2. Základní pravidla a skromné doporučení

Základní pravidla

Mimořádná tvrzení vyžadují mimořádné důkazy. Pro práci na takovém mamutím úkolu - navíc v tak krátké knize – jsem si stanovil určitá základní pravidla, která stojí za představení právě teď. (Většina z nich bude diskutována detailněji dále v průběhu této knihy):

1. Plně se ztotožňuji s Humeovým rozlišením mezi tím co „je“ (bytím) a „co by mělo být“ (mětím). Platná morální pravidla nemohou být odvozena z existence čehokoli v realitě. Fakt, že lidské bytosti obecně preferují žít a musejí úspěšně reflektovat realitu, aby toho dosáhli, nemůže být základem pro jakoukoli teorii etiky. Někteří lidé evidentně nepreferují žít a zarytě odmítají realitu, proto pak taková definice etiky zůstává subjektivní a podmíněná.

2. Etika nemůže být objektivně definovaná jako „to, co je dobré pro lidské přežití“. Někteří jednotlivci mohou velmi dobře přežívat zneužíváním druhých, tato definice tedy neřeší problém subjektivity. Použijeme-li terminologii z biologie, analogicky bychom mohli popsat evoluční tendence jako „to, co je dobré pro zachování života“ – toto by ale nedávalo žádný smysl. Lidská společnost je ekosystém vzájemně si konkurujících zájmů, stejně jako deštný prales; to, co je „dobré“ pro jednoho, jde často na úkor druhého.

3. Nevěřím v žádnou „vyšší říši“ Ideálních Forem. Morálka nemůže být zformulována z nějakého již existujícího „jiného vesmíru“ ať už materiálního či nemateriálního. Jestliže morálka existuje v nějaké „jiné realitě“, nemůže být podrobena rigorózní racionální či empirické analýze. Jak Platón sám poznamenal v „Republice“, společnost by potom potřebovala elitní kádr králů-filozofů pro komunikaci – nebo možná přesněji pro vynucování – nesrozumitelných výnosů této „vyšší říše“ na všech ostatních. Toto také neřeší problém subjektivity, protože to, co není přístupno úsudku a důkazům, je z definice subjektivní.

4. Nevěřím, že morálka může být definována nebo stanovena s odkazem na „argumentaci výsledky“ nebo předpokládanými důsledky určitého etického návrhu. Utilitarismus, neboli „největší dobro pro největší počet“, neřeší problém subjektivity, protože šance jakéhokoli centrálního plánovače vědět, co je objektivně dobré pro všechny ostatní, je zhruba stejná jako šance jakéhokoli centrálního plánovače vědět, jak efektivně alokovat zdroje při absenci cen – efektivně nulová. Koncept „největší dobro pro největší počet“ se také mění dle kultury, znalostí, času a okolností, což také selhává při řešení problému subjektivity. Neposuzujeme hodnotu vědeckých experimentů podle nějaké platónovské vyšší reality nebo nějaké utilitaristické optimalizace – jsou posuzovány podle vědecké metody. Budu v této knize používat stejný přístup.

5. Také odmítám definovat etiku jako „právně pozitivní doktrínu“. Přestože je obecně přijímáno, že právní systémy jsou založeny na etických systémech, nikdo nemůže tvrdit, že každý zákon v rámci každého právního systému je perfektním odrazem ideální morálky. Zákony nemohou přímo odrážet žádnou objektivní etickou teorii, protože zákony jsou v kontinuálním stavu neustálé změny, jsou konstantně přepracovávány, rušeny a znovu vymýšleny – a právní systémy jsou často mezi sebou po celém světě v přímém rozporu, dokonce i v teoretické rovině. Právo šaría je často přímým opakem anglosaského zvykového práva a moderní demokratický proces „vlády lůzy“ se spíše blíží mafiánskému vyřizování účtů než střízlivé implementaci etických ideálů.

6. Jsem plně otevřen návrhu, že není vůbec nic takového jako etika, a že všechny systémy „morálky“ jsou pouhými nástroji kontroly, jak sveřepě tvrdil Nietzsche. V této knize vycházím z předpokladu, že nic takového jako etika neexistuje a odtud stavím obsahový rámec.

7. Mám velký respekt k etickým instinktům lidstva. Téměř univerzální společenské odmítnutí vraždy, znásilnění, napadení nebo krádeže jsou fakta, která jakýkoli racionální etik musí na vlastní riziko zavrhnout. Aristotelés tvrdil, že jakákoli etická teorie, která může být použita, aby prokázala, že znásilnění je morální, musí mít v sobě nějakou chybu, jemně řečeno. Proto tedy poté, co jsem definoval rámec pro validaci etických teorií, nechávám jím projít i tyto obecně přijímané morální premisy, abychom viděli, zda si podrží svou platnost.

8. Respektuji vaši inteligenci natolik, že nebudu vysvětlovat pojmy jako „realita“, „úsudek“, „integrita“ a podobně. Máme dost práce i bez toho, abychom znovu objevovali kolo.

9. Konečně věřím, že jakákoli teorie – obzvláště tak fundamentální jako teorie etiky – poslouží jen velmi málo, když pouze potvrdí to, co již každý instinktivně ví. Nestrávil jsem léta svého života prací na teorii etiky, abych ukázal, že „vražda je špatná.“ Z mého pohledu jsou nejlepší ty teorie, které potvrdí takovou pravdu, které každý intuitivně rozumíme – a poté použijí tyto principy k odhalení nové pravdy, která může být naopak zcela neintuitivní.

Tím, že jsem strávil několik posledních let svého života přípravou, tréninkem a bojem s touto bestií, doufám, že jsem se osvobodil s určitou mírou cti. Věřím, že jsem z tohoto boje vyšel vítězně – třebaže ne zcela bez újmy – a těším se, až uvidím, kdo další tento můj pohled sdílí. (A samozřejmě, jestli jsem selhal, selhal jsem alespoň spektakulárně, což samo o sobě může být poučné i zábavné!)

Studoval jsem historii filozofie na vysoké škole a získal jsem magisterský titul, ne však doktorát z filozofie. Jsem dalece od toho být uznávaným intelektuálem. Sice možná nejsem ten nejméně pravděpodobný hrdina, ale také nejsem ten nejvíce pravděpodobný.

Zda jsem uspěl, či nikoli, není na vás ani na mně.

Jestli rozumová argumentace obstojí, největší bestie byla poražena.

Skromné doporučení

Je nanejvýš troufalé doporučovat čtenářům, jak mají číst knihu, ale vzhledem k výzvě, která je před námi, bych rád udělal jedno malé doporučení, než se do toho pustíme.

Kdybych žil v 15. století a snažil se vás přesvědčit, že je Země kulatá, předložil bych hromady matematických a fyzikálních důkazů. Kdybyste zastávali opačné stanovisko, přirozeně byste reagovali se skepticismem a chtěli se dohadovat o každém řádku předložených důkazů.

Nicméně pokud bychom se vydali lodí kolem světa a přistáli tam, kde jsme vyrazili, aniž bychom se vraceli, byli byste mnohem ochotnější přijmout abstraktní důkazy pro to, co jste právě prožili, jako pravdivé. Můžete najít chybu v určitém konkrétním logickém postupu nebo použité metafoře, ale budete již souhlasit se závěrem a budete tedy ochotnější opravit detaily, spíše než zamítnout teorii jako celek.

Kdyby mým úkolem bylo odpovědět na každou myslitelnou námitku, na každý lingvistický, logický či empirický krok, tato kniha by zůstala navždy nedokončena – a nepřečtena. Perfekcionismus je ve své podstatě prokrastinace a já považuji úkol této knihy za příliš závažný a nebezpečí falešné morálky za příliš vážné a bezprostřední, než abych trávil čas pokusem dosáhnout nebe, zatímco bychom skončili v pekle.

Proto tedy skromně doporučuji, počkejte, než uvidíte, jak efektivní je etický rámec, který zde navrhuji, v prokazování nejobecněji přijímaných morálních maxim lidstva, než vynesete konečný rozsudek nad touto teorií.

Opravdu věřím, že definice racionálního etického rámce je tím nejzásadnějším úkolem, kterému dnes lidstvo čelí. Velmi oceňuji váš zájem o tuto klíčovou otázku a rád bych poděkoval svým skvělým sponzorům, kteří mi to umožnili.

Jdu do bitvy od druhých dobře vyzbrojen.