XXI. Princip tvrdé měny

§1
Klasická představa tvrdých peněz

Princip tvrdých peněz, kterým se řídily měnové politiky a doktríny devatenáctého století, byl produktem klasické politické ekonomie. Byl jednou ze zásadních částí starého liberálního programu, jak ho rozvinuli společenští filosofové osmnáctého století a uváděli do praxe v následujícím století vlivné politické strany v Evropě a Americe.

Liberální doktríny vidí v tržní ekonomice nejlepší, ba dokonce i jediný možný systém ekonomické organizace společnosti. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků vytváří tendenci k tomu, aby se kontrola nad produkcí přesunovala do rukou těch, kteří tuto práci nejlépe zvládají, a zajišťuje tak pro všechny členy společnosti nejúplnější možné uspokojení jejich potřeb. Dává spotřebitelům moc vybrat si ty dodavatele, kteří je nejlevněji zásobí těmi věcmi, které jsou nejnaléhavěji žádány a podrobuje tak podnikatele, kapitalisty i vlastníky půdy nadvládě nakupující veřejnosti. Národy a jejich občany činí svobodnými a poskytuje jim dostatek prostředků pro další růst populace.

Jako systém mírové spolupráce v prostředí dělby práce nemůže tržní ekonomika fungovat bez instituce zaručující svým členům ochranu před lupiči a zahraničními nepřáteli. Násilné agresi lze čelit pouze ozbrojeným odporem a represí. Společnost potřebuje aparát na svou obranu a policejní sílu. Její nenarušné fungování musí být hlídáno uvědomělou přípravou na odvrácení agresorů. Pak se ovšem objevují nová rizika. Jak udržet pod kontrolou lidi pověřené řízením státního aparátu, aby své zbraně neobrátili proti těm, kterým by měli sloužit? Zásadním politickým problémem je jak zabránit vládcům aby se nestali despoty a nezotročili občany. Obrana individuální svobody před zásahy tyranské vlády je základním dějiným tématem západní civilizace. Chatakteristikou naší kultury je usilování o osobní svobodu, což je starost neznámá lidem v Orientu. Většina úžasných výdobytků západní civilizace je plodem z tohoto stromu svobody.

Je nemožné pochopit ideu tvrdých peněz, pokud si člověk neuvědomí, že byla míněna jako nástroj ochrany občanských svobod proti despotickým zásahům ze strany vlád. Ideologicky je na stejné úrovni jako psané ústavy a listiny práv. Požadavky na vytvoření ústavních záruk a listin práv byly reakcí na vládní svévole a nedbání starých zvyklostí ze strany králů. Postulát tvrdých peněz byl poprvé vznesen jako reakce na praktiku znehodnocování mincí provozovanou monarchy. Později byl pečlivě propracován a zdokonalen ve věku, který se – na základě zkušeností s Americkou kontinentální měnou, papírovými penězi Francouzské revoluce a Britského období nesměnitelné libry – poučil o tom, jak vláda dokáže zničit národní měnový systém.

Moderní kryptodespotismus, který si v anglosaském světě pro sebe uzurpuje označení liberalismus, nalézá chyby v konceptu negativních svobod. Výtky jsou to nepodložené, protože útočí jen na gramatickou formulaci určitých idejí a všechna občanská práva se stejně dobře dají definovat i pozitivně. Byla formulována negativně, protože byla určena tomu zamezit zlu, tedy svévoli policejních sil a ztotalitnění státu. Mohou být formulována pozitivně jako ochrana hladkého fungování systému založeném na soukromém vlastnictví.

Princip tvrdých peněz má tyto dva aspekty. Je pozitivní, nakolik je potvrzením svobody tržních aktérů zvolit si obecně uživaný prostředek směny. Je negativní, nakolik brání vládnímu sklonu zasahovat do měnových záležitostí.

Princip tvrdé měny nebyl odvozen ani tak z analýz tržního fenoménu v podání klasických ekonomů, jako z jejich interpretace historických zkušeností. Tuto zkušenost vnímalo daleko širší publikum než jenom úzký kroužek lidí zabývajících se ekonomickou teorií. Idea tvrdé měny se tak stala jedním z nejpopulárnějších bodů klasicky liberálního programu. Příznivci i nepřátelé liberalismu jí pokládali za jeden ze základních postulátů liberální politiky.

Tvrdé peníze znamenaly metalický standard. Mince by měly být ve skutečnosti určitým množstvím standardního kovu a pouze standardní mince (pokud vůbec nějaký platební prostředek) by měly mít status neomezeného zákonného platidla. Neplnohodnotné mince a všechny druhy papírových peněz by měly být na předložení a bez průtahů směněny na standardní mince.

V tom panovala mezi stoupenci tvrdých peněz shoda. Pak ovšem přišla bitva mezi standardy. Porážka stoupenců stříbra a nepraktičnost bimetalismu nakonec přivodily ten stav, že tvrdé peníze začaly znamenat výhradně zlatý standard. Na konci devatenáctého století panovala mezi obchodníky a státníky shoda ohledně nevyhnutelnosti přijetí zlatého standardu. Země, které doposud byly na systému státních papírových peněz nebo stříbrném standardu, pokládaly přijetí zlatého standardu za nejpřednější cíl své hospodářské a měnové politiky. Ti, kteří zpochybňovali výhodnost zlatého standardu, byli odmítáni jako „peněžní pomatenci“ všemi představiteli oficiální doktríny – profesory, státníky, bankéři a komentátory nejvlivnějších novin a časopisů.

To byla od podporovatelů tvrdých peněz závažná taktická chyba. Nemá žádný význam takovým obecným a povrchním způsobem odmítat nějakou ideologii, jakkoliv bláhová a rozporná může být. Dokonce i prokazatelně chybná doktrína by měla být odmítnuta na základě pečlivé analýzy, která demaskuje její omyly. Zdravá doktrína může zvítězit jen prozkoumáním bludů svých vyzyvatelů.

Základní principy doktríny tvrdých peněz byly a jsou nevyvráceny. Ale jejich vědecká opora v posledním desetiletí devatenáctého století již byla poměrně vratká. Pokusy dokázat její rozumnost z hlediska převládajících ekonomických teorií hodnoty nevyznívaly velmi přesvědčivě. Zastánci teorie mezního užitku omezovali svojí pozornost na studium problematiky přímé směny a ponechali studium týkající se peněz a bankovnictví v rukou rutinérů, kteří nebyli seznámeni s obecnými ekonomickými teoriemi. Katalaktická pojednání se dotýkala záležitosti peněz pouze okrajově a náhodně a na druhé straně existovaly knihy o penězích a bankovnictví, které se ani nepokoušely integrovat tato témata do nějakého strukturovaného katalaktického systému.[1] Nakonec na popularitě získala idea, že moderní doktríny hodnoty – doktríny subjektivního mezního užitku – nejsou schopny vysvětlit problematiku kupní síly peněz.[2]

Je pak snadné pochopit, že za takových okolností zůstávaly i ty nejméně udržitelné argumenty inflacionistů nezodpovězeny. Zlatý standard ztrácel na popularitě, protože dlouhou dobu nikdo nevyvinul žádnou seriózní snahu dokázat jeho přednosti a osvětlit chyby jeho nepřátel.       

§2
Výhody a údajné nedostatky zlatého standardu

Výjimečnost zlatého standardu plyne z faktu, že determinace kupní síly měnové jednotky je nezávislá na potice, vládě a politických stranách. Navíc zabraňuje vládcům vyhnout se finanční a rozpočtové odpovědnosti vůči parlamentním tělesům. Parlamentní kontrola financí funguje jedině tehdy, když vláda není v pozici, aby si opatřila neautorizované prostředky zvyšováním množství peněz v oběhu. V tomto světle se zlatý standard jeví jako důležitá součást ústavních pojistek, díky kterým může systém zastupitelské vlády fungovat.

Když v padesátých letech devatenáctého století došlo k objevům zlata v Kalifornii a Austrálii, tak lidé napadali zlatý standard jako příliš inflační. V té době Michel Chevalier v knize Pravděpodobná depreciace zlata doporučoval z tohoto důvodu opustit zlatý standard a Béranger se s tímto tématem vypořádal v jedné ze svých básní. Později se tato kritika obrátila. Zlatý standard již nebyl zatracován jako inflační, ale naopak jako deflační. Dokonce i nejfanatičtějí zastánci inflace raději maskovali své úmysly prohlášeními, že si přejí jen vyrovnat kontrakční tlaky, které vyvolává údajná nedostatečná zásoba zlata.

Přesto je jasné, že během posledních generací převládla tendence k růstu všech cen. Můžeme zanedbat pojednání o ekonomických účincích všeobecného poklesu peněžních cen,[3] protože není pochyb o tom, že co zažívíme během posledních desetiletí je opakem. Tedy existuje obecná tendence k poklesu kupní síly peněžní jednotky, která byla pouze dočasně přerušována při krizích, které následovaly po úvěrových expanzích. Zlato se stávalo relativně k ostatním komoditám levnějším, nikoliv dražsím. To, co nepřátelé zlatého standardu žádají není obrat v převládající tendenci pohybu cen, ale podstatné zintenzivnění vzestupného trendu cen a mezd. Chtějí zkrátka to, aby se pokles kupní síly peněžní jednotky odehrával ve zrychlujícím se tempu.

Taková politika radikálního inflacionismu je samozřejmě dnes extrémě populární. Ovšem její popularita plyne z velké míry z nepochopení jejích účinků. Co ve skutečnosti lidé žádají je vzestup cen těch komodit a služeb, které prodávají, zatímco ceny těch komodit a služeb, které nakupují, by zůstaly nezměněné. Pěstitel brambor si přeje vyšší cenu brambor. Netouží po růstu ostatních cen. Ocitá se na špatné straně inflace, pokud tyto ostatní ceny vzrostou dříve či ve větší míře, než cena brambor. Pokud politik oslovující voliče vyhlásí, že vláda přijme opatření, které zvýší ceny, tak jeho publikum mu bude pravděpodobně tleskat. Ovšem každý z nich bude mít na mysli zvýšení ceny jiných statků.

Od nepaměti byla inflace doporučována jako prostředek k umenšení břemene chudých a potřebných dlužníků na úkor bohatých a krutých věřitelů. Ovšem v kapitalistickém systému typický dlužník není chudý, ale bohatý majitel nemovitostí, firmy nebo akcií. Je to člověk, který obvykle získal velkou část prostředků na provoz svého podniku ve formě bankovních půjček, investic od pojišťovacích společností a od majitelů dluhopisů. Typickým věřitelem není boháč, ale člověk ze střední třídy, který ukládá své prostředky v dluhopisovém fondu, na bankovní spořící účet nebo si platí pojištění. Pokud běžný člověk podporuje inflacionistické politiky, tak to dělá proto, že si není vědom faktu, že on sám je věřitelem. Myšlenka, že se milionáři stanou obětí politiky laciných peněz, patří do říše snů.

Pro naivní dětskou mysl je v emitování státních peněz něco zázračného. Vláda vysloví kouzelné slůvko a z ničeho vytvoří věc, kterou lze vyměnit za jakékoliv statky, které si člověk může přát. Jak bledne umění kouzelníků, čarodějnic a zaklínačů ve srovnání se schopnostmi státní tiskárny cenin! Vláda, jak nám říkají profesoři, „může získat libovolné množství peněz, které potřebuje, když si je natiskne.“[4] Daně z důvodu výnosů, oznamuje nám předseda New Yorského Fedu, jsou „zastaralé.“[5] Jak nádherné! A jak zahořklí a misantropičtí jsou všichni ti tvrdohlaví zastánci zastaralé ekonomické ortodoxie, kteří by po vládě chtěli, aby hospodařila s vyrovnaným rozpočtem a pokryla všechny své výdaje příjmy z daní!

Tito lidé obvykle nevidí, že fungování inflace je podmíněno neznalostí veřejnosti, a že inflace přestane fungovat, jakmile si většina uvědomí její účinky. V normálních časech, kdy se vláda otevřeně nezabývá manipulací s peněžním standardem, se lidé nestarají o měnovou problematiku. Naivně předpokládají, že kupní síla peněžní jednotky je „stabilní.“ Vidí změny peněžních cen různých komodit, které chodí nakupovat. Uvědomují si velmi dobře, jak se mění směnné poměry mezi jednotlivými komoditami. Ovšem neuvědomují si fakt, že směnný poměr mezi penězi na jedné straně a komoditami na straně druhé se mění také. Když se poprvé objeví důsledky inflace a ceny začnou růst, tak si myslí, že jsou to komodity, které zdražily a nevšimnou si, že jsou to naopak peníze, které se staly levnějšími. V prvních fázích inflace pouze několik lidí zhodnotí situaci správně, upraví své obchodní záležitosti podle tohoto hodnocení a sklidí inflační zisky. Velká většina zůstane nějakou dobu spíše netečná a její jednání se bude řídit rutinnou, kterou získala v neinflačním období. Hněvivě bude napadat ty, co byli rychlejší ve zpozorování pravých příčin změn na trhu jako „ziskuchtivce“ a vinit je za svoje vlastní obtíže. Tato neuvědomělost veřejnosti je základním předpokladem úspěšnosti inflační politiky. Infalce funguje, dokud si hospodyňka myslí: „Potřebovala bych novou pánev. Ale ceny pánví jsou dnes příliš vysoké. Raději počkám, dokud znovu neklesnou.“ Vypukne s plnou silou když si lidé uvědomí, že infalce bude pokračovat a že bude působit růst cen. Její kritická fáze nastane, když si hospodyňka začne myslet: „Teď bych nepotřebovala novou pánev. Možná bych ještě dva roky vydržela se stávající. Ale raději koupím dnes, protože později bude daleko dražší.“ Pak už je katastrofický konec v dohledu. Nakonec hospodyňky uvažují takto: „Nepotřebujeme další stůl a ani v dohledné budoucnosti ho potřebovat nebudeme. Ale je lepší mít jeden stůl navíc než tyhle kusy papíru, kterým vláda říká peníze.“

Nechme teď stranou problém, jestli je vhodné založit systém vládních financí na záměrném podvodu velké většiny populace. Postačí poukázat na to, že taková politika podvodu nakonec zničí sebe sama. Zde platí slavné Lincolnovo rčení: Nemůžete pořád podvádět všechny lidi. Nakonec lidé prohlédnou plány svých vládců. Pak se vychytrale vymyšlený plán inflace zhroutí. Ať už vládní ekonomové tvrdí cokoliv, inflacionismus není životaschopnou monetární politikou, která by byla alternativou ke tvrdým penězům. Hlavním problémem inflacionistické politiky je jak jí zastavit než lidem spadne páska z očí. Je ukázkou naprosté naivity doporučovat otevřeně peněžní systém, jehož hlavní část může fungovat jen tehdy, když je před veřejností utajena.

Metoda cenového indexu je velmi hrubým a nedokonalým prostředkem jak „měřit“ změny v kupní síle peněžní jednotky. Ve sféře společenských záležitostí nejsou žádné konstantní vztahy mezi proměnnými. Žádné ekonomické měření nikdy nemůže být kvantitativně přesné.[6] Ovšem navzdory své neadekvátnosti má cenový index důležitou úlohu v procesu, díky kterému si veřejnost může uvědomit inflační pohyby. Jakmile se indexová čísla začnou běžně užívat, tak vláda bude nucena zpomalit inflační pohyb a přesvědčit lidi o tom, že inflační politika je jen dočasným opatřením, které bude brzy ukončeno. Zatímco vládní ekonomové stále chválí výhodnost inflace jako trvalé metody peněžního managementu, vlády jsou nuceny omezovat se v její aplikaci.

Je přípustné říkat o záměrně inflační politice, že je nečestná, protože vyžadované účinky její aplikace mohou být dosaženy jedině tehdy, když se povede podvést většinu lidé ohledně důsledků takovéto politiky. Mnoho obhájců intervencionismu neprojevuje velké skrupule ohledně takového podvádění. Z jejich pohledu co vláda činí, to dobře činí. Ale jejich pyšná morální lhostejnost není vyvrácením ekonomických argumentů proti inflaci. Z pohledu ekonoma nezáleží na tom, jestli je inflace morálně zavrženíhodná, ale že může fungovat jen s velmi omezeně a po omezenou dobu. Inflace nemůže být seriózně zvažována jako alternativa k trvalému standardu.

Proinflacionistická propaganda dnes staví na údajném faktu, že zlatý standard zkolaboval a již nikdy nebude obnoven: národy již nikdy nebudou ochotné podrobit se pravidlům zlaté hry a nést břímě, které udržování zlatého standardu vyžaduje.

Zaprvé je třeba mít na paměti, že zlatý standard nezkolaboval. Vlády ho zrušily, aby uvolnily cestu inflaci. Celý aparát represe a donucení – policisté, pohraničníci, soudy, věznice a v některých zemích i popravčí – musel být uveden do činnosti, aby byl zlatý standard zničen. Veřejně dané sliby byly porušeny, vstoupily v platnost retroaktivní zákony, ústavy a listiny práv byly otevřeně pošlapány. Armády servilních propagandistů pak chválili to, co vlády udělaly a zdravily úsvit nového věku státních papírových peněz.

Nejpozoruhodnější věcí na této údajně nové monetární politice je ovšem její kompletní selhání. Pravda, povedlo se nahradit na domácích trzích tvrdou měnu státními papírovými penězi a nahrát materiálním zájmům některých jednotlivců a skupin na úkor jiných jednotlivců a skupin. Navíc významě přispěla k dezintegraci mezinárodní dělby práce. Ovšem nepodařilo se jí vytěsnit zlato z pozice světového standardu. Pokud se podíváte na finanční stránky novin, tak zjistíte, že zlato je stále světovou měnou a nikoliv pestrobarevné produkty různých státních tiskáren cenin. Tyto kousky papíru jsou tím více ceněné, čím je stabilnější jejich cena vůči zlatu. Kdokoliv se dnes odváží naznačit možnost, že by se národy mohly vrátit k domácímu zlatému standardu, tak je označen za blázna. Tento teror může nějakou dobu pokračovat. Ale pozice zlata jako světového standardu zůstala neotřesena. Politika „opuštění zlatého standardu“ nezbavila měnové autority nezbytnosti brát v úvahu cenu měnové jednotky vyjádřenou ve zlatě.

Není jasné, co mají na mysli ti autoři, kteří mluví o pravidlech zlaté hry. Je jasné, že zlatý standard nemůže fungovat, pokud je nákup, prodej nebo vlastnění zlata ilegální a armáda soudců, policistů a informátorů snaživě hlídá vynucování těchto zákonů. Ale zlatý standard není hrou. Jedná se o tržní fenomén a tedy společenskou instituci. Její uchování nezávisí na dodržování nějakých specifických pravidel. Ve skutečnosti toto zachování nevyžaduje nic víc, než aby se vláda zdržela záměrné sabotáže. Mluvit o této podmínce jako o pravidlu v údajné hře je ekvivalentní prohlášení, že zachování Pavlova života závisí na respektování pravidle Pavlovy životní hry, protože Pavel by zemřel kdyby ho někdo ubodal k smrti.

Co nepřátelé zlatého standardu prezentují jako jeho hlavní hřích je tatáž věc, která je v očích jeho zastánců jeho hlavní ctností – totiž jeho nekompatibilita s politikou úvěrové expanze. Základem zloby odpůrců zlata je tento expanzionistický omyl.

Expanzionistická doktrína nedokáže rozpoznat, že úrok, tedy diskont budoucích statků proti současným statkům, je v základu kategorií lidského hodnocení, která je přítomna v jakémkoliv lidském jednání a je nezávislá na jakékoliv společenské instituci. Expanzionisté nechápou, že nikdy neexistovala a nemůže existovat lidská bytost, která by přikládala jablku dostupnému za rok nebo za sto let stejnou hodnotu, jako jablku dostupnému okamžitě. Podle jejich mínění je úrok brzdou rozšiřování produkce a tedy lidského blahobytu a byl jako instituce vytvořen z vůle sobeckých lichvářů. Úrok, jak říkají, je cenou, kterou lidé musí platit za půjčování si. Její výše tedy závisí na rozsahu nabídky peněz. Pokud zákony podpoří tvorbu dalších a dalších peněz, pak úroková míra klesne až k nule. „Kontrakcionistický tlak“ zmizí a již nebude existovat nedostatek kapitálu a tak bude možno uskutečnit mnohé obchodní projekty, kterým „restrikcionismus“ zlatého standardu bránil. Co je potřeba k tomu, aby celý svět prosperoval, je zkrátka zavrhnout „pravidla zlaté hry,“ jejichž dodržování je hlavní příčinou všech ekonomických nemocí.

Tato a podobné absurdní doktríny udělaly velký dojem na ignorantské politiky a demagogy, kteří je ještě spojili s nacionalistickými slogany. Co brání zemi plně si užívat výhod politiky nízkých úrokových sazeb, říkají ekonomičtí izolacionisté, je její věrnost zlatému standardu. Naše centrální banka je díky němu nucena udržovat diskontní sazbu ve výši, která odpovídá podmínkám na mezinárodním peněžním trhu a diskontním sazbám ostatních centrálních bank. Jinak by „spekulanti“ stáhli fondy z naší země, aby mohli podniknout krátkodobé investice v zahraničí a výsledný odliv zlata by způsobil pokles rezerv centrální banky pod zákonný poměr. Pokud naše centrální banka nebude mít povinnost měnit své bankovky za zlato, nenastane žádný odliv zlata a nebude tedy nutné přizpůsobovat výši úrokových sazeb situaci na mezinárodních peněžních trzích, jimž dominuje celosvětový zlatý monopol.

Nejpozoruhodnější na tomto argumentu je fakt, že je nejpopulárnější v dlužnických zemích, jimž fungování mezinárodních peněžních a kapitálových trhů přineslo příliv zahraničních fondů a tedy tendenci k poklesu úrokových sazeb. Byl populární v Německu a ještě více v Rakousku v sedmdesátých a osmdesátých letech devatenáctého století, ale téměř se neobjevoval ve stejné době v Anglii nebo Nizozemí, jejichž banky a bankéři hojně půjčovali do Německa a Rakouska. V Anglii se objevil až po První světové válce, kdy pozice Velké Británie jako celosvětového věřitele a bankovního centra již byla ztracena.

Tento argument je samozřejmě neudržitelný.  Nevyhnutelné selhání jakéhokoliv pokusu o úvěrovou expanzi není způsobeno mezinárodní provázaností poskytovaných půjček. Je to výsledek faktu, že není možné substituovat neexistující kapitálové statky papírovými penězi a bankovním oběžným úvěrem. Úvěrová expanze může nejprve způsobit ekonomický boom. Ale takový boom musí skončit propadem a depresí. Důvod, proč dochází k opakujícím se hospodářským krizím, jsou neustálé pokusy vlád a jim podřízených bank o úvěrovou expanzi, která má zaručit, že se bude dařit obchodu díky nízkým úrokovým sazbám.[7]     

§3
Doktrína plné zaměstnanosti

Inflacionistické a expanzionistické doktríny nám jsou prezentovány v několika variantách. Jejich podstata však zůstává stále stejná.

Nejstarší a neinaivnější verze se odvolává na údajně nedostatečnou peněžní zásobu. Obchody jdou špatně, říká hokynář, protože moji zákazníci a potencionální zákazníci nemají dost peněz, aby ode mě nakupovali. Ze svého omezeného hlediska může mít v tomto pravdu, ale když dodá, že pro pozvednutí jeho obchodů by bylo potřeba zvýšit množství peněz v oběhu, tak se hluboce mýlí. Co ve skutečnosti žádá je to, aby se zvýšilo množství peněz v kapsách jeho zákazníků a potencionálních zákazníků, zatímco množství peněz v rukách jiných lidí by zůstalo nezměněno. Žádá specifický druh inflace – tedy inflaci, kde by nově vytvořené peníze tekly nejprve k jeho zákazníkům a tak mu umožnili sklidit inflační zisky. Samozřejmě všichni by byli rádi za takovou inflaci, ve které by patřili k vítězům těžícím z faktu, že ceny komodit a služeb, které prodávají, budou růst dříve a více než ceny komodit a služeb, které nakupují. Nikdo neobhajuje inflaci, při níž by zůstal na straně poražených.

Tato nepodložená hokynářská filosofie byla jednou provždy vyvrácena v dílech Adama Smitha a Jeana-Baptisty Saye. V naší době byla oživena Lordem Keynesem a pod názvem politika plné zaměstnanosti je jednou ze základních politik těch vlád, které nejsou podrobeny Sovětům. Ovšem Keynes nepředložil žádný udržitelný argument proti Sayově zákonu. A v tomto neuspěli ani jeho následovníci ani armáda ekonomů, kteří dnes sedí na nejrůznějších vládních úřadech či v OSN, odkud radí vládám v rozvojovém světě. Omyly Keynesiánských doktrín plné zaměstnanosti jsou jen jiným přestrojením týchž omylů, se kterými se vypořádávali již Smith a Say. 

Mzdové sazby jsou tržním fenoménem. Je to cena placená za práci o určitém množství a kvalitě. Pokud člověk nedokáže svou práci prodat za cenu, kterou by rád dostal, tak musí snížit své požadavky, jinak zůstane nezaměstnaný. Pokud vláda nebo odbory zafixují mzdové sazby na vyšším bodě, než by byly potenciální sazby na nenarušovaném trhu a pokud si vynutí udržování těchto sazeb nátlakem a donucením, tak část těch, kteří si přejí pracovat, zůstane nezaměstnaná. Taková institucionální nezaměstnanost je nevyhnutelným důsledkem metod dnešních takzvaně pokrokových vlád. To je pravý výsledek pracovní legislativy. Existuje pouze jediná cesta k růstu reálných mezd a zlepšování životních standardů zaměstnanců – zvyšování míry investovaného kapitálu. A to právě přináší laissez-faire kapitalismus, pokud není sabotován vládou a odbory.

Nemusíme zkoumat, jestli jsou si dnešní politikové vědomi těchto faktů. Na většině universit je před studenty raději nikdo nezmiňuje. Knihy vyjadřující skeptické postoje k oficiálním doktrínám nejsou nakupovány knihovnami, nejsou používány ve výukových kurzech a následně o ně vydavatelé nemají moc velký zájem. Noviny jen zřídka kritizují populární přesvědčení, protože se obávají bojkotu. Takže politici mohou zcela upřímě věřit, že svou zákonodárnou činností přispívají k „sociálnímu pokroku“ a „blahobytu lidu“, a že stoupající nezaměstnanost je zkrátka zlo inherentní kapitalistickému systému a žádným způsobem nesouvisí s politikou, kterou prosazují. Ať už je to jak chce, je jasné, že reputace a prestiž lidí, kteří nyní vládnou zemím mimo Sovětský blok a jejich profesorských a novinářských spojenců je nerozlučně závislá na „progresivních“ doktrínách a tudíž se jich musí držet. Pokud se nechtějí vzdát svých politických kariér, tak musí tvrdohlavě popírat, že je to jejich vlastní politika, která učinila z nezaměsntanosti permanentní fenomén a musí veškerou vinu svalovat na kapitalismus.

Charakteristickou vlastností doktríny plné zaměstnanosti je to, že neposkytuje informace o způsobu, jakým jsou na trhu stanovovány mzdové sazby. Debatovat o výši mezd v souvislosti s nezaměstnaností je pro „progresivce“ tabu. Jak to oni vidí, výše mezd nemá žádnou spojitost s nezaměstnaností a tak se nesmí ani naznačovat.

Pokud existuje nezaměstnanost, tvrdí progresivní doktrína, vláda musí zvyšovat množství peněz v oběhu až do bodu, ve kterém bude dosaženo plné zaměstnanosti. Jak říkají, je chybou za takových okolností nazývat zvyšování množství peněz v oběhu inflací. Je to zkrátka „politika plné zaměstnanosti.“

Nemusíme rozebírat terminologické zvláštnosti této doktríny. Hlavní věcí je, že každé zvýšení množství peněz v oběhu vyvolá tendenci k růstu cen. Pokud, navzdory růstu cen komodit, nevzrostou mzdové sazby  nebo jejich růst zaostane, tak počet nezaměstnaných poklesne. Tento pokles se ovšem odehraje jen proto, že takové uspořádání cen komodit a mzdových sazeb znamená snížení reálných mzdových sazeb. A k dosažení takového výsledku není nutné vydávat se cestou zvyšování množství peněz v oběhu. Redukce mzdových sazeb by dosáhla téhož efektu, aniž by zároveň spustila všechny ostatní důsledky inflace.

Je pravdou, že v některých zemích ve třicátých letech nebyla inflace následována okamžitým růstem mzdových sazeb a tedy přinesla pokles reálných mezd a pokles nezaměstnanosti. To byl ale pouze přechodný fenomén. Když v roce 1936 lord Keynes vyhlašoval, že tlak zaměstnavatelů na revidování kolektivních smluv směrem dolů by se setkal s příliš velkou opozicí odborů a správnou cestou je postupné „automatické“ snižování reálných mezd působením inflace[8], tak ve skutečnosti byl již pozadu za vývojem událostí. Lidé již prohlédli inflační závoj a problém indexu spotřebitelských cen se stal důležitým bodem v odborářském vyjednávání o mzdových sazbách. Argument plné zaměstnanosti, předkládaný ve prospěch inflace, byl zastaralý již ve chvíli, kdy ho Keynes a jeho následovníci prohlásili za základní princip progresivní hospodářské politiky.

§4
Argument národní tísně ve prospěch inflace

Veškeré ekonomické argumenty, předkládané ve prospěch inflace, jsou neudržitelné. Omyly inflacionismu byly drtivě vyvráceny již dávno.

Existuje ovšem politický argument ve prospěch inflace, který vyžaduje naší analýzu. Tento politický argument se jen zřídka objevuje v knihách, článcích či politických proslovech. Není předkládán k žádnému veřejnému zvážení. Ovšem hraje velmi důležitou roli v myšlení státníků a historiků.

Mnozí z nich plně přijímali doktríny tvrdých peněz. Nesdíleli chyby inflacionistických šarlatánů. Moc dobře chápali, že inflacionismus je zhoubná politika, která nakonec povede k ekonomické katastrofě a její údajné příznivé účinky jsou, i z hlediska autorů inflacionistické politiky, nakonec horší než zla, které by měla údajně léčit. Při plném vědomí toho ovšeho ovšem věřili, že existují nouzové situace, jejiž řešení vyžaduje nebo alespoň ospravedlňuje inflaci. Národ může být ohrožen zlem, které je daleko katastrofálnější než dopady inflace. Pokud je dočasně nutné opustit tvrdé peníze, aby se národ vyhnul ztrátě své svobody, kultury a způsobu života, tak není možné vznést proti takovému postupu rozumnou námitku. Je to zkrátka volba menšího ze dvou zel.

Abychom mohli správně posoudit váhu takového argumentu, je nutné si uvědomit, že inflace nemůže nijak zvýšit vůli národa k odporu. Nemůže nic přidat k jeho materiálním zdrojům ani k duchovní a morální síle. Ať už inflace probíhá či nikoliv, materiální vybavení pro ozbrojené síly je poskytováno z dostupných prostředků omezením jejich spotřeby pro ostatní účely, intenzifikací produkce zbrojních továren a spotřebou části akumulovaného kapitálu. Tyto věci lze provést tehdy, když je většina občanů pevně odhodlána k odporu a k využití všech svých schopností a je připravena přinášet oběti. Pak mohou zákonodárci přijmout fiskální metody, které zabezpečí dosažení těchto cílů. Mohou dosáhnout toho, čemu se říká válečná mobilizace hospodářství, aniž by zasahovali do peněžního systému. I krizové situace lze překonat bez uchýlení se k inflaci.

Ale situace, kterou mají na mysli obhájci inflace v národní tísni, se od výše popsané poněkud odlišuje. Jejím charakteristickým znakem je nesmiřitelný rozpor mezi názorem vlády a názorem většinové populace. Vláda, která je v tomto ohledu podpořená jen menšinou lidí, věří, že se národ nachází v krizové situaci, jenž si vyžaduje velké zvýšení veřejných výdajů a odpovídající uskrovnění se na straně soukromých domácností. Ovšem většina lidí nesouhlasí. Nevěří tomu, že podmínky jsou tak špatné, jak je vláda vykresluje nebo si myslí, že uchování ohrožených hodnot nestojí za vynaložené oběti. Není potřeba vznášet otázku, jestli se mýlí vláda nebo většinové mínění. Možná má pravdu vláda. Ovšem my se zde nezabýváme podstatou konfliktu, ale metodou, kterou si vládci vybrali k jeho vyřešení. Odmítli demokratický způsob přesvědčování většiny a přisvojili si moc a morální právo obejít větišnové mínění lidu. V podstatě si chtěli zajistit kooperaci populace zakrytím nákladů, které jimi navrhovaná opatření přinesou. Ačkoliv vše mohlo zdánlivě proběhnout podle ústavních procedur, takové jednání se neslučuje s postavením volených zástupců lidu. Když se volený zástupce již necítí vázán mandátem lidu, tak se stává diktátorem.

Národní tíseň, která vyvolává inflaci, bývá tato: lidé nebo většina lidí nejsou připraveni nést náklady politik svých vládců. Podporují tyto politiky jen v tom rozsahu, o kterém věří, že je příliš nezatíží. Hlasují například jen pro takové zvýšení daní, které na první pohled platí jiní lidé, zejména bohatí, protože věří, že tyto daně se nedotknou jejich vlastního majetku. Reakce vlády na tento přístup bývá, alespoň občas, vedena upřímným přáním sloužit tomu, o čem vládci věří, že je to skutečným zájmem lidu. Ale pokud se z tohoto důvodu vláda uchýlí k inflaci, tak využívá metodu, která je v rozporu s principy zastupitelské vlády, ačkoliv formálně může být v souladu s textem ústavy. Je to zneužití masové neznalosti a podvádění voličů na místo snahy je přesvědčit.

Není náhodou, že se v naší době stala z inflace akceptovaná metoda měnového řízení. Inflace je fiskálním doplňkem etatismu a všemocné vlády. Je článkem řeťezu politik a institucí, které postupně vedou k totalitarismu.

Západní svoboda se nemůže udržet proti postupu orientálního despotismu, pokud lidé nezjistí co je v sázce a nejsou připraveni přinášet oběti ideálům své vlastní civilizace. Inflace může vládě poskytnout fondy, které by jinak nemohla vybrat na daních nebo si půjčit z úspor veřejnosti, protože by lidé a jejich parlamentní zástupci protestovali. Utracením nově natištěných peněz si může vláda nakoupit vybavení, které ozbrojené síly potřebují. Ale národ neochotný k materiálním obětem nutným k vítězství, nikdy nebude vykazovat potřebný zápal pro věc. Úspěch v boji nezávisí jen na materiálním vybavení, ale ze všeho nejvíce na přesvědčení těch, kteří s těmito zbraněmi zacházejí. Hrdinství se nedá koupit inflací.  

Pozn.:
1)    Viz. Mises, Human Action (New Haven: Yale University Press, 1949), str. 204-6
2)    Viz. str. 117-123 výše.
3)    O tomto problému viz. Human Action, str. 463-68.
4)    Viz. A. B. Lerner, The Economic of Control (New York, 1944), str. 307-8.
5)    Viz. B. Ruml, „Taxes for Revenue Are Obsolete,“ American Affairs 8 (1946): 35-36.
6)    Viz. str. 187-194 výše; Human Action, str. 55-57, 347-49.
7)    3. část této knihy se věnuje vysvětlení teorie hospodářského cyklu. Této doktríně se někdy říká peněžní teorie cyklu, někdy Rakouská teorie cyklu. Viz. také Human Action, str. 535-83, 787-94.
8)    Viz. Keynes, The General Theory of Employment, Interest and Money (Londýn, 1936), str. 264.