APPENDIX

O KLASIFIKACI MONETÁRNÍCH TEORIÍ

§1
Katalaktické a akatalaktické peněžní doktríny

Peněžní fenomén má natolik prominentní místo mezi ostatními fenomény ekonomického života, že se do spekulací o něm pouštějí i lidé, kteří jinak nevěnují žádnou další pozornost problémům ekonomické teorie. Pouštěli se do toho již v době, kdy bylo systematické poznání procesu směny stále ještě v plenkách. Výsledky takových spekulací byly různé. Obchodníci a v závěsu za nimi právníci, kteří byli těsně spojeni s obchodními záležitostmi, připisovali užití peněz vlastnostem drahých kovů a říkali, že hodnota peněz závisí na hodnotě drahého kovu. Kanonističtí právní vědci, neznalí světského života, viděli původ peněz v příkazu státu. Učili, že hodnota peněz je valor impositus. Další si vysvětlovali tuto problematiku skrze analogie. Srovnávali peněžní oběh s krevním oběhem. Tak, jako oběh krve pohání tělo, tak oběh peněz pohání ekonomický organismus. Nebo peníze srovnávali s jazykem, který také má funkci zprostředkovat mezilidskou spolupráci. Nebo používali právnickou terminologii a definovali peníze jako směnku od každého proti každému.

Tyto názory mají jednu věc společnou: nejsou zabudovatelné do jakéhokoliv systému, který by realisticky popisoval proces ekonomické aktivity. Je docela nemožné použít je jako základ pro teorii směny. A ani se o to nikdo nepokusil, protože je jasné, že jakákoliv snaha uvést například doktrínu, která vidí v penězích pouhé záznamy o dluhu, do souladu s vysvětlením cen, musí přinést neuspokojivé výsledky. Pokud je zapotřebí mít obecné pojmenování pro tyto snahy vyřešit otázku peněz, daly by se nazvat akatalaktickými, protože pro ně není místo v katalaxii.

Na druhé straně katalaktické teorie peněz zapadají do obecnějších teorií o vzniku směnných poměrů. Hledají to, co je podstatou peněz při vyjednávání směn. Vysvětlují jejich hodnotu v rámci zákonů směny. Pro každou obecnou teorii hodnoty by mělo být možné poskytnout rovněž teorii hodnoty peněz a pro každou teorii hodnoty peněz by mělo být možné začlenit se do obecné teorie hodnoty. Fakt, že teorie hodnoty nebo teorie hodnoty peněz splňuje tuto podmínku není samozřejmě důkazem její správnosti. Avšak žádná teorie nemůže být uspokojivá, pokud tuto podmínku nesplňuje.

Může se tedy zdát divné, že akatalaktické názory na peníze nebyly ještě zcela potlačeny rozvojem katalaktických doktrín. K tomu existuje řada důvodů.

Není možné pojmout problémy teoretické ekonomie, dokud není nejprve vyřešena otázka, jak se ustanovují směnné poměry (ceny komodit, mzdy, renty, úroky, etc.) za předpokladu přímých směn a od nepřímé směny je dočasně abstrahováno. Tato nutnost dala vzniknout rozdělení teorie katalaxie na dvě části – na doktrínu přímé a nepřímé směny. Problematika čisté teorie je tak obsáhlá, že možnost odložit její část stranou, alespoň z počátku, byla velice vítaná. Tak se stalo, že ekonomové v nedávné minulosti věnovali jen velice malou pozornost teorii nepřímé směny. Každopádně to byla nejzanedbávanější část naší vědy. Následky tohoto opominutí jsou politováníhodné. Neprojevily se jen ve sféře teorie nepřímé směny, teorie peněz a bankovnictví, ale také ve sféře teorie přímé směny. Existují v ní totiž problémy, jejichž plné pochopení může být dosaženo pouze s pomocí teorie nepřímé směny. Hledat řešení takových problémů, jakým je například problém opakujících se ekonomických krizí, pouze s nástroji teorie přímé směny musí vést nevyhnutelně na scestí.

Teorie peněz byla dosud obětována akatalaktikům. Dokonce i v dílech mnoha katalaktických teoretiků lze nalézt relikty akatalaktických názorů. Tu a tam se objevují tvrzení, která nejsou v souladu s jinými tvrzeními dotyčného autora a která očividně byla přijata jen proto, že jde o tradiční vyjádření a autor si nepovšiml, že je v rozporu se zbytkem jeho systému.

Na druhé straně kontroverze v otázce peněz vzbudily veliký zájem o otázky monetární teorie a to v době, kdy jim právě se rodící moderní ekonomická teorie věnovala malou pozornost. Mnoho „lidí praxe“ se vydalo do této sféry. Člověk z praxe bez obecnějších ekonomických znalostí, který začíná rozmýšlet o monetárních problémech, samozřejmě z počátku striktně omezuje svůj pohled na tuto oblast a nebere do úvahy širší souvislosti. Je tudíž pro něj snadné přijít s monetární teorií, která je akatalaktická. To, že „člověk praxe“, který se dívá s pohrdáním na profesionální „teoretiky“, může pokročit od úvah o měnových doktrínách k pronikavému vhledu do celkové ekonomické teorie, nejlépe dokládá příklad Ricarda. V době, o které zde mluvím, jsem podobný vývoj u dalšího spisovatele nezaznamenal. Ale alespoň se ve sféře monetrání teorie objevili autoři, kteří udělali to, co bylo pro měnovou politiku této doby nezbytné. Z nich je nutné zmínit alespoň dvě jména – Bambergera a Soetbeera. Podstatná část jejich aktivity se týkala boje s doktrínami současných akatalaktiků.

Všechny akatalaktické peněžní doktríny samozřejmě nalézají živnou půdu mezi představiteli historické školy ekonomie, kteří nevidí žádné upotřebení pro „teorii“. Ti, kteří otevřeně nebo implicitně popírají nezbytnost teoretického přístupu, samozřejmě nevidí problém v tom, když peněžní doktrínu nejde integrovat do uceleného teoretického systému.

§2
„Státní“ teorie peněz

Společná charakteristika akatalaktických měnových doktrín je negativní: nelze je začlenit do katalaktické teorie. To neznamená, že by v nich chyběl názor na to, co je určující pro hodnotu peněz. Bez takového názoru by to nebyly žádné měnové doktríny. Ale tyto teorie o hodnotě peněz jsou často konstruhovány mimoděk či nevědomky. Nejsou vyjádřeny explicitně a kompletně promyšleny. Pokud by byly konzistentně promyšleny až ke svým logickým důsledkům, tak by bylo zřejmé, jak jsou rozporné. Konzistentně rozvedená teorie peněz musí splynout s obecnou teorií směny a tak přestane být akatalaktická.

Podle neinaivnější a nejprimitivnější akatalaktické doktríny je hodnota peněz odvozena z hodnoty peněžního materiálu. Ale jakýkoliv pokus zajít dále a zeptat se na to, od čeho je tedy odvozena hodnota drahého kovu nebo jiného peněžního materiálu, znamená dostat se k budování katalaktického systému. Vysvětlení hodnoty zboží je pak hledáno buď v jeho užitečnosti nebo v obtížích spojených s jeho získáním. V každém případě byl nalezen počáteční bod pro rozvoj obecné teorie hodnoty, která pak může obsáhnout rovněž i hodnotu peněz. Tento naivní přístup nás tedy při logickém rozvoji automaticky vede k uvědomění si skutečného problému. Je akatalaktický, ale vede ke katalaxii.

Jiné akatalaktické doktríny vidí původ hodnoty peněz v příkazu státu. Podle těchto teorií hodnota peněz spočívá na autoritě nejvyšší světské moci, nikoliv na odhadech obchodujících lidí.[1] Zákon rozkáže a státní poddaní uposlechnou. Tato doktrína není žádným způsobem začlenitelná do teorie směny. Očividně by dávala nějaký smysl jedině tehdy, kdyby stát přímo určoval ceny veškerého zboží a služeb obecnou cenovou regulací. Pokud tato podmínka není splněna, tak se státní teorie peněz může omezit jen na tezi, že příkaz Státu ustanovil platnost peněz v jejich nominálních jednotkách, ale nikoliv hodnotu těchto nominálních jednotek při jejich využití v obchodování. Toto omezení se ovšem rovná rezignaci na jakékoliv vysvětlení problematiky peněz. Tím, že zdůrazňovali kontrast mezi valor impositus a bonitas intrinseca mohli sice kanonisté se scholastickou sofistikou smířit Římsko-kanonistický právní systém s fakty ekonomického života, ale zároveň odhalili vnitřní prázdnotu doktríny valor impositus. Odhalili nemožnost vysvětlení tržních procesů s její pomocí.

Ovšem nominalistické doktríny nezmizely nikdy z monetární literatury. Vladaři, kteří viděli ve znehodnocování peněz důležitý prostředek ke zlepšení své fiskální pozice, potřebovali nějaké ospravedlnění pro tuto praxi. I když se ve svých snahách vystavět kompletní teorii lidského hospodaření ekonomická věda udržela od nominalismu dál, steně zde bylo vždy dost nominalistických spisovatelů připravených ospravedlňovat kroky vladařů. Na začátku devatenáctého století byli představiteli nominalismu Gentz a Adam Müller, kteří psali na podporu Rakouské politiky v období bankocetlí. A nominalismus byl vždy užíván jako základ pro požadavky inflacionistů. Ale svou největší renesanci měl zažít s nástupem Německé „realistické“ či „historické“ ekonomické školy na počátku dvacátého století.

Akatalaktická monetární teorie je logicky nezbytná pro empiricko-historický trend v ekonomii. Protože tato škola, nepřátelská k veškeré teorii, se drží dále od jakéhokoliv systému katalaxie, tak musí oponovat každé monetární doktríně, která by vedla k takovému systému. Takže se zpočátku problematice peněz spíše vyhýbala. V pracích, které pojednávaly o věcech týkajících se této problematiky (což byly často velmi detailní souhrny historie mincovnictví a jeho vztahu k politickým otázkám) se držela klasické (pracovní) teorie hodnoty. Postupně ale názory na problematiku peněz zdegenerovaly do primitivní akatalaktické podoby popsané výše. Tak se rozšířila praxe uvažovat o hodnotě peněz jako o dané hodnotou drahého kovu, který představuje hodnotu „samu o sobě.“ To bylo samozřejmě nekonzistentní. Pro myšlenkovou školu, která si na svou zástavu dala heslo etatismu a které se veškeré ekonomické problémy jevily jako otázky státní administrativy, byla státní nominalistická doktrína daleko vhodnější.[2] Knapp tedy dovršil toto logické propojení. To je vysvětlením úspěchu, s jakým se jeho kniha setkala v Německu.

Fakt, že Knapp nemá co říct o katalaktických monetárních problémech, především o problému kupní síly peněz, nemůže být považován za defekt z hlediska doktríny, která zavrhuje veškerou katalaxii a dopředu rezignuje na jakýkoliv pokus o kauzální vysvětlení vzniku tržních cen. Potíže, nad kterými si starší nominalistické teorie zoufaly, pro Knappa neexistovaly, protože jeho publikum se sestávalo především z následovníků historické školy. Proto mohl bez problémů pominout jakékoliv vysvětlení hodnoty peněz v obchodě. Pokud by se v Německu objevily nějaké důležité otázky monetární politiky už krátce po vydání Knappovy knihy, tak by neadekvátnost doktríny, která není schopna říci cokoliv o hodnotě peněz, přirozeně vyšla na povrch.

To, že se státní teorie zpronevěřila svým zásadám hned jak byla předložena, bylo dáno jejím nešťastným pokusem vypořádat se s peněžní historií z akatalaktického úhlu pohledu. Sám Knapp ve čtvrté kapitole své knihy stručně pojednává o monetární historii Anglie, Francie, Německa a Rakouska. Studie o dalších zemích poskytli studenti z jeho semináře. Všechny tyto práce jsou ryze formální a otrocky aplikují Knappovo schéma na individuální okolnosti různých států. Poskytují nám peněžní historii v Kanppovské terminologii.

Nemůže být pochyb o výsledcích, ke kterým tyto pokusy musely vést. Zde se projevuje slabost státní teorie. Měnová politika je v zásadě záležitostí hodnoty peněz a doktrína, která nám neříká nic o kupní síle peněz, není vhodná pro posuzování otázek měnové politiky. Knapp a jeho žáci vyjmenovávají zákony a nařízení, ale nejsou schopni říci nic o motivaci těch, kteří tyto zákony přijímali a jaké účinky jejich nařízení měla. Nezmiňují se o tom, že zde byly různé strany a zájmové skupiny podporující různé peněžní systémy a různé měnové politiky. Nevědí nic moc důležitého o bimetalistech, inflacionistech nebo restrikcionistech. Pro ně jsou obhájci zlatého standardu těmi, kteří podlehli „metalistické pověře“ a oponenti zlatého standardu těmi, kdo se osvobodili od „předsudků“. Pečlivě se vyhýbají všem odkazům na ceny komodit a mzdy a na účinky měnového systému na produkci a směnu. Mimo několika poznámek o „fixních směnných kurzech“ se nikde nevyjádřili ke spojení mezi měnovým standardem a zahraničním obchodem, což je problematika, která hraje velmi významnou roli v měnové politice. Asi těžko bychom našli ubožejší a prázdnější výklad monetární historie.

Následkem Světové války se otázky měnové politiky opět dostaly do centra zájmu a státní teoretici cítili povinnost vyprodukovat něco, co by na ně odpovídalo. To, že o těchto měnových problémech neměli co říci dnes stejně jako v minulosti je patrné z Knappova článku „Die Währungsfrage bei einem deutsch-österreichischen Zahlungsbilanz“ v první části knihy vydané Verein für Sozialpolitik o Die wirtschaftlige Anndherung zwischen dem deutschen Reiche und seinen Verbündeten. Těžko se na tento esej objeví jiný názor.

Absurdita výsledků, ke kterým dochází nominalistická doktrína peněz jakmile se začne vyjadřovat k problémům měnové politiky, je nejlépe vidět ve spisech Knappova žáka Bendixena. Bendixen pokládal okolnost, že Německá měna ztratila během války v zahraničí na hodnotě, jako „dokonce určitým způsobem žádoucí, protože nám to umožnilo prodávat zahraniční cenné papíry ve výhodnějším kurzu.“[3] Z nominalistického pohledu je toto obludné tvrzení zcela logické.

Bendixen není pouze následovník státní teorie peněz. Zároveň je představitelem doktríny, která považuje peníze za nárok. Akatalaktické názory lze vždycky zkombinovat podle chuti. Takže Dühring, který obecně považuje metalické peníze za „přirozenou instituci“, zastává nárokovou teorii, ale zároveň odmítá nominalismus.[4]

Tvrzení, že státní teorie peněz byla vyvrácena vývojem událostí po roce 1914 nesmí být chápáno v tom smyslu, že by byla vyvrácena „fakty.“ Fakta sama o sobě nic nedokazují ani nevyvracejí. Vše závisí na tom, jaký význam faktům přikládáme. Dokud není teorie promyšlená a rozvinutá absolutně neadekvátním způsobem, pak není nikdy obtížné vyložit si jí tak, aby vysvětlila „fakta“ – i kdyby jen povrchně a způsobem, který nemůže uspokojit skutečně inteligentního kritika. Není pravdou, co tvrdí naivní doktríny empiricko-realistické školy, že si člověk může ušetřit práci s přemýšlením když umožní promluvit faktům. Fakta nemluví. O faktech je třeba mluvit v rámci teorie.

Státní teorie peněz – a veškeré akatalaktické teorie peněz obecně – selhávají nikoliv kvůli faktům, ale kvůli tomu, že se ani nepokoušejí o jejich vysvětlení. O všech důležitých otázkách měnové politiky, které se objevily po roce 1914, stoupenci státní teorie peněz zachovali mlčení. Je pravdou, že i v tomto období se jejich pracovitost a zápal promítnul do publikací objemných svazků, ale v nich neříkají nic o problémech, které nás v současnosti zaměstnávají. Co by mohli ti, kteří záměrně odmítli zabývat se problematikou hodnoty peněz, říci o problémech honoty a cen, které tvoří to, co je především důležité na peněžním systému? Jejich zvláštní terminologie, kterou si zavedli, nás nepřivádí ani o krok blíže k rozhodnutí o otázkách, kterými žije současný svět.[5] Knapp je toho názoru, že na tyto otázky nevyžaduje odpověď nikdo krom „ekonomů“ a připouští, že jeho doktríny k nim nemají co říci.[6] Když ale státní teorie nepomůže v objasnění otázek, které se nám zdají důležité, tak k čemu vůbec je? Státní teorie není špatnou monetární teorií. Není to totiž vůbec monetární teorie.[7]

Pokud připisuji státní teorii velký podíl viny na kolapsu měnových systémů v Německu a střední Evropě, tak to nemá implikovat, že by Knapp přímo vyvolal inflační politiky, které k těmto kolapsům vedly. To neučinil. Ovšem doktrína, která vůbec nic neříká o spojitosti mezi množstvím peněz a cenami a zároveň tvrdí, že jediná věc, která penězům dává jejich hodnotu, je státní pečeť na ně vtisknutá, se přímo ideálně hodí pro fiskální zneužívání „práva” vytvářet peníze. Co brání vládě vrhat stále více a více bankovek do oběhu, když si myslí, že tím nenaruší ceny, protože veškeré vzestupy cen se dají vysvětlit „neklidnými obchodními podmínkami“ nebo „turbulencemi na domácím trhu,“ a nikdo se ani nezmíní o tom, že by to mohlo mít něco společného s penězi (jako státní institucí)? Knapp není tak neopatrný, aby mluvil o valor impositus peněz, jako to dělali kanonističtí právníci minulých generací. Ovšem jeho a jejich doktrína vede ke stejným závěrům.

Knapp, na rozdíl od některých svých horlivých žáků, jistě nebyl vládním poskokem. Když něco říkal, tak to říkal se skutečným osobním přesvědčením. To svědčí o jeho osobní důvěryhodnosti, ale nijak to nezlepšuje pozici jeho doktríny.

Je omylem připisovat původ etatistických monetárních doktrín Knappovi. Monetární doktrínou etatismu byla teorie platební bilance, ke které se Knapp vyjadřuje jen okrajově, když mluví o „pantopolickém původu směnných kurzů.“[8] Teorie platební bilance, i když neudržitelná, je alespoň katalaktickou peněžní teorií. Objevila se ale již dlouho před Knappem. Jejím představitelem byl například Wilhelm Lexis[9], který zavedl rozlišování mezi vnitřní hodnotou (Binnerwert) a vnější hodnotou (Aussenwert) peněz. Knappova škola k ní nepřidala ani čárku.

Etatistická škola je ovšem odpovědná za to, s jakou rychlostí se státní teorie peněz stala přijímanou doktrínou v Německu, Rakousku a v Rusku. Tato škola si vytkla za cíl představit veškeré fenomény života společnosti jako pouhou emanaci výkonu moci vlád a vladařů. Logickým rozšířením této doktríny je pak vysvětlovat peníze jako instituci vytvořenou pouhou silou. Mladší generace etatistů má tak mizivé ponětí o tom, čím se ekonomie skutečně zabývá, že bez problémů přijala Knappovo pojednání jako teorii peněz.     

§3
Schumpeterův pokus formulovat katalaktickou nárokovou teorii

Nazývat peníze obecným nárokem proti společnosti znamená naznačovat existenci analogie, proti které není reálných námitek. Ačkoliv takové přirovnání, jako mnoho jiných přirovnání, v některých bodech pokulhává, může usnadnit mnoha lidem formulaci koncepce podstaty peněz. Ovšem analogie není vysvětlením a bylo by velmi přehnané mluvit o existenci ucelené nárokové teorie peněz, protože pohá konstrukce analogie nás neposunuje ani na půl cesty k jakékoliv formě monetární teorie, kterou by šlo vyjádřit srozumitelnými argumenty. Jedinou možnou cestou budování peněžní teorie na základě nárokové analogie by například mohlo být brát nárok jako vstupenku do místnosti s omezeným prostorem, takže vydání většího počtu vstupenek by vedlo k odpovídajícímu zmenšení místa, které by měl k dispozici každý držitel vstupenky. Riziko tohoto způsobu uvažování spočívá v tom, že když si vezmeme takový příklad jako výchozí bod, tak nás to povede k tomu, že postavíme na jednu stranu celkové množství peněz a na druhou stranu celkové množství komodit. To ale není nic jiného než nejstarší a nejprimitivnější verze kvantitativní teorie, jejíž neadekvátnost nepotřebuje žádné další diskuse.

Až donedávna nároková analogie vedla podivnou existenci ve výkladech monetárních doktrín, aniž by měla nějaký větší význam než jako vyjadřovací prostředek usnadňující porozumění. Dokonce i v knihách Bendixena, který by mohl být vděčný za to, že se jeho obskurním argumentům dostane označení nároková teorie, neměl tento koncept nějaký velký význam. Nedávno se ovšem objevil důvtipný pokus Schumpetera o vytvoření skutečné peněžní teorie vycházející z nárokové analogie, tedy pokus o vytvoření nárokové katalaktické teorie.

Základní potíž, kterou je třeba vyřešit při pokusu postavit teorii hodnoty peněz na nárokovém konceptu je nezbytnost srovnání množství peněz s nějakým jiným množstvím, stejně jako v příkladu se vstupenkami bylo srovnáno celkové množství vstupenek s celkovým prostorem, který je k dispozici. Takové srovnání je nutností pro doktrínu, která pokládá peníze za „nároky“ jejichž zvláštnost spočívá v tom, že se nejedná o nároky na specifické zboží, ale o podíly z celkové masy zboží a služeb nabízených na trhu. Schumpeter se snaží vyhnout tomuto problému tím, že začíná svou linii argumentace po vzoru Wiesera nikoliv od množství peněz, ale od součtu peněžních příjmů v jistém období, které porovnává se součtem cen veškerého spotřebního zboží ve stejném období.[10] Jisté ospravedlnění pro takové srovnání by existovalo tehdy, pokud by peníze neměly jiné využití než je nákup spotřebního zboží. Takový předpoklad je ovšem očividně neopodstatněný. Peníze mají vztah nejen ke spotřebnímu zboží, ale i ke kapitálovému zboží a – a tento bod je obzvláště významný – neslouží jen ke směně kapitálového zboží oproti spotřebnímu zboží, ale daleko častěji ke směně kapitálového zboží za jiné kapitálové zboží. Takže Schumpeter se může držet svojí teorie jedině když opomine velkou část toho, co obíhá jako peníze. Tvrdí, že ceny komodit mají ve skutečnosti vztah jen k té části z celkového množství peněz, která je v oběhu. Pouze tato část má těsnou spojitost se sumou všech příjmů a jen ona plní základní funkci peněz. Abychom tedy „dostali množství peněz v oběhu, což je to, čím se zabýváme“ musíme mimo jiné pominout následující věci:

1.    Nahromaděné peníze
2.    „Sumy peněz, které jsou nečinné, ale čekají na užití“
3.    Rezervy, kterými myslíme ty sumy peněz „pod které ekonomičtí agenti nikdy nedovolí svým peněžním zůstatkům klesnout, aby byli připraveni na nenadálé výdaje.“

Ale ani zanedbání těchto sum není dostačující. Musíme zajít ještě dále, protože teorie celkových příjmů „se nezajímá ani o celkové množství peněz v oběhu.“ Dodatečně musíme vyloučit „ty sumy, které obíhají na „příjem-rozdělujících“ trzích, v nemovitostech, na úvěrovém trhu, trhu cenných papírů a podobně.“[11]

Tato omezení neukazují jen na to, jak si myslí Schumpeter, že je nemožné statisticky podchytit množství efektivně obíhajících peněz. Boří i základy jeho vlastní teorie. Co bylo nutné říci o rozdělení nahromaděných peněz, nečinnných peněz a peněz v rezervách bylo již řečeno výše.[12] Je nepřijatelné mluvit o „sumách peněz, které jsou nečinné, ale čekají na užití.“ Striktně vzato, veškeré peníze, které právě nemění majitele, jsou v daný moment nečinné a čekají na užití. A přesto by bylo nesprávné nazývat tyto peníze „nečinnými.“ Jako část rezerv uspokojují právě poptávku po penězích a tedy plní charakteristickou funkci peněz. A když Schumpeter dále navrhuje vyloučit peněžní sumy, které obíhají na příjem-rozdělujících trzích, tak se můžeme jen zeptat: Co potom zbývá?

Schumpeter musí činit násilí své vlastní teorii, aby vypadala alespoň trochu přijatelně. Nemůže být srovnávána s úhlem pohledu, který proti sobě staví celkovou peněžní zásobu s celkovou poptávkou po penězích (tedy s celkovou poptávkou ekonomických agentů po peněžních rezervách), protože se ve skutečnosti zaměřuje jen na menší část problému. Aby byla teorie k nějakému užitku, tak se musí pokusit vysvětlit celý problém, který máme před sebou. Schumpetrova teorie arbitrárně rozděluje peněžní zásobu a poptávku po penězích aby zavedla porovnání, která by bylo jinak nemožné učinit. Pokud Schumpeter vychází z tvrzení, že celková peněžní zásoba se rozděluje mezi tři sféry, sféru oběhu, sféru hromadění a  rezerv a kapitálovou sféru, pak, pokud nám chce poskytnout kompletní teorii peněz, srovnání ve sféře oběhu mezi celkovými příjmy a celkovou cenou spotřebního zboží by mělo být zopakováno i ve zbylých dvou sférách, protože ty také mají význam pro určení hodnoty peněz. Změny v poptávce po penězích dostupných k hromadění či uchování v rezervách – abychom zachovali toto vágní dělení – nebo pro kapitálovou sféru, ovlivní jistě hodnotu peněz stejně tak jako změny ve sféře oběhu. Žádná teorie hodnoty peněz by neměla vynechat vysvětlení vlivu procesů ve sféře hromadění a rezerv a v kapitálové sféře.

Vidíme tedy, že ani Schumpeter nebyl schopen vytvořit kompletní katalaktickou teorii na základě nárokové teorie. Fakt, že jeho pokus přetvořit nárokovou teorii na katalaktickou teorii peněz ho nutil přijmout taková mimořádná omezení pro uchopení problému je nejlepším důkazem, že důkladná katalaktická teorie nemůže být vystavěna na nárokové analogii. To, že dospěl v průběhu svého obdivuhodného pojednání k závěrům, které se v zásadě neliší od těch, které byly objeveny jinými způsoby a jinými nástroji katalaktických peněžních doktrín, lze připsat tomu, že je znal už předem a tudíž byl schopen je přijmout. Žádným způsobem totiž nevyplývají z útržkovité peněžní teorie, kterou předložil on sám.

§4
„Metalismus“

Již není nutné pokračovat v argumentaci proti nominalistické teorii peněz. S tou se teoretičtí ekonomové vypořádali již dávno. Nicméně nominalistická kontroverze odhalila chyby v historii doktríny, které by měly být vyneseny na světlo.

Zaprvé je to užívání termínu metalismus. Knapp tímto výrazem označil „ty autory, kteří začínají od hmotnosti a ryzosti kovu a ve znaku na minci nevidí nic víc, než potvrzení těchto vlastností. Metalisté definují jednotku hodnoty jako určité množství kovu.“[13]

Tato Knappova definice metalismu není v žádném případě jasná a jednoznačná. Mělo by být dobře známo, že neexistoval jediný autor, který by stál za zmíňku, jenž by si jednotku hodnoty ztotožnil s množstvím kovu. Musíme mít ale na paměti, že s výjimkou nominalistů se nenašla žádná jiná myšlenková škola, která by se spokojila s tak povrchní interpretací konceptu hodnoty, jako Knappova, pro kterého jednotka hodnoty „není ničím víc, než jednotkou, v níž je vyjadřována velikost plateb.“[14]

Je ale snadné si domyslet, co Knapp míní metalismem, i když to nikde vysloveně neříká. Pro Knappa jsou metalismem všechny teorie peněz, které nejsou nominalistické;[15] a protože vlastní nominalistickou doktrínu formuluje přesně, tak je jasné, co rozumí metalismem. To, že nenominalistické teorie peněz nemají žádnou uniformí charakteristiku, že mezi nimi existují katalaktické a akatalaktické teorie, že každá z těchto skupin se opět dělí na doktríny, které jsou navzájem protichůdné, to Knapp buď neví, nebo záměrně přehlíží. Pro něj se všechny nenominalistické teorie peněz slévají v jednu. Nikde v jeho knize není nic, co by naznačovalo, že ví o existenci jiných peněžních doktrín než těch, které pokládají kovové peníze za materiál hodnotný „sám o sobě.“ Zcela ignoruje existenci ekonomických teorií hodnoty – ne jen nějaké konkrétní teorie, ale všech těchto teorií. Nevyhnutelně tak polemizuje proti jedné jediné teorii peněz, která je mu známa a kterou nazývá metalismem. Jeho argumenty jsou nepoužitelné, protože se vztahují pouze k této jediné akatalaktické doktríně, která byla, spolu s ostatními akatalaktickými teoriemi, včetně nominalismu, ekonomickou vědou dávno překonána.

Všichni kontroverzní autoři jsou omezeni jistými limity. V jakékoliv oblasti vědění, kterou zpracovávalo velké množství předchůdců, je nemožné obsáhnout všechny opoziční názory. Autor si musí vybrat jen ty nejdůležitější z nich a jen ty, které nejvíce ohrožují jeho vlastní pozici, a zbytek přejít mlčky. Knapp píše pro současnou Německou veřejnost, která je pod vlivem etatistické verze politické ekonomie seznámena pouze s akatalaktickými teoriemi peněz a i mezi nimi jen s těmi, které nazývá metalismem. Úspěch, se kterým se zde setkal ukazuje, že učinil správně, když zaměřil svoji kritiku pouze proti této verzi teorie, která má stěží nějaké zastoupení v literatuře, a na druhou stranu ignoroval Bodina, Lawa, Huma, Seniora, Jevonse, Mengera, Walrase a všechny další.

Knapp nečiní žádný pokus shromáždit to, co o penězích říkali ekonomové. Klade si pouze otázku: „Co vytane na mysli vzdělanému člověku, když se ho zeptáme na podstatu peněz?“[16] Pak kritizuje názory tohoto „vzdělaného člověka”, který je očividný laik. Nikdo nebere Knappovi právo takto postupovat. Ale není přípustné poté zaměňovat názory tohoto „vzdělaného člověka“ s názory ekonomických vědců. Ovšem právě toho se Knapp dopouští, když popisuje peněžní teorie Adama Smitha a Davida Ricarda jako „zcela metalistické“ a dodává: „Tato teorie učí, že jednotka hodnoty je definována jako určitá hmotnost kovu.“[17] Tou nejmírnější věcí, kterou lze říci o tomto Knappově tvrzení je, že je zcela neopodstatněné. Je otevřeně v rozporu s názory Smitha a Ricarda na teorii hodnoty a není pro něj žádná opora v kterémkoliv z jejich spisů. To musí být jasné snad všem, kdo jen letmo zavadili o pracovní teorii hodnoty klasických ekonomů a jejich teorie peněz.

Ale klasikové nebyli „metalisty“ ani v tom smyslu, že by jejich jediným příspěvkem k problému papírových peněz bylo „rozhořčení.“[18] Adam Smith vysvětloval výhody plnoucí z „nahrazení zlatých a stříbrných peněz v oběhu papírem“ způsobem, kterému se stěží vyrovnal nějaký autor před ním nebo po něm.[19] Byl to ovšem Ricardo, který v pamfletu „Proposals for an Economical and Secure Currency“, vydaném v roce 1816, navrhl vytvoření měnového systému, který se v zásadě neliší od systému zavedeného koncem minulého století v Indii, poté ve Straits Settlements, na Filipínách a nakonec v Rakousku. Dnes je znám jako systém zlaté devizy a zcela eliminuje drahé kovy ze skutečného domácího oběhu. Knapp a jeho následovníci zapálení pro „moderní monetární teorii“ se mohli snadno vyvarovat chyb při vysvětlování politiky Rakousko-Uherské banky mezi lety 1900 a 1911, kdyby si přečetli to, co napsali Smith a Ricardo.[20]  

§5
Koncept „metalismu“ u Wiesera a Philippoviche

Knappovy omyly ohledně dějin peněžní teorie byly bohužel již přejaty některými dalšími spisovateli. To plyne z pokusů vykládat Knappovu teorii tím nejpříznivějším způsobem, tedy soudit velkoryse její nedostatky a pokud je to možné, přičítat jí nějaké zásluhy. To ale nebylo možné bez toho, aby tito autoři nečetli ve státní teorii věci, které tam zkrátka nejsou k nalezení a které ve skutečnosti protiřečí jak její liteře, tak jejímu duchu.

Prvního musíme zmínit Wiesera. Wieser dává do kontrastu dvě monetární teorie. „Pro metalisty mají peníze nezávislou hodnotu, která pochází z nich samých, z jejich podstaty; pro moderní teorii je jejich hodnota odvozena od objektů směny, od komodit.“[21] Na jiném místě Wieser říká: „Hodnota peněžního materiálu pochází ze dvou odlišných zdrojů. Jedním je užitná hodnota, kteoru peněžní materiál má díky svým různým nepeněžním využitím – na šperky, zubní výpně, na technická užití různých druhů. Druhým zdrojem je směnná hodnota kterou peníze mají z důvodu toho, že jsou prostředkem k uskutečňování plateb… Služba, kteorou plní mince jako prostředek směny a služby, kterou plní peněžní materiál při svém průmyslovém využití, vedou ve své kombinaci ke společnému odhadu jeho hodnoty… Můžeme přijmout tvrzení, že obě tyto služby jsou navzájem dostatečně nezávislé, aby jedna nepřestala existovat i kdyby důvody pro druhou pominuly. Stejně jako by průmyslové využívání zlata by neskončilo kdyby se přestalo mincovat, tak by neskončilo jeho monetární využití, kdyby se stát rozhodl zakázat jeho užívání v průmyslu a všechno zkonfiskoval pro zmincování… Dominantní metalistický názor je odlišný. Z tohoto úhlu pohledu je hodnota peněz totožná s užitnou hodnotou kovu, ze kterého jsou vyrobeny. Má pouze jeden jediný zdroj – průmyslové užití dotyčného kovu – a směnná hodnota peněz není ničím víc, než odrazem užitné hodnoty kovu. Podle tohoto názoru jsou peníze vyrobené z materiálu, který by byl sám o sobě bezcenný, nepředstavitelné. Jak se říká, peníze by nemohly být měřítkem hodnoty komodit pokud by neměly hodnotu samy o sobě, kterou jim dodá materiál, z něhož jsou zhotoveny.“[22]

Zde staví Wieser do protikladu dvě teorie hodnoty peněz. Teorie, kterou nazývá moderní, vyplývá logicky z teorie hodnoty, která hledá původ hodnoty v užitku. Jelikož teorie mezního užitku byla vědecky vyložena teprve nedávno (a příspěvek k tomuto výkladu je velkou Wieserovou zásluhou) a protože může být v dnešní době bezpochyby označena za převládající doktrínu (navzdory Wieserovu tvrzení, když označuje za převládající doktrínu metalismus) tak je možné nazvat tuto teorii moderní teorií. Při tom ale nesmíme zapomenout, že stejně jako subjektivní teorie hodnoty má dlouhou linii předchůdců, tak i odpovídající peněžní teorie je více než dvě století stará. Například již v roce 1705 jí John Law vyjádřil v klasické podobě ve své publikaci Money and Trade. Srovnání Lawových argumentů s Wieserovými odhalí zásadní shodu mezi jejich názory.[23]

Ovšem teorie, kterou Wieser nazývá moderní teorií, určitě není doktrínou Knappa. V Knappovi po ní nenalezneme ani ty nejmenší stopy. Jediné, co má společného s nominalismem, který ignoruje problém hodnoty peněz, je fakt, že ani jedna teorie není „metalistická.“

Sám Wieser viděl docela jasně, že jeho teorie nemá s Knappovou nic společného. Naneštěstí převzal od Knappa tvrzení, že podle „převládajícího metalistického názoru,“ je „metalická hodnota peněz tatáž jako užitná hodnota kovu.“ Zde máme smíchány dohromady několik závažných chyb v historii peněžní teorie.

Zaprvé si musíme uvědomit, že metalismem má Wieser na mysli něco docela jiného než Knapp. Wieserův popis je jasný, když staví do kontrastu „moderní“ peněžní teorii a „metalistickou.“ Podle jeho popisu jsou tyto názory protikladné – jeden vylučuje druhý. Ale pro Knappa je teorie, kterou Wieser nazývá moderní teorií, stejně tak metalistickou jako teorie ostatní. To se dá snadno ukázat.

Ve své knize Knapp nezmiňuje jméno jakéhokoliv autora, který se před ním zabýval otázkou peněz a ani necituje žádnou práci na toto téma. Nikde svoje argumenty nestaví proti nějaké myšlenkové linii, se kterou se obvykle můžeme setkat v rozsáhle literatuře o penězích. Pouze v předmluvě uvádí jména dvou autorů jakožto metalistů: Hermanna a Kniese.[24]  Ale jak Hermann tak Knies rozvíjeli teorie velmi podobné „moderní“ teorii Wiesera. Na čemž není nic divného, protože se oba hlásili k subjektivní teorii hodnoty,[25] z níž pak logicky vychází i „moderní“ doktrína hodnoty peněz. Oba považovali za základ hodnoty měnového kovu jak jeho průmyslové užití tak monetární užití.[26] Je pravdou, že mezi Wieserem a Kniesem panoval rozdílný názor na to, co by se stalo s monetární funkcí, kdyby nastala situace, že by kov přestal být používán pro své „další“ funkce. Knapp ale nemohl pokládat toto za rozhodující charakteristiku metalismu, protože se o tom nikde nezmiňuje a ve skutečnosti k tomuto problému nemá co říci stejně jako ke všem ostatním problémům hodnoty peněz.

Vskutku, mezi ekonomy nenajdeme žádné metalisty, jak jsou vypodobňováni Knappem a jeho školou. Knapp asi ví velmi dobře, proč vždycky argumentuje pouze proti svévolné karikatuře metalisty a pečlivě se vyhýbá tomu, aby citoval kapitolu a verš pro uvedení názorů, které vkládá do úst svých metalistů. Ve skutečnosti metalista, kterého má Knapp na mysli není nikdo jiný než Knapp sám. Knapp, který napsal Staatliche Teorie des Geldes polemizuje s dřívějším Knappem, který při „opominutí veškeré teorie“, jak on sám říká, vyučoval „pragmatiku“ měnového systému.[27] Knapp, který si jako jeden z praporečníků historismu v politické ekonomii myslel, že náhradou za teoretické přemýšlení o ekonomických problémech bude publikace historických dokumentů. Kdyby Knapp neshlížel tak arogantně na práce „teoretiků“, kdyby si neprotivil, že by měl s nimi něco společného, tak by objevil, že si v sobě chová docela falešný názor o obsahu jejich knih. Totéž platí se zvýšnou měrou pro Knappovi následovníky. Jejich vůdce Bendixen otevřeně připouští, že byl dříve „metalistou.“[28] 

Není v žádném případě vhodné následovat Wieserova příkladu a dávat název „metalismus“ pohledu, že hodnota peněžního materiálu je odvozena pouze z jeho průmyslového využití. Jistě, pohled na peníze, který byl odmítnutý Kniessem, nemůže být pokládán za převládající doktrínu.[29] Nemůže být sporu o tom, že celá moderní peněžní literatura, nakolik je založená na závěrech moderní teorie subjektivního užitku, není metalistická ve Wieserově smyslu. Totéž ale platí i o všech ostatních katalaktických teoriích peněz.

Wieserův názor na monetární teorie jeho předchůdců byl pokřiven jeho přijetím výrazu metalismus. On sám si toho povšiml, protože doplnil poznámky citované výše následujícími slovy: „Převládající doktrína ovšem nezůstává konzistentní, protože … rozvíjí speciální teorie pro vysvětlení směnné hodnoty peněz. Pokud by hodnota peněz byla vždy omezena užitnou hodnotou kovu, tak jaký vliv by se měl připsat poptávce po penězích, rychlosti oběhu nebo množství úvěrových substitutů?“ Řešení tohoto očividného rozporu spočívá ve faktu, že to, co Wieser nazývá převládající metalistickou doktrínou ostře kontrastuje s těmi katalaktickými teoriemi, které „rozvíjejí speciální teorie pro vysvětlení směnné hodnoty peněz.“

Stejně jako Wieser, i Phillippovich staví do kontrastu dva druhy peněžních teorií. Nominalistickou (představovanou Adamem Müllerem, Knappem a dalšími. Phillippovich do této skupiny zahrnuje i Adolfa Wagnera). Jako představitele druhé skupiny jmenuje pouze mě a mojí Theorie des Geldes und der Umlaufsmittel.[30] V poznámce dodává, že při pojednání o hodnotě peněz jsem byl nucen připustit, že hodnota komoditních peněz se vztahuje k teorii hodnoty peněz jen natolik, nakolik závisí na jejich funkci jakožto společného prostředku směny.[31] V tomto ohledu, protože následoval Knappův historický pohled, se Phillipovich dopustil téže chyby jako Wieser.

Zatímco Wieser odmítá chartalismus a nominalismus, Phillippovich se k nim hlásí, ale zároveň je interpretuje takovým způsobem, který zcela zahlazuje rozdíly mezi katalaktickou a nominalistickou koncepcí. Na jedné straně prohlašuje, že „základní vlastností peněžní jednotky je její nominální Geltung nebo platnost jako jednotky hodnoty.“ Na druhé straně ovšem říká, že „peněžní jednotka ve skutečnosti není tímto technicky definovaným množstvím drahého kovu, ale je to kupní či platební síla.“[32] Zde máme dvě teze, které je nemožné smířit. S tou první jsme se setkali jakožto s Knappovou definicí. Ta druhá je počátečním bodem pro katalaktické teorie peněz. Ostřejší kontrast si lze těžko představit. To, že ztotožnění peněžní jednotky s kupní silou je zcela v rozporu s Knappovým pohledem, může být jasně vydedukováno z několika pasáží jeho knih.[33] To, co charakterizuje nominalismus – jako i další akatalaktické teorie – je fakt, že nemluví o hodnotě, o kupní síle peněz. Je snadné ukázat, jak nesmiřitelné jsou ony dvě teze, které Phillippovich předložil. V hranicích své vlastní teorie má Knapp formálně pravdu, když definuje marku jako „jednu třetinu z předchozí jednotky hodnoty, tolaru.“[34] Jakkoli neinformativní je tato definice, není v ní nic rozporného. Je ale něco zcela jiného, když Phillippovich řekne: „stříbrná marka, jako třetina tolaru, byla dříve peněžní jednotkou pro účely zúčtování, která, podle zkušenosti ekonomických agentů, představovala určitou kupní sílu. Tato kupní síla byla zachována v mincovní jednotce z nového kovu; tedy v marce jako zlaté minci, která představovala totéž množství hodnoty, jako před tím představovala stříbrná marka. Technické určení mincovní hmotnostní jednotky tudíž mělo za cíl zachování hodnoty měnové jednotky.“[35] Tyto věty, ve spojitosti s tím, co bylo citováno výše, mohou očividně znamenat jen to, že reforma Německého měnového systému měla za cíl ustanovení kupní síly tolaru na této přechodné úrovni. To ale může být těžko Phillippovichův skutečný názor. 

Existuje další historická chyba, kterou Phillippovich převzal od Knappa, totiž názor, že katalaktická peněžní doktrína opomíjí současné zkušenosti, „které poskytují dostatek příkladů nuceného oběhu státních papírových peněz.“[36] Jakýkoliv katalaktický spis, včetně prvního vydání mé knihy, což je jediná práce, ke které se Phillippovich v této souvislosti odkazuje, by dokázala opak. Je možné tvrdit, že katalaktici nevyřešili problém nesměnitelných státních papírových peněz uspokojivým způsobem – to je pořád otevřená otázka. Není ale možné tvrdit, že by si nevšímali jeho existence. To je obzvlášť důležité, protože mnoho Knappových žáků žije v představě, že katalaktické peněžní teorie byly zaskočeny ekonomikou papírových peněz válečného období. Jako kdyby to nebyl problém, kterému se věnovali všichni peněžní teoretikové už od doby Ricarda.

Když byl Knappův mylný pohled na monetární teorii dřívějších i současných ekonomů akceptován tak prominentními odborníky jakými jsou Wieser a Phillippovich, nemělo by nás překvapit, že je dnes v Německu většina prací o měnových problémech zcela založena na Knappovi.

§6
Poznámka: Vztah nominalistické kontroverze k problematice dvou Anglických škol bankovní teorie

Lansburgh ztotožňuje metalistickou teorii s principem currency school a nazývá chartalismus „variantou starého principu banking school.“[37] Bortkiewicz je oproti tomu toho názoru, že existuje „určité ospravedlnění vztáhnout nominalismus k doktrínám Currency school, nakolik ta bere za rovnocené metalické a papírové peníze.“[38] Oba dva se dle mého soudu mýlí. Jádro sporu mezi dvěma slavnými školami o teorii úvěru leží někde docela jinde.[39] Knapp a jeho následovníci si této problematiky nikdy ani nepovšimli, natož aby se jí pokoušeli řešit.

Bendixenova doktrína tvorby peněz, která je pouze náhodně a volně spojena s Knappovým nominalismem, není ničím jiným než přehnanou a extrémě naivní verzí Bankovního principu. Je jedním ze znaků nízké úrovně Německé ekonomické teorie, že po mnoho let mohla být Bendixenova doktrína považována za něco zcela nového aniž by si někdo všiml, že se od doktríny, která v Německu převládala už celá desetiletí liší jenom způsobem svého výkladu.

Pozn.:
1)    Viz. Endemann, Studien in der romanisch-kanonistischen Wirtschafts-und Rechtslehre bis gegen Ende des 17. Jahrhunderts (Berlín, 1874-1883), díl 2, str. 199.
2)    Viz. Voigt, „Die staatliche Theorie des Geldes,“ Zeitschrift für die gesamte Staatswissenschaft 62: 318.
3)    Bendixen, Währungspolitik und Geldtheorie im Lichte des Weltkriegs (Mnichov a Lipsko, 1916), str. 37 (2. vydání, 1919, str. 44).
4)    Dühring, Cursus der National-und Sozialökonomie, 3. vydání (Li