Předmluva k anglickému vydání (1934)

Vnější podoba otázek týkajících se bankovní a měnové politiky se mění z měsíce na měsíc a z roku na rok. Přes tyto změny zůstává teoretický aparát, který používáme k řešení těchto otázek, v zásadě nezměněný. Hodnota ekonomické vědy vskutku spočívá právě v tom, že nám umožňuje rozpoznat skutečný význam problémů bez ohledu na náhodné načasování jejich projevů. Pro pochopení okamžitých důsledků nějakého opatření není obvykle nutné mít hluboké ekonomické znalosti, ale úkolem ekonomie je ukázat na vzdálenější účinky a tak nám umožnit vyhnout se takovým pokusům o nápravu současných problémů, které by zaseli semínka pro daleko větší budoucí potíže.

Deset let uplynulo od druhého německého vydání této knihy. Během tohoto období se vnější podoba měnových a bankovních problémů ve světě zcela změnila. Ale důkladnější zkoumání odhalí, že u kořene věcí dnes jsou stále tytéž základní záležitosti, jako tehdy. Tehdy byla Anglie na cestě ke zvýšení hodnoty libry na její předválečnou úroveň. Bylo přehlíženo, že mzdy a ceny se mezi tím přizpůsobily nižší hodnotě libry, a že obnovení předválečné parity ztíží pozici podnikatelů, pokud se zvýší disproporce mezi skutečnými mzdami a mzdami, které by byly placeny na volném trhu. Samozřejmě existovaly důvody proč se pokusit obnovit starou paritu i navzdory nepochybným potížím, které přinesl takový postup. Rozhodnutí mělo padnout po zvážení všech pro a proti takové politiky. Ve skutečnosti byl tento krok podniknut bez toho, aby veřejnosti byly dopředu poskytnuty dostatečné informace o nevyhnutelných potížích, což mimořádně posílilo opozici proti zlatému standardu. A přesto problémy, se kterými se lidé potýkali, nebyly vinou obnovení zlatého standardu jako takového, ale čistě jen vinou toho, že zlatá hodnota libry byla stanovena na vyšší úrovni než odpovídalo úrovni cen a mezd ve Spojeném království.

Mezi lety 1926 až 1929 byla pozornost světa upřena hlavně na růst Americké prosperity. Jako u všech předchozích boomů, které přinesla úvěrová expanze, i o tomto se věřilo, že prosperita již bude trvat věčně a varování ekonomů byla přehlížena. Obrat, který nastal na podzim 1929 a následná ekonomická krize nebyly překvapením pro ekonomy. Ti tento vývoj předvídali, i když samozřejmě nebyli schopní predikovat přesné datum, kdy k němu dojde.

Pozoruhodnou věcí na současné situaci není to, že jsme prošli obdobím úvěrové expanze následovaným depresí. Takový vývoj nastal už mnohokrát před tím. Co je na současné krizi nové je způsob, jakým všechny vlády na tyto okolnosti reagovaly. Uprostřed všeobecného poklesu cen bylo všemi dostupnými prostředky bráněno poklesu peněžních mezd a veřejné prostředky byly užívány na jedné straně k tomu, aby podpořily podniky, které by jinak kvůli krizi skončily a na druhé straně k tomu, aby dodaly umělý stimul ekonomickému životu realizací ohromných veřejných projektů. Toto mělo za následek eliminaci těch ekonomických sil, které v předchozích dobách deprese nakonec zajistily přizpůsobení mezd a cen existujícím okolnostem a tak vydláždily cestu pro zotavení. Nepříjemná pravda, že stabilizace mezd musí přinést zvýšení nezaměstnanosti a prodloužení trvání nerovnováhy mezi cenami a náklady a mezi výstupy a prodeji, byla ignorována.

Tento přístup byl diktován čistě politickými úvahami. Vlády měly strach z neklidu mezi svými mzdy pobírajícími poddanými. Neodvážily se oponovat doktríně, která bere vysoké mzdy jako nejdůležitější ekonomický ideál a věří, že odboráři a vládní intervence mohou udržovat úroveň mezd v období klesajících cen. A vlády tedy udělaly všechno pro to, aby snížily tlaky na pokles úrovně mezd, které byly vyvolávané okolnostmi. Aby zabránily nabízení nižších než odbory vynucených mezd, poskytly dávky v nezaměstnanosti a další výhody stále rostoucí mase lidí bez práce a zabránily centrálním bankám ve zvýšení úrokových sazeb a omezení poskytování úvěrů, takže zkomplikovaly očistný proces krize.

Když se vlády necítí dost silné na to, aby zvyšovaly daně pro pokrytí toho, co pokládají za nezbytné výdaje či alternativně omezily své výdaje tak, aby vystačily s příjmem, který mají, uchylují se k vydávání nekonvertibilních bankovek a následný pokles hodnoty peněz je něčím, co je v Evropské a Amerciké historii velmi dobře známo. Ovšem motivy pro současné experimenty s depreciací nejsou ani tak fiskální. Zlatý obsah je dnes snižován, aby byla udržena úroveň mezd a cen, a aby domácí průmysl byl zvýhodněn proti svým konkurentům v mezinárodním obchodě. Požadavky na provádění takových akcí nejsou ničím novým ani v Evropě ani v Americe. V předchozích případech ovšem ti, kteří takové požadavky vznášeli, neměli většinou moc, aby prosadili jejich splnění. Dnes však Velká Británie opustila zlatý obsah libry a místo toho, aby udržela své zlaté rezervy obvyklým opatřením zvýšením úrokových sazeb, vláda a parlament Spojeného království, při bankovní sazbě čtyři a půl procenta, dal přednost zastavení směnitelnosti bankovek a podstatnému poklesu hodnoty šterlingu. Cílem bylo zabránit dalšímu poklesu cen v Anglii a hlavně se vyhnout situaci, ve které by byla nezbytná redukce mezd.

Příkladu Velké Británie následovaly další země, především Spojené státy. Prezident Roosevelt zredukoval zlatý obsah dolaru, protože si přál zabránit poklesu mezd a obnovit cenovou hladinu z doby prosperity 1926-1929.

Ve střední evropě bylo Československo první zemí, která následovala Britksého příkladu. V prvních poválečných letech se Československo z prestižních důvodů drželo politiky, která posilovala hodnotu koruny, což omezovalo export jeho produkce, posilovalo import cizí produkce a vážně ohrožovalo solventnost těch podniků, jejichž pracovní kapitál pocházel z větší části z bankovních úvěrů. Během několika prvních týdnů tohoto roku ovšem byla zlatá parita koruny zredukována, aby se odlehčilo břemeno zadlužených podniků, zabránilo poklesu mezd a cen, podpořil export a omezil import. A dnes se všude na světě vášnivě debatuje o otázce, jestli by měla být kupní síla peněžní jednotky udržována nebo zredukována.
Všeobecným názorem sice je, že je zapotřebí pouze redukce kupní síly na předchozí úroveň, nebo i zabránění ve vzestupu kupní síly nad současnou úroveň. Pokud je ale toto vše, pak je obtížné pochopit, proč by tou cílovou úrovní měla být ta z let 1926-29 a nikoliv napříklat ta z roku 1913.

Pokud by někdo namítal, že statistický index nám nabízí nástroj, který staví měnovou politiku na pevné základy nezávislé na změnách v programech vlád a politických stran, pak bych se odkázal na to, co jsem v této knize napsal o nemožnosti výběru nějaké konkrétní metody výpočtu cenového indexu. Existuje řada způsobů, jak počítat kupní sílu peněžní jednotky, a každý z nich je z určitého úhlu pohledu správný a z jiného úhlu pohledu zase nesprávný. A protože každá z metod výpočtu nám dá výsledek odlišný od jiných metod, a protože každý z výsledků, pokud se stane základem pro praktická politická opatření, půjde na ruku zájmům určitých skupin a poškodí zájmy jiných skupin, tak je jasné, že každá ze zájmových skupin bude inklinovat k té metodě, která nejlépe odpovídá jejím zájmům. V ten samý okamžik, kdy je manipulace s kupní silou prohlášena za legitimní prostředek měnové politiky, nabude otázka, na jaké úrovni by měla být zafixována kupní síla peněžní jednotky, toho nejvyššího politického významu. Pod zlatým standardem je hodnota peněz závislá na ziskovosti produkce zlata. Pro některé lidi se tento fakt jeví jako nevýhoda a určitě vnáší do ekonomické aktivity nevypočitatelný faktor. Ovšem zlatý standard uzavírá z peněžní strany možnost náhlých a násilných změn v cenách komodit. Největší změny v hodnotě peněz, které jsme zažili během posledních staletí, neměly původ v okolnostech kolem těžby zlata, ale v politikách vlád a cedulových bank. Závislost hodnoty peněz na produkci zlata znamená její nezávislost na momentálním politickém rozložení sil. Rozluka peněz od určité a nezměnitelné zlaté parity učinila z peněz hračku v rukou politiků. Dnes vidíme, že úvahy o hodnotě peněz jsou primární hnací silou jak v domácí tak v mezinárodní hospodářské politice. Nejsme daleko stavu, kdy „hospodářské politice“ bude primárně rozuměno jako politice na ovlivňování kupní síly peněz. Máme si udržet současný zlatý obsah, nebo máme přejít k jeho snížení? To je otázka, která ovládá současnou hospodářskou politiku na obou březích Atlantiku. Možná jsme již uprostřed závodu ve snižování zlatého obsahu v měnové jednotce s cílem získat si dočasné výhody (které jsou navíc založeny na sebeklamu) v obchodní válce, kterou mezi sebou nyní státy civilizovaného světa vedou se stále se stupňujícím zápalem a s katastrofálními účinky na blahobyt svých poddaných.

Je nedostačující nazývat tento stav peněžních záležitostí emancipací od zlata. Žádná ze zemí, které „opustily zlatý standard“ během posledních let neovlivnila význam zlata jako prostředku směny ať už doma nebo ve světě. K čemu došlo nebyl rozchod se zlatem, ale rozchod se starou zákonnou paritou měnové jednotky a především k redukci břemene dlužníků na náklady věřitelů, i když základním cílem těchto opatření mohlo být zajištění co největší stability nominálních mezd a někdy také cen.

Mimo země, které devalvovaly hodnotu svých měn z výše popsaných důvodů, existuje další skupina zemí, které odmítly připustit depreciaci svých měn, která následovala po nadměrné expanzi oběhu bankovek, a udržují fikci, že jejich měna má stále stejnou zákonnou zlatou hodnotu. Aby tuto fikci podpořily, zavádějí regulace zahraničního obchodu, které obvykle nutí exportéry prodávat zahraniční měnu v zákonem stanovéném kurzu, tedy s výraznou ztrátou. Fakt, že objem zahraniční měny, která je za takových podmínek prodaná centrální bance, značně poklesne, stěží vyžaduje dalšího zkoumání. Takovým způsobem se země dostanou do stavu, kdy mají „nedostatek deviz.“ Zahraniční měny jsou za předepsanou cenu nedostupné a centrální banka je vyloučena z černého trhu, na kterém je zahraniční měna směňována ve správném kurzu, protože odmítá platit v tomto kurzu. Tento „nedostatek“ je pak výmluvou pro pozastavení splácení úroků a amortizací do zahraničních věřitelských zemí. Takový stav pak prakticky vedl k zamrznutí toků mezinárodních úvěrů. Úroky a amortizace jsou ze starších dluhů placeny buď velmi nedostatečně nebo vůbec, takže o dalších mezinárodních půjčkách může těžko někdo vážně uvažovat. Nejsme daleko od sitace, kdy už vůbec nebude možné půjčit peníze do zahraničí, protože začal být akceptován princip, že vlády mohou kdykoliv zakázat splácení dluhů do ciziny na základě „devizové politiky.“ Skutečný význam této devizové politiky je v této knize popsán vyčerpávajícím způsobem. Zde bych chtěl pouze poznamenat, že tato politika poškodila během uplynulých tří let mezinárodní ekonomické vazby více, než protekcionismus během uplynulých padesáti či šedesáti let, a to včetně opatření přijatých během Světové války. Toto přiškrcení toků mezinárodních úvěrů může být těžko odstraněno jinak, než odmítnutím principu, že je právem jakékoliv vlády, která se odvolá na nedostatek devizových rezerv, jenž si vlastním počínáním způsobila, přestat splácet úroky cizím zemím a také zakázat platby do zahraničí svým poddaným. Mezinárodní úvěrové transakce by měly být vyjmuty z vlivu národních legislativ a měl by pro ně být vytvořen zvláštní mezinárodní řád, který by byl garantovaný a vynucovaný Ligou národů. Pokud tyto podmínky nebudou vytvořeny, tak poskytování dalších mezinárodních úvěrů bude jen ztěží možné. Protože všechny národy by měly mít zájem na obnovení mezinárodních úvěrových toků, lze očekávat, že v tomto směru budou během příštích let podniknuty nějaké pokusy, za předpokladu, že Evropa neupadne znovu do víru války a revolucí. Ale měnový systém, který se stane základem pro takové budoucí dohody, musí být založen na zlatě. Zlato není bezchybným základem měnového systému. Stejně jako všechny lidské výtvory, i zlatý standard má svoje nedostatky, ale za existujícího stavu nevidím jinou cestu, jak osvobodit měnový systém od vlivu politických stran a vládních zásahů. A žádný měnový systém, který není ochráněn před těmito vlivy, neposkytne dobrý základ pro provádění úvěrových transakcí. Ti, kteří obviňují zlatý standard by neměli zapomínat, že to byl zlatý standard, který umožnil civilizaci devatenáctého století rozšířit se mimo staré kapitalistické země západní Evropy a zpřístupnil jejich bohatství pro rozvoj zbytku světa. Úspory v několika rozvinutých kapitalistických zemích daly vzniknout modernímu výrobnímu vybavení celého světa. Pokud dlužnické země odmítnou splácet své existující dluhy, tak si zajisté usnadní současnou situaci. Je ale velmi pravděpodobné, že si zároveň velmi poškodí své budoucí vyhlídky. Následkem toho se zdá zavádějící v diskusích o otázkách měny stavět do protikladu zájmy věřitelských a dlužnických národů, těch dobře kapitálově vybavených a těch nevybavených. Jsou to zájmy chudších zemí, jejichž rozvoj závisí na dovozu zahraničního kapitálu, pro který je přiškrcení mezinárodních úvěrů extrémě nebezpečné.

Narušení peněžního a úvěrového systému v dnešní době není – a tento fakt si zaslouží zdůraznit – důsledkem neadekvátnosti zlatého standardu. Věc, ze které je měnový systém hlavně obviňován, tedy pokles cen během posledních pěti let, není vina zlatého standardu, ale nevyhnutelný následek úvěrové expanze, která musela nakonec skončit kolapsem. A to, co je dnes vydáváno za hlavní lék, není nic jiného než další expanze, která by jistě mohla vést k boomu, ale ten by znovu skončil odpovídající závažnou krizí.

Problémy peněžního a úvěrového systému jsou pouze částí větších ekonomických potíží, jimiž dnešní svět trpí. Z kloubů je vymknutý celý ekonomický systém. V minulých letech byly ekonomické politiky všech zemí v protikladu k principům, na kterých postavilo bohatství národů devatenácté století. Mezinárodní dělba práce byla vnímána jako zlo a požadavkem dne se stal návrat k autarkii vzdálené minulosti. Každý dovoz zahraničního zboží je prohlašován za neštěstí, které by mělo být odvráceno za každou cenu. S velikou vášní přinášejí mocné politické strany poselství, že mír na zemi je nežádoucí a jedině válka bude znamenat pokrok. A nespokojí se s popisem války jako rozumné formy mezinárodních vztahů, ale doporučují použít sílu zbraní i pro potlačení oponentů a jako řešení otázek domácí politiky. Zatímco liberální ekonomické politiky se snažily vyhnout se stavění překážek vývoji, který každé výrobní odvětví zanesl do lokality s nejvyšší produktivitou práce, dnes jsou snahy zakládat výrobu tam, kde pro ní nejsou vhodné podmínky, brány jako vlastenecký čin hodný vládní podpory. Požadovat po peněžním a úvěrovém systému, aby řešil následky takových perverzních hospodářských politik je poněkud nefér.

Všechny návrhy, které směřují k tomu, abychom vyřešili následky zvrácených ekonomických a fiskálních politik skrze reformou peněžního a bankovního systému, jsou v zásadě chybně koncipované. Peníze nejsou ničím víc než jen prostředkem směny a plní svou funkci pokud je směna zboží a služeb s jejich pomocí lehčí než by byla prostřednictvím přímého barteru. Pokusy o ekonomické reformy z peněžní strany nemohou nikdy vyústit v nic jiného, než v umělou stimulaci ekonomické aktivity a expanzi, která vede ke krizi a depresi. Opakující se ekonomické krize nejsou ničím jiným než následkem pokusů stimulovat ekonomickou aktivitu dodatečnými úvěry, které probíhaly navzdory znalostem, zkušenostem a varováním ekonomů.

Tento úhel pohledu se občas nazývá „ortodoxním“, protože má vazbu na doktríny klasických ekonomů, kteří znamenali pro Velkou Británii nehynoucí slávu, a je v kontrastu s „moderními“ názory, které korespondují s doktrínami merkantilistů šestnáctého a sedmnáctého století. Nevěřím, že je nutné se za ortodoxii stydět. Důležitou věcí není to, jestli je doktrína stará nebo podle poslední módy, ale jestli je pravdivá nebo chybná. A ačkoliv závěry, ke kterým mě moje zkoumání vedlo, že úvěrová expanze nemůže být substitutem chybějícího kapitálu, mohou mnozí shledávat nepohodlnými, nevěřím, že je dokáží logicky vyvrátit.

LUDWIG VON MISES
Víděň, červen 1934