3. Úvod

Po nespočet generací žilo lidstvo dobrovolně v lůně sebestředné ignorance: Země byla plochá, Slunce, Měsíc a hvězdy se otáčeli kolem ní, předci se jim zjevovali zpoza závoje smrti a hrom znamenal zlobu bohů.

Než jsme se vyhrabali z narcistního lůna těchto subjektivních interpretací, trvalo to tisíce let – a stálo miliony životů. Úsilí potřebné k posunu naší perspektivy z vnímaného prožitku ke konceptuální logice bylo děsivé, vzrušující, velmi matoucí a extrémně nebezpečné zároveň. Pochopení, že svět není takový, jak na nás působí nebo jak se nám jeví, bylo – a stále je – největším počinem naší inteligence. Pravda o naší realitě se ukázala být věcí mysli a nikoli hmoty.

Země vypadá plochá, ale není. Slunce a Měsíc vypadají stejně veliké, ale nejsou. Připadá nám, že hvězdy se otáčejí kolem Země, ale není tomu tak.

Abychom pochopili pravdu, musíme se na svět podívat z pozice mimo naše smysly. To neznamená odmítnout naše smysly, ale dostat je do absolutního souladu s opravdovými důkazy, které nám naše smysly zprostředkovávají. Tedy nikoli přijetí faktu, že Země je plochá, ale poznání, že hmota, energie a fyzikální zákony jsou konzistentní. Jestliže upustíme kámen z ruky,  spadne na zem – to je skutečný důkaz našich smyslů a nikoli to, že je Země pevně ukotvena a nepohybuje se. Předpoklad, že Země se nepohybuje, je mylný a je v rozporu s přímým důkazem našich smyslů, totiž že všechno padá. Pokud vše padá, svět nemůže být pevně ukotven a nepohybovat se.

Toto jsou malé pravdy každodenního života - kámen padá, kouř stoupá, oheň pálí a Slunce i Měsíc jsou kulaté. Zůstaneme-li vytrvale a striktně oddáni těmto „malým pravdám“, můžeme z nich po čase odvodit pravdy velké, které nám nabízejí tak úžasné znalosti a schopnosti.

Mezi malými pravdami a velkými pravdami jsou nicméně iluze, které nás matou, a to jak ve fyzice, tak v etice.

Ve fyzice nemůže být velká pravda v rozporu s malou. Žádná „velká sjednocující teorie“ nemůže platně odporovat přímému smyslovému vjemu jako je například padající kámen nebo stoupající plamen. Ani nejvýznamnější matematické teorie nemohou být platné, pokud při jejich použití nevyjde kontrolní součet.

Přesto nám historie ukazuje, že mezi malou pravdou a velkou pravdou leží něco, co budu nazývat „nulová zóna“.

„Nulová zóna“

Říkáme svým dětem, že nesmí nikomu ubližovat a věříme, že násilí je z podstaty špatné, vnímáme to jako obecné morální pravidlo.
„Malá pravda“ je: nikomu neubližuj.
„Velká pravda“ je: násilí je špatné.

V našich myslích však existuje imaginární entita, kterou nazýváme „Bůh“ a kterou považujeme za absolutně morální. Bohužel, tato entita ustavičně a hrubě porušuje princip „násilí je špatné“ tím, že na svět sesílá potopy, posílá duše do pekla (navzdory tomu, že díky své vševědoucnosti znala jejich činy dříve, než je vykonaly) a schvaluje znásilnění, vraždy, krádeže, přepadení a další činy, které by jakýkoli jednotlivec odsoudil jako čisté zlo.

Máme tedy malou pravdu (nikomu neubližuj) a velkou pravdu (násilí je špatné), ale uprostřed máme tuto „nulovou zónu“, kde jsou zcela opačné závěry našich malých i velkých pravd   považovány za pravdivé.

Historicky najdeme stejnou nekonzistenci i ve fyzice. Na základě naší přímé zkušenosti dokonalé kružnice neexistují, ale pro účely víry v Boha musely být všechny planetární pohyby „dokonalé kružnice“ – premisa, která zpomalila astronomii o staletí. Když člověk otočí hlavou, také z toho nemůže rozumně odvozovat, že celý svět se otáčí kolem něj a vesele to předložit nejen jako svou „malou pravdu“, ale jako velkou pravdu nebo univerzální princip. Přesto po většinu lidské historie panovalo přesvědčení, že hvězdy a planety rotují kolem Země, spíše než že se otáčí sama Země. Zde opět vidíme onu „nulovou zónu“ mezi přímým smyslovým vnímáním a univerzálním principem, kde naprosto opačné principy jsou považovány jako zcela platné.

Žádný příčetný člověk nemůže tvrdit, že má přímou zkušenost s Bohem. V běžném životě plně akceptuje, že to, co nemůže vnímat, neexistuje. Žádný rozumný člověk neucukne při každém  kroku z obavy, že mu v cestě stojí neviditelná zeď. A nejvýznamnější vědecké abstrakce jeho přístup podporují.

Naproti tomu v „nulové zóně“ náboženství je přesný opak jak malých, tak velkých pravd považován za pravdivý. Každý člověk sám osobně věří, že to, co nemůže být vnímáno, neexistuje – věda to opakovaně pomocí rozumu prokázala. Avšak v „nulové zóně“ teologie platí přesně opačné tvrzení – axiom, že to, co nemůže být vnímáno, musí existovat.

Naše víra v mravnost armády také pochází z „nulové zóny“. Jestliže si někdo najme druhého člověka, aby někoho zabil, najatého nazveme nájemným zabijákem a zavrhneme ho jako vraha. Když si ale takový člověk na sebe oblékne zelený kostým s patřičnými pentlemi a spáchá ten samý čin, oslavujeme ho jako hrdinu a odměníme ho finanční výsluhou. Malá pravda nezabiješ je naprosto konzistentní s velkou pravdou vražda je špatná – uprostřed ale ještě leží „nulová zóna“, kde se vražda magicky stane „mravní“.

Přijmeme-li tuto „nulovou zónu“ jako platnou, pak žádné logické tvrzení není udržitelné. Jestliže je tvrzení pravdivé – a přesný opak taktéž – potom logická argumentace ztrácí smysl. Rozvoj racionální vědy byl stabilním útokem na „nulovou zónu“ a pronikáním objektivní konzistence do těchto bláznivých zákoutí subjektivního rozmaru.

Než kartografové dokončili své průzkumy, tak se známá místa ve starých mapách postupně vytrácela do zatím neobjevené prázdnoty. Také rozvoj poznání vyžaduje nejprve jasné oddělení toho, co je známé, a poté rozšíření známých principů do neznámých oblastí.

To samé platí i pro oblast morálky.

Oběti

Překračování „nulové zóny“ je doprovázeno velkými riziky. Cesta od malých pravd k velkým je dlážděna lebkami miliónů lidí. Od smrti Sókrata přes mučení prvních vědců náboženskými fanatiky, k miliónům těch, kteří byli zavražděni ve jménu temných fantazií fašismu a komunismu... Jakýkoli posun lidského poznání do „nulové zóny“ s sebou přináší značné nebezpečí.

Musí být „překračování nulové zóny“ – neboli plynulé propojování malých pravd s velkými – nezbytně tak obtížné a nebezpečné? Propojit percepční s koncepčním v přímou linii logické argumentace je obrovská výzva – ale opravdu musí tento vývoj trvat tisíce let a prolít oceány krve?

Podíváme-li se na technologický a ekonomický pokrok lidstva, vidíme po celá tisíciletí víceméně plochou křivku následovanou masivním a asymptotickým vzrůstem v posledních několika stoletích. Je nepředstavitelné, že by tak náhlý a enormní nárůst intelektuální konzistence a materiálního úspěchu byl způsoben celoplošným rozšířením nějaké genetické mutace. Teorie tvrdící, že je důsledkem efektu „sněhové koule“ záhadně poháněné hromaděním malých přírůstků znalostí, které přibývaly od zrození civilizace, může být obvykle smetena ze stolu jako  ex post facto vysvětlení, protože nemá žádnou schopnost předpovědi.

Pochopíme-li, že tento náš ohromující potenciál jsme měli k dispozici nejméně desítky tisíc let – a že jeho využití nám přináší radost i užitek – pak je zcela zřejmé, že opravdu chceme využít náš úžasný rozum.

Evidentně zde tedy musí existovat zničující síla, která historicky působila k potlačení a zotročení přirozené svobody lidstva.

V oblasti vědy není příliš těžké spatřit represivní síly, které vytrvale udržovaly naše mysli v téměř prvotní nevědomosti. Kombinace pověrčivosti ve formě náboženství a násilí ve formě aristokracie hrozila racionálně uvažujícím jedincům zastrašováním, vězněním, mučením nebo zabitím. Stejně jako farmáři profitují z nízké inteligence krav a otrokáři profitují ze strachu otroků, kněží a králové si drží svá privilegia hrozbou smrti komukoli, kdo se odváží myslet.

Jednoduchá pravda je, že „kněží“ a „králové“ byli – a jsou – pouze lidé. Jednoduchá pravda je, že bohové a ďáblové, kteří měli jejich vládnutí ospravedlnit, nikdy neexistovali.

Učinili jsme obrovský pokrok v porozumění podstaty reality jednoduché lidské rovnosti, nicméně smutnou pravdou zůstává, že oblast morálky stále zůstává ztracena v „nulové zóně“ - v destruktivních iluzích „střední pravdy“.

„Střední pravdy“

Nazvěme vzájemně si odporující principy v „nulové zóně“ – mezi smyslovým vnímáním a konceptuální konzistencí – „střední pravdy“.

Tyto „střední pravdy“ jsou těmi nejnebezpečnějšími iluzemi ze všech, protože se jeví jako pravdivé, zatímco ve skutečnosti na pravdu útočí.

Tím, že v nás vyvolávají dojem, že jsme nalezli pravdu, nám ve skutečnosti „střední pravdy“ znemožňují pravdu získat. Jsou poslední linií obrany pro fantazie, krvelačnost a vykořisťování.

Vzhledem k tomu, že „střední pravdy“ nejsou pouze iracionální, ale také anti-racionální, zůstávají nekonečně flexibilní – tak dlouho, dokud slouží těm u moci. Například křesťanství se zrodilo  ze vzrůstajícího fašismu pozdní Římské říše zčásti pomocí ostré kritiky „primitivních“ pověr stávajících teologií. „Zapomeňte na svá stará božstva, máme pro vás Boha zcela nového, mnohem lepšího!“

„Střední pravdy“ na sebe vždy braly podobu pravdy následované lží. „Zeus je pohanská pověra“ je pravdivé tvrzení, otevřeně pronášené křesťanskými věrozvěsty. Lež, která následovala, byla: „Jehova není pohanská pověra, ale skutečný žijící Bůh.“

Podobnou situaci zná asi každý, kdo někdy radil kamarádce s osobními problémy. „Můj minulý přítel byl velký pitomec,“ řekne a vy budete nadšeně souhlasit. „Můj nový přítel je ale opravdu skvělý,“ dodá a vy se budete přemáhat, abyste neobrátili oči v sloup.

Je velmi těžké nenahradit jednu iluzi druhou.

„Britská nadvláda je tyranie!“ křičeli američtí revolucionáři v 18. století, aby si poté, co se zbavili britských vojenských jednotek, založili vlastní vládu a začali útočit na své vlastní obyvatele.

„Aristokracie je nespravedlivá ohavnost,“ křičeli jiní revolucionáři, aby pak založili tyranii většiny ve formě demokracie.

„Střední pravdy“ mohou  existovat také ve vědě a i zde bránit přirozenému vývoji od pravd malých k těm velkým. Do 18. století například biologové věřili v teorii „samoplození“, tedy že živé bytosti mohou vznikat z neživé hmoty. Samozřejmě to nebylo nikdy zpozorováno, ale vyhovovalo to starověkým spisům jak po filozofické, tak po náboženské stránce, a tedy to bylo přijímáno jako fakt. Stejně tak před Einsteinovou revolucí v roce 1905 existovala představa o všudypřítomné a neviditelné substanci „éteru“, ve které se světlo pohybuje stejně jako zvukové vlny vzduchem. Žádný vědec, který uznával tuto teorii, neměl osobní ani vědecký empirický důkaz existence takového éteru – byl ale považován za nezbytný pro potvrzení dalších pozorovaných charakteristik.

Náboženství je další „střední pravdou“ – jednou z těch nejnebezpečnějších. Je pravda, že kam naše znalost sahá, jsme ve vesmíru jedinečným druhem. Žirafa je vyšší čtyřnožec, člověk ale není pouze „chytřejší“ primát, je něčím zcela odlišným. Podstata tohoto rozdílu zůstává převážně neznámá – náboženské zdůvodnění, že „my nejsme stejní jako zvířata, protože máme duši a byli jsme stvořeni Bohem,“ je dalším příkladem „střední pravdy“. Je pravda, že jsme od zvířat velmi odlišní. Není pravda, že jsme byli stvořeni Bohem a máme duši.

Stejně jako někteří parazité se nemohou na svém hostiteli usídlit dříve, než vytlačí předchozího parazita, „střední pravdy“ pouze útočí na předchozí iluze, aby zaujaly jejich místo. Ti, kteří byli skeptičtí ohledně dřívějších fantazií, jsou vtaženi do nových. Tak křesťanství nahradilo pohanství, marxismus nahradil křesťanství, postmodernismus nahradil marxismus, demokracie nahradila aristokracii a tak dále.
Dokud nedosáhneme velké pravdy a dokud je nespojíme s malými pravdami, „střední pravdy“ se budou stále vracet v šiku kořistnické a destruktivní lži – vytvořené speciálně tak, aby dosažení velké pravdy zabránily.

A velké pravdy je vždy dosaženo z pravdy malé.

Padá-li kámen, padá i celý svět.

„Střední pravdy“ a vykořisťování

Parazitismus je biologicky zcela životaschopná strategie pro mnoho živočišných druhů. Při absenci etických norem je žití z energie a zdrojů jiných bytostí naprosto racionální. Nejudržitelnější a nejstabilnější forma parazitismu je obecně vzato symbióza, neboli vzájemně prospěšná koexistence. Tak bakterie, které obývají naše střeva, pomáhají svému vlastnímu přežití tím, že nám pomáhají strávit potravu.

Avšak virus, který nám způsobuje permanentní vyčerpání a sotva nám umožní přežití, může být stěží nazván „vzájemně prospěšným“.

Když se zamyslíme nad dlouhou a pochmurnou historií katastrof, hladovění, válek a chudoby – a porovnáme ji s ohromujícím materiálním bohatstvím moderní doby, bude nám zřejmé, že jistá forma parazitismu tyranizovala naše myšlení a schopnosti po tisíciletí. Nyní, když nám posledních pár století ukázalo sílu a kreativitu lidského ducha, můžeme o našem druhu uvažovat jako o organismu, který se zbavil hrozného parazita a strašáka neustále hrozící smrti, aby nám předvedl svoje nejúžasnější schopnosti.

Když se vyléčíme z nějaké nemoci, cítíme se lépe, ne tak už původce choroby samotné. Z pohledu viru neštovic je vakcína proti neštovicím genocidní.

Stejným způsobem parazité trýznící lidstvo vnímají svobodu většiny jako naprostý horor. Jestliže je jejich parazitismus osvobozuje od nároků životní reality, tj. vydělávat si na každodenní chléb, musejí nevyhnutelně vnímat svobodu širokých mas jako zotročení jich samotných. Stejně jako by farmář vnímal „osvobození“ svého dobytka jako naprostou katastrofu.

Zavedení pravdy nutně omezuje vytváření fantazií. Omezení fantazií limituje vykořisťování. Kdybych vás byl schopen přesvědčit, že jsem živoucí člověk-Bůh a že Bůh, kterému jsem se narodil, chce, abyste mi dali 10 % ze svého výdělku, jinak že budete na věky zatraceni, pak bych se mohl stát velmi bohatým. Byl bych parazitem iluzí, na kterých bych byl závislý svou existencí stejně, jako houba závisí na teplu, vlhku – a temnu.

Ti, kteří používají morálních fantazií ke zneužívání lidstva, vždy zuby nehty bojovali proti těm, kteří ohrožovali jejich živobytí objevováním a šířením pravdy.

Známe příklad mafie, která hrozí svým možným rivalům zmrzačením a smrtí, výjevy náboženských sekt útočících jedna na druhou nebo vlády napadající se navzájem.
Když pak filozofové odhalí klamy nutné k trvalému vykořisťování, ideálně nechtějí být těmi, kdo by se pasoval do role konkurence. Nechtějí nahradit mafii nebo církev – chtějí je odstranit úplně.

Modernější analogii nabízí vztah mezi státem, lobbisty a daňovými poplatníky. Lobbisté zuřivě soupeří s jinými lobbisty o to, kdo získá více z jednoho společného daňového zdroje. Představte si ale, jak by se všichni lobbisté semkli, kdyby měli bojovat proti komukoli, kdo by navrhl odstranění státu jako instituce.

Parazité spolu budou agresivně soupeřit o omezené množství hostitelů – je ale jejich výsostným zájmem se spojit při útoku na cokoli, co by mohlo zlikvidovat hostitele jako takového.

V každé společnosti, kde jsou stát a církev formálně odděleny, má každá z těchto entit tendenci soupeřit o své přívržence. Jakmile začne církev ztrácet půdu pod nohama, stát pro sebe začne agresivně získávat vlastence – a výsledkem je sekulární socialismus. Jakmile stát začne ztrácet půdu pod nohama, církev začne získávat své přívržence – a výsledkem je náboženský fundamentalismus, často s nádechem libertarianismu.

Filozofové, kteří se staví proti všem intelektuálním chybám, jsou nicméně zapřisáhlými nepřáteli všech na iluzích se přiživujících parazitů. V oblasti fyziky „velké pravdy“ eliminují potřebu nadpřirozených sil a činí zázraky nemožnými. Vysvětlující schopnost vědy zcela zastiňuje náboženská zdůvodnění, která se vydávají za poznatky o hmotném světě.

Vědecká metoda vyžaduje, aby bylo každé tvrzení podepřeno důkazy a racionalitou. Vzhledem k tomu, že neexistuje žádný důkaz pro existenci Bohů – a samotná myšlenka existence Bohů je přirozeně vnitřně rozporná – teze „Bohové existují“ není udržitelná. Náboženští parazité se nevyhnutelně pokoušejí ubránit své tvrzení rozdělením reality do „dvou světů“ – vědeckého a spirituálního. Neexistuje však v současnosti žádný důkaz pro existenci takového „spirituálního“ světa, stejně tak jako neexistoval důkaz pro paralelní vesmír Platónových „forem“ před 2 500 lety.

Zavedení konzistentní a univerzální pravdy nezbytně vede k omezení a zničení kořistnického potenciálu iluzí. Konkrétně „velké pravdy“, které jsou univerzální a konzistentní, činí „střední pravdy“, které jsou ve skutečnosti fantaziemi používanými k vykořisťování, nadbytečnými a směšnými. „Střední pravdu“ náboženství známe a několik dalších zde bude prozkoumáno a odhaleno. Některé z nich vám možná budou připadat šokující.

Efektivní parazitismus

Nejúčinnější parazité nebo viry jsou ti, kteří oklamou tělo tak, že propadne lhostejnosti. Náš imunitní systém je navržen tak, aby cizí prvky v těle napadl, izoloval a zneškodnil. HIV a rakoviny se obáváme zejména proto, že jsou schopny náš imunitní systém obejít.

Stejný způsob používají intelektuální parazité, aby vyřadili z provozu obranný systém svých obětí.

Když vás v uličce napadne neznámý člověk a bude po vás chtít peníze, budete konsternováni a zděšeni. Můžete se fyzicky bránit, utéci nebo mu odevzdat svou peněženku, ale stále budete ze setkání v šoku, rozzlobení a vylekaní. Když budete svůj zážitek vyprávět přátelům, zdůrazníte základní porušení vašich osobních a majetkových práv. Budou s vámi soucítit a zmiňované uličce se v budoucnu raději vyhnou.

To je příklad „malé pravdy“, která zní: „Krást mé věci je špatné.“

Když vám však státní úředník pošle obsílku a dožaduje se, abyste mu zaplatili, možná ucítíte jisté ponížení, ale nebudete tento zážitek vyprávět vašim přátelům se stejným zděšením a pobouřením.

To je příklad „střední pravdy“, která zatemňuje „velkou pravdu“, která praví, že „krást je špatné“.

Tato kniha se soustředí na odhalení a zničení těchto „středních pravd“. Jsem přesvědčen, že lidstvo je dalekosáhle sužováno tyranií falešných etických „středních pravd“, které ospravedlňují destruktivní světonázor náboženských pověr, sekulárních despocií a kultu rodiny.

Tvrdím v této knize, že velké pravdy v etice, stejně jako v každé jiné intelektuální disciplíně, přímo vyplývají z těch malých. V matoucích mlhách „středních pravd“ je pekelně těžké se zorientovat, ale přesto to za to úsilí stojí, protože jediná fundamentální alternativa pravdy je vykořisťování, destrukce – a nevyhnutelně předčasná smrt miliónů obětí.