I. Funkce peněz

§1
Obecné ekonomické podmínky pro použití peněz

Tam, kde je volná směna zboží a služeb neznámá, nejsou peníze zapotřebí. Ve společnosti, v níž by dělba práce stejně jako veškerá výroba a spotřeba probíhala pouze na úrovni domácnosti, by byly peníze stejně zbytečné jako pro jednoho izolovaného člověka. Ovšem i v ekonomickém řádu založeném na rozsáhlejší dělbě práce by byly peníze také zybtečné, pokud by výrobní prostředky byly socializovány. Kontrola nad výrobou a distribuce vyrobených statků by pak byla v rukou ústředního výboru a jednotlivcům by nebylo dovoleno směňovat jim přidělené spotřební statky za statky přidělené jiným lidem.

Fenomén peněz předpokládá ekonomický řád, v němž je výroba založena na dělbě práce a v němž existuje soukromé vlastnictví nejen statků prvního řádu (spotřebních statků), ale také statků vyšších řádů (výrobních statků). V takové společnosti není žádná systematická centralizovaná kontrola výroby, protože ta je nepředstavitelná bez centralizovaného disponování výrobními prostředky. Výroba je „anarchistická.“ O tom, co se bude vyrábět a jak se bude vyrábět rozhodují v první řadě vlastníci výrobních prostředků, kteří ovšem nevyrábí věci pouze pro vlastní potřebu, ale také pro potřeby druhých. Do úvahy pak musí brát nejen svoje vlastní hodnocení svých produktů, ale také hodnocení, které jim budou přikládat ostatní členové komunity. Vyvažování výroby a spotřeby se odehrává na trzích, kde se setkávají různí výrobci, aby navzájem směnili zboží a služby. Funkcí peněz je pak usnadnit tyto obchody tím, že slouží jako společný prostředek směny.

§2
Původ peněz

Nepřímá směna je odlišena od směny přímé užitím prostředku směny. Předpokládejme, že lidé A a B spolu směňují komodity m a n. A chce získat komoditu n kvůli užitné hodnotě, kterou jí přikládá. Má v úmyslu jí spotřebovat. Totéž platí pro B, který chce získat komoditu m  kvůli jejímu bezprostřednímu využití. Toto je přímá směna.

Pokud na trhu existují více než dva jedinci a více než dva druhy komodit, tak je rovněž možná nepřímá směna. A může chtít komoditu p nikoliv proto, že by jí zamýšlel spotřebovat, ale protože jí chce vyměnit za druhou komoditu q, kterou si přeje zkonzumovat. Předpokládejme, že A přinese na trh dvě jednotky komodity m, B přinese dvě jednotky komodity n a  C dvě jednotky komodity o. A si přeje získat jednu jednotku komodity n a jednu jednotku o. B si přeje získat jednu jednotku komodity o a jednotuku komodity m, a C jednu jednotku komodity m a jednu jednotku n. Dokonce i v tomto případě je přímá směna možná, pokud subjektivní hodnocení těchto tří komodit umožňuje směnu každé jednotky m, n a o za každou jednotku ostatních druhů. Pokud ale tato hypotéza neplatí, což se stává u velkého počtu směnných transakcí, pak se stává nepřímá směna nezbytnou. Poptávka po zboží po uspokojení okamžitých potřeb je pak doplněna poptávkou po zboží, které je potřeba pro směnu za jiné zboží.[1]

Vezměme si nejjednodušší případ, kdy si komoditu p přejí získat pouze držitelé komodity q, zatímco komodita q není vyžadována držiteli komodity p, ale těmi, kteří vlastní komoditu r, kterou si zase přejí mít pouze držitelé komodity p. Mezi těmito osobami není možná žádná přímá směna. Pokud má ke směnám vůbec dojít, tak to musí být nepřímé směny; například majitelé komodity p ji smění za komoditu q, kterou pak smění za komoditu r, což je ta, kterou si přejí mít pro vlastní spotřebu. Případ se v ničem zásadním neliší, pokud by nabídka s poptávkou nebyly kvantitativně shodné. Kdyby například jedno nedělitelné zboží muselo být směněno za různá zboží ve vlastnictví několika osob.

Nepřímá směna se stává tím nezbytnější, čím více se rozšiřuje dělba práce a potřeby se stávají vytříbenějšími. V současném stádiu ekonomického vývoje se příležitosti, kdy je přímá směna možná a je skutečně provedena objevují již jen výjimečně. Vezměme si například výplatu mezd v naturáliích, což je případ přímé směny natolik, nakolik na jedné straně zaměstnanvatel využívá práci těchto zaměstnanců pro přímé uspokojování svých vlastních potřeb a nemusí skrze směnu získavat to zboží, ve kterém jsou mzdy placeny a na druhé straně zaměstnanec spotřebovává zboží, které dostává a neprodává ho. Takovéto naturální výplaty jsou v zemědělství ještě dosti obvyklé, ačkoliv i v této sféře jejich význam postupně klesá rozšiřováním kapitalistických metod řízení a rozvojem dělby práce.[2]

Tudíž na trhu spolu s poptávkou po zboží pro přímou spotřebu existuje poptávka po zboží, které si kupující nepřeje spotřebovat, ale použít ho při budoucí směně. Je jasné, že ne všechno zboží je subjektem poptávky tohoto druhu. Jednotlivec nemá žádnou motivaci pro uskutečnění přímé směny pokud neočekává, že ho toto posune blíže k jeho konečnému cíli, kterým je získání zboží pro svou vlastní spotřebu. Pouhý fakt, že by nedocházelo k žádným směnám, pokud by nebyly nepřímé, nemůže jednotlivce přimět k provádění nepřímé směny, pokud si jí nezajistí nějakou okamžitou osobní výhodu. Pokud by přímá směna byla nemožná a nepřímá směna by z hlediska jednotlivce byla bezúčelná, tak by se neodehrála vůbec žádná směna. Jednotlivci mají sklon k nepřímé směně pouze pokud z ní profitují; tedy pouze pokud je zboží které získají likvidnější než to, kterého se vzdávají.

Každý druh zboží má na trhu jinou likvidnost. Po určitém zboží existuje pouze omezená a příležitostná poptávka, jiné zboží je poptáváno obecněji a častěji. Následkem toho ti, kteří na trh přinesou zboží prvního druhu, aby ho směnili za jiné zboží, které potřebují, mají menší naději na úspěch než ti, kteří nabízejí zboží druhého druhu. Pokud ovšem smění svoje málo likvidní zboží za zboží relativně likvidnější, tak se dostanou o krok blíže ke svému cíli a mohou doufat, že ho dosáhnou jistěji a úsporněji, než kdyby se omezili pouze na přímou směnu.

Právě tímto způsobem se z toho zboží, které bylo původně nejlikvidnější, stal obený prostředek směny: tedy zboží, za které většina prodávajících smění v prvním kroku svoje výrobky a které se vyplatí všem potencionálním kupujícím získat jako první. Jakmile pak tyto komodity, které byly původně relativně nejlikvidnější, získají status společného prostředku směny, vzroste ještě více rozdíl mezi jejich likvidností a likvidností všech ostatních komodit a to nadále posílí a rozšíří jejich pozici jako prostředku směny.[3]

Takto požadavky trhu vedly postupně k selekci určitých komodit jako společných prostředků směny. Skupina komodit, z nichž byl prováděn výběr, byla původně velká a lišila se z jednoho místa na druhé, ale s rozšiřováním obchodní směny se stále zužovala. Kdykoliv se přímá směna zdála být vyloučena, tak se každá strana přirozeně snažila vyměnit svoje přebitečné komodity nejen za ty likvidnější, ale rovnou za tu nejlikvidnější ze všech. Čím vyšší byla likvidnost, kterou získala komodita v přímé směně, tím nadějnější byl výhled na dosažení konečného cíle bez dalších mezikroků. Vzniká teda jasná tendence k tomu, aby méně likvidní zboží přestávalo být užíváno jako prostředek směny dokud nezůstane jediná komodita, která pak bude užívána jako prostředek směny univerzálně: jedním slovem peníze.

Tohoto stádia vývoje prostředku směny, kdy by byla užívána výlučně jedna komodita, ještě nebylo zcela dosaženo. Již v ranných dobách starověku, na některých místech dříve a na některých později, rozšiřování nepřímé směny vedlo k selekci dvou drahých kovů – zlata a stříbra – jako společného prostředku směny. Pak se ale selekce na dlouhou dobu zastavila. Stovky a někde i tisíce let zůstávalo lidstvo nerozhodnuté mezi zlatem a stříbrem. Hlavní příčinu tohoto pozoruhodného fenoménu můžeme nalézt ve vlastnostech těchto dvou kovů. Jejich fyzikální a chemické vlastnosti jsou si velmi podobné a při uspokojování lidských potřeb poskytovaly stejnou službu. Pro výrobu ornamentů a šperků všech druhů se jeden ukázal být stejně tak dobrým jako druhý. (Teprve nedávno byly učiněny objevy technologií, které podstatnou měrou rozšířily rozsah možného využití drahých kovů a mohly by přinést ostřejší rozdíly v jejich užitečnosti.) V izolovaných komunitách se někdy objevovalo výlučné užití jednoho či druhého z těchto kovů, ale tato jednota byla opět ztracena, jakmile byla izolace komunity prolomena a začala se podílet na mezinárodním obchodě.

Ekonomická historie je příběhem postupného rozšiřování rozsahu směny za původní limity malého společenství, národa a kontinentu. Každá taková expanze rozsahu vedla k nové dualitě při výběru prostředku směny, kdykoliv neměly dvě komunity, které se dostaly do vzájemného styku, tentýž druh peněz. Nebylo možné pronést konečný verdikt, dokud všechny hlavní části obydleného světa neutvořily jednotnou obchodní oblast, protože by se k ní mohl připojit národ s odlišným peněžním systémem a změnit mezinárodní uspořádání.      

Samozřejmě pokud dvě nebo více ekonomických zboží mají přesně tutéž likvidnost, takže žádné přirozeně nepředčí druhé jako prostředek směny, tak to bude omezením pro vznik jednoho unifikovaného peněžního systému. Nebudeme se zde pokoušet rozhodnout, jestli tento předpoklad platí v případě dvou drahých kovů – zlata a stříbra. Tato otázka, okolo které existovala hořká kontroverze po několik desetiletí, není příliš důležitá pro teorii o podstatě peněz. Zdá se nám docela jisté, že unifikace by byla žádoucím cílem měnové politiky, i kdyby motivací k ní nebyla různá likvidita prostředků směny. Simultání užívání několika druhů peněz má řadu nevýhod a komplikuje techniku směny, takže sjednocení peněžního systému by jistě nastalo tak jako tak.

Teorie peněz musí vzít do úvahy vše, co nastává, když funguje několik druhů peněz bok po boku. Pouze když je nepravděpodobné, že by její závěry mohly být na nějakou stranu ovlivněny, může postupovat z předpokladu, že jako společný prostředek směny slouží jen jedno zboží. Jinde musí vzít v úvahu simultání užívání několika prostředků směny. Zanedbat tento fakt by znamenalo ustoupit před jedním z nejobtížnějších úkolů.

§3
„Sekundární“ funkce peněz

Prosté tvrzení, že peníze jsou komoditou, jejíž ekonomickou funkcí je být prostředkem při výměně zboží a služeb, neuspokojuje ty spisovatele, jejichž zájmem je spíše hromadění materiálů než rozšiřování znalostí. Mnoho výzkumníků se domnívá, že roli peněz je věnována nedostatečná pozornost, když jsou oceňovány pouze jako prostředek směny. Proto se pak pouštějí do vyjmenování půl tuctu dalších „funkcí“ – jako kdyby v ekonomickém řádu založeném na směně zboží mohla být důležitější funkce, než funkce společného prostředku směny.

Po Mengerově prozkoumání této otázky by se zdála další diskuse o spojení mezi sekundární funkcí peněz a jejich základní funkcí jako zbytečná.[4] Ovšem jisté tendence v současné literatuře pojednávající o penězích jsou takové, že stručné prozkoumání techto sekundárních funkcí se zdá být vhodné, aby se ukázalo, jak jsou všechny odvoditelné od funkce společného prostředku směny.

Toto se v první řadě vztahuje na funkci peněz při umožňování úvěrových transakcí. Je jednoduché považovat toto zkrátka za součást funkce prostředku směny. Úvěrové transakce nejsou ničím jiným, než výměnou současného zboží proti budoucímu zboží. V Anglické a Americké literatuře jsou časté odkazy na funkci peněz jako standardu pro odložené platby.[5] Původní význam tohoto vyjádření ovšem nebyl postavit do protikladu určitou funkci peněz s jejich původní funkcí, ale zjednodušit diskusi o vlivu změn v hodnotě peněz na reálnou velikost peněžních dluhů. Tomuto účelu tento výraz slouží dobře, ale musíme upozornit na to, že také vedl mnohé spisovatele k tomu, aby pojednávali o problémech spojených s ekonomickými následky změn v hodnotě peněz pouze z hlediska modifikací v existujících dlužnicko-věřitelských vztazích a přehlíželi jiné souvislosti.

Funkce peněz jako přenašeče hodnoty časem a prostorem může být také přímo vystopována k jejich funkci prostředku směny. Menger poukázal na to, že obzvláštní vhodnost zboží k hromadění a jeho následné rozšířené využití k tomuto účelu byla jedním z důležitých příčin jeho vyšší likvidnosti a tudíž kvalifikaci jako prostředku směny.[6] Jakmile se praxe užívání určitého ekonomického zboží jako prostředku směny rozšíří, tak lidé preferují uskladňovat si toto zboží před ostatními druhy zboží. V současném stavu ekonomického rozvoje ovšem hromadění peněz jako formy investice nehraje velkou roli a její místo přebral nákup úrok nesoucího majetku.[7] Na druhé straně peníze dnes stále fungují jako prostředek k přepravě hodnoty prostorem.[8] Tato funkce ovšem není nic jiného, než záležitost usnadnění směny zboží. Evropský sedlák, který chce emigrovat do Ameriky, si přeje vyměnit svůj majetek v Evropě za majetek v Americe. Prodá tudíž svůj statek za peníze, se kterými jede do Ameriky a tam nakoupí svůj nový zábor. To je zcela učebnicový příklad směny umožněné penězi.

Zvláštní pozornost byla v současnosti věnována funkci peněz jako obecnému prostředku plateb. Nepřímá směna rozděluje transakci na dvě oddělené části, které jsou spojené pouze konečným záměrem směnitelů získat pro sebe spotřební statek. Nákup a prodej se tak na sobě staly nezávislými. Navíc pokud dvě strany prodejní a nákupní transakce provedou svojí část dohody v jiných časech, kdy prodejní část předchází části nákupu (nákup na úvěr), pak vypořádání dohody, nebo splnění části prodejce (což nemusí být tatáž věc), nemá žádnou očividnou spojitost se splněním části kupujícího. Totéž platí u všech dalších úvěrových transakcí, zvláště u nejdůležitějšího druhu úvěrových transakcí – zapůjčování. Chybějící očividná spojitost mezi dvěma částmi jedné transakce byla vzata jako důvod, považovat je za nezávislé procesy a platby tedy za nezávislé právní akty a následkem toho připisovat penězům funkci obecného prostředku plateb. To je ovšem chybou. „Pokud máme na paměti funkci peněz jako objektu, který usnadňuje zacházení s komoditami a kapitálem, funkci, která zahrnuje platby peněžních cen a splácení dluhů… nevyvstává ani nutnost ani ospravedlnění pro další debaty o zvláštním využití nebo funkci peněz jako prostředku plateb.“[9]

Kořenem této chyby (jako mnohých dalších chyb v ekonomii) je nekritické přijetí právnických konceptů a způsobů myšlení. Z pohledu práva je nespacený dluh subjektem, který může být uvažován bez ohledu (alespoň v určitém rozsahu) na původ povinnosti platit. Samozřejmě, v právu stejně jako v ekonomii, jsou peníze pouze obecným prostředkem směny. Ale zásadním, ačkoliv ne jediným, motivem k tomu, aby se právo zabývalo penězi, je problém placení. Když právo hledá odpověď na otázku „Co jsou peníze?“ tak z toho důvodu, aby určilo, jak lze vyrovnat peněžní závazky. Pro právníka jsou peníze prostředkem plateb. Ekonom, pro kterého představuje problematika peněz odlišný aspekt, nemusí přijmout tento úhel pohledu, pokud si nepřeje již od počátku zatížit předsudky svůj výhled na příspěvek k rozvoji ekonomické teorie.

Pozn.:
1)    Viz. Wicksell, Über Wert, Kapital und Rente (Jena, 1893; Londýn, 1933), str. 50.
2)    Závěr, že nepřímá směna je ve většině případů nezbytnou, je zcela zřejmý. Jak lze očekávat, toto paří mezi nejrannější ekonomické poznatky. Jeho jasné vyjádření najdeme už ve slavných fragmentech Paulusova Pandecta: "Quia non semper nec facile concurrebat, ut, cum tu haberas, quod ego desiderarem, invicem haberem, quod tu accipere velles" (Paulus, lib. 33 ad edictum 1.I pr. D. de contr. empt. 18, I).
Schumpeter se určitě mýlí, pokud si myslí, že nezbytnost peněz lze dokázat pouze z předpokladu nepřímé směny (viz. jeho Wesen und Hauptinhalt der theoretischen Nationalökonomie [Lipsko, 1908], str. 273). V této záležitosti srov. Weiss, Die moderne Tendenz in der Lehre vom Geldwert, Zeitschrift für Volkswirtschaft, Sozialpolitik und Verwaltung, díl. 19, str. 518.
3)    Viz. Menger, Untersuchungen über die Methode der Sozialwissenschaften und der politischen Okonomie insbesondere (Lipsko, 1883), str. 172; Grundsätze der Volkswirtschaftslehre, 2. vydání (Vídeň, 1923), str. 247.
4)    Viz. Menger, Grundsätze, str. 278.
5)    Viz. Nicholson, A Treatise on Money and Essays on Present Monetary Problems (Edinburgh, 1888), str. 22; Laughlin, The Principles of Money (Londýn, 1903), str. 22.
6)    Srov. Menger, Grundsätze, str. 284.
7)    Tedy mimo mimořádného sklonu k hromadění zlata, stříbra a zahraničních bankovek, který je vyvolán inflací a zákony přijatými k tomu, aby jí posílily.
8)    Knies konkrétně (Geld und Kredit, 2. vydání [Berlín, 1885], díl. 1, str. 233) kladl důraz na funkci peněz jako mezimístního přenositele hodnoty.
9)    Srov. Menger, Grundsätze, str. 282.