18. Nově zformulovaná obecná teorie
Kapitola XVIII
NOVĚ ZFORMULOVANÁ OBECNÁ TEORIE
1. Ekonomická provázanost
Keynesova 18. kapitola má název „Nově zformulovaná obecná teorie zaměstnanosti.“ Tato „nová formulace“ je navršením dalšího zmatku na zmatek.
Za předpokladu, že „jsme se nyní dostali do bodu, kdy můžeme spojit dohromady jednotlivá vlákna naší argumentace,“ si Keynes myslí, že „by mohlo být užitečné nyní vyjasnit, které prvky našeho ekonomického systému obvykle bereme jako dané, které jsou v něm závislé proměnné a které nezávislé proměnné“ (str. 245).
Ovšem ekonomický systém se skládá z lidských hodnocení, lidských rozhodnutí a jednání. Všechno v tomto systému je proměnné. Žádný vztah (pokud to nejsou jen dva způsoby jak vyjádřit tutéž věc) není konstantní. Nic není permanentně „dané.“ Cokoliv může být „nezávislou proměnnou“ v tom smyslu, že změna může mít svůj původ v kterémkoliv místě. A když změna na nějakém místě nastane, tak téměř všechny ostatní faktory na sobě navzájem závisí. Jsou provázané.
„Jako dané bereme [pokračuje Keynes] existující zručnost a početnost dostupné pracovní síly, existující kvantitu a kvalitu dostupného vybavení, existující stupeň technologií, rozsah konkurence, zvyky a chutě spotřebitelů… existující společenskou strukturu včetně sil… které determinují rozdělování národního příjmu. To neznamená, že bychom považovali tyto faktory za konstantní; ale pouze to, že na tomto místě a v tomto kontextu nebereme do úvahy účinky a následky změn v těchto faktorech“ (str. 245, kurzíva doplněna).
David McCord Wright konstatuje, že toto je ve skutečnosti první místo v Obecné teorii, kde nám Keynes odhaluje „základní předpoklady, na nichž staví svůj fundamentální model“; a používá kurzívu v předchozím citovaném odstavci aby zdůraznil, že „v základním modelu na kterém spočívá Keynesiánský systém jsou vynechány téměř veškeré dynamické společenské síly.“[1]
Frank H. Knight, poté, co citoval tutéž pasáž a také pasáže z následujících stran (str. 246-247) na kterých Keynes deklaruje: „Tudíž můžeme někdy považovat naše konečné nezávislé proměnné skládající se z“… etc., paušálně okomentoval celý Keynesiánský systém:
„Snad je dostatečně zřejmé, že když je člověk ochoten přijmout předpoklady tohoto druhu – společně s těmi, na které jsme poukazovali dříve, jmenovitě že vždy existuje rozsáhlá nezaměstnanost, že mzdy a ceny nesmí klesat (ale mají volnost růst), že výši mezd neovlivňuje nabídka na pracovním trhu, že cena kapitálové služby závisí výlučně na spekulativním vztahu veřejnosti k penězům (tj. k obecné cenové hladině) a množství peněz je arbitrárně určováno příkazy centrální bankovní autority zcela neovlivněné úsporami nebo poptávkou po kapitálu – tak onen člověk jistě nebude mít žádný problém revolucionarizovat ekonomickou teorii jakýmkoliv způsobem nebo najít zdůvodnění pro jakoukoliv politiku, kterou shledává přitažlivou.“[2]
Na téže straně Keynes pokračuje: „Rozdělení determinantů ekonomického systému do dvou skupin – na dané faktory a nezávisle proměnné – je samozřejmě docela arbitrární z jakéhokoliv objektivního hlediska“ (str. 247). To je pravda a kdyby se této pravdy Keynes držel jasně a konzistentně, tak by Obecná teorie nemusela být napsána. Co je „dané“, co je „závislá proměnná“ a co „nezávislá proměnná“ zcela závisí na problému, který máme řešit.
Ekonomická analýza spočívá na ustanovování a testování hypotéz. Ptáme se například: pokud a a b bude dané, jaká bude hodnota c, či pokud se a a c změní, jaký účinek to bude mít na b, etc.
Základním příkladem samozřejmě je vztah mezi nabídkou, poptávkou a cenou. Pokud je „nabídka“ ve smyslu nabízené množství a „poptávka“ ve smyslu poptávaného množství, tak změna v jednom z těchto tří faktorů povede ke změně v druhých dvou. Jinými slovy pokud je jeden z těchto tří faktorů hypoteticky „nezávislou proměnnou“, pak druhé dva se stávají pro účely řešení konkrétního zkoumaného problému „závisle proměnnými.“
Pokud je nabídka užita ve smyslu nabídkové „křivky“ a poptávka ve smyslu poptávkové „křivky,“ pak by ortodoxní ekonomická analýza řekla, že změna v jedné nezpůsobí změnu v druhé, ačkoliv změnu ceny; a že za podmínky dokonalé konkurence se cena nemění nezávisle, ale pouze v důsledku změny v poptávkové křivce nebo nabídkové křivce nebo obojím. Toto je samozřejmě pouze důsledkem definice užitých termínů, kdy např. „poptávková křivka“ je křivka ceny a poptávaného množství.
V každém případě pro ekonomii je charakteristické, že co je „dáno“ je určeno podstatou řešeného problému. Závěry ohledně toho, co je závislá a co nezávislá proměnná a co je příčinou a co následkem jsou vyvozeny podle toho, jaké hledisko na věc si zvolíme.
V komentáři o 18. kapitole se tudíž nebudu pouštět do detailní analýzy faktorů, které Keynes pokládá za „nezávisle proměnné“ a „závisle proměnné“ respektive co pokládá za příčinu a co za následek. Jeho hledisko je podle mého mínění arbitrární a nepřesvědčivě zvolené a někdy zcela jasně obrací příčinu a následek.
Krátký komentář k některým konkrétním větám či pasážím se ovšem zdá vhodný.
„V ekonomickém rámci, který pokládáme za daný, závisí národní příjem na objemu zaměstnanosti, i.e. na kvantitě úsilí věnovaného současné produkci, v tom smyslu, že existuje unikátní korelace mezi těmito dvěma veličinami (str. 246). Naším současným cílem je objevit, co je určujícím pro národní příjem v daném ekonomickém systému a (což je téměř totéž) objem zaměstnanosti“ (str. 247).
Národní příjem zcela jistě není totožný s objemem zaměstnanosti. Ani mezi nimi není žádná „unikátní korelace“. Spojené státy s vysokou nezaměstnaností budou mít daleko vyšší příjem (celkový nebo per capita) než Indie nebo Čína s plnou zaměstnaností. A ani v rámci jednoho státu se zaměstnanost a příjem nepohybují nezbytně v přímé úměře. Když nezaměstnanost klesá, produktivita na jednoho pracovníka může mít tendenci k poklesu. Když nezaměstnanost roste, tak může mít produkce tendenci k růstu. To je částečně dáno tím, že když se objevuje nezaměstnanost, bývají to zpravidla ti nejméně efektivní pracovníci, kteří jsou propuštěni jako první, a když zaměstnanost stoupá, tak to jsou ti méně efektivní (než ti, kteří již pracují), co musí být přijati. Navíc když je zaměstnanost vysoká a nová pracovní místa lze snadno získat, tak může poklesnout pracovní úsilí určitých zaměstnanců, zatímco když je práce nejistá, tak se jejich individuální úsilí zvyšuje.
Zavádění nějakého technického zlepšení může znamenat substituci strojů za lidskou práci. Pak může nezaměstnanost dočasně vzrůst bez jakéhokoliv odpovídajícího poklesu produkce (či celkového příjmu). V jiném případě může nastat podstatné zvýšení produkce bez nějaké změny v objemu zaměstnanosti. „Objem zaměstnanosti“ neznamená nezbytně „kvantitu úsilí věnovaného současné produkci.“ Část úsilí věnovaného produkci se zaměřuje na kapitálová vylepšení, lepší vedení, lepší vyvážení struktury produkce, tec. „Plná zaměstnanost“ může zakrývat velikou neefektivitu v produkci, špatné investice, nevyvážený výstup a laxnost. To vše Keynes konzistentně ignoruje.
„Změny v míře spotřeby jsou obecně řečeno ve stejném směru (ačkoliv v menším objemu) jako změny v míře příjmu.“ (kurzíva původní, str. 248). Jinými slovy když příjem člověka roste, tak více spotřebovává; čím více roste tím více spotřebovává a když klesá, tak spotřebovává méně. Vskutku ohromný objev, který si zasluhuje veškerou kurzívu, jímž ho Keynes může zdůraznit.
2. „Stabilní“ nezaměstnanost
Keynesova argumentace vede k logickým závěrům, že musí existovat ohromné fluktuace v cenách a zaměstnanosti. Ale tyto ohromné fluktuace nejsou ve skutečnosti nikde vidět. Ovšem místo závěru, že je chyba v jeho analýze, dospívá Keynes k tomu, že je cosi nelogického na ekonomické realitě. Rozvíjí teorii záhadných stabilizujících sil.
„Konkrétně je podivuhodnou charakteristikou ekonomického systému, ve kterém žijeme, že ačkoliv je vystaven závažným fluktuacím ve vztahu k výstupu a zaměstnanosti, není násilně nestabilní. Vskutku se zdá schopen zůstávat v chronickém stavu subnormální aktivity po dlouhé časové období aniž by v něm byly znatelné tendence ať už ke zotavení nebo k totálnímu kolapsu. Navíc důkazy naznačují, že plná, nebo skoro plná zaměstnanost je výjimečným a krátkodobým stavem“ (str. 249-250).
Toto je unáhlená generalizace relativně krátké a výjimečné zkušenosti. Podmínky relativně „stabilní nezaměstnanosti“ existovaly ve Spojených státech přibližně od roku 1931 do roku 1939. V Británii se projevily o něco dříve, již okolo roku 1925. Základní důvody byly obdobné. Britská libra sterlingů, bez zlatého krytí, spadla z předválečných 4,86$ na 3,18$ v únoru 1920. Poté se pod dojmem očekávaného návratu ke zlatu silně zotavovala, až na konci roku 1924 byla asi 10% pod svou předválečnou zlatou paritou. Ovšem ceny a mzdy byly přizpůsobeny vyšším inflačním úrovním a nižší hodnotě libry. V dubnu 1925 se Británie rozhodla vrátit se ke zlatu ve staré paritě. Toto rozhodnutí by nebylo takovou katastrofou, kdyby Britské obchodní kruhy a odbory rozpoznaly jeho implikace, tedy to, že mzdy a ceny budou muset opět klesnout, aby se vykompenzovalo domácí i mezinárodní posílení libry. Ovšem odborové svazy v Británii se neoblomně stavěly proti jakémukoliv nominálnímu poklesu mezd. Právě to, že odbory v Británii prováděly tu politiku, které Keynes aplauduje v Obecné teorii, způsobilo onen stav „stabilní nezaměstnanosti“, který pokládá za permanentní atribut „ekonomického systému ve kterém žijeme.“
Totéž platí i pro Spojené státy. Dlouhodobá masová nezaměstnanost byl specifický fenomén třicátých let dvacátého století. Následkem válečné inflace v První světové válce byl index velkoobchodních cen v květnu 1920 na 248% úrovně z roku 1913. Pak přišel ten největší pokles cen, o kterém máme záznamy. Do srpna následujícího roku (1921) klesl index velkoobchodních cen na 141. Výsledkem byla dočasná velká nezaměstnanost. Ovšem mzdy byly tehdy naštěstí ještě dost flexibilní. Když srovnáme mzdy a ceny mezi lety 1920 a 1922, zjistíme, že ceny v průměru klesly o 38% a hodinové mzdy v průměru o 11%. To pro přizpůsobení stačilo. Na jaře 1923 dosáhly Spojené státy nových rekordních úrovní průmyslové výroby a další růst byl omezován nedostatkem pracovních sil v mnoha odvětvích.[3]
Krátce řečeno, „stabilizovaná“ nezaměstnanost ve Spojených státech ve třicátých letech a v Británii ve druhé půli dvacátých a ve třicátých letech nebyla permanentní charakteristikou „ekonomického systému v němž žijeme.“ Byla to dočasně zmražená situace v důsledku nepružnosti mezd směrem dolů, kterou Keynes tolik obhajuje. Nebyl to následek laissez faire, ale následek odborářské politiky podpořené vládní politikou. A nebyla to „rovnovážná nezaměstnanost“, což je contradictio in adjecto, ale nezaměstnanost zmrazená odmítnutím přizpůsobit se.
3. Poptávka po práci je pružná
„Když nastává změna v zaměstnanosti, peněžní mzdy mají tendenci měnit se stejným směrem, ale nikoliv ve stejném rozsahu ke změně v zaměstnanosti; i.e. průměrné změny v zaměstnanosti nejsou spojené s velkými změnami v peněžních mzdách“ (str. 251).
Toto je typický případ, kdy Keynes obrací příčinu a následek. Nejvýznamnějším vztahem ve většině situací je účinek jaký má změna mzdových sazeb na zaměstnanost. Viděno z této strany má zaměstnanost samozřejmě tendenci měnit se v opačném směru než mzdové sazby. Pokud existuje dlouhodobá masová nezaměstnanost jako následek zmrazených mzdových sazeb (nadměrných ve vztahu k cenám a mezní produktivitě práce), pak pokles těchto mzdových sazeb k rovnovážnému bodu by znamenal růst zaměstnanosti. Pokud jsou to ceny a nikoliv mzdy, co je nad svou rovnovážnou úrovní, nebo pokud mzdy z nějaké příčiny klesly pod svou rovnovážnou úroveň, tak by zvýšená poptávka po zboží při poklesu jeho ceny, nebo zvýšená poptávka po práci z důvodu nízkých mzdových sazeb, znamenaly růst jak zaměstnanosti tak mzdových sazeb. V tomto speciálním případě by Keynesův vztah platil. Ale toto je relativně vzácná a krátkodobá situace. Mnohem častěji je to přizpůsobení směrem dolů u mzdových sazeb (nebo postupný nárůst v produktivitě) co přinese zvýšení zaměstnanosti.
Krátce řečeno, co se stane závisí na původní situaci, ve které začínáme; na předpokladech ohledně výchozího stavu nerovnováhy. Ovšem Keynes téměř nikdy explicitně nevyslovuje svoje výchozí předpoklady. Neustále předkládá abnormální situace jako normální nebo beznadějně motá všechno dohromady když stav nerovnováhy nazývá stavem rovnováhy.
Keynes má pravdu, ačkoliv nikoliv z důvodů, které nám předkládá, když tvrdí, že „mírné změny v zaměstnanosti obvykle nejsou provázeny velkými změnami v peněžních mzdách“ (str. 251). Jasnějším způsobem jak to vyjádřit je říci, že relativně malé změny v mzdových sazbách mohou způsobit relativně velké změny v zaměstnanosti. Paul Douglas ve své statistické studii dospěl k závěru, že poptávka po práci je vysoce elastická – že 1 procentní pokles mezd může znamenat 3 až 4 procentní růst zaměstnanosti.[4] (Což rovněž znamená, že za stejných okolností nárůst mezd o 1 procento způsobí 3 až 4 procentní zvýšení nezaměstnanosti.) Nezávisle na něm dospěl A. C. Pigou k obdobnému závěru.[5]
(Osobně si nemyslím, že je možné přesně změřit cenovou elasticitu, ať už statisticky nebo matematickou dedukcí, u jakékoliv komodity či služby. Lepším pojmenováním pro „elasticitu“ poptávky je citlivost (responsiveness). Tak je alespoň jasné, že je řeč o rozhodnutí a jednání zaměstnavatelů či zákazníků a ne o nějaké inherentní kvalitě komodity samotné. Ovšem změna ceny nemůže být nikdy pokládána za jedinou příčinu změny v poptávaném množství, protože další podmínky nikdy nezůstávají stejné, tak „elasticita“ či citlivost poptávky není přesně změřitelná. Ovšem praktická politika může být ospravedlnitelně založena na tom, co se jeví být jako docela pevný vztah.)
4. Stabilizovat mzdové míry nebo zaměstnanost?
„Pokud by konkurence mezi nezaměstnanými dělníky vždy vedla k velikému poklesu peněžních mezd, pak by nastala velká nestabilita cenové úrovně. … Mzdová jednotka by mohla neomezeně klesat až by dosáhla bodu, kdy by efekt nadbytku peněz vzhledem k mzdové jednotce na úrokovou míru byl dostatečný k obnově úrovně plné zaměstnanosti“ (str. 253).
V této pasáži existuje více omylů než by pravděpodobně měl čtenář trpělivost prozkoumávat. Keynes se očividně snaží dokázat, že kdyby existovala volná konkurence mezi dělníky, na místo odbory a zákony vynucované neflexibility směrem dolů, tak by výsledkem byla netolerovatelná a neomezená oscilace v cenách.
Toto tvrzení je přesně tak absurdní, jak zní. Změna v cenách přichází obvykle jako první a je určující pro změnu v mzdových sazbách a nikoliv vice versa. Když stojíme před touto volbou, tak je daleko lepší mít velké oscilace v cenách než velké oscilace v produkci a zaměstnanosti. Pokus „stabilizovat“ ceny zemědělských produktů měl v Americe velmi dramatické následky, kdy se neprodejné přebytky hromadily ve vládních skladech. Pokus stabilizovat mzdy pak vedl k tomu, že se nezaměstnaní dělníci hromadili na seznamech příjemců podpor v nezaměstnanosti. Nedokážeme stabilizovat ekonomiku tím, že uměle udržujeme vysoké mzdy a ceny. Tím jí pouze destabilizujeme a vytvoříme přesně tu masovou nezaměstnanost, kterou si Keynes přeje vyléčit.
Je příznačné, že Keynesiánci si netroufají aplikovat svoji teorii oběma možnými způsoby. Nenaléhají na to, aby mzdové sazby byly drženy nízko, když ceny rostou, aby stabilizovali cenovou hladinu tím, že jí zase stáhnou dolů.
Keynesovy teorie jsou použitelné jen jako odborářská propaganda. Jejich předstíraná „vědeckost“ je pouhé šarlatánství.
Ve výše citované pasáži na str. 253 Obecné teorie se Keynes zmiňuje o efektu, jaký by měl pokles mzdových sazeb na úrokovou míru. Samozřejmě propojenost všech cen (a jak mzdové sazby tak úrokové míry jsou v širším smyslu „cenami“) je taková, že by se dal nalézt nějaký vliv ve změně mzdových sazeb na změnu úrokové míry. Ovšem tato propojenost je natolik komplexní a přitom natolik nepřímá, že by její prozkoumání vyžadovalo dlouhé a v tomto okamžiku z větší části irelevantní pojednání.
Již jsme viděli, že Keynes zastával chybnou teorii úroku. Brzy se podíváme na chyby v jeho teorii mzdových sazeb, teorii peněz a úvěru a teorii cen.
Pozn.:
1) Science, 21. listopad 1958, str. 1259.
2) The Canadian Journal of Economics and Political Science, únor 1937, str. 120-121.
3) Pro přesnější výčet toho, co se dělo s cenami, mzdami a produkcí v Británii a Americe během dvacátých a třicátých let viz Benjamin M. Anderson, Economics and the Public Welfare (New York: Van Nostrand, 1949).
4) Paul H. Douglas, The Theory of Wages (New York: Macmillan, 1934), str. 113-158 a 501-502.
5) A. C. Pigou, The Theory of Unemployment (Londýn: Macmillan, 1933).