23. Návrat k merkantilismu?
1. „Nechť je zboží domácí“Měl jsem již v této knize příležitost několikrát poukázat na to, že hlavní myšlenky představené Keynesem v jeho Obecné teorii mají k pokrokovosti či originalitě daleko a jsou spíše návratem starších a primitivnějších myšlenek. A ačkoliv v předmluvě k Obecné teorii Keynes sám sebe chválí za „kráčení po neznámých cestách“ a „únik od starých myšlenek,“ začíná si v průběhu Obecné teorie postupně uvědomovat, že se ve skutečnosti pohybuje ve svých základních tvrzeních nazpět až k předklasickému ekonomickému myšlení sedmnáctého století, a že jeho myšlenky se pozoruhodně podobají myšlenkám merkantilistů. V kapitole 23 tuto podobnost uznává přímo a explicitně; bere ji ale jako potvrzení pravdivosti svého „nového“ pohledu!
Při odmítání klasického pohledu na volný obchod se domnívá, že bude „nejpoctivější“ předložit úryvek ze své vlastní konverze:
„Ještě v roce 1923, jako věrný žák klasické školy, který v té době nepochyboval o tom, čemu byl učen, a přesvědčen, že v této záležitosti nemám rezerv, jsem napsal: „Pokud existuje věc kterou protekcionismus nemůže, pak je to vyléčení nezaměstnanosti… Existují určité argumenty pro protekcionismus založené na zajištění možných avšak nepravděpodobných výhod, na které neexistuje jednoduchá odpověď. Ale tvrzení o zaměstnanosti obsahuje protekcionistický omyl v jeho největší a nejhrubší formě.“[1] (str. 334).
Keynes mohl citovat i daleko radikálnější chválu volného obchodu, kterou sepsal jenom o několik měsíců dříve pro Manchester Guardian Commercial Suplement ze 4. ledna 1923:
„Musíme se držet volného obchodu, v jeho nejširší interpretaci, jakožto nedotknutelného dogmatu, proti němuž není povolena žádná výjimka, kdykoliv je rozhodnutí na nás. Musíme se ho držet i tehdy, kdy se nám nedostane recipročního zacházení a i v těch vzácných případech, kdy by jeho porušení pro nás znamenalo přímou ekonomickou výhodu. Musíme se držet volného obchodu jakožto principu mezinárodní morálky a nejen jako doktríny ekonomicky výhodné.“[2]
Tyto citace jsou zajímavé hlavně pro ilustraci Keynesovy intelektuální virtuozity a nestability. Uměl být stejně výmluvný a brilantní na obou stranách barikády. Ačkoliv zavrhuje svoje přesvědčení o volném obchodu v Obecné teorii, vydané 1936, zavrhl je ještě daleko důrazněji v článku pro Yale Review v létě 1933. Zde oznámil opuštění svých dřívějších volnotržních ideálů a vyjádřil otevřené sympatie „s těmi, kdo chtějí minimalizovat raději než maximalizovat ekonomické propojení mezi národy.“
„Nechť je zboží domácí, kdekoliv je to racionálně možné,“ pokračuje Keynes, „a nejdůležitější je, aby finance byly primárně národními… Větší míra ekonomické izolace a národní soběstačnosti, než existovala mezi zeměmi v roce 1914, by mohla posloužit věci míru spíše než naopak.“ (Tato víra musela utrpět ránu se začátkem Druhé světové války o šest let později. Je historickou ironií, že Keynes napsal tato slova právě v době, kdy nacistické Německo zahájilo svou politiku autarkie.)
V tomto článku Keynes alespoň rozeznal, že „národní soběstačnost a plánovaná ekonomika“ jdou logicky ruku v ruce, zatímco plánování a mezinárodní volný obchod nikoliv. V Obecné teorii toto připouští méně explicitně.
Jako další příklad Keynesovy intelektuální nestability by se dal uvést jeho „opětovný příklon k volnému obchodu na sklonku jeho života,“ o němž mluví jemu naklonění životopisci.[3]
Ale hlavním záměrem zde není poukazovat na mnohé Keynesovy změny názorů v průběhu jeho života, ale prozkoumat, která z jeho myšlenek je správná a kde se mýlí. A pozice, kterou zaujímá v Obecné teorii ohledně volného obchodu a protekcionismu, je neobhajitelná.
Začíná s tím, co mu připadá jako „zrnko vědecké pravdy v merkantilistické doktríně“ (str. 335). Připouští, že „výhody vyzdvihované [merkantilisty] jsou zjevně národními výhodami a je nepravděpodobné, že by přinesly prospěch světu jakožto celku“ (str. 335). Ale zapomíná dodat, že merkantilisté sami připouštějí, že všechny jejich politiky jsou typu „ožebrač sousedy“ a mohou pouze poškodit svět jako celek, pokud by byly univerzálně aplikovány. A odmítá připustit, že typické merkantilistické politiky – a hlavně protekcionismus – poškozují i (a v mnoha případech hlavně) národ, který se o ně sám pokouší. Jelikož v tomto národě jsou spotřebitelé nuceni platit více za produkty, které si přejí, než by jinak museli platit, nebo jsou zbaveni těchto produktů úplně. Protekcionismus vytváří domácí průmyslová odvětví, která jsou méně efektivní, než odpovídající odvětví zahraniční, za cenu poškození těch odvětví, která jsou efektivnější než odpovídající odvětví zahraniční.
Keynes se s tímto vypořádává zkratkovitým a neupřímným způsobem: „Výhody mezinárodní dělby práce jsou skutečné a podstatné, ačkoliv je klasická škola velmi přecenila“ (str. 338). Ale nikdy čtenáři explicitně neřekne, jaké ty výhody jsou. Když jsou totiž jedna po druhé vyslovovány, tak začne být evidentní, že dokonce i někteří z autorů „klasické školy“ je ve skutečnosti dostatečně nedocenili.
Keynes vyslovuje a přijímá prakticky veškeré pradávné a již dlouho vyvrácené omyly merkantilistů. Jejich vyvrácení můžeme bezpečně ponechat na Adamu Smithovi, Ricardovi, Bastiatovi, Millovi, Henrym Georgovi, Williamu Grahamu Sumnerovi, Taussigovi a stovkách dalších. Opravdu není zapotřebí tím procházet zase a zase znovu v každé generaci či dekádě.
Nebo ano? Co udržuje merkantilistické chyby naživu navzdory stovkám vyvrácení, jsou (1) partikulární krátkodobé zájmy určitých výrobců v každé zemi, kteří vždy mají prospěch z toho, když je omezena konkurence, ale pouze ta proti nim samotným; a (2) neustálá neschopnost mnoha lidí porozumět dlouhodobým účinkům navrhované politiky. Umění ekonomie spočívá v pohledu nejen na okamžitý, ale na dlouhodobý účinek nějakého činu nebo politiky; spočívá ve sledování následků této politiky nejen na jednu skupinu, ale na všechny skupiny.[4]
2. Průběžná poznámka o průběžných poznámkách
Dobře se zde bude hodit udělat průběžnou poznámku o některých Keynesových průběžných poznámkách.
„Tíha mojí kritiky [sděluje nám] je zaměřena proti neadekvátnosti teoretických základů doktríny laissez-faire, na které jsem vyrůstal a kterou jsem po mnoho let vyučoval - proti tvrzení, že úroková míra a množství investic se samoregulují na optimální úroveň, takže zabývat se obchodní bilancí je čistou ztrátou času. Protože my, akademičtí ekonomové, jsme vinni troufalou chybou, když jsme nakládali jako s dětinskou posedlostí s tím, co bylo po staletí hlavním zájmem praktického vládnutí.“ (str. 339)
Co tímhle chce říci? Ve svobodné ekonomice jsou úroková míra a množství investic (pokud nedojde k vládním zásahům do nabídky peněz a úvěrů) stejným tržním fenoménem, jako je cena a množství prodaného mléka. Jsou samoregulující se stejně jako kterákoliv jiná cena nebo prodané množství. Samoregulují se ve vztahu k současné nabídce a současné poptávce úplně stejným způsobem. Klasická teorie má za to, že na volném trhu ceny, mzdy, úrokové míry, množství prodejů a množství investic inklinují k, či oscilují okolo (hypotetické a neustále se měnící) rovnovážné úrovně. Klasická teorie nikdy netvrdila, že jsou trvale nastaveny na „optimální úroveň“ – pokud tato fráze má znamenat nějakou ideální úroveň. To by vyžadovalo předpoklad dokonalé předvídavosti ze strany nakupujících a prodávajících, věřitelů, dlužníků a podnikatelů. Klasická teorie nikdy nepředpokládala dokonalou předvídavost. Člověk se táže, jestli to není náhodou Keynes, kdo je vinen „troufalou chybou“ když tak pyšně odmítá to, co nejlepší ekonomové učili po dvě století.
Keynesův útok na volné úrokové míry je ve skutečnosti útokem na volný trh a volné podnikání obecně. Ihned v dalším odstavci popisuje volný trh jako „působení slepých sil“ (str. 339). „V současné době,“ pokračuje, „se bankéři v Londýně mnoho naučili a člověk tak může doufat, že ve Velké Británii již nikdy nebude použita technika bankovních sazeb na ochranu zahraniční bilance v podmínkách, ve kterých by způsobila domácí nezaměstnanost“ (str. 339).
Do roku 1957 se ovšem bankéři zase poučili o něčem jiném. Poučili se o tom, že Keynesovy teorie nefungují a po dvaceti letech politiky levných peněz musela Bank of England zvýšit diskontní sazbu na 7 procent – aby zbrzdila inflaci a chránila zahraniční bilanci. Ale svět jen pomalu začíná zjišťovat, že nadměrné mzdové sazby způsobují nezaměstnanost za jakýchkoli podmínek. A jsou to přesně nadměrné mzdové sazby, na které Keynes zapomíná ukázat obviňujícím prstem. Jeho fackovacím panákem je úroková míra.
Dokonce zachází tak daleko, že v poznámce píše: „Léčba elastickou mzdovou jednotkou, kdy je na depresi odpovězeno redukcí mezd, je náchylná k tomu … být prostředkem našeho obohacení na úkor našich sousedů“ (str. 339). Jak může poškodit sousedy, když jim nabídneme zboží za nižší ceny, nebo jak může poškodit pracující snížení mzdových sazeb na rovnovážnou úroveň, která maximalizuje zaměstnanost a jejich celkový příjem, to nechám vysvětlovat Keynesiánce. V každém případě Keynes skončil merkantilistickým závěrem, že trh nikdy nemůže být ponechán volný a vláda musí kontrolovat prakticky vše:
„V intenzivním zájmu [merkantilistů] o snížení úrokových sazeb prostřednictvím zákonů o lichvě byla moudrost… i v jejich připravenosti v poslední instanci obnovit peněžní zásobu devalvací, když se stala jasně nedostatečnou v důsledku nepříznivé zahraniční bilance, růstu mzdové jednotky, nebo jakékoliv jiné příčiny“ (str. 340).
Prakticky veškerá Keynesiánská medicína – zvláště arbitrární určování úrokových měr a inflace měny – byla, podle Keynesových vlastních slov, známá a byla praktikována merkantilisty sedmnáctého století a dříve.
„Nová ekonomie“ se tedy ukázala být jen exhumací pradávných a vyvrácených chyb.
3. Moudří merkantilisté, hloupí ekonomové
Místo toho, aby ho znepokojilo zjištění, že jeho „nové“ a „průkopnické“ myšlenky se shodují s myšlenkami merkantilistů sedmnáctého století, Keynes se zdá být tímto objevem potěšen a utvrzen ve své pravdě:
„Merkantilisté nikdy nepředpokládali, že existuje samoregulační tendence, díky které úrokové míry dosáhnou patřičné úrovně. Naopak zdůrazňovali, že přemrštěné úrokové míry jsou hlavní překážkou růstu bohatství; a dokonce si byli vědomi toho, že úrokové míry závisí na preferenci likvidity a množství peněz. Zabývali se jak snížením preference likvidity tak zvýšením množství peněz a několik z nich jasně vyjádřilo, že jejich zájem na zvýšení množství peněz v zemi je dán jejich touhou snížit úrokovou míru“ (str. 341).
Keynes byl okouzlen zjištěním, že jeho hlavní chyby byly anticipovány filosofem Johnem Lockem již v roce 1692: „Velký Locke byl asi prvním, kdo abstraktně vyjádřil, při své kontroverzi s Pettym, vztah mezi úrokovou mírou a množstvím peněz“ (str. 342). Důvod, proč Locke také chybně předpokládal tento vztah byl v tom, že stejně jako Keynes pokládal úrokovou míru za čistě peněžní fenomén. Ale Locke měl alespoň omluvu, že žil a zemřel dříve, než vznikla klasická ekonomie a daleko dříve, než se objevila pojednání o úroku od Böhm-Bawerka nebo Irvinga Fishera, ale dokonce ještě dříve, než vyšla klasická esej Davida Huma „O úroku“ v roce 1741. Hume byl mezi prvními, kdo poukázal na to, že „úroková míra … není odvozena od množství drahých kovů“ – čímž samozřejmě ve své době myslel množství peněz.
„Merkantilisté [pokračuje Keynes] neměli žádné iluze co se týče nacionalistického charakteru svých politik a jejich tendencí vést k válce. Byla to národní výhoda a relativní síla, k níž přiznaně směřovali. Můžeme je kritizovat za jejich očividnou lhostejnost, se kterými přijali tyto nevyhnutelné následky mezinárodního peněžního systému. Ale intelektuálně je jejich realismus daleko hodnotnější než zmatené myšlení současných obhájců mezinárodního zlatého standardu a laissez-faire v mezinárodním půjčování, kteří věří, že jsou to přesně tyto politiky, které nejlépe podpoří mír.“(str. 348).
Toto je počátek série těsně propojených paradoxů a protiřečení si, kterými chce Keynes slavně dokázat, že nacionalismus je nejlepším internacionalismem, že nepřátelské politiky přinášejí mír a přátelské politiky válku, že mezinárodní měnová stabilita a volný obchod přinášejí nestabilitu a chaos zatímco nacionalismus a autarkie přinášejí mezinárodní stabilitu a prosperitu.
Poté, co ve výše citované pasáži naznačil, že nacionalistické politiky a politiky zaměřené na „ožebračení sousedů“ jsou „realistické,“ a že mezinárodní zlatý standard a svoboda půjčování a obchodu vedou spíše k válce než k míru, Keynes pokračuje:
„Jelikož v ekonomice jsou peněžní kontrakty a zvyky více méně zafixované po jisté časové období, zatímco množství peněz v oběhu a domácí úrokové míry jsou primárně určeny platební bilancí…“ (str. 348). Zde Keynese musím přerušit a poukázat na to, že očividně zaměňuje příčinu a důsledek. Platební bilance je sama velice ovlivněna a z větší části určena relativními úrokovými mírami u různých národů, relativní změnou v množství peněz u jednotlivých národů a relativními změnami specifických cen. Platební bilance je ve skutečnosti daleko častěji determinována těmito změnami než jsou ony následkem platební bilance.
Pokračujme od místa, kde jsem Keynese přerušil. Dále prohlašuje, že za těchto podmínek
„neexistují žádné ortodoxní prostředky, dostupné autoritám, kterými by se dala snížit domácí nezaměstnanost s výjimkou snahy o přebytek vývozu a dovoz měnového kovu na úkor sousedů. Nikdy v dějinách neexistovala metoda, která by tak efektivně vedla každou zemi do konfliktu s jejími sousedy, jako mezinárodní zlatý (nebo dříve stříbrný) standard. Jelikož díky němu domácí prosperita zcela závisí na konkurenčním boji o trhy a o drahé kovy“ (str. 348-349).
Tato pasáž ilustruje hlavně to, jak zcela merkantilistickým se stalo Keynesovo myšlení a jak chabé a nejisté bylo jeho pochopení klasické teorie. V mezinárodním zlatém standardu a za předpokladu volného obchodování není dovoz zlata Alfavií o nic víc na „úkor“ Betávie, než je dovoz obilí Betávií na úkor Alfavie. Stejně jako jednotliví obchodníci v každé zemi si mohou přát vyměnit peníze za obilí a vice versa, tak i jeden obchodník z Alfavie může vyměňovat svoje obilí za peníze s jiným obchodníkem z Betávie. Transakce se odehraje, protože na ní obě strany vydělají. Není na „úkor“ ani jednoho. Tvrdit, že „Alfavia“ získá zlato a „Betavia“ o zlato přijde je pouze merkantilistické zmatení jazyka. Transakce se odehrává mezi individuálními obchodníky. A předpokládat, že pouze osoba, která dostane peníze či zlato „získává“ a druhá osoba, která dostane zboží, „tratí“, je pouze dalším omylem.
Pravda, volný trh zahrnuje i „konkurenční boj o trhy.“ Stejný boj se ale odehrává i na domácích trzích. Americká a Německá ocelářská společnost mohou navzájem soutěžit o konstrukční zakázku v Itálii; ale jiné Americké a Německé ocelářské společnosti mohou soutěžit se svými krajany ať už o domácí nebo zahraniční zakázky. Je to merkantilismus, jak středověký tak současný, který vnímá to, co by mělo být soutěží mezi jednotlivci a firmami, jako boj mezi národy a kontinenty. A je to domácí manipulace s měnou, devalvace, kontrola zahraničního obchodu, importní kvóty a vysoké tarify, co vytváří mezinárodní antagonismus.
Co se týče „konkurenčního usilování o drahé kovy,“ tak by člověk stejně dobře mohl mluvit o konkurenčním usilování o švýcarské hodinky, německé fotoaparáty, francouzská vína, anglické čajové soupravy nebo americké psací stroje. Když chci cokoliv koupit, tak moje nabídka musí soutěžit s ostatními, kteří chtějí tutéž věc. Je snad Keynes proti konkurenci jako takové? Pokud ano, čím jí chce nahradit? Jeho návrh zní pouze nahradit meziosobní či mezifiremní konkurenci nacionalizovanou a politizovanou konkurencí. To by zvýšilo a nikoliv snížilo tlak na politiky ve stylu „ožebrač sousedy“ a sklon k obchodním a nakonec i opravdovým válkám.
„Když šťastnou náhodou byla nová nabídka zlata a stříbra hojná,“ pokračuje Keynes, „tak zápas [o drahé kovy] mohl být trochu oslabený“ (str. 349). Zde je další očividný omyl. Pokud by existovala hojnost vzácných kovů, tak by nebyly vzácné. Pokud by byla hojnost měnového kovu výhodou, tak by se logicky prosadil měděný standard nebo ještě lépe železný standard. V této poznámce je opomenut i ten nejzákladnější ekonomický princip, vztah mezi hodnotu a množstvím. (Pokud samozřejmě nemáme Keynesovu argumentu rozumět tak, že by bylo potřeba mít konstantní zlevňování vzácných kovů, aby nastal konstantní růst cen.)
Keynes pokračuje a přidává svoje špatné diskuzní zvyky ke špatné logice: „Úloha, kterou sehráli ortodoxní ekonomové, jejichž zdravý rozum byl nedostatečný, aby uhlídal jejich chybnou logiku, byla katastrofální až do posledního jednání“ (str. 349). Zde máme výsměch Adamu Smithovi, Ricardovi, Johnu Stuartu Millovi, Bastiatovi, Bastablemu, Marshallovi, Taussigovi a všem ostatním, kteří přispěli k rozšíření a vyjasnění teorie zahraničního obchodu; a to od muže, jehož vlastní zdravý rozum nedostatečně ohlídal jeho nelogiku. Člověk začíná mít podezření, že Keynesova reputace, stejně jako Shawova, spočívá z větší části na čisté drzosti.
A co na místo politik zastávaných ortodoxními ekonomy Keynes doporučuje? „Opak.“
„Je to politika autonomních úrokových měr, nedotčených mezinárodními zájmy, národní investiční programy zaměřené na optimální úroveň domácí zaměstnanosti, což je dvojnásob výhodné v tom smyslu, že to pomůže stejně tak nám i naším sousedům. A společným uplatňováním těchto politik všemi zeměmi dohromady bude možné mezinárodně obnovit ekonomické zdraví a sílu, ať už je měřená úrovní domácí zaměstnanosti nebo objemem mezinárodního obchodu“ (str. 349).
Takže takto údajně vypadá logika a zdravý rozum. Pokud bude každý národ provádět nacionalistickou politiku, bez ohledu na účinky této politiky na druhé národy, pokud se všichni budou snažit maximalizovat vývoz a minimalizovat nebo zakazovat dovoz, tak bude objem mezinárodního obchodu vyšší než kdy před tím! Pokud nám byrokraté zabaví naše úspory a zabrání nám investovat naše vlastní zdroje ze strachu, že bychom napáchali hrozný zmatek, budou mít dost znalostí k tomu, aby věděli kdy a kde je investovat tak, aby dosáhli optimální úrovně zaměstnanosti; pak budeme všichni žít v dokonale regulovaném ekonomickém ráji.
(Pro konkrétní příklady se podívejte, co se stalo s investičními programy britské vlády po skončení druhé světové války a na dějiny naší vlastní Reconstruction Finance Corporation.)
4. Náboženství státní kontroly
Ve čtvrtém a pátém oddíle 23. kapitoly, ve svém tažení proti doktrínám volného obchodu a tržní úrokové míry, pokračuje Keynes ve spílání klasickým ekonomům a chvále středověkých i současných peněžních pomatenců.
Klasická škola prý vytvořila „propast mezi závěry ekonomické teorie a selského rozumu. Mimořádným počinem klasické teorie bylo, že překonala pověry zastávané „obyčejným člověkem“ a zároveň byla chybná“ (str. 350).
Takové epigramy Keynes trousí velmi lehce. Mám podezření, že právě ony jsou hlavním zdrojem jeho pověsti, které se těší mezi vzdělanou veřejností jako „velký ekonom.“ Je ale úžasné, o kolik jsou příhodnější, pokud jsou obráceny proti Keynesovým vlastním teoriím. Určitě existuje ohromná propast mezi závěry Keynesiánské teorie a závěry „selského rozumu.“ Protože obyčejný člověk neznalý Keynesiánské ekonomie jistě v teorii předpokládá, pokud to v praxi nevykonává, že šetrnost je lepší než rozhazování; a Robinson Crusoe by bral jako danou věc, že jeho sklon k práci je pro zvýšení jeho blahobytu důležitější než jeho sklon ke spotřebě.
„Vzpomínám, jak se Bonar Law díval se směsí vzteku a zmatku do tváří ekonomů,“ píše Keynes, „protože popírali, co bylo očividné“ (str. 350). To znamená, že se Bonaru Lawovi zdálo, že popírají, co je očividné. Keynes by si měl připomenout poznámku jedné postavy v Shawově Saint Joan, když je vysvětlována teorie Pythágora, že země je kulatá o točí se kolem slunce: „Jaký je to blázen! Nedokáže snad používat vlastní oči?“
Keynes pokračuje vesele dál: „Člověka napadá analogie mezi vládou školy klasické ekonomické teorie a jistých náboženství“ (str. 350-351). Byl to Keynesův vlastní příspěvek, který „vymetl očividné“ (str. 351) a nahradil to Náboženstvím vládního utrácení, Náboženstvím peněžní inflace a Náboženstvím vládní kontroly s byrokraty jakožto veleknězi, kteří regulují množství, směřování a povahu investic s neomylnou moudrostí.
„Zbývá přidružená, byť odlišná záležitost, v níž po staletí, a vskutku i několik tisíciletí, osvícené mínění mělo za jistou a očividnou doktrínu, kterou klasická škola zavrhla jako dětinskou, ale která si zasluhuje rehabilitaci a úctu. Mám na mysli doktrínu, že úroková míra se sama nepřizpůsobuje nejvhodnější úrovni pro společenský pokrok, ale neustále má tendenci vystoupat příliš vysoko, takže moudrá vláda má zájem na její snížení předpisy a obyčeji a dokonce i vyvoláváním sankcí morálního zákona.“ (str. 351)
Zde si Keynes nesprávně vysvětluje klasickou teorii úrokových sazeb, a vskutku celou klasickou teorii cen obecně. Tato teorie netvrdí, že cokoliv je, je správné. Neříká, že dnešní převažující úrokové míry, vzniklé na volném trhu, jsou vždycky ty „správné,“ „nejvhodnější pro společenský pokrok“ – o nic více, než cena jakékoliv komodity nebo akcie na burze může být v konkrétním okamžiku ta „správná.“ Klasická teorie pouze tvrdí, že v dlouhém období volný trh, který odráží společná přání, hodnocení a jednání jednotlivců na tomto trhu působícím, je tou nejlepší metodou pro určení cen nebo úrokových měr, a ačkoliv není nikdy neomylný, je daleko blíže tomu přiblížit se optimálnímu společenskému pokroku než jakákoliv jiná metoda. Keynesův vlastní předpoklad je, že on a jeho přátelé – byrokraté ve státní správě - jsou daleko kompetentnější posoudit „správnou“ úrokovou míru než věřitelé a dlužníci jednající podle svých úsudků.
Je samozřejmě pravdou, že dlužníci vždycky považují úrokové míry za příliš vysoké, stejně jako dělníci vždycky pokládají své mzdy za příliš nízké, výrobci vždycky pokládají ceny za příliš nízké a spotřebitelé za příliš vysoké. Ale odvolávat se na tyto zaujaté pocity je politickou demagogií, nikoliv ekonomií.
„Opatření proti lichvě,“ pokračuje Keynes, „patří mezi ty nejpradávnější ekonomické praktiky, o kterých máme záznamy“(str. 351). To vskutku patří. Stejně jako ostatní formy vládní cenové kontroly od Chammurapiho zákoníku (cca 2 000 př.n.l.), přes edikty císaře Diokleciána (245-313 n.l.), a přes hrozivý zákon o maximu během Francouzské revoluce.[5] Ale je jistě podivné dovolávat se starobylosti hloupých ekonomických zákazů a předkládat ji v roce 1936 jako seriózní argument pro jejich obnovení.
„Destrukce podnětů k investování díky nadměrné preferenci likvidity,“ pokračuje Keynes, „byla ohromným zlem a prvotní brzdou růstu bohatství v antickém a středověkém světě“ (str. 351).
Zde je další názorná ilustrace toho, jak je Keynesovo myšlení pokřiveno nevhodnými termíny, které sám vynalezl. Co to je „nadměrná preference likvidity“, jestliže to není prostá absence „podnětů k investování“? Nebo snad jen jiné jméno pro tuto absenci? „Podnět k investování,“ podle Keynesovy definice, je podnět kupovat kapitálové zboží nebo jiná investiční aktiva. Takže preference kupovat (cokoliv) byla „zničena“ preferencí to nekupovat. Nedostatečné podněty k investování nebo nadměrná „preference likvidity“ jsou zkrátka jen dva způsoby, jak vyjádřit tutéž věc. To druhé není vysvětlením toho prvního. Je to pouze zopakování téhož jinými slovy.
Samozřejmě pokud budeme uvažovat o investorovi a věřiteli jako o dvou různých osobách (jak občas bývají), pak podnět k investování pro investora musí být o něco větší než jeho neochota si půjčit od věřitele, před tím, než se transakce může odehrát. Ti dva se musí dohodnout na úrokové míře, která jim oběma bude vyhovovat. Ale totéž platí pro každou transakci s každou komoditou. Podněty ke koupi akcií na burze (nebo koupi čehokoliv jiného) musí být dost vysoké, aby byla nabídnuta cena, která překoná zdráhání prodávajícího s prodejem. Jinak se transakce neuskuteční. Pokud je zdráhání jakéhokoliv obchodníka prodat zboží vyšší, než podněty zákazníka koupit toto zboží, tak zboží zůstane neprodáno dokud buďto prodávající nesníží svojí požadovanou cenu nebo kupující nebude ochoten zaplatit existující cenu. Můj odpor nakoupit na burze akcie za 75 může být překonán podnětem kupovat je za 70. Můj odpor prodat za 70 může být překonán při 75. Krátce řečeno, nákup a prodej, půjčování a půjčování si, může být vysvětleno podněty nebo zdráháním. Moje touha koupit si Buicka může být menší nebo větší než můj odpor k tomu vzdát se nezbytné hotovosti.
To ale nedává základy novému a revolučnímu pohledu na ekonomii. Termín „preference likvidity“ nevysvětluje úroveň úrokových měr o nic lépe, než by termín „preference vajec“ vysvětlil cenu vajec. Vysvětlení úrovně úrokových měr jako zdráhání vzdát se hotovosti vůbec nedokazuje, že je úroková míra chronicky příliš vysoká, stejně jako by vysvětlení ceny šperků jako zdráhání klenotníků rozloučit se s nimi nedokazovalo, že šperky jsou chronicky předražené.
Nenamáhal bych se vysvětlovat tyto elementární základy v takovém rozsahu, pokud by nebyly neustále popírány v knize, kterou dominantní akademičtí ekonomové dneška považují za největší ekonomické zjevení dvacátého století.
„Nyní považuji tyto debaty [pokračuje Keynes a mluví o debatách ve středověké církvi] za poctivou intelektuální snahu udržet oddělené to, co klasická teorie beznadějně splácala dohromady, totiž úrokové míry a mezní efektivitu kapitálu. Nyní se zdá jasné, že pojednání scholastiků byla zaměřena na vysvětlení pravidla, které by umožnilo, aby mezní efektivita kapitálu byla vysoká, zatímco pravidla, zvyky a morální zákony by udržovaly úrokovou sazbu nízkou“ (str. 352).
Zde se Keynes vrací k jednomu z omylů ve své teorii úroku, takže nemusíme opakovat celou její analýzu. Postačí pouze poukázat na to, že úroková míra sice není identická s mezní efektivitou kapitálu, ale je s ní těsně propojená. Tento vztah je analogický ke vztahu mezi cenou a mezními výrobními náklady. Ačkoliv v krátkém období se tyto dvě veličiny často od sebe liší a to v obou směrech, vždy existuje dlouhodobá tendence, aby se k sobě přibližovaly. Považovat úrokové míry a mezní efektivitu kapitálu za veličiny oddělené a nespojené ani vzájemným vlivem znamená zůstat slepý k jednomu ze základních vztahů v ekonomickém životě. Ačkoliv časová preference je primární příčinou, vždy existuje tendence, aby úrokové míry a mezní výnosy kapitálu dosáhly vzájemné rovnováhy. Keynesova víra, že k tomu je zapotřebí zvláštní deus ex machina, vládní byrokrat, jde ruku v ruce s vírou, že vládní cenová kontrola je nezbytná k zajištění toho, aby se ceny přizpůsobily mezním výrobním nákladům. Co zde Keynes navrhuje je ve skutečnosti vládní cenová kontrola v jednom vybraném odvětví. Dá se počítat s tím, že volný trh dokáže provádět patřičné korekce nekonečně lepším způsobem.
5. Kanonizace pomatenců
Stejně jako Keynes s překvapením zjistil, že jeho „nové“ názory byly anticipovány merkantilisty sedmnáctého století, tak také přišel na to, že některé z jeho názorů zastávali moderní monetární pomatenci. Ale v prvním i ve druhém případě místo aby to bral jako varování a pobídku k přezkoumání svých premis a dedukcí, vítá tento soulad jako potvrzení svojí nové doktríny.
Mezi těmi, jejichž pověst se snaží rehabilitovat, je „podivně zanedbávaný prorok Silvio Gesell“ (str. 353). Gesell na sebe v ekonomickém podsvětí přitáhl určitou pozornost návrhem na zavedení nové formy peněz, které by automaticky ztrácely každý měsíc část svojí hodnoty stejně jako hnijící zelenina. Metoda, kterou navrhoval, spočívala v tom, že si měl každý držitel bankovky nechat tuto bankovku každý měsíc na poště za poplatek orazítkovat. Bankovky bez razítka by přestaly platit. To by mělo ten význam, že lidé by museli platit každý měsíc poplatek vládě za privilegium, že si ponechávají svoje vlastní peníze. To mělo odradit lidi od držení peněžních zůstatků a přimět je, aby je raději za cokoliv utratili. Kdokoliv, kdo by byl natolik zkažený, aby si dával část peněz stranou pro nějakou nenadálou událost, měl být takto efektivně potrestán.
Je očividné, že takové peníze by žádní lidé dobrovolně neakceptovali a musely by jim být vnuceny vládou. V principu na tomto návrhu není nic originálního. Nijak se neliší od pradávné praktiky zlehčování mincí, s výjimkou toho, že by to bylo prováděno daleko systematičtěji a daleko častěji. Kombinuje se v něm všechno běžné zlo peněžní inflace zostřené o některé specifické prvky. Jeho jedinou výhodou, ve srovnání s běžnou inflací, je to, že držitel peněz jasně rozpozná a identifikuje vládní daň a přesně ví, jaké těžkosti mu tato daň působí.
Ale Keynes tento návrh bere velmi vážně. Vyjadřuje lítost nad tím, že kdysi „jako jiní akademičtí ekonomové, jsem považoval Gesellovy originální návrhy za pouhou pomatenost“ (str. 353), a dokonce navrhuje, kolik by taková měsíční razítkovací daň měla být. „Měla by se přibližně rovnat peněžní úrokové míře mínus mezní efektivitě kapitálu odpovídající míře nových investic kompatibilní s plnou zaměstnaností,“ a toto číslo by mělo být určeno „metodou pokus-omyl“ (str. 357).
Nepotřebujeme se dlouho zabývat touto konkrétní absurditou. Dokonce i většina Keynesiánců o ní raději zachovala zahanbené mlčení. V tomto pohádkovém světě, do kterého se Keynes dostal, se klasičtí ekonomové najednou jeví hloupí a postrádají zdravý rozum, zatímco práce peněžních pomatenců (a Gesell byl pouze jedním z mnoha a mnoha, kteří předkládali obdobné plány) jsou plné „záblesků hlubokého porozumění.“
Zde se zastavím jenom abych okomentoval jednu větu v Keynesově pojednání o Gesselových myšlenkách: „Hlavním účelem je snížit peněžní úrokovou míru a toto, jak poukázal, může být provedeno tím, že se na peníze uvalí náklady za držení, jako na jiné zásoby neplodného zboží“ (str. 357).
Zde Keynes opakuje středověkou myšlenku, že peníze jsou „neplodné“ (sterilní). Ale jestli jsou peníze „neplodné“ a jestli (podle Keynesovi vlastní teorie) je úrok placen jen za samotné peníze a nikdy za to, co se za ně nakupuje, pak proč je někdo při jejich půjčování tak hloupý, že souhlasí s placením peněžního úroku? Proč lidé trvají na půjčování si nebo držení něčeho, co jim vůbec nic nepřináší? Tyto otázky již byly zodpovězeny, nejen v předchozí kapitole o úrokové míře, ale zvláště W. H. Huttem v jeho eseji „Výnos z držení peněz,“[6] v němž ukazuje, že „peníze jsou produktivní stejně jako všechna jiná aktiva a produktivní přesně v tom samém smyslu“; tedy že mezní přínos drženého množství peněz se neustále vyrovnává s přínosem všech ostatních aktiv; a že tento přínos spočívá přesně v jejich dostupnosti v momentu, kdy jsou zapotřebí. Čtenář se může podívat na Huttovu esej pro rozšíření tohoto argumentu. Zde stačí pouze poukázat na to, že Keynes a jeho následovníci nedokázali rozpoznat skutečný přínos držení peněžních aktiv, což je jedna z nejzávažnějších chyb v jejich teorii úroku.
6. Mandeville, Malthus a Misers
Oddíl VI v Keynesově 23 kapitole shrnuje diskusi o anticipaci Keynesiánské teorie podspotřeby Bernardem Mandevillem, Thomasem Malthusem a J. A. Hobsonem. Začíná ovšem citací z Mercantilism od profesora E. Heckschera o v šestnáctém a sedmnáctém století „hluboce zakořeněné pověře o užitečnosti luxusu a zlu spořivosti. Spořivost byla vnímána jako příčina nezaměstnanosti a to ze dvou důvodů: v prvé řadě se věřilo, že reálný příjem se sníží o to množství peněz, které nevstoupí do směny a za druhé se věřilo, že spoření stahuje peníze z oběhu.“[7]
Je od Keynese hezké, že nám sám poskytuje tuto citaci, která perfektně shrnuje jeho hlavní „příspěvek“ k ekonomickému myšlení.
Náhoda tomu ovšem chtěla, že ačkoliv Keynes mnohokrát cituje z Heckscherovy dvoudílné práce a komentuje tyto citáty slovy obdivu k merkantilistickému myšlení, některé pasáže podezřele vynechává. Například tuto pasáž o francouzském merkantilismu sedmnáctého století:
„Odhaduje se, že v přímé spojitosti s těmito ekonomickými opatřeními přišlo o život okolo 16 000 lidí, částečně díky popravám a částečně díky ozbrojeným střetům s pohraničními strážemi, nepočítaje pak mnohem větší množství těch, kteří byli posláni na galeje nebo potrestáni jiným způsobem. Například ve Valenci bylo při jednom přelíčení 77 lidí posláno na galeje, jeden byl zproštěn obvinění a jeden omilostněn. Ale ani tyto tvrdé postihy nezabránily dalšímu pašování a barvené látky z dovozu se šířily mezi všemi třídami francouzské populace.“[8]
Prezentoval by nám toto Keynes jako další příklad „realismu“ merkantilistického myšlení, „které zasluhuje rehabilitaci a úctu?“
Keynes poté cituje rozsáhlé pasáže z Mandevillovy Bajky o včelách, která poprvé vyšla v roce 1714.
V této pozoruhodné básni je mnoho moudrosti, ale také mnoho omylů. Keynes má v oblibě tu mylnou část a cituje výhradně ty pasáže, které mají ukazovat, že prosperita je zvyšována výdaji a luxusním životním stylem a snižována šetrností, umírněností a úsporami. Je trochu pozdě vyvracet tyto Mandevillovy omyly; to klasičtí ekonomové zvládli velice dobře a já si ušetřím práci. Mimo to budeme mít příležitost podívat se na odpověď na tutéž doktrínu formulovanou daleko vyspělejším způsobem Malthusem.
Poté, co pochválil Pettyho za jeho prohlášení z roku 1662 ospravedlňující „zábavné podniky, triumfální oblouky, velkolepé dvorské průvody a podívané, etc.“ na základě toho, že peníze takto vynaložené potečou zpátky do kapes tesařů, pekařů, krejčích a ševců (str. 359), a poté, co v protikladu zkritizoval gladstoniánské státní finance šetřící každou pencí (str. 362), se Keynes dostává k „pozdější fázi Malthuse,“ kdy „tvrzení o nedostatečné efektivní poptávce nabylo definitivní podoby jako vědecké vysvětlení nezaměstnanosti“ (str. 362) Z Malthuse cituje prakticky celé dvě strany. Já z nich vyberu dvě pasáže, jelikož je poučné rozpoznat, co je v Malthusových názorech pravdivé a co je chybou:
„Adam Smith tvrdil, že kapitál je zvyšován spořením, že každý šetrný člověk je veřejným dobrodincem, že zvyšování bohatství závisí na přebytku výroby nad současnou spotřebou. To, že jsou tato tvrzení do značné míry pravdivá, je naprosto nepochybné…“[9]
Je důležité si všimnout, že Malthus, na rozdíl od Mandevilla a Keynese, nezpochybňuje šetrnost jako takovou, ale jen to, co považuje za nerozumný rozsah šetrnosti.
„Je docela očividné [pokračuje], že nejsou pravdivé v nekonečném rozsahu, a že princip spoření, posunutý do svého maxima, by zničil motivy k produkci. Pokud by se všichni spokojili s tím nejprostším jídlem, nejchudším oblečením a nejmenšími domy, tak je jisté, že žádné jiné jídlo, oblečení a bydlení by neexistovalo.“[10]
V další části (která je pozoruhodná tím, jak selhává v pochopení základní pravdy Sayova zákona) se Malthus táže: „Co by se stalo s poptávkou po komoditách, kdyby veškerá spotřeba, vyjma chleba a vody, byla odložena o půl roku?“[11]
Závěry, ke kterým dospěl Malthus na základě toho, co zde bylo citováno, jsou zcela pravdivé, pokud přijmeme docela nerealistické předpoklady, na kterých jsou založeny. Potichu předpokládá, že všichni mají přibližně tentýž příjem, a že se každý neustále snaží vyprodukovat víc, než má zájem spotřebovat. Explicitně pak předpokládá, že „každá“ osoba se spokojí s tím nejprostším domem, etc. a že odloží všechnu spotřebu vyjma chleba a vody.
Je ale poněkud obtížné si představit komunitu, kde by všichni (nebo podstatné procento populace) jednali tak iracionálním způsobem, jaký Malthusova hypotéza předpokládá. Může být pravdou, že některé národy a komunity jsou chudé, protože většina lidí je v nich spokojena s nízkým životním standardem. Ale tyto komunity nejsou chudé proto, že by se snažily ušetřit příliš z toho, co vyprodukují, ale jednoduše proto, že neprodukují. Jejich charakteristickým znakem není šetrnost, ale lenost, nepředvídavost nebo nezodpovědnost. Žijí ze dne na den a periodicky je sužují nemoci nebo hlad, protože nevyprodukovali dost toho, s čím by se mohli přenést přes období špatných sklizní. Lidé, kteří žijí v komunitě, jenž produkuje více než je potřeba k holému přežití, jsou z velké většiny také lidmi, kteří chtějí žít a utrácet nad úrovní potřebnou k holému přežití. Komunita, kde by se každý snažil pracovat a vydělat desetinásobek nad úrovní přežití, ale přesto se spokojil jen s životní úrovní holého přežití, by byla komunita s psychologií tak iracionální, že ani nestojí moc za to zkoumat její fungování příliš detailně.
Ale i když budeme předpokládat takovou komunitu s takovou psychologií, bylo by si klidně možné představit její úspěšné přežití oněch šesti měsíců v Malthusově rétorické otázce. Zkrátka by investovala svoje peníze do produkce kapitálového zboží, průmyslová odvětví produkující kapitálové zboží by poskytla dostatek pracovních míst a dokonce by mohla mít i zisk, za předpokladu, že by to bylo kapitálové zboží, po kterém je skutečná poptávka a komunita by se po šesti měsících vzdala svojí spartánské střídmosti a použila svůj příjem k tomu, aby nakoupila další spotřební zboží, které nové kapitálové vybavení umožnilo vyprodukovat. Mnoho zemí udělalo něco ekvivalentního v době války, když jejich populace přežívala s minimální spotřebou a vyráběla zbraně pro bojující armády.
Teď se přesuneme od Malthusových násilných hypotéz k méně nerealistickým, ale přesto stále velmi zjednodušeným předpokladům, že existují dvě příjmové třídy. Jedna tvoří devět desetin z populace a má příjem na hlavu x dolarů, který celý utratí, zatímco zbývající desetina populace má příjem na hlavu 3x dolarů, ale skládá se výlučně ze skrblíků, kteří utratí jen x dolarů a ročně uspoří 2x dolarů. To je komunita, která (za předpokladů, že jsou očekávání výrobců založena na této situaci) bude konstantně bohatnout. Skrblíci investují své peníze do kapitálového vybavení, to užito ke zvýšení produkce spotřebního zboží, zlepšení jeho kvality a snížení ceny. Reálné příjmy jak masy tak skrblíků budou růst (jelikož dle hypotézy masy budou stále utrácet celý svůj příjem a bohatí skrblíci budou individuálně mít životní úroveň stejnou jako masy a všechny svoje přebytky investují do výroby) a tak se bude spotřeba, produkce a úspory zvyšovat pari passu.
Předpokládejme, že změníme názvy našich tříd a nazveme horních 10 procent s příjmem 3x kapitalisti a dolních 90 procent s příjmem x dělníci. Pak je implikováno podle tvrzení Mandevillů, Malthusů a Keynesů, že (za předpokladu, že dělníci nemají žádný přebytek, který by ušetřili) kapitalisté maximalizují prosperitu utracením celého svého příjmu, ale vyvolají depresi, když budou utrácet za spotřebu jen tolik, jako utrácejí dělníci a ušetří a investují (nebo jen budou marně hledat investiční příležitost) zbylé dvě třetiny svých příjmů.
Nic ale nemůže být dále od pravdy. Pokud by kapitalisté utratili všechen svůj příjem za luxusní životní styl, tak by neexistovaly žádné kapitálové investice. V tom případě by se nijak nezvyšovala produkce a neklesaly ceny zboží, tudíž by nenastalo ani zvyšování reálných příjmů a spotřeby. Pokud by ale kapitalisté ušetřili a investovali veškerý přebytek svého příjmu nad úrovní dělnického příjmu, pak by všechny tyto investice nezbytně šly do kapitálového vybavení, které by zvýšilo produkci zboží masové spotřeby. Investice by nejen vytvořily pracovní místa (což je jediný následek, který Keynes rozpoznal), ale zvýšily by průměrnou produktivitu práce. Zvýšily by produkci spotřebního zboží, snížily cenu zboží, zvýšily průměrnou mezní produktivitu práce a průměrné reálné mzdy.
Krátce řečeno, dokonce i za těchto extrémních předpokladů, že kapitalisté či horní třída neutratí za spotřebu více než dělníci, či dolní třída, vůbec nemusí chybět „odbytiště“ či investiční příležitosti. Výroba bude růst s novými kapitálovými investicemi a reálné mzdy budou růst společně s dodatečným produktem.
A zcela v protikladu k Mandevillově-Malthusově-Keynesově tvrzení tato extrémní šetrnost ze strany kapitalistů nejenže nezpomalí ekonomický pokrok; maximalizuje ho. A konkrétně maximalizuje pokrok mas, protože kapitalisté si nebudou per capita brát z koláče spotřebního zboží více než dělníci. Místo aby kapitalisté utráceli za ostentativní luxus a výstřední životní styl, jejich investice zvýší produkci a zlepší životní úroveň mas.
Mimo to nenávist a závist, které hrají tak velkou úlohu v plánech revolučních sociálních reformátorů, by takovým chováním kapitalistů byly minimalizovány. Nebyla by zde sice rovnost příjmů, ale byla by rovnost ve spotřebě. Ostentativní a výstřední životní styl na straně bohatých, doprovázený Veblenovým „viditelným mrháním“, které implikují doporučení Keynesiánců, je přesně tím, co nejvíce rozdmychává závist, nenávist a sociální nepokoje.[12]
To je náš závěr, ke kterému jsme se dostali i za našich extrémních předpokladů dvou příjmových tříd, z nichž ta vrchní uspoří veškerý přebytek svého příjmu. Tyto závěry bychom mohli ještě zobecnit a přiblížit se tak realitě. Pokud ale neexistuje důvod obávat se nedostatku investičních příležitostí nebo „odbytišť“ dokonce i za předchozích extrémních předpokladů, je samozřejmě ještě menší důvod se ho obávat za umírněnějších a realističtějších předpokladů.
7. Příspěvek Milla
Takže když se nakonec na tuto záležitost podíváme blíže, zjišťujeme, že Gladstone a Benjamin Franklin se svou moudrostí „šetřit každou pencí“ byli konec konců lepšími ekonomy, v každém smyslu toho slova, než Petty se svými „zábavnými podniky, triumfálními oblouky, velkolepými dvorskými průvody a podívanými, etc.“, nebo Mandeville se svými livrejemi, kočáry a zázračnými paláci, nebo Keynes se sklonem ke spotřebě.
Nepřeji si ovšem, abych byl chápan tak, že doporučuji spartánský život nebo skrblictví komukoliv, kdo si může dovolit něco lepšího. Naopak jsem nakloněn souhlasit s Malthusem, který se v předmluvě ke svým Principles of Political Economy vyjádřil takto:
„Tyto dva extrémy [rozhazovačnost a skrblictví] jsou očividné; z toho plyne, že musí existovat nějaký střední bod, ačkoliv by ho politická ekonomie nemusela být schopna objevit, kde, pokud vezmeme v úvahu jak schopnost produkovat tak vůli spotřebovávat, bude povzbuzení ke zvyšování bohatství největší.“
Nějaký přesný optimální bod by mohl být dosažen jen za předpokladu dokonalé předvídavosti ze strany investorů, výrobců a spotřebitelů. Ale může být přibližně dosažen aplikací obyčejné obezřetnosti, kultivovaných zvyklostí a zdravého rozumu. V každém případě je pak racionální šetrnost stále ctností, spoření není ekonomickým zločinem a nikdo nemá povinnost (ani ve smyslu morálním a ani během krize) utrácet a rozhazovat. Jisté je to, že optimální vztah mezi úsporami a utrácením nikdy nemůže určit algebra, akademici nebo vládní byrokraté. Dokud budou spotřebitelé následovat svoje vlastní inklinace, tak budou dělat chyby, ale daleko pravděpodobněji a nesrovnatelně blíže se přiblíží onomu pomyslnému optimu.
Je podivné, že ve svém historickém přehledu od merkantilistů, Mandevilla a Pettyho přes Malthuse k J. A. Hobsonovi a Majoru Douglasovi, se Keynes nikde nezmiňuje o Johnu Stuartu Millovi. Přesto v Principles of Political Economy napsal Mill pasáž, která se dá číst jako přímé vyvrácení Keynesových teorií utrácení. Bylo to totiž přímé vyvrácení oněch pradávných chyb, které se Keynes snažil oživit. Mill zde vyslovuje „fundamentální teorém,“ že „poptávka po komoditách není poptávkou po práci.“[13]
„Tento teorém, že nakupovat produkty neznamená dávat zaměstnání pracovníkům; že poptávka po práci je dána mzdami, které předcházely produkci a nikoliv poptávkou, která může existovat pro komodity vzešlé z produkce; je tvrzením, které si zasluhuje důkladné vysvětlení. Vnímáno běžným člověkem to vypadá jako paradox; a dokonce i mezi slavnými politickými ekonomy mohu stěží najít takové, s výjimkou pana Ricarda a pana Saye, kteří by si toto plně uvědomovali. Všichni ostatní se občas vyjádřili v tom smyslu, jako kdyby osoba, která si kupuje komodity vytvořené prací, zaměstnávala tuto práci a vytvářela po ní poptávku tak skutečně a ve stejném smyslu, jako kdyby jí přímo vyplácela mzdy. Není divu, že politická ekonomie postupuje pouze pomalu, když takové otázky ještě zůstávají otevřené. Já tvrdím, že pokud má být poptávkou po práci chápána ta poptávka, díky níž jsou mzdy zvyšovány nebo se zvyšuje počet zaměstnaných pracovníků, tak poptávka po komoditách nedává vzniknout poptávce po práci. Mám za to, že osoba, která si kupuje komodity pro svoji vlastní spotřebu, neprokazuje pracující třídě žádné dobro; a je to pouze tehdy, když se zdrží spotřeby a vydá svoje peníze na přímé platby pracovníkům výměnou za práci, kdy prospívá pracujícím třídám nebo přispívá k jejich zaměstnanosti.“[14]
Ti z dnešních ekonomů, kteří znají tuto pasáž, předpokládají, že je celá neplatná, protože je založena na teorii mzdového fondu místo na teorii mezní produktivity.[15] Takové zbrklé odmítnutí ovšem zachází příliš daleko.
Je samozřejmě pravdou, nehledě na Millův argument, že $1 000 úspor a investic nedá zaměstnání více dělníkům než $1 000 spotřebního utrácení. Ale pomohou zvýšit mzdové sazby, protože v delším období zvýší mezní produktivitu práce, zatímco přímé spotřební utrácení nijak na zvýšení produktivity a mezd nepůsobí. Pokud by od sedmnáctého století existovalo pouze spotřební utrácení (plus údržba kapitálu), tak by dnes byly mzdy stejně nízké jako tenkrát a tři čtvrtiny současné světové populace by se vůbec nenarodily.
Mill, ačkoliv část jeho argumentu je mylná, měl oproti Keynesovi pravdu v tom, že zdůraznil, že „poptávka, díky které jsou mzdy zvyšovány“ je v delším období pouze investiční poptávka, nikoliv spotřebitelská poptávka.
Nyní ale pojďme k daleko důležitější citaci z Milla, několika pasážím, které jsou mistrovskou odpovědí na Keynesovy omyly. Mill samozřejmě byl schopen anticipovat a odpovědět na ně, protože, jak jsme již viděli, většina těchto omylů je velmi stará.
Kniha, z níž pochází následující pasáže, je Millova Essays on Some Unsettled Questions of Political Economy. Tyto eseje byly sepsány v letech 1829 a 1830 (kdy bylo Millovi dvacet čtyři), osmnáct let před vydáním jeho Principles of Political Economy; ale vydány byly teprve v roce 1844. Na rozdíl od Principles, které vyšly asi v šedesáti vydáních,[16] tato kniha vždy byla těžko k sehnání. (V roce 1948 zařadila London School of Economic tuto práci do své „série přetisků vzácných prací o politické ekonomii” a udělala fotolitografickou reprodukci prvního vydání z roku 1844.)
Byla to pravděpodobně její nedostupnost, která způsobila, že v celé Keynesiánské kontroverzi za poslední čtvrt století nebyla Millova pozoruhodná esej „O vlivu spotřeby na výrobu“ zmíněna ani „pro“ ani „anti“ Keynesiánci. Pro někoho, kdo příliš dlouho dlel v Keynesiánské bažině, by mohlo být její objevení šokem. Jde o dlouho zapomenutý poklad.
Jelikož jejich osmadvacet stran je těžko k sehnání, budu je zde citovat v určitém rozsahu. Ale před tím bych se ještě jednou rád vrátil k oné podivné intelektuální paralýze, která se zmocnila tolika současných ekonomů, když dojde na Keynese a jeho teorie. I když v nich najdou velké chyby, stále nedokáží přesvědčit sami sebe, že všechna ta oblaka dýmu Keynesovy reputace nevycházejí z žádného obhajitelného ohně a stále se snaží objevit nějaký originální příspěvek, který Keynes musel učinit. Dokonce i John H. Williams, poté, co sepsal drtivou kritiku Keynese, v níž předvídá, že „v delší perspektivě se bude tato vlna enthusiasmu pro ‘novou ekonomii’ jevit jako extravagantní,“ se obává svých vlastních „předsudků“ a snaží se „objektivně“ pochválit nějaký Keynesův počin: „… Co nám dal konkrétně, je daleko silnější vědomí nutnosti spotřební analýzy, než jsme měli před tím.“[17]
Potřebujeme toto „silnější vědomí“? Poslechněme si Milla z roku 1830:
„Mezi chybami [předklasických spisovatelů] které byly velmi zhoubné ve svých přímých následcích … je nejvýznamější nadměrná důležitost přikládaná spotřebě. Velkým cílem legislativy v otázkách národního bohatství … bylo vytvořit spotřebitele… Tento cíl, pod různými jmény jako rozšiřování spotřeby, urychlování peněžního oběhu, zvyšování peněžnách výdajů a někdy totidem verbis vyšší spotřeba, byl považován za velkou podmínku vzniku prosperity.
V současném stavu ekonomické vědy není nutné vyvracet tuto doktrínu v těch nejabsurdnějších formách nebo použitích. Na užitečnost velkých vládních výdajů pro účely povzbuzení průmyslu již dnes nikdo nevěří…
V protikladu k těmto zřetelným absurditám se dnes vítězně prosadila doktrína politických ekonomů, že spotřeba nikdy nepotřebuje povzbuzení… Osoba, která uspoří svůj příjem není o nic menším spotřebitelem než ta, která ho utratí: pouze spotřebovává odlišným způsobem; poskytuje jídlo a oblečení, nářadí a materiál produktivním pracovníkům. Spotřeba se tudíž vždycky odehrává v tom největším možném rozsahu, jaký výroba umožňuje; ale jsou dva druhy spotřeby, reproduktivní a neproduktivní. Ta první přispívá k množení národního bohatství, ta druhá ho snižuje. Co je spotřebováno jen k pouhému potěšení, to je pryč; co je spotřebováno pro reprodukci, zanechá komodity stejné hodnoty obvykle ještě s nějakým ziskem. Obvyklým efektem pokusů vlády podpořit spotřebu je pouze snížení úspor; to znamená podpoření neproduktivní spotřeby na úkor reproduktivní; snížení národního bohatství a i samotných prostředků, které by ho mohly zvyšovat.
Co země potřebuje, aby zbohatla, není nikdy více spotřeby, ale více produkce. Kde existuje produkce, tam si můžeme být jistí, že nikdy nebude chybět spotřeba. Výroba implikuje, že si výrobce přeje spotřebovávat; proč by jinak vykonával nepříjemnou práci? Nemusí si přát spotřebovat to, co vyrábí on sám, ale jeho motivem pro výrobu a prodej je touha kupovat. Tudíž pokud výrobci obecně produkují a prodávají více a více, tak také jistě nakupují více a více.“
Poté se Mill se svou charakteristickou důkladností chce přesvědčit, „že žádné roztroušené částečky pravdy nezůstaly ztraceny a pohřbeny v troskách odhalené chyby.“ Pokračuje tudíž ve zkoumání „podstaty zdání, které dalo vzniknout víře, že velká poptávka … a rychlá spotřeba … jsou příčinou národní prosperity.“
Na několika stranách Mill mluví o tom (o čem podle Keynesiánců žádný klasický ekonom nikdy nemluvil), proč může „velká část národního kapitálu po dlouhou dobu zůstat v nečinnosti. Roční produkce země se tehdy ani neblíží tomu rozsahu, který by byl možný, kdyby byly všechny zdroje zapojené do produkce, krátce řečeno, kdyby byl celý kapitál země ve stavu plné zaměstnanosti.“ (moje kurzíva)
„Tato nezaměstnanost části kapitálu,“ pokračuje Mill, „je cenou, kterou platíme za dělbu práce.“ Cena se zkrátka může měnit rychleji, než se jí přizpůsobí rozsáhlý výrobní proces založený na dělbě práce.
Poté, co toto Mill detailně rozvádí na deseti stranách, upozorní na bláznivost inflačních opatření:
„Z toho, co bylo řečeno je zřejmé, že období „čilé poptávky“ jsou zároveň obdobími největší produkce: národní kapitál se dostane do stavu plné zaměstnanosti právě v těchto obdobích. To ovšem není důvodem, proč si přát takové časy; není žádoucí, aby byl všechen kapitál země plně zaměstnán. Jelikož kalkulace výrobců a obchodníků jsou nezbytně nedokonalé, vždycky existují nějaké komodity, jichž je větší či menší přebytek a na druhé straně nějaké jiné, jichž je nedostatek. Ve zdravé ekonomice tudíž vždycky existují někteří výrobci, kteří utlumují a nikoliv rozšiřují svoji výrobu. Pokud se všichni najednou snaží svou výrobu rozšiřovat, tak je to jasný důkaz toho, že jsou pod vlivem nějakého obecného klamu. Nejrozšířenější příčinou tohoto klamu je růst cen (ať už způsobený spekulací nebo měnou) který přesvědčí všechny obchodníky, že bohatnou. A tudíž se spekulace a zvyšování produkce skutečně odehrávají během procesu znehodnocování měny, dokud toto znehodnocování není odhaleno… Když je ale klam odhalen a pravda vyjde na povrch, tak musí snížit produkci těch komodit, jichž je relativní přebytek, jinak zbankrotují; a pokud během období vysokých cen postavili přádelny a objednali stroje, tak tyto kapacity budou pravděpodobně v nečinnosti.“
Klasická škola byla Keynesiánci obviňovaná, že ignorovala samotnou existenci ekonomického cyklu. Pravda, Mill nepoužil tento termín. Ale napsal:
„Nadměrné naděje a nadměrné obavy se střídají v tyranské vládě nad myšlením většiny obchodní veřejnosti; obecná horlivost v nakupování a obecná nechuť nakupovat se navzájem střídají výše naznačeným způsobem v těsných intervalech. S výjimkou přechodných období zažíváme téměř vždy buď období velkého obchodního ruchu nebo období stagace; buď mají hlavní výrobci v téměř všech výrobních odvětvích více zakázek, než stíhají splnit, nebo mají sklady plné neprodaného zboží.
V tomto druhém případě se obvykle říká, že je zde obecný přebytek; a jelikož nikdo z ekonomů, kteří popírají možnost všeobecného přebytku, nepopřel možnost nebo dokonce časté projevování se fenoménu, který jsem právě popsal, sluší se ukázat, že tento termín, proti kterému mají námitky, je nepoužitelný na ten stav věcí, kdy většina komodit zůstává neprodaná, ve stejném smyslu, v jakém se říká, že existuje nadbytek nějaké jednotlivé komodity, když zůstane neprodaná ve skladech dodavatelů.“
Poté pokračuje k následujícímu výkladu Sayova zákona (ačkoliv nezmíní jeho název):
„Kdokoliv nabízí komoditu k prodeji, touží obdržet nějakou komoditu výměnou a je tudíž kupujícím stejně jako prodávajícím. Prodávající a kupující u všech komodit, vzato dohromady, nezbytně musí být v přesné rovnováze; a pokud u jedné věci existuje více prodávajících než kupujících, u druhé věci musí být více kupujících než prodávajících.
Tento argument je nejlépe pochopitelný, pokud si představíme svět, kde probíhá pouze barter; a za tohoto předpokladu je také zcela platný. Když dvě osoby provedou barter, každá z nich je zároveň prodávajícím a kupujícím. Nemůže prodat aniž by zároveň nenakoupila. Dokud se nerozhodne koupit komoditu nějaké jiné osoby, tak neprodá tu svojí.
Pokud ovšem předpokládáme použití peněz, může se na první pohled zdát, že toto tvrzení již není přesně pravdivé…. Směna prostřednictvím peněz je tudíž, jak bylo často zdůrazňováno, v konečném důsledku stejná jako barter. Je zde ale tento rozdíl – v případě barteru je nákup a prodej spojený do jediné operace; prodáte co máte a koupíte co chcete v jednom nedělitelném aktu a nemůžete provést jedno aniž byste zároveň neprovedli i druhé. Účinkem peněz je, že umožňují rozdělit akt směny do dvou oddělených operací; jedna může být uskutečněna hned a druhá třeba až za rok, nebo kdykoliv, kdy se bude zdát žádoucí. Ačkoliv ten, kdo prodává, skutečně prodává jen proto, aby koupil, nemusí už koupit v tomtéž okamžiku, kdy prodává; a tudíž nemusí zvýšit okamžitou poptávku po jedné komoditě ve chvíli, kdy přispívá k nabídce jiné komodity. Když je nakupování a prodávání takto odděleno, může se stát, že v jednu chvíli zde bude obecná inklinace prodávat s tak malým zdržením, jak je to jen možné, doprovázena stejnou inklinací odložit většinu nákupů na pozdější dobu. Toto jistě nastává v oněch obdobích, která jsou popisována jako období obecného přebytku. A nikdo, po patřičném objasnění, nepopírá možnost vzniku obecného přebytku v tomto smyslu slova. Tento stav věcí, který jsem právě popsal, občas nastává a není nijak neobvyklý.
Když existuje obecná inklinace k prodeji a obecné váhání s nákupem, komodity řady druhů mohou zůstat dlouhou dobu neprodané a ty, které naleznou trh, se budou prodávat za nízkou cenu… Pro ty, kteří nemusejí prodávat je to stagnace a pro ty, kteří musejí, neštěstí…
Ovšem argument o nemožnosti všeobecného přebytku veškerých komodit je aplikovatelný i na tento případ, pokud si uvědomíme, že peníze samotné jsou rovněž komoditou. Pak musí být bezpochyby připuštěno, že nemůže zároveň nastat přebytek všech ostatních komodit a přebytek peněz.
I ti, kteří tvrdí, že v období, která jsem právě popsal, dochází k přebytku všech komodit, nikdy neříkají, že by peníze byly jednou z těchto komodit; obvykle mají za to, že zde není přebytek, ale nedostatek oběžného média. To, co nazývají obecným přebytkem, není přebytek komodit relativně ke komoditám, ale přebytek komodit relativně k penězům.“
Pak Mill diskutuje o „preferenci likvidity“ (opět aniž by použil tuto frázi):
„Z toho plyne, že lidé obecně, v tomto konkrétním čase, díky rozšířené nejistotě, preferují držet peníze před jakoukoliv jinou komoditou, aby se mohli vypořádat s nenadálými událostmi. Následkem toho se zvyšuje poptávka po penězích a poptávka po ostatních komoditách relativně klesá. V extrémních případech jsou peníze masově hromaděny; v mírnějších případech lidé pouze pozdrží vydání svých peněz nebo budou ignorovat nové p