17. Vlastní úrokové míry
Kapitola XVII
VLASTNÍ ÚROKOVÉ MÍRY
1. Spekulativní očekávání nejsou „úrokem“
17. kapitola Obecné teorie „Základní vlastnosti úroku a peněz“ je plná obskurností, non sequitur a dalších omylů. Alvin Hansen o ní napsal:
„Ihned po vydání Obecné teorie panovala fascinace 17. kapitolou, kterou bezpochyby způsobila její obskurnost. Pátrání v této oblasti ovšem brzy ustalo, jelikož bylo zjištěno, že neobsahuje žádné zlaté doly. … Nestala by se pravděpodobně žádná velká ztráta, kdyby tato kapitola nebyla nikdy napsána. … Keynesova argumentace v I oddílu 17. kapitoly je zmatená a skutečně nemá žádný význam se jí zaobírat.“[1]
Byl jsem v pokušení s tímto konstatováním tuto kapitolu opustit, ale některé z omylů, které se v ní objevují, jsou hodny analýzy, ať už z důvodu důkladnosti nebo kvůli světlu, které nám to pomůže vrhnout na zbytek Obecné teorie.
V této kapitole si Keynes pohrává s podivným konceptem „vlastních úrokových měr“:
„Peněžní úroková míra – jak můžeme čtenáři připomenout – není ničím jiným než procentním přebytkem sumy peněz v kontraktu na budoucí dodání (forward), např. rok ode dneška, nad tím, co můžeme nazvat „spotovou“ cenou hotovosti. Zdá se tudíž, že pro každý druh kapitálového aktiva musí existovat analogie k úrokové míře peněz. Například existuje určité množství obilí, které má při dodání rok ode dneška stejnou cenu, jako 100 bušlů při „spotovém“ dodání dnes. Pokud je toto množství 105 bušlů, tak můžeme říci, že úroková míra obilí je 5 procent per annum. Pokud je to 95 bušlů, tak je mínus 5 procent per annum. Takže pro každou trvanlivou komoditu můžeme mít její vlastní úrokovou míru – úrokovou míru obilí, úrokovou míru mědi, budov a dokonce i oceláren“ (str. 222-223).
Ze všech omylů v Obecné teorii je tento nejneuvěřitelnější. Dokonce i loajální Keynesiánci jako Hansen a Lerner[2] na něj zírali s údivem. Hansen se mistra snaží takto opravovat:
„Vlastní úrokové míry – pro dům, obilí a peníze, jsou ve skutečnosti mezní efektivitou jednotky, ať už domu, bušlu obilí, nebo sumy peněz… Vše zahrnující termín pro takzvané vlastní úrokové míry je míra mezní efektivity, nebo míra návratnosti investice vyjádřená v násobcích dotyčného kapitálového aktiva.“[3]
Tato oprava je ovšem jen o něco málo lepší, než Keynesův vlastní termín. O čem Keynes mluví jistě není „úrokovou mírou“ jakéhokoliv druhu. Ani to není, jak předpokládá Hansen, „míra mezní efektivity.“ Nejen, že by bylo matoucí a bláhové mluvit o „míře mezní efektivity“ bušlu obilí. Tato „míra mezní efektivity“ by byla často zápornou částkou, což by znamenalo, že současná cena bušlu obilí by rovněž měla být záporná nebo nulová.
Úroková míra je alespoň mírou. Pokud má velikost r za jeden rok, tak je to 2r za dva roky, 3r za tři roky, ½r za půl roku a tak dále. Při této analogii by člověk možná mohl mluvit o čisté rentě z domu jako o domovní úrokové míře. O čem ale mluví Keynes není ani nájemní míra, která má nějakou racionální analogii s úrokovou mírou. Mluví o spekulativních očekáváních ve změnách cen, které se mohou měnit z hodiny na hodinu nebo z minuty na minutu.
Keynesovi mohlo dojít, že plácá hlouposti, když vysvětloval „vlastní úrokovou míru“ čtenářům takto: „Předpokládejme,“ píše, „že spotová cena obilí je 100 £ a že cena budoucího kontraktu na obilí za rok ode dneška je 107 £ a peněžní úroková míra je 5 procent. Jaká je úroková míra obilí?“ (str. 223). Po rychlém výpočtu oznamuje, že v tomto případě „úroková míra obilí je mínus 2 procenta per annum.“ A v poznámce dodává: „Na tento vztah poprvé poukázal pan Sraffa, Economic Journal, duben 1932“ (str. 223).
Negativní úroková míra je sama o sobě rozpornou koncepcí,[4] protože jen velmi těžko někdo půjčí jakékoliv množství obilí nebo peněz, aby si tím záměrně způsobil předvídanou ztrátu. A termín „úroková míra“ implikuje, že míra je předvídaná, pokud už něco implikuje. A stejně tak implikuje, že něco bylo zapůjčeno v transakci mezi jednou a druhou stranou, a že tato jistina, ať už půjde o peníze nebo nějaký objekt, bude dlužníkem vrácena věřiteli na konci smluvního období.
V transakcích popsaných Keynesem ale nedochází k žádnému půjčování, ale pouze k nákupu a prodeji. A pokud je placena nějaká „úroková míra“ tak je nemožné přijít na to kým a komu. Stejně tak nemožné je z Keynesových příkladů poznat, jestli nákup budoucího kontraktu na obilí znamenal zisk nebo ztrátu. K tomu bychom potřebovali znát spotovou cenu obilí po uplynutí onoho roku a tu bychom srovnali s těmi 107 £ , které má zaplatit kupec budoucího kontraktu.
Dokonce ani z udaného příkladu nemůžeme říci, že by prodejce obilí byl na tom o 2 £ lépe, kdyby obilí neprodal dnes a místo toho si půjčil 100 £ na pětiprocentní úrok, stejně jako nemůžeme říct, že kupec „budoucího“ kontraktu by na tom byl o 2 £ hůře, kdyby místo koupě kontraktu svých 100 £ půjčil na 5 procent na rok. K zodpovězení kterékoliv otázky musíme znát spotovou cenu obilí v době, kdy budoucí kontrakt vyprší. Pokud spotová cena obilí bude 114 £, tak prodejce na tom bude o 9 £ hůře než mohl být, kdyby obilí podržel a kupec budoucího kontraktu o 9 £ lépe než by byl, kdyby kontrakt nekoupil. Obdobně pokud spotová cena obilí po roce je stále 100 £, pak prodejce obilí je na tom o 5 £ lépe, než kdyby držel své obilí a musel platit úrok za přenesení a kupec je na tom o 5 £ hůře, než kdyby nekoupil budoucí kontrakt a místo toho půjčil své peníze na 5 procentní úrok.[5] Ovšem ani v jednom případě nelze mluvit o „úrokové míře obilí.“
Celá tato ilustrace ve skutečnosti vede k otázce, jak si tyto své teorie Keynes vlastně spojoval se skutečným děním na spekulativních komoditních trzích? Když si vezmu dnešní noviny a podívám se na burzovní ceny, tak například vidím, že 8. srpna 1957 byla otvírací cena Chicagské pšenice se srpnovým dodáním 2,14 $ za bušl; s dodáním v prosinci 2,195 $ za bušl; s dodáním v dubnu následujícího roku 2,217 $ za bušl; ovšem v květnu následujícího roku 2,168 $ za bušl a v červenci následujícího roku 2,037 $ za bušl. Jak by se z toho daly vypočítat „úrokové míry obilí“? Existuje zde samozřejmě premium 5,5 centu na prosincové obilí a 7,7 centu na dubnové obilí. Pokud si člověk v takových zmatcích libuje, mohl by tato čísla pokládat za „negativní úrokovou míru obilí.“ I tak by měl potíže vysvětlit, proč je tato negativní úroková míra o tolik menší za šest měsíců než za tři měsíce. Jak ale vysvětlit květnová a červencová čísla, kdy je situace zcela obrácená a člověk může koupit bušl obilí o 10,2 centu levněji než by zaplatil za dodávku příští měsíc? Zde existuje celá řada pozitivních a negativních „úrokových měr“ pro jednu jedinou komoditu a v jeden jediný den!
Pokud se podíváme na Chicagskou kukuřici (také 8. srpna 1957) nalézáme situaci přesně opačnou. Cena bušlu s dodáním v září je 1,308 $; s dodáním v prosinci 1,268 $; s dodáním v dubnu 1,312 $; v květnu 1,338 $. Takže „úroková míra kukuřice,“ na rozdíl od „úrokové míry obilí,“ je první tři měsíce „pozitivní“ a mezi šesti a osmi měsíci se náhle mění na „negativní“!
Pokud odvrhneme tyto nesmysly a přestaneme říkat jablkům třešně a trojúhelníkům čtverce a položíme si otázku, co to všechno ve skutečnosti znamená, tak můžeme zjistit, že rozdíly mezi spotovými cenami a budoucími cenami jsou zkrátka výsledkem rozdílů ve spekulativních očekáváních. Obchodnická komunita má své odhady toho, jaká bude pravděpodobná situace v nabídce a poptávce u každé jednotlivé komodity a v každém ze série dat budoucího doručení. Na rozdíl od situace s (relativně bezrizikovým) půjčováním peněz, zisk nebo ztráta z těchto operací se nedají dopředu spočítat. (Pokud se nejedná o zajišťovací operace sloužící k eliminaci spekulativního rizika.)
Toto neznamená, že krátkodobé úrokové sazby (peněžní) nehrají roli ve spekulačních odhadech. Když obilí, které bylo prodáno na dodávku v budoucnu, musí být v mezičase uskladněno prodávajícím ve skladu, tak prodávající v myšlenkách odečte poplatek za skladování, pojistné a další náklady (včetně úroku, pokud si musí na skladování půjčit peníze) aby si spočetl, co „skutečně“ dostane za své obilí. A kupující v myšlenkách přičte tyto poplatky aby si spočítal, co doopravdy zaplatí.
Oba dva ovšem ve skutečnosti sázejí na to, jaká bude spotová cena obilí v den dodání. Kupující si myslí, že dostane obilí levněji (nebo se alespoň vyhne ztrátě) pokud ho koupí již dnes za existující ceny „futures“ než jakou by zaplatil spotovou cenu za šest měsíců ode dneška. Prodávající si myslí, že dostane více (nebo se vyhne riziku) když prodá dnes za současnou cenu „futures“ než kdyby prodával za spotovou cenu šest měsíců ode dneška. Kupující a prodávající mají odlišné odhady a oba sází proti úsudku toho druhého. Pro porozumění těmto transakcím není zapotřebí žádný koncept „úrokové míry obilí“; neexistuje zde žádná skutečná analogie s úrokovou mírou a z této podivné analogie nemůže vzejít nic jiného než zmatky.
2. Nemožné zázraky
Protože v ideji „vlastní úrokové míry“ není žádné pravdivé jádro, tak čtenáře ušetřím analýzy okázalých algebraických zápisů („q-c+l,“ etc.), které Keynes zavádí, aby vysvětlil rozdíl mezi „vlastními úrokovými mírami“ různého zboží. Je skutečně podivné, jak sám Keynes dovádí tuto svoji myšlenku až k reductio ad absurdum a zároveň dokáže zůstat zcela slepý k její absurdnosti. V jednom okamžiku dokonce zavádí myšlenku, že každá národní měna musí mít rozdílnou „vlastní úrokovou míru“: „Zde také existující rozdíly mezi „spotem“ a „budoucím“ kontraktem na různé zahraniční měny vyjádřené ve šterlincích nejsou stejné“ (str. 224). Samozřejmě že ne. Důvod je zkrátka ten, že když jsou jednotlivé národní měny jen na papírovém základu, tak budou existovat různé spekulativní odhady (denně se měnící) ohledně budoucí hodnoty každé národní měny. Nazývat tyto různé spekulativní odhady „úrokovými mírami“ je jednoduše bláhové.
Na stejné straně Keynes při ilustraci teorie vlastních úrokových měr píše: „Abychom si to ukázali na příkladu vezměme si ten nejjednodušší případ, kdy je očekáváno, že se obilí, jako jeden z alternativních standardů, bude zhodnocovat stabilním tempem a procent per annum oproti penězům“ (str. 224). Tento příklad je zcela absurdní. Je nemožné si představit podmínky, v nichž by taková očekávání mohla existovat. I kdyby existovala fixní „objektivní“ hodnota bušlu obilí kombinovaná s pozvolným znehodnocováním peněžní jednotky, tak by taková očekávání zůstala nenaplněna, protože spekulativní transakce, při anticipaci tohoto stavu, by se odehrály okamžitě. Jinak by si člověk musel představovat univerzálně sdílená očekávání, podle nichž by žádný spekulant, žádný prodejce a žádný kupující nejednal! Takové předpoklady jsou příliš rozporné, než abychom se jimi dále zaobírali.
Při analýze omylu je ovšem vždy dobré snažit se přijít na to, co vedlo autora k jeho přijetí. Stejně jako u řady ostatních Keynesových omylů, ani tento není jeho původní. Irving Fisher ve své The Theory of Interest (1930) si s touto myšlenkou v několika větách pohrával: „Žádné dva druhy zboží navzájem neudržují absolutně konstantní cenový poměr. Tudíž zde teoreticky může existovat tolik úrokových měr vyjádřených ve zboží, kolik je druhů zboží jenž se od sebe liší svou hodnotou.“ (str. 42, kurzíva původní) Fisher tuto ideu ovšem téměř okamžitě opouští. Možná protože rozpoznal, že volná konvertibilita peněz za zboží a zboží za peníze (při tržních cenách) bude mít za následek vznik jediné uniformní úrokové míry, která bude vyjádřena v penězích. Neustálé fluktuace v cenách jednotlivých druhů zboží tudíž těžko mohou být pokládány za změny v jednotlivých „úrokových mírách.“ Jsou to spekulativní oscilace. Společná úroková míra je pak rozptýlena skrze celý cenový systém.
3. Měly by mzdy být pevné?
Přeskočím teď celé hnízdo menších omylů a zmatků na konci Keynesovy 17. kapitoly, abych se mohl koncentrovat na ty hlavní. Jedním z nejvýznamnějších omylů je jeho tvrzení, že nejenže jsou mzdové míry „nepružné,“ ale že by takové měly být. Jinými slovy Keynes tvrdí nejen to, že mzdové sazby nereagují na změny v nabídce a poptávce, ale že by destabilizovaly celý ekonomický systém, kdyby reagovaly, a že je velmi dobře, když jsou rigidní:
„Kdyby mzdové sazby snadno klesaly, tak by to mohlo často vytvářet očekávání jejich dalšího poklesu s nepříznivou reakcí mezní efektivity kapitálu“ (str. 232).
„Profesor Pigou (a další) byl zvyklý předpokládat, že reálné mzdy jsou stabilnější než peněžní mzdy. To by mohlo ale nastat jedině tehdy, kdyby existovala stabilní zaměstnanost… Pokud by vskutku byl podniknut nějaký pokus stabilizovat reálné mzdy vyjádřené v mzdovém zboží, pak by to způsobilo pouze násilné oscilace peněžních cen. Protože každá malá fluktuace ve sklonu ke spotřebě a podnětům k investování by způsobila divoké oscilace peněžních cen mezi nulou a nekonečnem. To, že peněžní mzdy mají být stabilnější než reálné mzdy je základní podmínkou inherentní systémové stability.“ (str. 238-239)
Kompletní analýzu těchto pasáží odložíme než se dostaneme ke kapitole o „Peněžních mzdách a cenách.“ Zde si stačí povšimnout, že Keynes je proti (1) flexibilitě peněžních mezd a (2) proti stabilitě reálných mezd (protože pak by se ceny „divoce pohybovaly mezi nulou a nekonečnem“).
Evidentně člověk, kterého je těžké uspokojit. Protože tyto pozice jsou navzájem rozporné, tak bude těžké uhodnout, jaká je Keynesova „skutečná“ pozice k tomuto problému. Ovšem přesvědčení o tom, že následné přizpůsobení „reálných“ mezd předchozí změně v peněžních cenách „by způsobilo divokou oscilaci cen mezi nulou a nekonečnem“ je takový nesmysl, že žádná další analýza již není potřebná k odhalení jeho absurdnosti.
4. Za své životy vděčíme úsporám
Je jasné, že Keynes přistoupil k psaní Obecné teorie odhodlán zcela libovolnými argumenty a tvrzeními zbavit nadměrně vysoké mzdy obvinění, že způsobují nezaměstnanost, a tuto vinu přesunout na požadavky věřitelů na splácení úroku z jejich půjček. Čili není rozdílu v základní doktríně mezi tvrzeními Obecné teorie a tou nejdemagogičtější propagandou odborářských předáků, ale pouze rozdílu v obskurnosti, komplexitě a intelektuální zašmodrchanosti. Keynes je také otevřeně cyničtější ve svých návrzích a daleko více pohrdlivější ke všem, kteří neakceptují jeho doktrínu. Také daleko otevřeněji pohrdá „veřejností“:
„Nezaměstnanost existuje, tak říkajíc, protože lidé chtějí mít Měsíc: - lidé nemohou najít zaměstnání, když objekt jejich tužeb (i.e. peníze) je něco, co nelze libovolně vyprodukovat a poptávka po tom tak nemůže být rychle uspokojena. Není jiná možnost než přesvědčit veřejnost, že zelený sýr je prakticky tou samou věcí a mít továrny na zelený sýr (i.e. centrální banky) pod veřejnou kontrolou“ (str. 235).
Teorie vtělená do tohoto odstavce říká, že veřejnost je iracionální, může být snadno podvedena a hlavní úlohou vlády je tento podvod provádět.
Výsledek přeměny centrálních bank v továrny na zelený sýr bude prozkoumán v dalších kapitolách. Zde bych chtěl jen poukázat na další odstavec, ve kterém Keynes svaluje vinu prakticky za všechno, co kdy v dějinách šlo špatně, na „preferenci likvidity“:
„To, že svět je po několika tisíciletích pozvolného individuálního spoření tak chudý na akumulovaná kapitálová aktiva, nelze podle mého mínění vysvětlit lidskou marnotratností nebo destruktivními válkami, ale může za to vysoké prémium likvidity spojené dříve s vlastnictvím půdy a dnes spojené s penězi. Tím se můj pohled liší od pohledu předchozího, jak ho vyjádřil s neobvyklou dogmatickou silou Marshall ve svých Principles of Economics, str. 581: - Všichni jsme si vědomi toho, že akumulace bohatství je bržděna preferencí, kterou má většina lidstva pro současné oproti odloženým uspokojením, jinými slovy neochotou trpělivě čekat“ (str. 242).
Keynesovi se opět podařilo na jednom místě shromáždit úžasné množství omylů a podivně pokroucených výroků. Svět je bezpochyby chudší na „akumulovaná kapitálová aktiva“ než by si přál být. O kolik je „chudší“ ve srovnání s tím, jak by mohl vypadat za nějakých ideálních podmínek je samozřejmě záležitost ryze spekulativní. Přesvědčení, že svět je dnes chudší než byl v minulosti může být ovšem předmětem statistického testování.
Zde nemáme prostor věnovat se tomu detailně. Čtenář nechť je odkázán na patřičné historické a statistické materiály.[6] Mimo notoricky známý fakt, že podmínky většiny lidí jsou dnes daleko lepší než byly před dvěma staletími (tj. před Průmyslovou revolucí), existuje ještě další fakt, totiž že se světová populace od té doby více než zečtyřnásobila. A byla to právě akumulace kapitálu, která toto umožnila. To znamená, že tři lidé ze čtyř vděčí za svou existenci úsporám a investicím, které učinili naši předkové (navzdory „vysokému prémiu likvidity“). Jakou jistotu by kdokoliv z nás mohl mít, že by byl tou jednou osobou ze čtyř, která by přišla na svět i bez této akumulace kapitálu? Může si dovolit Keynes, nebo kdokoliv jiný, toto přehlížet?
Výsledky kapitálové akumulace nelze samozřejmě měřit pouze počtem továren či množstvím strojů. Přírůstky světové populace znamenaly nutnost vybudování ohromného množství domů a bytů, stejně jako kontinuální kvalitativní zlepšování bydlení, nářadí, strojů a všech druhů kapitálových aktiv.
Pravděpodobně tou nejrozsáhlejší kapitálovou investicí bylo zlepšování půdy, aby se stala dostupnější, použitelnější, plodnější, atraktivnější a produktivnější ve všech směrech. Toto zahrnovalo zarovnávání, budování cest a kanálů, mýcení lesů, vysušování bažin, závlahové systémy, regulaci a splavnění řek, orání, hnojení a ve městech stavbu a rozšiřování ulic, systémy odpadních stok, vodovodů a rozvodných sítí a tak dále ad infinitum. Jakmile byla všechna tato práce vykonána, tak povrchní pozorovatel jí má tendenci brát jako danou, jako by to vždy tak bylo a vše nám bylo poskytnuto „přírodou.“ Ovšem ve všech civilizovaných zemích je to příroda, na kterou bylo aplikováno kapitálové zlepšení v ohromném rozsahu.
Lze ještě dodat, že růst kapitálové akumulace je akcelerující. Toto zrychlení bylo nejpatrnější od doby počátku průmyslové revoluce – tedy od doby zrušení merkantilistických restrikcí, obchodních bariér, cechovních privilegií a zákonů proti lichvě – tedy těch zákonů proti vysoké úrokové míře, které Keynes pokládá za tak moudré.
Poté, co velmi podcenil kapitálovou akumulaci, Keynes mluví o „vysokém prémiu likvidity spojené dříve s vlastnictvím půdy.“ V předkapitalistické době bylo bezpochyby vlastnictví půdy hlavní formou vlastnění bohatství. Ovšem jak Keynes přišel na to, že půda někdy měla „prémium likvidity“ je záhadou. Půda příslovečně je a vždy byla tím nejméně likvidním majetkem, který člověk mohl držet. V minulosti byla ještě méně likvidní než dnes, kdy je její praktická likvidita velmi zvýšena existencí nespočetných agentur obchodujících s nemovitostmi, novinovými inzeráty a rozsáhlým hypotéčním trhem. V předkapitalistické době byly rodiny k půdě často připoutány dědičně. Likvidní majetek bohatého člověka se sestával z drahých kovů, šperků, uměleckých předmětů, dobytka (který byl v jisté době i prostředkem směny) a nekazících se plodin, jako byl tabák nebo koření (pepř, hřebíček atd., také v jistou dobu prostředky směny).
Nakonec si na této citované pasáži povšimněme, jak Keynes odmítl nejen teorii časové preference, ale dokonce i „netrpělivost“ či „čekání“ jako důležité prvky v teorii úroku. A to učinil bez jakéhokoliv argumentu, pouhým tvrzením ex cathedra: „Tím se můj pohled liší od pohledu předchozího.“ Ovšem tím se odchyluje i od svého vlastního předchozího tvrzení v Obecné teorii o způsobu, jakým „psychologické časové preference jednotlivců“ (str. 166) ovlivňují jejich rozhodování mezi současnou a budoucí spotřebou od jím často užívaného termínu (e.g. str. 135) „diskontní míra“ ve spojitosti s úrokovou mírou a mezní efektivitou kapitálu. „Diskontní míra“ je mimo spojení s časovou preferencí nesmyslný koncept. Ve skutečnosti je to jen jiné pojmenování úrokové míry.
5. Keynes vs. Wicksell
Oddíl VI kapitoly 17. obsahuje krátkou diskusi o Wicksellově konceptu „přirozené“ úrokové míry. Keynes se o ní zmiňuje aby jí odmítl. Toto odmítnutí opět není založeno na ničem, co by se dalo nazvat analýzou či argumentací, ale jednoduše na osobním „pocitu“:
„Dnes si již nemyslím, že by koncept „přirozené“ úrokové míry, který se mi dříve zdál být velice slibný, v sobě měl něco užitečného nebo významného co by přispělo k naší analýze. Je to úroková míra, která pouze zachovává status quo a my nemáme žádný zvláštní zájem na uchování status quo jako takovém“ (str. 243).
Toto lze stěží nazvat jinak než záměrným překroucením. Implikací Keynesova tvrzení je to, že „přirozená“ úroková míra by zachovala existující rozdělení bohatství či příjmů nebo existující úroveň produkce a zaměstnanosti. Podle Wicksellovi definice ovšem jedinou věcí, kterou by „přirozená“ úroková míra zachovala je stávající cenový průměr. Wicksell měl „přirozenou“ úrokovou mírou na mysli takovou míru, která by nebyla ani inflační ani deflační. Tvrdil, že úroková míra vytlačená nad tuto úroveň bude odrazovat od vypůjčování si, způsobí kontrakci peněz a úvěrů a tudíž i pokles cen, aktivity a zaměstnanosti. Pokud ovšem se úroková míra ocitne pod „přirozenou“ úrovní, povede to k přehnané stimulaci půjček a tudíž i inflační expanzi objemu peněz a úvěrů.
Ačkoliv tento koncept má v některých ohledech mezery (jak poukázal Ludwig von Mises a další), Wicksellovo pojednání o úrokových sazbách a jejich vztahu ke změnám v objemu peněz a úvěrů představovalo velký krok kupředu v ekonomické analýze. Zatímco Wicksell správně viděl (na rozdíl od Keynese), že úrokové míry jsou primárně určovány „reálnými“ faktory, tak bral do úvahy narušení způsobená změnami v objemu peněz a úvěrů.
Tudíž Wicksell bral pně v úvahu jediné zrníčko pravdy v Keynesově jinak chybné a naivní teorii úroku – že změny v objemu peněz a úvěrů budou mít nějaký vliv na změny v úrokových mírách. Wicksell ovšem jasně viděl, že pokud by nedocházelo ke změnám v množství peněz a úvěrů, tak úrokové sazby by byly určovány „reálnými“ faktory, a že změny v množství peněz působí pouze jako rušivé faktory, které mají pouze přechodný a dočasný efekt na úrokové míry.
To, že Keynesova čistě peněžní teorie úroku je docela naivní a mylná jsme si popsali v kapitolách XIV a XV. Zde si můžeme znovu povšimnout toho, že ačkoliv jsou Keynesovi poznámky o Wickselově příspěvku k teorii úroku dosti povrchní a pohrdlivé (oznamuje nám pouze, že ho odmítá), odhalují to, že Keynes byl seznámen s Wicksellovými teoriemi. Přesto v kapitole „Klasická teorie úroku“ se Wicksellovo jméno objevuje pouze v třířádkové poznámce pod čarou (str. 183). Čtenář neznalý literatury k tomuto tématu nedostane žádný náznak toho, že Wicksell plně anticipoval jediný pravdivý bod v Keynesově diskusi o „klasické“ teorii úroku. Dokonce i Alvin Hansen kritizuje Keynese za tuto nespravedlnost:
„Ve vztahu k jinému vedlejšímu bodu se Keynes jasně mýlí. Upozorňuje na selhání klasické školy při přemostění mezery mezi teoriemi úrokové míry v pojednáních o teorii hodnoty a pojednáních o penězích. Toto je formálně v pořádku, alespoň ve vztahu k mnoha spisovatelům, ale pak přidává svůj názor, že rovněž neoklasická škola nedokázala splnit tento úkol. To naprosto nelze říci o Wicksellovi a tato část (str. 183) je velmi nepřesvědčivá.“[7]
Těžko se lze ubránit závěru, že Keynes, ve snaze dokázat vlastní originalitu a chybnost všeho, co se objevilo před ním, nepopsal poctivě Wickselův příspěvek a uklidňoval své svědomí pohrdlivými poznámkami jeho směrem.
6. „Rovnováha“ kostky ledu
Ačkoliv Keynes tvrdohlavě odmítá vzít do úvahy, že úrokové míry mají něco společného s reálnými faktory, jako jsou investiční příležitosti a časové preference, neustále se snaží najít nějaké spojení (viz oddíl VI kapitoly 17. a na jiných místech) s „úrovní zaměstnanosti“:
„Přehlížel jsem ovšem fakt [v Pojednání o penězích], že v jakékoliv společnosti jsou dle těchto definic, různé přirozené úrokové míry pro každou hypotetickou úroveň zaměstnanosti. A obdobně pro každou úroveň úrokové míry je zde úroveň zaměstnanosti, která je „přirozenou“ úrovní v tom smyslu, že systém bude v rovnováze s tímto úrokem a touto hladinou zaměstnanosti. … Tehdy jsem ještě neporozuměl tomu, že systém může být v rovnováze s menší než plnou zaměstnaností“ (str. 242-243).
Tato pasáž je jasně nesmyslná. Jak jsem již poukazoval dříve, je absurdní mluvit o „rovnováze s menší než plnou zaměstnaností“ protože to je zkrátka contradictio in adjecto. Absence plné zaměstnanosti neguje samotný koncept rovnováhy.
Možná nám analogie pomůže vyjasnit nejen proč je tento koncept rozporný, ale také proč Keynesiánci trvají na jeho uplatňování. Upusťte kostku ledu do sklenice s vodou. Kostka způsobí šplouchnutí a vlny na hladině vody. Nejprve se ponoří ke dnu, pak vyplave na povrch a ustálí se přibližně s jednou desetinou svého objemu nad vodní hladinou. Když se poté vodní hladina uklidní, tak zde máme něco, co připomíná „rovnováhu“ – nebo můžeme říci částečnou rovnováhu. Ale důvod, proč část vody zůstává nad hladinou je to, že tato voda je zmrzlá. Kompletní rovnováha nastane teprve tehdy, až led roztaje a vodní hladina se opět srovná na jednu úroveň. Zmražené mzdové sazby způsobují zmraženou nezaměstnanost. Když budou mzdové sazby rozmraženy, tak bude „plná“ zaměstnanost obnovena.
Možná není tak obtížné odhalit příčinu Keynesova špatného užití termínu „rovnováha“ a nekritického přijetí tohoto špatného užití mezi tolika jeho následovníky. Starší ekonomové uvažovali o rovnováze jako o skutečném stavu. Dávali do kontrastu období „stability“ a „narušení“, období „rovnováhy“ a období „přechodu.“ Ovšem živá ekonomika se nachází vždy v době „přechodu“ – naštěstí. Ekonomika, která by dosáhla naprosto „stabilní rovnováhy“ by nejenže přestala růst, ale přestala by se pohybovat.
Jediná rovnováha, o kterou se má smysl pokoušet, je dynamická rovnováha, ke které dochází díky konkurenci a volně se měnícím cenám a mzdám. Toto nesmíme zaměňovat se stavem, kterého lze dosáhnout, ale můžeme si to představit jako bod, ke kterému se budeme blížit nebo kolem kterého budeme oscilovat - jako hodinové kyvadlo, které neustále prochází pozicí vertikální rovnováhy, ale nikdy se v něm nezastaví, dokud hodiny běží.
Můžeme parafrázovat slavný aforismus Grovera Clevelanda, když řekneme, že ekonomická rovnováha je konceptem se kterým jsme konfrontováni, nikoliv podmínkou, kterou máme splnit. A přesto tento koncept není bez vztahu k realitě. Vždy existuje tendence směrem k rovnováze. Ekonomiku lze zaseknout a dlouhý čas držet v nerovnovážné pozici nezaměstnanosti, stejně jako lze zaseknout hodiny, když někdo vloží žvýkačku do jejich soukolí. Ale ani jeden z případů by neměl být nazván „rovnováhou.“
Nakonec ani neexistuje žádný takový funkční vztah mezi úrokovými mírami a úrovní nezaměstnanosti, jaký Keynes předpokládá. (Mimochodem ke svému předpokladu opět nedodává ani statistický důkaz ani žádnou logickou dedukci.) Jediný podstatný vztah, který Keynes neustále ignoruje, existuje mezi úrovní mezd a úrovní zaměstnanosti.
Úroková míra a úroveň zaměstnanosti jsou v jakékoliv skutečné situaci spojeny pouze ve stejném smyslu, v jakém existuje nějaké propojení mezi veškerými ekonomickými fenomény.
Pozn.:
1) A Guide to Keynes, str. 159-160.
2) A. P. Lerner, „The Essential Properties of Interest and Money,“ Quaterly Journal of Economics, květen 1952.
3) Alvin H. Hansen, A Guide to Keynes, str. 160.
4) Pokud někdo nebude uvažovat o poplatcích za skladování bavlny, obilí, drahých kovů atd. jako o „negativní úrokové míře.“ Ale nazývat poplatky za uskladnění a hlídání „negativní úrokovou mírou“ je svévolné a zbytečně matoucí.
5) Nebudu zkoumat případ, co by obnášelo, kdyby toto byla pouze „zajišťovací“ operace. To je zde irelevantní.
6) Shromážděné odkazy viz. Capitalism and the Historians, F. A. Hayek, (University of Chicago Press, 1954), a Ludwig von Mises, Human Action, (New Haven: Yale University Press, 1949), str. 613-619.
7) A Guide to Keynes, str. 151-152.