VI. Nepřátelé peněz

§1
Peníze v socialistické společnosti

Ukázali jsme, že za jistých podmínek, které nastávají s rozšiřující se dělbou práce a diferenciací potřeb, se nepřímá směna stává nevyhnutelnou, a že rozvoj nepřímé směny postupně vede k výběru několika konkrétních komodit, nebo dokonce jediné komodity, jakožto společného prostředku směny. Když nedochází ke směně a tudíž ani k nepřímé směně, tak použití prostředku směny přirozeně zůstává neznámé. To byla situace, kdy byla izolovaná domácnost typickou ekonomickou jednotkou a podle socialistických aspirací toto nás v budoucnosti opět čeká až bude produkce a rozdělování statků plně v rukou ústředního výboru. Tato vize budoucnosti nebyla socialistickými proroky popsána do detailu a ve skutečnosti každý z nich má trochu jinou vizi. Jsou mezi nimi i tací, kteří by povolili určitý rozsah směny ekonomických statků a tak by v tomto případě zůstalo užívání peněz možné.

Na druhé straně přídělové lístky, které by socialistická společnost rozdělovala mezi své členy, by nešlo pokládat za peníze. Předpokládejme, že přídělový lístek by byl přidělen každému pracujícímu za každou hodinu práce a společný příjem, nakolik by nebyl využit na uspokojování kolektivních potřeb nebo podporu těch, kteří by nebyli schopni pracovat, byl rozdělován úměrně tomu, kolik přídělových lístků by bylo v držení každého jednotlivce. Každý z nich by tedy představoval nárok na alikvotní část z celkového množství rozdělovaných statků. Pak by se význam každého přídělového lístku jako prostředku k uspokojení potřeb jednotlivce, jinými slovy jeho hodnota, pohyboval v přímé úměře k celkové produkci. Pokud by se při stejném počtu odpracovaných hodin příjem společnosti v daném roce snížil na polovinu příjmu roku předcházejího, tak by hodnota každého přídělového lístku byla také poloviční.

Případ peněz je odlišný. Pokles reálného společenského příjmu o padesát procent by jistě způsobil pokles v kupní síle peněz. Ale tento pokles v hodnotě peněz by neměl přímé propojení s poklesem velikosti příjmu. Mohlo by se náhodně stát, že by se kupní síla peněz snížila také přesně o polovinu, ale nemuselo. Tento rozdíl má zásadní důležitost.

Ve skutečnosti je směnná hodnota peněz určena naprosto rozdílným způsobem od hodnoty přídělového lístku. Takové lístky je zcela nemožné hodnotit nezávisle. Pokud je jisté, že nárok na lístku bude na požádání splněn, tak jeho hodnota bude stejná jako hodnota statků, ke kterým se vztahuje. Pokud tato jistota není naprostá, tak jejich hodnota bude odpovídajícím způsobem nižší.

Pokud bychom předpokládali, že by se v socialistické společnosti mohl vyvinout systém směny – nejen směny pracovních certifikátů, ale například směna spotřebních statků mezi jednotlivci – pak je představitelné fungování peněz i v rámci této společnosti. Tyto peníze by nebyly využívány tak často a tak různorodě jako v ekonomickém řádu založeném na soukromém vlastnictví výrobních prostředků, ale jejich užití by se řídilo týmyž základními principy.

Tyto úvahy diktují vztah k penězům, který musí být přijat při konstrukcích imaginárních společenských řádů, jestliže se mají vyhnout protimluvům. Pokud tyto plány zcela zakazují volnou výměnu zboží a služeb, pak z toho logicky plyne, že v nich nejsou zapotřebí peníze. Pokud v nich je nějaká směna povolena, tak se zdá, že musí být povolena i nepřímá směna dosažená za pomoci společného prostředku směny.   

§2
Peněžní pomatenci

Hojnost kritiků kapitalistického systému má ve zvyku zaměřovat své útoky zejména proti penězům. Bývají ochotni povolit pokračování soukromého vlastnictví výrobních prostředků a tedy, za současného stavu dělby práce, i určitou svobodu směny statků. Ovšem chtějí, aby tato směna probíhala bez jakéhokoliv společného prostředku, čili bez peněz. Očividně pokládají užívání peněz za škodlivé a doufají, že překonají nedostatky společnosti jejich eliminací. Tyto doktríny mají svůj původ v tvrzeních, která vždy byla mimořádně populární v určitých kruzích v době, kdy bylo užívání peněz na vzestupu.

Veškeré procesy našeho ekonomického života probíhají pod peněžním závojem a ti, kteří nejsou sochpni nahlédnout pod povrch věcí a jsou si vědomi jen peněžního fenoménu tak zůstávají slepí vůči hlubším vztahům. Peníze berou jako příčinu krádeží a vražd, podvodů a zrad. Peníze jsou viněny, když prostituka prodává své tělo a když podplacený soudce překrucuje zákon. Jsou to peníze, které moralisté staví na pranýř, když chtějí kritizovat nadměrný materialismus. Příznačně se lásce k penězům říká chamtivost a té jsou připisována všechna zla.[1]

Zmatenost a vágní povaha takových tvrzení je celkem zřejmá. Není jasné, jestli si jejich autoři myslí, že návrat k přímé směně by sám o sobě odstranil příčinu všeho zla, nebo jestli by byly nutné i další reformy. Zlepšovatelé světa šířící tato tvrzení necítí žádnou potřebu sledovat svoje ideje až k jejich následkům. Raději se zastaví v okamžiku, kde problémy teprve začínají. Tomu se dá přičíst i dlouhověkost těchto doktrín. Nakolik zůstavají nejasné a víceznačné, tak nenabízejí kritikům nic, čeho by se šlo seriózně chytit.

Stejně se to má s těmi plány na reformy společnosti, které sice nezatracují obecně používání peněz, ale staví se proti užívání zlata a stříbra. Vskutku, takové nepřátelství vůči drahým kovům v sobě mívá něco velmi dětinského. Když například Thomas More dal zločincům ve své utopii nosit zlaté řeťezy a obyčejné občany vybavil zlatými a stříbrnými nočníky,[2] tak to má v sobě něco z ducha, který vede primitivní kmeny k tomu, aby si vybíjeli svojí pomstychtivost a zuřivost na neživých obrazech a symbolech.

Snad není nutné věnovat se zde seriózní kritice takových fantastických návrhů, které nikdy nebyly brány vážně. Všechna nutná kritika na toto téma již byla sepsána již před dlouhou dobou.[3] Pouze se vyjádříme k jednomu bodu, který obvykle uniká pozornosti.

Mezi mnoha zmatenými nepřáteli peněz existuje jedna skupina, která bojuje jinými teoretickými zbraněmi, než užívají ostatní. Tito nepřátelé peněz načerpali své argumenty z dnes dominantní teorie bankovnictví a navrhují vyléčit veškeré společenské problémy prostřednictvím „elastického úvěrového systému, který se automaticky přizpůsobuje potřebě oběživa.“ Asi nikoho, kdo je seznámen s neuspokojivým stavem bankovní teorie nepřekvapí, že vědecká kritika se nebyla schopna vypořádat s takovými návrhy způsobem, jak by si zasluhovaly. Odmítnutí plánů, jako je „sociální kompatibilismus“[4] Ernesta Solvaye musí být přičteno spíše rozpakům, jaké vyvolávají u mužů z praxe, než striktnímu důkazu jejich neproveditelnosti, který vskutku dodnes schází. Všichni bankovní teoretici, jejichž názory mají původ v systémech Tooka a Fullartona (a to je drtivá většina současných autorů), jsou bezmocní proti Solvayově teorii a podobným teoriím téhož druhu. Přáli by si je umět odmítnout, protože jejich pocity, stejně jako mínění mužů praxe, je varují před lehkovážnými spekulacemi reformátorů tohoto typu. Ovšem nemají žádný argument proti systému, který v posledku není ničím jiným, než konzistentním uplatněním jejich vlastní teorie.

Třetí část této knihy je věnována výlučně problémům bankovního systému. Tam je teorie úvěrové elasticity podrobena detailnímu výzkumu, jehož výsledky snad postaví debatu o těchto doktrínách do nového světla.

Pozn.:
1)    O historii těchto idejí viz Hildebrand, Die Nationalökonomie der Gegenwart und Zunkunft (Frankfurt, 1848), str. 118; Roscher, System der Volkswirtschaft, vydáno Pöhlmannem, 24. vydání (Stuttgart, 1906), díl 1, str. 345; Marx, Das Kapital, 7. vydání (Hamburg, 1914), díl 1, str. 95.
2)    More, Utopia.
3)    Viz. Marx, Zur Kritik der politischen Ökonomie, editováno Kautským (Stuttgart, 1897), str. 70; Knies, Geld und Kredit, 2. vydání (Berlín, 1885), díl 1, str. 239; Aucuy, Les systèmes socialistes d'Éxchange (Paříž, 1908), str. 114.
4)    Viz tři memoranda vydaná roku 1889 v Bruselu Solvayem pod titulem La monnaie et le Compte, a také jeho Gesellschaftlicher Comptabilismus (Brusel, 1897). Solvayovi teorie obsahují i jiné závažné omyly.