6. Etika

S ohledem na to, že etika je disciplína, na kterou má každý již nějaký názor utvořený, je důležité nastínit vztah mezi instinktivní etikou a racionální etikou.

Hráč baseballu může chytit letící míč, i když neví zhola nic o fyzice. Stejně tak můžeme správně vnímat čin jako nemorální, i když nevíme nic o etických teoriích.

Když se mi podaří chytit letící míč, znamená to, že mám instinktivní cit pro chování baseballového míče v letu. Mé instinktivní porozumění mi nicméně nedává schopnost vyslat kosmickou loď k orbitě Jupitera. Bezprostředně mám „malou pravdu“ – jak se míč pohybuje – ale ještě mi to nedává univerzální „velkou pravdu“ – jak se chová hmota.

Ani všeobecné morální odmítnutí činů, jako je znásilnění nebo vražda, není nezbytně nepřesné, ale nedává nám schopnost vytvořit nebo ověřit konzistentní a empirické morální teorie.

Pokud přijdu s vědeckou teorií, která popírá schopnost hráče baseballu chytit letící míč, budu stát před nepřekonatelnou výzvou, jak vysvětlit, že hráč baseballu ve skutečnosti je schopen takový míč chytit. Stejně tak když moje ambiciózní teorie nebude schopna přesně předpovědět dráhu letícího míče, budu mít „velkou pravdu“, která přímo odporuje „pravdě malé“ a nemůže být tedy platná. Vzhledem k tomu, že nezbytnost logické konzistentnosti přímo vychází z „malých pravd“ vnímaných zkušeností, žádná teorie, která je v přímém rozporu s takovou zkušeností, nemůže být platná.

Jinými slovy, logika vychází z našich smyslů – proto logika nemůže popírat důkazy našich smyslů. Důkaz vždy vítězí nad vysvětlením.

Obdobným způsobem by měla být jakákoli platná etická teorie schopna vysvětlit a obhájit obecný odpor k takovým zločinům jako vražda nebo znásilnění. Nemůže rozumně odporovat univerzálně platným zákazům lidstva, ale musí je správně zařadit a vysvětlit.

Nicméně, stejně jako nám einsteinovská fyzika poskytla překvapivé závěry – nebyla by ve skutečnosti příliš přínosná, kdyby tomu tak nebylo – tak i etické teorie pro nás mají největší přínos, když odhalují pravdy překvapivé, někdy až šokující. Vždyť etické teorie, které by neposkytovaly překvapivé závěry, by byly pouhým potvrzením stávajících instinktivních preferencí a měly by tedy pro nás minimální hodnotu.

Teoretická etika jako disciplína

Jestliže řeknu, že něco je „morálně dobré“ – jinými slovy, pokud navrhuji etickou teorii – pak pochopitelně tvrdím, že lidé by měli jednat určitým způsobem, nebo se určitému jednání vyhnout.

Když řeknu svému synovi, že by se měl stát hráčem baseballu jen proto, že to chci já, nepronáším univerzální morální předpoklad, ale pouze svou osobní preferenci. Nebude morální, když se stane hráčem baseballu ani nebude nemorální, když se jím nestane.

Když mu ale řeknu, že je morální, když synové poslouchají své otce a nemorální, když je neposlouchají, tak již navrhuji preferenci, která je univerzální, nikoli pouze osobní. Snažím se proměnit „malou pravdu“ (chci, aby ses stal hráčem baseballu) ve „velkou pravdu“ (je nemorální neposlouchat svého otce). Pokud by chtěl být morální, musel by se stát hráčem baseballu – ne proto, že být hráčem baseballu je morální, ale protože poslouchat svého otce je morální.

Když mluvím o univerzální preferenci, pak již definuji to, co je objektivně požadované nebo nezbytné při sledování určitého cíle. Jestliže chci žít, potom nemusím mít rád jazz, ale musím jíst. „Přijímání potravy“ zůstává preferencí – nemusím jíst ve stejném smyslu, jako se musím „podřídit“ gravitaci. „Přijímání potravy“ je ale univerzální, objektivní a závazná podmínka pro to, abychom zůstali naživu, neboť se opírá o biologické skutečnosti, proti kterým nic nezmůžeme.

Etika jako disciplína může být definována jako jakákoli teorie týkající se preferovaného lidského jednání, které je univerzální, objektivní, konzistentní – a závazné.

Preferované jednání může být přirozeně závazné pouze tehdy, když je cíl žádoucí. Jestliže řeknu, že je pro lidi preferované pravidelně cvičit a jíst zdravě, neříkám, že lidi nesmí sedět na gauči a jíst chipsy. To, co říkám, je, že pokud chcete být zdraví, měli byste cvičit a jíst zdravě.

Jak Hume skvěle vystihl, je nemožné odvodit „mětí“ (toho, co by mělo být) z „bytí“ (toho, co je). Tím měl na mysli, že preference nemůžou být žádným způsobem axiomaticky odvozeny z pouhé existence. Je pravdou, že člověk, který nesportuje a jí nezdravě, nebude zdravý. Znamená to, že „by měl“ cvičit a jíst zdravě? Nikoli. „Měl by“ je závislé na preferenci. Jestliže chce být zdráv, potom by měl cvičit a jíst zdravě. Je pravda, že pokud člověk nebude jíst, potom zemře – z tohoto faktu ovšem nelze logicky odvodit závazný princip, že by měl jíst. Jestliže chce zůstat na živu, pak musí jíst. Nicméně jeho volba žít nebo nežít zůstává čistě na něm.

Stejně tak neexistuje něco jako univerzálně „lepší“ směr – záleží na tom, kam se chceme dostat. Když chci jet autem z New Yorku do San Franciska, potom bych „měl“ jet na východ. Jestliže bych chtěl vjet autem ze San Franciska do oceánu, „měl“ bych jet na západ. Ani směr „na západ“ ani „na východ“ nemůžeme ale považovat za univerzálně „lepší“.
Je pravda, že jen velmi málo lidí by chtělo doopravdy vjet autem do oceánu. To ale neznamená, že je univerzální pravdou, že nikdo by neměl vjíždět autem do oceánu. Principy nejsou otázkou demokracie – jestli jsou, potom čelíme problému hodnotového subjektivismu a musíme vyhodit celý koncept etiky z okna.

„Jednání“ existuje v objektivní realitě, mimo naši mysl – naproti tomu koncepty jako „mětí“ a „preference“ mimo naši mysl neexistují.

Nicméně fakt, že „mětí“ neexistuje v rámci objektivní reality, neznamená, že „mětí“ je zcela subjektivní. Vědecká metoda ani čísla jako taková také neexistují v rámci reality a přece věda a matematika zůstávají objektivními disciplínami.

Sebezneplatňující argumenty

Abychom mohli začít naší debatu o etice, je nezbytné, abychom pochopili povahu sebezneplatňujících argumentů.

Ekonomická teorie nemůže být považována za platnou, pokud bude požadovat růst i pokles cen ve stejný okamžik. Fyzikální teorie nemůže být považována za platnou, pokud bude požadovat, aby se plyn rozpínal i smršťoval zároveň. Matematická teorie nemůže být považována za platnou, bude-li tvrdit, že 2+2=5, neboť „5“ je jiný způsob zápisu 2+3 a nikoli 2+2 a tedy řekneme-li, že 2+2=5, potom říkáme, že 5=4, což je vnitřně rozporné tvrzení.

Obecně žádná teorie, která si sama protiřečí ve svých výrocích, nemůže být platná. Není třeba jejího externího vyvrácení, neboť se vyvrací sama. Nepotřebujeme prověřovat každý koutek a skulinu vesmíru, abychom stanovili, že „kulaté čtverce“ neexistují. Takový koncept je sám o sobě vnitřně rozporný a svým tvrzením sám sebe vyvrací.

Jestliže předložím komplexní matematický důkaz a vy již v počátku zjistíte, že spočívá ve faktu, že dvě a dvě je pět a čtyři zároveň, potom nemusíte již nadále číst, abyste zjistili, že můj důkaz je neplatný.

Stejně tak, jak již bylo zmíněno, když k vám přijdu a řeknu: „Já neexistuji,“ moje tvrzení se automaticky samo zneplatňuje. Pokud vám takové tvrzení mohu sdělit, potom zcela evidentně existuji.

Když k vám přijdu a budu tvrdit: „Nic takového jako pravda neexistuje,“ potom formuluji tvrzení, které považuji za pravdivé, tím, že tvrdím, že pravda neexistuje. I zde je moje tvrzení sebezneplatňující.
Když vám řeknu, že „jazyk nemá význam,“ potom jsem si sám sobě protiřečil. Abych vám mohl slovně sdělit, že jazyk je bez významu, musí mít jazyk alespoň nějaký význam.

Když vám řeknu, že „vaše smysly nic nevypovídají,“ pak je můj argument také sebezničující, protože musím využít váš sluch, abych vám sdělil, že váš sluch je neplatný vjem. Pokud jsem schopen vám úspěšně sdělit svoje tvrzení, pak váš sluchový smysl musí mít výpovědní hodnotu. Musím tedy předpokládat, že vaše smysly mají výpovědní hodnotu, abych vás přesvědčil, že vaše smysly nic nevypovídají, což nemůže obstát.