XXIII. Návrat ke tvrdé měně

§1
Měnová politika a současný trend ke všeobecnému plánování

Lidé všude po světě se shodují na tom, že současný stav peněžního a bankovního systému je neuspokojivý, a že jeho změna je vysoce žádoucí. Ovšem představy, jaký druh reforem je zapotřebí a jaké cíle by měly být sledovány, se velice liší. Vedou se zmatené řeči o stabilitě a o standardu, který by nebyl ani inflační ani deflační. Vágnost těchto používáných termínů zastírá fakt, že lidé jsou stále oddáni falešným a rozporným doktrínám, jejichž aplikace vyvolala současný peněžní chaos.

Destrukce monetárního řádu byla výsledkem záměrných činů ze strany různých vlád. Vládami ovládané centrální banky a ve Spojených státech vládou řízený Federální rezervní systém, se staly nástroji v tomto procesu dezorganizace a destrukce. A přesto veškeré návrhy na reformu měnového systému přisuzují vládám neomezenou dominanci nad měnovými záležitostmi a vykreslují fantastické obrázky celoplanetárních superprivilegovaných superbank. Dokonce ani zjevná neschopnost Mezinárodního měnového fondu neodradila jeho autory od spřádání snů o celosvětové centrální bance, která by zůrodňovala světové hospodářstí neustávající záplavou levných úvěrů.
Zhoubnost všech těchto plánů není náhodná. Je to logický důsledek filosofie jejich autorů.

Peníze jsou běžně užívaným prostředkem směny. Jsou tržním fenoménem. Jejich prostředím jsou obchodní transakce jednotlivců či skupin ve společnosti založené na soukromém vlastnictví výrobních prostředků a dělbě práce. Tento způsob ekonomické organizace – tržní ekonomika či kapitalismus – je v současné době jednohlasně odsuzován vládami a politickými stranami. Vzdělávací instituce, od universit až po školky, tisk, rádio, současné divadlo stejně jako filmový a vydavatelský průmysl, vše je ovládáno lidmi, v jejichž očích se kapitalismus jeví být tím nejhorším zlem. Cílem politiky je nahradit údajnou anarchii tržní ekonomiky „plánováním“. Tak jak užívají tento termín, tak samozřejmě znamená centrální plánovaní prováděné státními autoritami a prosazované policejní silou. To implikuje nulifikaci práv každého jednotlivého občana naplánovat si svůj vlastní život. Mění to občana na pouhou figurku na šachovnici plánovací komise, ať už se jí říká Politbyro, Reichswirtschaftsministerium nebo nějak jinak. Plánování se nijak neliší od společenského systému, který propagoval Marx pod názvem komunismus a socialismus. Přenáší kontrolu nad veškerými výrobními aktivitami na vládu a tudíž zcela eliminuje trh. A kde není trh, tam nejsou potřeba ani peníze.

Ačkoliv současný trend hospodářských politik směřuje zcela jednoznačně k socialismu, Spojené státy a několik dalších zemí si stále zachovalo charakteristické rysy tržní ekonomiky. Stoupenci vládní kontroly ještě nedosáhli svého konečného cíle.

Strana Spravedlivého údělu (Fair Deal) tvrdila, že je povinností vlády určit, jaké ceny, mzdy a zisky jsou spravedlivé a jaké ne a ty pak potlačovat s použitím policejní a soudní moci. Dále tvrdí, že je funkcí vlády udržovat úrokové míry na spravedlivé úrovni prostřednictvím úvěrové expanze. Nakonec podporuje systém zdanění, jehož cílem je vyrovnání příjmů a bohatství. Plné uskutečnění kteréhokoliv z těchto principů by samo o sobě vyústilo v ustanovení socialismu. Ale věci naštěstí ještě nezašly tak daleko. Odpor obhájců ekonomické svobody se ještě nepodařilo docela zlomit. Stále existuje opozice, která zabránila zavedení přímé vládní kontroly nad všemi cenami, mzdami a totální konfiskaci příjmů nad tou úrovní, jenž považují za spravedlivou ti lidé, jejichž příjmy jsou nižší. V zemích na západní straně Železné opony je bitva mezi přáteli a odpůrci totalitního centrálního plánování dosud nerozhodnutá.

V tomto velkém konfliktu se advokáti státní kontroly nemohou obejít bez inflace. Potřebují ji pro financování své politiky výdajů, subvencí a uplácení voličů. Růst cen, nešťastný ale nevyhnutelný následek inflace, jim dává vítanou záminku pro zavedení cenové kontroly jako dalšího kroku na cestě k celkovému plánování. Iluzorní zisky, které vytváří inlační falsifikace ekonomické kalkulace, jsou brány jako reálné zisky; když jsou zdańovány, pod zavádějící nálepkou „nadměrné zisky“, tak je ve skutečnosti konfiskována část investovaného kapitálu. Při rozšiřování nespokojenosti a sociálního neklidu, inflace generuje příznivé podmínky pro podvratnou propagandu takzvaných pokrokářů. Divadlo, které poskytuje politická scéna posledních dvou desetiletí, bylo skutečně ohromující. Vlády se bez jakéhokoliv váhání vydaly cestou inflace a jejich ekonomové prohlásili deficitní utrácení a měnovou a úvěrovou „expanzi“ za nejjistější cestu k prosperitě, trvalému růstu a zlepšování životních podmínek. Ovšem ty samé vlády a jejich nohsledi svalili vinu na soukromý sektor za všechny nevyhnutelné důsledky inflace. Zatímco se pyšní tím, že díky vysokým cenám a mzdám pozvedly „národní příjmy“ (samozřejmě vyjádřené ve znehodnocených měnách) do bezprecedentních výšin, tak jedním dechem hned obviňují soukromé podnikatele ze ziskuchtivosti a účtování si nadměrných cen. Politici, kteří záměrně omezují zemědělskou produkci, aby zvýšily její ceny, mají drzost obviňovat kapitalismus s vytváření nedostatku a tvrdit, že bez zlovolných machinací nadnárodních firem bychom měli dostatek všeho. A miliony voličů to spolkly.

Není potřeba dalších důkazů, že ekonomické politiky takzvaných progresivistů se neobejdou bez inflace. Tito lidé nikdy nepřijmou politiku tvrdých peněz. Nedokáží opustit ani svou politiku deficitního utrácení a ani nebudou chtít přijít o výhody, které jejich antikapitalistická propaganda čerpá z nevyhnutelných následků inflace. Je pravdou, že mluví o nezbytném zásahu proti inflaci. Ovšem co mají na mysli není ukončení politiky zvyšování množství peněz v oběhu, ale zavedení cenových regulací, které mají potlačit nevyhnutelné následky jejich vlastních politik.

Monetární rekonstrukce, zahrnující upuštění od inflace a návrat ke tvrdýmm penězům, není technickým problémem, který by šlo vyřešit bez změny struktury obecné hospodářské politiky. V prostředí, kterému dominují ideologie nepřátelské k zachování ekonomické svobody, nemohou existovat stabilní peníze. Vládnoucí strany, které se kloní k dezintegraci tržní ekonomiky, jistě nebudou souhlasit s reformou, která by je zbavila jejich nejmocnější zbraně – inflace. Peněžní rekonstrukce předpokládá v první řadě bezpodmínečné zavrhnutí těch údajně progresivních politik, které ve Spojených státech byly zaváděny pod slogany New Deal a Fair Deal.

§2
Integrita zlatého standardu

Tvrdé peníze znamenají dnes stále totéž, co znamenaly v devatenáctém století: zlatý standard.

Výhoda zlatého standardu spočívá ve faktu, že určení kupní síly peněžní jednotky se odehrává nezávisle na vládních a politických vlivech. Vytrhává z rukou „ekonomických carů“ jejich nejmocnější nástroj. Znemožňuje jim provádět inflaci. To proto na zlatý standard tak zapáleně útočí všichni ti, kteří očekávají, že budou benefitovat ze zdánlivě bezedného vládního měšce.

Nejprve ze všeho je potřeba přinutit vládce, aby utráceli jen tolik, kolik vybrali na zákonných daních. Jestli by měla vláda vůbec mít pravomoc se zadlužovat, a pokud ano, tak v jakém rozsahu, jsou otázky irelevantní pro pojednání o monetráním problému. Hlavní věcí je, aby vláda nebyla v pozici, odkud může zvyšovat množství peněz v oběhu a množství bankovních peněz, které nejsou plně – tj. ze 100 procent – kryty depozity uloženými veřejností. Nesmí zůstat otevřená žádná zadní vrátka, kudy by mohla inflace proklouznout zpět. Žádná tíseň nemůže ospravedlnit návrat k inflaci. Inflace nemůže poskytnout ani zbraně, které národ potřebuje k obraně před agresí, ani kapitálové statky nutné pro jakýkoliv projekt. Nemůže vyléčit neuspokojivé materiální podmínky. Pouze pomáhá vládcům, jejichž politiky zapříčinily katastrofu, zamaskovat tyto následky.

Jedním z cílů navrhované reformy musí být objasnit a navždy zavrhnout pověru, že vlády a banky mají moc učinit národ bohatším, jen tak z ničeho, aniž by kohokoliv učinily chudším. Krátkozraký pozorovatel vidí jenom věci, kterých vlády dosáhly, když utratily nově vytvořené peníze. Nevidí věci, které nemohly vzniknout, protože prostředky byly přesunuty k vládním projektům. Nedochází mu, že inflace nevytvořila žádné prostředky navíc, ale pouze přesunula majetky a příjmy od jedné skupiny lidí ke druhé. Navíc si ani nevšímá sekundárních důsledků inflace: chybných investic a spotřeby kapitálu.

Navzdory vášnivé propagandě inflacionistů všech odstínů roste počet lidí, kteří uznávají nutnost zastavení inflace. Keynesianismus ztrácí půdu pod nohama dokonce i na universitách. Ještě před několika lety vlády pyšně ohlašovaly „neortodoxní“ metody deficitního utrácení, pumpování peněz a zvyšování „národního příjmu.“ Tyto metody neopustily, ale již se jimi otevřeně nechlubí. Příležitostně i připouštějí, že by nebylo špatné mít vyrovnaný rozpočet a měnovou stabilitu. Politické šance na návrat ke tvrdým penězům jsou stále malé, ale pořád jsou lepší, než byly kdykoliv po roce 1914.

Ovšem většina podporovatelů tvrdých peněz si netroufá jít dál než k eliminaci inflace pro fiskální účely. Chtějí vládám zakázat půjčovat si od bank vytvářejících úvěry nebo alespoň od bank emitujících bankovky. Ovšem nechtějí stejným způsobem omezit úvěrovou expanzi ve prospěch podniků. Reformou, kterou mají na mysli, bychom se z velké části navrátili ke stavu, jaký převládal před inflacemi První světové války. Jejich idea tvrdých peněz se shoduje s ideálem Britské Banking School devatenáctého století včetně jeho omylů. Uskutečnění těchto plánů zdiskreditovalo tržní ekonomiku tím, že daly vzniknout hospodářskému cyklu s téměř pravidelným opakováním období ekonomických depresí.

Tato problematika byla ve třetí části této knihy a také v mojí další knize Human Action popsána vyčerpávajícím způsobem. Pokud se chceme vyhnout opakujícím se hospodářským krizím, musíme se vyhnout úvěrové expanzi, která vytváří boom a nevyhnutelně vede k propadu.

I kdybychom na chvíli odhlédli od problematiky hospodářského cyklu, tak si musíme uvědomit, že podmínky již nejsou takové, za jakých pracovali obhájci expanze bankovního úvěrování devatenáctého století.

Tito státníci a autoři považovali vládní fiskální potřeby za hlavní a prakticky jedinou hrozbu pro solventnost emisních bank. Bohaté historické zkušenosti nám ukazují, že vlády dovedly přinutit banky k úvěrování a také to často dělaly. Pozastavení konvertibility bankovek a udělení statusu zákonného platidla přeměnili „tvrdé“ měny v mnoha zemích na pochybné papírové peníze. Logickým závěrem vyvozeným z těchto faktů by mělo být zrušení veškerých bankovních privilegií a podrobení bank těm ustanovením v common law a obchodních zákonnících, které zavazují každého, aby plně dostál danému slovu. Svobodné bankovnictví by svět ušetřilo mnoha krizí a katastrof. Ovšem tragickou chybou bankovní doktríny devatenáctého století byla víra, že snížení úrokové sazby pod úroveň, jakou by měla na volném trhu, je pro národ požehnáním a úvěrová expanze je správným prostředkem k dosažení tohoto cíle. Tak se zrodila charakteristická duplicita bankovní politiky. Banky nesměly půjčovat vládě, ale měly mít možnost, v určitých mezích, provádět úvěrovou expanzi půjčováním podnikové sféře. Ideálem bylo, aby centrální banka takto fungovala nezávisle na vládě.

Takové uspořádání předpokládá, že sféra vlády a sféra obchodu jsou dva nezávislé prostory. Vláda sice uvalí daně, ale mimo to už žádným způsobem nezasahuje do toho, jak různé podniky fungují. Pokud se vláda snaží zasahovat do řízení centrální banky, tak je jejím cílem získat výhodné půjčky pro státní pokladnu a nikoliv přimět banky k tomu, aby půjčovaly více podnikům. Když bankám zakážeme úvěrovat vládu, tak může jejich vedení zaměřit úvěrové transakce na potřeby soukromé sféry.

Jakkoliv mohly být ve starších dobách zásluhy těchto názorů veliké,[1] dnes jsou již zřetelně nedostatečné. Hlavním inflačním motivem dnešních dnů je takzvaná politika plné zaměstnanosti, nikoliv neschopnost státní pokladny naplnit své prázdné trezory z jiných zdrojů, než jsou bankovní půjčky. Měnová politika je pokládána – samozřejmě chybně – za nástroj, jak udržet mzdové sazby nad úrovní, jakou by měly na volném trhu. Úvěrová expanze je služkou odborů. Pokud by se před sto lety vláda některého západního národa snažila vymoci si půjčku od centrální banky, tak veřejnost by se jednoznačně postavila na stranu banky a překazila takový komplot. Ale po mnoho let již neexistuje žádná opozice proti úvěrové expanzi, pokud je jejím vyhlášeným cílem „tvorba pracovních míst“, tedy poskytnutí podnikům dost peněz na to, aby mohly platit takové mzdové sazby, které si odboráři, mocně podporovaní vládou, vynutili. Nikdo nebral ohled na varovné hlasy, když se Anglie a Spojené státy vydaly ve třicátých letech po cestě, pro kterou se Lord Keynes o několik let později ve své Obecné teorii snažil najít ospravedlnění. V roce 1936 pak Blum donutil Francouzské zaměstnavatele přijmout takzvanou Matignonskou dohodu a přikázal Bank de France poskytnout podnikům dostatek úvěrů, které byly potřeba pro splnění diktátu odborů.

Inflace a úvěrová expanze jsou prostředkem pro zakrytí toho faktu, že existuje přirozená vzácnost materiálních věcí, na kterých závisí uspokojování lidských potřeb. Hlavním výsledkem kapitalistického soukromého podnikání je odstraňování této vzácnosti nakolik to je možné a poskytnutí neustále rostoucího životního standardu neustále rostoucí populaci. Laissez-faire a „drsný“ individualismus v bezprecedentním rozsahu uspěly ve svém úsilí poskytnout běžnému člověku více jídla, přístřeší a dalšího vybavení. Ovšem jakkoliv pozoruhodné tyto pokroky mohou být, vždycky bude existovat striktní hranice toho, co lze spotřebovat bez redukce kapitálu nutného pro pokračování a další expanzi produkce.

Dříve se sociální reformátoři domnívali, že vše, co je nutné udělat pro zlepšení materiálních podmínek chudší části společnosti, je zkonfiskovat přebytky bohatým a rozdělit je mezi ty, kteří mají méně. Chybnost tohoto receptu, navzdory faktu, že je stále ideologickým základem současných daňových soustav, je dnes snad jasná každému uvažujícímu člověku. Můžeme zanedbat fakt, že taková redistiribuce je v okamžiku, kdy je provedená, schopná zvýšit příjmy velké většiny pouze zcela nepatrně. Hlavní věcí je, že celkové množství produkce za určitou časovou jednotku není nezávislé na způsobu ekonomické organizace ve společnosti. Hrozba, že mi bude zkonfiskována podstatná část výnosů z mých aktivit, oslabuje iniciativu jednotlivců a tak ústí v pokles národního produktu. Marxističtí socialisté dříve snili o pohádkovém zvýšení produkce v socialistické společnosti. Pravdou je, že každý zásah do soukromého vlastnictví a každá restrikce soukromého podnikání snižují produktivitu práce. Jednou z největších starostí těch stran, které jsou nepřátelské vůči ekonomické svobodě, je jak zastřít tyto poznatky před svými voliči. Socialisté a intervencionisté by si nemohli udržet svou popularitu, kdyby lidé přišli na to, že opatření, která jsou oslavována jako sociální pokrok, ve skutečnosti podetínají produkci a způsobují spotřebovávání kapitálu. Zakrývání těchto faktů před veřejností je jednou ze služeb, které inflace poskytuje takzvaným progresivním politikům. Inflace je tím pravým opiem lidstva a je mu ordinována antikapitalistickými vládami a stranami po celé zemi.

§3
Měnová reforma v Ruritánii

Při srovnání s podmínkami ve Spojených státech nebo Švýcarsku je Ruritánie chudou zemí. Průměrný příjem v Ruritánii je pod průměrným příjmem v Americe nebo Švýcarsku.

Kdysi v minulosti byla Ruritánie na zlatém standardu. Ale vláda vydala malé kousky potištěného papíru, kterým přisoudila status zákonného platidla v poměru jeden papírový rur za jeden zlatý rur. Všichni obyvatelé Ruritánie museli přijímat papírové rury jako ekvivalent téhož množství zlatých rurů. Samotná vláda se ovšem nechovala podle nařízení, které vydala. Neměnila papírové rury za zlaté v poměru 1:1. Jak pokračovala ve zvyšování množství papírových rurů tak nastal stav, který popisuje Greshamův zákon. Zlato zmizelo z trhu. Buď si ho schovali samotní Ruritáňané, nebo bylo prodáno do zahraničí.

Téměř všem národům na zemi se někdy stalo něco podobného jako Ruritáňanům. Ale míra inflačního zvýšení státních peněz byla různá. Některé státy byly při emisích peněz více umírněné, některé méně. Výsledkem bylo, že směnné kurzy mezi různými lokálními státními měnami již nebyly stejné jako v době, kdy tyto státy byly na zlatém standardu. Za těch starých dob bylo pět zlatých rurů rovných jednomu zlatému dolaru. Ačkoliv dnešní dolar již není ekvivalentem hmotnosti zlata, které představoval před rokem 1933, je potřeba 100 papírových rur na nákup jednoho tohoto znehodnoceného dolaru. Před krátkou dobou jste si mohli koupit jeden dolar za 80 papírových rur. Pokud se míry inflace ve Spojených státech a v Ruritánii nezmění, tak papírový rur bude vzhledem k dolaru klesat hlouběji a hlouběji.

Ruritánská vláda ví velmi dobře, že aby zastavila další pokles papírového ruru vůči dolaru, tak by musela přibrzdit deficitní utrácení, které financuje prostřednictvím inflace. Aby udržela stabilní kurz vůči dolaru, tak by se ani nemusela vzdát inflace úplně. Stačilo by snížit míru inflace na úroveň americké inflace. Ale vládní představitelé tvrdí, že Ruritánie, která je chudší zemí, si nemůže dovolit vyrovnaný rozpočet a menší míru inflace než je stávající. Taková redukce vládních výdajů by se pojila s nutností zrušit něco ze sociálních výdobytků a země by sklouzla zpět k podmínkám „sociální zaostalosti“ ve Spojených státech. Vláda znárodnila železnice, telegrafy a telefony a řídí nejrůznější továrny, doly a další průmyslové aktivity jako národní podniky. Každý rok se téměř všechny tyto národní podniky ocitají v deficitu, který musí být pokryt z daní vybraných od stále se zmenšující skupiny soukromých podniků. Soukromé podniky jsou zdrojem příjmů do státní pokladny. Znárodněné podniky pouštějí vládním fondům žilou. A tyto fondy by byly v Ruritánii nedostatečné, kdyby nebyly doplňovány další a další inflací.

Z hlediska monetární techniky je stabilizace národní měny proti zahraničním méně inflačním měnám, nebo i proti zlatu, docela prostou záležitostí. Prvním krokem je upuštění od dalšího zvyšování množství národní měny. To na začátek zastaví další pokles kurzu. Po době určitých oscilací se objeví stabilnější kurz, jehož výše bude záviset na paritě kupní síly. Při tomto kurzu již nezáleží na tom, jestli člověk kupuje nebo prodává v měně A nebo měně B.

Tato stabilita ovšem nepotrvá donekonečna. Zatímco v zahraničí pokračuje zvyšování emisí dolarů, Ruritánie má nyní měnu, jejíž množství je přísně omezeno. Za takových podmínek se již  nebudou ceny komodit na Ruritánských trzích pohybovat stejně jako na zahraničních trzích. Když ceny v dolarech budou růst, tak ceny v rurech za nimi budou zaostávat nebo mohou i klesat. To znamená, že se mění parita kupní síly. Objeví se tendence k růstu ceny ruru vyjádřené v dolarech. Když se tento trend stane zřetelným, nastane příznivý moment pro završení monetární reformy. Směnný kurz, který existuje na trhu v tom okamžiku, může být vyhlášen jako nová zákonná parita mezi rurem a dolarem. Bezpodmínečná konvertibilita v tomto zákonném poměru každého papírového ruru za dolar (nebo i zlato) je od té doby základním principem.

Reforma se tedy skládá ze dvou kroků. Prvním krokem je ukončení inflace a zavedení nepřekročitelných překážek pro jakékoliv další zvyšování domácí peněžní zásoby. Druhý krok nastává v okamžiku, kdy první opatření, po určitém čase, přinese relativní deflaci vůči ostatním měnám, jejichž zásoba není stejným způsobem omezená. Jakmile je uskutečněn druhý krok, tak může být jakákoliv částka v rurech konvertovaná na dolary (nebo zlato) a jakákoliv částka v dolarech (nebo zlatu) na rury. Agentura, ať už bude její právní postavení jakékoliv, která bude zákonem pověřená prováděním těchto výměnných operací, bude na začátku potřebovat z technických důvodů určitou rezervu dolarů nebo zlata. Její hlavní starostí ovšem v úvodní fázi bude, jak poskytnout rury žádané výměnou za zahraniční měnu nebo zlato. Aby agentura mohla tento úkol plnit, měla by mít oprávnění vydávat další rury proti plnému – 100 procentnímu – krytí zlatem nebo cizí měnou nakupovanou od veřejnosti.

Je politicky vhodné nepověřovat tuto agenturu dalšími povinnostmi a pravomocemi, než je nákup a prodej zlata či cizí měny v zákonné paritě. Jejím úkolem je učinit ze zákonné parity efektivní tržní směnný poměr. Bezpodmínečnou výměnou ruru se zabrání poklesu jeho tržní ceny proti zákonné paritě a bezpodmínečným nákupem zlata či zahraniční měny se zabrání růstu ceny růru proti zákonné paritě.

Na samotném začátku této operace agentura potřebuje, jak již bylo zmíněno, určitou rezervu zlata nebo zahraniční měny. Tato rezerva jí může být poskytnuta vládou nebo centrální bankou. Žádný jiný vztah než toto počáteční poskytnutí rezerv již nemusí mezi vládou či jakoukoliv bankou nebo jinou na vládě závislou institucí a touto směnnou agenturou existovat.[2] Celkové množství rurů emitovaných před začátkem tohoto nového měnového režimu nesmí být zvyšováno jakoukoliv operací na straně vlády; pouze agentura by měla pravomoc vydávat nové rury, při striktním zachování pravidla, že každý jí vydaný nový rur je plně krytý zlatem nebo zahraniční měnou.

Vládní mincovna může pokračovat jako normálně a vydávat tolik zlomkových či dodatečných mincí, kolik je žádáno veřejností. Aby se vládě zabránilo ve zneužití tohoto mincovního monopolu pro inflační účely, pod záminkou uspokojení poptávky lidí po „drobné měně“, je důležité přijmout dvě opatření. Těmto zlomkovým mincím by měl být přiznán status zákonného platidla jen velmi omezeně pro platby mezi soukromníky, ale neomezeně pro platby soukromníků vládě. Pouze při placení vládě by drobné mince měly být zákonným platidlem v jakémkoliv množství a vláda navíc musí mít povinnost je měnit na rury, bez zdržení a bez jakýchkoliv dalších nákladů pro směnitele. Status neomezeného zákonného platidla by měl být vyhrazen jen pro různé denominace bankovek od jednoho ruru výše, vydaných před reformou nebo po reformě proti plnému krytí zlatem či zahraniční měnou.

Agentura by jinak měla jednat výlučně s veřejností a nikoliv s vládou nebo jakoukoliv na vládě závislou institucí, a obzvláště ne s centrální bankou. Agentura musí sloužit veřejnosti a jednat výlučně s tou její částí, která chce z vlastní svobodné vůle využít jejích služeb. Ale nemělo by jí být uděleno žádné privilegium. Neměla by mít monopol na zacházení se zlatem nebo zahraniční měnou. Trh by měl být zcela osvobozen od takových restrikcí. Každý by měl mít možnost volně a od kohokoliv nakupovat zlato či zahraniční měnu. Není nutné centralizovat takové transakce. Nikdo nemá být přinucen prodávat zlato nebo zahraniční měnu agentuře nebo je kupovat výlučně od agentury.

Jakmile by tato opatření byla přijata, Ruritánie by se ocitla buď na standardu zlaté devizy, nebo na standardu dolarové devizy. Stabilizovala by svou vlastní měnu proti zlatu nebo dolaru. To by pro začátek mohlo být dostatečné. Když už nebude hrozit zhroucení vlastní měny, může Ruritánie v klidu čekat na to, jak se s měnovými záležitostmi poperou další národy.

Navrhovaná reforma by zbavila vládu v Ruritánii moci utratit jeden rur nad to, co je schopná vybrat od svých občanů na daních, nebo si vypůjčit od veřejnosti (nikoliv od bank), ať už domácí či zahraniční. Jakmile je dosaženo tohoto stavu, přízrak nepříznivé platební bilance se rozplyne. Pokud si Ruritánci přejí kupovat zahraniční produkty, musí vyvézt domácí produkty. Pokud nebudou vyvážet, nebudou ani dovážet.

Ale, jak jistě namítnou inflacionisté, co útěk kapitálu? Nebudou se nevlastenečtí obyvatelé Ruritánie a cizinci, kteří investovali v zemi svůj kapitál, snažit převést svůj kapitál do cizích zemí, které nabízí lepší vyhlídky pro jejich podnikání?       

Jan Hrozný, Ruritánčan a Paul Yank, Američan, investovali v minulosti v Ruritánii. Hroznému patří důl a Yankovi továrna. Dnes přišli na to, že jejich investice je nejistá. Ruritánská vláda zavedla zdanění, které jim konfiskuje nejen všechny výnosy z investovaného kapitálu, ale krok za krokem i části tohoto kapitálu. Hrozný a Yank chtějí zachránit, co se ještě zachránit dá. Chtějí prodat své podniky za rury, převést rury na dolary a dolary vyvést ze země. Jejich problémem je ale najít kupce. Pokud ti, kteří mají dostatečné fondy na takový nákup, odhadují budoucí výhled stejně jako oni, tak své podniky neprodají ani za tu nejnižší cenu. Hrozný i Yank propásli ten pravý okamžik k prodeji a nyní je už příliš pozdě.

Ale možná jsou zde ještě kupci. Bill Sucker, Američan a Petr Prosťáček, Ruritánčan, věří, že budoucí výhled není tak temný, jak Hrozný a Yank předpokládají. Sucker má připravené dolary. Nakoupí rury a za rury koupí Yankovu továrnu. Yank koupí dolary, které Sucker prodal agentuře. Prosťáček ušetřil rury a investuje své úspory do nákupu dolu od Hrozného. Méhl by si za své rury v Ruritánii koupit i jiné zboží. Fakt, že toto zboží nekoupil, přinese pokles jeho cen nebo zabrání v růstu cen, který by nastal, kdyby toto zboží nakupoval. Promění to uspořádání cenové sturktury na domácím trhu takovým způsobem, že to umožní export, který by před tím možný nebyl, nebo zabrání importu, který by se jinak uskutečnil. Tudíž to vyprodukuje potřebné množství dolaru, které si koupí Hrozný a odešle do zahraničí.

Duch, který straší mnoho obhájců kontroly přeshraniční směny je předpoklad, že Ruritánci, kteří se angažují v exportním podnikání mohou nechávat své výnosy v zahraničí a tak zabrání své zemi získat zahraniční valuty.

Mlynář je takovým vývozcem. Nakupuje komoditu A v Ruritánii a prodává jí v zahraničí. Pak chce svoje podnikání opustit a převést svá aktiva do cizí země. To ale nezabrání Ruritánii ve vývozu komodity A. Podle našeho předpokladu lze realizovat zisk nákupem A v Ruritánii a prodejem v zahraničí. Pokud žádný Ruritánčan nemá fondy potřebné k angažování se v tomto obchodě, tak mezeru vyplní cizinci. Dokud budou existovat trhy nezničené vládní sabotáží, tak na nich budou iniciativní lidé horlivě se pídící po ziskových příležitostech.

Zdůrazněme opět tento bod: Když lidé chtějí spotřebovat co jiní lidé vyprodukovali, tak za to musí zaplatit tím, že prodejci dají něco co sami vyprodukovali nebo mu poskytnou nějakou službu. Toto platí ve vztahu mezi lidmi ze států New York a Iowa stejně jako to platí ve vztahu mezi lidmi z Ruritánie a Laputánie. Platební bilance se vždy vyrovná. Pokud Ruritánci (Nebo New Yorčané) nezaplatí, Laputánci (nebo Iowané) neprodají.

§4
Návrat ke tvrdé měně ve Spojených státech

Pro politiky ve Washingtonu, Wall Street a velkou část akademiků je problém návratu zlatého standardu tabu. Pouze imbecilové a ignoranti, jak tvrdí profesorští a novinářští apologeti inflace, se mohou zabývat tak absurdním nápadem.

Tito pánové mají pravdu v jednom ohledu – zlatý standard je nekompatibilní s dnešním státním systémem s jeho deficitním utrácením, plýtváním prostředky, korupcí a vládní svévolí. Ovšem mýlí se v tom, když se nás pokoušejí přesvědčit, že obnova zlatého standardu by byla ekonomicky a technicky neproveditelná.

Prvním krokem k ní musí být radikální a bezpodmínečné upuštění od jakékoliv další inflace. Celkový objem dolarových bankovek, ať už je jejich název nebo charakteristika jakákoliv, nesmí být zvyšován dalšími emisemi. Žádná banka nesmí nadále zvyšovat celkový objem šekovatelných depozit nebo bilance těchto depozit jakéhokoliv svého klienta (ať už jde o soukromou osobu nebo státní pokladnu) jiným způsobem, než přijetím hotovostních vkladů v zákonných bankovkách od veřejnosti, nebo přijetím šeku splatného jinou domácí bankou podrobenou stejným omezením. To znamená přísné 100% rezervní požadavky na všechna další depozita; tedy na ta depozita, která by vznikala po prvním dnu této reformy.

Zároveň s tím musí být odstraněny všechny restrikce na obchodování s drahými kovy. Musí dojít k obnově volného trhu se zlatem. Každý, ať už jde o občana Spojených států nebo jakékoliv cizí země, by měl mít svobodu nakupovat a prodávat, půjčovat si a zapůjčovat, dovážet a vyvážet a samozřejmě i držet jakékoliv množství drahých kovů, ať už mincovaných nebo nemincovaných, v jakékoliv části národního teritoria stejně jako v zahraničí.

Lze očekávat, že toto osvobození trhu se zlatem vyvolá velký příliv zlata ze zahraničí. Soukromníci pravděpodobně do zlata investují část svých hotovostních rezerv. V některých zahraničních zemích prodejci tohoto zlata vyvezeného do Spojených států mohou začít hromadit dolarové bankovky a nechají své bilance u Amerických bank nedotčené. Ale většina těchto prodejců zlata pravděpodobně nakoupí Americké produkty.

V první fázi této reformy je důležité, aby se Americká vláda a všechny závislé instituce, včetně Federálního rezervního systému, držely zcela mimo trh se zlatem. Volný trh nemůže vzniknout, pokud by se administrativa snažila manipulovat s cenou zlata. Nový měnový systém musí být chráněn před zlovolnými činy představitelů ministerstva financí a Federálního rezervního systému. Nemůže být pochyb o tom, že byrokraté se budou snažit sabotovat reformu, jejímž cílem je omezit jejich moc nad měnovými záležitostmi.

Bezpodmínečný zákaz dalšího emitování jakéhokoliv kusu papíru se statusem zákonného platidla se týká i vydávání stříbrných certifikátů. Ústavní privilegium Kongresu nařídit, že Spojené státy mají povinnost koupit určité množství určité komodity, ať už stříbra nebo brambor nebo nčeho jiného, za určitou cenu převyšující tržní cenu a pak nakoupené uskladnit nebo zlikvidovat, by nebylo porušeno. Ale tyto nákupy by příště byly placeny z fondů vybraných od lidí na daních.

Je pravděpodobné, že cena zlata, která by se ustavila po určitých oscilacích na Americkém trhu, by byla vyšší než 35$ za unci, což je poměr daný v Gold Reserve Act z roku 1934. Mohla by být někde mezi 36$ a 38$ a možná ještě výše. Jakmile by se tržní cena trochu ustálila, tak by nadešel čas vyhlásit tento tržní poměr za novou zákonnou paritu dolaru a zajistit jeho bezpodmínečnou směnitelnost na této paritě.

Byla by založena konverzní agentura, které by vláda Spojených států poskytla dejme tomu jednu miliardu dolarů ve zlatě (vypočtených v nové paritě). Tato agentura by měla pouze dvě funkce: zaprvé by prodávala zlato za paritní cenu veřejnosti proti dolarům, bez jakýchkoliv omezení. Poté, co by mincovny vyprodukovaly dostatek zlatých mincí, by konverzní agentura měla povinost vydávat tyto mince proti papírovým dolarům a šekům solventních amerických bank. Zadruhé by nakupovala za dolarové bankovky při zákonné paritě jakékoliv množství zlata, které by jí bylo nabídnuto. Aby mohla vykonávat tento úkol, tak by konverzní agentura měla oprávnění vydávat zlaté certifikáty proti 100% rezervě ve zlatě.

Ministerstvo financí by mělo povinnost prodávat zlato – cihly nebo nové mince – konverzní agentuře při zákonné paritě za jakékoliv Americké zákonné platidlo emitované před zahájením reformy, nebo za šeky vystavené proti členské bance Fedu. V rozsahu, v jakém by tyto prodeje snížily vládní zlaté rezervy, by bylo zredukováno množství zákonných bankovek vydaných před začátkem reformy nebo běžných depozit u členských bank Fedu. Jak tato redukce bude probíhat u jednotlivých typů těchto peněz může být, mimo problému bankovek malých denominací[3], ponecháno na diskreci ministerstva financí a vedení Federální rezervy.  

  
Pro navrhovanou reformu je důležité, aby Federální rezervní systém zůstal stranou. Ať už si myslíme o zásluhách nebo necnostech Federálního rezervního zákona roku 1913 cokoliv, faktem zůstává, že tento systém byl zneužit k těm nejlehkovážnějším inflacionistickým politikám. Žádné z institucí a žádnému z lidí zatížených hříchy minulých desetiletí nesmí být dovoleno, aby ovlivňoval peněžní uspořádání budoucnosti.

Federální rezervní systém by musel řešit ožehavý problém, totiž co dělat s velkým objemem vládních dluhopisů, které drží členské banky. Ať už bude řešení této otázky jakékoliv, nesmí ovlivnit kupní sílu dolaru. Financování vlády a národní prostředek směny musí být v budoucnu dvěma naprosto oddělenými věcmi.

Bankovky vydané Federálním rezervním systémem, stejně jako stříbrné certifikáty, by mohly zůstat v oběhu. Bezpodmínečná směnitelnost a striktní zákaz jakéhokoliv dalšího zvyšování jejich množství by radikálně změnily jejich katalaktický charakter. A to je hlavní.

Ovšem nevyhnutelná je důležitá změna v denominacích těchto bankovek. Co Spojené státy potřebují není standard zlaté devizy, ale klasický zlatý standard, kterému inflacionisté říkají ortodoxní. Zlato musí být běžně vidět v hotovostních rezervách lidí. Všichni se musí na vlastní oči přesvědčit, jak vypadá a jak je cítit, když putuje z ruky do ruky. Musí si zvyknout mít zlaté mince ve své kapse, dostávat zlaté mince, když si vybírají svou výplatu a platí za nákupy v obchodě.

Takový stav lze snadno přivodit, pokud budou staženy z oběhu bankovky o denominacích pět, deset a možná také dvacet dolarů. V novém měnovém režimu budou dvě kategorie papírových bankovek: staré a nové. Stará zásoba budou ty kusy papíru, které byly na začátku reformy v oběhu jako zákonné platidlo. Bylo by striktně zakázáno zvyšovat jejich množství dalšími emisemi. Na druhé straně by se jejich množství postupně snižovalo v rozsahu, v jakém by ministerstvo financí a vedení Federální rezervy musely provést redukci v celkovém množství těchto starých bankovek a bankovních depozit splatných na požádání, při odprodeji svého zlata. Navíc ministerstvo financí by mělo povinnost stáhnout z oběhu, proti novým zlatým mincím, a zničit v průběhu jednoho roku po ustavení nové zlaté parity dolaru, všechny bankovky o denominacích pět, deset a možná i dvacet dolarů.

Nové bankovky vydávané konverzní agenturou by pak měly denominace od padesáti dolarů výše.

Stará Britská bankovní doktrína zakázala bankovky malých denominací (menší než 5£), protože chtěla ochránit chudší část společnosti, o níž se předpokládalo, že není seznámena s podmínkami v bankovním světě a tudíž je náchylnější k tomu být podvedena nečestným bankéřem. Dnes je naší hlavní starostí ochránit národ před inflačními praktikami jeho vlády. Standard zlaté devizy, jakkoliv lze argumentovat v jeho prospěch, má proto jeden závažný defekt. Nabízí vládě poměrně snadnou možnost uchýlit se k inflaci, aniž by to národu bylo hned zřejmé. S výjimkou několika specialistů si nikdo v čas neuvědomí, že došlo k radikálnímu posunu v měnové oblasti. Laikové, tedy 9 999 z 10 000 občanů, nezjistí, že to nejsou komodity, co zdražilo, ale jejich měna, která se stala levnější.

Nutné je zalarmovat lidi včas. Dělník by si při vybírání své výplaty měl hned být vědom toho, že na něj byl sehraný nějaký špinavý trik. Prezident, Kongres a Nejvyšší soud jasně prokázali svou neschopnost nebo neochotu chránit obyčejného člověka, voliče, před podvodem způsobeným inflačními machinacemi. Funkce strážce tvrdé měny tudíž musí přejít do rukou celého národa. Jakmile vstoupí do hry Greshamův zákon a špatný papír vyžene dobré zlato z kapes průměrného člověka, tak by mělo nastat pobouření. Neustálá ostražitost na straně občanů může dosáhnout toho, čeho tisíce zákonů a tucty úřadů s armádami zaměstnanců nikdy nedosáhly a nikdy nemohou dosáhnout: zachování tvrdé měny.

Klasický zlatý standard sám o sobě je efektivní brzdou státní moci znehodnocovat měnu. Bez takové pojistky jsou veškerá ústavní ustanovení jen planými sliby, které vezmou za své při prvním náznaku potíží.

§5
Kontroverze ohledně volby nové zlaté parity

Obhájci návratu ke zlatu se neshodují na jednom důležitém bodu v plánu, který byl naznačen v předchozí části. Podle názoru jedné skupiny není žádný důvod, proč se odchylovat od zlaté parity 35$ za unci, jak byla uzákoněna v roce 1934. Toto je zákoná parita a podle jejich mínění by bylo nespravedlivé devalvovat dolar vzhledem k ní.

Kontroverze mezi dvěma skupinami, těmi, kteří obhajují návrat ke zlatu v předchozí paritě (můžeme jim říkat obnovitelé) a těmi, kteří doporučují přijetí nové parity, která lépe odpovídá současným tržním poměrům (můžeme jim říkat stabilizátoři) není ničím novým. Objevovala se vždy, když byla měna znehodnocena inflací a diskutovalo se o návratu ke zlatému krytí.

Obnovitelé vnímají peníze primárně jako standard odložených plateb. Konzistentní obnovitel argumentuje takovýmto způsobem: Lidé před rokem 1933 uzavřeli kontrakty, v nichž se zavázali platit určitá množství dolarů. To v té době znamenalo standardních dolarů o obsahu 25,8 gránu zlata o ryzosti devadesát procent. Věřitelé jsou pak prokazatelně poškozeni, když dlužníci najednou dostanou právo plnit takový kontrakt splacením v dolarech, které obsahují menší množství zlata.

Ovšem tyto obnovitelské důvody by v dnešní situaci měly váhu jen pokud by většina existujících nároků na odložené platby byla uzavřena před rokem 1933 a kdyby současní držitelé těchto kontraktů byli ti samí lidé (nebo jejich dědicové), kteří původně tyto kontrakty uzavřeli. Oba tyto předpoklady můžeme označit za neplatné. Většina kontraktů z doby před rokem 1933 byla již vypořádána během dvou desetiletí, která od té doby uplynula. Samozřejmě, stále existuje mnoho vládních dluhopisů, korporátních dluhopisů a hypoték, které mají původ před rokem 1933. Ale ve většině případů již tyto nároky nedrží titíž lidé, kteří je drželi v roce 1933. Proč by měl být člověk, který si koupil v roce 1951 dluhopis vydaný v roce 1928, odškodněn za ztrátu, kterou neutrpěl on sám, ale některý z předchozích majitelů tohoto dluhopisu? A proč by municipalita nebo korporace, které si půjčily znehodnocené dolary v roce 1945, měly splácet v dolarech s vyšším obsahem zlata a vyšší kupní silou?

Ve skutečnosti v dnešní Americe neexistují téměř žádní obnovitelé, kteří by doporučovali návrat ke starému před-Rooseveltskému dolaru. Jsou zde především nekonzistentní obnovitelé, kteří propagují návrat Rooseveltova dolaru z roku 1934, dolaru 15,5 gránu zlata o ryzosti devadesát procent. Ovšem tento zlatý obsah dolaru, stanovený prezidentem ve smyslu Gold Reserve Act ze 30. ledna 1934, nikdy nebyl zákonnou paritou. Co se týče vnitřního běhu Spojených států, tak to byla pouze akademická hodnota bez vztahu k zákonnému platidlu. Zákoným platidlem za Rooseveltovy administrativy už byly jen různé kousky potištěného papíru. Tyto kousky papíru nebyly směnitelné za zlato a tudíž neexistovala žádná zlatá parita dolaru. Z vlastnictví zlata se ve Spojených státech stal kriminální delikt. Rooseveltova cena zlata 35$ za unci (místo starých 20,67$ za unci) se týkala jen vládních nákupů zlata a určitých transakcí mezi Federálním rezervním systémem a zahraničními centrálními bankami. Právní úvahy, které by konzistentní obnovitelé mohli vznést ve prospěch návratu k předRooseveltské dolarové paritě, nemají váhu když jsou vznášeny ve prospěch sazby z roku 1934, která nikdy nebyla paritou.

Je vskutku paradoxní, že se nekonzistentní obnovitelé snaží ospravedlnit své návrhy odkazy na poctivost. Role, kterou sehrál zlatý obsah dolaru, kterého chtějí dosáhnout, v Americké peněžní historii jistě nebyla poctivá v tom smyslu, v jakém tento výraz používají. Byl to posun v plánu, který samotní obnovitelé označují za nepoctivý.

Ovšem hlavním nedostatkem obnnovitelských argumentů, ať už by se konzistentně stavěli za McKinleyho dolar nebo nekonzistentně za Rooseveltův dolar, je fakt, že se na peníze dívají výlučně z pohledu standardu odložených plateb. V jejich očích je hlavní (či dokonce jedinou) chybou inflační politiky, že zvýhodňuje dlužníky na úkor věřitelů. Zanedbávají obecnější a závažnější účinky inflace.

Inflace neovlivní ceny různých komodit a služeb ve stejném okamžiku a ve stejném rozsahu. Některé ceny vzrostou dříve a jiné ceny zaostají. Když inflace probíhá a ještě se nevyčerpal její potenciál ovlivnit ceny, tak v národě vytváří vítěze a poražené. Vítězové – obecně zvaní zbohatlíci, pokud jde o podnikatele – jsou ti lidé, kteří mají výhodnou pozici při prodeji komodit a služeb, jejichž ceny zareagovaly na inflaci jako první, zatímco ceny komodit a služeb, které tito lidé nakupují, zůstaly pozadu a odpovídají předcházejícímu stavu. Poraženými jsou ti, kteří platí nové vysoké ceny za věci, které nakupují, zatímco věci, které prodávají, ještě tolik v ceně nestouply. Závažný společenský konflikt, který inflace rozněcuje, všechny stížnosti spotřebitelů, zaměstnanců a lidí s fixními příjmy, jsou způsobeny faktem, že účinky inflace se neprojevují ani synchronně ani ve stejném rozsahu. Pokud by se zvý&s