1. Předmluva

V pohádkách se často objevuje hrozivá příšera s nadlidskou silou, drak nebo bazilišek, který tyranizuje své okolí. Místní obyvatelé se před takovou bestií třesou strachem, obětují jí svoje zvířata, platí penězi i krví v naději, že tím zmírní její vražedné choutky.

Většina lidí se krčí ve stínu té příšery, svázána strachem, který nazývá  „obezřetností“, ale najde se i pár těch, kteří se, snad opilí na kuráž, rozhodnou bojovat. Rok za rokem, dekádu za dekádou, se další a další nadějní hrdinové snaží srovnávat svou sílu, čest a lstivost s tím hrozným tyranem.

Snaží se - a selžou.

Bestie je vždy nesmrtelná, takže lidé nemohou doufat, že je čas zbaví jejich despoty. Příšera se nikdy nechová racionálně, není ochotna obchodovat ani vyjednávat.

Jediná naděje pro zoufalé obyvatele je hrdina, který dokáže bestii přemoci.

Ten se nakonec vždy objeví v podobě někoho, od koho by to nikdo nečekal - podkoní, ševcův syn, pekařův učeň nebo prostě jen tulák.

Tato kniha je moje osobní bitva s právě takovou bestií.

Tato „bestie“ je přesvědčení, že není možné definovat objektivní, racionální, sekulární a vědecký etický systém. Tato „bestie“ představuje iluzi, že morálka musí být na věky ztracena v iracionální bažině různých božstev a státovlád, že musí být vynucována pouze z pragmatických důvodů a nikdy se jí nedostane logického zdůvodnění a jasné, čisté definice. Tato „bestie“ je představa, že mravnost, která nám přináší největší radost a nejhlubší pocity štěstí, musí být postavena stranou a ponechána ležet v prachu, dokud není vytažena, předváděna a zneužívána politiky, kazateli – a rodiči. Tato „bestie“ je pověra, že bez tirád rodičů, zastrašování božstvy nebo zbraněmi vlád nemůžeme být zároveň racionální a ctnostní.

Tato bestie již smetla mnoho velkých hrdinů, od Sókrata k Platónovi, k Augustinovi, k Humeovi, ke Kantovi, k Randové.

Cena pro lidstvo byla obrovská.

Protože jsme nebyli schopni definovat racionální systém univerzální morálky, byli jsme nuceni strašit naše děti hororovými příběhy s náboženským pozadím a vložit zbraně, tresty a armády do rukou malé monopolní skupiny bezcitných vládců, kteří si říkají „stát“.

Fakt, že to, čemu říkáme  „etika“, zůstává subjektivní a pouze kulturní záležitostí, nevyhnutelně vede k tomu, že k prosazení sociálních pravidel používáme šikanu, strach a násilí. Právě proto, že etice chybí racionální základ vědecké metody, „morálka“ zůstává utopena v kmenových válkách krvavých mytologií, kde každý gang bojuje zuby nehty za nadvládu nad lidskou oddaností k „mravnosti“.

Nemůžeme žít bez morálky, ale zároveň ji neumíme objektivně definovat – zůstáváme tedy navždy odsouzeni k prázdným životům pompézního pokrytectví, nadvlády cynismu nebo nábožného otroctví.

Jedná se intelektuálně o nejvyšší metu. To, že jsme selhali v definování objektivních a racionálních morálních principů, stálo životy stovek miliónů lidských jedinců v náboženských válkách nebo ve válkách mezi státy.

V mnoha ohledech se tato meta posunuje ještě výše.

Zvýšený tok informací prostřednictvím internetu vyvolal v nové generaci podezření, že to, co se nazývá „mravností“, není nic více – nebo méně – než sobeckým účelům sloužící pohádka jejich pokryteckých staršinů. Prázdné lži vyprávěné těmi u moci a zřejmá spoluvina těch, kteří je uctívají, jsou nezpochybnitelnější než kdy jindy.

„Pravda“ byla nazvána manipulací, „mravnost“ jako ovládání, „oddanost“ jako otroctví a to, čemu se říká „morálka“, bylo odhaleno jako komické loutkové divadlo připravené obelstít lidi slabé a bojácné tak, aby se sami zotročili.

Tato situace vytvořila prostor pro zrození nové generace nihilistů, stejně jako v 19. století v Německu. Tito extrémní relativisté jsou připraveni oplatit svými nejjedovatějšími útoky komukoli, kdo se vysloví pro jakoukoli formu jistoty. Tato postmoderní generace přerostla kulturní bigotnost své kolektivní historie, nyní ale vidí všechny pravdy jako pouhý předsudek. Jako vyjukané dítě, které bylo zastrašeno až k cynické „moudrosti“, vidí jakoukoli komunikaci jako reklamu, všechna tvrzení jako propagandu a jakékoli nabádání k morálce jako pokrytectví.

Protože jsme nenalezli shodu na kompaktním, objektivním a racionálním rámci pro hodnocení morálních otázek, „morálka“ zůstává ponořena v mysticismu a v jeho nevyhnutelném důsledku v násilí. Stejně jako v období před osvícenstvím, kdy náboženské sekty bez ustání válčily o nadvládu s aristokracií, tak nyní konkurující morální mytologie válčí o nadvládu nad státem a celou mašinérií státních donucovacích mechanismů.

Morálka tak zůstává ve vztahu k moderní vědě stejně jako středověká „astronomie“ k té současné - sférou smyšlených mytologií prosazovanou pomocí pohádek, výhrůžek, donucení a zneužívání, což aktivně brání jakémukoli posunu směrem k pravdě.

Tato „bestie“ relativistické etiky se tyčí nad námi, využívá nás, ospravedlňuje zdanění, věznění, cenzuru a války. Zotročuje mladé ve státních školách a při nedělních bohoslužbách, uzavírá chudé do soft-gulagů státu blahobytu, zotročuje nenarozené v bezedných studnách státních dluhů.

Jak jsem napsal ve své předcházející knize „On Truth: The Tyranny of Illusion”, lež, která leží v úplném základu všech neprokázaných etických teorií, je, že tyto teorie jsou vždy dětem předkládány jako objektivní a nezvratný fakt, zatímco ve skutečnosti jsou pouhou kulturní bigotností. Důvod, proč vědci nepotřebují vládu nebo Vatikán, je, že vědci mají objektivní metodologii pro řešení sporů: vědeckou metodu. Důvod, proč jazyk nepotřebuje centrální autoritu, která by řídila jeho vývoj, je ten, že je založen na „volném trhu” nahromaděných individuálních preferencí stylu a užitku.

Důvod, proč se moderní morálka – i morálka v průběhu historie, vždy musela spoléhat v první řadě na šikanování dětí a poté zastrašování dospělých, je ten, že to je jen manipulativní lež tvářící se jako ctnostná pravda.

Pravdou je, že potřebujeme morálku, lež je, že božstva nebo vlády ji mohou racionálně definovat či spravedlivě vymáhat.

Mým cílem v této knize je definovat metodologii pro validaci morálních teorií, která bude objektivní, konzistentní, jasná, racionální, empirická – a pravdivá.

Jsem si plně vědom toho, že v tuto chvíli velmi pravděpodobně cítíte vzrůstající vlnu skepticismu. Plně rozumím tomu, že pravděpodobnost, že nějaký chlap tam na internetu – domově pošuků – nějakým způsobem vyřešil filozofický problém lidského věku, není úplně vysoká – vlastně se bude velmi blížit nule, až od ní bude téměř k nerozeznání.

Ale stále nebude úplně nulová.