XXII. Měnové systémy současnosti

§1
Neflexibilní zlatý standard

Hlavním znakem veškerých variant zlatého standardu a standardu zlaté devizy, které existovaly před vypuknutím První světové války, byla parita měnové jednotky, přesně určená ve zveřejněných zákonech. Lidé počítali s tím, že tato parita nikdy nebude měněna. Díky těmto zákonům byly jednotky národních měnových systémů určitým množstvím fyzického kovového zlata. To, jestli bankovky byly nebo nebyly zákonným platidlem, nehrálo roli. Byly směnitelné za zlato a centrální banky je vyměňovaly na požádání.

Rozdíl meži standardem, který byl později nazván ortodoxním či klasickým zlatým standardem a standardem zlaté devizy byl spíše ve stupni než v druhu. V klasickém zlatém standardu byly zlaté mince v peněžních zůstatcích jednotlivců a firem a bylyl – společně s bankovkami, šeky a drobnými mincemi – fyzicky zapojeny při obchodních transakcích. Ve standardu zlaté devizy není zlato fyzicky používáno pro provádění transakcí uvnitř země. Ale centrální banka vyměňuje zlaté cihly a zahraniční měny za domácí měny v kurzu, který nepřekračuje zákonnou paritu o více než zlatou marži v klasickém zlatém standardu. Země na standardu zlaté devizy jsou tedy také integrované do systému mezinárodního zlatého standardu. 

§2
Flexibilní standard

Flexibilní standard, který se rozvinul v době mezi První a Druhou světovou válkou a měl svůj původ ve standardu zlaté devizy. Jeho charakteristickými vlastnostmi byly:

1. Parita domácí měny proti zlatu nebo zahraniční měně není dána zákonem, ale je ponechána diskreci vládního úřadu pověřeného vedením měnových záležitostí.

2. Tato parita se může znenadání měnit, bez předchozího upozornění veřejnosti. Je flexibilní. Tato flexibilita je prakticky vždy využita pro snížení hodnoty domácí měny proti zlatu a zahraničním měnám, které vzhledem ke zlatu neklesly. Pokud je pokles parity nápadný, tak je nazván devalvací. Pokud je malý, tak se mluví o slabosti dotyčné měny.

3. Jediná metoda, jak zabránit poklesu směnné hodnoty měny pod zvolenou paritu, je bezpodmínečná směnitelnost každé nabídnuté částky. Ale směnitelnost má pro uši takzvaných neortodoxních politiků nežádoucí konotace. Připomíná jim minulost, kdy měl držitel bankovky právně zaručený nárok na směnitelnost při paritě. Dněšní byrokraté dávají přednost termínu fixace. Ve skutečnosti v této souvislosti znamená fixace a směnitelnost přesně totéž. Znamená to, že dotyčná měna neklesne pod určitou úroveň díky faktu, že jakékoliv množství, které bude nabídnuto, je vykoupeno za danou cenu příslušným úřadem. Samozřejmě tento bod – parita – není ve flexibilním standardu dán zákonem a úřad může odmítnout nakoupit nabízené množství při této sazbě. Pak cena zahraniční měny začne růst proti této paritě. Pokud vláda neplánuje zavést volně plovoucí kurz, tak znovu obnoví fixaci na nižší úrovni. Takové události se někdy říká růst ceny zlata.

4. V některých zemích je provádění fixací svěřeno centrální bance, jinde to dělá zvláštní úřad pro vyrovnávání devizového účtu.[1]

§3
Volně plovoucí měny

Pokud se vláda omezuje v emisích dalších úvěrových nebo státních peněz a pokud veřejnost předpokládá, že inflační politika bude v nepříliš vzdálené budoucnosti zastavena, tak může systém inflační měny přežívat řadu let. Země zakouší všechny nepříjemnosti, které plynou z fluktuací hodnoty měny proti mezinárodnímu zlatému standardu. S ohledem na tyto nepříjemnosti volně plovoucí měna může být někým nazvána špatnou měnou. Ale může přetrvat a její zhroucení není nevyhnutelné.

Charakteristickým znakem volně plovoucí měny je to, že majitel jakéhokoliv jejího množství nemá žádný nárok proti ministerstvu financí, centrální bance nebo jinému státnímu úřadu. Neprobíhá žádná konverze ani de jure ani de facto. Státní kusy papíru nejsou peněžními substituty, ale samostatnými základními penězi.

Někdy se stává, obzvláště během Evropských hyperinflací 20. let, že vláda vyděšená prudkým poklesem své měny se snaží tomuto pohybu čelit prodejem určitého množství zlata nebo zahraniční měny proti domácí měně. To bývá většinou nesmyslná operace. Jednodušší a daleko efektivnější by bylo, kdyby vláda v první řadě vůbec neemitovala ty částky, které pak takto stahuje z trhu. Podobné pokusy neměly na průběh událostí žádný větší dopad. Jediným důvodem, proč je zde zmiňujeme je to, že vlády a jejich úředníci tyto operace někdy mylně nazývají fixacemi.

Příkladem volně plovoucí měny dneška je Americký dolar – tedy New Dealovský dolar. Není směnitelný za zlato nebo nějakou zahraniční měnu. Administrativa je oddána inflační politce a stále více zvyšuje množství bankovek v oběhu a běžných bankovních depozit. Kdyby se ministerstvo financí chovalo podle rad některých poradců, tak by se dolar již dávno vydal stejnou cestou jako Německá marka roku 1923. Ovšem prostesty části ekonomů zalarmovaly veřejnost a omezily aktivity ministerstva financí. Rychlost inflace zpomalila. Přesto je budoucnost dolaru nejistá a závisí na výsledku pokračujícího souboje mezi hrstkou ekonomů na jedné straně a armádou demagogů a jejich „neortodoxních“ spojenců na straně druhé. 

§4
Iluzorní standard

Iluzorní standard je založen na podvodu. Vláda uzákoní, že se musí dodržovat parita mezi domácí měnou a zlatem nebo zahraniční měnou. Je si ovšem plně vědoma faktu, že na trhu převládá směnný poměr nižší, než je tato iluzorní parita, kterou přikázala udržovat. Ví také, že neudělala nic pro to, aby tuto iluzorní paritu učinila efektivní tržní paritou. Neexistuje žádná reálná konvertibilita, ale vláda se uchýlila k předstírání a zakazuje transakce v poměru odchylujícím se od fiktivní parity. Ten, kdo prodá nebo nakoupí v jakémkoliv jiném směnném poměru je vinen zločinem a přísně trestán.

Striktní vynucování takového nařízení způsobí, že veškeré monetární transakce s cizími zeměmi ustanou. Potom vláda postoupí o krok dále. Vyvlastní veškerou zahraniční měnu či zlato v držení poddaných a odškodní oběti domácí měnou vyplácenou v oficiálním kurzu. Touto konfiskací získá vláda národní monopol na zacházení se zahraniční měnou. Je nyní jediným prodejcem zahraniční měny v zemi. V souladu se svým vlastním zákonem by měla prodávat zahraniční měnu za oficiální kurz.

Na trhu, který není narušen vládní intervencí, převládá tendence k zachování takového směnného poměru mezi domácí měnou (A) a zahraniční měnou (B), aby nehrálo roli, jestli někdo nakupuje nebo prodává výrobky za měnu A nebo B. Pokud je možné dosáhnout zisku nákupem určité komodity za měnu B a jejím prodejem za měnu A, tak to povede k arbitráži, která ustane až tehdy, kdy nebude možné dosáhnout žádných dalších zisků z využívání těchto cenových diskrepancí mezi cenami vyjádřenými v obou dvou měnách. Tržní kurz je udržován faktem, že pro nikoho již není výhodné platit vyšší cenu za zahraniční měnu. Nákup měny A za měnu B, nebo B za měnu A při vyšší ceně (vyjádřené v prvním případě ve měně B a v druhém případě v měně A) než je tržní by nepřineslo specifické zisky. Arbitráž při této ceně ustane. Toto je proces, který popisuje teorie parity kupní síly.

Politika, které se domýšlivě říká devizová kontrola, se snaží jít proti operacím na principu parity kupní síly a obvykle žalostně selhává. Konfiskace zahraniční měny a výměna za domácí pod tržním kurzem se rovná uvalení exportního cla. Sníží se tak export a tudíž i množství zahraniční měny, kterého by se vláda mohla zmocnit. Na druhou stranu prodej zahraniční měny pod trežním kurzem se rovná subvencování importu a tudíž se zvýší poptávka po zahraniční měně. Iluzorní standard a jeho hlavní nástroj v podobě devizové kontroly ústí do toho stavu, kterému se říká – poněkud nepatřičně -  nedostatek devizových rezerv.

Vzácnost je základní charakteristikou ekonomického statku. Statky, které nejsou v poměru k poptávce vzácné, nejsou ekonomickými statky, ale volnými statky. Lidské jednání se jich netýká a ekonomové se o ně nestarají. Za volné statky se neplatí žádná cena a nic se výměnou za ně nedá získat. Tvrdit, že existuje nedostatek dolarů nebo zlata je jen truismus.

Stav, který ti, co mluví o nedostatku dolarů chtějí popsat, je tento: Při fiktivní paritě, arbitrárně určené vládou a vynucované jejím aparátem nátlakem a donucením, poptávka po dolarech převyšuje nabídku dolarů nabízených k prodeji. To je běžný následek vládní snahy vynucovat maximální cenu pod úrovní, která by existovala na nenarušeném trhu.

Ruritánčané by rádi měli více zahraničního zboží, než si mohou koupit za export Ruritánských produktů. Je poněkud těžkopádné popisovat tuto situaci prohlášením, že Ruritánci trpí nedostatkem zahraniční měny. Jejich nepříznivá situace je způsobena faktem, že neprodukují více a lepších věcí ať už pro domácí nebo zahraniční spotřebu. Pokud lze na trhu dostat za dolar 100 Ruritánských rur a vláda vyhlásí fiktivní paritu 50 rur a snaží se jí vynutit devizovou kontrolou, tak věci budou jenom horší. Ruritánský export poklesne a poptávka po zahraničním zboží se zvýší.

Samozřejmě Ruritánská vláda se pak uchýlí k různým opatřením na „vylepšení“ platební bilance. Ovšem ať už zkouší cokoliv, tak „nedostatek“ dolarů nezmizí.

Devizová kontrola je dnes primárně zaměřena na doslovné vyvlastnění zahraničních investic. Ničí mezinárodní kapitálový trh a je hlavním nástrojem politik zaměřených na eliminaci dovozů a tudíž ekonomickou izolaci zemí. Je jedním z hlavních faktorů, které způsobují úpadek Západní civilizace. Budoucí historikové si jednoho dne budou lámat hlavu nad její nesmyslností. Co se týče našich aktuálních monetráních problémů, tak stačí zdůraznit, že tato politika je neúspěšná. 

Pozn.:
1)    Důvody, které vedly k zavední takových vyrovnávacích devizových účtů, viz. Human Action, str. 458-59.