné učinit kapitálové zboží natolik hojným, že mezní efektivita kapitálu bude nula.“
Zastavil se Keynes alespoň na okamžik aby si promyslel, co by to znamenalo? Znamenalo by to, že kapitálové zboží by bylo natolik hojné, že by nemělo žádnou směnou hodnotu! Bylo by zadarmo stejně jako vzduch, písek na poušti a další věci, které nejsou vzácné. Nikomu by nestálo za to takové kapitálové zboží opravovat (pokud by oprava nebyla zcela zadarmo). Neexistoval by ani problém s jeho nahrazováním. Jakmile by totiž tento problém vzniknul, tak by to znamenalo, že kapitálové zboží má zase hodnotu a někdo nese náklady spojené s jeho vyprodukováním: tudíž kapitálové zboží by se muselo dát produkovat zcela bez nákladů.
Navíc pokud by mezní efektivita kapitálového zboží měla být nulová, tak by to také znamenalo, že ani spotřební zboží nemá žádnou vzácnost, cenu nebo směnnou hodnotu. Protože dokud bude mít spotřební zboží pro kohokoliv cenu či hodnotu, pak kapitál potřebný k vyprodukování tohoto zboží bude mít nějaký mezní výnos vyšší než nula.
Nulová mezní efektivita kapitálu by zkrátka znamenala takovou hojnost všeho, že ani kapitálové zboží a ani spotřební zboží by nemělo žádnou vzácnost, žádnou cenu, žádnou směnnou hodnotu. Za takových okolností by úroková míra samozřejmě klesla na nulu – nejen proto, že úroková míra a mezní výnos z kapitálu mají tendenci se rovnat, ale protože jednou z implikací nulového mezního výnosu z kapitálu je to, že nikdo by si nechtěl půjčit peníze na investice. Pokud by si někdo chtěl půjčit peníze (a byl by za to ochoten cokoliv zaplatit) tak by to implikovalo, že alespoň pro tohoto dlužníka má kapitál mezní výnos vyšší než nula.
Kapitál bude mít mezní výnos vyšší než nula dokud ho bude zapotřebí k produkci spotřebního zboží které má cenu vyšší než nula. Spotřební zboží bud mít cenu vyšší než nula dokud nebude dostupné v neomezeném rozsahu a budou existovat nějaké náklady na jeho výrobu. A právě toto (a nikoliv nějaká konspirace kapitalistů) je příčinou vzácnosti zboží.
Systém svobodného a konkurenčního podnikání učinil pro snížení nákladů a redukci vzácnosti více, než jakýkoliv jiný systém v dějinách. Díky tomu, že se Amerika přiblížila k přijetí tohoto systému byla schopna udělat více pro odstranění vzácnosti než jiné národy. Ale protože lidské potřeby jsou nekonečné a jak u spotřebního tak u kapitálového zboží vždy budou existovat nějaké náklady na výrobu, tak je den, kdy kapitál přestane přinášet výnosy a spotřební zboží přestane mít cenu stále velmi, velmi vzdálen. Všechny řeči o tom, že kapitál se stane natolik hojným až jeho mezní efektivita klesne k nule „během jediné generace“ jsou jen nezodpovědným pábením.
Keynesův systém bezpochyby vděčí za část své popularity dojmu, že nám poskytl onu „ekonomii hojnosti“[4], o níž utopisté sní již od pradávna a zkombinoval jí s náznaky konspirační teorie, podle níž věřitelé půjčující peníze schválně udržují vše vzácné, aby mohli dále pobírat svůj úrok. Pokud by ale všichni mohli mít naprostou hojnost všeho zkrátka tím, že by konspirátoři přestali „udržovat kapitál vzácným“, tak by tato konspirace musela být tou nejhloupější a nejnesmyslnější v celé historii. Vážně Keynes věřil něčemu takovému?
Keynes vyvozuje ze svého fantastického omylu další důsledky:
„Poválečná zkušenost Velké Británie a Spojených států je vskutku příkladem toho, jak akumulace bohatství, natolik rozsáhlá, že jeho mezní efektivita klesla rychleji než mohly klesnout úrokové sazby tváří v tvář převládajícím institucionálním a psychologickým faktorům v podmínkách převládajícího laissez-faire, při zachování rozumné úrovně zaměstnanosti a životní úrovně, které technické možnosti výroby byly schopny poskytnout“ (str. 219).
V této pasáži se vyskytují čtyři hlavní omyly:
(1) Je založena nikoliv na cyklické teorii deprese, ale na sekulární teorii. Obsahuje zárodky teorie stagnace vyspělé ekonomiky, kterou rozvíjeli Keynesovi žáci ve Spojených státech, jako Alvin H. Hansen. Tato teorie byla velmi důkladně vyvrácena Georgem Terborgem v jeho The Bogey of Economic Maturity (Chicago: Machinery and Allied Product Institute, 1945) takže o ní zde nebudu pojednávat. Vychází z předpokladu, že národ může upadnout do ekonomické deprese protože se stane příliš bohatým pro svoje vlastní dobro. Růst Americké i Britské ekonomiky od doby, kdy Keynes tyto řádky napsal, je dostatečným vyvrácením sám o sobě.
(2) Keynes předpokládá, že úroková sazba není pouze peněžním fenoménem, ale také fenoménem zcela umělým a svévolně určovaným. O tomto omylu jsme již důkladně pojednávali.
(3) Společně s Technokraty a dalšími obdobnými skupinami sdílí naivní přesvědčení, že výroba je udržována uměle na nízké úrovni nějakou konspirací nebo perverzitou v „systému“.
(4) Odhaluje Keynesovi předsudky proti ekonomické svobodě a ve prospěch státní kontroly. Jak ještě budeme mít příležitost vidět později, podle Keynesova přesvědčení nelze očekávat, že by obchodníci, bankéři, spekulanti investoři a i spotřebitelé jednali racionálně ve svém vlastním zájmu, ale na vládní byrokraty se lze spolehnout, že budou jednat racionálně a nezaujatě ve prospěch veřejného dobra. Na téže straně, z níž jsme citovali, Keynes vyjadřuje obavu z toho, že národy mohou „trpět osudem krále Midase“ pokud „sklon ke spotřebě a míra investic nebudou záměrně kontrolovány ve společenském zájmu, ale ponechány vlivům laissez-faire“ (str. 219).
Keynesovo nepřátelství k bohatým se promítá do sarkasmů, které připomínají ty Marxovi:
„Nakolik budou milionáři nalézat své uspokojení ve stavbě mocných sídel, v nichž budou jejich těla dlít za jejich života a pyramid, které jim poskytnou přístřešek po jejich smrti, či při lítostí nad svými hříchy, stavět katedrály a obdarovávat kláštery či zahraniční misie, tak den, kdy hojnost kapitálu se setká s hojností výstupu může být oddálen“ (str. 220).
Tyto věty vrhají daleko více světla na Keynesův emocionální přístup než na popis ekonomického systému.
Člověk si až říká, jestli popularita Obecné teorie mezi akademiky a vládními byrokraty nespočívá přesně na těchto jejích protitržních předsudcích.
Pozn.:
1) Principles of Political Economy, Kniha I, Kapitola V, § 9. (osmé vydání), str. 104.
2) V mém výkladu jsem nepoužil termíny, které jsou v současné literatuře tak módní, jako jsou ex-ante úspory či investice vs. ex-post úspory či investice. Tato adjektiva považuji za vágní a matoucí. Očividně mají značit, že se stalo něco před něčím nebo po něčem, ale jen málo z těch, kteří je používají, se obtěžovalo jasně specifikovat, před čím nebo po čem. Někdy je ex-ante používáno jen ve smyslu zamýšlené a ex post jako realizované. Je daleko méně matoucí užívat k vyjádření běžných anglických adjektiv než této módní latiny. Konec konců pouhý záměr spořit není reálnou úsporou a záměr investovat není investováním.
3) Alfred Marshall, Principles of Economics, (osmé vydání), str. 583.
4) Srov. F. A. Hayek, The Pure Theory of Capital (Londýn: Macmillan, 1941), str. 374.