7. Preference

[Z originálu přeložil Přemysl Bosák, všechny přeložené části naleznete v sekci Literatura.]

Nyní, když rozumíme sebezneplatňujícím argumentům, se můžeme věnovat otázkám preferencí.

Preference jsou zásadní pro jakoukoli metodologii, která se snaží definovat pravdivostní hodnotu výroků. Vědecká metoda, například, je do značné míry definována přirozenými preferencemi logické konzistence a empirického ověření. Předpoklad pro vědu je: Jestliže chcete stanovit platnou pravdu o chování hmoty a energie, pak je preferováno použití vědecké metody.

V tomto smyslu „je preferováno“ neznamená „preferovat lepší variantu“, ale spíše „je požadováno“. Chcete-li žít, pak je univerzálně preferováno, abyste nejedli hrst plnou arseniku. Chcete-li určit platnou pravdu o realitě, je univerzálně preferováno, aby vaše teorie byla jednak vnitřně konzistentní a jednak empiricky verifikovatelná. „Univerzálně preferované“ potom chápeme jako „objektivně požadované“, budeme se ale držet slova „preferované“, neboť chceme odlišit mezi situacemi, které člověk může ovlivnit a mezi fyzikálními danostmi, jako je třeba gravitace.

Aby byly etické teorie platné, musí být stejně tak přinejmenším interně a externě konzistentní. Jinými slovy, žádná etická teorie, která si sama sobě odporuje, nemůže být platná – a etická teorie, která odporuje empirickým důkazům a téměř-univerzálním preferencím, také nemůže být platná.

V etice tedy, stejně jako ve vědě, matematice, strojírenství a dalších jiných disciplínách, které posuzují teorii ve vztahu k realitě, musejí být platné teorie logicky konzistentní a empiricky ověřitelné.

Preference a existence

Když řeknu „Já miluji zmrzlinu,“ pouze jedno slovo v této větě je nejednoznačné. Je zřejmé, že „já“ existuji, neboť vyjadřuji svoji osobní preferenci. Stejně tak je zřejmé, že „zmrzlina“ existuje v realitě. Naproti tomu slovo „miluji“ je problematičtější.

Preference neexistují v objektivní realitě. Kdybyste byli přehnaně zvědaví, mohli byste mě třeba sledovat a zaznamenávat každý moment, kdy jím zmrzlinu, což by vám poskytlo dobrý empirický podklad pro zhodnocení mých preferencí pro zmrzlinu. Toto je určitá možnost, ale kdybych byl masochista, který nesnáší zmrzlinu, a trápil se úmyslně její nepříjemnou chutí, mohl bych vás zmást svým tvrzením, že ji miluji.

Můžeme nalézt důkazy preferencí, ale nemůžeme nalézt v realitě preference jako takové. Preference existují jako vztah mezi vědomím a hmotou, stejně jako gravitace existuje jako vztah mezi dvěma hmotnými tělesy.

Odložíme-li stranou komplikované otázky svobodné vůle a determinismu, dá se rozumně předpokládat, že cokoli člověk v současnosti dělá, je to, co on nebo ona „preferují“ dělat. Jestliže ráno vstanu a jdu do práce, tak je to něco, co zřejmě oproti ostatním alternativám preferuji dělat. I když nesnáším svou práci, stále ji nesnáším méně než  – řekněme – být bez peněz.

Vzhledem k tomu, že lidé mohou dělat téměř nekonečné množství činností, cokoli člověk v určitý moment dělá, je výsledkem výběru ze všech ostatních možných alternativ. Vybral jsem si, že napíši tuto knihu, raději než se třeba učit tango.

Aplikujeme-li tento jednoduchý fakt na etické argumenty, dojdeme k velice zajímavým výsledkům.

Preference a argumenty

Majíce na paměti výše uvedenou analýzu sebezneplatňujících argumentů, lehce porozumíme vnitřně rozporné povaze výroku: „Preference neexistují.“ Vzhledem k tomu, že každé lidské jednání – vynášení filozofických výroků nevyjímaje – je vybráno jako preferované oproti všem ostatním možným variantám jednání, pak argumentace, že preference neexistují, vyžaduje preferenci takové argumentace, což je vnitřně rozporné tvrzení.

Argumentovat, že preference neexistují, je stejné jako tvrdit, že jazyk neexistuje. To je zcela a beze zbytku sebezneplatňující argument.

Protože není možné jednat bez vyjádření preferencí – ať už explicitně, či implicitně – kdokoli, kdo jedná, přijímá předpoklad, že preference existují. Je tedy nemožné debatovat o existenci preferencí bez přijetí existence preferencí.

Preference a univerzálnost

Vyvstává tedy další otázka: Jsou preference čistě subjektivní, nebo mohou být univerzální?

Je zřejmé, že některé preference jsou subjektivní. Hudební vkus, osobní koníčky, oblíbená literatura a tak dále, to vše jsou subjektivní a osobní preference.

Výzva přichází, když se chceme pokusit definovat některé preference jako objektivní.

Problém, před kterým stojíme, je: Mohou být některé preference objektivní, tj. univerzální?

Jestliže řeknu, že některé preference mohou být objektivní, nemám na mysli to, že by se takovými preferencemi řídili všichni lidé za všech okolností. Kdybych argumentoval, že dýchání je objektivní preference, musel bych čelit příkladu těch, kteří spáchají sebevraždu oběšením. Kdybych argumentoval tím, že přijímání potravy je objektivní preference, mohli byste oponovat příklady hladovek a anorexie.

Hovořím-li tedy o univerzálních preferencích, hovořím o tom, co by lidé měli preferovat a nikoli o tom, co vždy doopravdy preferují. Když použiji přirovnání z vědy: abychom vážně porozuměli vesmíru, měli bychom používat vědeckou metodu; to ale neznamená, že tak lidé vždy činí, neboť milióny lidí raději hledají odpovědi v prastarých legendách než ve vědě. Není způsobu, jak najít pravdu o vesmíru bez vědy, lidé ale mohou zcela volně předefinovat „pravdu“ na „omyl“ a spokojit se s nesmysly mysticismu.

Podobně, když se budete chtít vyléčit z infekce, měli byste si vzít antibiotika spíše než tančit aztécký dešťový tanec. Preference užívání antibiotik před tančením dešťového tance je univerzální, protože tanec nemůže vyléčit infekci. Proto, i když se občas nějaký blázen bude snažit vyléčit svou infekci tancem, zůstává stále pro člověka, který chce vyléčit infekci, univerzálně preferované vzít si antibiotika.

Jinými slovy, chcete-li se dostat na vrchol hory, nestačí si to přát. Chcete-li odhalit počátek vesmíru, modlitba vám odpověď nedá. Lidé si stále přejí a modlí se, ale to nečiní přání a modlení efektivními.

Mějme toto na mysli a pojďme se věnovat otázce, zda mohou být univerzální preference platné.

Argumenty a univerzálnost

Jestliže se rozhodnu vstoupit do diskuse, implicitně přijímám širokou škálu předpokladů, které stojí za to si zde představit.

Předpoklad č. 1: Oba dva existujeme

Když se rozhodnu s vámi vést debatu, pak nezbytně musím přijmout fakt, že my oba existujeme. Pokud budu věřit, že já existuji, ale vy nikoli, pak debata nebude mít smysl a bude se jednat o chování blázna. Začnu-li se dohadovat se svým odrazem v zrcadle, měl bych raději začít relaxovat než debatovat.

Předpoklad č. 2: Naše smysly mají schopnost vnímání správnosti

Protože lidé nejsou schopni spolu navzájem telepaticky komunikovat, jakákoli debata nezbytně zahrnuje použití smyslů. Psaní předpokládá zrak, mluvení vyžaduje sluch, Braillovo písmo vyžaduje cit. Proto každé tvrzení, které je založeno na neplatnosti lidských smyslů, je sebezneplatňující.

Předpoklad č. 3: Jazyk má schopnost přenášet význam

Protože je každá argumentace založena na jazyce, tak stejně jako v předpokladu č. 2, jsou jakákoli tvrzení spočívající na tezi, že jazyk nemá význam, okamžitě vyvrácena. Používat jazyk k tomu, abych argumentoval, že jazyk nemá žádný význam, je jako použít kurýra k doručení zprávy, která tvrdí, že kurýr není schopen doručovat zprávy.

Předpoklad č. 4: Oprava vyžaduje univerzální preference

Když budete chtít opravit chybu, kterou jsem udělal, pak implicitně přijímáte fakt, že bude pro mě lepší, abych svou chybu napravil. Vaše preference pro to, abych svou chybu napravil, není subjektivní, ale objektivní a univerzální.

Neříkáte mi: „Měl bys přijmout můj pohled na věc namísto svého, protože to tak já preferuji,“ ale spíše: “Měl bys opravit svůj pohled na věc, protože ten tvůj je objektivně chybný.“ Má chyba nevzniká z pouhého nesouhlasu s vámi, ale jako výsledek mého odchýlení se od objektivního standardu pravdy. Váš argument, že bych měl opravit své chybné mínění, se opírá o objektivní hodnotu pravdy – to jest, že pravda je univerzálně preferována před omylem a že pravda je univerzálně objektivní.

Předpoklad č. 5: Existuje objektivní metodologie pro odlišení pravdy od nepravdy

Jestliže se mnou nesouhlasíte a já vám odpovím, že se mnou souhlasit musíte, protože já mám pravdu vždy, pak je velmi nepravděpodobné, že budete spokojeni s důkladností mé odpovědi. Když poskytnete dobré důvody, proč se mýlím, ale já budu stále jen opakovat, že mám pravdu, protože ji mám vždy, naše interakce bude moci stěží být označena za debatu.

Ve chvíli, kdy poskytnu do určité míry objektivní kritéria pro odlišení pravdy od nepravdy, přijímám, že pravda je více než jen věc názoru.

To ale nezbytně neznamená, že moje objektivní kritéria jsou logická – můžu vás například odkázat na náboženský text. Ovšem i když to udělám, stále přijímám to, že pravda je něco, co se tvoří nezávisle na pouhých osobních tvrzeních – tedy, že existuje objektivní metodologie pro odlišení pravdy od nepravdy.

Předpoklad č. 6: Pravda je lepší než nepravda

Když vám řeknu, že Země je plochá a vy mi odpovíte, že to není pravda, že je kulatá, pak implicitně přijímáte axiom, že pravda i nepravda objektivně existují a že pravda je lepší než nepravda.

Řeknu-li vám, že mám rád čokoládovou zmrzlinu, a vy zase opáčíte, že máte rádi vanilkovou, je nemožné „dokázat“, že vanilková je objektivně lepší než čokoládová. V momentě, kdy mě opravíte s odkazem na objektivní fakta, přijímáte, že objektivní fakta existují a že objektivní pravda je univerzálně preferována před subjektivní chybou.

Předpoklad č. 7: Mírumilovná debata je nejlepší způsob, jak řešit spory

Když vám řeknu, že je Země plochá, a vy vytáhnete zbraň a zastřelíte mě, stěží to bude příkladem produktivní debaty. Je pravda, že naše rozepře by tím byla „vyřešena“; ale pouze tím, že jen jeden z nás zůstal nakonec naživu.

Když mi řeknete, že každou naši neshodu vyřešíte mým zastřelením, nejspíš se do žádné debaty s vámi nebudu pouštět.

Je tedy zřejmé, že jakákoli debata spočívá na implicitním předpokladu, že důkaz, rozum, pravda a objektivita jsou univerzálně preferované metody, jak řešit odlišné názory mezi jedinci. Bylo by zcela nelogické argumentovat, že rozdílné názory by se měly řešit násilím – jediným konzistentním argumentem pro hodnotu násilí je užití násilí. (Je užitečné si tuto konkrétní premisu zapamatovat, neboť bude později velmi důležitá.)

Debata tedy v podstatě vyžaduje objektivní metodologii prostřednictvím smysluplného jazyka při usilování o univerzální pravdu, která je objektivně preferována před osobní chybou.

Taková preference univerzální pravdy není preferencí úrovně, ale formy. Zkratka, která nám zkrátí cestu o polovinu, je dvakrát lepší než delší cesta – obě jsou ale bezpochyby preferované před cestou vedoucí úplně špatným směrem.

Stejným způsobem pravda není jen „lepší“ než omyl – je nezpochybnitelně preferována, neboli požadována.

Předpoklad č. 8: Jedinci jsou zodpovědní za své činy

Když budu argumentovat, že lidé nejsou zodpovědní za své činy, budu čelit paradoxní situaci, zda jsem, či nejsem zodpovědný za svůj argument a také, zda jste či nejste vy zodpovědní za svou odpověď.

Když bude můj argument, že lidé nejsou zodpovědní za své činy, pravdivý, potom nejsem zodpovědný za svůj argument a vy nejste zodpovědní za svou odpověď. Nicméně jestliže věřím, že nejste zodpovědní za vaši odpověď, dávalo by pramalý smysl sdělovat vám můj argument. Bylo by to stejné jako se dohadovat s televizí. (Otázka odpovědnosti se samozřejmě úzce vztahuje k otázce svobodná vůle vs. determinismus, což bude tématem jiné knihy.)

Když vám tedy řeknu, že nejste zodpovědní za své činy, říkám vám v podstatě, že je pro vás univerzálně preferované věřit, že preference nejsou možné, neboť když nemáte kontrolu nad svými činy, nemůžete si vybrat preferovaný stav, to jest pravdu před nepravdou. Takový argument je tedy stejně jako výše zmíněné argumenty sebezneplatňující.